Všech pět Rudolfových mladších bratrů se muselo spokojit s peněžní rentou a doufat, že jim bude svěřena nějaká důležitá funkce nebo že získají církevní obročí. Rudolf vyrůstal až do dvanácti let u vídeňského dvora, poté ho poslali do Španělska. V centru říše, nad kterou slunce nezapadalo, strávil sedm let. U jeho strýce, krále Filipa II. (vládl 1556–1598), ho ale místo srdečné rodinné pohody čekala strojená atmosféra, přísná etiketa, všudypřítomný strach z inkvizice a každodenní projevy fanatické víry. Domů se však ke zklamání své matky, španělské infantky Marie, nevrátil jako exaltovaný katolík, nýbrž jako uzavřený, leč světaznalý muž se zájmem o umění a alchymii.

Matyášovy nezdary 

Zatímco Rudolf II. měl středně vysokou postavu, nápadně drobnou lebku, vysoké a strmé čelo, úzký nos a zmenšenou horní čelist, Matyáš byl štíhlého vzrůstu, obličej měl se širokými lícními kostmi a hustým obočím a celkově působil vojáckým dojmem. Přitom nevynikal žádným zvláštním talentem a od mládí trpěl komplexem méněcennosti vůči svému velmi nadanému bratru Rudolfovi.  

Arcivévoda Matyáš se nejdříve proti vůli obou habsburských větví pokusil stát místodržitelem v Nizozemí, které se vzbouřilo proti španělské moci. Povstalci ho sice za místodržitele provolali, nicméně zůstal pouhou figurkou bez faktického vlivu. Konflikt nakonec eskaloval odtržením severních provincií od Španělska. Matyáš byl zadržen a Nizozemí směl opustit až poté, co se císař zaručil za splacení jeho dluhů. Politický ztroskotanec se s ostudou uchýlil do Lince, kde „za trest“ strávil přes jedenáct let.

Podivín na trůně

Matyášova chvíle přišla poté, co se u jeho bratra začaly stupňovat zdravotní obtíže. Záhy po převzetí trůnu propukla totiž u císaře melancholie, která se projevovala podivínstvím, nechutí vládnout i reprezentovat a značnou podezřívavostí. Později se k ní ještě přidaly deprese, zádumčivost a stihomam. Císař trpěl též bércovými vředy, žaludeční neurózou a vodnatelností. Dále je prokázáno, že se u něj projevovala progresivní paralýza v důsledku syfilidy, takže jeho tělo včetně mozku se v důsledku „nemoci z lásky“ nenávratně rozkládalo. 

Po nečekaném skonu arcivévody Arnošta v roce 1595 se nejbližším dědicem svobodného Rudolfa II. stal právě jeho neoblíbený bratr Matyáš. Císař ho tedy vyslal do Vídně jako místodržitele rakouských zemí. Neomalený, nedůsledný a politicky neobratný Matyáš však během vyjednávání s protestantskými stavy, bojů s povstalými poddanými i Turky neprojevil výraznější státnické ani vojevůdcovské schopnosti.

Favorit katolíků

Jenže Matyáš si jako hlavního rádce našel rafinovaného intrikána, zkušeného organizátora a politika, vídeňského biskupa Melchiora Klesla (1552–1630). Tento o pět let starší prelát pocházel z rodiny protestantského pekaře, vlivem jezuitů přestoupil ke katolictví a v církvi dosáhl rychlé kariéry. Připomínal tak kardinála Thomase Wolseyho (okolo 1473–1530), který byl zřejmě synem řezníka a dotáhl to až na prvního ministra anglického krále Jindřicha VIII. (vládl 1509–1547).  

Ačkoliv se Rudolf II. svým povinnostem nevěnoval, nemínil se s nikým o moc dělit, natož pak s Matyášem. Bratrovi nedůvěřoval a oprávněně ho podezíral z úkladných piklů. Jeho nenávist šla tak daleko, že dokonce přiměl jednoho ze svých mágů, aby bratrovým jménem pokřtil psa, kterého pak mučil v naději, že stejná muka bude prožívat i onen „proklatec“ ve Vídni. Matyáš jednal pragmatičtěji – na jaře 1606 využil dlouhotrvající choroby Rudolfa II. jako vhodné záminky k tomu, aby uchvátil dědictví, proto do Vídně svolal mužské členy rodiny. Tím začala velká rodinná krize, přesněji řečeno Matyášovo povstání proti bratrovi. 

Ačkoliv si klíčoví představitelé katolického tábora byli vědomi Matyášových limitů a ani si od jeho vlády neslibovali rozhodující zvrat k lepšímu, byli s Rudolfovou nerozhodností a netečností natolik nespokojeni, že by v čele monarchie uvítali vlastně kohokoliv jiného. Matyáš se prezentoval jako obětavý a neohrožený zastánce habsburských a katolických zájmů. Obzvláště dobře působilo, že úspěšně završil mírová jednání, která ukončila Bočkajovo povstání v Uhrách a válku s Turky. 

Státní krize

Ale Rudolf II., který se jakoby probral z depresí, hodlal bratrovi srazit hřebínek, a proto znovu rozvířil jednání o svém sňatku. Kromě toho zaslal Matyášovi ostrý dopis, ve kterém mu vyčetl, že zneužil svého postavení a postupoval chybně, když vyjednal nevýhodné smlouvy. Přikázal mu, aby se omluvil a propustil ze služeb biskupa Klesla. Dokonce se rozhodl ignorovat zásady primogenitury a za svého nástupce ustanovil jednoho z arcivévodů ze štýrské větve rodu. Tím na konci roku 1607 přerostl rozkol mezi bratry v hlubokou státní a dynastickou krizi.

Rudolf II. střídavě zuřil a propadal beznaději, plakal před služebníky, a dokonce se několikrát pokusil vzít si život. Jeden z diplomatů hlásil: „Pokud jde o císaře, nikdo ho už nechce a mluví se o něm s nepředstavitelnou nestydatostí a s naprostým nedostatkem úcty.“ Přesto císař ani na okamžik neuvažoval o odchodu ze scény. Proto Matyášovi nezbylo nic jiného než se v honbě za korunou spojit se stavy, což však zásadně odporovalo dlouhodobému úsilí Habsburků o prosazení absolutismu bez účasti stavů na politickém rozhodování. 

Svoboda vyznání

Již v roce 1608 dosáhl Matyáš ustanovení spolku uherských a rakouských stavů, který ho zmocnil hájit platnost mírových smluv s Bočkajovci i Turky proti každému, kdo by chtěl znemožnit jejich realizaci. Stavové se zavázali poskytnout mu nezbytnou vojenskou pomoc a všestrannou podporu jeho snah. Nadšený arcivévoda poté vyjednal i podporu moravských stavů, naverboval vojáky a vytáhl na Prahu.

Matyášova vzpoura se dostala do nové fáze poté, co se čeští, slezští a lužičtí stavové postavili za Rudolfa II. Libeňskou smlouvou z června 1608 se však císař musel vzdát správy Uher, Horních a Dolních Rakous a Moravy ve prospěch bratra. Stavům se také musel za záchranu nějak revanšovat. Cenou byl takzvaný Majestát, který potvrzoval svobodu náboženství v Českém království. Nikdo již nesměl být nucen ke katolickému či jinému vyznání.

Vpád Pasovských

Matyáš sice v létě 1608 triumfoval, ale zmocnil se jen poloviny dědictví. Ke všeobecnému překvapení se Rudolf II. nezhroutil, nýbrž začal plánovat, jak získat ztracené země zpět. Byl hnán sebezničující pomstychtivostí, a tak by se proti bratrovi spojil třeba i s ďáblem. Nakonec slíbil svému ctižádostivému bratranci, pasovskému biskupovi, arcivévodovi Leopoldovi (1586–1632), že ho učiní dědicem. Mladíka nejdříve pověřil hájit habsburské zájmy v Porýní, a proto Leopold najal dvanáct tisíc vojáků pro boj proti Francii, ale po domluvě s císařem nevytáhl na západ, nýbrž na jihovýchod.

Pasovští vpadli do Čech s cílem obnovit císařovu moc a srazit protestanty na kolena. Podařilo se jim přitáhnout do Prahy, ale k odvolání Majestátu a povraždění protestantských vůdců nedošlo. Císař totiž opět propadl apatii. Stavové mezitím na obranu země vyzbrojili 70 000 mužů a obyvatelstvo bylo tak rozhořčeno rabováním pasovských „loupežníků“, že se samo pustilo do jejich pobíjení. Pasovským nezbylo nic jiného, než se značnými ztrátami odtáhnout. 

Krev z něho vypištěla

Po blamáži s Pasovskými přišel Rudolf II. o veškeré zbytky autority. Čeští katoličtí i protestantští stavové ve vzácné shodě povolali na trůn Matyáše. Poslední měsíce života sesazeného monarchy popsal historik Ernest Denis takto: „…hledal útěchy v opilství: přílišným požíváním nápojů rychle se zeslabil pokažený organismus, a císař byl neodvratně vydán všelikým nápadům blouznivé své obrazotvornosti.“ 

TIP: Poslední intrika nemocného císaře: Plánoval Rudolf II. sesazení svého bratra?

Ztroskotanec bez moci zemřel v pátek 20. ledna 1612. Při jeho pitvě dohlíželo několik aristokratů. Jeden z nich se chtěl císaři pomstít, a tak uchopil jeho vyříznuté srdce, stiskl ho, až „krev z něho vypištěla“. Neslavný skon nemocného Rudolfa II. ovšem poměry v zemi nikterak nezlepšil.  

Nejdéle trvající blesk rozzářil oblohu mezi Uruguayí a Argentinou na více než 17 sekund. Rekord z předloňského června potvrdila Světová meteorologická organizace (WMO). Organizace zaznamenala i nový rekord nejdelšího blesku, který pokryl na jihu Spojených států v dubnu 2020 horizontální vzdálenost 768 kilometrů, což je zhruba vzdálenost vzdušnou čarou mezi Prahou a Ženevou. 

Vlevo nejdéle trvající blesk, vpravo nejdelší. (foto: AMS/WMO)

Předchozí dva rekordy WMO potvrdila v Latinské Americe. Nejdéle trvají blesk zaznamenali v březnu 2019 v Argentině a oblohu rozzářil na 16,73 vteřiny. Nejdelší blesk byl zaznamenán na konci října 2018 v Brazílii a měřil 709 kilometrů.

„Pravděpodobně bylo dosaženo i extrémnějších hodnot a budeme je moci zaznamenat, až se zlepší prostředky na pozorování blesků,“ uvedl zpravodaj WMO pro extrémní meteorologické jevy Randall Cerveny. V posledních letech se technologie pro zaznamenání blesků mění a více se používají data získaná ze satelitů na oběžné dráze kolem Země.

TIP: Život a smrt v záblesku světla: Co se děje, když do vás uhodí blesk?

„Blesky představují významnější riziko, které každým rokem stojí život mnoho lidí,“ uvedl šéf WMO Petteri Taalas. Například v srpnu roku 2019 v Tatrách blesky zabily pět lidí. Nejsmrtelnější úder blesku stál v roce 1975 v Zimbabwe život 21 lidí. Nejtragičtější událost způsobená bleskem je zřejmě požár skladu pohonných hmot v Egyptě v roce 1994, kdy v souvislosti s požárem zemřelo 469 lidí.

U člověka představuje ztráta vlasů přirozený důsledek změny hladiny hormonů, zejména testosteronu, proto se projevuje především u mužů. V živočišné říši tvoříme z daného hlediska unikát: Podobný fenomén dosud vědci pozorovali jen u šimpanzů a makaků.

V laboratorních podmínkách se však prokázalo, že cílená manipulace s hladinou hormonů – například složením potravy – vyvolá ztrátu srsti i u dalších savců, zejména hlodavců. V případě ptáků pak může dojít k pelichání.

TIP: Pátrání po genu plešatosti: Genetici prověřili DNA 52 tisíc mužů

Částečná ztráta srsti se občas vyskytuje také u některých zvířat, zejména pak u domácích mazlíčků. Na vině jsou podle vědců nejčastěji genetické hrátky spojené se šlechtěním. V ohrožení jsou například jezevčíci nebo chrti. Také snaha o vyšlechtění šedých a stříbrných labradorů se ukázala jako nepříliš šťastná – ukázalo se, že psi s tímto zbarvením měli oslabené folikuly a sklony k řídnutí a vypadávání srsti.

Plasty a plastový odpad dnes najdeme takřka všude – od nejvyšších hor, přes hlubiny Mariánského příkopu, až po ledové pláně Arktidy. Ne všude je ale rozsah zamoření plastovým odpadem tak viditelný, jako například v oceánech. Nejmenší plastové částice vědci objevili v zažívacím traktu zvířat i lidí, ve vodě, kterou pijeme i ve vzduchu, který dýcháme.

Badatelé z Utrechtské univerzity a rakouského Ústředního ústavu pro meteorologii a geofyziku v nové studii mapovali, kolik plastových částic se nachází v atmosféře a jak velké množství jich „nasněží“ na zem.

Nanoplasty na vrcholcích Alp

Výsledky jejich výzkumu ukazují, že nepatrné částice plastu mohou v atmosféře cestovat až na vzdálenost přesahující 2 000 kilometrů. Badatelé se soustředili na Švýcarsko, kde podle nich „nasněží“ asi 43 bilionů částic nanoplastů ročně. Odhadují, že to představuje asi 3 000 tun, přičemž nanoplast padá na celé Švýcarsko, od vrcholů a průsmyků Alp až po centra měst. Sami vědci ale přiznávají, že tato čísla jsou výrazně vyšší, něž jaká ukazují dřívější studie a jejich potvrzení si vyžádá další výzkum.

Badatelé zkoumali nanoplasty z ovzduší na horském vrcholu Hoher Sonnenblick v rakouském národním parku Hohe Tauern (Vysoké Taury), v nadmořské výšce 3 106 metrů. Na vrcholu této hory se nachází meteorologická stanice Observatorium Sonnblick, která pracuje od roku 1886 a která posloužila jako základna pro výzkum nanoplastů.

TIP: Evoluce proti odpadu: Mikrobi celé planety se vyvíjejí, aby rozkládali plasty

Dominik Brunner a jeho kolegové také zjišťovali odkud nanoplasty, které „sněží“ na vrcholu Hoher Sonnenblick, vlastně pocházejí. Jejich odhady naznačují, že asi 30 % nanočástic plastů pochází z okruhu o poloměru 200 kilometrů, převážně z měst. Významná část nanoplastů ale přicestovala z oceánů. Asi 10 % nanoplastů přitom podle nich pochází ze vzdálenosti přesahující 2 000 kilometrů.

Jedním z hrdinných tankistů bojujících za slávu britského impéria se stal i Henry Bowreman Foote (1904–1993). Vnuk slavného archeologa a geologa vstoupil do armády v roce 1925 a většinu předválečné služby strávil u obrněných jednotek v Indii.

Velel navzdory zranění

Když vypukl světový konflikt, zastával zprvu různé štábní funkce a v květnu 1941 se podílel na vítězství v rychlém tažení proti Iráku, který se postavil na stranu Osy. V následujícím roce se ujal velení 7. královského tankového pluku. V jeho čele bojoval na přelomu května a června u Gazaly, a i když bitva dopadla pro Brity katastrofálně, Foote byl oslavován.

Citace k udělení Viktoriina kříže uvádí: „Šestého června podplukovník Foote vedl svou jednotku, která se stala cílem velmi silné dělostřelecké palby, zatímco dotírala na početnějšího nepřítele. Když přesedal ze svého vyřazeného tanku do jiného stroje, byl zasažen do krku. Navzdory tomu pokračoval ve vedení svého útvaru z exponované pozice mimo tank."

Když tank není potřeba

Statečným činům však zdaleka nebyl konec: „Třináctého června, když dostal rozkaz zadržet nepřátelské tanky, aby se mohla Gardová brigáda stáhnout z hřebene Knightsbridge, a když byly první vlny našich tanků zničeny, podplukovník Foote reorganizoval zbylé obrněnce, šel pěšky od jednoho tanku k druhému a povzbuzoval osádky pod intenzivní dělostřeleckou a protitankovou palbou.

Protože bylo životně důležité, aby jeho jednotka neztratila terén, podplukovník Foote nasedl do tanku a pohyboval se před ostatními stroji tak, aby jej vlastní osádky dobře viděly, jak velel vysunutý z věže. Jeho stroj utrpěl těžká poškození dělostřeleckou palbou a všechny jeho zbraně byly vyřazeny. Díky jeho velkolepému příkladu se podařilo udržet koridor otevřený a brigáda mohla projít.“

Válka pro něj skončila

Footovu jednotku velitelství 8. armády krátce poté určilo jako součást posádky Tobruku, ale tentokrát se Spojencům nepodařilo navázat na úspěšnou obranu přístavu z předcházejících měsíců. Když posádka kapitulovala, podplukovník se pokusil uniknout, ale zlomil si obě nohy a padl do zajetí. V roce 1943 se mu podařilo Italům utéct a dostal se do Švýcarska, kde byl následně internován.

Následujícího roku se však podařilo prosadit jeho propuštění a Foote se opět stal štábním důstojníkem. Sloužil až do roku 1958 (mimo jiné též velel 11. obrněné divizi), dotáhl to na generálmajora a poté působil jako správce Tankového muzea v Bovingtonu.

Podobně jako většina metropolí se i švýcarský Curych potýká s nedostatkem volných bytů a tím i vysokými cenami nájemného. Podnikavá Švýcarka Sandra se proto rozhodla pro poměrně kreativní řešení – za 500 švýcarských franků (v přepočtu okolo 11 tisíc korun) nabízí k přespání stan na svém nezastřešeném balkóně. Nabídka pronájmu zahrnuje také přístup do kuchyně, obývacího pokoje a koupelny. Samotný stan slouží jen k přespání a součástí jeho vybavení je izolační podložka, polštáře a matrace.

Přestože cena za pronájem stanu za 11 tisíc korun nevypadá příliš lákavě, o zájemce prý Sandra nemá nouzi. Zájem podle ní projevili například studenti otevření méně konvenčním nabídkám, pro které je běžné bydlení ve švýcarské metropoli nedostupné. Průměrná cena pronájmu standardního dvoupokojového bytu v Curychu se pohybuje okolo 1 700 franků, běžné jsou ale i „studentské nájmy“ šplhající až k 5 000 franků.

TIP: Sbohem krysí závode: Manželé prodali dům a přestěhovali se do autobusu

Podle právníků není podobný pronájem nelegální, pronajímatel ale musí i tak splnit určité podmínky. U obytných a rekreačních objektů je třeba dodržovat tzv. obytnou hygienu, jako je správné osvětlení a ochrana proti hluku a požáru. Mobilní stavby, které zůstanou na jednom místě delší dobu, navíc mohou vyžadovat schválení stavebním úřadem.

Extrémně silná sluneční bouře zasáhla naši planetu před 9 125 lety a zanechala trvalé jizvy na ledu pohřbeném hluboko pod Grónskem a Antarktidou. Při novém zkoumání těchto vzorků ledu se zjistilo, že dříve neznámá bouře je jednou z nejsilnějších solárních erupcí, jaké kdy byly zjištěny. Pokud by dnes zasáhla Zemi, ochromila by moderní komunikační systémy. 

Podle odborného článku v časopise Nature Communications nejpřekvapivější zřejmě je, že masivní bouře se, jak se zdá, odehrála při slunečním minimu, což je období během jedenáctiletého slunečního cyklu, kdy jsou erupce na naší hvězdě obvykle mnohem méně časté. Kvůli tomuto neočekávanému objevu se autoři obávají, že ničivé erupce mohou udeřit, když je nejméně čekáme, a že na další velkou sluneční bouři nemusí být Země připravená.

„Tyto obrovské bouře nejsou v současné době dostatečně zahrnuty do hodnocení rizik,“ uvedl spoluautor studie Raimund Muscheler, který je expertem Lundské univerzity ve Švédsku. „Je nanejvýš důležité analyzovat, co by tyto události mohly znamenat pro dnešní technologii a jak se můžeme chránit,“ dodal.

TIP: Příští sluneční bouře by mohla přinést internetovou apokalypsu, varuje vědkyně

Zdrojem potenciálně ničivých solárních bouří jsou erupce ve sluneční atmosféře, známé jako výron koronální hmoty. Mohou například vyřadit z provozu elektrickou rozvodnou síť na Zemi, automobily či komunikační zařízení, včetně počítačů, mobilních telefonů nebo pagerů. Poškodit mohou i citlivé součásti satelitů.

Když se řekne „nejrozsáhlejší jeskyně světa“, řadě lidí se vybaví Střední Amerika a zatopené systémy Yukatánského poloostrova. Z hlediska rozlohy jsou sice nepřekonatelné, ale hloubkou stále zaostávají za italskou Pozzo del Merro nedaleko Říma, které s jejími 392 metry patřil až do roku 2016 světový primát. Právě před pěti lety ji však předstihla česká pokořitelka, Hranická propast na Přerovsku. Její aktuální maximum činí 404 metry – a zřejmě se nejedná ani o polovinu celkového rozsahu podzemního komplexu.  

Rekord je třeba pokořit 

Nejbližší příležitost k „prohloubení“ bude mít česká propast letos, kdy do jejích vod sestoupí dálkově ovládaný robot z dílny GRALmarine polského inženýra Bartłomieje Gryndy. Než se však ponoří do hlubin, musí se naskytnout příhodné počasí a také je zapotřebí úzký krasový útvar vyčistit od případných spadaných větví či kamení. Speciálně kvůli tomu dostala sonda do vínku mechanické rameno s nůžkami. 

Před samotným pokusem o co nejhlubší ponor se tedy počítá se dvěma či třemi sestupy „úklidového“ rázu. Šikovná paže vystříhá staré vodicí šňůry a odklidí maximum potenciálně nebezpečných objektů. Robot se však bude muset vyrovnat také s řadou vedlejších faktorů, kvůli nimž je při potápění v jeskyních problematická již hloubka řádově ve stovkách metrů, zatímco na moři lze relativně bezpečně klesnout na dno Mariánského příkopu bezmála 11 km pod hladinou. 

Podzemní kanály?

Hranická propast se nachází v místě geologického kontaktu Českého masivu a Západních Karpat. Řadí se mezi vertikální zatopené jeskyně: Její „útroby“ se netáhnou pod povrchem, ale směřují hlouběji do zemské kůry. Útvary podobného typu obvykle vznikají tzv. hydrotermálním krasověním, kdy horniny v podloží postupně rozpouští voda bohatá na agresivní sloučeniny. Mezi příměsi hranického jezírka patří zejména oxid uhličitý a helium, přičemž podle izotopového složení pocházejí až ze zemského pláště, jenž začíná asi 20 km pod povrchem. V praxi to sice nemusí znamenat, že dno české rekordmanky leží tak hluboko, nicméně nějaké „kanály“ ho nejspíš s pláštěm spojují.

Ačkoliv geolog Milan Geršl na základě příměsí vyslovil názor, že by propast mohla sahat i do 40 km, nejnovější výzkumy jeho teorii popírají. Tzv. magnetotelurická metoda umožnila vykreslit komplikovaný geologický systém údolí, kde propast leží, a na jeho základě určit směr toku dávných podpovrchových vod. Z modelu vyplynulo, že se pravděpodobná hloubka útvaru pohybuje okolo jednoho kilometru, přičemž helium z pláště do tamních vod zřejmě proniká mikrotrhlinami. 

Riskantní cesta dolů

Odborníci z naměřených dat usuzují, že vznik propasti souvisí s nedalekým, asi kilometr hlubokým příkopem u Moravské brány. Zhruba před 16 miliony let byly obě formace spojené, povrchová voda stékala propastí dolů a vyvěrala na dně příkopu. Pak ovšem hladina moří stoupla, kaňonovitou prohlubeň zaplavila a vývěry zanesla jílem a pískem. Voda z propasti už neměla kam unikat a postupně průrvu zaplnila. Předpokládá se tedy, že jeskyně nemůže dosahovat větší hloubky než samotný příkop. Opět se však jedná pouze o dohad a skutečnou hodnotu nezjistíme, dokud nesestoupíme na dno – což je mnohem komplikovanější, než se zdá.

Práci badatelů komplikuje v první řadě samotná hloubka zatopené propasti, neboť s přibývajícími metry roste tlak. Rekord v jeskynních ponorech drží David Shaw, který roku 2005 klesl v jihoafrické Bushman’s Hole do 270 m. V případě české propasti by se tak nedostal ani do třetiny její předpokládané hloubky. Využití speciálních atmosférických skafandrů, připomínajících vybavení astronautů, je však komplikované: Teoreticky sice umožňují klesnout až do 700 m, ale jejich rozměry je předurčují k podmořskému potápění. V křivolakých jeskyních, často zanesených tlejícími zbytky stromů či štěrkem, jsou prakticky nepoužitelné. 

Hrozí otrava

Sestup do Hranické propasti dál komplikuje fakt, že je tamní voda silně mineralizovaná, velmi vodivá a obsahuje až 2 500 mg oxidu uhličitého na litr. Potápěči tak mimo jiné hlásí podráždění kůže na místech nekrytých neoprenem. Vysoká koncentrace CO2 se navíc za určitých podmínek vyskytuje také až v metrové vrstvě nad hladinou, takže je třeba si dýchací masku ponechat i v dekompresní komoře. V opačném případě hrozí otrava, jež se projevuje nevolností, zvracením, otupělostí či křečemi. A je-li dotyčný vystaven působení oxidu uhličitého i po vypuknutí prvních příznaků, může omdlít, nebo dokonce zemřít (viz Komplikace pod hladinou).  

S rostoucí hloubkou samozřejmě ubývá přirozeného světla, takže potápěči využívají přenosné svítilny. Vedle nich mají také dýchací přístroje s uzavřeným okruhem: Zatímco běžně odchází vydechovaný vzduch mimo masku, uzavřený okruh jej zcela nebo alespoň zčásti shromažďuje. Bubliny proto nevíří sedimenty v okolí, a viditelnost tudíž neklesá. Přesto není orientace snadná a obvykle nezbývá než se spolehnout na kompas. 

Kam nemůže člověk…

Potápěčům slouží rovněž trvalá vodicí lana i šipky připevněné na skalních stěnách pod vodou. Díky nim je klesání do hlubin, odebírání vzorků pro chemický rozbor či udržování fixních sond, jež průběžně shromažďují data, relativně bezpečné. Mimo jiné se monitorují tzv. teplé prameny, tedy úseky, kde vysoce mineralizovaná voda dosahuje vyšších teplot: Například podle měření z roku 2015 má v hloubce 20–40 metrů skoro o stupeň víc než prvních 20 metrů pod hladinou.

Kromě všeho uvedeného není Hranická propast právě přívětivá, ani co se tvaru týče. Zhruba v hloubce 200 metrů se zužuje natolik, že se ve vzniklém krčku hromadí kameny, větve i další nečistoty napadané do vody. Také kvůli zmíněné „blokádě“ bylo dřív zkoumání hlubin nemožné. Situace se změnila až díky Krzysztofovi Starnawskému: On a jeho tým se do kyselých vod opakovaně ponořili, překážky částečně odstranili a stěny opatřili vodicími lany. Nejhlouběji, do 265 m, sestoupil polský potápěč v roce 2015. 

Ztracen v hlubinách 

Na něj pak navázal jeho krajan Bartłomiej Grynda s dálkově ovládaným robotem v přepočtené hodnotě zhruba tří milionů korun, který se dokáže vydat tam, kde již lidské síly nestačí. V roce 2016 s ním polský inženýr téměř mimoděk zajistil Hranické propasti titul nejhlubší zatopené jeskyně světa. Testovací ponor, během nějž se měl stroj dostat pouze několik desítek metrů pod hladinu, se totiž vyvíjel až příliš dobře, než aby byl přerušen. Grynda proto pokračoval, a když mu v 370 metrů došla vodicí lana, řídil se pouze citem. Robot nakonec klesl do úctyhodných 404 metry, ale dál již pokračovat nemohl, kvůli délce kontrolního kabelu. 

Výkon se však neobešel bez komplikací – při vytahování uvázl GRALmarine v napadaných větvích a nakonec musel v kyselé vodě v hloubce 196 metrů zůstat dlouhých osm měsíců, než ho vyprostili potápěči. K překvapení všech se vynořil bez známek poškození, do propasti už se ovšem znovu nevydá. V době, kdy byl robot „nezvěstný“, začal totiž Grynda pracovat na vylepšeném modelu: V sestupu jej nezastaví kontrolní kabel, neboť bude měřit 1 500 metrů. 

„Když bohové tvořili svět, zapomněli na Jesenicko. Zůstalo jim jen trochu kamení a hlíny, z nichž navršili vysoké hory a kopce.“ Žádné zlato, stříbro, rudy. Ale jeden malý chlapec, který se rád toulal po lesích, pozoroval zvěř a naslouchal hlasům přírody, dobře věděl, že bohatství tohoto kraje spočívá v něčem jiném. Poznal, že voda, slunce a čerstvý vzduch jsou zdejšími poklady, které uklidňují a léčí. Nechtěl být slavný, chtěl jen pomáhat. Přesto dnes jeho jméno zná téměř celý svět: Vincenz Priessnitz.

Prorokovali mu smrt

Vincenz Priessnitz se narodil 4. října 1799 do rodiny slepého hospodáře na Gräfenberku, osadě na stráni táhnoucí se nad Frývaldovem (dnes Jeseník). Ve svých šestnácti letech ovládal všechny práce, které patří k hospodaření na horské chalupě. Jednoho dne ho otec poslal na pole zasít obilí. Vincenz tedy zapřáhl koně, povoz vyjel a pokojně se blížil k poli, když tu najednou vyskočil z pelechu zajíc. Kůň se polekal a splašil se. Vincenz se vzepřel, pevně zatáhl uzdu, aby koně udržel, ale silný ryzák jím smýkl a zadním kopytem ho udeřil do obličeje. Zraněný ztratil vědomí a upadl tak nešťastně, že mu jedoucí vůz přejel hruď.

S obličejem zalitým krví našli Vincenze až sousedé, kteří ho dopravili domů. Vyděšená rodina ihned zavolala lékaře, jenž radil dávat teplé obklady z koření svařeného v červeném víně. Nic dobrého však Vincenzovi neprorokoval: „Zdá se mi to špatné, hodně špatné. Ale přežije-li, bude to mrzák. Nadosmrti. Málokteré žebro má celé, a srostou-li, budou mu při každé námaze způsobovat obtíže. Po celý život...“

Zázrak? Ne, voda!

Léčba opravdu nezabírala. „Nedá se to vydržet!“ úpěl Vincenz. „Maminko, prosím Vás, namočte to plátno do studené vody, prosím Vás!“ Maminka poslechla jen nerada. Ale tu noc se Vincenz po dlouhé době opět vyspal a bolesti polevily. Třetí den pak požádal sestru, aby mu přistavila k posteli židli. Opřel se břichem o hranu dubové židle tak, že horní část trupu zůstala volná, a zadržel dech. Bolest byla strašlivá, ale vůle silnější. Po několika pokusech měl dojem, že se žebra vyklonila. O této metodě se dozvěděl kdysi dávno z úst místních lidí – takto prý rovná žebra jeden mlynář z nedaleké vesnice.

Vincenz neměl co ztratit. Brzy se uvidí. A vidělo se již za několik měsíců. Vincenz, odsouzený frývaldovským lékařem téměř na smrt, pracoval jako před nehodou, a to přesto, že se léčil jen obyčejnou vodou. Pro Gräfenberské to byl zázrak, o kterém se šuškalo i v širokém okolí. A když pak stejným způsobem vyléčil dívku, která pomáhala v sousedství a nedala jinak, než že ji ukrutných bolestí zbaví právě Vincenz, bylo rozhodnuto.

Vincenz začíná léčit

Nejdříve chodili k Priessnitzovým pro radu jen sousedé, zanedlouho se však zpráva o zázračném léčiteli roznesla i do Frývaldova a širokého okolí. Lidé často čekali, až se mladý hospodář vrátí z pole a bude se jim věnovat. V rukou drželi pytlík hrachu, košík vajec či nějaký ten krejcar a mezi sousedy začala obcházet závist. V kraji, nad nímž se ještě vznášel opar čarodějnických procesů, se nešlo daleko pro slova „kouzla“, „čáry“, „ďábel“. Vincenze ale řeči lidí netrápily. Pro své pacienty zřídil za chalupou lavičku, kde jim převazoval rány, omýval nemocná místa studenou vodou a radil, jak léčit dál.

Zanedlouho lavička nestačila. Po dlouhých hovorech se Vincenzův otec nakonec nechal přesvědčit a Vincenz mohl přestavět rodný dům, původně dřevěný, na dům kamenný s dostatečnými prostory pro pacienty a jejich vodoléčbu. Na seznamu se začala objevovat i význačná jména šlechticů a jiných prominentů včetně skladatele Ference Liszta nebo spisovatele Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Kdo by si ale myslel, že u Vincenze měli tito lidé nějaká privilegia, ošklivě by se pletl – kdo se chtěl léčit, musel se přizpůsobit. „Pro mě je každý nemocný stejný. Je to člověk a přichází proto, že chce být zdráv. Mohu-li, pomoc poskytnu, ať je to poddruh, či císařský rada,“ říkával Vincenz.

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Dobrý pocit z poctivě odvedené práce však kazily stížnosti lékařů, kteří kvůli „vodnímu doktorovi“ přicházeli o pacienty. Psali udání starostům a úředníkům, stěžovali si na šarlatánství a podivné ranhojičství. Ale co naplat, za Vincenze mluvily skutky a zástupy uzdravených.

Atmosféra naší planety není jednolitá. Ve skutečnosti ji tvoří několik odlišných vrstev, od troposféry s většinou vodní páry a s počasím až po velice řídkou exosféru, tvořenou lehkými plyny, převážně vodíkem. Mezinárodní tým odborníků nedávno poprvé objevil vrstvy atmosféry i u exoplanety. Na rozdíl od Země jde ale o pekleně rozpálený svět, zcela nevhodný pro život jak jej známe.

Bibiana Prinoth ze švédské Lundské univerzity a její kolegové zkoumali atmosféru u jedné z nejextrémnějších známých exoplanet. Jde o pořádně rozpáleného horkého jupitera WASP-189b v souhvězdí Vah, který je od nás vzdálený asi 322 světelných let. Svou hvězdu oběhne za necelé 3 dny a vzhledem k těsné blízkosti mateřské hvězdy se teplota na jeho povrchu šplhá k 3 200 °C.

Ozonová vrstva v rozpáleném světě

V současné době můžeme obvykle studovat atmosféry exoplanet s využitím analýzy záření příslušné hvězdy, které prochází atmosférou exoplanety. Atmosféra planety část procházejícího záření absorbuje a z toho lze odvodit, jaké je její složení. V atmosféře exoplanety WASP-189b vědci objevili stopy řady prvků, včetně železa, chromu, vanadu, hořčíku a manganu.

TIP: Rozpálená superzemě s teplotou 2 300 °C má atmosféru jako naše planeta

Asi ze všeho nejvíc je ale zaujala přítomnost oxidu titanatého (TiO). Tahle látka je na Zemi velmi vzácná, ale v atmosféře exoplanety WASP-189b zřejmě hraje důležitou roli. Vědci se domnívají, že vytváří vrstvu, která absorbuje krátkovlnné záření, jako například UV záření. Taková vrstva by fungovala podobně jako ozonová vrstva v atmosféře Země. Z pozorování oxidu titanatého i z uspořádání dalších chemických prvků a látek badatelé usuzují, že atmosféra exoplanety WASP-189b je rozdělena na několik vrstev, přičemž vrstva oxidu titanatého je jednou z nich.