Ve vzdálenosti přibližně 710 světelných let od nás se v souhvězdí Vodnáře nachází mimořádně zajímavý hvězdný systém. R Aquarii je takzvaná symbiotická dvojhvězda, přičemž toto označení se odvíjí od skutečnosti, že se takový hvězdný systém projevuje zářením, v jehož spektru se v jakési „symbióze“ vyskytují dva typy spektrálních čar.

Symbiotickou dvojhvězdu obvykle tvoří těsný pár červeného obra s bílým trpaslíkem. Často se stává, že dvojhvězda je navenek proměnná, tedy že její záření zeslabuje a opět zesiluje. Přesně to je případ systému R Aquarii, jehož krásný složený snímek se nedávno objevil na stránkách agentury NASA. Připomíná Sauronovo oko, které ale není symbolem zlé moci, nýbrž strašlivých sil extrémní fyziky.

Divoké manželství obra s trpaslíkem

Červený obr systému R Aquarii se projevuje jako dlouhoperiodická proměnná hvězda typu Mira. Svou jasnost mění výrazně, dochází k tomu ale postupně a během dlouhého časového období. Jeden takový cyklus trvá o něco déle než rok. Jeho hvězdný společník, kterým je bílý trpaslík, svou mateřskou hvězdu obkrouží jednou za 44 let. 

TIP: Vědecká záhada: Proč se dvojhvězda s bílým trpaslíkem FO Aquarii zatmívá?

Na složeném snímku R Aquarii je mimo jiné patrné, že jde o eruptivní proměnnou dvojhvězdu. Červený obr vyvrhuje materiál, který k sobě přitahuje bílý trpaslík. Jednou za čas dojde k termonukleární explozi, která sice nemá proporce supernovy, ale i tak stojí za to. Na snímku pořízeném ve viditelné oblasti Hubbleovým vesmírným dalekohledem jsou červeně a tmavě modře zobrazená mračna chladného materiálu minulých explozí.

Kromě toho jsou do snímku svítivě fialovou barvou vložena pozorování vesmírné rentgenové observatoře Chandra, zachycující rentgenové záření rázových vln, které vznikají, když polární výtrysky erupcí trpaslíka zasáhnou okolní kosmický materiál.

Atraktivních míst, na nichž se lze pokochat skutečnými ptačími skvosty, je na světě nepřeberně. Jenže ty vyhlášené, jako je Amazonie, Konžská pánev nebo Nová Guinea jsou pro našince extrémně drahé, špatně dostupné a často i nebezpečné. Naštěstí se člověku nabízí i místa finančně a logisticky přívětivá, přitom co do pestrosti ptačí fauny za zmíněnými oblastmi nijak nezaostávající. To, které mně přijde na mysl jako první, se nachází v Malajsii, nedaleko hlavního města Kuala Lumpur. 

Únik z dusna velkoměsta

Otupělého dusnem, smogem a vlhkem mě konečně metropole Kuala Lumpur vyvrhla na svém severozápadním okraji. Z nedalekého Kuala Kubu Bharu má podle informace od domorodců vyjíždět autobus do chladivého, tichého a relaxovaného Bukit Fraseru „každou hodinu“. Jenže stejně jako během většiny mých dřívějších návštěv autobus nejenže nejede každou hodinu, ale nejede vůbec. Vyrážím proto taxíkem. Řidič si mě pamatuje a poznamenává: „Minule jsme za jízdy viděli orla, že?“ Za čelním sklem taxíku se klidně usmívá soška Buddhy, která předznamenává atmosféru mé cílové destinace.

Silnice mírně stoupá, až poslední desítka z celkem 40 kilometrů se vine v krkolomných zatáčkách utopených v šťavnaté bujnosti tropické vegetace. Nakonec se taxík vynoří ze sevření lesního porostu a před námi se otevře zvlněná planina s hotely a rozlehlým golfovým hřištěm. Vše obklopeno lesem, který se přes kulisy kopců táhne až daleko za obzor. Ale moment! Golfovým hřištěm?! Inu, je to tak. Vždyť jsme v bývalé anglické kolonii – i místní tuto lokalitu často označují jako Fraser's Hill. Už první kroky v místním mírném podnebí přinášejí opojnou úlevu od nížinné sauny křížené s mikrovlnkou. 

Ranní chorál a hostina

V časném ranním šeru vyrážím po jedné z mnoha lesních stezek. Opatrně – kluzké bahno, strmost cesty a stařecky pokroucené kořeny, které se přes ni vinou, není dobré podcenit. Jsem sice jen pět stupňů severně od rovníku a v nijak závratné nadmořské výšce (asi 1 200 m n. m.), ale i tak se třesu zimou. Pomalu svítá a naprosté ticho protne první ptačí hlas – hašteření rodinky timálií ocasatých (Heterophasia picaoides). Rychle se přidávají další: různé druhy timálií, bulbulů, lejsků a jiných pěvců. Celý ranní chorál ale trvá jen chvíli, něco mezi čtvrt a půlhodinou. A je zase ticho…

Teď není času nazbyt – rychle strhávám pijavku, které se podařilo protáhnout se skrz tkaničkovou dírku mých bot, a rovnou se přesouvám na nejlepší místo k focení ptáků v Bukit Fraseru – k Jelai Highland Resort. Každé ráno se sem slétají desítky druhů ptáků „na snídani“. Prostřeno je bohatě pro masožravce (tučné noční můry přilákané pouličním osvětlením) i vegetariány (květy a plody ozdobných rostlin vysázených kolem parkoviště). Můžu oči nechat na sytě oranžovo-červeně vybarvených timáliích stříbrouchých (Mesia argentauris), zářících kontrastních barvách krasky zelenavé (Cissa chinensis) i zářivě žlutém „číru“ žluny větší (Picus flavinucha).

Ptáci ve vlnách

Vím, že zbytek dne je třeba strávit na „šoulačce“ – období bez pohybu jediného pírka pak jen na chvíli přeruší „ptačí vlna“. To se z ničeho nic vynoří deset, dvacet nebo i víc ptáků, freneticky sbírají potravu, odhánějí konkurenty a vyhlížejí případné predátory. Pávíci bělohrdlí (Rhipidura albicollis) plaší kořist roztahováním dlouhého vějíře ocasních per, timálie malajské (Alcippe peracensis) obratně šplhají po popínavých liánách, drongo dlouhoocasý (Dicrurus remifer) obratně vystřelí do prostoru a sedá na své původní místo – teď už ale s plným zobákem.

Ptáka pohybujícího se po kmeni hlavou dolů sice kvůli zářivě bílým mrakům v pozadí vidím jen jako siluetu, ale záměna je nemožná: v této nadmořské výšce může jít pouze o brhlíka brýlatého (Sitta azurea). Ani jsem se nestačil rozkoukat a zkontrolovat všechny členy vřícího hejna a už tu zase stojím sám. Les ztichl.

Ale ne nadlouho. Odněkud z koruny stromu se pomalu rozjíždí pronikavá řehtačka a stoupá až do téměř nesnesitelného crescenda. Po řadě zkušeností z tropů jsem nezanedbal domácí akustickou přípravu, takže teď netrávím nekonečné desítky minut marným hledáním původce hlasu, jako když jsem jej před lety slyšel poprvé na Sumatře.

Vousák pruhozobý (Psilopogon pyrolophus) sice v atlase vypadá nápadně, ale podobně jako většina druhů vousáků je v zeleném protisvětle stromových korun prakticky neviditelný. Prozradí jej právě hlas, který by mnohý laik pokládal spíš za cikádu. Ostatně naprostou většinu ptáků v tropech – a to nejen malajských a horských – nejdřív uslyšíte a až pak uvidíte (pokud vůbec). Snad nejčastější fráze, kterou si můžete přečíst u druhových charakteristik v tropických ptačích atlasech, zní „poměrně běžný, často slyšet, vzácně vidět“. 

Letec bez peří

Někdo to rád akční, jako účastníci ptačích vln. Jiní to raději klidné. K těm druhým patří třeba lejsci velcí (Niltava grandis), kteří se nikam neženou. Vysedávají na otevřenějších místech, kolem silnic i stezek, a vylétávají za kořistí. Podobně jako drongové – nebo „náš“ lejsek šedý (Muscicapa striata) – se pak typicky vracejí na svůj původní posez. Fantasticky sytě modročerní samci i hnědavé samice s modrou čepičkou najdete často sedět nedaleko od sebe. Podobnou vysedávací loveckou strategii tu využívá i trogon rudohlavý (Harpactes erythrocephalus).

Při všem tom pozorování ládujících se ptáků jsem úplně přestal vnímat jaký mám sám hlad. Už je po poledni a jako každý den začíná pršet (ne že by občas déšť neodstartoval už během snídaně). Volným tempem se vracím po silnici – těm se totiž na rozdíl od lesních cest pijavky vyhýbají. A dobře jsem udělal: to, co nade mnou přelétne, totiž nemá peří! Dráček létavý (Draco volans) je ještěr patřící do čeledi agamovitých (Agamidae), který díky kožnímu záhybu na svých prodloužených žebrech elegantně přeplachtil přes cestu a hned po přistání prakticky zmizel díky svému dokonalému kryptickému šatu. Kdybych jej nezahlédl v letu, je šance, že jej rozpoznám na mechy a lišejníky pokrytém kmenu nulová.

Po silnici od horské stanice

Tak jako ostatně kdekoli jinde, i v Bukit Fraseru potkávám nejvíc ptáků tam, kde by je laik nečekal – ne v „panenském“ deštném lese, ale kolem vyasfaltovaných cest. Přímo v „Hill Station“ (tedy horské stanici, kam kolonizátoři prchali před nesnesitelným peklem tropické nížiny) láká ptáky bohatá nabídka okrasných bylin, keřů i stromů. Nejčastěji na nich potkáte dva z místních druhů čeledi strdimilovitých (Nectariniidae): droboučkého strdimila černohrdlého (Aethopyga saturata) a překvapivě velkého strdimila proužkovaného (Arachnothera magna). Ačkoli by mohl velikostí těla konkurovat našemu špačkovi, dokáže se akrobaticky obratně pohybovat po tenkých větévkách, aby se dostal k nektaru a drobnému hmyzu ukrytému v květech.

„Stanice“ je s okolním světem spojená dvěma cestami. Tradiční osmikilometrová Old Road byla až do doby před deseti lety jediným způsobem, jak se do Bukit Fraseru dostat. Prudké svahy cestě vnutily její omezenou šířku. Proto silnice fungovala jako střídavá jednosměrka: v liché hodiny se jezdilo nahoru, v sudé dolů. Tento způsob ostatně nejspíš poznáte i dnes, protože New Road je pro automobilovou dopravu většinou uzavřená kvůli častým sesuvům půdy.

Obě cesty poskytují skvělou příležitost jak nakouknout přímo do korun plodících a kvetoucích stromů – ty jsou nejlepším jevištěm, kde se nám opeřenci představí. Obě cesty navíc klesají až do nadmořské výšky kolem 800 m n. m. Výškový rozdíl 400–500 metrů oproti Bukit Fraseru se nemusí zdát jako nijak zásadní, ale ptactvo to vnímá jinak: už během cesty dolů z letoviska se začnou objevovat nové druhy, které v horském mlžáku nenajdete, a ptačí fauna o těch pár set metrů níž má jen málo společného s druhovým složením v horách.

Jistota nerušené přírody

Podobnou ptačí faunu jako tady byste našli i jinde v pohoří Titiwangsa, které tvoří páteř Malajského poloostrova. Jenže tato možnost je spíše teoretická – jediná možnost, jak se dostat do malajských hor, je navštívit některou z „hill stations“. A ty jsou jen čtyři. Ultrakomerčním Genting Highlands nedaleko Kuala Lumpuru se každý soudný milovník přírody vyhne dalekým obloukem. Nejseverněji ležící Bukit Larut naopak postrádá jakoukoli infrastrukturu (ale lze jej navštívit v rámci jednodenních výjezdů z nedalekého města Taiping). Nejznámější a nejklasičtější destinací jsou pak jednoznačně Cameron Highlands – dnes bohužel silně devastované developery a rok od roku více zaplavené turisty. 

Bukit Fraser si jako jediný dodnes udržel všechna pozitiva a návštěvnické jistoty. Můžete se celé hodiny nerušeně procházet lesem a nepotkat žádné další živáčky kromě těch, kterými Bukit Fraser proslul. Tedy ptáky.

Výjimečný Bukit Fraser

Proč je vlastně Bukit Fraser tak výjimečný? Podle útlé ale užitečné knížky Mortena Strange (Birds of Fraser's Hill) můžete v oblasti zahlédnout 257 druhů ptáků; k tomu je třeba přičíst dalších 33 druhů, které byly zaznamenány při odchytech ptáků do sítí. Pro srovnání – v celé České republice bylo historicky zaznamenáno kolem 400 druhů ptáků; z toho ale celou třetinu tvoří vzácní zatoulanci, které na našem území prakticky nemáte šanci znovu uvidět ani kdybyste „na ptáky“ chodili celý život. 

TIP: Entomologův ráj: Noční dramata v srdci Malajsie

Část druhů na seznamu Bukit Fraseru tam ovšem neuvidíte celoročně – jde o zimní migranty ze severnějších oblastí kontinentu. V každém případě je toto malé území jedním z nejlepších míst na pozorování ptáků v celé Asii. Není divu, že se zde každoročně přijíždějí utkat soutěživí ptáčkaři ve slavné soutěži „Fraser's Hill International Bird Race“, v níž se vítězem stává ten, kdo dokáže za 24 hodin zpozorovat největší počet druhů.

Od letošního roku je ve Švýcarsku možné požádat o úřední změnu pohlaví bez toho, aby bylo třeba cokoliv dokládat. Podle novely švýcarského občanského zákoníku si každá osoba starší 16 let, která není v zákonném opatrovnictví, může upravit své pohlaví a jméno v rámci vlastního prohlášení na matrice. 

Nová pravidla se rozhodl využít nejmenovaný muž z Lucernu, který požádal o úřední změnu pohlaví. Jeho motivací byl dřívější odchod do důchodu – ve Švýcarsku mohou ženy odejít do důchodu v 64 letech, muži o rok později. Finanční motivací se muž nikterak netajil a rozhodně popřel, že by se cítil být ženou nebo měl jiné pohnutky související s genderovou identitou.

TIP: Úřední formuláře v anglickém Oxfordu nově znají i třetí pohlaví

Na možnost zneužití nového zákona upozorňoval již v listopadu loňského roku Michel Montini z Federálního ministerstva spravedlnosti. Zákon nicméně předpokládá, že žadatelé předkládají svou žádost v dobré víře a matriční úředníci nemají žádnou pravomoc jejich důvody posuzovat a přezkoumávat. O případném zneužití ustanovení může rozhodnout pouze nezávislý soud. Odpůrci nových pravidel upozorňují, že vedle dřívějšího odchodu do důchodu by novinka mohla sloužit také k vyhýbání se vojenské službě, která je ve Švýcarsku povinná pro všechny muže starší 19 let. Pro ženy je služba v armádě dobrovolná.

Je pravda, že omylem spolknutá žvýkačka vydrží v lidském těle sedm let? Naštěstí tvrzení, že tato pochoutka zůstane ležet v našich útrobách dlouhé roky, patří skutečně do říše mýtů, které však z nějakého důvodu stále slouží jako jeden z argumentů odmítačů žvýkaček. Ačkoliv gumová složka sama o sobě stravitelná není a projde tedy střevy nedotčena trávicími enzymy, nezůstane v těle déle než jakékoliv jiné látky. Mimochodem, není pravda ani to, že by se při žvýkání uvolňovaly plomby.

Nejen svěží dech

V medicíně – a v oblasti výživy zvláště – platí okřídlené rčení, že „jed od léku odlišuje pouze podávané množství“. Tvrzení, jež zastával už švýcarský renesanční lékař Paracelsus, lze vztáhnout i na žvýkačky. Je sice prokázáno, že jejich nadměrná konzumace může vyvolávat (v lepším případě) trávicí problémy od nadýmání po průjmy, nadměrné vylučování slin (a potažmo enzymů) navíc mimo jiné vyčerpává slinivku. Ale čas od času si vložit do úst dražé s oblíbenou příchutí nelze ani zdaleka označit za jakékoliv porušení zásad zdravého životního stylu.

Ba naopak: Možná, že benefity této kratochvíle nakonec převáží nad výše uvedenými riziky. Kdo od žvýkaček očekával jen svěží dech či rozptýlení od závislosti na nikotinu, měl by zbystřit – množství odborných studií prokázalo, že rejstřík potenciálně příznivých vedlejších efektů si zaslouží značné rozšíření. Zůstaneme-li pro začátek ještě u vlivu na trávicí soustavu, pak nelze opomenout často skloňovanou souvislost s hubnutím. Čas od času se lze dočíst, že žvýkání pomáhá v redukci hmotnosti. Mnozí z těch, kdo si ve snaze hubnout pečivě zapisují všechny spořádané kalorie, určitě zaznamenali, že s každou žvýkačkou si jich mohou odečíst rovnou 11 – tolik energie údajně vydáte na její sežvýkání.

Tvrzení, jehož původ je poměrně nejasný, zatím však nikdo přesvědčivě neprokázal – ovšem studie vypracovaná v roce 2006 pod vedením dvou vědkyň z britských univerzit v Liverpoolu a Leedsu už má o něco odbornější základ. Expertky zjistily, že pravidelné užívání žvýkaček nejen že snižuje chutě na sladké, ale dokonce nenásilnou formou vede dotyčného strávníka k tomu, že při jídle zkonzumuje v průměru o 35 kalorií méně. To je samo o sobě sice relativně zanedbatelné, ovšem v součtu za celý den vychází už relativně solidní číslo. 

Kouzelná moc slin

Kdyby se někdo snad přece jen nechal unést a zapomněl se v konzumaci orbitek kontrolovat, může ho uklidnit fakt, že žvýkačka mu pomůže výrazně snížit pocit pálení žáhy. Produkce slin totiž naředí množství trávicích kyselin vyplavených po těžkém jídle. Mimochodem, právě tvorba slin se často zmiňuje v souvislosti s opakovaně zdůrazňovaným reklamním sloganem, že žvýkačka je přece zdravá, vždyť pomáhá ke zdravým zubům.

Není to však žvýkačka sama o sobě, ale právě produkty slinných žláz, které chrání zubní sklovinu před naleptáním. Ne, že bychom snad měli nahradit použití kartáčku a pasty právě žvýkačkou, nicméně díky žvýkání se do ústní dutiny uvolní až desetinásobné množství ochranných slin. Ovšem pozor: Veškeré jejich účinky přijdou vniveč, pokud sáhnete po kyselých příchutích s pH nižším než 5,5. Zato žvýkačky s obsahem sladidla xylitolu – mimochodem jednoho z mála, s nimiž se nespojují téměř žádné negativní vedlejší účinky – dokážou navíc likvidovat bakterie v ústech.

Do školy se žvýkačkou

Není náhoda, že v prostorech, kde je zakázáno kouřit, mnozí svou závislost na nikotinu řeší právě žvýkačkami. Mechanický pohyb čelistí má skutečně uklidňující efekt – dokáže totiž zmírnit svalové napětí a díky produkci antistresových hormonů pak snižuje celkovou úzkost. Ukázalo se rovněž, že při žvýkání se zvýší prokrvení mozku (a to údajně až o 40 %, zejména v oblasti hippocampu). To je patrně důvod, proč obyčejná žvýkačka může podle psychologů zlepšit paměť. Jak prokázala další z britských studií na toto téma, účastníci paměťových testů, kteří měli možnost při nich žvýkat, si požadované termíny posléze snáze vybavili: Šlo jim to dokonce o více než třetinu rychleji a lépe oproti těm, kteří mohli do úst vložit nanejvýš hrot propisky.

Jiná ze studií, tentokrát z americké houstonské univerzity, pro změnu zjistila, že žáci tamější základní školy prokazovali až o 3 % lepší známky poté, co měli možnost pochutnat si na žvýkačce při vypracovávání domácích úkolů. A aby toho nebylo málo, studenti žvýkačku mohou využít ještě z jiného důvodu: Pomáhá totiž udržet pozornost a zabraňuje ospalosti (což jistě ocení i řidiči). Ostatně, mít alespoň pár žvýkaček při ruce se na cestách může hodit vždycky – kupříkladu v letadle jde o účinný způsob, jak se zbavit zaléhání v uších při přistávání. Podle mnohých to funguje ještě lépe než osvědčené cucání bonbonů. 

Žvýkání zakázáno!

Ročně připadá na jednoho Čecha 128 žvýkaček. Vzhledem k tomu, že značná část populace za uplynulých 365 dní nevložila do úst ani jednu, se to může zdát poměrně dost. Ovšem ve srovnání s jinými národy jsme ještě břídilové – kupříkladu průměrný Američan jich spotřebuje víc než tři stovky, přičemž pravidelně žvýkají necelé dvě třetiny obyvatel USA. A třeba na Blízkém východě jde rovnou o součást kulturní tradice. Žvýkání je zcela běžnou součástí dne třeba pro 82 % Íránců.

Nepřekvapí proto, že trh se žvýkačkami nabobtnal do ohromujících rozměrů: v roce 2019 dosáhl odhadované hodnoty 22,5 miliardy dolarů, což odpovídalo 740 miliardám zakoupených balení. Nedávná studie švýcarské zubařské fakulty v Zürichu pak spočítala, že dohromady to dělá na 560 000 tun. Tolik gumové hmoty už přece jenom nějaký ten prostor zabere. Jak moc dobře vědí (nejen) uklízečky a údržbáři, on už jediný kousek nalepený na stěně dokáže nadělat pořádnou paseku. Právě to je důvod, proč žvýkačky v roce 1992 východoasijský Singapur jako první a zatím jediný stát na světě zkrátka úplně zakázal.

TIP: Technologie zrozené z války: Radar, mikrovlnná trouba, nylonky i žvýkačka

Tamější vládě došla trpělivost s věčně znečištěnou MHD a od té doby se tu oblíbená pochoutka nesmí ani prodávat. (Po naléhání ze strany veřejnosti i výrobců zákonodárci striktní pravidlo v roce 2004 zmírnili a umožnili výjimku pro žvýkačky, které může předepsat lékař, tedy například nikotinové). Patrně se chtěli vyhnout tomu, aby v zemi vyrostl podobný unikát, jako tzv. Gum Wall v americkém Seattlu: na zdi místního divadla už bezmála třicet let přibývají další a další použité žvýkačky, takže v současnosti jejich pestrobarevná vrstva měří přibližně čtyři metry. 

Současná kosmologie se opírá především o matematické modely a pomocí postupně se zdokonalujících observačních technologií se je snaží potvrdit, nebo vyvrátit. U skryté látky je situace o to těžší, že není vůbec snadné určit její složení, a to ani z předpokladů vycházejících z evoluce částic na počátku vesmíru.

Předchozí část: Hledání temné hmoty (1): Projekt CREDO na stopě největšího tajemství kosmu

Podržíme-li se teorie o superhmotných částicích, které vznikly v raném kosmu, uvažují astronomové hned o třech typech skryté látky – o horké, teplé a chladné – podle toho, jakou rychlostí se hledané částice pohybují. V prvním případě se počítá s jejich pohybem rychlostí blízkou rychlosti světla, tzv. ultrarelativisticky; u chladné skryté látky jde naopak o rychlosti poměrně malé. 

Mezi kandidáty na stavební kameny skryté látky ještě patří neobjevené hmotné částice souhrnně označované zkratkou WIMP (z anglického Weak Interacting Massive Particles neboli „slabě interagující hmotné částice“), mezi které se řadí například stabilní neutralina či axiony.

Nedávná studie dánských fyziků Martina Slotha a McCullena Sandory dokonce vnáší do hry nový typ, mnohem hmotnější částice PIDM (Planckian Interacting Dark Matter, „Planckovsky interagující temná hmota“), jež by mohly dosahovat třetiny hmotnosti lidské buňky a hustoty miniaturní černé díry!

Jednou za sto let

Tak či onak, všechny uvažované hmotné částice jsou obtížně detekovatelné a jediná šance na potvrzení jejich existence spočívá v zachycení specifického záření, které se při interakci částice během průchodu atmosférou může zaznamenat na nějakém kolektoru kosmického záření. Superhmotná částice totiž při rozpadu v zemském ovzduší vytváří sprchu vysokoenergetických částic, včetně fotonů, elektronů, mionů, neutrin a dalších. 

Jenže aby měl takový detektor vůbec statistickou šanci konkrétní částici zachytit, musí mít opravdu velkou plochu. Vědci totiž předpokládají, že na jeden kilometr čtvereční dopadne vysokoenergetická částice pouze zhruba jednou za století. Jak tedy zvýšit naději na její zachycení? Odpověď zní: Zapojit každého člověka na planetě s detekčním zařízením, jež naštěstí nemusí být nijak sofistikované – stačí chytrý mobilní telefon, který dnes vlastní velká část populace. Prakticky každý se tak může zapojit do jakési „občanské vědecké patroly“.

Zapojte se s telefonem

Tajemné látce by konečně mohl přijít na kloub mezinárodní projekt CREDO, který zahájili vědci z Ústavu jaderné fyziky v Krakově a z Fyzikálního ústavu v Opavě. A tady přichází vaše chvíle: Můžete se do něj zapojit i vy. Vlastníte-li chytrý telefon s fotoaparátem, pak již máte hardware potřebný k detekci částic. Stačí si stáhnout aplikaci CREDO detektor a začít identifikovat specifické částice v běžném záření kolem. Aplikace používá kameru telefonu (zatímco se třeba nabíjí na stole a kamera je zakrytá) k hledání jasných pixelů způsobených dopadem vysoce energetické částice na CCD detektor ve fotoaparátu. Na servery CREDO se odešle „miniatura“ detekce spolu s časem a datem, kdy byl telefon do projektu zapojen. Zpětně pak můžete sledovat, zda specifickou částici z vesmíru nezachytil právě váš přístroj.

TIP: Částicová sprška: Odkud se bere a z čeho se skládá kosmické záření?

I kdyby se nakonec nepodařilo detekovat kýžený prchavý „foton“ z původní superhmotné částice a nahraje to fyzikům přiklánějícím se k teorii MOND, nepoběží projekt zbytečně. Kromě zmíněných teorií má ambice jít mnohem dál, s potenciálem otestovat různé hypotézy v oblasti fyziky částic, obecné relativity, kosmologie a četných interdisciplinárních oborů. Veškeré jiné nezvyklé částice zachycené z vesmíru na fotoaparát mobilu totiž mohou pomoct s hledáním odpovědí na ostatní kosmologické otázky, takže výsledkem zkoumání bude vždy něco nového a cenného. 

Vůle vůdce nebo náčelníka se v afrických společenstvích projevovala nad „bezzemky“, kteří spravovali jeho půdu. Valná většina takových poddaných neměla žádná práva. Tím, že chovali krávy, sbírali bobule nebo obdělávali políčko, se automaticky stávali dlužníky. A zdaleka ne vždy se podařilo splácet pronájem v úrodě. Postupně se celé rodiny staly otroky, a dluh přecházel na další generace. A bylo jen na vůdci kmene, zda rozhodne, že své neperspektivní dlužníky zhodnotí prodejem.

Předchozí část: Sami sobě otrokáři (1): Kořeny afrického otrokářství jsou dílem Afričanů

V povodí Nilu zase bývalo zvykem urovnávat spory mezi kmeny výkupným odváděným v pracovní síle. Snaha uplatit pro zachování míru svého silnějšího protivníka právě otroky pak akcelerovala poptávku. Náčelníci se rozhodovali, zda zaútočí na své slabší sousedy a k splacení paktu použijí jejich zotročené obyvatele, anebo se vzdají vlastních otroků. Do otroctví byli zhusta prodáváni kmenovými vůdci ti, kteří mohli ohrozit jejich postavení.

Nákupem otroků se zase okázale demonstrovala moc vládců. Čím víc jich kdo měl, tím silnější se v očích svého okolí zdál. Ať už potřeboval jen sluhy do domácnosti, zemědělce anebo exotické exempláře do svého harému, nabídka překonávala svou pestrostí poptávku. 

Zásadní změna pak přišla s objevem zlata na západním pobřeží Afriky. Těžba zlatonosných písků i práce v dolech si přímo říkala o levnou pracovní sílu. Střelka na pomyslném kompasu obchodníků s karavanami otroků tak zamířila k Pobřeží slonoviny. O staletí později etnografové u příslušníků guinejského etnika Bubi naleznou ve vzhledu i kulturních zvycích ohlasy kmenů celé Afriky. Aby ne, byli totiž přímými potomky stovek zotročených generací, zavlečených sem z celého kontinentu.

Specialisté

V muslimských královstvích bývalo zvykem odprodávat vlastní syny do armády. Pořád je čekalo něco lepšího, než být zakoupen vládci z Beninu nebo Faviny z Dahome. Ti totiž při krvavých obřadech každoročně obětovali stovky otroků k usmíření bohů. A krev si žádali i bohové Ašantů. Na neustálou poptávku po otrocích se začala některá etnika přímo specializovat.

Imbangalové v Angoly nebo Nwam­weziové z Tanzanie se stali „mezinárodními“ překupníky, kteří vysílali své obchodní agenty všude tam, kde propukaly kmenové války. Jejich spory často i podněcovali a obě znesvářené strany zásobovali zbraněmi bez rozdílu. Protože na výsledku, ať už byl jakýkoliv, nikdy netratili. Čím horší a delší válka nastala, tím více přinesla otroků. Které pak mohli překupníci přepravit na jiná místa kontinentu. 

Odpor?

Bojovali sami Afričané proti otrokářství? Tady je výklad historie o něco složitější. Jolové a Diolové ze Senegalu a Gambie se proti obchodu s lidmi ostře vymezovali a otroctví na svých územích přísně zapovídali. Až do 17. století, kdy se stali jeho manažery. Středoafrická etnika Kru a Baga přímo proti lovcům lidí bojovala. Jenže své zajatce pak prodávali do otroctví. Vládci říše Mossi, z dnešní Burkiny Faso, se po staletí pokoušeli získat kontrolu nad trans-saharskou obchodní cestou, a tím pádem i nad obchodem s otroky. Neúspěšně. Takže jejich boj je dnes prezentován jako boj proti otroctví, byť byl veden spíše pro otroctví.

Lidé z početného etnika Hausa potírali otroctví mezi sebou, ale přitom patřili k největším přepravcům otroků přes pásmo Sahelu a Saharu. A podobné to bylo i s hrdými Tuarégy, kteří si velmi vážili svobody. Té své, nikoliv ale cizích otroků.

Dávní otrokáři

„Bez komplexního obchodního partnerství mezi africkými elitami a obchodníky s lidmi by nemohlo otroctví nikdy existovat,“ podotýká k tomu profesor afro-amerických studií na Harvardu, Henry Louis Gates. Ten jako jeden z mála upozorňuje na to, že až 90 % objemu „exportu“ otroků mimo Afriku měli na svědomí právě Afričané. Afrika nebyla jen zdrojem ovoce, koření, zlata a slonoviny. Otroci se tu obchodovali vždy.

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Poněkud zvláštně pak působí třeba nedávná aktivita ghanské vlády, která rok 2019 vyhlásila Rokem vzpomínání. V rámci smíření se s těžkou historií vyzvala obyvatele afrických diaspor, potomky dávných otroků po celém světě, k návratu do staré vlasti. Od země, která po čtyři století dobrovolně a s ekonomickým výnosem zajišťovala 20 % celoafrického „exportu“ otroků za oceán, to ale zní poněkud zvláštně. Na to, že zotročení Afriky by nebylo možné bez ochotné pomoci Afričanů, by se zapomínat nemělo. 

Štábní seržant (přibližně ekvivalent rotného) americké námořní pěchoty Federico Claveria podává skrz plot z ostnatého drátu čokoládu japonskému chlapci drženému v internačním táboře na ostrově Tinian, v Mariánských ostrovech. Snímek symbolizující lidskost uprostřed zuřícího konfliktu pořídil v srpnu 1944 desátník George Mattson, který sloužil stejně jako Claveria coby oficiální bojový fotograf námořní pěchoty.

Civilisté v internaci

Bitva o Tinian se odehrála mezi 24. červencem a 1. srpnem 1944 a na americké straně se jí účastnily především 2. a 4. divize námořní pěchoty. Střetnutí těžce dolehlo také na tamní japonské obyvatelstvo. Do 10. srpna bylo do internačních táborů nahnáno na 13 000 civilistů, dalších zhruba 4 000 osob do té doby spáchalo sebevraždu nebo zahynulo během bojů.

Federiku Claveriovi bylo v době japonského úderu na Pearl Harbor 33 let a byl pevně rozhodnut zapojit se do amerického válečného úsilí v řadách námořní pěchoty. Jelikož ale v té době neměl americké občanství, nemohl být odveden. Další překážkou se pak stala jeho barvoslepost.

TIP: V Hitlerově vaně: Válečná korespondentka Lee Miller

Claveria se ale nehodlal vzdát, a protože měl zkušenosti z filmového průmyslu, stal se nakonec oficiálním mariňáckým fotografem a filmařem. Sloužil u V. obojživelného sboru, válku přežil a 16. července 1946 byl z armády s poctami propuštěn. Zemřel 5. června 1994.

Lidé už pronikli téměř do všech zákoutí modré planety, ale trvalé osídlení dokázali vybudovat jen někde. Mezi praktické podmínky pro usazení v novém místě patří i možnost kontaktu s okolím, a ostatní sídla proto bývají většinou relativně rychle dosažitelná alespoň pomocí dopravních prostředků.

TIP: Svatby mezi příbuznými? Na zapomenutém ostrově v Atlantiku běžné

Neplatí to však vždy: Primát drží v daném směru Edinburgh of the Seven Seas, hlavní město britského ostrova Tristan da Cunha ležícího v Atlantiku na půli cesty mezi Afrikou a Jižní Amerikou. Od nejbližšího obydleného místa, Jamestownu na ostrově Svaté Heleny, jej dělí 2 437 kilometrů. Na odlehlé souši přitom žije necelých tři sta lidí.

Invazní vetřelci nemusejí být jen úporné plevele, nenasytní králíci, neúprosné kočky nebo záludné choroby. Někdy jde o zvláštní organismy, které ze všeho nejvíce připomínají filmové vetřelce či jiné mimozemské organismy. Zmíněný popis „sedí“ na invazní ploštěnky z kmene ploštěnců, poměrně jednoduše stavěné živočichy, kteří se ale přesto dovedou prosadit v nových oblastech.

Jean-Lou Justine z francouzského institutu ISYEB Národního přírodovědného muzea v Paříži a jeho spolupracovníci nedávno popsali dva nové druhy dravých invazních ploštěnek, které mají potenciál šířit se po světě. Podle vědců jde o nenasytné dravce, kteří nadšeně loví půdní živočichy – především žížaly, slimáky a hlemýždě. Pokud se ploštěnky namnoží, mohou místní faunu citelně zdecimovat.

Nenápadní vetřelci

Některé druhy dravých ploštěnek mohou dorůstat až jednoho metru délky, oba nově popsané druhy jsou ale mnohem menší – jen asi třícentimetrové, což je zřejmě i jedním z důvodů, proč zatím unikaly pozornosti odborníků.

Jedna z nich, vybarvená kovově černou, dostala jméno Humbertium covidum, které odkazuje na komplikovaný výzkum během lockdownů a vzdává hold obětem pandemie. „Covidová“ ploštěnka pochází zřejmě z Asie. Byla objevena v zahradách ve francouzských Pyrenejích a v italském Venetu.

Druhou z nově popsaných ploštěnek, která se teď jmenuje Diversibipalium mayottensis (na snímku vpravo), známe jen z jediného místa, z francouzského ostrova Mayotte, jednoho z Komorských ostrovů v Indickém oceánu. Na první pohled je nápadná opaleskující zelenou a modrou na základní hnědé barvě těla. Badatelé se domnívají, že pravděpodobně pochází z blízkého Madagaskaru, odkud ji kdysi nejspíš přivezli lidé.

Přestože obě nově popsané ploštěnky nevypadají příliš nebezpečně, podle odborníků existuje reálné riziko, že by časem mohly vyrazit na „spanilé invazní jízdy“ po světě. Nejen pro zemědělce by pak mohly představovat nepříjemný problém.

Image

Čtěte také

Vetřelci v Evropě: Ve Francii se šíří veliké dravé ploštěnky

V průběhu čtyř staletí bylo z Afriky do nejrůznějších koutů světa odvlečeno přes 40 milionů osob. Při současném hodnocení této velmi tragické a z hlediska utrpení nekonečně dlouhé kapitoly dějin lidských strastí se ale často zapomíná na pár podstatných faktů. 

Třeba na to, že přibližně jen čtvrtina zotročených zamířila za Atlantský oceán, na plantáže v Jižní a Severní Americe, které si dnes s otrokářským režimem téměř bez výhrad spojujeme. Nemalá část směřovala i na východ, a ještě více otroků zůstalo v Africe, v područí jednotlivých místních panovníků. 

Otrokářství nebylo vynálezem západního světa. Na obchodu s otroky se v jednotlivých afrických regionech vydělávalo dávno předtím, než vznikla poptávka z Ameriky, byť při tamním obchodu s otroky bylo nelidsky zobchodováno 6 až 10 milionů osob. 

Domácí trh

Hodí se také dodat, že oni krutí lovci otroků, kteří dobývali a vypalovali domorodé vesnice a lapali muže, děti a ženy k prodeji na tržištích, byli prakticky vždy místní. Tedy obyvatelé ze sousedních kmenů a domorodých etnik. Otroctví a otrokářství bylo v Africe široce rozšířené po tisíce let. A nebylo přitom o nic méně hanebné. Obchod s otroky fungoval už ve starém Egyptě, otěže poté převzali Kartaginci a po nich Římané. Další dlouhá století dominovali trhu s lidmi Arabové. Za 600 let odvlekli do otroctví přes 17 milionů osob. Souběžně s nimi se pak v 16. století zapojili i Evropané. Jako první Portugalci, shánějící pracovní síly pro Jižní Ameriku. A později Španělé, Francouzi, Britové a Dánové. 

Ke cti Britů nutno dodat, že obchod s otroky jako první oficiálně zakázali. Ačkoli až poté, co s nimi zasídlili své americké kolonie. Od roku 1808 proti němu začali bojovat, byť se záměry spíše ekonomickými než humanitárními. Nakrátko otroctví zakázala i revoluční Francie, odhodlání zříci se výhodné pracovní síly jí však dlouho nevydrželo. To dokázalo až Dánsko. 

Britský zákaz stroj otroctví nezastavil. Měl totiž ohromnou setrvačnost. Belgické Kongo fungovalo v otrockém režimu ještě ve 20. letech 20. století a arabské země se otroků z Afriky zříkaly těžce ještě v letech šedesátých. A v pozměněné podobě, jen částečně kriminalizované, tu otroctví funguje vlastně dodnes. Protože nejrůznější formy poddanství a otroctví jsou tu hluboce historicky zakořeněné, a v Africe bylo vždy otroků k prodeji dostatek. 

Krutá čísla 

Ještě v roce 1824 se polovina z obyvatel etnika Kano na severozápadě Nigeru počítala mezi otroky. Padesátiprocentní zastoupení nesvéprávných otroků měla po staletí také Sierra Leone. Velká muslimská království a africké říše na území Afriky: Ghana, Mali, Segou a Songhaj, disponovala v průměru třetinou zotročeného obyvatelstva. Tři čtvrtiny domorodých etnik Vai, Duala a Kameruňanů byly otroky Kasanžanů z Konga a Chokweů z Angoly. Třetina národa Ašantů a Yorubů byla také zotročena. Bantové ze Somálska se jako otroci už rodili. Sokotové patřili k movitému majetku kalifů z Nigérie a dvě třetiny obyvatel etnika Gurma z dnešní Burkiny Faso žily rovněž coby otroci. Otroctví bylo běžné i v etnicích Ga a Ewe, u Efiků, Fonů, Akanů a lidí kmene Igbo. Dá se říct, že mezi 6. až 16. stoletím, tedy než se do obchodu s otroky zapojily evropské země, bylo v celé Africe méně svobodných, než otroků. Jak je to ale možné?

Přirozený chod

Svou roli tu sehrála společenská struktura, hierarchie afrických společenství, náboženství a politika. Do absolutního područenství jste se většinou už narodili a celý váš osud řídila vůle náčelníka. Život v některých kmenových společnostech nelze považovat za selanku. Pokud jste se nenarodili jako příbuzný vůdce, byli jste jeho majetkem. 

TIP: Temná minulost Belgie: Krutovláda v africkém Kongu si vyžádala životy 10 milionů lidí

Náčelník byl jen tak mocný, kolik řídil duší. A proto se svými válečníky podnikal výpady na území ostatních kmenů, aby zotročoval i jejich obyvatele. Jedinou výhodou člověka, který se do takového kmenového otroctví narodil, bylo, že jeho život měl trochu větší váhu než čerstvě dovlečení otroci první generace z poraženého kmene. Pokud chtěl náčelník s obchodníky nebo jiným kmenem směnit nějaké zboží, mohl jako univerzální platidlo vyvolit jakéhokoli otroka. A řetězec obchodních transakcí tak nakonec mohl kohokoli ze středu Afriky vyvést až za oceán.

Dokončení: Sami sobě otrokáři (2): Kořeny afrického otrokářství jsou dílem Afričanů