Železářství na Blanensku má více než 2 500 let dlouhou tradici. Rozvíjelo se díky bohatým lesům, vodním tokům a zdrojům lehce tavitelných rud. Těžba a zpracování železné rudy byly od středověku úzce spojeny zejména s Josefovským údolím u Adamova. První železný hamr na zdejším panství založil roku 1698 v údolí řeky Punkvy hrabě Arnošt Leopold Gellhorn, který koncem 17. století koupil blanenský zámek. Dřevěné uhlí, používané k tavbě, se pálilo v milířích v okolních lesích a železná ruda se vozila z nejbližšího okolí. 

Zlomové okamžiky

Důležitým milníkem pro blanenské železárny byl rok 1766, kdy je koupil šlechtický rod Salmů. O velký rozvoj podniku se zasloužil především starohrabě Hugo František Salm, který u Blanska vybudoval několik nových hutí. Roku 1806 navštívil Paříž, kde neúspěšně požadoval vrácení rodového hrabství Dolní Salm v Ardenách. Při této příležitosti se zastavil v Louvru, kde ho zaujala socha Diana s laní, zvaná též Diana z Versailles. Přál si mít podobné dílo doma, což ho přivedlo na myšlenku odlévat sochy z litiny.

V průběhu 19. století se blanenská dekorativní litina rychle stala velmi žádaným zbožím. Kromě soch byly populární různé štíty, talíře, mísy, popelníky a další drobné předměty, které se hodily do interiérů měšťanských domů. Kvalita litinových reliéfů přitom dosahovala takové úrovně, že brzy umožnila odlévat i opravdu velká díla, například da Vinciho Poslední večeři. 

Železárny úspěšně expandovaly a během několika let se rozrostly o novou válcovnu, slévárnu, modelárnu či kuplovací pec. Do provozu se dostaly destilační uhelné pece, další hamry i papírna. A právě v té době nastoupil do podniku Karl Reichenbach.

Vystřízlivění z romantických snů

Narodil se 12. února 1788 ve Stuttgartu do rodiny vévodského knihovníka Ludwiga Reichenbacha. Na otcovo přání studoval práva, ale zajímal se také o přírodní vědy a filozofii, ze které měl dokonce doktorát. V mládí se nadchl pro politiku, a to ne ledajakou – zaujala ho myšlenka vytvoření německé kolonie na ostrově Tahiti. Za tímto účelem založil dokonce tajný spolek, roku 1808 se ale dostal do konfliktu s policií, která za akcí viděla podvratnou činnost. Reichenbach byl následně zatčen a několik měsíců strávil ve vězení.

Za mřížemi z romantických snů vystřízlivěl a po propuštění zamířil svou pozornost jiným směrem. Zaměřil se na vědu, kterou hodlal uplatnit v průmyslu. Podílel se na budování hutních a strojírenských podniků v jižním Německu, přičemž inspiraci čerpal z už zavedených továren. Získal tím cenné zkušenosti, které navíc rozšiřoval častými cestami po Evropě.

Jedním z jeho zájmů byla i destilace různých přírodních surovin, při níž bylo možné narazit na dosud neznámé látky nebo získat levněji a snáz ty známé. Pro bádenské železárny v Hausachu například zkoumal, jak nejefektivněji využít dřevěné uhlí coby tepelný zdroj v železářských pecích. Své pokusy prováděl v chemické laboratoři ve Vídni, kde se také roku 1818 potkal s hrabětem Hugem Františkem Salmem. Toho práce mladého vědce zaujala natolik, že ho pozval na návštěvu svých blanenských železáren. 

Z návštěvníka ředitelem

Na Blanensko se německý vědec poprvé dostal ještě téhož roku. Správce železáren a horní mistr Karl Gottlieb Teubner ho seznámil s provozem a dosavadními výsledky při výrobě dřevěného uhlí suchou destilací v pecích. Přestože se Reichenbach na Moravě příliš nezdržel, stačila mu tato návštěva k zodpovězení řady otázek, týkajících se konstrukce optimální zuhelňovací pece. Její prototyp také následně postavil v německém Hausachu.

Hugo František Salm se o tomto úspěchu brzy dozvěděl a roku 1821 pozval Reichenbacha do Blanska podruhé – tentokrát už nejen na obhlídku, ale též aby pomohl s rozvojem podniku. Ubytoval ho na svém zámku a výsledkem jejich společného úsilí bylo udělení privilegia na výrobu dřevěného uhlí v „uzavřeném prostoru“ na dobu patnácti let.

Roku 1822 byly podle Reichenbachova konstrukčního návrhu postaveny dvě nové pece a železárny se začaly rychle rozvíjet. Stárnoucí Salm byl s výsledky nadmíru spokojen, hned v následujícím roce se proto rozhodl pro tehdy nebývalé řešení. Listinou z 1. dubna 1823 jmenoval Reichenbacha ředitelem všech železářských zařízení na blanenském a rájeckém panství s přímým podílem na zisku, přestože do firmy nevložil žádný kapitál.

Stuttgartský chemik a inženýr se tak stal neomezeným vládcem nad podnikem, který patřil k největším na Moravě a brzy i v celém rakouském mocnářství. Do výroby zaváděl nejmodernější postupy, závody kompletně oddlužil a značně zvelebil. Myslel přitom i na dělníky. V Blansku vybudoval dělnickou kolonii a v železárnách prosadil výstavbu sociálních zařízení. Na přelomu dvacátých a třicátých let 19. století dosahoval už podnik světové úrovně, což vedlo starohraběte Salma k novému rozhodnutí. Roku 1831 ustanovil Karla Reichenbacha ředitelem všech svých panství.

Parafínový baron

Z ambiciózního vědce se tak vlastní pílí stal renomovaný odborník, průmyslový podnikatel a správce velkého území. Nezapomínal ale ani na chemické pokusy, které stály u zrodu jeho úspěchu. Už roku 1825 spolu s blanenským chemikem Václavem Maderem objevil látku nazvanou kreosot, která našla využití v lékařství (v současnosti slouží hlavně k ochraně dřeva). Největší objev se ovšem Reichenbachovi podařil roku 1833, kdy jako první izoloval z dehtu zvláštní směs nasycených alifatických uhlovodíků, kterou nazval parafín.

Nažloutlá až nahnědlá směs bez chuti a zápachu se vyznačovala snadnou tavitelností a tvárností, navíc odpuzovala vodu. Reichenbach pro ni zpočátku neměl konkrétní využití, brzy se ale stala levnou a kvalitní náhražkou včelího vosku ve svíčkách. Dnes se používá jako výchozí surovina pro řadu výrobků, například lyžařských či automobilových vosků, nejrůznějších krémů, mastí, rtěnek, líčidel, ale také třeba návnad na hlodavce.

K dalším Reichenbachovým objevům patřila různá syntetická barviva (mimo jiné pittakal), insekticid naftalín nebo fenol, který našel uplatnění ve zdravotnictví, kosmetice a chemickém průmyslu. Díky všem těmto látkám ředitel salmovských železáren brzy získal značné jmění, za něž si pořídil zámek Reisenberg v Dolním Rakousku, ke kterému později přikoupil panství Reidling, Gutenbrunner, Nisko a další zámek Heiligenkreuz poblíž St. Pöltenu. Za zásluhy o rozvoj průmyslu byl pak roku 1839 povýšen do šlechtického stavu. 

Konec pohádky

Reichenbach byl vskutku renesančním člověkem. Ve třicátých letech 19. století popsal mimo jiné pád blanenského meteoritu a svůj zájem o geologii využil i k vytvoření nejstarší geologické mapy okolí Blanska. Zajímal se také o speleologii (zkoumal Moravský kras) a v mineralogii je jeho jméno spojeno s objevem takzvaných lounských kamenů, později nazývaných olomučanské koblížky.

Roku 1835 se od něj ale štěstí začalo odvracet. Po dlouhé nemoci zemřela jeho manželka Friederika Louisa a při cestě do Benátek na tyfus rovněž dcera Ottana. Dvojnásobná ztráta podnikatele hluboce zasáhla. V březnu následujícího roku navíc ve Vídni zemřel jeho mecenáš a dlouholetý přítel Hugo František Salm, což ovlivnilo i Reichenbachovu pozici v Blansku. 

Na salmovských panstvích se tou dobou věnoval pěstování cukrové řepy, jejíž výnos ztrojnásobil. Roku 1836 pak v Rájci nad Svitavou založil cukrovar, který patřil k nejmodernějším na Moravě i v celé Evropě. Syn zesnulého majitele panství Hugo Karel Eduard Salm ale začal na jeho úspěchy žárlit. Přestože zpočátku stál na Reichenbachově straně a využil jeho vlivu ve sporech o dědictví, nakonec obvinil vynálezcova bratra Emila z podvodných machinací s penězi cukrovaru. Ten obvinění neunesl a spáchal sebevraždu. Salmovi to ale nestačilo, podobným způsobem osočil i Reichenbachova syna Reinholda a všem členům rodiny nakonec zakázal vstup do cukrovaru. Stárnoucí podnikatel nesl takové ponížení těžce. Roku 1840 proto od Salmů odešel a ještě mnoho let se s nimi soudil o finanční náhradu. 

Metalurg okultista

Po těchto událostech Reichenbach zanevřel na podnikání i metalurgii. Usadil se na zámku Cobenzl u Vídně a začal se zde věnovat takzvanému ódickému bádání. Šlo o zkoumání vyšší nervové činnosti člověka, které se zabývalo senzitivními jevy a vyzařováním magnetických vln. Ty Reichenbach nazval Od podle starogermánského boha Ódina. 

Už v Blansku prý pozoroval u několika citlivých jedinců jisté schopnosti a rozhodl se je studovat. Roku 1844 jedné velmi senzitivní dívce ukázal křišťál, který pak schoval ve vedlejší místnosti v naprosté tmě. Trvalo jen krátce, než děvče označilo místo, kam kámen umístil. „Řekla, že celá hmota krystalu plane jemným světlem, že z jeho hrotu vyzařuje plamének o délce ruky, modrý a jiskřící. Bylo to první pozorování z tisíců podobných, která od té doby následovala,“ napsal Reichenbach.

TIP: Legendární mýdlo Johanna Schichta: Proč si zvolili právě jelena?

On sám záření neviděl, takže se spoléhal na osoby, jimž říkal senzitivci. Neměl tím na mysli senzibily, spíš lidi všeobecně vnímavější a nervově labilnější. Své pokusy přitom dál zdokonaloval. Nechal si postavit komoru, v níž byla absolutní tma, a pokusným osobám předváděl různé materiály. Ve vědeckých kruzích se nicméně jeho práce setkala s velmi rezervovaným postojem a běžní lidé ho měli dokonce za šarlatána a podivína. Koncem šedesátých let se proto vydal na vědecký seminář do Lipska, kde chtěl své závěry obhájit. Než k tomu ale došlo, 19. ledna 1869 zde zemřel. 

Reichenbachovo bádání je dnes považováno za omyl. Moderní výzkumy takzvaných terahertzových vln sice potvrzují, že věci mohou „zářit“, intenzita této energie je ale hluboko pod prahem lidského vnímání. V Blansku přesto na vědce nezapomněli a roku 2012 otevřeli v zámeckém sklepení novou expozici, která má připomínat Reichenbachovu laboratoř.  

V úvodním provedení tanku Churchill Mk.I vyrobili Britové jen 303 kusy, po nichž začaly z linek sjíždět upravené verze Churchill Mk.II. Nejvýznamnější změna byla viditelná na první pohled. Zmizela totiž čelní houfnice, kterou nahradil druhý kulomet BESA. Po dodání 1 127 „dvojek“ přišla na řadu varianta Churchill Mk.III, jejíchž 675 exemplářů opět dostalo upravenou výzbroj. Čtyřicetimilimetrový kanon už potřebám moderního bojiště nevyhovoval, a proto se do upravené svařované věže lafetovalo dělo ráže 57 mm.

Předchozí část: Britské tanky Churchill (1): Hranatý obrněnec Jeho Veličenstva

Další varianty

U nejpočetnější modifikace, Churchill Mk.IV, jíž vzniklo přes 1 600 kusů, se výrobce vrátil ke konstrukčně jednodušší odlévané věži. V polních podmínkách se „čtyřky“ dočkaly dalších úprav. Ani 57mm kanon si nedokázal poradit se všemi typy cílů, a tak Britové na severoafrické frontě do některých churchillů instalovali americké 75mm zbraně ze středních tanků M4 Sherman. Nápad se natolik osvědčil, že se zaoceánský kanon stal standardní zbraní pozdějších sérií verze Mk.IV.

V rámci urychlení produkce některé stroje dostávaly domácí dělo OQF téhož kalibru. Ideální situace nastávala, když bok po boku bojovaly Churchilly Mk.IV s kanony ráže 57 i 75 mm. Zatímco první zbraň se mohla pochlubit lepšími výsledky při ničení obrněnců, druhá se díky své univerzálnosti uplatňovala též při palebné podpoře infanterie. Pro tento úkol byla určena i samostatná modifikace Churchill Mk.V s 95mm houfnicí, jenže vzniklo pouhých 241 tanků.

„Šestky“ se podobaly provedení Mk.IV s několika drobnými vylepšeními (vyrobily se jich dvě stovky), zato varianta Churchill Mk.VII přinášela radikální změny. Ne náhodou se jí přezdívalo Heavy Churchill – díky až 152mm pancíři se vyznačovala vyšší odolností v boji než legendární německý PzKpfw VI Tiger. Této výhody ovšem konstruktéři dosáhli jen nárůstem váhy – oproti typu Mk.I vzrostla z 39,1 tun na 40,7 tun.

V Africe i Evropě

Společně s odvozeným Churchill Mk.VIII osazeným 95mm houfnicí se zrodilo asi 1 600 „sedmiček“, což znamená, že celkem královské zbrojovky vychrlily zhruba 5 640 churchillů. Toto číslo zahrnuje i speciální přestavby, pro něž se hranatý tank ukázal být takřka ideální platformou. Typ absolvoval křest ohněm 19. srpna 1942 při nájezdu na okupovaný francouzský přístav Dieppe, do něhož se zapojilo 58 strojů. Pobřežní překážky a křížovou palbu jich však překonala pouze čtvrtina. Přeživší churchilly si při následných městských bojích vedly vcelku dobře, jenže většina nakonec uvízla v ulicích a operace Jubilee skončila debaklem.

O poznání lépe si tank s premiérovým jménem počínal na podzim 1942 u egyptského El Alameinu – byť se na bojiště dostalo pouhých šest exemplářů. Naplno se projevila jedna z hlavních výhod konstrukce spočívající v silném pancéřování: jistý stroj údajně inkasoval osm desítek zásahů, aniž jej Němci a Italové dokázali vyřadit z boje. V dalších bitvách – tentokrát už na tuniském území – se v první polovině roku 1943 objevovalo stále více churchillů. Během invaze na Sicílii i Apeninský poloostrov už šlo o páteřní typ královských obrněných svazků, jejichž jádro tvořil mohutný stroj také po otevření druhé fronty v západní Evropě.

Dlouhá kariéra

Ve Francii, Belgii i Nizozemí doháněl churchill Němce k zuřivosti svým pancířem, který bez potíží zastavoval projektily vypálené z většiny protitankových kanonů Wehrmachtu i Waffen-SS. Poslední verze se zesílenou výzbrojí mohly soupeřit se všemi obrněnci nepřítele, snad s výjimkou pantherů a tigerů. Leckdy si však britští tankisté poradili i s nimi – zejména když zasáhli poruchové německé stroje do citlivých partií. Jediný dochovaný funkční tiger, který vlastní Tankové muzeum v Bovingtonu, ostatně vyřadil právě kanon churchillu.

Na popud londýnského ministerstva války obdržela několik exemplářů australská armáda, která je podrobila porovnávacím testům se shermany a matildami na Nové Guineji. Přes svou hmotnost se typ v džungli osvědčil z celé trojice nejlépe. Na asijském válčišti královští tankisté nejprve testovali jeden kus v Barmě a později tam dorazily i další stroje, s nimiž se počítalo pro protahující se válku s Japonskem. Svržení atomových bomb a císařská kapitulace takovému scénáři zabránily. Asi 250 tanků si naopak zabojovalo v řadách Rudé armády, která je obdržela v rámci zákona o půjčce a pronájmu a nasadila u Stalingradu, Charkova či Kurska. Sovětské osádky si typ neoblíbily, považovaly jej za „nerafinovaný“ a příliš náročný na údržbu. Podobně jako domácí těžké obrněnce sloužily churchilly na východě v samostatných plucích, které měly provádět průlomy a podporovat pěchotu.

TIP: Nesmrtelná americká pásová legenda: Tank M4 Sherman

Porážka Osy neznamenala pro odolné obrněnce konec kariéry. Speciální verze churchillů (zejména AVRE a Crocodile) sloužily u královských tankových vojsk ještě za korejského konfliktu, kde se osvědčily především v roli mobilního dělostřelectva. Většina přeživších strojů byla vyřazena v roce 1952, byť několik exemplářů působilo u ženijních jednotek až do 70. let. Ačkoliv vznikl na základě poznatků z let 1914–1918 a už v době zrodu nad ním mnozí ohrnovali nos jako nad zastaralým mastodontem, churchill se tedy ukázal být překvapivě nadčasovou konstrukcí. 

Když do Evropy (a také do Asie) na sklonku nejmladší doby ledové dorazili první lidé našeho druhu Homo sapiens, vstoupili do prostředí, které se v mnohém lišilo od jejich africké domoviny. Museli se přizpůsobit celé řadě nových faktorů prostředí, včetně mnohem větší proměnlivosti délky dne během roku. V Africe jsou dny a noci po celý rok víceméně stejně dlouhé. V Evropě se lidé druhu Homo sapiens setkali s velmi dlouhými letními dny, po nichž pak v zimě následovaly velmi dlouhé noci.

Chvála mezidruhovým pletkám

Naštěstí v té době v Evropě již poměrně dlouho žili naši velmi blízcí příbuzní, neandertálci, kteří byli lépe přizpůsobeni životu ve vyšších zeměpisných šířkách. Naši předci se s nimi občas křížili a díky těmto pletkám máme v genomu celou řadu neandertálských sekvencí.

Tým amerických odborníků, který vedl John Capra z Kalifornské univerzity v San Franciscu, analyzoval vybrané lidské genomy pomocí speciální umělé inteligence, vybavené algoritmy, které jí umožňují pracovat se sekvencemi DNA. Umělá inteligence během této analýzy pátrala po archaických variantách genů, které jsou zodpovědné za naše vnitřní biologické rytmy.

V našem těle pracuje důmyslný systém biologických hodin, který řídí řadu vnitřních procesů, od trávení až po ukládání vzpomínek, a zároveň je nastavený tak, aby nám umožňoval reagovat na rozmanité podmínky prostředí, včetně délky dne a noci. Badatelům se podařilo vystopovat celou řadu variant genů souvisejících s vnitřními hodinami, které jsme podle všeho získali díky zmíněným pletkám s neandertálci.

Neandertálská ranní ptáčata

Detailní analýzy těchto variant, které doposud nebyly publikovány a neprošly tak recenzním řízením, přivedly vědce k závěru, že většina změn, které souvisejí se získáním „neandrtálských“ sekvencí spojených s vnitřními hodinami, směřuje jedním směrem – významně zvyšují pravděpodobnost, že jejich nositel bude tzv. „ranní ptáče.“

TIP: „Ranní ptáčata“ jsou zdravější a podávají lepší výkony v práci

Zatím není do úplně jasné, jak se časné vstávání podílí na přizpůsobení se vyšším zeměpisným šířkám. V každém případě ale nelze přehlédnout, že stejné posuny vnitřních hodin vykazuje i řada dalších druhů, které dnes žijí v těchto oblastech. Například octomilkám geny ranních ptáčat pomáhají synchronizovat jejich vnitřní biologické hodiny s letním obdobím, kdy jsou delší dny.

Zajíc je prapůvodně stepní živočich a jeho šíření po Evropě napomohl rozvoj zemědělství už od doby neolitu, kdy lidé mýtili lesy a zakládali polnosti. Zajíci totiž milují louky a pole s remízky a křovinatými mezemi, vyhledávají slunné paseky. Vyhýbají se hustým lesům, ovšem místy stoupají docela vysoko do hor. V létě se pohybují především otevřenou krajinou, zatímco v zimě se skrývají v křovinách a na okrajích lesů.

Sprinteři s bystrými smysly

Zajíci polní (Lepus europaeus) jsou vybavení vynikajícími smysly. Díky dlouhým boltcům mají skvělý sluch, ale velmi bystrý je i jejich zrak. Často panáčkují právě proto, aby měli dobrý rozhled. Druhým důvodem pro „stoj na zadních“ je snaha imponovat. Neobvyklé je, že vidí lépe za šera než za plného světla. K výborným smyslům je nutné přičíst velmi dobrý čich a hmat (zprostředkovaný dlouhými hmatovými vousy). Díky této smyslové výbavě je máloco překvapí a snad proto vznikla úsměvná pověra, že spí s otevřenýma očima.

Hnědaví ušáci jsou také výbornými běžci, kteří běžně dosahují rychlosti 40 km/h. V nebezpečí, zejména při běhu o život, mohou ovšem vyvinout rychlost až 74 km/h! Poněvadž mají přední nohy výrazně kratší než zadní, jsou lepší při běhu do kopce. Při prudkém úprku z kopce často klopýtají, nebo dokonce metají kozelce. Umí vyskočit i metr do výšky a až šest metrů do dálky.

Zaslepení milovníci

Během léta požírají zajíci různé byliny a zbytky plodin. Přes zimu okusují větve a na jaře s oblibou mlsají mladé pupeny. Svou potravu tráví dvakrát – poprvé nedokonale a vykálený kašovitý trus znovu sežerou. Teprve pak je potrava strávena dokonale a její zbytky zajíci vyloučí v podobě známých kulatých hnědých bobků. 

Zajíci se sdružují jen v době páření (honcování). Za teplých zim ovšem může tohle období odstartovat už prosinci nebo v lednu a trvá do srpna nebo až do září. Při honcování hopká vpředu zaječice a za ní houf „zamilovaných“ samců, kteří se mezi sebou při milostném poblouznění často perou – stojí na zadních a předníma nožkama si zasazují rány jako boxeři v ringu. Poblouznění samci jsou láskou jakoby zaslepení. Mnohokrát jsem sledoval psa, který štval zaječího samečka. Když ho to přestalo bavit a otočil se, aby se vrátil k pánovi, poblázněný ušák začal psa pronásledovat, jako by to byla jeho vyvolená.

Zranitelný zaječí dorost

Malí zajíčci se rodí plně osrstění, na rozdíl od mláďat králíka divokého ihned vidí a mají vyvinutou termoregulaci. Proto je zaječice zanechává v pelechu a navštěvuje je pouze proto, aby je nakojila. Po pouhých dvou týdnech již přecházejí malí zajíčci na pevnou stravu a po měsíci se již osamostatňují. Matky zaječice se měsíc po porodu již opět znovu páří, do roka mívají tři až čtyři vrhy. Samci o mláďata nepečují vůbec, naopak mohou být vůči nim i agresivní.

Především za vlhkého počasí mnoho mláďat uhyne, ale i za příznivých okolností se dospělosti dožije jen několik z nich. Provizorní chov mláďat v zajetí (např. v záchranných stanicích) je velmi obtížný. Jako náhražka kojení se většinou používá sušené mléko pro štěňata (kravské mléko je nevhodné). Malí zajíčci vyžadují kvůli své lekavosti mimořádně velký prostor a i vůči sobě navzájem dokážou být velmi agresivní. 

Dupající samotáři

Mimo období páření žijí zajíci samotářsky a obhajují své teritorium, které může mít rozsah 7–50 hektarů. Území, které si nárokují, značí sekretem pachových žláz a udržují si zde cestičky. Velmi jim totiž vadí promáčení srsti, proto z cestiček odstraňují rostliny, aby se o ně v mokru neurousali. Po deštích rádi běhají po silnicích, což je ovšem nezřídka stojí život. Na svém teritoriu mají hned několik pelechů – většinou pod keřem či u nějakého drnu. 

Zajíci většinou neužívají hlasových projevů a před nebezpečím varují dupnutím (stejně jako králíci divocí). Pokud jsou ale zraněni nebo ohroženi na životě, mohou vřeštět. Toho využívají myslivci, kteří na vábničku zaječí vřeštění napodobují, když chtějí přivábit lišku.

Přirození nepřátelé a ekologické hrozby

Vedle lišek patří mezi přirozené predátory zajíců vlci a také větší dravci – jestřábi, orli a výři. Dnes však zajícům škodí především moderní způsob zemědělského hospodaření s využíváním pesticidů, rozorávání mezí a především pěstování monokulturních plodin – především řepky a kukuřice. Po žních, kdy jsou naráz sklizeny obrovské polní plochy, zajíci často trpí hladem.

Dříve bylo velkým problémem pro zajíce rozprašování desikantů (používaných především k rychlému vysušení bramborových natí, případně i jako pesticidů), protože zajíci po proběhnutí daným úsekem pole oslepli. Zajíce také ohrožují mnohé nemoci – např. tularémie, brucelóza a kokcidióza. Je zajímavé, že parazité ušáky napadají poměrně zřídka.

Úbytek a částečný návrat

Kvůli novým postupům v zemědělství v mnoha evropských státech počty zajíců ve druhé polovině 20. století dramaticky poklesly. Zajíc je ovšem také oblíbené „myslivecké zvíře“. Počátkem 70. let 20. století se v České republice běžně ulovilo více než milion zajíců ročně, o deset let později šlo již jen o 100 tisíc exemplářů a zaječí populace nadále měla rapidně klesající trend (v roce 1993 se ulovilo jen pouhých 37 500 kusů). 

Teprve v posledních desetiletích se prudký pokles zaječí zvěře podařilo poněkud zastavit a dnes myslivci opět uloví přibližně 70 000 zajíců za loveckou sezónu. Zajíci se loví od 1. listopadu do 31. prosince zejména na společných honech, ovšem lov je povolen i se sokolnickými dravci (v tomto případě se užívají samičky jestřábů nebo orlů). Živí zajíci se také chytají do tenat, v minulosti jsme české ušáky horlivě exportovali nimrodům např. do Francie.

Pověry a symbolika

Zajíc byl kdysi spojován s čarodějnictvím a podsvětím, ale také s plodností. Staří Baltové a Slované věřili, že zajíc, který člověku přeběhne přes cestu, přináší smůlu. Za obzvlášť ošidné se považovalo, když zajíce potkal svatební průvod cestou z kostela. Prý také nebylo radno zajíce oslovovat jeho jménem, proto se mu v Česku říká mnoha zástupnými jmény: např. janek, macek, ušák, ušatec, polňák atd.

TIP: Zajíci a drůbež byli v Británii dlouho posvátní. Za Římanů se z nich stalo jídlo

Zejména ve Velké Británii je zajíc symbolem Velikonoc. Pramení to z kultu anglosaské bohyně jara a plodnosti Eostry, kterou doprovázel zajíc. Zajíc je také čtvrtým zvířetem čínského zvěrokruhu. Číňané i Aztékové mají mýtus o zajíci, který sídlí na Luně, poněvadž jim tvar měsíčních skvrn připomínal zaječí siluetu. V afrických a vietnamských bajkách vystupuje zajíc jako šibal, který napálí ostatní zvířata. V Ezopově slavné bajce však nafoukaného zajíce předstihne pomalá, ale vytrvalá želva. V období gotiky se v církevním umění často objevuje symbol tří zajíců v kruhu, jejichž uši tvoří uprostřed trojúhelník – je to odkaz na trojjedinou podstatu Boha.

Ve vesmíru jsme dosud s jistotou pozorovali dva typy černých děr: Hvězdné černé díry coby výsledek vývoje velmi hmotných stálic, jež v závěru své existence gravitačně zkolabují až do singularity, a černé veledíry, tvořící jádra obřích galaxií. Uvedené typy dělí rozdíl několika řádů v hmotnostech. Vědci proto uvažují také o tzv. intermediálních černých dírách, které by mohly být například důsledkem spojování hvězdných černých děr v centrech kulových hvězdokup.

Každopádně, je-li černá díra zcela osamocena, nemáme možnost se o její existenci dozvědět. Teprve pokud se stane součástí systému – přinejmenším dvojhvězdy – „zviditelní“ se gravitačním působením na souputníka nebo tím, že z něj získává látku. Materiál pak spiráluje na černou díru a v důsledku zákona zachování momentu hybnosti vytváří akreční disk. Podobná situace nastává i v jádrech galaxií. Akreční disk tudíž u černé díry vznikne, jen pokud je v jejím gravitačním dosahu k dispozici odpovídající množství plynu.

Image

Čtěte také

Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů (1)

Celá řada zejména bezobratlých saje krev větších živočichů, aniž by museli potřebné živiny přijímat z jiných zdrojů. Ačkoliv se však hovoří o „životodárné“ tekutině, pro člověka by mohla být její pravidelná konzumace ve větším množství dokonce životu nebezpečná, vzhledem k obsahu potenciálních patogenů. Ani sklenice prokazatelně bezinfekční krve by pak nebyla zcela bez rizika. Potíž tkví hlavně ve vysoké koncentraci železa, které může v nadměrném množství vyvolat závažné zdravotní potíže.

TIP: Krvavá iluze: Proč se žíly zdají modré, když je krev červená?

Další problém spočívá v odlišnosti krevních skupin: Pokud by měl dotyčný „strávník“ v zažívacím traktu například vřed či jinou otevřenou ránu, a jeho krev by se tou cizí kontaminovala, hrozila by mu silná imunitní reakce. V neposlední řadě potom krev neobsahuje dostatek všech živin, jež potřebujeme k přežití.

Kolem roku 1486 v Dánsku spustili na vodu válečnou loď, známou jako Gribshunden (někdy též Griffen). Loď o délce 35 metrů, vyzbrojená 11 železnými děly a s posádkou 150 mužů se stala vlajkovou lodí tehdejšího vládce Dánska, Norska, a také Švédska, krále Jana I. Dánského, který vládl v letech 1481 až 1513.

V roce 1495 se Jan I. připravoval na setkání s tehdejším vládcem Švédska, regentem Stenem Sturem starším. Svoji vlajkovou loď naložil cennostmi, aby udělal na Stureho dojem. Chtěl ho přesvědčit, aby uznal svrchovanost Dánska v rámci Kalmarské unie, která tehdy zahrnovala Dánsko, Norsko, Švédsko, Island i Finsko.

Perfektně zachovalý vrak

Při cestě do Kalmaru došlo ke tragédii. Když loď Gribshunden kotvila poblíž švédského Ronneby, vypukl na její palubě požár a loď šla ke dnu. Jan I. byl v té době na pevnině, ale mnoho mužů jeho posádky zahynulo. Ze setkání tehdy sešlo a Jan I. první musel Stureho o dva roky později porazit v bitvě u Rotebro. Z lodi Gribshunden se stal jeden z nejlépe zachovalých vraků z období pozdního středověku.

Vrak byl pro moderní vědu objeven v šedesátých letech 20. století. Studovali jej podmořští archeologové, ale šlo spíše o povrchní průzkum. V letech 2019 až 2021 proběhl další, tentokrát intenzivní výzkum, který se soustředil na dříve přehlížené artefakty. Významnou část z nich představuje více než tři tisíce vzorků rostlinného materiálu, většinou luxusních pochutin a koření.

Jak uvádějí Mikael Larsson a Brendan Foley ze švédské Univerzity v Lundu ve své studii publikované vědeckým časopisem PLoS ONE, ve vraku byl objeven například muškátový oříšek, hřebíček, hořčice, kopr, šafrán, zázvor, pepř a mandle, společně se sušenými ostružinami, malinami, hrozny a semeny lnu. Pozoruhodný byl i nález jedovatého blínu, který se používal k medicínským a rituálním účelům.

TIP: Nálezy z 3000 let starého vraku lodi Uluburun odhalují složitou obchodní síť

Badatelé zdůrazňují výtečný stav objevených rostlinných materiálů, který příliš neodpovídá jejich skutečnému stáří. K jejich uchování zásadně přispěly unikátní přírodní podmínky v oblasti potopení lodi Gribshunden. Baltské moře je totiž v těchto místech poměrně chladné a zároveň má jen nízkou salinitu.

Ruské kosmické lodě připojené k Mezinárodní vesmírné stanici se v posledních týdnech a měsících potýkají s nebývalým množstvím problémů. Mezi nejvýraznější patří prosincový únik chladícího média z pilotované kosmické lodi Sojuz MS-22. Následné vyšetřování uvedlo jako příčinu úniku zásah mikrometeoritu.

Sojuz MS-22, který ke stanici zamířil 21. září 2022 a dopravil na ni Sergeje Prokopjeva, Dmitrij Petělina (oba Roskosmos) a Franca Rubia (NASA), se měl se stejnou posádkou vrátit 25. března 2023. K tomu ale kvůli technickým problémům kosmické lodi nedojde. Jako náhrada měla posloužit loď Sojuz MS-23, která měla k ISS zamířit 19. února bez posádky a dopravit na Zemi zmíněnou posádku Expedice 68. I to se ale mění – ruská strana nově oznámila, že start Sojuzu MS-23 se odkládá na blíže neupřesněný termín v březnu.

Jednou je nikdy, dvakrát je zvyk

Důvodem odkladu jsou problémy další z ruských kosmických lodí – tentokrát zásobovacího Progressu MS-21, který se k ISS připojil v říjnu 2022. 11. února ale došlo i u této lodi k mimořádné události. Roskosmos nejprve oznámil, že specialisté Centra řízení mise zaznamenali prostřednictvím telemetrických dat snížení tlaku v lodi. Později téhož dne však výkonný ředitel Roskosmosu pro pilotované vesmírné programy Sergej Krikaljov oznámil, došlo k úniku chladicí kapaliny z tepelného řídicího systému, tedy k podobné události, jaká se v prosinci 2022 projevila na lodi Sojuz MS-22.

Přestože jsou si oba incidenty na první pohled podobné, není v tuto chvíli jasné, zda mají i společnou příčinu. To ostatně prohlásil i generální ředitel Roskosmosu Jurij Borisov. Situaci okomentoval také Michal Václavík z České kosmické kanceláře a Fakulty strojní ČVUT v Praze:

„Drobná úvaha k současné situaci ohledně nákladní kosmické lodi Progress MS-21. Oficiální vyjádření, zejména ruské strany, nejsou jednoznačná. Stále se tak nevyvratitelně nepotvrdila informace o úniku atmosféry z hermetizovaného nákladového prostoru či úniku chladiva. Ve hře je také možnost, že došlo k oběma zmíněným problémům a může mezi nimi být spojitost. 

V případě úniku atmosféry by situace byla poměrně neškodná a mohlo by se pokračovat dle normálního harmonogramu, který počítal s odletem Progressu MS-21 od ISS 18. února v 01:55 SEČ. Tomu by napovídalo i tvrzení Sergeje Krikaljova, podle něhož nemá současná situace vliv na kalendář ruských letů k a od ISS. 

Aktuální konfigurace Mezinárodní vesmírné stanice. (foto: NASA, CC0)

V případě, že Progress MS-21 skutečně postihl únik chladiva z vnějšího chladícího okruhu, tak nastává několik problémů. V první řadě je zde podobnost s nedávným únikem chladícího média z pilotované kosmické lodi Sojuz MS-22. I když si systémy nejsou 100% podobné, je to napováženou a stín pochybností padá také na výsledek původního šetření u Sojuzu MS-22, kdy mělo jít o vnější příčinu. 

Pokud by u Progressu MS-21 stejně jako u Sojuzu MS-22 došlo skutečně k úniku chladiva, můžeme hovořit o velkém problému až systémové chybě na straně výrobce. A tato skutečnost už by měla vést k revizi existujících lodí a změně harmonogramu letů. Stejně tak by únik chladiva měl dopad na samotný let Progressu MS-21. Zejména elektronika se postupně začne přehřívat a mohlo by dojít k jejímu poškození. Aktuálně je průlez mezi kosmickou lodí a zbytkem ISS uzavřen.“

Návrat v režii SpaceX?

Ruská i americká vesmírná agentura vydala prohlášení, podle kterého není bezpečnost posádky Mezinárodní vesmírné stanice nijak ohrožena a veškerý režim na stanici nyní probíhá podle plánu. Jakým způsobem se vrátí Prokopjev, Petělin a Rudio zpátky na Zemi bude záviset na výsledcích dalšího vyšetřování. Své služby již nabídla SpaceX a astronauté by se tak mohli vrátit lodí Crew Dragon.

TIP: Patří ISS  do starého železa? Co bude s Mezinárodní vesmírnou stanicí až doslouží?

V každém případě jde o další známku neutěšeného stavu ruské části vesmírné stanice, na což v minulosti upozornil například generální konstruktér kosmické korporace RKK Eněrgija Vladimir Solovjov, který před časem na zasedání Rady pro vesmír Ruské akademie věd prohlásil, že nejrůznější prvky stanice stárnou a vypovídají službu a vyjádřil obavu, že po roce 2025 lze očekávat lavinové selhání mnoha prvků stanice.