Mohlo by se zdát, že pan Čou je obyčejný lakomec. Výhru v loterii ve výši 8,43 milionu jüanů (v přepočtu zhruba 270 milionů korun) úspěšně tajil před svou ženou dva roky. Podělit se o peníze mu ale až takový problém nečinilo – v den, kdy mu byla výhra připsána na jeho účet, přeposlal své sestře dva miliony jüanů a dalších 700 tisíc jüanů poukázal své bývalé ženě na nákup bytu. Se současnou manželkou ale radost z výhry z neznámého důvodu nesdílel.

Jak už to tak bývá, tajemství po čase vyplouvají na povrch a Čouova žena na vše přišla. Obratem požádala o rozvod a svého muže zažalovala o svůj podíl na výhře. Nežádala přitom polovinu výhry, ale rovnou dvě třetiny – u soudu argumentovala, že se vůči ní manžel zachoval obzvlášť podle. Soudce ženinu argumentaci z větší části přijal a nařídil jejímu bývalému muži vyplatit poškozené ženě 60 % z původní částky.

TIP: Dobrý člověk ještě žije: Prodavač vrátil majitelce výherní los na milion dolarů

V Číně není o podobné příběhy nouze – loni na podzim jiný muž zatajil výhru 220 milionů jüanů před svou ženou a dětmi. Důvodem byla obava, aby je peníze nezkazily. Poměrně běžnou záležitostí je v Číně vyzvedávání výher v přestrojení – zpravidla kvůli obavám ze zločinců nebo kvůli závisti příbuzných a přátel. 

V pátek 3. února 2023 proletěla poměrně blízko Země planetka 2011 AG5. Naší planetě nehrozilo žádné nebezpečí, planetka míjela Zemi v bezpečné vzdálenosti asi 1,8 milionů kilometrů, což odpovídá o přibližně pětinásobku vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Zařízení, s nimiž se počítá pro planetární obranu, si ale mohla procvičit své úkoly.

Badatelé Laboratoře tryskového pohonu NASA v Kalifornii planetku 2011 AG5 sledovali a díky těmto pozorováním mohli se slušnou přesností určit její velikost, rotaci a detaily o jejím povrchu a neobvyklém tvaru.

Planetární radar Goldstone

Planetka 2011 AG5 měří přibližně 500 metrů na délku a 150 metrů na šířku. Její průlet sledoval především výkonný planetární radar Goldstone Solar System Radar nacházející se u kalifornského Barstowu.

Právě tento radar odhalil i tvar planetky, který astronomy zaujal. Jde totiž o extrémně protáhlý objekt. „Z celkem 1 040 blízkozemních objektů, které pozoroval radar Goldstone, je tenhle jedním z nejvíce protáhlých,“ konstatoval Lance Benner, který vedl zmíněná pozorování.

Série radarových snímků planetky 2011 AG5. (foto: NASA, CC BY-SA 4.0)

Radar Goldstone sledoval planetku od 29. ledna do 4. února. Kromě určení tvaru planetky vědci rovněž zjistili, že se na jejím jinak velmi tmavém povrchu vyskytují určité struktury s průměrem několika desítek metrů. Také se dozvěděli, že planetka pomalu rotuje. Kolem své osy se otočí za zhruba jednou za 9 hodin. 

TIP: Jak se bránit před nebezpečnými planetkami? Prim hrají pozemní radary

Podle NASA nešlo o poslední návštěvu této planetky. Planetka 2011 AG5 obíhá kolem Slunce jednou za 621 dní a k dalšímu blízkému setkání se Zemí dojde v roce 2040, kdy bezpečně mine naši planetu ve vzdálenosti asi 1,1 milionu kilometrů, tedy téměř trojnásobku vzdálenosti Země a Měsíce.

Období neolitu, které jsme si často představovali jako spíše pokojný nástup zemědělského a pasteveckého stylu života, bylo ve skutečnosti velice násilným věkem lidské historie. Vědci objevují celou řadu stop po neolitických násilnostech a občas narazí i na místa, která se v neolitu stala dějištěm masakru.

Jedním z takových míst je jeskyně u městečka Talheim v jižním Německu, která je od svého objevu v roce 1983 známá díky události označované jako „masakr v Talheimu“ (Massaker von Talheim). Archeologové zde odkryli pozůstatky 34 lidí z období neolitu, kteří byli pobiti asi před pěti tisíci let. Mrtví náležejí ke kultuře s lineární keramikou. Shodou okolností byli lidé této kultury prvními zemědělci nejen v jižním Německu, ale také na území dnešních Čech a Moravy. Jde tedy o zločin, který se nás do jisté míry týká.

Vyšetřování neolitické vraždy

Oběti masakru v Talheimu mají rozbité lebky. Miguel Ángel Moreno-Ibáñez ze španělské Univerzity Rovira i Virgiliaho a jeho kolegové se rozhodli zjistit, jaké zbraně pachatelé masakru použili. Výsledky jejich pozoruhodného experimentálního výzkumu nedávno zveřejnil časopis Journal of Archaeological Science.

(foto: Miguel Ángel Moreno-Ibáñez, CC BY-NC-ND 4.0)

Badatelé vytvořili sedm modelů lebek z polymeru polyuretanu potažného gumovou „kůží.“ Falešné hlavy naplnili balistickým gelem, který představoval mozek. Pak přišla ke slovu část, kdy do hotových hlav bušili z různých stran známými neolitickými nástroji, které podle badatelů bylo možné použít jako zbraně k rozbití lebky. Šlo především o klasické kamenné sekery a také o teslice – speciální druh sekery s hlavou umístěnou kolmo na topůrko.

TIP: Jeskyně ve Španělsku ukrývala pozůstatky masakru neolitických imigrantů

Ukázalo se, že stopy po kamenných sekerách a teslicích, které jsou si jako nástroje velmi podobné, se v některých detailech liší. Díky experimentu archeologové zjistili, že oběti masakru v Talheimu byly s velkou pravděpodobností ubity právě teslicemi a stejná zbraň byla podle badatelů použita i k neolitické vraždě ve španělské jeskyni Cova Foradada. 

S nedostatkem fantazie se většinou potýkají lidé, kteří mají obecně sklon ke konvenčnějšímu uvažování. Podle psychologů však vrozená dispozice smýšlet v zajetých kolejích nemusí být nezvratná. 

Jak tvrdí hlavní autorka studie Lily Zhuová z Washingtonské státní univerzity, „kdykoliv se odpoutáme od své dosavadní perspektivy a pokusíme se při přemýšlení uplatnit odlišné emoce, zapojí se do procesu tvůrčí prvek“. Kreativitu lze tudíž podle ní trénovat. Výsledky průzkumu, který Zhuová se svými kolegy provedla na vzorku 279 vysokoškolských studentů, její předpoklad potvrdily: Ukázalo se, že lidé zvyklí pravidelně aplikovat „emoční přehodnocování“ bývají obecně tvořivější a otevřenější novým výzvám. 

Emoce v náš prospěch

V dalším experimentu sledovalo 335 dobrovolníků filmovou scénu vyvolávající hněv a dostali u ní za úkol pracovat se svými emocemi: potlačit je, myslet na něco jiného nebo se na záběry podívat odlišnou optikou. Následně je vědci požádali, aby se pokusili přijít na nové využití uvolněných prostor v někdejší kavárně. Ti, kdo u filmu praktikovali emoční přehodnocení, přitom prezentovali nápaditější návrhy – jako veřejnou odpočívárnu či zařízení péče o děti – a to i v případě, že předtím spadali do kategorie „konvenčně uvažující“.

TIP: Sundejte si sluchátka: Hudba údajně oslabuje kreativitu

Podle Zhuové by se dalo uvedené zjištění zužitkovat ve firmách, kde by se mohli zaměstnanci v emočním přehodnocování cíleně cvičit. „Negativní emoce jsou na pracovišti nevyhnutelné,“ konstatuje badatelka. „Můžeme s nimi však zacházet produktivním a zdravým způsobem a chápat je jako příležitost k nácviku flexibilního myšlení.“ 

Páv korunkatý (Pavo cristatus) je doma na indickém subkontinentu a na Cejlonu. Potkat se s ním však můžete prakticky po celém světě. Už ve starověku totiž doputoval s obchodními karavanami z Indie do Babylonu a do Evropy ho z perských tažení dovezla armáda Alexandra Makedonského. Proto psal starořecký učenec Aristoteles o pávech jako o „perských ptácích“.

Ozdoba, která zatěžuje

Důvodem, proč tohoto kurovitého ptáka z příbuzenstva bažantů dobyvatelé, cestovatelé i obchodníci už před mnoha staletími přiváželi ze svých výprav, je nádherné peří, které dávají samci na odiv při námluvách. Tato nápadná pera jsou často označována za ocas, ale ve skutečnosti jde o výrazně prodloužená pera tzv. ocasních krovek. Vlastní ocasní pera páva korunkatého ničím zvláštním nevynikají a za ocasními krovkami zaostávají i počtem. Zatímco ocasní krovky pavího samce může tvořit přes dvě stě per, v ocasu jich tomuto ptákovi naroste obvykle jen kolem dvaceti. I s vlečkou z dlouhých per ocasních krovek měří samec páva na délku až dva a čtvrt metru. Samice, které nápadnou ozdobu postrádají, bývají stěží poloviční.

Už Charles Darwin se zamýšlel nad účelem paví „vlečky“ a dospěl k názoru, že samec dokazuje touto přebujelou ozdobou svou zdatnost a že samičky její kvality berou jako kritérium pro výběr otce svých potomků. Čím delší a těžší pera samci narostou, tím víc mu překážejí a tím více námahy musí vynaložit, když se chce zhostit běžných aktivit. Včetně úniku před dravci a šelmami… 

Jsou barevné odlesky důležité? 

Darwin si také všiml, že samci páva korunkatého roztahují pera ocasních krovek poměrně často, ale pokud se nablízku vyskytuje samička, pak s nimi navíc třesou a chřestí. Podle Darwina pohyb per a zvuk, který vibracemi vzniká, už samci na atraktivitě nepřidává. Jak ale dokazuje nejnovější výzkum amerických ornitologů a fyziků, v tom se slavný autor teorie přírodního výběru zmýlil.

Páv korunkatý v letu nad korunami stromů. (foto: Shutterstock)

Prodloužená pera ocasních krovek pavích samců jsou nápadná nejen svými rozměry, ale také „pavími oky“, která hrají kovovými odlesky všech možných barev. Tato barevná hra zaujala dalšího slavného vědce – anglického fyzika Isaaca Newtona, který optickou paví exhibici správně přisoudil interferenci světla, tedy fenoménu díky kterému vznikají duhové efekty třeba na mýdlových bublinách. Nejnovější výzkumy ale překvapivě odhalily, že duhové odlesky na perech dvořících se samců samice páva s velkou pravděpodobností vůbec nezajímají. Zjevně je pro ně důležité něco úplně jiného.

Mladá bioložka Roslyn Dakinová z University of British Columbia se rozhodla přijít záhadě námluv pávů korunkatých na kloub. Natáčela ptáky speciální vysokorychlostní kamerou a chování pávů pak sledovala na zpomalených záběrech. Její video se dostalo do rukou fyzičce Suzanne Kaneové z Haverford College. Ta si všimla, že se samcem natřásaná pera chovají, jako kdyby podléhala fenoménu rezonance. 

Samice „paví oka“ nezajímají

Podle principu takzvané rezonanční frekvence najdeme pro každý pevný předmět jednu nebo i několik různých frekvenci, které jsou s to jej nejúčinněji rozkmitat. Jestliže se v blízkosti frekvenčního zdroje vyskytne předmět, který kmitá právě touto frekvencí, pak se kmity přenesou na do té doby klidný předmět a rezonancí ho rozkmitají. Velmi zjednodušeně si můžeme rezonanci přiblížit na příkladu dítěte sedícího na provazové houpačce. Jestliže do sedačky s dítětem strčíme, začne se komíhat s frekvencí, která je pro ni charakteristická. Když tuto frekvenci houpání akceptujeme a budeme sedačce s dítětem dodávat impulsy ve správném „rezonančním“ rytmu, bude kmitat stále ve větším a větším rozsahu. Stačí ale, abychom se s impulsem pro sedačku jen trochu předběhli nebo naopak opozdili, a z optimální rezonanční frekvence vypadneme a kmitání houpačky narušíme, utlumíme nebo dokonce zastavíme. 

Přesná měření, která provedla Suzanne Kaneová, prokázala, že samec páva dává široce roztaženým perům ocasních krovek impulzy s frekvencí kolem 26 kmitů za sekundu, což je kmitočet optimální pro rezonanci per. Pera přitom kmitají v rozsahu jen několika milimetrů. Zvyšuje tím snad páv nápadnost „pavích ok“ na perech? Jenže další detailní měření prokázala, že v zorném poli samice se „paví oka“ ani nehnou. Samici tedy může být úplně jedno, jestli samec pery třese nebo ne. Znovu se tím potvrdilo, že samice „paví oka“ nijak zvlášť nezajímají. 

Anténa ukrytá v korunce

Jakmile se ukázalo, že „opticky“ jsou vibrace per nedůležité, obrátily vědkyně pozornost k péřové korunce, která dala pávům jejich druhové jméno. Suzanne Kaneová to sice považovala za ztrátu času, protože kmity dlouhých per ocasních krovek samců by podle fyzikálních zákonů neměly s krátkými pírky korunky rezonovat, ale Roslyn Dakinová se bez ohledu na to vrhla do dalších pokusů. 

Korunkami jsou vybaveni samci i samice pávů. Pro ty první je zpráva vysílaná vibracemi ocasu výstrahou, pro druhé vyznáním lásky. (foto: Wikimedia Commons, Wilfredor, CC0 1.0)

Bioložka si opatřila několik uhynulých pávů a podrobila jejich korunky zevrubné prohlídce. Ta ukázala, že ke každému peru korunky přisedá jemné chlupové pírko, které je v kůži napojené na nervové zakončení. Přesně takovou stavbu mají pera, které jiné druhy ptáků používají k hmatání. Platí to například o chocholce z pírek, která vyrůstají nad zobákem mořskému ptáku alkounkovi chocholatému (Aethia cristatella). Alkounci hledají s pomocí hmatových per cestu úzkými a tmavými skalními děrami, na jejichž konci si staví hnízdo. Mohla by péřová korunka pávů zachytávat vibrace z natřásaných per roztažených ocasních krovek samců a působit jako anténa?

Výstraha i vyznání lásky

Kanneová s Dakinovou upevnily korunky z uhynulých pávů na pevný podstavec a působily na ně různými zvuky. Obyčejný rámus s pery nehnul. Stejně tak zůstávala pera bez pohybu, když vědkyně pustily v laboratoři na plné pecky písničku skupiny Bee Gees „Staying Alive“. Jakmile ale přehrály záznam zvuků samcem natřásaných per ocasních krovek, pírka korunky se poslušně rozvibrovala. To byl definitivní důkaz, že podstatnou součástí pavích námluv jsou rezonující vibrace. Každý samec je vysílá do okolí ocasními krovkami. Okolní samci je zachytí svými korunkami jako výstrahu a samice ty samé vibrace vnímají jako vyznání lásky. 

Zatím není jasné, jakou výhodu taková vibrační komunikace ptákům přináší. Pávi mají velmi dobrý sluch a chřestění per zcela jistě slyší. Zachycení nízkofrekvenčních vibrací korunkou by jim zřejmě mělo přinášet nějakou další výhodu. Vědci se domnívají, že vibrační námluvy jsou méně nápadné pro dravce a šelmy, kteří nejsou pro detekci vibrací vybavení tak dokonale jako pávi. 

Zjištění, že korunka z per slouží pávům jako detektor vibrací, staví vědce před otázku, jestli ke stejnému účelu nepoužívají pera na hlavě i další opeřenci. Hezkou korunku dala příroda do vínku například africkému hadilovu písaři (Sagittarius serpentarius), hoacinovi chocholatému (Opisthocomus hoazin) z jihoamerických džunglí, novoguinejskému holubovitému ptáku korunáči vějířovému (Goura victoria) nebo bažantu lesklému (Lophophorus impejanus) z Himálaje.

Virtuální radioteleskop Event Horizon Telescope (EHT) představuje propojenou síť několika významných radioteleskopů na různých místech světa. Před časem si tento projekt získal značnou pozornost, když pořídil vůbec první snímky supermasivní černé díry v obrovské eliptické galaxii M87 a následně i snímek supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy.

Vedle gravitačních monster se ale EHT věnuje i jiným nesmírně zajímavým objektům. Svetlana Jorstadová z Bostonské univerzity s velmi početným týmem spolupracovníků nedávno zpracovala pozorování EHT z 5. až 7. dubna 2017. Virtuální radioteleskop se tehdy zaměřil na kvazar NRAO 530, který využíval při kalibraci pro plánované pozorování supermasivní černé díry Sagittarius A* v nitru Mléčné dráhy.

Rekordně vzdálený úlovek EHT

Tento kvazar je vzdálený asi 7,5 miliard světelných let, což z něj dělá nejvzdálenější objekt, který se doposud stal cílem pozorování virtuálního radioteleskopu EHT. Dřívější výzkum ukázal, že tento kvazar je aktivní i ve viditelné oblasti spektra. Rovněž se ukázalo, že jde o blazar, což znamená, že jeden z polárních výtrysků hmoty supermasivní černé díry tohoto kvazaru míří přímo k nám, naštěstí ze zcela bezpečné vzdálenosti.

Snímky kvazaru NRAO 530 (zdroj: The Astrophysical Journal, CC BY 4.0)

Kvazary jsou vysoce aktivní galaktická jádra mladých galaxií, která se vyznačují extrémně intenzivním zářením. Můžeme je pozorovat ve velmi hlubokém vesmíru. Vše nasvědčuje tomu, že „motorem“ kvazaru je supermasivní černá díra, která „polyká“ ohromné množství okolní hmoty.

TIP: Astronomové získali detailní rádiový snímek blazaru vzdáleného 4 miliardy světelných let

Jorstadová a její kolegové provedli detailní analýzy původních dat a získali dva snímky kvazaru NRAO 530. Díky jejich vysokému rozlišení je na snímcích patrné rozložení intenzity rádiového záření v rámci kvazaru. Badatelé rovněž dokázali určit polarizaci záření, které vydávají různé části struktury kvazaru NRAO 53 a zmapovat magnetická pole polárních výtrysků hmoty kvazaru.

Městečko Woburn ve státě Massachusetts se koncem listopadu potýkalo s krocaními výtržníky: Pětice divokých opeřenců zahrnovala čtyři samice a jejich vůdce, který dostal jméno Kevin. Lídr skupiny údajně něžné pohlaví rozohňoval a vedl do útoku.

Kevin, Monica, Ester, Patricia a Gladys

Například Meaghan Tolsonová si na policii stěžovala, že jí ptáci okupovali zahradu a doslova ji odmítali pustit z domu. April Droletteovou vyděsili ptáci natolik, že odmítla vystoupit z auta a musela si přivolat pomoc. Agresivní krocani podle ní blokovali dopravu a útočili na děti na kolech. Někteří obyvatelé ze strachu vycházeli z domu až po setmění.

TIP: Opeřená invaze: Krocaní gangy terorizují obyvatele amerických měst

Podle odborníka na krocany Davida Scarpittiho se jednalo o následek přílišného sblížení zvířat s lidmi. Útěk jako obranu přitom nedoporučoval, protože tím dotyčný v očích opeřených agresorů dál ztrácí autoritu. Mnohem lepší je prý nosit s sebou deštník a v případě potřeby jej roztáhnout, což útočníky vyděsí. Část obyvatel Woburnu si proto před své domy připravila hrábě a další nástroje, použitelné k obraně proti útočícím krocanům.

Po katastrofálních prohrách v italské a německé oblasti a rakousko-uherském vyrovnání hodlali rakouští liberálové v šedesátých letech 19. století nejen připomenout opěvovanou éru 18. století, ale také posílit loajalitu k dynastii. Z těchto důvodů prosadili výstavbu monumentálního pomníku v hlavním městě v blízkosti Hofburgu. Odvolávali se též na rakouského historika Alfreda von Arnetha, který právě dokončoval desetidílné dějiny Marie Terezie, kde ji ocenil jako panovnici, jež uhájila existenci podunajské monarchie, „restartovala“ dynastii a získala pro ni zpět i římsko-německou císařskou korunu.

Velká jména

Vypsanou soutěž vyhrál v roce 1874 čtyřiačtyřicetiletý sochař německého původu Caspar Zumbusch, který právě dokončoval Beethovenův pomník. Jako spoluautora přizval svého žáka Antona Breneka z brněnské sochařské rodiny, společně pak strávili třináct let zhotovováním bronzových plastik o celkové hmotnosti 44 tun.

Architektonické řešení vypracoval Carl von Hasenauer, stavitel monumentálních novobarokních budov. Ten také později navrhl společně s dalším velikánem rakouského umění, Gottfriedem Semperem budovy Přírodovědného a Uměleckohistorického muzea, mezi nimiž se pomník nalézá. Podstavec z několikabarevné žuly daroval plzeňský podnikatel Jan Cingroš. Kámen na ostatní části byl vytěžen v Horních Rakousích a Tyrolsku.

Památník i s podstavcem zabírá plochu 632 metrů čtverečných a je vysoký 19,4 metru včetně šestimetrové sedící sochy císařovny. Pomník byl slavnostně odhalen v roce 1888 za účasti prapravnuka oslavované panovnice, Františka Josefa I., jeho manželky Alžběty a všech členů habsbursko-lotrinské dynastie.

Marie Terezie je zachycena na trůně, v levé ruce drží žezlo a Pragmatickou sankci, pravou rukou kyne svým národům. Na hlavě nemá korunu, pouze diadém, aby se neupřednostňovalo některé z království. Kolem trůnu sedí alegorie Spravedlnosti, Síly, Shovívavosti a Moudrosti. Na každé ze čtyř stran podstavce jsou volně stojící sochy a za nimi reliéfy klíčových osobností tereziánské éry.

TIP: Pražské stopy Marie Terezie: Co zanechala městu „tchyně Evropy"?

Císařovnini rádci se nacházejí na reliéfu s pozadím schönbrunnské Glorietty za sochou Kounice. V popředí úředníků zachycených v jednom z pokojů Hofburgu stojí Haugwitz. Na další straně jsou zpodobněni velitelé v čele s Lichtenštejnem před budovou Tereziánské vojenské akademie. Reformátor Swieten je pak před reliéfem umělců a vědců s pozadím vídeňské univerzity. Na rozích pomníku jsou umístěny jezdecké sochy vojevůdců Dauna, Khevenhüllera, Laudona a Trauna.  

Dnes tvoří družice základ vojenských doktrín i operací a plynou do nich miliardové částky. Pro představu: Loňský rozpočet NASA činí zhruba 24 miliard dolarů. Americké kosmické síly Space Force mají v tomto roce k dispozici 18 miliard. Nejde přitom o celý „vojenský“ kosmický rozpočet – jsou tu také finance pro Národní průzkumný úřad NRO, americké letectvo, CIA, DARPA a další agentury. Jejich prostředky je ovšem obtížné rozklíčovat a stejně tak jejich „kosmické“ peníze nejdou jen na zpravodajské družice.

Nicméně podle některých analytiků má v USA vojenská kosmonautika, jak se lidově říká misím v zájmu národní bezpečnosti, ve srovnání s tou civilní zhruba dvojnásobný rozpočet. Celá částka samozřejmě neputuje do družicových snímků, ale satelity hrají na vojenském nebi nezastupitelnou roli.

Na druhé koleji

Každopádně v počátcích kosmonautiky družicím nevěřila žádná z hlavních stran, Sovětský svaz ani Spojené státy. V roce 1948 se začala na půdě americké organizace RAND neboli Research and Development, v překladu „výzkum a vývoj“, řešit problematika družic pro potřeby armády. Na stole ležely vcelku pragmatické otázky typu „Jak bude kamera na satelitu fungovat?“, „Co vlastně uvidíme?“ nebo „Jak snímky z vesmíru dostaneme na Zemi?“.

Armádní špičky však zůstávaly vůči družicovému snímkování skeptické, přesně v duchu hesla „generálové se připravují na minulou válku“. Na obzoru se totiž rýsovala lepší letadla, například U-2. Ve Spojených státech uvedli zmíněný stroj do služby v roce 1956 a (hypotetické) družice mu nemohly konkurovat. Nabízel snímky s rozlišením přes jeden metr, zatímco tehdejší družicová technologie slibovala maximálně dvacetimetrové detaily. Navíc byl letoun již k dispozici, zatímco družice se ještě nacházely „ve hvězdách“. Přelety zpravodajských U-2 nad Sovětským svazem se odehrávaly až do května 1960, kdy byl jeden z nich sestřelen.

V SSSR se zopakoval podobný vývoj: Když v roce 1956 oficiálně započal kosmický program, počítalo se s vypuštěním první umělé družice v roce 1958. O šest let později měl přijít na řadu start člověka a teprve někdy po roce 1970 také špionážní satelit. Hovoříme přitom jen o snímkovacích družicích. Představa, že by mohlo být generálům obou supervelmocí nabídnuto i něco jiného než fotografování – jako elektronický odposlech, radarový průzkum či zaměřování cílů – se jevila zcela utopicky.

První úspěchy

Zmiňované sestřelení U-2 a především počátek kosmické éry lidstva přinesly zásadní změnu: Na obou stranách železné opony došlo k urychlení programů družicového průzkumu. Spojené státy rozjely pod kódovým označením WS-117 (později Corona a Discoverer) projekt špionážní družice, jež pořizovala snímky zemského povrchu na filmový pás a v návratových pouzdrech je posílala k Zemi. Vypouštět je začala v únoru 1959, ale prvních dvanáct pouzder selhalo. Teprve třinácté se podařilo v srpnu 1960 zachránit a ještě v tomtéž měsíci další automat úspěch zopakoval: Poskytl záběr 5,7 milionu kilometrů čtverečních, tedy pětiny území SSSR a jeho satelitů. 

Sověti se pokusili poprvé vypustit zpravodajskou družici Zenit-2 v prosinci 1961, ale selhala nosná raketa. Když se napodruhé v dubnu 1962 vrátil automat bezpečně domů, neskrývali zpravodajci nadšení: Fotografie měly rozlišení úžasných sedm metrů!

Ruské zpravodajské zdroje

Mnohem vyšší kvalita snímků byla dána tím, že SSSR využil hermetizované prostředí kabiny. Americká aparatura pracovala v podmínkách vakua, což s sebou neslo řadu komplikací, od teplotní nestability přes odpařování mazadel či gumových prvků až po potíže s radiací. Sovětští konstruktéři měli naproti tomu k dispozici kabinu s kontrolovaným prostředím. Optická aparatura vyžadovala přesně udržovanou teplotu plus minus jeden stupeň, přičemž změna nesměla přesáhnout desetinu stupně za hodinu. Na druhou stranu Sověty tolik nelimitovala hmotnost ani finance – třeba proto, že se optické přístroje v návratové lodi vracely a minimálně zčásti se daly použít opakovaně. Odměnou se každopádně staly snímky omračující kvality. 

Jak ovšem praví přísloví, „první vyhrání z kapsy vyhání“. Kvalitní optická aparatura balancovala na hranici technologických možností, zatímco Amerika měla obrovský prostor pro zlepšování a využila ho. Sověti do značné míry „usnuli na vavřínech“ a svůj systém snímkování na filmový pás používali až do roku 1994 – tedy dvacet let poté, co Spojené státy dostávaly z orbity snímky s decimetrovým rozlišením mnohem pohodlnější elektronickou cestou. (Každopádně je třeba dodat, že USA na družice s filmovým pásem vracející se z oběžné dráhy úplně nezanevřely a využívaly je až do roku 1986.) Sovětský svaz, respektive později Rusko celkem vyrobilo a vypustilo přes 500 zpravodajských družic řady Zenit.

Padesát let poté

Vývoj ruských fotoprůzkumných družic pokračuje několika větvemi. V lednu 1992 vypustila Ruská federace družici Jantar-Terilen (šlo mimochodem o premiérový start po rozpadu SSSR) a snímky se z vesmíru poprvé přenášely v reálném čase pomocí digitálního systému. Jantarů existovalo několik druhů a lišily se třeba způsobem získávání fotografií či rozlišením. Kromě elektronické podoby se totiž zachovala i schopnost posílat snímky z orbity v návratových pouzdrech. Do roku 2015 vypustilo Rusko celkem 179 Jantarů. Ačkoliv nikdy nezaznělo oficiální potvrzení, elektronika netvořila silnou stránku zmíněných zařízení.

Z Jantaru se vyvinuly civilní družice Resurs pro dálkový průzkum Země, přičemž i jejich data lze samozřejmě použít ve vojenských aplikacích. V 90. letech vkládalo Rusko velké naděje do automatů řady Araks, které v tichosti vybavilo západní elektronikou a dalšími prvky. Měly zajistit rozlišení dvoumetrových detailů a snímky předávat elektronicky. Vznikly tři satelity a první dva zamířily do kosmu v letech 1997 a 2002, zatímco třetí se pro nedostatek financí na oběžnou dráhu nikdy nepodíval. Následovaly družice Persona s rozlišením 33centimetrových detailů: První sice po startu v roce 2008 selhala, ale další byly v letech 2013 a 2015 úspěšnější a fungují dodnes, přičemž svoji plánovanou pětiletou životnost překonaly.

Opožděná současnost

Nyní Rusko vyvíjí družice řady Razdan, objednané v roce 2015 s plánovanými starty v letech 2019, 2022 a 2024. Zatím však nebyla vypuštěna ani jedna a termín jejich vyslání do vesmíru zůstává v nedohlednu. Razdany mají každopádně dosáhnout rozlišení několika málo decimetrů a za tímto účelem jsou vybaveny zrcadlem o průměru 2,35 m. Využívají tedy podobnou technologii a rozlišení jako americké KH-11, které však létají už od počátku 70. let…

Ruská doktrína si je své nedostatečné kosmické průzkumné kapacity vědoma, takže z velké části spoléhá na „starou dobrou školu“ – tedy agenty, infiltrace a pozemní průzkum. Bylo to vidět i v prvních dnech invaze na Ukrajinu, kdy se na budovách a cestách objevovaly „tajné“ značky. Vzácným okamžikem, kdy Rusko zveřejnilo své družicové snímky, se stal rok 2015 a konflikt v Sýrii. Publikované záběry ukazovaly v několika lokalitách stovky silničních cisteren, jež měly tajně převážet ropu do Turecka (přestože se záhy ukázalo, že jde o jiné části Sýrie, než Rusko deklarovalo). Zůstává otázkou, zda si Ruská federace nepřála odkrývat karty, nebo se naopak chtěla pochlubit: Fotografie neměly valnou kvalitu a odpovídaly těm americkým ze 70. let.

Americkou klíčovou dírkou

V prosinci 1976 vynesla raketa Titan III z kalifornského kosmodromu Vandenberg na oběžnou dráhu první družici řady KH-11 neboli Key Hole, v překladu „klíčová dírka“. Dosud přitom nebyla zveřejněna její přesná podoba ani technické schopnosti, což je logické, protože automaty dané řady létají dodnes. Od první generace se pochopitelně v mnohém liší, ale základní koncepce zůstává. Navíc se zdá, že právě KH-11 našly v 70. letech onu technologickou hranici rozlišení z oběžné dráhy, kterou nelze překročit: Z orbity není možné vidět detaily menší než pět až sedm centimetrů, a to vlivem difrakce světla v atmosféře – tedy rozptylu za překážkami, protože pro světlo tvoří překážku i molekula vzduchu, stejně jako drobné nečistoty či vodní pára.

Samozřejmě je stále co zlepšovat, třeba přidávat různá spektrální pásma, protože v každém je vidět něco jiného a jejich složením lze dosáhnout překvapivých výsledků. Dá se zvyšovat počet snímků, četnost přeletů, zajišťovat fotografování z různých úhlů… Hlavní zlepšení pak spočívá v práci pozemních středisek – v rychlosti interpretace snímků či jejich skládání nebo porovnání časových řad.

Už pátá generace

Družice KH-11 se podle všeho velmi podobají slavnému Hubbleovu teleskopu, jen jejich zrcadla mají kratší ohniskovou vzdálenost, a tudíž širší zorné pole. Ostatně, KH-11 i Hubble připravovala firma Lockheed, využila stejná pozemní zařízení a často identické technologie z hlediska konstrukce apod. Nedávalo by tedy smysl „znovu objevovat kolo“, když byl osvědčený model k dispozici.

Aktuálně působí na oběžné dráze tři KH-11 čtvrté generace, jež startovaly v letech 2005, 2011 a 2013, a dva automaty páté generace, vypuštěné v roce 2019 a v roce 2021. Všech pět vynesla raketa Delta IV Heavy z kosmodromu Vandenberg. 

A co ostatní státy?

NATO samozřejmě spoléhá na americké satelitní zpravodajské zdroje, které jsou bezkonkurenčně nejlepší na světě. Vlastní zpravodajské družice Severoatlantická aliance nemá, ale její členové jako Německo, Francie či Itálie a další ano. Navíc je tu celá řada družic dálkového průzkumu Země primárně s civilním posláním, jež se ovšem dají využít – a také využívají – k vojenským účelům.

Třeba Francie od roku 1986 vypustila sedm automatů řady SPOT alias Satellite Pour l’Observation de la Terre. Tehdy přitom jako první nabízely snímky z oběžné dráhy na komerčním trhu, i když pochopitelně velmi opatrně, neboť fotografie s rozlišením 10–20metrových detailů představovaly obrovskou vojenskou výhodu pro země bez kosmické techniky. Traduje se ovšem, že o ně prostřednictvím nastrčených zprostředkovatelů projevil zájem i Sovětský svaz. 

Kromě USA, Ruska a bohatých zemí Evropy mají své zpravodajské družice také třeba Indie, Japonsko, Čína, Jižní Korea či Izrael. Vlastníci satelitů dálkového průzkumu Země se pak počítají na desítky.

Úplně nový příběh: komerční

V 90. letech firma Lockheed usoudila, že technicky i ekonomicky nadešla správná doba pro komerční fotografické družice. A začala vyvíjet zařízení IKONOS, vážící 817 kilogramů a vybavené kamerami s rozlišením jeden metr (černobílé) až čtyři metry (barevné). Premiérový IKONOS-1 byl ztracen při havárii rakety Athena v dubnu 1999, a ke slovu se tak v září téhož roku dostal záložní exemplář. Společnost poté uvolnila mnoho snímků a odborná i laická veřejnost byla nadšena: Takové rozlišení fotografií si donedávna nedokázal nikdo představit. Družice získala i prestižní ocenění časopisu Popular Science „Nejlepší z nového“ a deník New York Times o ní psal jako o „jednom z nejdůležitějších mezníků v kosmonautice“.

Na trhu se rychle objevili další hráči: Například společnost EarthWatch Inc. vypustila už v prosinci 1997 družici EarlyBird 1 s rozlišením tři metry, ale nedokázala výsledek veřejnosti tak dobře „prodat“. Nakonec ji pohltila firma GlobalSpace, provozující právě satelit IKONOS, a postupně se stala provozovatelem čtyř komerčních družic WorldView, než ji v roce 2017 pro změnu pohltil Maxar. Název kvarteta WorldView sice může svádět k dojmu, že jde o jednu řadu, satelity však mají různou historii a odlišné technické parametry. Z orbity nicméně nabízejí podobné rozlišení, konkrétně až 30centimetrové detaily. 

Země pod dohledem

Maxar plánoval v loňském roce vypustit šest družic řady WorldView Legion: Nemají sice nabídnout vyšší rozlišení, ale jejich výhoda spočívá právě v počtu. Celkových deset satelitů na nízké oběžné dráze totiž umožní až patnáct přeletů téhož místa na zemském povrchu denně, takže bude možné sledovat měnící se události téměř „v reálném čase“. Po několika odkladech je start WorldView Legion naplánován na 28. únor 2023.

TIP: Raketa Atlas V vynesla na oběžnou dráhu špionážní satelit NROL-101

Firma Maxar se dostala do širšího povědomí v souvislosti s válkou na Ukrajině, protože zveřejňuje obrovské množství kvalitních družicových záběrů. Jejich pomocí lze potom potvrzovat, upřesňovat či vyvracet tvrzení jednotlivých stran konfliktu.

Navzdory veškerému pokroku a osvětě je stále téměř polovina těhotenství na světě neplánovaných. Důvodů je ve hře jistě více, zmíněná statistika ale také naznačuje, že existuje značný prostor pro zlepšení dostupnosti antikoncepce, zejména pokud jde o mužskou antikoncepci.

Změnit se to snaží Melanie Balbachová z Cornellovy univerzity v New Yorku a její spolupracovníci, kteří vyvíjejí nový typ nehormonální antikoncepce pro muže. Jak ukázaly testy na myších, nový přípravek je pro samce účinný do hodiny po aplikaci, přičemž plně funkční plodnost se obnovuje zhruba během jednoho dne. Výsledky výzkumu nedávno publikoval vědecký časopis Nature Communications.

Dočasný vypínač spermií

Badatelé touto novou antikoncepcí cílí na enzym, který se nazývá rozpustná adenylátcykláza (sAC, podle anglického soluble adenylyl cyclase). Tento enzym hraje klíčovou roli v takzvané kapacitaci, což je proces, který probíhá až ejakulaci, biochemicky dokončuje zrání spermie a „odjistí“ ji pro případné oplodnění. Před kapacitací sice spermie vypadá „dospěle“, ale má problémy s pohybem a hlavně není schopná oplodnit vajíčko.

Experimenty na myších potvrdily, že tato antikoncepce omezí pohyb spermií na 30 minut až jednu hodinu. Pokud jde o zabránění početí, antikoncepce měla 100% účinnost v průběhu prvních 2 hodin. Za další hodinu účinnost přípravku poklesla na 91 %. Po 24 hodinách nebyl u myších samců, kterým byl preparát podán, patrný žádný rozdíl proti těm, kteří antikoncepci nedostali.

TIP: Objev senzoru spermie pomůže s antikoncepcí i s léčbou neplodnosti

„Prakticky veškerou zátěž antikoncepce v dnešní době nesou na svých bedrech ženy. Potřebujeme i další možnosti,“ objasňuje motivaci výzkumu Melanie Balbachová. Dosavadní pokusy o vytvoření antikoncepce pro muže přitom spíše selhávají, v neposlední řadě kvůli nezájmu o výrobu takových přípravků farmaceutickými firmami. Tvůrci nové antikoncepce očekávají, že první testy na lidech by se mohly uskutečnit během tří let. Odborníci odhadují, že v případě úspěšného dotažení vývoje zájem o tuto antikoncepci jen v USA trojnásobně převýší poptávku po viagře v době jejího uvedení na trh.