Belgičtí autoři patřili v první polovině minulého století k průkopníkům světových komiksů a jedenáctimilionová země vychází z jejich tradice do dneška. Belgická metropole je plná prodejen komiksových knih, pořádají se tu pravidelné festivaly a výstavy a desítky zdí v centru Bruselu zdobí obří malby s komiksovými motivy. Nyní se kreslené postavy dostaly i do úředních dokladů. „Je to příležitost, jak prezentovat deváté umění, komiksové příběhy, které jsou zásadní součástí naší kultury a vlivu ve světě,“ zdůvodnila nápad belgická ministryně zahraničí Sophie Wilmèsová.

Uvnitř pasů vydávaných od 7. února se objeví komiksoví hrdinové ztvárnění na cestách či s cestovatelskými artefakty. Čísla stránek pasu budou vepsána do komiksových bublin, přizpůsoben bude i typ písma.

TIP: Nový komiksový Superman je bisexuál, odtajnilo nakladatelství

Wilmèsová zdůraznila, že vládě jde nejen o propagaci belgické literatury, ale i o bezpečnost dokladů. Belgické pasy podle ní patří co do bezpečnostních prvků k nejlepším na světě, na poslední úpravu ale došlo v roce 2008, kdy se na pasy dostaly motivy belgických měst. Častější změny podoby pasů a doplňování bezpečnostních prvků má podle ministryně komplikovat práci jejich případným padělatelům.

Švýcarský Kaiseraugst, který leží poblíž trojmezí Švýcarska, Německa a Francie, nese jméno podle antického města římské říše Augusta Raurica. Původně šlo o nejstarší římskou kolonii na Rýnu – vznikla v roce 44 před naším letopočtem, v těsném sousedství malého keltského kmene Rauraků. Dnes jde o významné archeologické naleziště.

Archeologové zde nedávno objevili římský amfiteátr, který je zřejmě nejmladší známou stavbou tohoto typu. Byl vybudován na samotném sklonku nadvlády Říma, v opuštěném dolu, kde se těžilo až do pozdní antiky. Pro určení stáří amfiteátru je významná i nalezená mince, která pochází z let 337 až 341 našeho letopočtu, stejně jako použitý materiál.

Nejmladší aréna gladiátorů

Podle vedoucího vykopávek Jakoba Baerlochera dosavadní zjištění naznačují, že amfiteátr byl postaven někdy ve 4. století. Badatelé jsou přesvědčeni, že se v amfiteátru odehrávaly souboje gladiátorů a další radovánky. K objevu této gladiátorské arény došlo v prosinci 2021, při záchranném průzkumu před stavbou nové loděnice na řece Rýn. Pro archeology šlo o překvapení. O římském dolu věděli, že objeví i amfiteátr, je ale nenapadlo.

TIP: Římské mince nalezené u brodu nizozemské řeky Aa byly zřejmě obětinami za přechod řeky

Jde o v pořadí již třetí amfiteátr, nalezený archeology ve městě Augusta Raurica. Tento by ale měl být nejmladší. Oproti slavnému Koloseu v Římě je podstatně menší. Jeho půdorys má rozměry zhruba 50×40 metrů. Augusta Raurica se tehdy nacházela na severní hranici římské říše a do Germánie bylo, co by kamenem dohodil.

Konzumace brouků a hmyzu má v Japonsku dlouhou tradici, trh s nimi ale v poslední době nebývale roste. Prodejci jako důvod nejčastěji uvádějí nutriční a ekologické výhody bílkovin v hmyzí formě. V mnoha menších městech se běžně dětem prodávají balíčky smažených nebo slazených cvrčků jako svačinka. Nově ale vznikají společnosti, které rozšiřují hmyzí farmy a marketing svých produktů staví na vysoké nutriční hodnotě a přínosu pro životní prostředí.

Cvrčci na talíři

Gryllus Co. je potravinářská společnost, kterou v roce 2019 založil profesor biologie na univerzitě v Tokušimě Takahito Watanabe s cílem chovat cvrčky a rozvíjet jejich využití coby zdroj potravy. Společnost uvádí, že její filozofií je vytvořit „novou harmonii“, která mimo jiné pomůže vyřešit problém plýtvání bílkovinami a nabídne spotřebitelům zdravé potraviny.

„Cvrčci se v Japonsku jedí již dlouho a my v nich vidíme potenciálně důležitý a užitečný zdroj,“ řekl mluvčí firmy Fumija Aokubu. „Chov cvrčků je šetrný k životnímu prostředí. Vyžaduje velmi málo půdy, vody a surovin, s mnohem vyšším výnosem než u hospodářských zvířat, jako jsou prasata, hovězí dobytek nebo kuřata,“ dodal.

Watanabe a jeho tým v současné době provádějí výzkum, jehož cílem je určit přesné nutriční hodnoty cvrčků a najít nejlepší způsoby, jak je začlenit do potravin. Výzkum zatím ukázal, že cvrčci mají vysoký obsah vápníku, hořčíku, zinku, železa, vitamínů a vlákniny. Kromě toho je možné cvrčky zpracovávat do kosmetických a farmaceutických produktů a také na hnojiva.

„V současné době zpracováváme cvrčky na oleje a prášky, které lze použít při vaření, k výrobě sušenek, kari a dalších jídel. Do budoucna plánujeme rozšířit náš výzkum i na další druhy hmyzu,“ uvedl Aokubu.

Ochutnávky hmyzu v současnosti pořádá například restaurace Take-Noko v Tokiu. „V posledních několika letech jsme zaznamenali opravdu velký nárůst zájmu o hmyz jako potravinu. Lidé chtějí ochutnat něco nového, nezvyklého,“ řekl Rjota Micuhaši, který v podniku dohlíží na vývoj nových pokrmů.

Kuchyně bez předsudků

„Lidé nejvíc znají cvrčky a kobylky, prodáváme ale také hodně bource morušového a pavouky," dodal Micuhaši. On sám si nejvíce pochutná na vosích larvách, které se v horských oblastech středního Japonska tradičně připravují během podzimních měsíců s pastou miso, zázvorem a mletými arašídy. Přiznává naopak, že ho vůbec nelákají sklípkani hrabaví, které restaurace rovněž skladuje ve spižírně, protože se pavouků bojí. Zákazníci, kteří k nim chodí, jsou podle jeho slov dobrodružnější než většina ostatních.

„Nejdůležitější sdělení, které musíme zákazníkům předat, je, že produkty, které nabízíme, jsou skutečně velmi chutné. Můžeme lidem opakovat, že jsou levné, ekologické a zdravé, ale pokud si budou myslet, že chutnají ohavně, nekoupí si je,“ přemítá Micuhaši.

Možnosti potravin na bázi hmyzu zkoumají i další japonské společnosti. Pekařství Pasco původně začalo prodávat sady na domácí pečení s moukou z mletých cvrčků a nyní pod značkou Silkfood vyrábí řadu potravin obsahujících bource morušové. Ve městě Kumamoto na jihu země zase vzbudil pozornost veřejnosti prodejní automat nabízející předvařený hmyz. Kromě cvrčků si tu lidé mohou koupit například potápníky, kukly hmyzu a nosorožíky. A pro ty, kdo mají rádi sladké, jsou některé produkty obalené v čokoládě.

TIP: Havěť plná živin: Jíst hmyz je normální

Zastáncem konzumace hmyzu je také Šoiči Učijama, který vydal řadu kuchařských knih s recepty na takové pokrmy, jako je například hmyzí suši. Lidé by podle něj měli překonat předsudky vůči tomu, co pokládají za jedlé. A je dost možné, že se stoupajícím podílem brouků a hmyzu na japonských jídelníčcích, bude jeho poselství čím dál tím stravitelnější.

Už od konce srpna 2016 probíhá mezinárodní projekt CREDO neboli Cosmic-Ray Extremely Distributed Observatory, na jehož realizaci se podílejí také vědci z Fyzikálního ústavu v Opavě. Projekt se zaměřuje na detekci kosmického záření a hledání tajemné „skryté látky“ nebo též „temné hmoty“ ve vesmíru (viz Skrytá, či temná?). Rozklíčování její záhady by mohlo být na dosah s přispěním nejširší veřejnosti po celé planetě, protože k případné detekci prchavých částic, jež skrytou látku provázejí, postačí aplikace v chytrém telefonu.

Na počátku všeho

Stávající kosmologické modely představují scénář vzniku vesmíru počínající ultraexpanzivním okamžikem zvaným Velký třesk, jenž nastal zhruba před 13,8 miliardy roků. S popisem vývoje kosmu začínají fyzikové po uplynutí tzv. Planckova času, nejmenšího teoreticky definovatelného časového intervalu, který trvá zaokrouhleně 5 × 10⁻⁴⁴ sekund. Jde tedy o skutečně nepředstavitelně krátký úsek. Všechny známé fyzikální síly – elektromagnetická, silná i slabá jaderná a gravitační – tehdy splývaly do jediné všeobjímající síly. Jen o 10⁻³⁵ sekund později pravděpodobně nastal první významný zlom ve vývoji vesmíru, tzv. kosmická inflace. 

Přibližně 20–30 milisekund po Velkém třesku se hmota v právě zrozeném kosmu rozprostírala v tzv. kvark-gluonovém plazmatu. Šlo o skupenství, v němž se látka vyskytovala v obřích teplotách a tlacích, přičemž kvarky i gluony cestovaly v prostředí volně, přestože velice těsně u sebe. Podle jedné z doposud nepotvrzených hypotéz se však s rozpínáním vesmíru začala sjednocená síla dělit na silnou interakci a elektroslabé síly, což vedlo ke vzniku prvních částic. 

Vidíme jen zlomek

Teprve když teplota klesla zhruba pod 30 miliard Kelvinů, uvolnila se od plazmatu první neutrina a kvarky s gluony se začaly vázat. Nastala tak éra tvorby nám známějších částic, jako jsou protony a neutrony, tedy tzv. baryonové látky. Psala se sekunda po Velkém třesku. Nesymetrie v mladém vesmíru pak způsobila, že se mírný nadbytek hmoty nad antihmotou nerekombinoval a zůstal dalším stavebním kamenem pro jeho současnou strukturu.

Zhuštěné oblasti hmoty se díky gravitaci v nehomogenním kosmu postaraly o vznik první mezihvězdné látky z prakticky čerstvě vytvořených lehkých prvků – atomů vodíku a helia. Zrodily se tak i prvotní hvězdné generace či zárodky galaxií. Tato dobře pozorovaná hmota však dnes podle současných modelů tvoří pouze asi 4 % kosmické hmotnosti. Dalších zhruba 27 % náleží skryté látce a majoritních 69 % skryté energii. 

Tajemná skrytá energie, jež ovlivňuje rychlost rozpínání vesmíru, je v prostoru rozložena vesměs rovnoměrně (zásah do uvedené teorie přinesl až tým Kevina Crokera z Havajské univerzity, který hledá původ energie v černých dírách). Naproti tomu skrytou látku drží gravitační síla v jakýchsi shlucích, stejně jako je tomu u běžně pozorovatelné hmoty ve vesmíru. Ostatně o její existenci jsou vědci přesvědčeni právě z gravitační interakce obou druhů látky, tedy té pozorovatelné se skrytou.

Záhada napříč galaxiemi

Skrytou látku tak nemůžeme pozorovat přímo, ale pouze jako důsledek gravitační interakce. Milovníci kosmologie ten příběh dobře znají: Už v roce 1932 nizozemský astronom Jan Oort a o rok později jeho švýcarsko-americký kolega s českými kořeny Fritz Zwicky upozornili na rozpor mezi teoretickými předpoklady a pozorováním rotace spirálních galaxií. Kdybychom totiž brali v úvahu jen viditelnou, zářící látku, ramena hvězdných ostrovů by se měla na okrajích pohybovat pomaleji, než ve skutečnosti sledujeme. Jejich součást tudíž musí tvořit i hmota, která je gravitačně popohání. 

Zwicky studoval v průběhu 30. let pohyby galaxií v kupě v souhvězdí Vlasů Bereniky, čítající přes tisíc galaktických členek, a porovnával je s předpovědí dynamiky vyplývající z pohybových zákonů. Využil při tom viriálový teorém, fyzikální poučku platnou pro stabilní systémy interagujících těles, jež dává do rovnováhy jejich pohybovou a potenciální energii. Jeho pozorování ukázala, že aby byl zmíněný galaktický systém stabilní, musel by obsahovat přibližně 400krát víc hmoty, než kolik sledujeme. 

Fritz Zwicky jako první postuloval, že hvězdné ostrovy musejí být plné gravitačně interagujícího materiálu, který nedokážeme pozorovat, a nazval jej „dark matter“, tedy „temná hmota“. (Daný termín je v češtině rozšířenější, v článku však používáme spojení „skrytá látka“, neboť lépe vystihuje problém, s nímž astronomové zápasí.) Zůstává ovšem záhadou, co přesně skrytou látku tvoří a zda vůbec existuje, či nás jen šálí současné fyzikální předpoklady. Ví se pouze, že je rozložena nerovnoměrně a nejvíc se projevuje na velkých kosmických měřítkách.

Je, nebo není?

Na základě zmíněných pozorování se astrofyzikové v zásadě rozdělili na dva tábory. Jeden z nich se rozhodl jít cestou klasické fyziky a do záhady vnesl světlo poněkud nestandardním řešením: modifikací známých fyzikálních rovnic Newtonova gravitačního zákona. Tzv. teorie MOND neboli MOdifikovaná Newtonovská Dynamika předpokládá, že se gravitační síly v galaxiích chovají jinak, než to známe z našeho nejbližšího kosmického okolí, například ve Sluneční soustavě. Při malých zrychleních může gravitace na velkých měřítkách – jako v ramenech galaxií – zesilovat právě tak, jak předpokládají Newtonovy modifikované zákony, tj. teorie MOND. Problém tkví v tom, že pak ne vždy platí zákony Einsteinovy obecné teorie relativity.

TIP: Je temná hmota vědecký omyl? Rozhovor s českým astrofyzikem z univerzity v Bonnu

Proti tomu stojí druhý tábor, který považuje existenci skryté látky za zcela neoddiskutovatelnou a její projevy za naprosto jednoznačné – u superhmotných galaxií je rozložena jako hmotné halo, ovlivňující rychlost jejich rotace mnohonásobně oproti teoretickým modelům i MOND. Hlavním problémem zůstává absence důkazů o jejím fyzickém složení. Tito badatelé předpokládají, že povahu skryté látky definují slabě interagující superhmotné částice vzniklé v době inflace vesmíru, přičemž nám jejich soudružnost a interakce s pozorovatelnou látkou dřív či později umožní je odhalit a popsat.

Dokončení: Hledání temné hmoty (2): Projekt CREDO na stopě největšího tajemství kosmu

Japonská firma Cyberdyne vyvinula exoskelet, jenž paraplegikům umožní nejen vzpřímený postoj a chůzi, ale navíc i velmi intenzivní rehabilitaci. Pacient s těžce poraněnou míchou nebo s mozkem poškozeným mrtvicí sice ztratil v dolních končetinách cit a neovládá jejich svaly, ale nějaké signály z jeho mozku míchou do svalů na nohou přece jen dorazí. Jsou však příliš slabé, než aby dokázaly přinutit svaly ke smrštění a uvedly nohy do pohybu. Exoskelet HAL je napojen na svaly každé nohy pacienta devíti elektrodami, které tyto slabé impulzy z mozku zachytí. Řídicí jednotka exoskeletu nervové stimuly dekóduje a převede je na povely pro exoskelet.

Image

Čtěte také

Technologie blízké budoucnosti (1): Robotické exoskelety, obleky a turbošortky

HAL provede přesně takový pohyb, jaký chtěl pacient uskutečnit. Do mozku o tom pronikne slabý odvar z obvyklých informací, jež mozek dostává o provedených pohybech. I to ale stačí, aby se spojení mezi mozkem a svaly končetin trošku zpevnilo. Vytrvalým cvičením na exoskeletu HAL se někteří pacienti zrehabilitují natolik, že se jim alespoň zčásti vrátí ztracená vláda nad nohama a mohou nakonec chodit bez exoskeletu. Výsledky jsou skvělé, celá léčba je však značně nákladná (viz Léčba za všechny peníze).

Některé firmy už vyvinuly speciální exoskelety určené výhradně k rehabilitaci pacientů po mozkové mrtvici. Patří k nim například exoskelet Ekso NR americké firmy Ekso Bionics. Písmena NR v názvu exoskeletu znamenají neurorehabilitace. Chůze pacientů se po rehabilitační kúře zrychlí a pacienti ujdou bez námahy větší vzdálenost. 

Pomocníci v práci i ve válce

Jednoduché posilovací exoskelety si už prorazily cestu do praxe. Významně se na jejich vývoji podílela například japonská firma Panasonic se svou pobočkou AktiveLink. Ta uvedla v roce 2015 na trh exoskelet ATOUN Model A určený pro skladištní dělníky manipulující s těžkými předměty. Dělník je k exoskeletu upnut ve stehnech a také na úrovni břicha a hrudi. Senzory snímají polohu těla a v reakci na její změny uvádějí pohonné motorky cytoskelet do pohybu.

Cytoskelet se ohýbá, když se dělník shýbá k zemi pro těžký předmět, a opět se narovnává, když chce dělník předmět zvednout ze země. Tah narovnávajícího se exoskeletu pomáhá dělníkovi při zvedání předmětu. Zařízení vážící přes sedm kilogramů dovolovalo dělníkům bezpečně manipulovat s předměty až o patnáct kilogramů těžšími, než jaké zvládali bez exoskeletu.

Novější verze exoskeletu ATOUN Model Y vyměnila základní kovový rám za mnohem lehčí konstrukci z umělohmotné pryskyřice a stlačila tak hmotnost celého zařízení na čtyři a půl kila. Výkonnost svého předchůdce si ATOUN Model Y udržel. Vedle skladových dělníků tento průmyslový exoskelet celkem úspěšně testovali i japonští lesní dělníci při kácení stromů.

Léčení většiny nádorů je stále komplikované. Mezi nové slibné postupy patří i využití potenciálu vlastní imunity pacienta. Se správnou podporou dokáže zázraky. Jednou z možností je takzvaná adoptivní buněčná terapie, která proti nádoru nasazuje posílené imunitní buňky pacienta.

V případě terapie s lymfocyty pronikajícími do nádoru (TIL, podle anglického „tumor-infiltrating lymphocyte“) se k léčbě používají bílé krvinky pacienta, které pronikly přímo do nádoru. Lékaři je odebírají, aktivují je a namnoží je. Poté je vracejí zpět do těla pacienta. Zní to jednoduše, ale tento postup přináší řadu komplikací. Mnohé lymfocyty jsou při návratu do pacienta vyčerpané a špatně vyzbrojené.

Vlastní buňky proti nádoru

Podle Shany O. Kelley z americké Northwestern University je často problém ve způsobu odběru imunitních buněk z nádoru, který bývá náročný a přináší jen malé množství imunitních buněk. Proto s kolegy vymysleli nové 3D tištěné zařízení MATIC (Microfluidic affinity targeting of infiltrating cells), které dovede vystopovat nejvhodnější imunitní buňky v nádoru a velmi efektivně je připraví pro léčbu.

TIP: Geneticky vylepšené T-lymfocyty bojují proti rakovině slinivky

Badatelům se s tímto zařízením podařilo namnožit, vytřídit a nakonec vytěžit stovky milionů buněk, které jsou velmi účinné v léčbě nádorů. Podle tvůrců zařízení to představuje asi o 400 procent vyšší výtěžnost, než jakou nabízejí stávající srovnatelné přístupy. Výhodou nové technologie je, že je snadno dostupná, levná a použitelná v prostředí nemocnic, mimo specializované laboratoře.

Britští commandos v prosinci 1941 podnikli nájezd do Norska, aby získali nové německé signální knihy. Jenže útočníci tentokrát nic nenašli. Coby druhá možnost se jevilo použití stávajících tříválcových „bomb“ zapojených do větších sérií. Tento způsob byl ale neúnosně pomalý, o čemž se dešifranti záhy přesvědčili. Použili všechny své „bomby“ pro rozluštění jediné depeše a po sedmnácti hodinách práce se dozvěděli, že admirál Karl Dönitz byl povýšen. Zjistili tím informaci, kterou už o několik dnů dříve ohlásil německý rozhlas.

Když mocnosti spolupracují

Britská rozvědka zkrátka po zavedení čtvrtého válce hodně dlouho tápala a prozatím nepomohlo ani navázání užších vztahů s Američany, s nimiž se Britové o zpravodajské informace do jisté míry dělili už od roku 1939.

Kooperace obou mocností vyvrcholila v září 1942, kdy Alan Turing odcestoval do Spojených států, aby v Bellových laboratořích našel lepší podmínky pro svou práci. Do sofistikovaného duelu intelektuálů nicméně ještě jednou zasáhlo Královské námořnictvo a stejně jako v případě zajetí ponorky U-110 se jednalo o dramatickou akci.

Dne 30. října 1942 objevil hydroplán Short Sunderland ve východním Středomoří ponorku U-559. Na místo zamířily čtyři torpédoborce a zahájily hon. Zdánlivě snadná kořist unikala 13 hodin, během nichž ponorka přežila 18 útoků hlubinnými náložemi. Teprve devatenáctý atak torpédoborce Petard způsobil vážné škody a kapitánporučík Hans Heidtmann nařídil, aby se člun vynořil a unikl v noční tmě.

Jakmile se ale ponorka objevila nad vodou, ozářil ji reflektor torpédoborce Hurworth a na trup zabubnovaly střely z protiletadlových zbraní. Už tak dost vystresovaní Němci ve zmatku opustili loď a kapitán Mark Thornton z Petardu poznal, že má šanci ponorku vyplenit a možná i zajmout.

Život za šifry

Petard přirazil k zádi opuštěné U-559 a na její palubu skočilo několik námořníků, aby upevnili vlečné lano. Ve stejné době jeden člun zachránil 40 Němců a druhý zamířil k ponorce. Mezitím tři muži – poručík Tony Fasson, námořník Colin Grazier a kuchař Thomas Brown – slezli do ponorky a hledali kořist. První jmenovaný v kapitánově kajutě našel „nějaké tajné knihy“ a Brown je odnesl do člunu. Vrátil se ještě pro jeden náklad, ale pak se U-559 potopila tak rychle, že v ní zůstali i Fasson s Gravierem.

Jejich oběť se zdála být zbytečná, protože kořist na první pohled nestála za moc. Mezi „tajnými materiály“ se našly jen knihy krátkých signálů pro zprávy o počasí a výtisk zkratek o nepřátelských plavidlech a výsledcích bojů. Dešifrantům to ale víceméně stačilo a 13. prosince 1942 došli k překvapivému zjištění. Bylo zřejmé, že Němci často, i když ne vždycky, v šifrování zpráv nevyužívají možnosti enigmy a poslední válec je obvykle nastavený na „neutrál“.

Pomyslná tečka

Německá laxnost tak umožnila čtení většiny zpráv jen s malým zpožděním. Kromě toho kořist z U-559 posunula práci britského týmu natolik, že za šest měsíců sestavy „bomb“ dokázaly číst veškerou německou námořní radiokomunikaci. Za pomyslnou třešničku na dortu můžeme považovat případ ponorky U-505, kterou 4. června 1944 přepadlo a poškodilo pět torpédoborců z doprovodu americké letadlové lodi Guadalcanal.

TIP: Geniální podivín Alan Turing: Porazil Enigmu, své tajemství ale musel skrývat

Scénář měl podobný průběh jako v případech U-110 a U-559, ovšem s tím rozdílem, že U-505 se nepotopila a ve vleku zvládla plavbu na Bermudy. Zpravodajský výtěžek dodal tolik informací, že k dekódování už nebylo potřeba většího množství „bomb“ a ušetřený strojový čas se dal využít k jiné práci – například s mnohem jednoduššími kódy Luftwaffe a Wehrmachtu.

V roce 1453 dobyli Osmané Konstantinopol a byzantská říše definitivně zanikla. Sultán Mehmed II. za tento přelomový čin na počátku své vlády získal hrdé přízvisko Dobyvatel. Osmanští Turci už neohrožovali jen Balkánský poloostrov, ale představovali nebezpečí pro celou Evropu.

V létě roku 1480 zorganizovali vojenskou výpravu na Apeninský poloostrov. V albánském přístavu Vlorë (Valona) se shromáždilo velké turecké loďstvo. Většina lodí sem zřejmě připlula od ostrova Rhodos, který Osmané neúspěšně obléhali krátce předtím. Na více než stovce plavidel se nacházelo přibližně patnáct až dvacet tisíc tureckých vojáků. Hlavním velitelem dobyvačné výpravy se stal vezír Gedik Ahmed Paša.

Proti přesile

Koncem července turecké lodě přistály u nejvýchodnějšího cípu Itálie, v oblasti Apulie, která tehdy byla součástí Neapolského království, několik kilometrů od Otranta. Odsud se turecké vojsko rychle dostalo k hradbám města.

Otranto tehdy doplatilo na mocenské spory mezi Neapolským královstvím a Benátskou republikou. Vojsko neapolského krále Ferdinanda I. Ferranta (1423–1494, vládl od roku 1458) totiž v té době bojovalo v Toskánsku. Vojenskou posádku města tak tvořilo pouze 400 mužů, kterým velel neapolský hrabě Francesco Zurlo, zvaný též Largo. Benátky neměly vůbec zájem vojensky zasáhnout, protože nedávno uzavřely s Osmanskou říší mírovou dohodu, která jejich obchodníkům v Konstantinopoli zajišťovala značné výhody. Navíc oslabení Neapolského království jim celkem vyhovovalo. 

Přibližně šest tisíc otrantských obyvatel se odmítlo dobrovolně vzdát. Dva týdny město čelilo ostřelování z těžkých děl. Země se prý třásla tak, že se lidé báli zřícení budov. Mezitím Turci drancovali široké okolí. V pátek 11. srpna se jim město konečně podařilo dobýt. 

Islám, nebo smrt

V noci před osudovým vpádem svolal zdejší arcibiskup Stefano Pendinelli všechny obyvatele. V emotivním projevu je vyzval k hrdinnému boji, v němž buď nepřítele porazí, nebo padnou při obraně křesťanství. Lidé pak hromadně přijímali „tělo Kristovo“ (eucharistii) k posílení ducha i těla. Když se Turci dostali do města, nastalo velké krveprolití. Velitel Francesco Zurlo pravděpodobně spolu s ostatními vojáky zahynul v boji. Podle jiných zdrojů byl zajat a později popraven. Starý arcibiskup Pendinelli prý vyčkal příchodu útočníků na svém místě v katedrále. Podle některých pramenů ho Turci rozčtvrtili, podle jiných zemřel strachem. Mnoho obyvatel bylo zabito a většina žen a dětí odvezena jako otroci do albánské Vlory. Některým se později podařilo uprchnout a podat očité svědectví o otrantském masakru. 

Gedik Ahmed Paša se však s dobytím a vypleněním města nespokojil. Přeživší chtěl přinutit k přijetí islámu. Nechal shromáždit zbylých 800 otrantských mužů (podle některých pramenů jich mohlo být i tisíc) a dal jim na výběr: islám, nebo smrt. Jako mluvčí domorodců vystoupil krejčí Antonio Pezzulla zvaný Primaldo, který spoluobčany vyzval, aby neodpadli od své víry. Kristus zemřel pro lidstvo na kříži a oni by pro něj měli udělat totéž.

Muži pak začali společně volat, že raději podstoupí smrt, než aby se zřekli Krista. Nato muslimský velitel nechal všechny zajatce přivést na nedaleký Minervin pahorek, kde jim byly setnuty hlavy. Jako první šel na smrt Primaldo. Při jeho popravě se prý stal zázrak: tělo zůstalo po setnutí i bez hlavy nehybně stát na místě. Kat byl prý tímto úkazem tak ohromen, že se chtěl stát křesťanem. Ahmed Paša ho ihned nechal nabodnout na kůl. 

TIP: Turci u Vídně: Jak pomohli čeští vojáci v obraně města?

Někteří historici, například Francesco Tateo, ovšem takovou verzi události zpochybňují. Muslimové totiž v té době většinou neměli ve zvyku nutit křesťany a židy na dobytých územích ke konverzi na islám, protože tato náboženství svým způsobem uznávali a tolerovali. Naopak ve stejném období docházelo na Pyrenejském poloostrově k násilnému obracení na křesťanskou víru po dokončení reconquisty. Masové vraždění otrantských obyvatel se nepochybně odehrálo. Jeho důvodem byla ale možná spíše snaha exemplárně zastrašit obyvatele dalších italských měst, aby osmanskému vojsku nekladli odpor. Verze o mučednické smrti otrantských mužů pro Krista tak může být jen klasickým projevem vytváření křesťanské legendy.

Podle botaniků se banánovníky začaly ve své domovině v jihovýchodní Asii pěstovat přibližně před 10 tisíci lety, tedy například ještě před domestikací rýže. O rozšíření do zbytku starého světa se později postarali arabští obchodníci, kteří také rostlině dali její dnešní název – podle arabského „banan“ neboli „prst“ – a vyšlechtili i sladší, bezsemenné kultivary podobné současné variantě.  

Banánoví baroni a houbová hrozba

Americký kontinent se do kontaktu s banány dostal až s příchodem evropských kolonizátorů, kteří s sebou na lodích přivezli i sazenice. Rostliny se v tropické oblasti dobře ujaly, trvalo však několik staletí, než se z jejich pěstování stal masový byznys. Na území USA se první banán objevil u příležitosti jubilejní Mezinárodní výstavy v roce 1876, konané ke 100. výroční vzniku státu. Návštěvníci si mohli jeden kus nevídaného ovoce koupit za 10 centů, v přepočtu na dnešní ceny asi za 50 korun: Prodával se zabalený v papíru a jedl se příborem. 

Americké strávníky si chuť žlutých plodů podmanila, což otevřelo cestu skupině prvních obchodníků: Devět let nato založili společnost Boston Fruit Company, pozdější Chiquitu, skupovali rozsáhlé pozemky v Karibiku a měnili je na plantáže. Šlo o skutečné průkopníky transkontinentálního obchodu. Jak v knize „Banány: ovoce, které změnilo svět“ připomíná Dan Koeppel: „Nikdo do té doby neslyšel, že by se ovoce vozilo lodí přes oceán.“

Zmínění obchodníci také vybudovali gigantické chladicí sklady a protkali kontinent sítí železnic čistě pro převážení ovocného nákladu. Aby zájem ještě podpořili, neváhali se „banánoví baroni“ uchylovat ke kontroverzním praktikám: Rozdávali dokonce americkým školákům letáky a propagovali v nich banány jako nezbytnou součást moderního jídelníčku.

TIP: Hořká pravda o sladkých banánech: Pesticidy, tuny odpadu a vyčerpávající dřina

V polovině 20. století se však středoamerické plantáže staly obětí houbové choroby, jež zdecimovala téměř celou úrodu. Záchrana přišla v podobě kultivaru Cavendish, který v roce 1834 přivezl vévoda William Cavendish z Mauricia. Když se ukázalo, že odrůda dokáže tzv. panamské chorobě vzdorovat, postupně drtivě převládla. Nicméně v polovině roku 2019 znepokojilo pěstitele v Karibiku zjištění, že se škůdci vrátili a podle všeho dokázali napadnout i odolné Cavendishe. Nepodaří-li se v nejbližší době vyvinout účinný fungicid, může je potkat stejný osud jako jejich předchůdce.