Již nějakou dobu víme, že se na Zemi nacházejí izotopy různých prvků, které se k nám dostaly z relativně nedávných explozí supernov. Je fascinující, že si na Zemi můžeme sáhnout na „popel“ supernov. S těmito izotopy se ale zároveň pojí velká záhada. Vypadá to, že se na Zemi společně dostaly izotopy, které pocházejí z velmi různých explozí supernov.

Vědci na Zemi nalezli ve vrstvách hlubokomořských sedimentů společně například mangan-53, který vzniká při supernovách bílých trpaslíků, železo-60, které pochází ze supernov při zhroucení masivních hvězd a plutonium-244, které je ve vesmíru obvykle produktem explozí při srážkách dvou neutronových hvězd.

Sedimenty s exotickými izotopy

Dotyčné izotopy vznikly při explozích supernov, musely dlouhou dobu cestovat vesmírem, dostaly se k Zemi, a poté „nasněžily“ na hladinu pozemského oceánu. Mořské sedimenty se ukládají po jednotlivých vrstvách. Pokud se izotopy nacházejí ve stejných vrstvách, je velmi pravděpodobné, že dorazily k Zemi společně.

Ve snaze objasnit tuto záhadu modeloval Benjamin Wehmeyer z britské Univerzity v Hertfordshiru s týmem spolupracovníků putování zmíněných izotopů na jejich dlouhé cestě vesmírem. Z jejich analýz, zveřejněných v časopisu Astrophysical Journal, plyne, že radioaktivní izotopy ze supernov bílých trpaslíků a srážek neutronových hvězd na Zemi dorazily nejspíš jako „surfaři“. Svezly se totiž na rázových vlnách supernov, které explodovaly při zhroucení jádra masivních hvězd. Tyto supernovy jsou ve vesmíru daleko nejčastější.

TIP: Materiál exploze Keplerovy supernovy stále letí rychlostí Mach 31 000

„Naši kolegové vykopali vzorky sedimentů na dně oceánu, prohnali je urychlovačem částic a zjišťovali jejich izotopové složení vrstvu po vrstvě. S našimi počítačovými modely jsme dokázali interpretovat jejich data, abychom zjistili, jak se vlastně tyhle exotické atomy dostaly na Zemi,“ vysvětluje Wehmeyer.

Archeologové na zbytky 2 200 až 2 400 let staré toalety narazili na lokalitě Jüe-jang, nacházející se poblíž čínského města Si-an, již během loňského roku, podrobnosti o nálezu byly ale zveřejněny teprve nyní.

Podle Liu Ruie z Institutu archeologie při Čínské akademii věd, byla toaleta pravděpodobně vyhrazena vysoce postaveným úředníkům během tzv. období válčících států (475-221 př. n. l.) a pozdější dynastie Čchin (221–206 př. n. l.). Toaleta byla umístěna uvnitř paláce a služebnictvo ji splachovalo ručně po každém použití. Objev je podle čínských archeologů dokladem důležitosti, kterou starověcí Číňané přikládali hygieně.

Klozetová historie

Za doposud nejstarší splachovací záchod byl považován ten, který pro anglickou královnu Alžbětu I. vymyslel a sestrojil na konci 16. století sir John Harington. Na anglického vynálezce navázal o dvě století později londýnský hodinář Alexandr Cummings, který dovedl Harringtonovo dílo zase o krůček dál. Jeho patent z roku 1775 totiž zvyšoval komfort toalet instalováním sifonu. Díky němu se zabránilo unikání nechtěných pachů do okolního prostoru.

O tři roky později se stal průkopníkem v sanitární oblasti další Angličan Joseph Bramah. Zručný truhlář byl prvním člověkem, který začal vyrábět toalety ve velkém. Jeho nový systém umožňoval například splachování pomocí rukojeti spojené drátem s uzávěrem záchodové mísy. Historie toalet ale sahá do historie mnohem hlouběji.

Podle některých historiků je možné, že první pokusy o vytvoření splachovacích záchodů vznikly již ve starověké Indii, kde se podařilo objevit 4 000 let staré drenážní kanály. Přímé doklady pro to ale vědci nemají. Toalety s vodou existovaly již ve skotské neolitické osadě 3 000 př. n. l., a také v řeckém paláci Knossos, vybudovaném v 19. století př. n. l.

TIP: Zavánějící problém: Jak středověká města nakládala s tunami lidských výkalů?

Skutečný rozmach v oblasti hygieny toalet ale přišel až s Římany – v roce 315 našeho letopočtu bylo v srdci Římské říše 144 veřejných záchodků. Tehdejší římské toalety sice nebyly splachovací, k očistě ale sloužila houba upevněná na dřevěné tyči, která se po použití namáčela a čistila v kádích s vodou. Římané brali chození na toaletu jako společenskou událost. Setkávali se zde s přáteli, vyměňovali si názory a dozvídali se zde důležité novinky.

O prodloužení životnosti ruského segmentu ISS do roku 2028 včera rozhodla vědeckotechnická rada Roskomosu. Loni v listopadu šéf agentury Jurij Borisov řekl, že ruská účast na ISS se bude odvíjet od technického stavu modulu a dalších faktorů.

ISS je od roku 1998 společným projektem americké vesmírné agentury NASA, Roskomosu, Evropské kosmické agentury (ESA), Japonska a Kanady. Rusko kvůli tvrdým sankcím, které na něj Západ uvalil v souvislosti s invazí na Ukrajinu, loni oznámilo, že se po roce 2024 stáhne z ISS. Na konci září ale Borisov uvedl, že se jeho země bude na mezinárodním projektu podílet s největší pravděpodobností do roku 2028. Rusko plánuje vybudovat vlastní vesmírnou stanici. Roskosmos nedávno oznámil, že její návrh má být hotov do konce tohoto roku a první modul by měl vzniknout do konce roku 2027.

Záchranná mise a nová posádka

Již tento pátek by měla k ISS zamířit komická loď Sojuz MS-23, která by měla dopravit zpět na Zemi posádku Expedice 68. Ruští kosmonauti Sergej Prokopjev a Dmitrij Petelin a astronaut NASA Frank Rubio měli při březnovém návratu na Zemi použít loď Sojuz MS-22. Tu však v prosinci zasáhl mikrometeorit a ruští představitelé usoudili, že vyšší teploty v lodi v důsledku úniku chladicí kapaliny by mohly způsobit, že ji nebude bezpečné použít.

TIP: Patří ISS  do starého železa? Co bude s Mezinárodní vesmírnou stanicí až doslouží?

Podobné problémy potkaly i zásobovací loď Progress MS-21, která se k ISS připojila v říjnu 2022. Také tato kosmická loď řeší problémy s únikem chladicí kapaliny z tepelného řídicího systému. Vyšetřování tohoto incidentu stále probíhá, nicméně první zveřejněné snímky naznačují, že i v případě Progressu MS-21 je příčinou úniku kapaliny zásah mikrometeoritu, který měl v plášti lodi vytvořit otvor o průměru 12 milimetrů.

Prokopjev, Petelin a Rubio zřejmě budou muset zůstat na stanici až do 27. září 2023. Jejich pobyt na ISS tak bude delší než rok. V pondělí 27. února by měla k ISS zamířit pilotovaná mise SpaceX Crew-6, která na stanici dopraví ruského kosmonauta Andreje Fedjaeva, astronauta Spojených arabských emirátů Sultana Alneyadiho a dvojici astronautů NASA Warrena Hoburga a Stephena Bowena. Na palubě ISS by měla posádka mise Crew-6 strávit zhruba šest měsíců.

Otvor v servisní sekci lodi Progress MS-21. (foto: Roskosmos)

Mohutný korálovec ježatý (Hericium erinaceus) je vzácná ježatá houba rostoucí na podzim na dřevu listnáčů, především buků a dubů. Plně vyvinutý ježovec připomíná lví hřívu, čemuž odpovídá i jeho anglické jméno Lion's mane mushroom. Roste i v České republice, především v chráněných územích Křivoklátska, v Českém krasu a na dalších místech. Jde o druh zachovalých podhorských bukových a dubových lesů a setkání s ním je opravdu zážitek.

Korálovec je jedlá a dokonce chutná houba. V přírodě se sbírá jen výjimečně a v některých zemích je chráněný. Ve východní Asii se často pěstuje jako kulturní plodina a své využití nachází i v tradiční medicíně, což upoutalo pozornost odborníků. Dřívější výzkum odhalil, že extrakt z korálovce může snižovat riziko vzniku deprese a poškození způsobená Alzheimerovou chorobou.

Inspirace tradiční medicínou

Frédéric Meunier z výzkumného ústavu Queensland Brain Institute a jeho spolupracovníci zjistili, že látky z korálovce podporují růst nervů i fungování paměti. „Extrakty z této houby se používají v tradiční medicíně asijských zemí dlouhá staletí. S kolegy jsme proto chtěli ověřit, jak látky z korálovce působí na mozkové buňky,“ uvádí profesor Meunier. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Journal of Neurochemistry.

Meunierův tým izoloval z korálovce N-de-phenylethyl isohericerin a jeho hydrofobní derivát hericen A. Následně pak tyto látky aplikovali na laboratorní kultury mozkových buněk neuronů z embryí potkanů. Experimenty potvrdily, že látky z korálovce i ve velmi malém množství podstatně zesilují růst výběžků nervových buněk – axonů.

TIP: Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět

Pokusy na laboratorních myších zase ukázaly, že látky z korálovce významně podporují fungování paměti. Badatelé si pochvalují, že jejich výzkum osvětluje dávné tradice východní medicíny a zároveň je vysoce aktuální. Látky z korálovce by mohly přispět k léčbě či prevenci u velkého množství seniorů, kteří jsou ohroženi neurodegenerativními chorobami a podobnými problémy stáří.

Z bujného porostu ke mně doléhá hlasitý, rychlý zpěv rákosníka zpěvného (Acrocephalus palustris). V noci se odtud vrčivě ozývala cvrčilka zelená (Locustella naevia), ale její hlas téměř zanikl v halasném koncertu skokanů skřehotavých (Pelophylax ridibundus). Se svítáním žáby utichly a probudily se pestrobarevné vážky. Víc než ony mě však fascinují dva strnadi rákosní (Emberiza schoeniclus). Nad jejich akrobatickými výpady nad líně tekoucí řeku žasnu. Ze všech sil se snaží lapit drobný hmyz. V husté vegetaci se totiž nedočkavě „vrtí“ jejich sice již opeřená, ale stále nešikovná mláďata. Občas je mezi rákosovými stébly zahlédnu.

Všimnu si i letící kukačky. Intuitivně se podívám výš a spatřím čtyři jeřáby popelavé (Grus grus). Chvíli krouží vysoko nad podmáčenou loukou, na níž se s rozbřeskem probudily čejky (Vanellus). Jejich táhlé „kníí-hy“ doléhá až sem. Znenadání se objeví moták pochop (Circus aeruginosus). Párkrát mávne křídly a je pryč. Zahledím se zpět na řeku a zaznamenám, že v říčním ohybu mizí azurový ledňáček (Alcedo atthis). Tohle je skutečně ptačí ráj! 

Někdejší vydatný zdroj sena

Meandrující řeky a vlhké louky kolem nich z české krajiny téměř vymizely. Společně s nimi se vytratilo i bohatství rostlin a živočichů vázaných na podmáčená stanoviště. Říční toky, které se po lijácích rozlily do okolní krajiny, byly lidmi zkroceny a přinuceny téct narovnanými koryty. Okolní luka pulsující životem po vydatných deštích byla rozorána nebo dokonce zastavěna. 

Některé toky naštěstí byly této devastace ušetřeny. Mezi ně patří i východočeská řeka Metuje tekoucí z Broumovska a jako nížinný tok se klikatící od Nového Města k Josefovu. Proto se Česká společnost ornitologická (ČSO) soustředila právě na ni, respektive na její údolí poblíž Josefova. Už naši předci ho „zalévali“ pomocí závlahové soustavy vybudované po obou stranách řeky Metuje. Zavlažením louky totiž tráva rostla rychleji a víc, a tak hospodáři získali dostatek sena pro chovaný dobytek… 

Splněný čvachtající sen

Sen o vlastní ptačí rezervaci, kterou by si sami ornitologové chránili a řídili dle nejlepších znalostí o přírodě, se naplňuje už od roku 2006. Prvním krokem k jeho realizaci bylo samozřejmě zprovoznění stoletého zavlažovacího systému. Díky němu mohou ornitologové louky každoročně řízeně zaplavovat a proměňovat v podmáčený ptačí ráj. 

Za poslední roky v Metuji uplynulo mnoho vody a ČSO první nestátní rezervaci pro ptáky v ČR – pojmenovanou Ptačí park Josefovské louky – mnohonásobně zvelebilo. Vzniklo zde několik malých tůní, které využívají např. čolci obecní, čolci velcí, potápníci vroubení či největší vodní brouci na světě vodomilové černí (velikost až 5 cm). Poblíž tůní vzniklo zimoviště pro obojživelníky a tzv. plazník – líheň a zimoviště pro užovky obojkové a slepýše. Byla vybudována naučná stezka a pozorovatelna, aby milovníkům přírody nezůstaly žádné krásy vzkvétajícího ptačího parku utajeny. 

Kulíci ovládli ptačník

K významnému opatření došlo na podzim roku 2017. Poblíž hlavního vstupu do parku byla bagrem vyhloubena terasovitě modelovaná tůň, tzv. Slavíkovský ptačník, zatímco v jiné části byla obnovena tradiční, přirozená pastva pro divoké koně. „Novinky“ takřka okamžitě zatraktivnily území pro luční a mokřadní ptáky. 

Z prioritních druhů se pastvina i Slavíkovský ptačník nejvíce zalíbily čejkám chocholatým (Vanellus vanellus). Ale byli zde pozorováni i další, nově potvrzení „hnízdiči“: Na mokřinách pastviny čírky modré a na ptačníku kulíci říční (Charadrius dubius). Na ptačníku byla viděna i např. koliha malá, vodouši rudonozí a tmaví a dokonce vodouš štíhlý, který je bahňákem dalekých stepních mokřadů.

Skutečnými vládci ptačníku se však stali kulíci. Jaroměřským fotografům Janu Pavlíčkovi a Zdeňkovi Jaklovi se zde podařil zachytit zajímavý moment, kdy dospělý kulík napadl mládě čejky. K útokům prý docházelo opakovaně. Navzdory nečekané kulíkově agresivitě byla i na začátku července pozorována mláďata obou ptačích druhů.

Slavíkovský ptačník za dlouhodobého sucha vysychá. Dokud však bude voda ve Staré Metuji, bude voda i v ptačníku. Tak byla tůň naprojektována. Když sucho dosáhne extrému, je Metuje „dotována“ přehradou Rozkoš, která má za úkol vylepšovat průtokové podmínky v Labi, do nějž se Metuje vlévá. Proto by na doplnění ptačínku mělo být vody vždycky dost.

V říjnu 2021 navíc začal být hlouben tzv. Centrální ptačník, o celkové rozloze 3,1 ha, který byl již dokončen. Navazuje na Slavíkovský ptačník a poskytuje další příležitosti k hnízdění i shánění potravy pro množství ptáků, ale i obojživelníků, hmyzu a dalších organismů.

Ptáci v koňské společnosti

Přítomnost koní přinesla také své výsledky, a to už na jaře roku 2018. Prvními ptáky, kteří využili přítomnosti velkých kopytníků, byli konipasi bílí. Ve spasené, rozvolněné vegetaci se jim snadněji obstarávala potrava. Špačci obecní se pak dokonce „po africku“ naučili jezdit na hřbetech koní a vyhlížet potravu z „pohyblivé pozorovatelny“. 

Během ornitologické akce Vítání ptačího zpěvu bylo na pastvině pozorováno čtyřicetihlavé hejno vodoušů bahenních, jespáci bojovní, bekasiny otavní a další ptáci. Na koňmi rozbahněných plochách pobíhali např. vodouši šedí a kropenatí, zatímco čápi bílí a černí dělali koním společnost téměř neustále.

Kam se dívat dřív?

Svítá. Ve skrytu pod fotostanem popíjím ranní kávu. Zkouším fotografické štěstí, ale úmorná dlouhotrvající vedra se podepsala i na Slavíkovském ptačníku. Ačkoli ale trochu vyschnul, přesto v něm bylo vody stále dost. Na jejím rozhraní s popraskaným bahnem již od rozbřesku pobíhala rodina konipasů bílých (Motacilla alba). Rodičovský pár a tři „odrostlíci“ lovili na mělčině drobný vodní hmyz, občas vyskočili a lapili i něco poletujícího nad mělčinou. Poněvadž paprsky vycházejícího slunce ještě nenabraly na síle, leskly se na listech žabníků jitrocelových a dalších vodních rostlin kapičky rosy. Mohla jsem si tak dosyta vychutnat hru světla a odlesků a pokusit se je zakomponovat do fotografií konipasů.

O něco později se k vodě přiletěl napít holub hřivnáč. Bahňáci ale byli příliš ostražití a skrývali se za štěrkopískovým ostrůvkem na druhém konci ptačníku. Když jsem pochopila, že „tady nepochodím“, sbalila jsem fotostan. Při té příležitosti jsem zdokumentovala alespoň miniaturní ropuchy zelené. Jako úkryty před sílícími slunečními paprsky využívaly širší praskliny v bahně. Při každém mém kroku z nich vylézaly ven, posedávaly na popraskané půdě anebo si ihned hledaly jinou, „vhodnější“ puklinu. 

Pády nebeské kozy

Krok sun krok, abych žabičky nijak neporanila, jsem se posléze přesunula na luka. Tráva byla vyzdobena převážně modrými a fialovými květy. Na kyprejích vrbicích (Lythrum salicaria) posedávaly červené, modré i zlatavé vážky, modrá květenství vzácných rozrazilů dlouholistých bzučela včelami, čmeláky a pásli se na nich četní motýli. Narazila jsem i na ohrožený česnek hranatý, který vykvetl nejen typicky fialově, ale i bíle. 

Koňská pastvina byla vyzdobena spíše temně červenými květy kakostů a krvavců totenů. Na nich jsem pozorovala kriticky ohrožené modrásky bahenní. Nad vysychajícími loukami poletovaly vlaštovky a k večeru se k nim přidaly i břehule. Z vysoké nepřehledné trávy dokonce vylétla bekasina otavní, a i když bylo léto, začala jako při toku křižovat oblohu: Prudké vzlety vzhůru k nebi a následné „pády“ dolů, při nichž se rozvibrují pera, a ozve se mečivý zvuk. Právě pro něj se bekasině docela trefně přezdívá „nebeská koza“.

Pojeďte na louky

Ačkoli je Ptačí park Josefovské louky rájem pro pozorování přírody, oku běžného návštěvníka leccos unikne. Vzácná rostlina, záhadný brouk nebo mihnutí hada. Zůstává také prostor pro spoustu otázek. Co to bylo za ptáka, jenž se právě vznesl z trávy? Jakého pěvce slyším? 

TIP: Příběhy plovoucích luk: Přehlížený význam českých mokřadů

Nezapomenutelným zážitkem se z tohoto důvodu stává procházka po ptačím parku se zkušeným průvodcem. I my jsme jednu před lety absolvovali a dodnes na ni rádi vzpomínáme. Kdo si tedy nechce nechat takovou příležitost ujít, tomu doporučuji např. jarní Vítání ptačího zpěvu, letní Noční přírodu Josefovských luk či podzimní Festival ptactva. Možná kromě zajímavých ptáků zahlédnete vydru nebo bobra, který plácnul ocasem v meandru líně tekoucí Metuje.

Na bitevní pole vyrazil Václav Radecký z Radče poprvé v roce 1788, když se habsburská armáda pod osobním velením samotného císaře Josefa II. vydala bojovat jako spojenec Ruska proti Turkům. Vojenský historik Otakar Frankenberger uvádí, že toto tažení probíhalo neslavně a pokud bylo pro Radeckého školou, pak jen proto, že viděl, jak se válčit nemá.

On sám jako mladý nadporučík však již tehdy prokázal osobní statečnost a velitelské schopnosti. „Když 21. září 1788 vypukla panika v císařském vozatajstvu, ohroženém náporem tureckých jezdců, nastoupil Radecký do jezdeckého útoku, jímž turecké nebezpečí bylo odvráceno, a jedno soudobé hlášení o něm říká, že ‚při ústupovém boji podal důkazy své odvahy a své obezřetnosti.‘“

Počátek závratné kariéry

Proti Turkům bojoval Radecký v řadách habsburské armády do roku 1791, o rok později monarchii vyvstal nový nepřítel v podobě revoluční Francie. V tažení do Itálie proti Napoleonovi roku 1796 se Radecký vyznamenal, když jako pobočník zabránil zajetí vrchního velitele císařské armády, polního zbrojmistra Jeana de Beaulieua. Spolu s ním se zúčastnil i slavné bitvy u Fleures. V dějinách pluku d´Este, v němž tehdy Radecký sloužil, je uvedeno: „Nadporučík Václav hrabě Radecký z Radče, který v bitvě utržil dvě lehké rány na hlavě, byl pro své osvědčení se na bojišti povýšen na rytmistra (...).“

V průběhu všech těchto tažení a bitev si Radecký uvědomoval rezervy a slabiny habsburské armády a začal na ně veřejně upozorňovat. Pochopil rovněž, že některé doposud neprávem podceňované složky armády jsou pro zdar vojenských tažení nesmírně důležité. Platilo to zejména pro pionýry, jak se tehdy označovaly ženijní jednotky.

Svůj zájem neomezil pouze na teoretickou rovinu. V závěru tažení roku 1796 se stal dokonce velitelem ženijního sboru. Po uzavření míru v Campo Formio roku 1797 začal s jeho pomocí zlepšovat infrastrukturu v severní Itálii – stavěl silnice, mosty i vojenská opevnění.

Po boku Suvorova

V dalším tažení proti Francouzům roku 1799 se spojencem rakouského císaře Františka II. stalo Rusko. Na italské bojiště přitáhlo 35 000 ruských vojáků, kterým velel Alexandr Vasiljevič Suvorov. Měl tehdy už 70 let, ale podle svědectví současníků byl pořád plný sil a elánu. Po dohodě obou panovníků byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých vojsk v Itálii. Radecký, čerstvě povýšený na podplukovníka, se stal jeho pobočníkem. Ruská a rakouská vojska tehdy v Itálii vítězně postupovala, Francouzům chyběl geniální Napoleon Bonaparte, kterého právě zaměstnávalo tažení do Egypta. Díky tomu se spojencům podařilo Francouze z Itálie vytlačit a Radecký měl při tom možnost znovu uplatnit své schopnosti. 

Po bitvě na Trebii jej rakouský generál Melas navrhl na vyznamenání Řádem Marie Terezie. Bylo to nejvyšší vyznamenání v habsburské armádě a generál svůj návrh zdůvodnil takto: „Radecký podával neustálé důkazy svých vojenských schopností a své odvahy (...) a velkou službu mně též prokázal svými radami na bojišti.“ Řád nicméně obdržel až jako plukovník roku 1801. 

Již v roce 1800 se situace na bojišti změnila. Napoleon se vrátil do Evropy, stal se neomezeným pánem Francie a v čele nové armády vtrhl do Itálie. V červnu téhož roku Rakušané ztratili vinou neschopnosti generála Melase bitvu u Marenga. Radecký byl přeložen do Německa, kde se 3. prosince zúčastnil bitvy u Hohenlinden.

Proti Napoleonovi

Císař František II. si konečně uvědomil, že bez hluboké reformy a reorganizace armády svoji říši neudrží. Pověřil proto svého bratra arcivévodu Karla, aby habsburské vojsko zmodernizoval. Radecký byl v té době se svým 3. kyrysnickým plukem posádkou v uherské Šoproni. I on se na Karlových reformách podílel, jeho jednotka byla hodnocena jako vzorná a byli k ní na zkušenou vysíláni důstojníci z jiných posádek.

Avšak dříve, než probíhající reformy mohly císařskou armádu výrazněji změnit k lepšímu, rozhodl se panovník (od srpna 1804 už jako rakouský císař František I.) znovu zahájit válku s Napoleonovou Francií. Arcivévoda Karel, který s tímto rozhodnutím nesouhlasil, byl jako velitel vyslán na italské bojiště a Radecký šel s ním. V roce 1805 již byl tento ani ne čtyřicetiletý voják generálem a své schopnosti uplatnil ve vítězné bitvě u Caldiera. Rakousko přesto i tuto válku prohrálo a v důsledku porážky u Slavkova 2. prosince 1805 muselo s Francií uzavřít další potupný mír.

Po prohře vojenské reformy pokračovaly. František I. jimi opět pověřil arcivévodu Karla. Ten při sestavování týmu spolupracovníků, kteří se měli na proměně rakouské armády podílet, sáhl i po Radeckém. V nové válce s Francií v roce 1809 již Radecký velel vojenskému sboru a vyznamenal se v bitvě u Wagramu. Napoleon sice také tuto válku vyhrál, ale rakouská armáda – byť v ní ještě reformy nebyly provedeny úplně – mu předtím dokázala uštědřit porážku v bitvě u Aspern. Bylo to vůbec poprvé, kdy Napoleon podlehl nepříteli v polní bitvě. Radecký byl po ní povýšen na polního podmaršálka a stal se náčelníkem rakouského generálního štábu. „Nastoupil jsem místo, k němuž jsem byl povolán – přiznávám to otevřeně – s rozpaky a zastával jsem je nikoli s radostí, nýbrž jen z poslušnosti,“ napsal později. Nicméně této své nové pozice využil k provádění dalších reforem, které se později v rakouské armádě pozitivně projevily. 

Triumf nad císařem Francouzů

Když Napoleon Bonaparte utrpěl v Rusku zničující porážku, velitelem spojeneckých vojsk protinapoleonské koalice se stal Karel kníže Schwarzenberg, který si Radeckého vyžádal jako náčelníka generálního štábu. Radecký se hlavní měrou zasloužil o bitevní plán střetnutí v bitvě národů u Lipska ve dnech 16. až 19. října 1813 a měl tak na Napoleonově porážce prvořadou zásluhu. Pak naplánoval i postup spojeneckých vojsk do nitra Francie, k němuž došlo v následujícím roce, a který vyvrcholil obsazením Paříže.

Radecký si užíval slávy, panovníci vítězných mocností jej dekorovali nejvyššími řády, císař František I. jej jmenoval skutečným tajným radou. Když se ho po válce ptal, jaká má přání, aby mu je mohl splnit, požádal Radecký o přeložení od štábu k jednotce a stal se velitelem jízdní divize v Šoproni.

Po skončení napoleonských válek dovršil hrabě Radecký 50 let a dalo se očekávat, že jeho vojenská kariéra se uzavře. Napovídala tomu skutečnost, že sloužil na nepříliš významném velitelském místě v Šoproni a že se v roce 1829 stal velitelem pevnosti v Olomouci. Radecký s tím prý příliš spokojen nebyl, přestože si vlastně o takové zařazení sám řekl. 

Bouře v Evropě

Ze svého ústraní Radecký s obavami sledoval vývoj v Evropě, který nemohl nijak ovlivnit. Růst nacionalismu a revolučního ducha v německých státech a v Itálii nakonec vedl vídeňský dvůr ke změně úmyslů a k rozhodnutí Radeckého do výslužby ještě neposílat. 

Když v roce 1830 vypukla revoluce v Paříži a její vliv se začal projevovat i v italských státech, nechal císař František I., inspirován kancléřem Metternichem, přeložit Radeckého do severní Itálie. Stalo se tak k 26. únoru 1831, kdy byl jmenován zástupcem generála Frimonta, velitele takzvané Italské armády. Koncem roku se stal generál Frimont prezidentem dvorní válečné rady ve Vídni a Radecký převzal jeho pozici. Přestože mu v té době bylo už 65 let, chápal novou situaci jako příležitost jak uvést do života své představy o funkční a úspěšné armádě. Dařilo se mu a Italská armáda se brzy stala elitním ozbrojeným sborem. V tomto stavu zastihl ji i Radeckého revoluční rok 1848.

Radeckému tehdy bylo již 82 let, přesto neztratil nic ze svých schopností a duševní čilosti. Zatímco ve Vídni i v Uhrách revoluce vítězila, v Itálii se prosadit nedokázala – především v důsledku opatření, která v předchozích letech učinil. V řadě bitev porazil jak italské revolucionáře, tak armádu Sardinského království, které se snažilo využít situace ke sjednocení Apeninského poloostrova v jednotnou Itálii. 

Potřebuji Vaši radu a podporu!

Když 2. prosince 1848 abdikoval dosavadní rakouský císař Ferdinand a novým panovníkem se stal mladičký arcivévoda František Josef, jedním z prvních kroků jeho vlády bylo, že napsal maršálu Radeckému dopis. „Potřebuji Vaši radu a podporu,“ stálo v něm mimo jiné. Obojího se mu dostalo. 

Sardinský král Karel Albert využil revoluční situace v Evropě a 25. března 1848 vpadl se svou armádou do Lombardie ovládané tehdy Rakušany, vyhlásil nezávislost Itálie a vyzval všechny Italy, aby se k němu připojili ve „svaté válce“ za osvobození a sjednocení země. Jeho armáda brzy vzrostla na více než 100 000 mužů a Radeckému nezbylo, než vyklidit Milán. Pak zaujal obrannou linii podél řeky Mincia a v řadě drobných potyček zabránil Italům v dalším postupu.

Dne 6. května zaútočili Italové na Santa Lucii při Veroně a místy se jim podařilo do tohoto města proniknout. Nakonec je však Rakušané pod Radeckého velením odrazili. V celém tažení to nebyla bitva rozhodující, významná je ale tím, že v ní prodělal svůj křest ohněm budoucí císař František Josef. V rakouských vládních kruzích posílila naději, že by mohli revoluci v Itálii přece jen porazit, a proto Radeckému poslali vojenské posily vedené generálem Nugentem. S jejich pomocí zahájil Radecký ofenzivu, v jejímž průběhu zvítězil koncem července v bitvě u Custozzy a v srpnu znovu obsadil Milán. Na jaře 1849 Italy znovu porazil u Novary, což mělo za důsledek kapitulaci Piemontu a následně abdikaci sardinského krále Karla Alberta. 

Radecký, společně s dalšími rakouskými vojevůdci Alfredem Windischgrätzem a Josipem Jelačićem, přispěl k porážce revoluce v monarchii a k upevnění habsburského trůnu. Císař se mu odvděčil tím, že jej jmenoval místodržitelem Lombardsko-benátského království, jedné z nejkrásnějších provincií monarchie, velitelem všeho zde umístěného vojska a hlavou civilních i vojenských úřadů. 

Sklonek dlouhého života

Čas byl však neúprosný. Radeckému pomalu táhlo na devadesátku a tento věk jej nemohl nepoznamenat. Když přijel v roce 1856 do Lombardie František Josef I., pohled na zestárlého válečníka jím otřásl. „Maršála jsem nalezl hrozně změněného a zdětinštělého,“ napsal matce překvapeně.

V roce 1857 proto následovalo Radeckého odvolání z tohoto prestižního postu, provedené ovšem se vší noblesou, vysokou penzí, opakovanými díky za vykonané služby a se zdůrazněním, že maršál bude vždy vítaným hostem na všech císařských hradech a zámcích. Václav Radecký z Radče už tohoto pozvání ale využít nestačil. Zemřel 5. ledna 1858 ve Villa Reale v Miláně, v požehnaném věku 92 let.

Nizozemská metropole je zřejmě hlavním městem světa, pokud jde o cyklistiku. Po ulicích Amsterdamu jezdí asi 850 tisíc jízdních kol a tento druh osobní dopravy má značný vliv na vzhled i fungování celého města. Stinnou stránkou rozšířenosti cyklistiky je, že v Amsterdamu kvete zločin spojený s krádežemi jízdních kol. Každoročně jsou jich zde odcizeny desítky tisíc. 

Odborníky zajímalo, jaký je osud ukradených bicyklů. Co se s nimi vlastně děje? Mizí jinam a tam jsou prodávány pod rukou? Nebo končí na dně amsterdamských kanálů? Výzkumníci místního institutu pro pokročilá řešení spojili síly s inženýry amerického institutu MIT a vybavili několik bicyklů nenápadným sledovacím zařízením. Následně výzkumníci sledovali, co se bude s koly dít. Výsledky tohoto zajímavého experimentu zveřejnil minulý týden vědecký časopis PLoS ONE.

Desetitisíce krádeží ročně

Výsledky badatele překvapily. Ukázalo se, že se odcizená kola ve většině případů nemizejí z ulic Amsterdamu a ani nekončí pod hladinou zdejších kanálů. Ve skutečnosti zůstávají ve městě a často se na nich jezdí ve víceméně stejných oblastech. Pravděpodobně jsou kola záhy po krádeži opět prodávána v blízkém okolí a noví majitelé nejspíš netuší, že jezdí na kradených bicyklech.

„V naší laboratoři pracujeme s identifikačními čipy, které nám pomáhají mapovat zajímavé fenomény s velkým dopadem. Sledovali jsme například cesty, jimiž po světě koluje ilegální elektronický odpad. V tomto projektu jsme se zaměřili na ukradené bicykly, což je téma významné pro Amsterdam i řadu dalších měst,“ uvádí vedoucí výzkumného týmu Carlo Ratti, šéf laboratoře Senseable City Lab institutu MIT.

Řekni, kde ta kola jsou

V Amsterdamu je oficiálně hlášeno zhruba 11 tisíc odcizených kol ročně, podle odhadů se ale skutečný počet krádeží pohybuje okolo 28 500 kol ročně a nejpesimističtější odhady pracují dokonce s číslem 80 000 odcizených bicyklů. V každém případě jde o nepříjemný fenomén spojený s jinak v mnoha ohledech přínosným rozvojem městské cyklistiky.

Výzkumníci umístili na stovku jízdních kol nenápadná sledovací zařízení, s jejichž pomocí mapovali jejich pohyb v průběhu pěti měsíců. Během tohoto časového období bylo ukradeno 70 bicyklů, což přesahuje i jinak vysoký amsterdamský průměr. 68 jízdních kol zůstalo po krádeži v oblasti a šest z nich strávilo dostatek času v blízkosti prodejen ojetých kol, aby výzkumníci usoudili, že tato kola byla pravděpodobně určená k prodeji. Dalších 12 jízdních kol bylo převezeno na jiná místa spojená s černým trhem bicyklů. 22 odcizených kol se po krádeži pohybovalo v podstatě v totožné oblasti.

TIP: Překvapivé zjištění: Teplejší a mírnější zimy zvyšují zločinnost

I když experiment primárně nesloužil ke sledování kriminálních aktivit, přinesl podle výzkumníků cenné informace o povaze problémů s krádežemi jízdních kol v Amsterdamu. Výsledky badatelé předali amsterodamským úředníkům, kteří mají krádeže kol ve městě na starosti a mohou je využít k návrhům dalších řešení a opatření.

Tým německých vědců zkoumal 292 lidí, kteří podstoupili spánkové studie zvané polysomnografie. Ty se pravidelně provádějí u pacientů, kteří mají potíže se spánkem. Jsou požádáni, aby spali přirozeně ve speciální laboratoři bez budíku, a lze sledovat kvalitu a typ spánku i jeho délku. Po vyloučení osob užívajících léky ovlivňující spánek, technických chyb a těch, kteří mohli vynechat první fázi REM, zůstalo v nové studii 188 pacientů.

Kratší a méně kvalitní

Analýza lidí, kteří se zúčastnili spánkové studie, ukázala, že v zimě zřejmě zažívají zhruba o 30 minut delší úseky takzvané REM fáze spánku. Jde o spánkovou fázi, ve které se nám zdají sny a kterou charakterizují rychlé pohyby očí. Během REM fáze se zvyšuje mozková aktivita, lidem se mohou zdát sny a za noc se několikrát opakuje. REM fáze také přímo souvisí s cirkadiánními hodinami ovlivňovanými změnou světla. I u městské populace, u které se předpokládá méně kvalitní spánek, lidé v zimě zažívají delší REM fázi než v létě. 

Výzkum také ukázal, že v nejchladnějších měsících roku lidé nespí tak hluboce jako například na podzim. Podle vědců byla celková doba spánku v zimě zhruba o hodinu delší než v létě, ale tento výsledek nepovažovali za statisticky významný.

TIP: Mezi dvěma spánky: Je pro nás dělený spánek přirozenější?

„Sezónnost je všudypřítomná u všech živých bytostí na této planetě. Přestože přes zimu podáváme nezměněné výkony, lidská fyziologie se v únoru nebo březnu snižuje a člověk má pocit, že tzv. běží naprázdno,“ řekl spoluautor studie Dieter Kunz. „Obecně platí, že společnosti musí přizpůsobit spánkové návyky včetně délky a načasování spánku ročnímu období, nebo přizpůsobit školní a pracovní rozvrhy sezonním potřebám,“ dodal.

Pokud by se výsledky studie podařilo zopakovat u lidí se zdravým spánkovým cyklem, poskytlo by to první důkaz o potřebě přizpůsobit spánkové návyky ročním obdobím. Například tím, že by se v chladnějších a tmavších měsících chodilo spát o něco dříve.

Americký Curtiss Tomahawk si oblibu sovětských stíhačů příliš nezískal. Na jejich způsob boje špatně stoupal a hlavně nebyl dostatečně obratný. Rozhodně mu ale nešlo upřít mimořádnou odolnost, což se mnohokrát prokázalo i při taranu. Velké stíhací eso působící na severu východní fronty – Alexej Chlobystov (1918–1943) od 147. stíhacího pluku na něm provedl dokonce dva tarany v jednom bojovém letu.

Dvojitý úder křídlem

Při akci z 8. dubna 1942 se dostal do souboje s Messerschmitt Bf 110, vedl na něj palbu z kulometů z minimální vzdálenosti a nepřestal střílet až do nárazu do nepřítele. Zasáhl ho křídlem a německý letoun se zřítil. Jeho tomahawk nadále zůstal letuschopný a tak Chlobystov pokračoval v boji. Napadly ho dva stíhací Bf 109 a Chlobystov přijal manévrový boj v zatáčkách. Při prudké otočce pak vrazil do ocasních ploch jednoho z nich. Z popisu akce ale není příliš jasné, zda úmyslně či pouhým nezvládnutím manévru na poměrně těžkopádném tomahawku.

Zasáhl messerschmitt stejným, již poškozeným křídlem, to ale prudký náraz opět vydrželo a nezlomilo se. Sovětský stíhač svůj tomahawk stále dokázal udržet pod kontrolou a doletěl s ním až na základnu, kde normálně přistál na podvozek. Německá verze události není známa a dosud se nepodařilo identifikovat případné oběti těchto dvou Chlobystovových taranů.

Odolný nepřítel

Od léta 1944 se japonská města stala cílem pustošivých náletů Boeingů B-29 Superfortress. Létaly ve velkých výškách a jejich obranu zajišťovala dálkově ovládaná střeliště s 12,7mm kulomety. Pro japonské stíhače tak představovaly jen obtížně zničitelný cíl. Dne 20. srpna 1944 se nad Japonsko vydala formace B-29 od 468. bombardovací skupiny a z tamních letišť začaly poté startovat záchytné stíhačky.

Za řízení Kawasaki Ki-45 Torjú usedl i četař Šigeo Nobe (1921–1944) od 4. stíhacího pluku. Podnikl na bombardéry čelní útok, jeho palba ale na nepřítele neměla žádné účinky. Nobe proto ohlásil rádiem, že se ho pokusí zničit nárazem. Jeho palubní střelec se rozhodl s ním sdílet osud a nevyskočil. Císařská stíhačka se rychle blížila k formaci čtyřmotoráků a směřovala čelně proti vedoucímu stroji.

Náraz do superpevnosti

Nobe v poslední chvíli prudce naklonil letoun tak, že pravé křídlo zasáhlo nosnou plochu bombardéru vně levého krajního motoru. Palivové nádrže explodovaly a proměnily B-29 v ohnivou kouli. Na palubě stroje podplukovníka Roberta Clinsalese zahynulo všech 12 mužů osádky a velitelův kokršpaněl Sally. Navíc rotující trosky Nobeho Ki-45 prolétaly sevřeným boxem amerických bombardérů a ve svazu propukl zmatek. Jen těsně minuly další stroj a pak zasáhly B-29 kapitána Ornella Stauffera.

Ten se sice na poslední chvíli pokusil prudkým stoupáním blížícímu se vraku vyhnout, bylo už ale pozdě a trosky jeho „devětadvacítku“ zasáhly. Čtyřmotorový obr přešel do nekontrolovatelné vývrtky a osádka ho začala opouštět na padácích; několik členů to ale nezvládlo. Na zbylé se na zemi vrhl lynčující dav, další padli do zajetí a poté je čekala poprava. Konce války se z posádky kapitána Stauffera nakonec dočkali jen tři muži.

Vývoj historické obuvi je dnes díky archeologii poměrně dobře zmapovaný. Od pravěku po současnost tak můžeme v literatuře a v experimentální archeologii sledovat kontinuální vývoj. Nejstarší typ bot známe od eneolitu (pozdní doby kamenné) z nálezů jako jednokusové, které se dnes obecně nepřesně označují jako „krbce“. Ty se vyráběly z kůže tlusté kolem 3 mm a šily se pomocí řemínků nebo příze. V době římské nastupují nové typy obuvi – jak odolné boty na dlouhé pochody a vhodné pro hromadnou výrobu, tak také jemné a velmi propracované výrobky na míru. Římští ševci již šili hlavně pomocí příze. 

Hlavní typy bot

Někdy v této době vznikla také takzvaně převrácená obuv (zkráceně převracenky), která se vyráběla rubovou stranou ven. Šila se přízí tak, že svršek byl z teletiny nebo koziny o tloušťce 1,2 mm, spodek tvořila jedna podešev z 4 mm tlusté hověziny. Svrškové dílce měly vyztužovací součásti. Vše se pak otočilo jako ponožky a spoje a výztuhy zůstaly skryté uvnitř. Převracenka se postupně prosadila a zcela vytlačila jednokusovou obuv. Do vrcholného středověku vstupoval již každý obyvatel zemí Koruny české v převracenkách a tento typ dominoval v celé Evropě až do začátku 16. století.

Někdy s nástupem renesance kolem roku 1500 přišla konstrukčně moderní obuv, dnes nazývaná rámová. Šlo o moderní konstrukci a výrobu bot, která se používá dodnes. Na rozdíl od převracenky se tato šila na kopytě z venku, dovolovala flokovat podrážky (vrstvit usně na sebe, vytvářet podpatky) a používat hřebíky do bot. Vznikl tím odolný výrobek, který šlo dělat na sklad pro různé nohy. Středověká obuv byla subtilní a přizpůsobovala se chodidlu. Podešve odpovídaly přesně majiteli. Renesanční boty byly již typizované a podešve měly klasický tvar jako ty dnešní. Další rozdíl představovala skutečnost, že středověká obuv byla levoo-pravá, zatímco ta renesanční dovolovala vyrábět obě boty stejné.

Barefooty našich předků

Každého napadne, proč již ve středověku neužívali tento renesanční druh obuvi, když všechny nástroje a materiály na výrobu znali. Pravdou je, že převracenky měly své výhody. Šlo o levný a kompaktní výrobek, který se dovedl velmi dobře přizpůsobit na noze. Rychle navlhl, ale také rychle vyschl. Dal se dobře opravovat a přešívat. Kožené boty obecně nejvíce ničí moderní povrchy (beton, asfalt), které obsahují ostrý písek a kámen. Na přírodním povrchu vydržely převracenky v denním provozu poměrně dlouho. Pokud se navíc pravidelně opravovaly, mohly majiteli sloužit rok i déle.

Zobáková obuv na iluminaci z Francie 15. století. Podobné výstřelky naše země z důvodu husitských válek minuly. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

V posledním desetiletí přichází nová móda barefoot obuvi. Jde o obutí bez tvrdé podrážky. Účelem je chodit po co nejtenčí podešvi, aby se chodidlo vyvíjelo jako při chůzi na boso. Díky fenoménu barefoot je dnes pro mnoho lidí funkce středověké obuvi naprosto srozumitelná, a co více, považují takové obutí za velmi moderní a zdravé.

Ke středověké obuvi patřily ještě dřevěné trepky (z něm. Trippen), staročesky chódy. Boty ze dřeva jsou dnes známé hlavně ve formě pozdějších dřeváků. Vedle nich se v Čechách hlavně v oblastech, kde bylo německé osídlení, můžeme setkat s pozůstatky středověkých trepek s názvy nazouvák, podělávky a mejšle. Jsou to dřevěné pantofle pro malé pochůzky po hospodářství. Ve středověké verzi se nenosily na nohu přímo, ale používaly se společně s klasickou obuví, kdy uživatel mohl nosit kožené boty a v případě vlhka si na ně nazul trepky – ty ostatně znali již lidé v době římské a používaly se v chladných provinciích na severu.

Dřeváky jsou na druhou stranu relativně nové. Nejstarší typy vznikly v Nizozemí na konci středověku a postupně se rozšířily renesanční Evropou. Největší rozšíření u nás zaznamenaly v době baroka, kdy postupně vytlačily staré trepky, které přežily v okrajových částech českých zemí společně s dřeváky.

Do zimy a deště

Obuv na rozdíl od oděvu nebývala samozřejmou součástí života v každém ročním období a pro každou sociální vrstvu. Přesto lze říci, že šlo o proprietu nutnou pro přežití, a je pravděpodobné, že první lidé do Evropy přišli jak oblečeni, tak obuti. Z etnografických záznamů i ze vzpomínek starších generací lze odvodit několik základních poznatků. Chudí lidé nosili boty v chladných a deštivých měsících, tedy půl roku, druhý půlrok se chodilo na boso. Obutý chodil i chudší člověk do kostela, mezi lidi do města a při vzácných příležitostech. Pro práci kolem domu se v chladném počasí nosily různé typy dřeváků či trepek. V případě cestování na dlouhé vzdálenosti se chodilo na boso a obuv se nazouvala, až když byly vidět první domy města. Lidé z vyšší vrstvy se potom poznali díky tomu, že měli na noze vždy kvalitní a neopravované boty. Chudí lidé si obvykle nechávali spravovat obuv do roztrhání. 

Zdravá klenba

Díky studiu archeologických souborů nálezových usní si můžeme udělat představu i o samotném chodidle středověkého člověka. Na první pohled zaujmou malé rozměry. Dnešní populace je v průměru o 12 cm vyšší a dožíváme také se vyššího věku. To, co se jeví velmi nápadné na rozdíl od současnosti, je fakt, že podešve jsou v průměru velmi malé. Průměrný muž měl velikost 38 a průměrná žena 34. Velikosti nad 40 patří v nálezech k vzácným. Dětské boty měly rozměry dnešních batolecích.

Díky konstrukci středověké obuvi, která byla na míru, lze porovnávat i zdravotní stav chodidla tehdy a dnes. Středověký člověk se většinou mohl pochlubit dobrou klenbou chodidla. Dnes je spíš běžné, že lidé mají chodidlo skoro ploché. To má za následek váha jedince, ale také obuv, jakou dnes převážně používáme. Také můžeme vyloučit, že by lidé v minulosti měli jiný styl chůze než dnes. Díky velkému souboru replik středověké obuvi, kterou nosí dnes zájemci o historii, existuje velký soubor pro porovnání s nálezy. Lze s jistotou vyloučit, že by naši předkové chodili specifickým druhem chůze. Každý člověk prvně na zem pokládá patu a odráží se plochou pod kůstkami palce u nohy. Rozdíl je v tom, že člověk v obuvi s podrážkou a podpatkem jakoby naráží nejdříve hranou podpatku, na kterém se pak následně otáčí. Při chůzi na boso nebo v převracenkách se pata dotýká podložky ve větší ploše. Pata se tedy spíše pokládá, na rozdíl od kráčení s pevnou podrážkou, kdy pata do země naráží. Chůze středověkého člověka se tak spíše podobala té dnešní.