Pozdě večer 23. července 1954 burácel nad Jihočínským mořem původně vojenský čtyřmotorový Douglas C-54 Skymaster, přestavěný na civilní dopravní letoun. Patřil hongkongské společnosti Cathay Pacific Airways, vzlétl z mezinárodního letiště v Bangkoku a mířil na Hongkong. Jeho šestičlenné osádce velel britský kapitán Phil Brown a na palubě měl 13 cestujících. Do cíle mu zbývala asi půlhodina letu, když se za ním objevily dvě čínské stíhačky Lavočkin La-11. Nalétly do útočné pozice a zahájily palbu, která vyřadila motory číslo jedna a čtyři.

Kapitán začal s těžkým letounem manévrovat, aby stíhačům ztížil míření, a radiotelegrafista vysílal zprávu: „Mayday! Mayday! Mayday! Hoří nám motor číslo jedna, ztrácíme výšku, požadujeme veškerou možnou pomoc.“ Letoun ale schytával další a další zásahy a přestával reagovat na řízení. 

Číňané se omluvili

Moře bylo dost rozbouřené, přesto se pilot pokusil o nouzové přistání na vlnách. Při doteku s hladinou se utrhlo pravé křídlo a trup se rozlomil na dvě poloviny. Deset lidí na palubě nepřežilo, zbylých devět se z potápějícího se vraku dostalo včas. Vyplaval i jeden velký záchranný člun, který se kapitánovi letounu podařilo nafouknout, a všichni si do něj vlezli.

Čínské stíhačky ještě chvíli kroužily nad místem havárie a pak odlétly k pobřeží. Volání o pomoc naštěstí zachytilo několik leteckých základen a jako první se na místo dostaly dvě britské stíhačky De Havilland Hornet od 80. perutě RAF. Kapitán Brown hodil do vody balíček barviva z nouzové výbavy a stíhači si ho všimli.

Postupně se na místo slétlo několik letounů a nakonec na rozbouřeném moři přistál americký hydroplán Grumman Albatross. Nabral všechny přeživší na palubu a odstartoval směrem na Hongkong. Cestou ještě bohužel zemřela jedna těžce zraněná pasažérka.

Americký hydroplán Grumman HU-16 Albatross během záchrany přeživších. (foto: Wikimedia Commons, US Air Force, CC0)

Incident měl vážnou politickou dohru a projednával se i na půdě OSN. Čína se nakonec omluvila, odškodnila pozůstalé i leteckou společnost a na vysvětlení uvedla, že její stíhači si C-54 spletli s bombardérem letectva Tchaj-wanu, o kterém si mysleli, že letí bombardovat jejich vojenskou základnu na ostrově Hainan.

Sestřel nad Bulharskem

Dne 27. července 1955 z londýnského letiště Heathrow odstartoval moderní dopravní letoun Lockheed Constellation izraelské společnosti El Al. Kromě sedmi členů osádky měl na palubě 51 cestujících. Jeho trasa směřovala přes Vídeň a Istanbul do Tel Avivu. Tam ale nedorazil. Patrně navigační chybou přelétl bulharské hranice, kde ho zachytily bdělé hlídky u obrazovek radiolokátorů. Z letiště Dobroslavci vzlétly na poplach dva proudové letouny MiG-15 a jejich piloti constellation rychle dohnali. Manévry signalizovali, že je má pilot následovat, a údajně i vypálili výstražnou dávku před jeho příď.

Obrovský čtyřmotorák ze začátku reagoval a bulharské stíhače následoval, pak ale pilot začal prudce točit k řecké hranici. Ta byla velmi blízko a velitel protivzdušné obrany generál Velička Georgijev vydal rozkaz: „Pokud letadlo opouští naše území, neposlouchá rozkazy a nezbývá čas na další varování, sestřelte ho.“ Piloti migů proto zahájili palbu.

Dopravní letoun Lockheed Constellation izraelské společnosti El Al. (foto: Wikimedia Commons, David Eldan, CC0)

Granáty z kanonů ráže 23 a 37 mm měly na nepancéřovaný civilní letoun ničivé účinky, začal se rozpadat ještě ve vzduchu a pak se v plamenech roztříštil o zem. Nikdo na palubě nepřežil. Bulharská vláda nejdříve odmítala převzít jakoukoliv odpovědnost, pak ale vydala oficiální omluvu s tím, že piloti stíhaček se unáhlili, a odškodnila rodiny obětí. 

Boeing 727 nad horkou Sinají

Dne 21. února 1973 z letiště v Benghází odstartoval Boeing 727 aerolinek Libyan Arab Airlines pravidelné linky z Tripolisu přes Benghází do Káhiry. Letounu velel francouzský pilot Jacques Bourges, k dispozici měl osmičlennou osádku a na palubě 104 pasažéry. Panovalo velmi nepříznivé počasí a osádka měla i potíže s přístroji na palubě. Patrně proto se letoun dostal nad Sinajský poloostrov, který tehdy okupovala izraelská armáda.

Kolem 14. hodiny odstartovala dvojice jejích nadzvukových stíhaček F-4 Phantom II a ty narušitele rychle dohnaly. Piloti civilního letounu se zprvu domnívali, že jde o egyptské migy, a pokračovali v letu. Pak však stroj prudce obrátili zpět na západ. Izraelští letci osádce dopravního letadla signalizovali, aby je následovala, ale libyjský kapitán gestem naznačil odmítnutí a pokračoval v letu. Piloti phantomů se dál snažili přimět narušitele k poslechnutí – nejprve máváním křídly, pak varovnou palbou z kanonů.

Jacques Bourges na výzvy, aby vojenské letouny následoval nereagoval, a tak velitel izraelského letectva David Elazar vydal rozkaz přinutit neznámý letoun k přistání za každou cenu. Jeden z izraelských stíhačů tak zahájil palbu z rotačního kanonu Vulcan. Boeingu vážně poškodil vztlakové klapky, hydraulické systémy, potah křídel a prostřední motor na ocase stroje. Dopravní letoun šel k zemi.

Dokončení: Nevinné oběti vojenských letounů (2): Sestřely civilních letadel během studené války

Pilot ho měl stále částečně pod kontrolou a pokusil se o nouzové přistání. Boeing se však odrazil od písečné duny, ztratil křídlo a začal hořet. Celkem zahynulo 108 ze 113 osob na palubě. Izraelci na svou obhajobu uvedli, že let považovali za špionážní, což se ve světě nesetkalo s porozuměním, OSN však incident nakonec neodsoudila.

Zpráva o přítomnosti slepice na jednom z nejpřísněji střežených míst světa se dostala na sociální sítě, do armádního listu, k ochráncům zvířat i tajným službám. Na místo byli povoláni zaměstnanci arlingtonské ligy na ochranu zvířat s pokynem, aby si slepici odnesli a umístili ji do kurníku.

TIP: Lasice, která sestřelila hadronový urychlovač, míří do muzea zvířecích celebrit

„Jde o to, zda se pouze ztratila, když chtěla přejít ulici, anebo to byla špionka na misi a chtěla ukrást státní tajemství. Zatím nevíme, zobák drží zavřený,“ napsal armádní časopis Navy Times, který se většinou zabývá seriózní vojenskou tematikou.

Uživatelé sociálních sítí, kteří případ sledovali, navrhli, aby slepice dostala jméno Ethel Rosenbergová po slavné Američance popravené roku 1953 za špionáž ve prospěch bývalého Sovětského svazu.

Tatínek učil Pabla kreslit již od útlého věku – sám byl malíř a na svých plátnech naturalisticky zachycoval ptactvo či divokou zvěř. Umění tak Picassa provázelo životem hned od počátku, a jeho první slova prý dokonce zněla „piz, piz“: Patrně se tak snažil vyslovit španělské „lápiz“ neboli „tužka“.

Idyla ve vězení 

Již od dětství bylo zjevné, že je Pablo génius, jaký se rodí jednou za sto let. V technice klasické olejové malby překonal otce Josého už coby třináctiletý. Umění ho zcela pohltilo, což se ovšem neblaze odrazilo v jeho školní docházce, o kterou jednoduše ztratil zájem. Na vyučování nechodil nebo při něm nedával pozor a celou dobu si něco črtal. „Za neposlušnost mě učitelé zavírali do ‚žaláře‘, což byla obyčejná místnost s bílými zdmi a lavičkou,“ vzpomínal později. „Měl jsem to tam rád, protože jsem si s sebou bral skicář a kreslil jsem. Klidně bych tam vydržel napořád.“ 

Zpočátku žila rodina v Málaze, roku 1895 se však přestěhovali do Barcelony. Pablo se zapsal na uměleckou školu, a otec dokonce vedení institutu přesvědčil, aby synovi dovolili podstoupit přijímací řízení pro pokročilé. I náročnějšími zkouškami pak mladík bez zaváhání prošel, ovšem jeho školní morálka se v průběhu let nijak nezlepšila. Přísná pravidla ústavu a tamní formálnost jej nakonec zcela odradily a místo sezení v lavici raději bloumal po Barceloně a maloval její zákoutí. 

Změna je život 

Přístup ke škole Picasso nezměnil ani v šestnácti letech, kdy začal navštěvovat madridskou Real Academia de Bellas Artes de San Fernando: Tentokrát měl problém s důrazem na studium klasické techniky a kopírování starých mistrů. Jeho vzrůstající nechuť ke klasice se prohloubila o necelé dva roky později, kdy se vrátil do Barcelony a začal se scházet s anarchisty a intelektuály v kavárně Els Quatre Gats neboli „čtyři kočky“. I díky jejich povzbuzení se vzdal realistické malby, v níž do té doby vynikal, a vrhnul se do víru experimentů. 

V následujících letech vystřídal hned několik stylů, které se natolik odlišovaly, že by klidně mohly pocházet od šesti různých umělců. Picasso však svůj vývoj vnímal organicky: Podle jeho slov nešlo o radikální proměny, ale spíš o adekvátní volbu formy „ladící“ s danými obrazy. „Kdykoliv jsem chtěl něco vyjádřit, udělal jsem to formou, která mi k tomu přišla nejvhodnější,“ vysvětloval. „Různá témata zkrátka vyžadují odlišné způsoby ztvárnění.“

Dámy oděné v geometrii 

Na přelomu 20. století se Picasso přestěhoval do Paříže a otevřel si tam vlastní studio. V sevření silné deprese vyvolané smrtí blízkého přítele následně maloval obrazy, jež podle kritiků spadají do tzv. modrého období. Zachycují chudobu, osamělost a utrpení, přičemž stavějí takřka výhradně na modrozelené paletě.

Kolem roku 1905 se umělec z okovů smutku vymanil a nastalo „růžové“ období, charakterizované teplejšími odstíny béžové, růžové a červené. K Picassovu dobrému rozpoložení tehdy přispěl i fakt, že v osobě obchodníka s uměním Ambroise Vollarda získal patrona, díky němuž se nemusel starat o finanční zaopatření. 

Naprosto volný a oddaný své tvorbě pak v roce 1907 namaloval obraz Avignonské slečny: Plátno zachycuje pětici prostitutek s geometricky ostrými a roztříštěnými rysy a dnes se považuje za předstupeň kubismu. Tento naprosto unikátní pohled na svět následně ovlivnil směr, jakým se umění 20. století vydalo.

Ve své době však dílo vyvolalo nemalou kontroverzi. Bylo pobuřující, ba přímo šokující – a právě to také učarovalo malíři a sochaři Georgesi Braqueovi, jenž posléze spolu s Picassem pomohl kubismu na výsluní. 

Mezi býky a bombami 

V průběhu následujících let oba muži pravidla nového směru jasně definovali, načež začali posouvat jeho hranice. Jejich úsilí však roku 1914 přerušila první světová válka: Braquea odveleli na frontu a Picasso, otřesený ozbrojeným konfliktem, se znovu přiklonil k realistické malbě. Jeho dílo navíc opět prostoupily chmury. V mezidobí světových válek propadl novému experimentování – tentokrát podlehl síle snů a surrealismu.

Guernica - téměř osm metrů široké a tři a půl metru vysoké plátno namaloval Picasso během pár týdnů v Paříži. (foto: Wikimedia Commons, Dutch National Archives, Herbert Behrens, CC0 1.0)

Od zmíněného směru jej nakonec neodvedl ani druhý válečný střet, právě naopak: Vytvořil tehdy jedno ze svých nejslavnějších a nejvýznamnějších děl, Guernicu. Masivní plátno dlouhé bezmála osm metrů vzniklo poté, co nacistické bombardéry během španělské občanské války srovnaly 26. dubna 1937 se zemí stejnojmenné město. Původně mělo jít o zpodobnění býčích zápasů, po náletu však malba ztemněla, jejím hlavním motivem se stalo utrpení a pro výraznou expresivnost bývá řazena k nejsilnějším protiválečným obrazům v dějinách. Rovněž se traduje, že když se jistý nacistický důstojník Picassa na výstavě zeptal, zda je to jeho práce, umělec mu odpověděl: „Ne, vaše!“

U plátna až do smrti 

Po válce se Picasso začal víc angažovat v politice, a dokonce vstoupil do francouzské komunistické strany. Stále maloval, jeho styl nicméně přešel od surrealismu k pomyslné dětinskosti. Smutnou pravdou zůstává, že v závěru života se o něj svět zajímal mnohem víc coby o celebritu – byl nejslavnějším žijícím umělcem – zatímco jeho nové obrazy již tolik pozornosti nepřitahovaly. 

V malování však pokračoval bez ohledu na početnost obecenstva. Proslul totiž svým striktním režimem, který spisovatel Mason Currey v knize Denní rituály líčí následovně: Vstával kolem jedenácté a zhruba do tří se volně bavil. Poté se zavřel ve studiu a bez přestávky pracoval, dokud se nesetmělo, často až do desíti večer. Pak absolvoval hodinovou večeři a následující čtyři hodiny zase pracoval. Ve tři ráno šel spát. Stejnou rutinu přitom dodržoval až do smrti – ještě 8. dubna 1973 nad ránem seděl u obrazu, aniž by tušil, že jej téhož dne při obědě s přáteli zabije infarkt. Bylo mu 91 let. 

Třistadvacet gramů vážící meteorit Northwest Africa 7034 byl objeven v roce 2011 na Sahaře, kam přicestoval až z dalekého Marsu. Jde o druhý nejstarší meteorit, který z rudé planety známe. Podobné nálezy jsou pro pozemské vědce neocenitelné, protože meteority z Marsu momentálně představují jediné vzorky z toho světa, které jsou k dispozici. A jak se ukazuje, mohou poskytnout velice zajímavé informace.

Northwest Africa 7034, jemuž se přezdívá „Černá kráska“, vznikl velice dávno. Obsahuje složky, které jsou staré téměř jako samotný Mars. Planetární geoložka Morgan Cox z australské Curtin University mezi nimi nedávno objevila šokový krystal zirkonu (křemičitanu zirkoničitého), jehož stáří je asi 4,45 miliard let. Takových krystalů je v meteoritu víc, ale doposud nebyl nalezen žádný s šokovým poškozením.

Šokové krystaly

Podobné šokové krystaly zirkonu známe ze Země nebo třeba z Měsíce. Všechny ale pocházejí výhradně z masivních impaktních kráterů. Objev z Černé krásky dokládá, že na Marsu došlo k masivnímu zásahu meteoritem, zhruba před 4,45 miliardami let. Odborníci přitom předpokládali, že bombardování Marsu utichlo někdy před 4,48 miliardami let a že rudá planeta již brzy poté byla teoreticky obyvatelná.

TIP: Nečekaný návrat domů: NASA vrátí na Mars meteorit, který dopadl na Zemi

Tým Coxové prozkoumal celkem 66 krystalů zirkonu „Černé krásky“. Šokové poškození měl jen jediný z nich. Objevené důkazy jsou ale jasné a v současnosti neznáme pro takové změny krystalů jiné vysvětlení, než dopad masivního kosmického tělesa. Výsledky výzkumu problematizují naše představy o minulosti Marsu, zejména pokud jde o období, kdy tam měla být kapalná voda a podmínky příhodné pro život našeho typu. Zřejmě tak bude nutné tyto teorie poopravit.

Stádo ovcí pochodující po ulici Kingsway v Londýně? Jakkoliv pitoreskní se tahle scéna může zdát, ovce byly skutečně naháněny do centra Londýna. Důvod? Efektivní a levné řešení problému s rostoucí trávou. Náklady na údržbu parků v metropoli totiž mohly být výrazně sníženy, pokud se tento úkol přenechal místo zahradníkům stádům ovcí.

Hyde Park, Kensingtonské zahrady, Clapham Common a další známá místa byly kdysi pastvinami pro ovce. Tito přežvýkaví sudokopytníci představovali z dnešního pohledu dokonale ekologický multifunkční stroj – kromě spásání přebytečné trávy totiž svými kopyty provzdušňovali půdu, kterou zároveň i pohnojili.

TIP: Zelený Santa a červená Eiffelovka. Historie byla barevná jinak, než si myslíme

O právo pást ovce v londýnských parcích se v pastevecké komunitě soutěžilo. Traduje se, že pastevec George Donald jednou přivedl do Londýna své stádo až z dalekého Aberdeenu ve Skotsku. Novinář a konzervativní politik Sir Harry Brittain se prý tehdy ptal: „To opravdu nebyly k dispozici žádné anglické ovce?“ Jestliže byly na konci 50. let ovce z parků vypuzeny, nedávno se ke své práci v hlavním městě Velké Británie vrátily; jejich stáda je dnes možné spatřit v londýnském Hampstead Heath.

Diabetici obvykle užívají inzulín ve formě injekcí nebo případně pomocí implantovaných pump. Není to nezvládnutelné, ale pochopitelně to pro pacienta představuje komplikace v každodenním životě. Podle nového výzkumu by se v budoucnu mohla stát alternativou pro aplikaci inzulínu jednoduchá ústní náplast.

Sabine Szunerits z francouzské Univerzity Lille a její spolupracovníci vyvinuli nový postup aplikace inzulínu, který zahrnuje nanomateriál aktivovaný teplem v roli nosiče inzulínu. Jde o látku z nanovláken kyseliny polyakrylové, sacharidu beta-cyklodextrinu a redukovaného oxidu grafenu.

Náplasti aktivované infračerveným laserem

Badatelé tento nanomateriál namáčeli v roztoku inzulínu po dobu tří hodin. Pak jej přikládali ke tkáním odebraným z prasat a následně jej pomocí blízce infračerveného laseru zahřívali na 50 °C po dobu 10 minut. Z teplem aktivovaného materiálu se uvolňoval absorbovaný inzulín a pronikal do prasečích tkání.

TIP: Umělá slinivka mění život dětem s diabetem 1. typu

Další kolo experimentů proběhlo s živými prasaty, která užívala inzulín. Vědci jim vložili náplasti s inzulínem do tlamy zvířete a tam je po dobu 10 minut z venku zahřívali infračerveným laserem. Ihned po aktivaci nanomateriálu došlo k uvolnění inzulínu a následnému poklesu hladiny cukru v krvi. U prasat ani u lidských dobrovolníků s placebem nebyly zaznamenány obtíže či podráždění spojená s tímto typem aplikace inzulínu. Jako bonus se ukázalo, že náplasti je možné používat opakovaně. Novinka má před sebou ještě dlouhou cestu vývoje, Sabine Szuneritsová nyní hledá komerční partnery, kteří by jí pomohli financovat klinické studie na lidech. 

Dlouhoperiodická kometa C/2021 A1, známá též jako Leonard, byla objevena v lednu 2021. K Zemi se nejvíce přiblížila 12. prosince a nyní se od nás opět vzdaluje. Na své pouti již proletěla kolem Venuše, na počátku ledna se nejvíce přiblížila ke Slunci a míří zpátky do vzdálených končin Sluneční soustavy. Podle odborníků se již pravděpodobně nikdy nevrátí a vyletí pryč, do mezihvězdného prostoru.

V podobných případech obvykle nemáme valné šance takový objekt detailně prozkoumat. U komety Leonard ale astronomové měli zvláštní štěstí. Shodou okolností totiž dlouhým ohonem této komety nedávno proletěla evropská solární observatoř Solar Orbiter a nabídla tím svým operátorům pozoruhodnou příležitost k průzkumu této vlasatice.

Unikátní příležitost

Jak říká Samuel Grant z britské University College London, „obrovskou výhodou v tomto případě bylo, že solární observatoř nemusela vynaložit vůbec žádné úsilí a najednou mohla detailně zkoumat kometu ve veliké vzdálenosti od Země“. Ohon komety se prostě připletl sondě do cesty. K blízkému setkání došlo ve dnech kolem 17. prosince 2021 a Solar Orbiter nasbíral spoustu zajímavých dat.

TIP: Průzkumník Solar Orbiter vyrazil na svou historickou misi ke Slunci

Blízké setkání sondy Solar Orbiter s kometou nebylo pro vědce překvapením. Díky počítačovým simulacím, které zahrnovaly trajektorii sondy, oběžnou dráhu komety a proudění solárního větru o setkání věděli předem. Právě solární vír sehrál významnou roli, protože jeho proudění určuje směr, jakým tryská ohon komety. 

Solar Orbiter byl samozřejmě navržen pro výzkum Slunce. Nicméně, je prošpikovaný vědeckými přístroji a některé z nich byly použitelné pro získání dat z ohonu komety Leonard. I tak ale šlo o kosmickou improvizaci.

Zařízení Solar Wind Analyzer, určené pro výzkum solárního větru, analyzovalo ionty a molekuly z ohonu komety. Magnetometr sondy zase detekoval signály, které v magnetickém poli Slunce vyvolal průlet komety. A kamery Solar Orbiteru pořídily spoustu snímků komety v různých oblastech elektromagnetického spektra.

V současné době v řadě zemí citelně scházejí pracovní síly, které by sbíraly ovoce v sadech. Nezřídka to končí tím, že část úrody shnije bez užitku. Týká se to i Izraele. Izraelský startup Tevel Aerobotics Technologies proto přišel technologií autonomních dronů, které mají lidské sběrače nahradit.

Jde o systém FAR (Flying Autonomous Robots), který zahrnuje kolové mateřské vozidlo na elektrický pohon, projíždějící mezi stromy v sadu, k němuž jsou připojené elektrickými kabely čtyři kvadrikoptéry. Velkou výhodou je, že tyto kabely poskytují dronům energii, takže nemusejí nést baterii ani palivo.

Sklizeň s umělou inteligencí

Autonomní systém FAR využívá palubní kamery dronů a umělou inteligenci, díky které dokáže rozpoznat jednotlivé ovoce od jiných objektů. FAR také dokáže zhodnotit velikost a zralost každého plodu. Umí rovněž naplánovat letové dráhy dronů, díky čemuž by nemělo docházet ke kolizím.

TIP: Robotičtí rolníci v USA odstartovali další průmyslovou revoluci

Drony FAR při sběru ovoce využívají šikovné robotické rameno, které obsluhují speciální stabilizační algoritmy. S tímto ramenem sklidí vybraný plod a umístí jej na mateřské vozidlo. Jednou z dalších výhod tohoto systému je, že může sklízet ovoce dnem i nocí, podle výdrže baterie. Systém FAR doposud není komerčně dostupný. Již letos by ale měly být zahájeny jeho pilotní testy v jabloňových sadech ve Španělsku, Spojených státech a v Itálii.