Když se řekne maratonec, obvykle si představíme sportovce, který si zakládá na precizní technice, vytrvalosti a obecně zdravém životním stylu. Padesátiletý Čchen Pang-sien, přezdívaný „strejda Čchen“, nicméně reprezentuje naprostý opak popsaného stereotypu: Při závodech si totiž zapaluje jednu cigaretu za druhou. Přesto trať dlouhou 42 kilometrů zdolal za tři hodiny a dvacet osm minut, čímž překonal bezmála tisíc soupeřů.

TIP: Lékaři v Irsku vyjmuli ze žaludku ženy 55 spolknutých baterií

Nebylo to zdaleka poprvé, kdy „strejda Čchen“ předvedl podobný kousek. Podle stanice Sky News zaběhl téměř stejný čas i během maratonů v letech 2018 a 2019. Čínským médiím Čchen vysvětlil, že mu cigarety při běhu nepřekážejí a že mu naopak pomáhají bojovat s únavou. Nejbizarnější na celém příběhu kouřícího maratonce je skutečnost, že jde údajně o nekuřáka, který cigarety kouří jen při běhu.

Ptačí chřipka, tedy primárně infekce ptáků, vyvolaná chřipkovými viry skupiny A, patří k onemocněním, o nichž víme a velmi pozorně je sledujeme, i když právě neprobíhá jejich velká epidemie. Mezi ostře sledované podtypy ptačí chřipky náleží virus H5N1, který je u ptáků velmi nakažlivý a smrtící a ve vzácných případech (zejména při těsném kontaktu s nakaženými ptáky) může dojít i k přenosu na člověka.

Ptačí hrozba

Světová zdravotnická organizace (WHO) a místní úřady v Kambodži v těchto dnech potvrdily v této zemi dva případy přenosu ptačí chřipky H5N1 na člověka. Jedním z nakažených byla jedenáctiletá dívka, která této nemoci bohužel podlehla. Zároveň jde o první případy této chřipky u lidí v Kambodži za posledních 9 let.

Případ je znepokojující hned z několika důvodů – virus H5N1 se sice může přenášet na člověka, jde ale o poměrně vzácné případy, které často mají společného jmenovatele ve velmi blízkém kontaktu nakažených lidí s infikovanými ptáky. Podivné ale je, že nakaženým byl i otec zemřelé dívky, což by mohlo naznačovat, že došlo k přenosu viru z člověka na člověka. Až doposud ale není známý jediný případ takového přenosu. Všichni nakažení byli doposud infikováni nemocným zvířetem.

Není důvod k panice

Experti v tomto případě ale dodávají, že i když je přístup WHO chvályhodný a opatrnost je rozhodně na místě, doposud nic nenasvědčuje tomu, že by se virus H5N1 nějak významně adaptoval na lidské hostitele.

Jde každopádně o další varování v řadě – na konci loňského roku odborníci zaznamenali nákazu virem H5N1 v chovu norků ve Španělsku. Následná sekvenace viru ukázala, že virus získal nejméně jednu mutaci, která mu pomáhá při šíření mezi savci. Konkrétně šlo o mutaci genu T271A, o které se ví, že pomáhá viru H5N1 lépe se množit v savčích tkáních.

TIP: Ve Velké Británii odhalili vzácný přenos ptačí chřipky H5N1 na člověka

Podle profesora Jamese Wooda, vedoucího katedry veterinární medicíny na Cambridgeské univerzitě, ale v současné době neexistují žádné známky dramatického růstu počtu úmrtí u lidí v souvislosti s virem H5N1, navzdory množícím se ptačím epidemiím. Podobné stanovisko zastává i Jonathan Ball, profesor molekulární virologie na Nottinghamské univerzitě, podle kterého je pravděpodobnost přenosu viru H5N1 z člověka na člověka jen velmi nízká. Oba odborníci se ale shodují, že je situaci třeba pečlivě monitorovat a maximalizovat naše snahy o snížení počtu infekcí.

Na jaře 1682 se třetí panovník z rodu Romanovců, bezdětný dvacetiletý car Fjodor ujedl k smrti svým oblíbeným ostružinovým dortem. Tradice velela provolat nositelem koruny jeho nejbližšího mužského příbuzného, což byl jeho bratr, patnáctiletý, nemocný a poloslepý Ivan Alexejevič (1666–1696). Nejmocnější šlechtici a dvořané ale považovali za nerozumné a směšné, aby říši vládl z postele invalida. Proto ustavili carem Fjodorova polobratra, zdravého devítiletého Petra Alexejeviče (1672–1725), a regentkou jeho matku Natálii Kirillovnu z rodu Naryškinů.

To se však nelíbilo čtyřiadvacetileté rázné, mocichtivé a pronikavě inteligentní Ivanově sestře Žofii Alexejevně (1657–1704) a jejím příbuzným z matčiny strany – Miloslavským. V květnu tedy vyvolali povstání střelců, obdoby pretoriánů z doby starověkého Říma. Během něj s barbarskou krvelačností pobili stoupence Naryškinů a vynutili si vyhlášení Ivana V. „prvním“ carem. Petr I. se stal „druhým“ carem a Žofie regentkou.

Skvost z kremelských dílen

Po vzoru byzantské říše se v Rusku pro nejdůležitější dvorské ceremonie od 16. století užívaly velmi bohatě zdobené trůny, na nichž seděli carové během korunovace, při přijímání diplomatů či vyhlašování nařízení. V roce 1682, kdy zemi vládli dva gosudarové, vyřešili řemeslníci tuto unikátní situaci tak, že v kremelských dílnách vytvořili neobvyklou památku barokního umění – dvojitý trůn se skrytým prostorem pro rádce. Na jeho výrobu byly podle ruských badatelů použity části tří stříbrných vladařských stolců z doby cara Michaila I., zakladatele dynastie Romanovců.

Švédský vyslanec popsal jednu slavnostní audienci slovy: „(…) v přijímacím sále, čalouněném tureckými koberci, seděli na stříbrném trůnu pod ikonami oba carové v úplném panovnickém oděvu, zářícím drahými kameny. Starší bratr se staženým kloboukem (…) s očima sklopenýma k zemi (…) seděl téměř nehybně, mladší se na všechny díval; jeho tvář byla otevřená a pohledná.“ Trůn se užíval až do Ivanovy smrti v roce 1696, dnes je součástí sbírek v moskevském Kremlu.

Barokní okázalost

Dvojitý trůn tvoří tři stříbrné pozlacené schůdky s vyřezávaným ornamentem, které vedou k sametem čalouněnému sedadlu , jež je zábradlím rozděleno na dvě místa. Nad sedadlem se klenou stříbrné oblouky na kroucených sloupech připomínající vchod do paláce. Vysoké opěradlo trůnu  se dvěma stříbrnými sloupky na každé straně a zaobleným stříbrným zakončením připomíná okno se zdobeným pásem. Dvě boční stěny spojené s opěradlem v pravém úhlu vypadají jako zadní okenice.

Nejde však pouze o estetický prvek, neboť spolu s opěradlem tvoří malý prostor za trůnem. Ze tří stran uzavřené tajné místo bylo určeno pro osoby, jež doprovázely cary při oficiálních ceremoniích. Odtud dávali vychovatelé mladým panovníkům při důležitých jednáních potřebné instrukce a rady.

TIP: Neklidná Matička Rus: Co předcházelo nástupu Romanovců na trůn?

Trůnu dodávají na mimořádně efektním vzhledu kontrastní kombinace stříbra a zlacení, dále propracované a rozmanité ornamentální kompozice řezby a reliéfů od hladkých destiček až po objemné zvířecí figury, včetně dvouhlavých orlů, lvů, gryfů, jednorožců, korun a křížů. Jednalo se o symbolické vyjádření síly a moci ruské říše. Dojem pompéznosti a okázalosti, typický pro barokní umění, umocňují tři vysoké, složitě profilované podstavce s dvouhlavými orly, které se stavěly před trůn a po stranách. 

Červení trpaslíci jsou o něco menší a méně zářiví než naše Slunce. Představují nejběžnější hvězdy v Mléčné dráze a nejspíš i v ostatních galaxiích. Ačkoli hostí v průměru více planet než hmotnější typy hvězd, přítomnost velkých plynných obrů u nich není úplně běžná.

O to větší překvapení přinesl objev exoplanety TOI-5205b, kterou detekoval vesmírný „lovec exoplanet“ Transiting Exoplanet Survey Satellite (TESS). TOI-5205b je plynným obrem, který je o něco málo větší a těžší než náš Jupiter. Obíhá ale kolem červeného trpaslíka, jehož hmotnost je pouhých 40 procent Slunce. Poměr hmotnosti mateřské hvězdy a její planety vědce pořádně překvapil. 

Shubham Kanodia z amerického výzkumného institutu Carnegie Institution for Science a jeho kolegové vypočítali, že poměr mezi hmotností planety a její hvězdy je v případě exoplanety TOI-5205b zhruba 0,3 procenta. Objev vědců nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.

Nemožná obří planeta

Na první pohled se to možná nezdá, ale jde o velmi vysoké číslo. Vlastně jde o rekord mezi všemi známými planetami červených trpaslíků, u kterých se nám podařilo určit jejich hmotnost. „Mateřská hvězda, tedy červený trpaslík TOI-5205, je jen několikrát větší než Jupiter. Je šokující, že u ní přesto vznikla planeta proporcí Jupiteru,“ nezastírá překvapení Kanodia.

Exoplaneta TOI-5205b je dokonce tak hmotná, že je v konfliktu s našimi teoriemi o vzniku planet. Podle toho, co víme, vznikají planety v planetárním disku, který obkružuje čerstvě zrozenou hvězdu. Aby vůbec vznikla, potřebuje planeta této velikosti nashromáždit značné množství hmoty, ze které vzniká dotyčný planetární systém.

TIP: Nový objev astronomů: Extrémní Země, kde jeden rok trvá 4 hodiny 20 minut

Planeta velikosti TOI-5205b by musela nejprve shromáždit materiál na pevné jádro o hmotnosti cca 10 Zemí. Pak by bylo nutné toto jádro obklopit ohromným množstvím plynu, který by svou hmotností odpovídal zhruba 320 Zemím. Jde o velké množství hmoty a současné modely vzniku planet nepočítají s tím, že něco podobného bylo možné u hvězdy velikosti červeného trpaslíka. Exoplaneta TOI-5205b přesto existuje, navzdory našim teoriím.

Dne 22. června 1941 začala operace Barbarossa a stíhací Bf 109 E z eskadry JG 27 startovaly k prvnímu úderu na letiště Pobaltského a Západního zvláštního vojenského okruhu už za hluboké tmy. Do akce je vedl nositel Rytířského kříže Wolfgang Schelmann (1911–1941). Jednalo se o zkušeného veterána z bojů ve Španělsku a stíhací eso z války na západě.

Image

Čtěte také

Extrémní taktika mezi oblaky (1): Nárazy a tarany do nepřátelských letadel

Smrt velitele eskadry

Účinek útoku byl zdrcující a Němci po sobě zanechali stovky vraků sovětských letounů. I když ten den zaznamenala Luftwaffe naprostý triumf, už první boje ukázaly, s jakým sebeobětováním dokáží Sověti bojovat. Z jednoho letiště nedaleko hranic operoval i 127. stíhací pluk vyzbrojený dvouplošníky I-153 Čajka a jeho příslušníci po vyhlášení poplachu začali urychleně startovat. Velitel eskadry JG 27 major Schellmann se přímo nad základnou dostal do manévrového souboje s I-153 poručíka Pjotra Kuzmina (1908–1941).

Sovětský stíhací dvouplošník Polikarpov I-153 Čajka (foto: Finnish Wartime Photograph Archive (SA-kuva), CC BY 4.0)

Pro stíhače Schellmannova formátu neměla likvidace pomalého dvouplošníku představovat žádný velký problém, nepočítal však s Kuzminovým odhodláním. Ten úmyslně narazil do stroje německého esa a sám ve vraku své čajky zahynul. Německý pilot dokázal opustit svůj nárazem zmrzačený messerschmitt na padáku, ale ke své jednotce se už nikdy nevrátil. Na zemi ho totiž zajali rudoarmějci a během zmateného ústupu jej nakonec zastřelili. Jeho tělo už nikdo nikdy neobjevil, u zajatého sovětského vojáka ale Němci později nalezli Schellmannův Rytířský kříž. Jednalo se možná o vůbec první taran na východní frontě, kterých provedli sovětští piloti toho dne údajně až devatenáct!

Proti německému esu

Dne 5. června 1940 Wehrmacht zahájil další fázi svého tažení na západ. Francouzské velení zareagovalo mimo jiné vysláním průzkumného Potezu řady 63. od letky GAO 501, který měl zjistit situaci na frontě. Jeho stíhací doprovod zajišťovalo pět stíhaček Bloch MB.152, jež patřily stíhací skupině GC I/8. Jednalo se o poměrně robustní letouny, jež svými výkony poněkud zaostávaly za nejrozšířenější německou stíhačkou Bf 109 E.

Za řízením jednoho z blochů seděl Jean Louveau. Na malou formaci se ale s převahou výšky vrhlo několik messerschmittů od eskadry JG 53 v čele s esem Luftwaffe Wernerem Möldersem. Ten zaujal pozici nad francouzskou formací a pak bleskově zaútočil. Vybral si stíhačku na levé straně sestavy a jedinou dávkou ji zničil.

Statečný Francouz

Vzápětí dostal několik zásahů – možná právě od Louveaua. Mölders se ale rychle z ošemetné situace vzpamatoval a pokračoval v boji: „Vrhám se na stíhačku, ale letím moc rychle. Už nemůžu střílet a letím hned vedle něj. Jasně vidím pilota, jak se dívá na stroj, který má chránit. Kabinu má otevřenou a já zamířím přímo k němu. Poděšeně na mne pohlédne a hop! Prudkou vývrtkou je pryč.“

Mölders se pak vrhl na průzkumný letoun a zbytek jeho mužů zaměstnával stíhací MB.152. Jean Louveau divoce manévroval a střílel, kdykoliv se mu podařilo zachytit do zaměřovače nějakého nepřítele. Pak mu ale došla munice. Francouz pokračoval v boji a poté úmyslně vrazil do messerschmittu, který se – podle Loveauova svědectví – zřítil v plamenech. Přitom odvážný Francouz utržil lehké zranění, ale i přesto dotáhl svůj pochroumaný MB.152 k nouzovému přistání na břicho. To se mu sice příliš nepovedlo a stroj rozbil, druhý den byl ale zase zpět u své jednotky.

Šlo o případ zcela mimořádné odvahy a o jeden z mála taranů, k nimž ve válce na západě došlo. Zajímavé ale je, že německé záznamy o úmyslné srážce nehovoří. Jen jeden Bf 109 E-3 od skupiny III./JG 53 utržil těžké poškození utržené po nouzovém přistání. Souvislost s taranem francouzského pilota zůstává nejasná.

Sumerské město Girsu, dnes známé jako Tello, se nalézá asi 25 kilometrů severozápadně od známějšího Lagaše. Původně jedno z vůbec nejstarších sumerských sídel je dnes součástí governorátu Dhíkár v jižním Iráku, jehož hlavním městem je Násiríja. V širším okolí se nachází celá řada dalších sumerských měst – Ur, Larsa, Umma nebo třeba Bad-tibira.

Jak nedávno oznámilo Britské muzeum, archeologové ve městě Girsu nedávno objevili pozůstatky dlouho ztraceného významného chrámu boha Ninurty, který byl postaven před 4 500 lety. Chrám z nepálených cihel byl podle všeho ústřední stavbou města Girsu.

Starověké kulturní a náboženské centrum

„V srdci starodávného města Girsu jsme nedávno objevili pozoruhodný chrám, jehož vykopávky stále ještě probíhají,“ uvádí vedoucí výzkumu Sebastien Rey, kurátor památek starověké Mezopotámie z Britského muzea v Londýně. „Tento chrám hlavního božstva města Girsu byl ve své době jedním z nejvýznamnějších náboženských center celé starověké Mezopotámie.“

Girsu bylo rušným kulturním centrem v srdci Mezopotámie – široké oblasti mezi řekami Eufrat a Tigris, zahrnující dnešní Irák, východní Sýrii, jihovýchodní část Turecka, části západního Íránu a Kuvajtu a bylo také domovem jedněch z prvních civilizací.

Letecký snímek vykopávek chrámu v Girsu, na území dnešního Iráku. (foto: British Museum, Sebastien Rey, CC BY-SA 4.0)

Návrat po více než 100 letech

Ruiny tohoto starodávného sumerského města objevil pro moderní vědu jako první francouzský archeolog Ernest de Sarzec v roce 1877. Ten, společně se svým kolegou Léonem Heuzeyezem, postupně z naleziště odvezl řadu cenných vykopávek, včetně například čtyři tisíce let staré sochy sumerského krále Gudey, vládce Lagaše a Girsu. Většina nálezů Sarzeca a Heuzeye se stala významnými exponáty muzea v Louvru a dnes se nacházejí například v Metropolitním muzeu umění v New Yorku, muzeu starověkého Orientu v Istanbulu, ve sbírkách v Londýně nebo v dánské Kodani. 

Přestože místo v pozdějších letech navštívili další archeologické expedice, v letech 1931–1933 zde například působil francouzský archeolog André Parrot, oblast postupně upadala v zapomnění. Svou roli sehrál i fakt, že jižní Irák byl v minulých letech a desetiletích dějištěm řady konfliktů, které znemožňovaly archeologické práce. Současný nález chrámu boha Ninurty tak přichází po více než sto letech od prvních vykopávek v této lokalitě.

Chrám bílého hromoptáka

„Po pěti sezónách strávených prací, se nám podařilo odkrýt velkou část této starověké svatyně, včetně vnitřní svatyně, obřadního prostoru, vnitřní zdi s bránou, a také jsme byli schopni identifikovat a odhalit část ohradní zdi náboženského komplexu, včetně jeho monumentální brány,“ popisuje rozsah nálezu Sebastien Rey. 

TIP: Extrémní sucho odkrylo na břehu řeky Tigris dávné město doby bronzové

Chrám, jenž v historických záznamech nese jméno „Enninu“ („Bílý hromopták“), je nejstarší svatyní, k níž máme detailní doprovodné informace. Archeologové například s překvapením zjistili, že pozůstatky chrámu přesně odpovídají mapě, která je vyryta do zmíněné sochy krále Gudey.

Káně rousná (Buteo lagopus) je pravidelným hostem prakticky na celém území naší vlasti. Káně se zdržují převážně v nižších polohách v nezalesněných oblastech, tedy na polích a lučinách. Navíc tudy nejen protahují, ale v Česku i zimují; zvláště v letech, kdy jsou na našich polích přemnožení hraboši a jiní hlodavci. Pokud je na lokalitě hojnost kořisti, často se sdružují i do menších hejn a v hejnech se někdy objevují i v době tahu.

Pravidelný zimní host

Káně rousná je přibližně stejně velká jako naše známá káně lesní středoevropská (Buteo buteo buteo); může se však jevit nepatrně větší. Na rozdíl od káně lesní má káně rousná světlejší spodní stranu ocasu a křídel, černou skvrnu na rameni a černou koncovou pásku na ocase. Středně dlouhý ocas je u kořene vždy bílý s nepřehlédnutelným tmavým pásem na konci. Nohy má káně rousná opeřené až po pařáty; kalhotky jsou příčně tmavohnědé a bělavě proužkované. 

Vlevo káně rousná, vpravo káně lesní. (foto: Wikimedia Commons, USFWS Mountain-Prairie, CC BY 2.0 + Wikimedia Commons, jace48, CC BY-SA 3.0)

V Česku můžeme káni rousnou zastihnout od listopadu (někdy i od poloviny října) zhruba do března či do poloviny dubna (podle vývoje počasí). Podle ornitologů zimuje na našem území 2 000 až 4 000 exemplářů. Výjimečně byli tito dravci na našem území zaznamenáni i mimo dané období, ale taková pozorování nebyla odborníky bohužel nikdy ověřena. 

Dravci severní polokoule

Stejně jako káně lesní se i káně rousná ozývá naříkavým „klíe“. V naší přírodě ji však s největší pravděpodobností neuslyšíte, protože se hlasově projevuje prakticky výhradně v období námluv a hnízdění a na zimovištích je takřka „němá“. Já jsem ji alespoň v Česku nikdy volat neslyšel. Obývá celou evropskou část arktického a paleoarktického areálu. Východní hranici tvoří řeka Jenisej, kde zasahuje k jihu asi k 66° severní šířky. 

Početnost kání v jednotlivých letech velmi kolísá a je v přímé úměře závislá na početnosti potenciální kořisti. Lze však říci, že průměrně hnízdí ve Skandinávii 11 až 24 tisíc párů, v Rusku pak asi 80 až 120 tisíc párů. Káně rousná však hnízdí i v tundrách a lesotundrách Severní Ameriky. 

Věrní manželé a vzorní rodiče

Samci a samice tvoří stálé páry, jsou tedy monogamním druhem. Velké hnízdo si staví přímo na zemi, na skalách nebo i na stromech. Do hnízda klade samička tři až čtyři vejce, jejichž barva je totožná se snůškou káně lesní – základní barva je namodralá nebo nazelenavá, s okrovými, šedými nebo fialově šedými skvrnami, na nich jsou rezavohnědé či rudohnědé skvrny. 

Vejce jsou snášena v intervalech dvou až tří dní a jejich inkubační doba je jeden měsíc. Na vejcích sedí již od prvního vejce výhradně samice a mláďata se tedy líhnou postupně. Potravu pro družku i pro mláďata loví samec, který na hnízdě předává kořist samici. Ta pak mláďata krmí sama. Mláďata opouštějí hnízdo zhruba po čtyřiceti dnech, ale jsou nadále více jak měsíc dokrmována rodiči.

Dravec a kořist

Káně rousná vyhlíží svou kořist za letu při kroužení, ale také třepotavým letem na místě (podobně jako poštolka). Na hlodavce rovněž číhá přímo na zemi. V tundře jsou pro káňata rousná jednoznačně nejdůležitější složkou jejich potravy lumíci. Kromě lumíků a jiných drobných hlodavců jsou tito dravci schopni výjimečně ulovit savce do velikosti zajíce a ptáky do velikosti bělokura. 

Káně rousná vyhlíží svou kořist za letu při kroužení, ale také třepotavým letem na místě, podobně jako poštolka. (foto: Shutterstock)

Na evropských zimovištích byla potrava kání podrobně sledována mnoha odborníky. Ti zjistili, že savci tvoří 97,1 % jejich kořisti, ptáci pouze 2,4 %, obojživelníci a plazi jen zbylého půl procenta. Ve velmi malé míře se v jídelníčku kání vyskytuje i hmyz. Rostlinné části se patrně do žaludků káňat dostanou společně s kořistí. Dominující složkou potravy kání rousných u nás je hraboš polní (nejméně 70 %). V době přemnožení hlodavců tvoří hraboš polní až 100 % jejich potravy.

Tradiční omyly myslivosti

V minulosti byla káně rousná považována za škodnou zvěř. Stejně jako káně lesní byla sice vyhláškou celoročně hájena, avšak byl povolen lov jedinců, kteří „opakovaně útočí na domácí drůbež nebo holuby“. Pod touto záminkou byla nesmyslně intenzivně lovena. Tak bylo v roce 1947 na území Československa zastřeleno 4 903 exemplářů a v roce 1950 dokonce 7 831 exemplářů.

TIP: Draví hosté ze severu: Sovice, káňata, sokolovití a puštíkovití

Výsledky výzkumu potravy prokázaly nesmyslnost tohoto počínání, neboť lovná zvěř (zajíc, koroptev či bažant) je v potravě káňat zastoupena jen nepatrně. Navíc je pravděpodobné, že se káně v těchto případech živí na mršinách. Z tohoto důvodu (a nejen z něj) nelze káni rousnou v současnosti v žádném případě lovit a je chráněna zákonem. Ostatně dělení zvířat na užitečná a škodlivá je pochybným dědictvím minulosti. A kam se můžete za těmito dravci vydat? Do nižších poloh polí a luk, neboť káňata rousná vyhledávají otevřené, bezlesé prostory s hromadným výskytem hlodavců.

Japonská meziplanetární sonda Hajabusa 2 během své mise navštívila blízkozemní planetku (162173) Ryugu, kterou poměrně intenzivně zkoumala. Mimo jiné se jí podařilo odebrat vzorky materiálu z povrchu této planetky a odeslat je v návratovém modulu zpět na Zemi, kam dorazily na počátku prosince 2020. Od té doby probíhá jejich intenzivní výzkum, díky němuž se dozvídáme spoustu zajímavých věcí nejen o Ryugu, ale i o planetkách jako takových. 

Velmi početný výzkumný tým, který vedla Hikaru Yabutaová z japonské Univerzity v Hirošimě, se zaměřil na makromolekulární organické látky v materiálu z planetky Ryugu. Vědce zajímalo především rozložení těchto látek na planetce a jejich chemické charakteristiky. Během výzkumu, který společně s výsledky dalšího týmu publikoval prestižní časopis Science, dosáhli vědci dvou významných objevů.

Organika na planetce

Yabutaová s kolegy zjistila, že se na Ryugu vyskytuje mnoho různých makromolekulárních organických látek, včetně ketonů, látek s aromatickými i alifatickými molekulami i látek s karboxylovými skupinami. Nejpravděpodobnějším vysvětlením takto pestrého zastoupení organických látek podle badatelů je přítomnost minerálů bohatých na vodu. Jde o další z důkazů, že v mateřském světě planetky Ryugu, ať byl jakýkoliv, byla v nějaké formě přítomna kapalná voda.

Druhý objev přinesly analýzy radioizotopů v organických molekulách z Ryugu. Z obsahu izotopů deuteria a dusíku-15 a jejich poměru k dalším atomům v těchto molekulách vyplynulo, že některé organické látky z planetky jsou mnohem starší než Ryugu. Dokonce jsou mnohem starší než naše Slunce. Pocházejí ze zbytků mračna chladného plynu, z něhož vznikla celá Sluneční soustava.

TIP: Japonská sonda Hajabusa 2 poslala zatím nejdetailnější snímky asteroidu Ryugu

Výzkum zároveň přesvědčivě potvrdil, že jde o organické látky nebiologického původu. Nevytvořily je živé organismy, ale vznikly v důsledku chemických reakcí, přičemž některé z nich proběhly ve vodním prostředí světa, z něhož časem vznikla planetka Ryugu. Podle odborníků tento výzkum potvrzuje zásadní význam misí, které zahrnují odběr vzorků vesmírných těles a jejich následný transport na Zemi.

Helena Kottannerová sloužila na dvoře uherského a českého královského páru, Albrechta II. Habsburského a jeho ženy Alžběty Lucemburské, dcery císaře Zikmunda. Když Albrecht 27. října 1439 zemřel bez mužského následovníka, jeho země se propadly do politické krize.

Riskantní plán

Stavovská reprezentace v Čechách uznala práva Alžbětina dosud nenarozeného dítěte, ale magnáti v Uhrách takovou vstřícnost neprojevili. Místo toho chtěli ovdovělou královnu provdat za polského panovníka Vladislava III., což ovšem Alžběta odmítla s tím, že si raději vezme jakéhokoliv křesťanského venkovana než krále pohanů. A aby svému dítěti zajistila dědictví, vymyslela riskantní plán – ukrást uherské korunovační klenoty.

Zřejmě si však nebyla jistá, komu může věřit, proto se s uskutečněním odvážné myšlenky obrátila na svoji služebnou, jíž slíbila ještě mužského pomocníka. V únoru 1440 tak Helena a jistý maďarský šlechtic vycestovali na hrad Plintenburg, oficiálně aby královně vyzvedli šaty a přivezli jako společnost další těhotné dámy. Čistě „náhodou“ se ovšem v sídle nacházely také korunovační klenoty.

Noční lup 

Večer 20. února, když hrad usnul, se Helena a její pomocník vydali loupit: Od královny měla služebná všechny klíče a od kastelána si vyprosila několik svící s výmluvou, že se chce celou noc modlit. Pak se tiše proplížila kolem stráží, odemkla klenotnici a její pomocník rychle posbíral cennou kořist. Korunu poté ukryli do vyztuženého dutého polštáře, na němž původně spočívala (od těch dob má prý nakloněný horní křížek). 

TIP: Česká svatováclavská koruna: Symbol národní moci a identity

Následná cesta do Komárna, kde královna Alžběta čekala, se neobešla bez obtíží. Dunaj byl tehdy sice zamrzlý, ale na některých místech led pod průvodem popraskal a část zavazadel klesla ke dnu. Helena seděla celou dobu na polštáři s korunou a podle svých zápisků se také obávala, že se utopí. O nákladu, jejž vezla, nikdo z doprovodu nevěděl – a v případě neštěstí by se nejprve zachraňovaly urozené dámy a teprve potom služebné. Celý příběh měl ovšem šťastný konec: 22. února, v den, kdy Helena dorazila do Komárna, se Alžbětě narodil syn Ladislav Pohrobek. A o dvanáct týdnů později, v květnu 1440, byl korunován uherským králem – pomocí kradených klenotů. 

Při pohledu z letadla vypadá Turecko jako obrovská, hornatá a vyprahlá země. Majestátní Istanbul s průlivy Bospor a Dardanely, spojujícími Středozemní a Černé moře, brzy vystřídají nekonečná pohoří a planiny s četnými údolími. Poté se znovu objeví moře a u jeho břehů Antalie – jedno z nejrušnějších tureckých letovisek ležících na středomořské riviéře. Letadlo dosedá na přistávací dráhu jen pár kilometrů od centra města. Místní letiště tvoří dva mezinárodní terminály postavené v roce 1996, respektive 2005, zatímco ten třetí slouží pro vnitrostátní linky.

Prodloužené léto

V souvislosti s vypuknutím války na Ukrajině se Turecko stalo oblíbenou destinací ruských turistů. Režim prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana se totiž nepřipojil k uvaleným sankcím, a Rusové tak dál vytvářejí významnou část příjmů v tureckém turistickém ruchu. Ruština je slyšet v letištním hlášení, rusky se dá domluvit v obchodech i na tržištích a na silnicích či v pobřežních letoviscích uvidíte auta s ruskými espézetkami.

Zatímco v Evropě už na konci září nastupuje nefalšovaný podzim, na turecké riviéře šplhají teploty vzduchu i v říjnu ke třiceti stupňům a voda je stále vyhřátá zhruba na osmadvacet. Pobřeží tyrkysově zbarveného moře je proto v Antalijské provincii poseté mnoha rušnými i klidnějšími letovisky. Jedno z těch méně vytížených leží asi osmdesát kilometrů jihozápadně od Antalie a v jeho okolí se nachází mnoho zajímavých míst, která stojí za návštěvu. Obec Çıralı vyrostla na okraji národního parku Olympos, má přibližně pět set obyvatel a hned za ní se přímo z moře vypínají převážně vápencové hřebeny Beydağları, geograficky náležející k pohoří Taurus.

Obr z Lýkie

Nejprve se ovšem cestou na místo budete muset proplést novými předměstími rozpínající se Antalie, jejíž populace se jen za poslední desetiletí rozrostla několikanásobně, takže je dnes srovnatelná s Prahou. Dálnice směrem na západ do Kumlucy proťala pohoří několika tunely teprve nedávno a výhledy na trase stojí za to: Nalevo se táhne nekonečná hladina moře, napravo se pak vypíná majestátní hora Tahtalı Daği, nazývaná také Mount Olympos, která se svou nadmořskou výškou 2 366 metrů dominuje celému pohoří i samotnému historickému regionu Lýkie.

Na její vrchol můžete z vesnice Beycik vystoupat svižnější chůzí za čtyři hodiny, budete však muset překonat úctyhodných 1 300 výškových metrů. Od roku 2006 pak méně zdatné turisty vozí na bájnou horu také lanová dráha Olympos Teleferik, vybudovaná rakouskou společností Doppelmayr. Patří přitom mezi nejrychlejší lanovky světa: Trasu dlouhou přes čtyři a půl kilometru urazí jedna ze dvou kabin o kapacitě až osmdesát lidí přibližně za čtvrt hodiny.

Na pláž i za želvami

Za Ulupınarem opustí trasa dálnici D400 a několika serpentinami prudce klesne do rozlehlého údolí s tříkilometrovou písčitou pláží, kterou z obou stran svírají hřebeny hor. Çıralı Beach patří k nejkrásnějším v celém Turecku. Pobřeží lemují spíš malé penziony než velké hotely, jaké se nacházejí třeba v sousední Tekirově či Kemeru, a také proto působí letovisko stále malebně. Zdejší pláž si kromě turistů oblíbily rovněž mořské želvy a připlouvají naklást do jemného písku vejce, z nichž se koncem léta líhnou mláďata. Hnízda označují kovové klícky nebo kameny a místní ochranáři se snaží pro karety dělat maximum. Zmíněné živočichy najdete vyobrazené i na fasádě školy, na informačních tabulích či v obchodech se suvenýry.

Ten pravý zážitek s mořskými tvory si pak vychutnáte při výletu lodí do nedalekých zátok Porto Ceneviz, Akvaryum, Sazak nebo Çoban Limanı. Želvy tam totiž uvidíte přímo ve vodě a s trochou štěstí si s nimi i zaplavete. Hladina je v zálivech klidnější než na otevřeném moři a hraje všemi odstíny modré, od azurové přes tyrkysovou po zcela temnou.  

Plameny z pekel

Pokud vás koupání v moři a chytání slunečních paprsků na pláži omrzí, můžete se vypravit za dalšími unikáty. Patří mezi ně například Chiméry, pojmenované podle bájné antické nestvůry, jež chrlila plameny. Zprvu rovinatá široká cesta vedoucí z Çıralı se po dvou kilometrech začne strmě zvedat a po dalším kilometru a půl les náhle ustoupí, načež spatříte plameny šlehající přímo ze skal.

Na svahu sopečného útvaru Yanartaş šlehají ze skal početné plameny. (foto: Shutterstock)

Jedinečný přírodní úkaz má na svědomí metan, který ze skalnatého povrchu uniká za stálého hoření. Nejpůsobivější podívaná pak samozřejmě nastává se západem slunce a po setmění k modrožlutým plamenům také proudí nejvíc turistů, vybavených čelovkami a baterkami. Na parkovišti u trasy je potřeba uhradit symbolické vstupné ve výši jednoho eura, ale přestože jde o zcela unikátní atrakci, návštěvníky čeká u ohňů klid a prostor k rozjímání.

Další zajímavost můžete spatřit opět v Çıralı, při ústí říčky Göksu do moře. Nachází se tam vstup do soutěsky, v níž se rozkládají ruiny antického města Olympos. Celý areál je poměrně rozlehlý, a jeho prohlídka tak zabere několik hodin. Čekají na vás ovšem impozantní pozůstatky paláců, hrobek i říčního mostu.

Turecká pohostinnost

Co se týká ubytování, nabízí Çıralı bezpočet penzionů. Rodinnou atmosféru se snídaněmi a večeřemi ve stínu mohutných stromů si dopřejete například v podniku Uğur na konci vesnice. Vaří tam opravdu skvěle a formou švédských stolů servírují místní jídla i pokrmy, na něž jsme zvyklí z Evropy. V menu nechybějí ryby, saláty ani čerstvá šťáva z granátových jablek, výtečné jsou i tyčinky z listového těsta, různé omáčky, sýry a saláty.

TIP: Neznámé vody Bulharska: Potápěčská svoboda Černého moře

Tamní klidná atmosféra vás pohltí už po pár okamžicích. Přístřešky s matracemi svádějí k lenošení, z kuchyně se line vůně připravovaných pokrmů, nedaleko šumí moře a z přilehlé ulice se ozývá libozvučná turečtina i troubení řidičů. Život v Çıralı zkrátka pořád ještě plyne docela pomalu.