Davide, jak jste se dostal do Střední Ameriky? 

Původně jsem chtěl jenom do Kalifornie. Ale kvůli covidu se nedalo jet z Evropské unie přímo do USA, musel jsem nejdřív strávit dva týdny mimo Schengenský prostor. Češi a Slováci to teď dělají tak, že si napřed zajedou na dva týdny do Mexika, takže jsem tam jel taky. Namísto dvou týdnů jsem ale nakonec zůstal čtyřicet dnů a pak jsem se úplně spontánně přesunul do Guatemaly, potom do Salvadoru a Hondurasu. 

Přijde mi, že jsou rozhodnutí jen málokdy „spontánní“. Většinou spočívá v jejich jádru něco, co vás k nim přiměje. O co šlo ve vašem případě? 

Nikdy jsem v té části světa nebyl a najednou to bylo tak blízko. A navíc jsem cítil, že tam někde čeká dobrodružství. Řekl jsem si: Nějaké peníze mám, do Čech moc pospíchat nemusím, tak to vezmu směrem „dolů“ a pak si odněkud seženu letenku do Los Angeles. Vůbec jsem nevěděl, co budu na místě dělat, a taky jsem netušil, že tam zcela nedobrovolně „zkejsnu“. Celkem z toho byly dva a půl měsíce. 

Věděl jste, co chcete fotit? 

Věděl jsem, že jsou v Mexiku kartely a že fotit je bude nebezpečné. Ale stejně jsem to chtěl zkusit, jenže jsem neuspěl. Lidi vždycky řekli, že mi je pomůžou kontaktovat, ale pak se začali bát a radši dali ruce pryč. Takhle odpadal jeden kontakt za druhým. Pak jsem zkusil štěstí v Guatemale, ale zpočátku to bylo dost podobné. Jsou to prostě „latinos“: Zítra znamená za týden, za hodinu je ve skutečnosti za čtyři hodiny, možná znamená ne a ano zas možná. Úplně stejný slovník, kamkoliv ve Střední Americe přijedete. Takže když vás někdo ujišťuje, že vám pomůže, velmi pravděpodobně nemůžete čekat nic. 

A jak jste nakonec na gangy narazil? 

V Guatemale jsem se rozhodl vykašlat se na nějaké kontakty a šel jsem rovnou na ulici. Samozřejmě to nemůžete udělat sami, takže jsem kontaktoval dobrovolníky, se kterými jsem večer jezdil v sanitce. Což ovšem znamená, že nefotíte až tak gangy, jako spíš místa po jejich zločinech. 

Bylo obtížné se k záchranářům přidat? 

Bylo to docela náročné, musíte si vyběhat spoustu papírů. Jedna lokální novinářka mi napsala dopis, se kterým jsem zašel na policejní úřad. Tam ho předáte a musíte čekat třeba týden, než vám focení povolí – nebo taky ne. Takhle mi to třeba už jednou vyhořelo, když jsem chtěl ve vězení fotit členy gangů. Nicméně jsem dostal tip na novináře, který už povolení měl, s tím že se můžu přidat. Tak jsem k těm záchranářům dorazil, jenže on ne. Ale když už jsem tam byl, řekli mi, ať se přidám. Byl jsem s nimi na dvou výjezdech, ale před třetím jim to vedení zakázalo s tím, že dokud nedostanu oficiální papír, do sanitky nemůžu. A i když mě předtím ti chlápci vzali s sebou nelegálně, naštěstí z toho nikdo neměl opletačky, takže dobrý. Byla to prostě klika. Kdyby všechno jelo úředně, nikam se nedostanu. 

Jak ten výjezd probíhal? 

Skoro celý den se nic nestalo a pozdě odpoledne jsme se vraceli na stanici. Pamatuju si, že jsme pili limonádu, jenom řidič – jediný placený člověk v týmu – si přihýbal z placatky. Vtom dostal vysílačkou hlášení, pustil houkačku a udělal smykem otočku o sto osmdesát stupňů, takže jsme se všichni polili. A pak asi ve sto kilometrech v hodině vjel do úplně ucpané silnice. Naštěstí se všichni nějak domluvili a on profrčel skrz. Lítali jsme v autě sem a tam, naštěstí jsem si nerozbil foťák. Řidič mi pak gestem naznačoval pistoli a párkrát zmáčkl prst, takže bylo jasné, že se střílí. Oni neuměli anglicky a já španělsky, domlouvali jsme se jen přes aplikaci na telefonu. 

Věděl jste, co tam uvidíte?

Ne. Ještě cestou si připravovali lehátko, protože si mysleli, že mají zraněného. Nikdo nevěděl, že tam na ně čeká mrtvola. Zastavili jsme u rohového domu s otevřenými dveřmi. Dali mi stejnou vestu, jakou nosí oni, takže jsem vypadal jako oficiální člen týmu a nebyl problém se dostat za policejní pásku. Samozřejmě se na mě policajti dívali jako na mimozemšťana. V tuhle dobu nejsou běloši ani v centru města, natož na jeho okraji. 

Šel jsem dovnitř fotit, ale jakmile jsem vstoupil, uviděl jsem mrtvolu ženy ležící v kaluži krve. Krev byla všude, na gauči, na zdech… Okolo se válely nábojnice. Udělal jsem pár snímků a zeptal jsem se záchranářů, jestli půjdeme, ale řekli mi, že musíme zůstat kvůli policii. Asistence s odvozem těla patří k jejich dobrovolnické práci. Tak jsem šel ven a dal jsem si cigáro. U dveří stáli policajti, aby dovnitř nikdo nemohl. A najednou se objevila asi desetiletá holka a snažila se projít. Nechtěli ji pustit, ale nakonec jim proklouzla. Objala tu ležící paní a plakala „mama, mama“. Bylo to vážně tragické, nechali ji možná pět minut, aby se ní mohla rozloučit. O chvíli později přiběhli další členové rodiny a okamžitě začali panikařit a naříkat.

Přijde mi, že jde o nejvíc tragický snímek, jaký jsem od vás viděl. 

Jo, určitě. Už jsem zachytil spoustu tragických okamžiků v lidských životech, ale tenhle je pravděpodobně nejhorší. Kromě svého dědy a pár mrtvol ležících pod Nuselákem jsem předtím asi žádného nebožtíka neviděl. Byl to pro mě docela šok. 

Co byste řekl lidem, kteří považují focení podobné scény za neetické? 

Že zachycuju reálný život. Jde o nesmrtelný argument každého fotografa. Samozřejmě se asi najdou momenty, kdy focení neetické je, ale tady mi to přijde v pořádku. Byl jsem tam jako součást týmu, nijak jsem se neskrýval. A nikdo z médií, kterým jsem tu sérii nabídl, s ní neměl podobný problém. Uveřejnit ji nechtěli třeba proto, že před nedávnem udělali podobnou věc ze Střední Ameriky nebo se jim nehodila do plánu – ale etikou se neoháněl nikdo. Třeba editoři v The New York Times to pochválili jako fakt dobrou práci. 

Jaké jste měl pocity, když jste se večer vrátil do hotelu? 

Dlouho jsem nemohl spát. Probíral jsem se fotkama a říkal jsem si, že to snad není možný… Víte, často se mi stane, že se mi ozve někdo z mých známých z Prahy a napíšou mi: „Tak co, jak užíváš Střední Ameriku?“ A já zrovna řeším, jak si umyju krev z bot… To, že jezdím po světě a občas si dopřeju nějaké příjemné věci, ještě z mých cest nedělá dovolenou. Jen mi to pomáhá se dostat přes traumatizující zážitky. 

Navíc se mi později ozval jeden novinář, že už o mně členové toho gangu vědí. Fakt jsem dostal strach, gangy nemají novináře v oblibě a já jsem velmi jednoduše vyhledatelný na internetu. Za vraždu se v Guatemale nikomu nic nestane. Na vraha se nepřijde, a kdyby náhodou ano, policie s tím stejně nic neudělá. Všichni se bojí, a pokud by se policajti vrtali tam, kde nemají, prostě by je gangy postřílely, protože jsou mocnější. A mě prý několikrát viděli se záchranáři i s policií, takže jsem nechtěl jen tak čekat na nájemného vraha. Byl jsem úplně paranoidní, už ten večer jsem si zkoušel najít nějaký autobus do Salvadoru, jenže bez testu na covid vás stejně nikam nepustí. Takže jsem si ještě pár dní odklepal v Guatemale. 

Ale v té sérii je spousta snímků, na kterých těžce ozbrojení policisté dělají ve favele zátah na členy gangu. Takže jde jen o takové divadlo? 

Ne, to není divadlo. V tomhle případě policie hledala zbraně a chtěla se ujistit, že nikde v okolí nejsou. Skutečně zatýkali. Ale udělali to jen proto, že dostali od gangů povolení. Byl naplánovaný zátah ještě v jedné favele, ale museli ho odvolat, protože to gangy nepovolily, a kdyby tam policisté vstoupili, došlo by na střílení. A oni vědí, že nemůžou vyhrát. Kromě toho taky tolerují prodej drog. Dohoda je ale oboustranná a gangy dodržují pravidlo, že dokud policie nevstupuje na jejich území, tak si nevyřizují účty ve městě – tam se většinou nestřílí. Samozřejmě tam občas k nějaké vraždě dojde, ale obvykle gangy dohodu respektují. 

Akceptuje takové dělení moci celá společnost? 

Ano, protože se všichni bojí. Ale současně jde o velké tabu. Já jsem se jako blázen vyptával po hospodách, jestli někdo nezná členy gangu Mara Salvatrucha. A všichni se smáli, protože běloch, který se ptá na členy Mary, se jen tak nevidí. Samozřejmě ne každý gangster je zabiják, většina se živí vydíráním. Obcházejí třeba prostitutky a berou si od nich čtvrtinu výdělku. Až pokud jim ho některá nedá, tak ji zastřelí, aby se ostatní bály víc – což byl myslím i případ té mrtvé paní. Samozřejmě se v drogách točí ohromné peníze, ale na tom vydělávají hlavy gangů, finance z narkotik se kumulují nahoře. Běžní gangsteři se živí vydíráním a výpalným. 

Jak žijí ve stínu gangů obyčejní lidé? 

Není to tak, že by se neustále klepali strachy. Gangy všichni respektují a prostě se jim nemotají pod nohy. Když potřebujete něco vyřídit, chodíte za světla a netouláte se v nebezpečných čtvrtích. 

U některých snímků jste napsal, že jde o relativně bezpečná místa, ale do roku 2006 tam panovala výrazně horší situace. Díky čemu se zlepšila? 

Tak špatné to nebylo jen v Guatemale: Mara operuje v trojúhelníku Honduras, Salvador, Guatemala. Třeba honduraské San Pedro Sula a Ategusi Galpa tehdy představovaly nejnebezpečnější ghetta na světě. Dneska už je San Pedro Sula až na čtrnácté příčce. Stojí za tím nejspíš dohoda mezi gangy a vládami těch zemí, ale detaily neznám. 

Šel byste po této zkušenosti ještě fotit gangy? 

Nevím. Když si vzpomenu, jaká to byla paranoia, asi mi to nestojí za to. Víte, udělal jsem dokument o lidech, kteří trpí posttraumatickým stresovým syndromem. Nemyslím, že bych ho měl, ale současně nedokážu odhadnout, kdy se člověk přes tu hranici přehoupne. A strašně nerad bych to pokoušel. Jsem ale trochu rozpolcený, mám v Kostarice dobrý kontakt na nějaký místní gang a mohla by z toho vypadnout dobrá práce. Cítím velký drajv, ale moje druhé já do toho současně nechce. Takže… vlastně nevím. 

Jak se s takovým vnitřním konfliktem vyrovnáváte? Co nakonec ve vašem rozhodování převáží?

Moje blbost (směje se). Kdysi jsem se zařekl, že když to bude nutné, tak pro fotku umřu, ale kdyby se někde střílelo, rozhodně se tam nepoženu a zůstanu sedět za rohem. Nejsem válečný fotograf. Fotil jsem na Donbase, ale šlo o portréty. Jenže ta Kostarika mě láká. Takže uvidíme. 

„Jéééé, ten je roztomilý!“ obdivuje Irena asi desetileté sloní mládě, které v křoví u cesty hoduje na větvičkách a chobůtkem si vybírá ty nejzelenější. I tenhle sloní dorostenec ovšem značně převyšuje střechu našeho Land Roveru. „Jeď kousek dál, ať si ho můžu vyfotit zblízka!“ Potichounku popojíždíme a ze vzdálenosti několika metrů si mládě prohlížíme a fotíme. To si nás nevšímá a až za nějakou dobu jej obírání zeleně zřejmě přestává bavit. Přechází před námi cestu a se vztyčeným chobotem nedospěle troubí. „Jéééé, to je milý!“ rozplývá se Irena. Její rozněžnění ovšem rychle přechází do vyděšeného výkřiku: „Ááááá, zezadu na nás útočí slonííííí!“ 

Mít otevřené oči a dveře

Nevědomky jsme porušili jedno z nejzákladnějších tabu afrického safari – dostali jsme se mezi matku a její mládě, které se oddělilo od stáda! Ve zpětném zrcátku vidíme, jak se dominantní slonice společně s pravděpodobnou matkou tohohle drobečka řítí na naše auto. Obě samice mávají ušima a sklánějí hlavu, jakoby nás chtěly nabrat na kly! Sloní hlavy ve zpětném zrcátku rychle rostou, plyn je až na podlaze a slonice se neustále přibližují. Teprve až na trojku a při rychlosti nad 40 km/h se slonům začínáme vzdalovat. Slonice se zastavují a vypadá to, že jsou spokojené, protože dosáhly svého: zahnaly nás od svého potomka. Pro nás to ovšem bylo o fous a příště musíme být opatrnější.

Zkušení rangeři v takových situacích radí, že by měl člověk současně otevřít dveře u auta na obou stranách. Tím se zvětší profil vozu a simuluje se zastrašovací gesto, při němž slon rozevírá uši, aby odradil soupeře svou mohutností. No, nevím, zda by to v tomhle případě fungovalo…

Čekání na simulovaný útok?

Další z důležitých pravidel pro návštěvníka afrických parků říká: „Ať se děje cokoli, neutíkej a zachovej klid a rozvahu.“ Jenže to platí v případech, kdy je člověk sám tváří v tvář nějakému predátorovi. Útěk by stejně nepomohl, protože jakékoli větší zvíře, které by mohlo být pro člověka hrozbou, je ve svém prostředí vždy rychlejší. Útěk by navíc byl pro predátora signálem, že vyděšený tvor bude snadnou kořistí. 

To že jsme ujeli ale nepovažujeme za žádnou hanbu nebo hloupé porušení zásadního pravidla. Auto je v savaně při dobré sjízdnosti přeci jenom rychlejší než slon. Získali jsme další zkušenost. Člověk dělá chyby, rozumný člověk je už ale znovu neopakuje.

Slyšeli jsme radu, jak rozpoznat skutečný sloní útok od předstíraného ataku, jenž má protivníka pouze zastrašit a přinutit k útěku. Pokud je napadení jen simulované, slon mává chobotem a nijak si jej nechrání. Při skutečném útoku si slon vždy chrání citlivý konec chobotu tím, že jej schová jakoby blíž k tělu. Jenže tenhle příznak je velmi zrádný. Slon totiž pohybuje chobotem vždy a teprve v posledních vteřinách před útokem jej odkloní a schová. Tenhle okamžik bychom sice možná dokázali rozpoznat, ale už těžko bychom měli čas na něj reagovat.

Mnoho zkušených rangerů by s námi souhlasilo a možná by dodali, že když slon přitáhne uši k hlavě, kterou by se jakoby chtěl zabořit do země, je zle. (Je to podobné okamžiku, kdy kočkovitá šelma stáhne uši.) V tuto chvíli se slon cítí „zahnán do kouta“ a nemůžeme od něj očekávat žádné ohledy ani taktizování. Jen přímý útok.

Období dešťů a prezidentští sloni

„Našeho“ prvního slona jsme v divoké přírodě viděli před mnoha lety v Keni. Na horizontu byl sotva vidět a byl celý červený! Později jsme si ověřili, že sloni jsou často zbarveni zeminou, která je typická pro místo jejich pobytu. Během dalších let jsme na našich cestách pozorovali víc a víc slonů, ale vždy v prostředí suchých, vyprahlých savan.

Náš pohled na slony coby obyvatele vyprahlých plání jen občas přicházející k napajedlu, se zásadně změnil při návštěvě Botswany a Zimbabwe. Tam jsme měli možnost pozorovat stohlavá stáda krátce po období dešťů. Tráva byla všude zelená a všude okolo bylo dostatek vody. Tady jsme viděli na vlastní oči šťastné „vodní“ slony a jejich sociální projevy.

Jen v národním parku Chobe žije okolo 120 000 slonů! V severozápadní části Zimbabwe, v parku Hwange a jeho okolí zase přebývají tzv. „prezidentští sloni“, kteří se nebojí lidí ani aut. Nemají problém přiblížit se i na velmi malou vzdálenost a chobotem zvědavě osahat váš fotoaparát. 

Plavání v sevřeném útvaru

Vodní prostředí nám odhalilo méně známou stránku sloního života. Především sloni překonávající širokou řeku Chobe nám asi hned tak nevymizí z paměti. Zdálky vidíte nad vodní hladinou nejprve něco jako písty motoru, které se v pravidelném rytmu vynořují a zase potápějí. Nejprve sudé, pak liché – jako by plavání bylo „dvoutaktní“. Ze začátku jsme vůbec nevěděli, oč se jedná a pochopili jsme teprve v okamžiku, kdy sloni začali vystupovat z řeky na břeh. Stádo asi 30 zvířat plavalo „tělo na tělo“. Každý slon se chobotem „držel“ zad slona před ním a v neměnném rytmu se „šnorchlováním“ nadechovala vždy právě jen jedna polovina chobotů. Mezi nádechy se pak sloni ujišťovali, že se jim zvíře před nimi nevzdaluje a stádo se v silném proudu bylo schopno neustále držet v semknutém tvaru. 

K našemu úžasu bylo ve stádu i velké množství slůňat. Včetně těch, která se narodila sotva před pár měsíci. Ta byla obklopena těly dospělých slonů ze všech čtyř stran a aby se neoddělila od ostatních, plavala (respektive byla postrkována) v „bazénku“ tvořeném těly svých starostlivých ochránců. Sotva se mládež dostala na břeh, okamžitě začala skotačivě dovádět, honit se a postrkovat. 

Pravidla vodní lázně

Sloni ovšem nepotřebují jen vodu překonat a napít se z ní. Od vodních ploch se jim vůbec nechce a v přírodních bazénech se dokážou povalovat nesmírně dlouho. Ve velké oblibě mají i velké bahnité jámy, v nichž se rochní podobně jako malá prasátka. Ryjí kly do země, převracejí se z boku na bok, nebo dokonce „válejí sudy“ přes záda. Nechybí ani ostřikování chobotem, kterým nabírají řídkou bahnitou směs a postřikují všechny části těla – seshora, zespodu, ze stran, aby pokožka byla pokryta opravdu po celém těle. Vše završuje poprášení zabahněného těla sypkým materiálem, což připomíná pudrování. Tak se slon zbavuje parazitů, chrání svou kůži a zároveň získává i nezbytné minerály.

Pohyb slonů u vody má svá jasně daná a naprosto logická pravidla. Zvířata se nejprve napijí a teprve pak probíhá koupel a bahnění. Díky tomu pijí čistou a nezkalenou vodu a později se mohou dosyta vyřádit. Měli jsme možnost pozorovat terén, ve kterém se pohybovalo několik velkých stád. Napajedla, bahniště i místa se sypkým prašným pískem byla od sebe teritoriálně oddělena. Jakoby podle nepsaného jízdního řádu se sloní skupiny rotačně vyměňovaly mezi těmito místy, aby všichni uspokojili své potřeby a nikdo nebyl omezován. 

Vodní bufet i páření

Viděli jste slona, který se ve vodě pase na zatopené trávě jako hroch? Chobotem je nejprve pod vodou vytržen trs trávy. Slon krouživými pohyby namotá co největší množství stébel, podobně jako když chceme vytrhnout několik mrkví najednou. Pod vodou je vytržený trs pečlivě vyprán, aby se kořínky rostlin zbavily bahna. V následující fázi je sousto krouživým máváním otřepáno nad sloní hlavou a teprve pak jej slon labužnicky vloží do úst. Slon tak denně zkonzumuje 60–80 kilo trávy a obstaráváním potravy stráví většinu dne. Na spánek mu pak zbývají pouhé 2–4 hodiny!

Ve vodní lázni se sloni nejen myjí, osvěžují a krmí. Dochází zde i k páření. Sloní samice je schopná zabřeznout jen několik dní v roce, kdy pachem hormonů láká svého partnera. Pokud se samec samici líbí, dovolí mu, aby se k ní zezadu přiblížil a opřel se plnou vahou o její záda. Páření je velmi obřadné, samec hladí samici chobotem po zádech a ta dokonce přivírá oči. Samotný akt ovšem v průměru trvá 45 sekund. Kopulujícího páru si všimnete na velkou vzdálenost, protože ostatní slony ve stádu dvojice výrazně převyšuje. 

TIP: Málo známý sloní příbuzný: Na pláži s pralesními slony

Pozorování života slonů ve vodním prostředí ve velkých skupinách, jejich vzájemné chování a sociální vztahy jsou nezapomenutelnou záležitostí pro všechny, kdo milují přírodu a chtějí se o ní dozvědět víc. Z tohoto pohledu jsou sever Botswany a severozápadní část Zimbabwe naprosto ideálními místy.

Problém tkví v tom, že u kosmických objektů nebyl v době jejich zrodu nikdo, kdo by zmáčkl stopky. Proto věk stálic odvozujeme z jejich vlastností plynoucích z analýzy elektromagnetického záření, jež od nich přichází. Ze vzhledu spektra můžeme velmi přesně odhadnout, v jakém vývojovém stadiu se daná hvězda nachází, a určit tak její odpovídající věk. 

TIP: Jak se určuje stáří hvězdy?

Pokud však dojde k zásadní změně hvězdné struktury, může stálice „klamat tělem“ a zdát se mladší, než by odpovídalo jejímu skutečnému věku – podobně jako některé známé herečky. K popsanému jevu zřejmě dochází, pokud vyvinutá hvězda ve stadiu rudého obra přijde o svoji chladnou obálku, například velmi intenzivním proudem ve výtryscích aktivních galaxií. Připomíná to kosmetický peeling, po němž stálice zdánlivě omládne, neboť vzdálenému pozorovateli odhalí své méně opotřebované vnitřní vrstvy. 

Dále existují tzv. modří opozdilci – obří hvězdy, které z jiné blízké kolegyně odčerpaly čerstvé palivo, aby pak domněle omládly, podobně jako pověstní upíři. 

Amenhotep III., který vládl v letech 1390–1353 př. n. l., byl jedním z nejvýznamnějších faraonů 18. dynastie starověkého Egypta. Jeho vláda se vyznačovala mírem a prosperitou. Je známý především jako veliký stavitel, přičemž nejvýznamnější stavbou, kterou nechal postavit, byl jeho vlastní zádušní chrám v západních Thébách.

Právě v tomto zádušním chrámu v Thébách tým egyptských a německých archeologů, který vede Hourig Sourouzian, nedávno objevil dvě veliké sfingy z vápence, které představují Amenhotepa III. Sfingy původně měřily asi osm metrů. Vykopávky byly součástí projektu „Colossi of Memnon and Amenhotep III Temple Conservation Project“, který byl zahájen v roce 1998.

Lví bohyně války

Archeologové na místě nalezli i tři velmi dobře zachovalé sochy divoké bohyně války Sachmet, znázorněné jako postava s ženským tělem a lví hlavou. Tato bohyně bývala často spojována s panovníky Egypta, jako zosobnění jejich ochrany a božské moci. Postupem času se stala i velmi destruktivní bohyní války, která ale také přinášela vítězství. Amenhotep III. nechal k její poctě vytvořit velké množství soch.

TIP: Vědci poprvé po 3 000 letech digitálně „rozbalili“ mumii faraona Amenhotepa I.

„V zádušním chrámu Amenhotepa III. se nacházelo velké množství soch, dekorací na zdech a dalších ozdobných prvků, než byl tento chrám těžce zasažen devastujícím zemětřesením asi v roce 1200 př. n. l.," okomentoval objev Hourig Sourouzian. Nalezené sochy by se měly po důkladném prozkoumání vrátit na původní místa v zádušním chrámu. 

Střední až pozdní doba bronzová byla podle vědců období, kdy se usedlé zemědělské komunity rozšířily po jižní Británii a rozvíjely se rozsáhlé obchodní stezky. Ty umožnily transport rud pro výrobu bronzu. Rozšíření bronzových artefaktů a surovin také svědčí o obchodních sítích propojujících rozsáhlé části Evropy.

„Dlouho jsme se domnívali, že dálková mobilita byla omezená jen na malé procento populace, jako byli obchodníci nebo malé skupiny válečníků. Tato nová genetická data ale ukazují, že se této mobility účastnilo značné množství lidí z celého spektra společnosti,“ uvedl archeolog Ian Armit z Univerzity v Yorku.

Spojená bronzová Evropa

Nově příchozí se intenzivně mísili s obyvateli jižní Británie hlavně v letech 1000 až 875 př. n. l. Kombinace genetických a archeologických dat pak naznačila, že se genetická struktura měnila spíše v důsledku trvalých kontaktů mezi územím dnešní Británie a pevninskou Evropou než násilné invaze nebo jedné velké migrace. Šlo o obchodní cesty, smíšená manželství nebo pohyby rodinných skupin.

Podle vědců byli migranti s největší pravděpodobností z komunit žijících na území dnešní Francie či přilehlých částí Evropy. Petr Velemínský z Národního muzea sdělil, že díky studii byl provedena i genetická charakteristika stovky jedinců z českého území datovaných od neolitu až po dobu laténskou.

Jedni z nejstarších cizinců v Británii byli nalezeni v Kentu. To naznačuje, že právě jihovýchod mohl být „vstupní branou“ migrantů na ostrov. Výzkum tak odpovídá výsledkům předchozích analýz z některých lokalit, třeba Cliffs End Farm, odkud pocházejí ostatky lidí, kteří strávili dětství na kontinentu. Studie také posílila předpoklad, že se keltské jazyky v Británii vyskytly už v pozdní době bronzové a svědčí proti hypotéze masové migrace a šíření těchto jazyků do Británie až v době železné.

Vědce překvapilo i zjištění, že u lidí na území Británie v době bronzové výrazně vzrostla schopnost trávit mléčné výrobky, a to na rozdíl od kontinentních populací. Podle týmu tak na ostrovech lidé mléčné výrobky využívali odlišným způsobem – z ekonomických nebo kulturních důvodů.

TIP: Vědci použili genetická data k rekonstrukci podoby dívky z doby bronzové

Potvrzení, že doba bronzová byla doba četných a trvalých kontaktů mezi komunitami má dopad i pro středoevropský archeologický výzkum. Michal Ernée z Archeologického ústavu Akademie věd také uvedl, že účast na studii umožnila začlenit analýzy vzorků z českého území do celoevropského kontextu, což může mít přínos i pro další výzkumy. Studii vedli vědci z Univerzity v Yorku, ve Vídni a Harvard Medical School. Spolupracovala zhruba desítka vědců a vědkyň z Česka.

Saturnův měsíc Mimas je známý především pro svou podobnost s fiktivní Hvězdou smrti z Hvězdných válek. Vědce ale víc zaměstnává jeho chování než jeho vzhled. Dřívější pozorování dnes již skončené mise sondy Cassini totiž ukázala, že je Mimas podezřele vratký. Badatelé již tehdy upozorňovali, že podivné chování Saturnova měsíce by mohla vysvětlovat existence podpovrchového oceánu.

Nová analýza dat shromážděných sondou Cassini tuto teorii potvrzuje a doplňuje. Podle Alyssy Rhodenové, výzkumnice ze Southwest Research Institute, je pravděpodobné, že se pod ledovou krustou Mimasu skutečně nachází tekutý oceán. Naznačují to podle ní matematické modely tepelného toku z povrchu měsíce. Podpovrchový oceán by se podle vědců mohl nacházet v hloubce od 24 do 31 kilometrů pod povrchem.

Na rozdíl od dalších potenciálně vodních světů nejsou na Mimasu patrné žádné známky lámání ledové kůry nebo jiné známky geologické aktivity. Matematické modely a počítačové simulace ale naznačují, že by Saturnův měsíc mohl klamat tělem.

TIP: Věčná záhada: Odkud se vzala voda na Zemi?

„Ověření Mimasova postavení jako oceánského měsíce by pomohlo posoudit věrohodnost různých modelů jeho vzniku a vývoje. To by nám pomohlo lépe porozumět Saturnovým prstencům a měsícům střední velikosti, a také rozšířit množství potenciálně obyvatelných oceánských měsíců, zejména u Uranu. Mimas je proto skvělý cíl pro naše další zkoumání,“ shrnuje nová zjištění doktorka Rhodenová.

Pro výkon služby prezidenta, ale i pro plynulý hospodářský chod Pražského hradu bylo zapotřebí koní jezdeckých, kočárových i tažných. První koně na jaře roku 1919 Hradu zapůjčilo Ministerstvo národní obrany a Policejní ředitelství. Následujícího roku Masaryk rozhodl, že se odkoupí – týkalo se to Hektora, Máni, Fanouše a Krásy (později se počet koní rozrostl a ustálil na 10 až 12 „kouscích“).

Původně spadali pod Hospodářskou správu Pražského hradu, v červenci 1922 byli na přání prezidenta někteří koně a příslušenství převedeni pod Správu domácnosti prezidenta republiky v Lánech a hrazeny z jeho soukromého rozpočtu. Šlo zejména o jeho osobního, oblíbeného koně Hektora, který vynikal patrně tím, že byl spolehlivý kliďas.

Hnědouš s hvězdou 

Hektor byl označován za „prezidentského“ a v různých evidenčních či kmenových dokumentech u jeho jména figurovala poznámka „T.G.M.“, popřípadě vykřičník nebo jiné znaménko důležitosti. Tento „jezdecký světlý hnědouš s hvězdou, obě přední nohy přes 1/2 spěnky, obě zadní přes spěnku a korunku kropenaté bílé“, byl zakoupen roku 1920 ve věku 15 let od Policejního ředitelství za odhadní cenu 12 000 Kčs a od roku 1922 byl „živen na útraty pana presidenta“.

Zároveň však Masaryk chtěl jednoho silnějšího koně „pro případ, že by jeho kůň (Hektor) schromnul a kvůli výměně“. Kancelář proto usilovala „získati alespoň dva koně pro osobní potřebu pana presidenta, kteří by svým charakterem co nejvíce odpovídali koni Hektoru“. Zde je na místě zmínit,  jakými kvalitami museli hradní koně disponovat. 

„První podmínkou jest, aby kůň byl dobrého a klidného charakteru,“ dozvídáme se z korespondence mezi přednostou Vojenské kanceláře prezidenta generálem Silvestrem Bláhou a ministrem pro zásobování lidu Rudolfem Bechyněm, „toho lze očekávati spíše u koně staršího. Proto na radu odborníků doplnili jsme nyní stav koní koňmi spolehlivými ve věku od deseti let výše.“

Nadto nesměl být kůň ani příliš vysoký ani moc široký (za optimální výšku v kohoutku se považovalo 170 cm), zato měl být chodivý, k ježdění s volnými otěžemi, elegantní a figurantní, sympatické barvy, nesměl klopýtat, lekat se zvuků aut, motocyklů, kol, povozů, ale ani hromádek štěrku, patníků, příkopů s vodou, štěkotu psů, zpěvu ptactva, divoké zvěře a tak dále. Musel mít příjemný klus i cval, nesměl reagovat na bezděčné píchnutí ostruhou nebo potrhnutí otěžemi, neskákat při přecházení příkopů a klád a ještě nebýt příliš citlivým vůči mouchám.

Není divu, že při takových nárocích „koňská migrace“ byla docela vysoká a sehnat koně s výše popsanými vlastnostmi představovalo úkol téměř nadlidský. Jako příklad poslouží případ klisny Lahire. V létě roku 1924 ji doporučil vedoucí protokolu prezidenta Viktor Hoppe: „Lahire jest z těch nejušlechtilejších koní, které rakouská vojenská správa soustředila při vypuknutí války v jezdecké škole v Hranicích na Moravě.“ Za rok však Správa Pražského hradu sdělila, že „klisna Lahire nevyhovuje pro přílišné mládí a živost pro službu u pana presidenta". Lahire tedy převzala vojenská správa jako služebního koně pro generála Hoppeho.

Masaryk v sedle

Prezident se rád pohyboval a do vysokého věku jezdil na koni hodinu i dvě denně. V knize Pražský hrad za T. G. Masaryka se uvádí: „Někdy svými fyzickými výkony uváděl do zoufalství odpovědné činitele. Na 76letého prezidenta si stěžoval policejní ředitel Šlechta, že kluše při jízdě na koni přes koleje a že tím ‚vzniká velmi snadno nebezpečí, že koni zasune se část podkovy mezi koleje a kůň by mohl upadnouti a pana presidenta shoditi‘. V uklidňující poznámce napsal na okraj stížnosti přednosta vojenského oddělení prezidentovy kanceláře generál Čeček: ‚Ano, to je částečně pravda; přes koleje přejíždí však pan president velmi pozorně. Myslím, že nebezpečí není tak veliké, zvláště když p. p. jezdí na Hektorovi. Jezditi krokem nedovoluje mnohdy čas.‘“

Následující příhoda zaznamenaná v kronice obce Kačice, jež sousedí s Lány, však svědčí o tom, že kůň klidný neznamená necitlivý: „První president T. G. Masaryk velmi rád a často konal vyjížďky po celé zdejší krajině, z počátku koňmo neb v otevřeném kočáře, v poslední době autem. Snad všichni zdejší lidé jej znali osobně a mnozí mají naň velmi pěkné vzpomínky. Naší obcí a jejím okolím projížděl nesčíslněkrát, ač jednou málem by ho tu bylo potkalo neštěstí. Dne 30. května 1925 v 18.30 h jel při své obvyklé vyjížďce p. president na koni po státní silnici v Kačici směrem k Lánům s jedním členem Hradní stráže a vrchním podkoním Josefem Krejčíkem.“

„Když přijeli k domu Antonína Koláře č. p. 25, lekl se kůň, na němž seděl president, malého chlapce, jenž vyběhl z ulice, a počal couvat napříč přes silnici, až před domem p. Koláře sjel zadníma nohama do silničního příkopu asi 1 m hlubokého. Kůň se zabořil zadníma nohama a svalil se tak, že levou stranou zadku byl opřen o opačnou stěnu silničního příkopu, ležel na levé straně a přední nohy měl na kraji silničního banketu. Pan president při pádu koně spadl a pravou nohu měl pod břichem koně. V důsledku toho nemohl p. president zpod koně sám vylézti a lze jen děkovati tomu, že kůň po pádu zůstal v poloze, jak do příkopu padl, nesnažil se sám vstáti a tím uchránil p. presidenta od zranění.“

Panu prezidentovi přiběhli na pomoc svědkové příhody. Místní mlynář Hakl se nabídl, že ho odveze k lékaři, ale Masaryk odmítl s poznámkou, že mu nic není. Ve mlýně si umyl ruce, vrchní podkoní mu očistil šaty, ihned nasedl na koně a odjel do Lán. Na výslovné přání prezidenta nebyla nehoda vyšetřována ani medializována.

Druhý život Hektora

Na jaře roku 1931 Hektor pobýval na léčení v Kladrubech z důvodu zchvácení kopyt a nakonec podstoupil operaci.  Do hradní stáje proto na zkoušku přibyli koně Cigán (od jezdecké policie), Ind a Gejša (oba od vozatajského praporu), s níž byl prý Masaryk velmi spokojen. Roku 1932 potom poslali do Lán z hřebčína v Prešově valacha Oiseau, který byl soustavně školen v jízdě pod sedlem a připravován pro prezidenta.

Přestože docent Jan Sigmund původně odhadoval, že „prognosa u koně Hektora jest s ohledem na jeho pokročilé stáří dosti dubiosní (tedy pochybná),“ po jeho operaci koncem července referoval: „Zdravotní stav osobního koně pana presidenta se v poslední době tak podstatně zlepšil, že již vůbec nekulhá (...), dal jsem jej již okovat a pomalu jej zajíždíme pod sedlem, aby si zvykal na práci. Mírná práce na měkké půdě bude i pro jeho kopyta velmi dobrá. Koně zde ještě šest týdnů ponechám, bude-li bez komplikací, už jej definitivně okovem a předáme panu presidentovi. Doufám, že pan president na Hektoru ještě pár roků pojezdí.“

TIP: Prezidentovi huňáči: Míšu a Choďu darovali Masarykovi k narozeninám legionáři

Koncem ledna roku 1933 ale Hektor pošel v důsledku nádoru v trávicím traktu. Hned druhého dne přišli úředníci prezidentské kanceláře s návrhem, že by se kůň mohl vypreparovat. Masaryk s tím sice nesouhlasil, řekl, že se má celá věc uvážit, ale úředníci se domnívali, že „Hektor byl prvním a nejoblíbenějším koněm pana presidenta a je třeba zachovat jeho podobu budoucím generacím“. Jakkoli bizarní nápad se realizoval a preparovaný Hektor i se sedlem a uzdečkou byl určen pro Památník Osvobození na Žižkově. Za okupace se ocitl ve skladišti na Hradě a roku 1947 byl odevzdán Ústavu T. G. Masaryka v Bubenči.

Základ výzbroje letadlové lodi Furious tvořily stíhačky Sopwith Camel, které vznikly dalším vývojem typů Pup a Triplane. Jednalo se dvouplošník poháněný rotačním hvězdicovým motorem a nesoucí výzbroj dvou kulometů ráže 7,7 mm v přídi. Dosahoval maximální rychlosti 183 km/h a piloti si ho velmi oblíbili pro vynikající obratnost.

Velbloud slaví úspěch

Na začátku června 1917 dorazily první čtyři sériové stroje ke 4. peruti námořního letectva operující na západní frontě a již 5. června na něm Alexander Shook dosáhl první dvě potvrzená vítězství. V následujících týdnech se na camely začaly rychle přezbrojovat další perutě námořního i armádního letectva. Od podzimu pak létaly tři perutě těchto letounů i na italské frontě.

Během jara 1918 se na ně přezbrojila většina jednotek nově vzniklého RAF na západní frontě. Tvořily také páteř výzbroje jednotek chránící Británii před německými nálety, ale na podzim téhož roku už začínal „velbloud“ jako stíhací letoun pomalu zastarávat. Stále více se však používal k útokům na pozemní cíle, na něž vrhal tříštivé bomby a ostřeloval je kulomety. Camel se stal patrně vůbec nejúspěšnějším stíhacím letounem nasazeným dohodovými mocnosti a jeho piloti sestřelili 1 294 nepřátelských letadel.

Pro službu na plavidlech vzniklo 225 strojů Sopwith Ship Camel. Horní i spodní křídlo mělo menší rozpětí, trup byl za kabinou odnímatelný nebo sklopný a obsahoval nafukovací plováky pro případ havárie v moři.  

Směr Tondern

Sedmnáctého července Furious opět vyplula na moře ke druhému pokusu, jenž měl proběhnout o dva dny později v ranních hodinách. Tomu ale zase zabránila prudká bouře. Tentokrát však padlo rozhodnutí nevracet se a vyčkat, zda se utiší. Počasí se opravdu umoudřilo, a když loď dosáhla místa vzletu asi 70 km od Tondernu, začala letadla ve tři hodiny ráno opouštět palubu.

Do akce odstartovalo sedm stíhaček, které nesly každá po dvou pumách o váze 22,5 kg. Měly zaútočit ve dvou skupinách. První tvořili kapitáni Jackson, Dickson a poručík Williams. Druhou vlnu vedl kapitán Smart a poručíci Dawson s Yeulettem. Měl s nimi letět ještě kapitán Thyne, jenž ale musel kvůli poruše motoru nouzově přistát na moři. Tam se pro něj vydalo jedno z doprovodných plavidel, které nešťastného letce dokonce přejelo. Dotyčný měl ale obrovské štěstí, přežil a dostal se v pořádku na palubu. 

Drtivý úder

Zbylá letadla nabrala výšku a zamířila na jih podél dánského pobřeží. Po dosažení německé hranice se stočila na východ směrem k Tondernu, kam dorazila s prvními ranními paprsky ve 4.35. Velitel útoku kapitán Jackson měl po nalezení cíle dát ostatním signál pomocí červené vlajky, ale ve chvíli, kdy spatřil hangáry, nedokázal ji v kokpitu svého camelu najít. Jako první se do útoku vrhl kapitán Dickson.

Dokončení: Úder do hlubokého týlu: Nasazení letadlových lodí za Velké války (4)

První britská vlna se soustředila na největší hangár, který zasáhla třemi přímými zásahy. Pumy vyvolaly požár dvou ukrytých vzducholodí L 54 a L 60. Kapitán Smart útočil ve druhé vlně a situaci na zemi popsal: „Celé okolí bylo plné mechaniků nebo vojáků vyzbrojených puškami a kulomety, kteří na nás vedli velmi intenzivní palbu. Já jsem na plný výkon motoru přešel do střemhlavého letu a ve výšce 50 stop (asi 15 m – pozn. red.) proletěl nad zemí. Vyhnul jsem se palbě, ale kvůli husté kouřové cloně z výbuchů prvních pum jsem neviděl německé hangáry.“

Kdo by si přál běhat v kraťasech, které váží pět kilogramů? A kdo by uvěřil, že v těchto obrněných šortkách vydrží běžet déle nebo urazí stejný úsek v kratším čase? Přesně to však umí zprostředkovat takzvaný exosuit z dílny amerických a jihokorejských vědců. Spolu s dalšími podobnými zařízeními by měl pomáhat nejen zdravým, ale i nemocným. 

Oblékněte se do robota

Roboti už dávno nejsou těžká neohrabaná monstra. Pokrok v technologiích, materiálech i softwaru dovoluje vyrábět měkké roboty schopné se přizpůsobit těm nejrůznorodějším podmínkám. Vyrábějí se dokonce i oděvní roboty (označované v odborné literatuře jako wearable robots), které se oblékají podobně jako kusy šatstva a pomáhají člověku zvládnout fyzicky namáhavé úkoly. To, co bylo donedávna doménou komiksů pochybné kvality, se mění ve skutečnost. 

Zařízení označovaná v odborné literatuře jako exosuits představují měkkou variantu podstatně robustnějších robotů, pro něž se vžil název exoskeleton. Oděvní roboty slibují pomoc pacientům po vážných úrazech a lidem s vrozenými defekty, ale také seniorům, kterým už činí pohyb vlastními silami potíže. Najdou však uplatnění i u zdravých lidí v produktivním věku, jimž může exosuit usnadnit fyzicky namáhavou práci. 

Nejnovější oblékací robot se na první pohled podobá šortkám z elastického materiálu. Od běžných běžeckých kraťasů se liší elektromotorkem s řídicí jednotkou, akumulátorem a kabely připevněnými k nohavicím. S výjimkou pohonné jednotky a akumulátoru jsou všechny jeho součásti vyrobeny z elastických materiálů. Váží sice pět kilo, ale ve srovnání s dřívějšími roboty sloužícími k podobným účelům je velmi lehký.

Další revoluční novinkou, kterou přináší, je možnost dvou různých režimů – chůze a běhu. Na vývoji těchto turbošortek pracovali američtí vědci z Wyss Institute for Biologically Inspired Engineering na Harvard University a z University of Nebraska v Omaze společně s kolegy ze soulské Chung-Ang University.

Jak rozběhat exosuit?

Motory pohonné jednotky nového exosuitu uvádějí do pohybu lanka připevněná k tkanině šortek. Tah kabelů pak napomáhá přirozenému pohybu kyčlí. Robot vlastně doprovází nohu v jejím obvyklém pohybu a přebírá část práce jejích svalů. Významně se tedy snižuje množství energie, kterou člověk při pohybu dolní končetiny vynakládá. Exosuity pomáhající lidem při pouhé chůzi sloužily už dříve. Byly z elastických materiálů a dovolovaly zcela hladký a přirozený pohyb. Při vývoji exosuitů, které by pomáhaly i při běhu, už ale vědci nebyli tak úspěšní.

Běh totiž vyžaduje pohyby kloubů a svalů, jež se od pohybů při chůzi dost zásadně liší. „Člověk sice nemá s přechodem z chůze k běhu a naopak nejmenší problém, ale v případě exosuitů to tak jednoduché není,“ vysvětlil v rozhovoru pro server Gizmodo biomechanik Philippe Malcolm, který řídil výzkumný tým na University of Nebraska. K tomu, aby exosuit podporoval chůzi i běh, je zapotřebí speciální systém. „My jsme pro tyto účely vyvinuli algoritmus, který detekuje, zda člověk jde, nebo běží. V závislosti na tom pak robot přepíná na příslušný silový profil, aby exosuit sloužil dokonale svým účelům,“ dodává Malcolm.

Šortky pro chůzi i běh

Prototyp prošel náročnými testy, v kterých ho prověřili zdraví dobrovolníci, a to v nejrůznějších podmínkách a režimech. Osvědčil se třeba při běhu na běžeckém pásu, ale i při běhu do vrchu. Vědci při tom měřili výdej energie a ten porovnávali s pohybem za stejných podmínek bez exosuitu. Výsledky publikované v předním vědeckém časopise Science nejsou nijak omračující, ale přesto působí přesvědčivě a ve výhledu slibují další výrazné zlepšení. 

„Zjistili jsme, že exosuit snižuje spotřebu energie při chůzi o 9 % a při běhu o 4 %,“ konstatoval Malcolm. U jiných zařízení, která pomáhají pouze při chůzi, nebo pouze při běhu, se podařilo dosáhnout výraznější úspory energie vynakládané chodcem nebo běžcem. „Ale v našem případě se i tak jedná o statisticky významné snížení. Navíc celý systém má rezervy, a lze proto očekávat další zvýšení jeho účinnosti,“ dodává. 

Technologie budoucnosti

S exosuitem se chodec či běžec cítí, jako kdyby mu v těžišti ubylo z tělesné hmotnosti 6 až 8 kilogramů. Vzhledem k tomu, že samotný exosuit váží 5 kilogramů, nejde o rozdíl nějak výrazný. Prototyp však nevyužil to nejlepší ani v použitých materiálech, ani v konstrukci jednotlivých částí. Vědci pracují na modelech exosuitu z lehkých kompozitů s výrazně miniaturizovanou pohonnou jednotkou. Ty by měly vážit jen 3 kilogramy. A ani to není konečná.

Velkou výhodou nového exosuitu je, že jeho zvládnutí neklade na uživatele nijak vysoké nároky. Vyžaduje sice určitý trénink, ale ten není nijak komplikovaný. Člověk při chůzi a běhu intuitivně využívá setrvačnosti pohybujících se částí těla, těží z pružnosti svalů i šlach. Pomocné pohyby exosuitu mohou někdy tento pasivní pohon utlumit, protože svou silou působí proti němu. Je proto důležité, aby člověk a exosuit našli společnou řeč a pracovali ve vzájemném souladu. 

Testů účinnosti se zúčastnili zdraví dobrovolníci, kteří už s exosuitem nějakou dobu trénovali. „Tito lidé potřebovali určitý čas k tomu, aby se systému přizpůsobili a naučili se těžit z jeho výhod,“ vysvětluje Phillipe Malcolm. „Nepotřebovali však pro zvládnutí exosuitu žádné speciální instrukce. Jednoduše se do zařízení oblékli a nějaký čas v něm chodili,“ doplňuje.

Od průmyslu po medicínské lůžko

Zatím máme jen rámcovou představu o tom, kde všude najdou exosuity uplatnění. Model se zabudovanou oporou zad by mohl například usnadnit přenášení těžkých břemen a snížit přitom riziko zranění. Lidem s postižením by pomáhal při rehabilitaci nebo by jim usnadňoval pohyb vlastními silami. Exosuit ale zatím neumožní chůzi ani běh ochrnutým lidem. Je to pouze jakýsi posilovač nohou. Sám o sobě není s to zajistit oporu ochrnutému tělu a uvádět do pohybu zcela bezvládné končetiny. Ukazuje se však jako skvělý pomocník lidí, kteří mají z nejrůznějších důvodů sice funkční, ale ochablé svaly. 

V létě roku 2019 začala bostonská společnost ReWalk Robotics prodávat měkký exosuitový systém určený pro rehabilitační kliniky. Při jeho výrobě využívá firma zkušenosti, které získala během spolupráce s harvardským týmem. Exosuit označovaný jako ReStore Exo-Suit byl v červnu 2019 schválen americkým Úřadem pro potraviny a léčiva jako fyzioterapeutická pomůcka pro lidi, kteří mají omezený pohyb dolních končetin v důsledku prodělané cévní mozkové příhody. ReStore Exo-Suit napomáhá pacientům s pohybem v kotnících, ale pracuje na stejném základním principu jako popisovaný chodecko-běžecký exosuit usnadňující pohyb kyčlí.

Pomoc ochrnutým lidem

Příchod exosuitů neznamená, že lidé dají sbohem exoskeletům. Ty jsou sice podstatně těžkopádnější než jejich lehké elastické alternativy, ale v některých ohledech zůstávají nenahraditelné. Jejich tuhá konstrukce, s kterou je člověk napevno spojený, skýtá tělu potřebnou oporu. Exoskelety proto dovolují pohyb i ochrnutým lidem. Experimentálně se už dokonce podařilo propojit ovladače exoskeletu s mozkem člověka.

Aktivita mozku je snímána z povrchu hlavy podobně, jako když se pořizuje záznam elektroencefalografu. Zachycené signály jsou výkonným počítačem dešifrovány a převedeny do povelů pro adekvátní akce exoskeletu. Ukázka toho, co takové exoskelety umějí, byla k vidění při slavnostním zahájení světového šampionátu v Brazílii v roce 2014. Slavnostní výkop tehdy provedl Juliano Pinto ochrnutý na dolní polovině těla. Pomohl mu k tomu experimentální exoskelet řízený myšlenkami.

TIP: Ochrnutý závodník pokořil rekord maratonu pro běžce s exoskeletem

Americká firma ReWalk vyrábí exoskelet, který usnadňuje chůzi paraplegikům odkázaným na vozík. Zařízení v ceně začínající na 70 000 dolarech (zhruba 1,5 milionu korun) umožní lidem ochrnutým na dolní polovině těla chůzi o berlích. Pacient ovládá exoskelet rukou. Podle potřeby si spouští předem naprogramovaný rytmus kroků. Chůze s exoskeletem není jednoduchá a vyžaduje trénink. Pro paraplegiky je náročná především koordinace pohybu s naprogramovanými pohyby exoskeletu a jednoduché není ani udržování rovnováhy. Chůze v exoskeletu však paraplegikům prospívá, protože vystavují svůj organismus mnohem přirozenější zátěži. Příznivě se to promítá například do stavu jejich oběhového systému.

Lidé mají na svém kontě celou řadu druhů živočichů, rostlin i dalších organismů, jejichž vyhynutí zavinili. V naprosté většině případů to nebylo z nějakého zlého úmyslu, jen jsme nedohlédli důsledky svých činů. Vyhubili jsme i původně velice početné druhy, jakým byl například holub stěhovavý (Ectopistes migratorius), i když v tomto případě šlo o druh, který měl neobvyklou slabinu – tito kdysi nejhojnější ptáci na Zemi se nebyli schopní rozmnožovat, když jejich početnost poklesla pod určitou mez. Mohou i jiní živočichové než lidé způsobit vyhynutí dalších druhů?

Invaze a výměny

Odpověď zní ano. Zmíněný stav obvykle nastává, když se nějaký úspěšný živočich dostane do oblasti, kde se předtím nevyskytoval. V takové situaci bývá řada místních druhů ohrožení, ať už kvůli lovu, parazitaci nebo třeba změnám prostředí. Případy tohoto typu známe i ze současnosti či nedávné historie a lidé v tom obvykle mají svou roli, i když nepřímou. V moderní době se totiž z úspěšných živočichů mohou stát invazní druhy, které se šíří na nových územích, včetně ostrovů, jejichž původní obyvatelé bývají velmi zranitelní.

Jedním z nejhorších invazních druhů dnešní doby je kočka domácí. Jak uvádí odborník na biologické invaze Tim Blackburn z britské University College London, kočky již podstatnou měrou přispěly k vyhynutí desítek druhů,  především ptáků. Například v USA jsou kočky pro ptáky větší hrozbou než lidé s puškami.

TIP: Karibik býval plný zajímavých savců: Dokud sem nedorazili lidé

K vymírání kvůli náhlému setkání do té doby izolovaných druhů živočichů ale docházelo i v dávné minulosti, jen ne tak často. Známým případem je takzvaná „Velká americká výměna“, která vrcholila asi před 2,7 miliony let. Došlo k ní kvůli vytvoření Panamské šíje, která propojila do té doby oddělené kontinenty Severní a Jižní Ameriku. Živočichové ze severu pronikli na jih a naopak, přičemž ti původem ze Severní Ameriky byli jednoznačně úspěšnější. Řada skupin i jednotlivých druhů živočichů Jižní Ameriky v této době vyhynula.