Astronomové zaznamenali doposud nejsilnější a nejvzdálenější energetický výbuch, který kdy vzešel z černé díry. Světlo tohoto záblesku, označeného jako J2245+3743, cestovalo vesmírem 10 miliard let, než dorazilo k Zemi, a na svém vrcholu mělo sílu 10 bilionů Sluncí.

Rekordní záblesk

Co mohlo způsobit tak kolosální vesmírnou událost? Výzkumný tým, který vedl astrofyzik Matthew Graham z amerického Caltechu, tvrdí, že supermasivní černá díra s hmotou odpovídající 500 milionům Sluncí roztrhala a pozřela velkou hvězdu, která se k ní dostala příliš blízko. Kořistí supermasivní černé díry se podle vědců stala hvězda asi 30× hmotnější než Slunce. Takové hvězdy jsou velmi vzácné a v kosmologické perspektivě žijí jen velice krátce. Astronomové tak byli svědky zcela výjimečné události. 

Záblesk J2245+3743 byl poprvé zaznamenán v roce 2018, kdy aktivní galaktické jádro náhle a velmi dramaticky (během několika měsíců až čtyřicetinásobně) zjasnilo. Záření nakonec přesáhlo jakýkoliv dříve pozorovaný výbuch z aktivního galaktického jádra, včetně doposud rekordního známého záblesku označovaného jako „Scary Barbie“.

Graham a jeho kolegové spočítali, že v letos v březnu dosáhlo množství energie uvolněné v tomto rekordním záblesku asi 10⁵⁴ ergů, což odpovídá přeměně celé hmoty Slunce na elektromagnetické záření. Přestože záblesk pomalu slábne, J2245+3743 je stále o dva řády jasnější než před explozí. Podrobnosti vědci popisují ve vědeckém časopisu Nature Astronomy.

Image

Čtěte také

Blízká supermasivní černá díra roztrhala hvězdu třikrát hmotnější než Slunce

Tanky zemí sdružených ve Varšavské smlouvě byly silně ovlivněny sovětskými konstrukcemi, což se týkalo i jejich zbraní. Není tedy překvapivé, že východní těžká technika, která postupně tvořila páteř obrněných sil východního bloku, používala unifikovanou výzbroj odpovídající ruským standardům.

Chrliče z východu

Mezi nejrozšířenější kulomety patřil SGMT ráže 7,62 mm, nasazovaný jako spřažená zbraň u strojů T-54, T-55 a některých dalších vozidel. Jednalo se o tankovou verzi pěchotního SG-43, upravenou pro snadnější manipulaci a instalaci ve věži. Od konce 60. let jej postupně nahrazoval PKT kalibru 7,62 mm, což byla tanková varianta pěchotního PK. Tato zbraň se stala standardní součástí výzbroje všech sovětských a následně ruských tanků, počínaje modely T-62, T-64 a T-72, a pokračovala ve výzbroji i u T-80 a T-90. 

Po zkušenostech z druhé světové války došlo k postupnému zrušení trupových kulometů, a to jak z důvodu, že radista neměl během boje příliš času tuto zbraň ovládat, tak kvůli zbytečnému zeslabování čelního pancíře. Další se nacházely na věžích tanků, kde sloužily především k obraně proti nízko letícím letounům a vrtulníkům, ale rovněž proti nepřátelské pěchotě. 

Starší technika, jako T-54 a T-55, byla běžně vybavena ještě druhoválečným 12,7 mm těžkým, montovaným na otočné lafetě u velitelské věžičky. S příchodem novějších strojů, jako T-64 a T-72, došlo k nahrazení tohoto modelu modernějším NSVT kalibru 12,7 mm, který se vyznačoval nižší hmotností a lepší ergonomií. Stejnou zbraň využívaly i T-80 a rané varianty T-90. Nejnovější verze „devadesátek“ už používají těžký kulomet Kord ráže 12,7 mm, který postupně nahradil NSVT. 

Členské státy Varšavské smlouvy většinou přebíraly sovětské standardy včetně kulometné výzbroje. Československo například vyrábělo licenční verze sovětských tanků a osazovalo je stejnými zbraněmi jako jejich výrobní vzory. Stejný postup volilo i Polsko, východní Německo a Maďarsko. Rumunsko a Jugoslávie se sice pokusily vyvinout vlastní konstrukce, avšak většinou vycházely ze sovětských vzorů a často v nich zachovávaly původní zbraně, případně jejich domácí varianty. Spřažený PKT kalibru 7,62 mm a protiletadlový NSVT ráže 12,7 mm se tak staly dominantními kulomety tanků východního bloku po několik desetiletí a některé z těchto vzorů jsou ve výzbroji dodnes.

Země NATO

Ještě řadu let po konci konfliktu disponovaly západní, ale i východní státy tanky s kořeny z druhé světové války s původní výzbrojí. To se hned nezměnilo ani po vzniku NATO v roce 1949, kdy jednotlivé armády používaly různé kulomety, které měly podobné charakteristiky. Například britský centurion disponoval modelem BESA později doplněným o americké M1919 Browning. S tím, jak docházelo k exportu do různých zemí, se především u poklopu velitele objevovaly různé jiné zbraně, především M2 Browning ráže 12,7 mm. 

Naopak americké tanky používaly pořád M1919 Browning spřažené s kanonem a M2 Browning ráže 12,7 mm na věži. Stejně jako u východních strojů se přestaly používat trupové zbraně, které se v boji tak často nenasazovaly, a otvor pro ně zhoršoval pevnost čelního pancíře. V 50. letech převažovala výzbroj v podobě M1919A4 a BESA s ráží 7,62 mm, doplněné na věži o 12,7mm M2 Browning, sloužící jak pro boj s pěchotou, tak pro palbu proti letadlům. 

V 60. a 70. letech se většina států NATO soustředila na standardizaci výzbroje a přechod na moderní typy. Do armád začaly být zaváděny modernější zbraně odvozené z FN MAG a MG 3, zatímco těžké M2 Browning zůstaly standardem. Vývoj FN MAG odstartoval v Belgii v roce 1953 jako reakce na rostoucí potřebu univerzálního modelu s širším využitím – od pěchoty až po obrněná vozidla. Tento typ vznikl v rámci úsilí NATO o sjednocení výzbroje a munice. Byl navržen tak, aby odpovídal standardizované ráži 7,62 × 51 mm, která se ve 40. a 50. letech postupně prosadila jako hlavní munice pro kulomety a pušky aliančních armád.

V roce 1958 se FN MAG stal součástí výzbroje NATO a brzy si získal popularitu i mimo alianci. Licenční verze FN MAG se postupně objevovaly i jako sekundární zbraň nových obrněnců. Vývoj amerických tanků dobře ilustruje tento trend. První poválečný model M47 Patton byl vybaven koaxiálním M1919 a stejnou zbraní na věži. Jeho nástupce M48 Patton zpočátku používal americký kulomet M73, ale později prošel modernizací a dostal M240, tedy licenční verzi FN MAG. Těžký M2 Browning přitom zůstal nedílnou součástí amerických obrněných vozidel a dodnes ho najdeme na všech  tancích této armády. Na modelech M60 i pozdějších M1 Abrams je tedy M240 kombinován s M2 Browning, kdy většinou jeden koaxiální M240 leží u kanonu, další se pak nachází na věži s M2. Přičemž u nejnovějších variant M1A2 TUSK se jeden z kulometů na věži nachází integrován do dálkově ovládaných zbraňových stanic.

Evropská cesta

Podobnou proměnou prošla i výzbroj britských strojů, které tvořily další významnou část produkce obrněné techniky v rámci NATO. Zatímco starší modely, jako centurion, byly vybaveny původní domácí či americkou výzbrojí, novější typy, například Chieftain zavedený do výzbroje v 60. letech, nebo Challenger 1 z 80. let, postupně přešly na licenčně vyráběný kulomet FN MAG. Tato výzbroj se udržela i u současného Challengeru 2, který se stal hlavním bojovým tankem Velké Británie na přelomu 20. a 21. století.

Odlišnou cestu zvolili Francouzi, kteří na svých poválečných tancích původně používali starší typy domácí produkce. Od modelu AMX-30 byla standardní výzbrojí různá provedení kulometu AA-52, a to jak ve spřažené verzi s kanonem, tak i ve variantě lafetované na věži. Stejné řešení se udrželo i u nejnovějšího francouzského tanku Leclerc. Důvodem, proč se Francie nepřiklonila k FN MAG, byla snaha zachovat vlastní vývoj a výrobu zbraní, a to nejen v oblasti kulometů, ale prakticky ve všech segmentech vojenské techniky.

Vývoj tankových kulometů ve státech NATO od roku 1945 prošel několika fázemi. Od počátečního používání starších modelů přes standardizaci kalibru 7,62 mm v 60. letech až po modernizaci přelomu tisíciletí. Dnes se jedná o zbraně ráže 7,62 mm a 12,7 mm, kdy se řeší zvýšená ochrana osádky v boji, a proto se na projektech nových strojů nacházejí často dálkově ovládané stanice.

Asijské obrněnce

Dnes patří Asie mezi významná centra výroby tankové techniky. Mezi největší producenty se řadí Čína, Japonsko a Jižní Korea. Přestože se těžká technika vyrábí i v dalších státech, právě tyto tři země se staly klíčovými hráči v oblasti vývoje obrněných vozidel. Čína a Jižní Korea mají společné to, že jejich vlastní vývoj započal až po druhé světové válce.

Čína, která byla původně závislá na dovozu sovětských modelů, postupně přešla k vytváření vlastních konstrukcí, které dnes snesou srovnání se světovou konkurencí. Počátky však nebyly snadné. Prvním masově vyráběným tankem se stal Typ 59, což byla v podstatě kopie sovětského T-54A. Jeho výzbroj tvořil kulomet typ 59T ráže 7,62 mm spřažený s kanonem. Velitel měl k dispozici typ 54 kalibru 12,7 mm umístěný na věži. Typ 59T představoval čínskou licenční verzi sovětského PKT, zatímco Typ 54 vycházel z konstrukce DŠK. Tato konfigurace se objevovala i u modernějších verzí tanků Typ 69 a Typ 79. 

V 80. letech Peking postupně přezbrojil na novější Typ 88, kde došlo k mírné obměně výzbroje. Koaxiální kulomet nahradil Typ 86 ráže 7,62 mm, což byla opět úprava sovětského PKT, na věži se objevil QJC-88 ráže 12,7 mm, modernizovaná a odlehčená verze NSV.  Tato dvojice zbraní se stala standardní výzbrojí čínských tanků až do současnosti. Přestože jejich konstrukční základy sahají více než 50 let do minulosti, stále zůstávají efektivní a není nutné je zásadně měnit.

Východní i západní trendy

Po porážce Japonska ve druhé světové válce domácí vývoj obrněnců na čas ustal a k jeho obnovení došlo až v polovině 50. let. Prvním poválečným tankem se stal Typ 61, který využíval kulometnou výzbroj americké provenience – koaxiální 7,62mm M1919A4 a velitelův 12,7mm M2. Pozdější Typ 74 už měl spřažený 7,62mm kulomet Typ 74 vyvinutý v Japonsku, zatímco velitel stále používal M2. Tato kombinace se stala standardem i pro moderní vozidla Typ 90 a Typ 10, které dnes tvoří hlavní sílu japonské armády.

Jižní Korea se k vlastnímu vývoji dostala nejpozději – až v druhé polovině 80. let. Prvním plně domácím modelem se stal K1, vyvinutý jihokorejským průmyslem. Sekundární výzbroj převzal z Ameriky – spřažený M60 ráže 7,62 mm, zatímco velitel měl k dispozici těžký M2 ráže 12,7 mm. Na věži se nacházel ještě další M60. Podobná skladba výzbroje zůstala i u modernějšího K2 Black Panther. Koaxiální kulomet stále vychází z M60, zatímco velitel disponuje 12,7mm těžkým K6, což je jihokorejská varianta M2 Browning.

O samostatný vývoj tanků se pokusila i Indie, kde vznikl Arjun. Jeho konstrukce začala v 80. letech, ale sériová výroba se naplno rozběhla až na počátku 21. století. První verze byla vybavena kulometem FN MAG spřaženým s kanonem a velitelským NSV ráže 12,7 mm, což odpovídalo tehdejším standardům. Nejnovější varianta Arjun Mk-1A již využívá dálkově ovládanou zbraňovou stanici s typem NSV, což zvyšuje bezpečnost obsluhy. Vývoj v Asii tedy rozhodně nezaostává, přestože zdejší armády většinou používají zbraně vycházející z amerických nebo sovětských vzorů.

Image

Čtěte také

Tank Leopard 2: Ocelová šelma nejen pro vojska NATO

Kramářské písně zprostředkovávaly od 16. až do začátku 20. století zábavu i novinky ze světa. Byly určeny prostým lidem a z dnešního pohledu vynikaly až půvabnou neumělostí. V žádném případě nešlo o díla velkých umělců, což platilo také o osobách, které se živily jejich zpěvem. Reprodukce písní v jejich podání nebyl podle současníků ani tak zpěv, jako spíš „pouhé hekání, halekání, huhňání, škvrčení, mručení, mňoukání, žvýkání, hlasu přerušování“. 

Prastarý bulvár

Zrod kramářských písní souvisel s rozmachem knihtisku v 16. století. Texty se najednou daly reprodukovat s minimem námahy a v nevídaném množství. V českém prostředí jsou jedním z prvních projevů této informační revoluce dvě písně o bitvě u Moháče v roce 1526. Jedna zřejmě vznikla hned v prvních dnech po této vojenské katastrofě, protože její autor ještě nevěděl o smrti mladého krále Ludvíka Jagellonského. Uvedl o něm jenom tohle:

A v tom jest král z boje vyjel,
a nejeden jest to viděl,
Bůh milý ví, kam se poděl,
každý dobrý rád by věděl.

Jak už napovídá označení kramářských písní, byly určeny ke čtení stejně jako k živému přednesu. U pozdních kramářských písní občas známe jméno autora, ale z velké většiny zůstává záhadou. V tomto žánru ostatně o původnost vůbec nešlo. Tiskaři texty přebírali jeden od druhého, tiskli je na mizerném hadrovém papíru a někteří v nich vysázeli pěkných pár hrubek.

Dnes máme k dispozici noviny, televizi a internet. S trochou nadsázky se dá říct, že všechno dobré i špatné, co tato moderní média nabízí, přinášely už kramářské písně. Něco povznesení, vzdělání a zábavy, ale i lacinou bulvárnost a propagandistická pokroucení. 

Novina jistá a pravdivá

Kramářské tisky vyprávěly o převratných událostech zblízka i z daleké ciziny, o světcích, zázracích a přírodních pohromách. Někdy vybízely k vedení řádného křesťanského života a jindy se podbízely milostnými tématy, líčením krvavých mordů a smyšlenkami o děsivých netvorech. K posledně uvedeným patřila zkazka o zneškodnění monstrózního hada u Hamburku:

Hlavu jak velkou bečku, čtyřiadvacet zubů,
ven mu z hlavy koukaly, na štvrt lokte dlouhý;
a když ho otevřeli, všickni se ulekli,
a když v něm osum lidu eště celých našli.

Jako u každého zboží, i u kramářských písní byl důležitý atraktivní obal. Titulní stranu obvykle zdobil neumělý obrázek, který s textem ani nemusel příliš nesouviset. Co ale dělat, když měl chudý tiskař obrázkových motivů omezenou zásobu a nemohl si dovolit zvýšit zažitou cenu jednoho až dvou krejcarů za kus?

Upoutat měl rovněž název písně. Jako příklad nám poslouží košatý titul mravoučného tisku vydaného roku 1717 v Brně: Novina jistá a pravdivá, kterak tohoto roku jeden ožralec v Stayermarku po půlnoci z hospody přes krchov domů jdouce a nesa v ruce džbán piva, z kostnice hlavu vzal, do ní piva nalil a s posměchem pro zdraví umrlého otce svého píti chtěl; z dopuštění pak božího kosti v kostnici pak z mrtvých vstaly a za tím ožralcem až k jeho domu se valily, kdežto on i s manželkou svou velikým strachem umřel; z toho jeden prozpívajíc tuto novinu příklad sobě vzíti může.

Protože šlo o dílka určená ke zpěvu, tiskaři uváděli, na jakou melodii se mají zpívat. Většinou šlo o dobře známou lidovou či zlidovělou písničku, občas to byla „trubácká nota“, což znamenalo fanfárovou melodii (jako Jede jede poštovský panáček). Více šalamounské už bylo „zpívá se na známou notu“.

S přednesem souvisely i první verše, které se přímo obracely k publiku: „Poslyš křesťane milý, zpívání mého“, „Pozastavte se krajani, slyšte veselé zpívání“ a podobně...

Opovrhovaná živnost

Opusťme prozatím kramářské písně samotné a podívejme se na to, komu vlastně poskytovaly živobytí. Podrobnější informace o pouličních zpěvácích pochází teprve z 19. století a nutno dodat, že o nich nepanovalo valné mínění. Když se chudý nádeník František Hais rozhodl pro tuto živnost, vlastní žena mu dala najevo, že se jí to příliš nelíbí. Zdálo se jí to být „tuze opovrženým živobytím“.

Dochovala se nám svědectví, podle kterých se jednalo o „kramáře na mizinu přišlé“ a osoby, „ježto nemilují mozolů“ a raději jen točí klikou flašinetu. Ve skutečnosti to nebyly jen pochybné existence, ale i lidé zklamaní životem, mrzáci a vojenští invalidé. Tito chudí lidé si pro své živobytí vystačili jen s balíkem různých tisků a vlastním hlasem, kterým je propagovali.

Typickým prostorem, kde bylo možné kramářské zpěváky a prodejce najít, byly trhy, poutě a prostranství před hostinci. Pokud měl zpěvák příležitost, zapůjčil si lavici, která fungovala jako improvizované pódium. K přilákání obecenstva, oživení přednesu a šetření hlasivek pomáhal instrumentální doprovod.

Původně se užívaly hlavně strunné nástroje jako harfy, housle a niněry, později flašinety a tahací harmoniky. Od 18. století navíc podporovaly názornost výkladu „komiksové“ obrazy, které zachycovaly jednotlivé fáze zpívaného příběhu. K tomu bylo zapotřebí součinnosti dvou lidí, zpravidla zpěváka a jeho manželky či družky. Takové páry mnohdy putovaly od města k městu s celou svou rodinou. Skutečně talentovaní a obchodně zdatní jedinci byli spíš výjimkou. Takoví zpívali hlavně v kostelech a při procesích a prodávali nábožné písně a modlitby.

Od dozoru k výsměchu

Kramářské písně byly vedle letáků významným nástrojem propagandy. Začátkem 17. století vyšla třeba píseň protestantského autora, škodolibě líčící neúspěšné obléhání Turků v uherské Kanýži papežským vojskem:

Potom po čtvrtém měsíci
změnili řeč katolíci;
Turky, Kanýž opustili,
proti slibům učinili,
zapomněli na papeže,
s jezivity odtud běže.

Politické události v písních vystupovaly s tím či oním zabarvením, a tak není divu, že poutaly zájem státních orgánů. Už Ferdinand I. poslal roku 1547 pražským městům ostrý list, ve kterém je kritizoval za přehlížení protihabsburských pamfletů a písní. Sám vydal hned několik cenzurních mandátů, ale nepohodlné tisky se šířily dál. Tiskly se pokoutně a anonymně, pod falešnými letopočty a se zavádějícími místy vydání. 

Po poměrně tolerantním začátku 17. století se čelisti cenzury začaly svírat silněji. Po roce 1621 vyšla řada cenzurních nařízení a v roce 1627 následovalo doporučení k bedlivému dozoru nad prodejci tisků na jarmarcích. Novou intenzitu nabral dohled nad prostým obyvatelstvem v éře osvícenství, kdy se úřady snažily vymýtit také pověrečné písně související s lidovými představami, vírou v čarodějnice a podobně. Ani josefínští cenzoři nemohli úspěšně bojovat s větrnými mlýny. Například v litomyšlské tiskárně vycházely kritizované pověrečné tisky beze změny až do začátku 20. století.

Tou dobou se už postoj ke kramářským písním změnil. Ve světě rostoucí vzdělanosti, v němž se staly hlavním zdrojem informací noviny (a od roku 1923 i rozhlas), už pro ně nebylo místo. Jejich vnější formu přebíraly četné parodie, mezi jejichž autory najdeme třeba kabaretiéra a prvního českého filmového herce Josefa Švába-Malostranského či Jana Wericha.

Image

Čtěte také

Tažení proti braku: Kdo ovládal cenzuru v habsburské monarchii?

Jakmile člověk pochopil, že svět kdysi obývala jiná společenstva živočichů a rostlin, chtěl si umět takovou planetu lépe představit. Ačkoliv bylo od počátku jasné, že nám většina detailů zůstane navždy skrytá, výtvarníci se nenechali odradit a postupně vytvářeli nesmělé rekonstrukce. Časem tak vznikl obor, který se na danou tvorbu specializoval, a dnes mu říkáme paleoart. Původně se jím zabývala jen hrstka umělců, jejichž ambice se často zcela lišily. V současnosti se mu však výtvarníci věnují na plný úvazek a ke svým dílům přistupují profesionálně.

Pojem „paleoart“ zavedl v 80. letech americký výtvarník Mark Hallett, který se na zmíněné umění od roku 1974 sám specializoval. Paleontologické rekonstrukce v širším smyslu však sahají mnohem hlouběji do minulosti. Pokud si dovolíme jistou míru spekulací, můžeme za první příklady paleoartu považovat již vyobrazení na korintských vázách z 6. století př. n. l. Kolem roku 550 př. n. l. totiž vznikla podobizna tzv. trójské příšery, vycházející možná ze zkamenělé lebky třetihorního žirafovitého kopytníka rodu Samotherium. Někteří autoři pak starověká znázornění gryfů – létajících bytostí s orlím zobákem, křídly a lvím tělem – považují za umění inspirované zkamenělinami, v tomto případě snad dokonce malými rohatými dinosaury druhu Protoceratops andrewsi z území dnešního Mongolska.

Pravda o Kyklopech

Kontroverzní rakouský paleontolog a velký příznivce německého nacionálního socialismu Othenio Abel na začátku minulého století předpokládal, že se lebky „trpasličích“ pleistocenních chobotnatců ve Středomoří mohly stát základem legend i výtvarných děl pojednávajících o jednookých Kyklopech. Nejste-li totiž zkušenými znalci zvířecí anatomie, je snadné zaměnit nosní otvor chobotnatců s očnicí. Ve všech uvedených případech se však nutně jedná o pouhé spekulace, přestože zčásti podložené vědeckými fakty.

Výtvarné rekonstrukce tvorů žijících v minulých geologických dobách pak vzácně pokračovaly i ve středověku a v raném novověku. Jednalo se vesměs o náhodná zobrazení hypotetického vzezření draků, obrů a mytických vládců či božstev, jejichž domnělé, často velké kosti a lebky lidé odpradávna nacházeli v jeskyních a stržích. V 17. a 18. století se objevovaly rytiny a malby fosilních schránek pravěkých bezobratlých, ale vznikaly také první rekonstrukce mamutů či neexistujících tvorů včetně jednorožce či baziliška.

Obr mezi obrazy

Za skutečnou kolébku paleoartu, jak jej známe dnes, lze považovat Velkou Británii, kde na počátku 19. století došlo doslova k revoluci v poznání pravěkého života. Tehdy byli světu představeni první dinosauři, ptakoještěři, druhohorní mořští plazi, ale také mnohé jiné zajímavé skupiny dávných tvorů. V té době tak vznikly i první paleontologické rekonstrukce prastarých ekosystémů. Mezi významná díla patří mimo jiné malba Henryho De la Beche z roku 1830 s názvem Duria Antiquior, zachycující pravěký Dorset.

Jezerní krajinu plnou druhohorních plazů postavil autor na objevech amatérské sběratelky fosilií Mary Anningové, která počátkem 19. století takřka vlastnoručně odkryla značnou část jurské mořské fauny jižní Anglie. Ačkoliv je zmíněná výtvarná rekonstrukce ze současného pohledu naivní a nepřesná, jde o jeden z prvních vážných pokusů založit scénu na paleontologických reáliích.

S příchodem 20. století pak započalo tzv. klasické období, kdy se ke slovu dostala nová generace skvělých umělců: Například 34 metrů dlouhý nástěnný obraz Rudolpha Zallingera pojmenovaný The Age of Reptiles neboli „věk plazů“ patří k největším klasikám žánru. Vedle Zallingera hrál významnou roli třeba Charles Knight a od 30. let samozřejmě také český výtvarník Zdeněk Burian. Většina ilustrací pravěkých tvorů, jež mohli lidé vídat v učebnicích, knihách a časopisech, představovala díla právě uvedených osobností paleoartu.

Elegantní a nebezpeční

Velký posun nastal v období tzv. dinosauří renesance, kterou na konci 60. let 20. století odstartoval objev dravého dinosaura deinonycha. Revoluční změna ve vědeckém i laickém pohledu na dinosaury a výrazně modernější přístup k jejich anatomii, fyziologii i evoluční úspěšnosti způsobily neobvyklý nárůst zájmu o pravěké plazy, a to i z hlediska paleontologických rekonstrukcí. Objevila se tedy také nová generace umělců zobrazujících dinosaury jako elegantní, rychle se pohybující dynamické tvory. 

Od počátku 70. let mezi uvedené tvůrce patřil především paleontolog a výtvarník Robert Bakker, nezávislý badatel a umělec Gregory Paul a později i mnozí další. Právě práce těchto zatím převážně amerických osobností vedla mimo jiné k fascinujícímu ztvárnění dinosaurů ve filmovém Jurském parku.

V současnosti již v popředí působí výtvarníci, kteří detailně studují předměty svého zájmu, a jejich rekonstrukce tudíž zahrnují nejen umělecký aspekt, ale rovněž pevný vědecký základ (viz Dinosaurus ožívá). Řadí se k nim například Kanaďan maďarského původu Julius Csotonyi, Brit Mark Witton či Australan John Conway, dále španělsko-mexický ilustrátor Luis Rey nebo ruský výtvarník a biolog Andrej Atučin. V českém prostředí se samozřejmě navazuje především na Zdeňka Buriana a v jeho odkazu aktivně pokračovali a pokračují výtvarníci mladších generací jako nedávno zesnulý Jan Sovák, dále Petr Modlitba či slovenský ilustrátor Vladimír Rimbala. 

Image

Čtěte také

Pohlédnout do minulosti: Jak vznikají a jak přesné jsou rekonstrukce obličejů?

Sviňucha kalifornská (Phocoena sinus) je nejohroženějším mořským savcem dneška. Populace tohoto nejmenšího zástupce řádu kytovců setrvale klesala už od 90. let minulého století – zatímco ještě před zhruba 30 lety obývalo severní oblast Kalifornského zálivu více než 500 jedinců, mezi léty 2011 až 2015 to byly už jen poslední jednotky kusů. Podle tehdejších prognóz měly sviňuchy do roku 2021 s velkou pravděpodobností úplně zmizet.

Nová data ale přinášejí malou jiskřičku naděje – populace v severní části Kalifornského zálivu (kde je sviňucha kalifornská endemitem) se z odhadovaných šesti až osmi jedinců zvýšila na sedm až deset, včetně jednoho či dvou mláďat. Je to poprvé, co vědci zaznamenali nárůst této téměř vyhynulé populace kytovců.

Smrtící sítě a černý trh

Hlavní příčinou drastického úbytku sviňuch nejsou predátoři, ale lidé. Sviňuchy se často zamotávají do tzv. tenatových ponorných sítí, které místní rybáři používali k lovu krevet a smuh MacDonaldových (Totoaba macdonaldi), dalšího endemita Kalifornského zálivu. Plynový měchýř této ryby je v Číně vysoce ceněn pro své údajné léčivé účinky a na černém trhu má cenu zlata.

Ačkoliv Mexiko používání těchto sítí v roce 2017 trvale zakázalo, nelegální rybolov v chráněné oblasti pokračoval dál. V roce 2019 naštěstí zasáhla mezinárodní komunita: Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy (CITES) prosadila opatření k potlačení poptávky po smuze a k odstranění nelegálních sítí ze severní části Kalifornského zálivu.

Vznikla zde také „zóna nulové tolerance“ – oblast, kde je rybolov úplně zakázán. Tento krok však vyvolal bouřlivé reakce místních rybářů, kteří byli nuceni opustit svá tradiční loviště a často i jediný zdroj obživy.

Drobná jiskřička naděje

Během nejnovějšího výzkumu, který letos v září provedla mexická vláda společně s neziskovou organizací Sea Shepherd Conservation Society, výzkumníci zaznamenali kromě několika sviňuch také samici Fridu a její přibližně roční mládě. Skutečnost, že mládě přežilo první, nejkritičtější rok života, dává vědcům důvod k mírnému optimismu.

Podle Cataliny López-Sagástegui, mořské bioložky a ředitelky programu Gulf of California Marine Program, znamená tento malý nárůst „důvod k opatrnému optimismu“. Zároveň ale upozorňuje, že je nezbytné vytvořit podmínky, které sviňuchám umožní skutečně se zotavit – od přísného prosazování zákazů tenatových sítí až po spolupráci s místními komunitami.

Sviňucha kalifornská, nejvzácnější mořský savec planety, se možná dočkala svého zázraku – k necelé desítce zbývajících jedinců přibylo nejméně jedno životaschopné mládě. I když jde o naději křehkou jako vlnka v zálivu, každý nový přírůstek představuje malý krok směrem k záchraně těchto krásných kytovců.

Image

Čtěte také

Překvapení v konzervě: Kočičí a psí žrádlo obsahuje maso ohrožených žraloků

Původně se měla stát lékařkou. Láska k pohybu však zvítězila a ona mu zůstala celoživotně věrná i přes změny režimů. Dnes se její jméno dostává znovu do povědomí veřejnosti. Málo se ale ví, že jejím prvním manželem byl otec našeho porevolučního prezidenta Václava Havla. Běla Friedländerová totiž patřila k pražské zlaté mládeži. Přišla na svět do známé a slušně situované rodiny jako nejstarší ze čtyř dětí. Její otec Josef Friedländer, pražský velkoobchodník a majitel realit, byl synem prvního vinohradského starosty. Stal se významným akcionářem nuselského pivovaru a předsedou jeho správní rady. I když brzy zemřel, finančně to situaci v rodině naštěstí neohro­zilo. Běla navštěvovala prestižní dívčí školu Minerva a po maturitě studovala medicínu na pražské univerzitě. Během studií získala dvouleté stipendium na tělovýchovnou fakultu prestižní Wellesley College v Bostonu.

Inspirativní Amerika

Pobyt v USA Bělu zásadně ovlivnil. Absolvovala tam zkoušku z plavání a záchranářství a rozhodla se v budoucnu věnovat tomuto sportu a obecně tělovýchově. Medicínu už nedokončila. V Americe se nadchla i pro letní tábory a umínila si, že něco podobného vybuduje i u nás. V tom ji podporoval její přítel inženýr Václav Maria Havel. Ten v té době také pobýval v Americe. I jeho tato cesta mimořádně inspirovala. Bez ní by nejspíš nevznikly Barrandovské terasy.

Friedländerovi, patřící k pražské smetánce, se s Havlovými, další významnou pražskou podnikatelskou rodinou, přátelili. Do secesního domu na Rašínově náměstí, který v roce 1905 postavil podnikatel Václav Havel, také často chodili za strýčkem Škardou, známým advokátem, který se stal poručníkem Friedländerových dětí po smrti jejich otce. Se starším synem Havlových Václavem se Běla znala a „kamarádila“ od útlého dětství a v roce 1928 se za něj provdala.

Ve dvacátých letech se Běla pod jménem Friedländerová nebo Havlová (případně pod oběma jmény, jak je to módní dnes) aktivně věnovala sportu a úspěšně reprezentovala naši republiku v plavání. V plaveckých disciplínách získala i několik československých rekordů. Skvělých výsledků dosahovala také v lyžování a ve skocích do vody. Byla sportovně nejen mimořádně talentovaná, ale i všestranná. Jako bývalá medička a emancipovaná žena věděla, jak je pohyb pro ženy (tedy nejen pro ně) důležitý. V tomto směru se i celoživotně angažovala. Vedla rytmiku v paláci Lucerna, patřící Havlovým, založila i gymnastickou školu. Plavecké a sportovní kursy poté organizovala v paláci AXA, který pro ni postavil její druhý manžel.

Druhá manželství

Bezdětné manželství Běly s Václavem totiž skončilo po pěti letech po vzájemné dohodě rozlukou, což byl do roku 1950 právnický termín pro rozvod. Nešlo o nijak dramatickou záležitost. Oba pak uzavřeli druhá manželství. Václav Maria Havel se oženil se vzdělanou výtvarnicí a návrhářkou Boženou Vavrečkovou, dcerou politika, národohospodáře a diplomata Hugo Vavrečky, který zastával i významnou pozici ve firmě Baťa. Manželství bylo obdařeno dvěma syny – Václavem, naším budoucím prezidentem, a Ivanem. 

Bělin druhý manžel Václav Pilc působil jako úspěšný architekt. Projektoval nejen vily a obytné domy, ale také veřejné a obchodní budovy. Narodily se jim dcery Běla, která vystudovala medicínu, a Jana, historička umění. Podle všeho to mezi nimi musela být velká láska. Palác AXA, stavěný pro Bělu v ulici Na Poříčí v samém centru Prahy, je polyfunkční objekt rovněž inspirovaný stavbami v Americe. Na začátku třicátých let 20. století – v době hospodářské krize – to byl ale odvážný projekt, který architekt sám zafinancoval.

Vznikl nadčasový funkcionalistický objekt se sedmi nadzemními a dvěma podzemními podlažími, kde se nacházel kromě hotelu AXA i obchodní dům JEPA, kanceláře, restaurace a kavárna. V posledním patře si pak architekt zřídil svůj ateliér. Objektu dominoval důraz na sportovní využití, na čemž se podílela velkou měrou právě Běla. V komplexu se nacházel pětadvacetimetrový plavecký bazén se šesti dráhami a skokanskou věží, který byl nejmodernější v Praze, dále velká a malá tělocvična, kde vedla Běla své tělovýchovné kursy. 

Nové poměry

Palác AXA řídil architekt Václav Pilc do roku 1948, kdy ho komunisté rodině zabavili. On pak následně emigroval. Běla odchod do ciziny odmítla. Nadále vedla sportovní kursy a letní tábory. Později učila na střední škole a pracovala v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí, cvičila s nastávajícími matkami a rodičkami po porodu. Ač pocházela z movité rodiny, na rozdíl od svého muže na majetku tolik nelpěla. Novým poměrům se v rámci možností snažila přizpůsobit. Dokázala žít i ve skromných podmínkách. Musela to být mimořádná žena. Zemřela v roce 1965 a svého manžela přežila o sedm let. 

Image

Čtěte také

Doktorka z Bagdádu: Životní cesta mimořádné české lékařky Vlasty Kálalové-Di Lottiové

Od roku 2017 s jistotou víme, že se ve Sluneční soustavě objevují mezihvězdné objekty. Jde o návštěvníky, kteří se do Sluneční soustavy dostanou z mezihvězdného prostoru a po nějaké době ji zase opustí. V roce 2017 jsme objevili objekt 1I/ʻOumuamua, o dva roky později mezihvězdnou kometu 2I/Borisov a před několika měsíci další mezihvězdnou kometu 3I/ATLAS.

Vše nasvědčuje tomu, že podobné mezihvězdné objekty nejsou žádnou vzácností. Právě naopak. Během 4,6 miliard let své historie se Sluneční soustava musela setkat s ohromným množstvím těchto objektů. Je docela dobře možné, že některé z nich narazily do planet, včetně naší Země a odpovídají za některé krátery, které jsme na Zemi či dalších planetách našli.

Mezihvězdná hrozba

Sluneční soustava je dnes mnohem klidnější, než bývala. Planety na jejím úsvitu a v rané fázi bývaly bombardovány velkým množstvím těles. Nyní je v ní méně pevného materiálu a ke srážkám proto dochází méně často i proto, že se velká část původního materiálu stala součástí planet. O mezihvězdných objektech to ale rozhodně neplatí. Kolem nás vznikají a zanikají další planetární systémy a není důvod si myslet, že je teď mezihvězdných objektů podstatně méně než dřív.

Riziko to tedy očividně je, navíc nepříjemné, protože mezihvězdné objekty se detekují obtížněji než objekty, které neustále obíhají kolem Slunce. Darryl Seligman z Michiganské státní univerzity a jeho kolegové se pokusili zjistit o riziku mezihvězdných objektů pro Zemi něco bližšího. 

Cílem doposud nerecenzované studie Seligmanova týmu, publikované na serveru arXiv, nebylo zjistit, kolik mezihvězdných objektů může být, ale odkud přicházejí a jak se chovají.

Podle zjištění vědců většina mezihvězdných objektů má „kinematiku červených trpaslíků“. Seligman proto předpokládá, že nejvíc jich pochází právě z okolí červených trpaslíků, nejběžnějších hvězd v Mléčné dráze.

Riziko? Neznámé!

Simulace také ukázaly, že rychlé objekty mohu do Sluneční soustavy vstupovat častěji, větší riziko pro Zemi ale představují spíše ty pomalejší. Důvodem je podle vědců skutečnost, že Slunce dokáže účinněji gravitačně zachytit pomalejší hyperbolické objekty, které pak mohou být vychýleny do drah protínajících trajektorii Země.

Seligmanův tým také identifikoval překvapivý sezónní efekt: na jaře (z pohledu severní polokoule) podle vědců přilétají do Sluneční soustavy nejrychlejší a méně nebezpečné mezihvězdné objekty, v zimních měsících je jich naopak méně, jsou ale pomalejší a představují tak pro Zemi vyšší riziko. Rozdíl je podle Seligmana dán různým nastavením polohy Země.

Nejrizikovějšími oblastmi na Zemi jsou z hlediska možné srážky oblasti kolem rovníku. Simulace ukazují, že na nízkých zeměpisných šířkách hrozí nejvíce dopadů mezihvězdných objektů. Nebezpečnější jsou z hlediska možných škod ale dopady na severní polokouli, kde žije většina globální populace.

Jak velkou hrozbu mezihvězdné objekty vlastně představují, vědci zatím (vzhledem k chybějícím datům) netuší. Odpovědi na tyto otázky by mohla přinést Observatoř Very Rubinové, která by mohla odhalovat desítky až stovky mezihvězdných návštěvníků.

Image

Čtěte také

Hubbleův dalekohled pořídil zatím nejlepší snímek mezihvězdné komety 3I/ATLAS

Lidé, kteří si často dopřávají poslech hudby i v pokročilém věku, pomáhají svému zdraví. Takový je závěr výzkumu týmu, který vedla Emma Jaffaová z australské Monashovy univerzity. Častý poslech hudby u seniorů podle nich snižuje riziko rozvoje demence téměř o 40 procent.

Výzkum, který nedávno uveřejnil odborný časopis International Journal of Geriatric Psychiatry, vyhodnocoval data celkem 10 893 Australanů starších 70 let, u kterých nebyla v době zahájení výzkumu diagnostikovaná demence. Vědci v rámci výzkumu zjišťovali, jaké jsou jejich zvyklosti ohledně hudby a zda hráli na nějaké hudební nástroj.

Hudba proti demenci

Ukázalo se, že senioři, kteří poslouchají hudbu neustále, čelili po třech uplynulých letech od počátku výzkumu oproti ostatním o 39 procent nižšímu riziku rozvoje demence. Také je u nich o 17 procent nižší riziko mírnějších forem kognitivních poruch a vedli si lépe v testech kognitivních schopností a epizodické paměti, která je důležitá pro připomínání každodenních událostí.

Zajímavé je, že pravidelná hra na hudební nástroj, tedy ještě aktivnější zapojení do hudby, snižuje riziko rozvoje demence o něco méně, asi o 35 procent. Podobné to bylo u lidí, kteří v pokročilém věku často poslouchají hudbu a současně hrají na hudební nástroj. U nich bylo riziko demence nižší o 33 procent.

Jak říká Jaffaová, u studií jako je tato nelze přesně určit příčinu a následek. Není tudíž jisté, zda poslech hudby skutečně aktivně brání demenci. Na druhou stranu ale platí, že ztráta sluchu je rizikový faktor pro rozvoj demence a sluchadla pro zlepšování sluchu naopak mohou omezovat úbytek kognitivních schopností. Podle Jaffaové je každopádně hudba dostupným prostředkem, který by mohl pomáhat seniorům s udržením duševní kondice.

Image

Čtěte také

Jakým způsobem rozlišuje lidský mozek řeč a hudbu?

Tři čínští tchajkonauti, kteří se měli vrátit z vesmírné stanice Tchien-kung (Tiangong) na palubě lodi Šen-čou 20, zažili minulý týden nečekanou komplikaci. Jejich návrat byl odložen poté, co návratový modul pravděpodobně zasáhl kus vesmírného smetí. Přestože jsou členové posádky v bezpečí a v záloze je připravená i náhradní loď, incident je další připomínkou rostoucího rizika, které představuje vesmírný odpad na zemské orbitě.

Problém, který roste

Vědci dlouhodobě upozorňují, že roztříštěné úlomky starých družic, pozůstatky raket a tisíce menších fragmentů jsou hrozbou pro moderní kosmonautiku. Podle analýzy, na níž se podílela výzkumnice Lauren Kahnová z Georgetownské univerzity, je dnes na oběžné dráze katalogizováno přes 34 000 objektů větších než 10 centimetrů – a drtivá většina pochází jen z několika desítek havárií a testů provedených USA, Čínou a Ruskem.

NASA uvádí, že kolem Země aktuálně krouží přes 45 000 člověkem vytvořených předmětů. Problémem však nejsou jen velké kusy, které lze sledovat radary. Skutečné nebezpečí představují milimetrové až centimetrové úlomky – velké jako střela, letící rychlostí přes 27 000 km/h. Ty mohou prorazit stěnu satelitu i návratového modulu podobně jako projektil.

Astronom Jonathan McDowell z astrofyzikálního ústavu Harvardovy univerzity upozorňuje, že i maličký kus může být smrtící, pokud zasáhne klíčový systém kosmické lodi. Úlomky vesmírného odpadu podle něj představují „časované bomby na orbitě“.

Orbitální smetiště

Největší koncentrace smetí se nachází na nízké oběžné dráze (LEO), kde létají nejen pilotované mise, ale i většina telekomunikačních a pozorovacích satelitů. Podle dostupných dat je zde více než 83 % všech sledovaných úlomků. Zároveň na této dráze operuje nyní již kolem 13 000 aktivních satelitů – desetkrát více než před deseti lety.

Tak dramatický nárůst techniky znamená, že operátoři satelitů musejí provádět stále častější bezpečnostní manévry. V současnosti jich probíhají desítky tisíc ročně, a pokud počet satelitů stoupne opět desetkrát, počet manévrů by se mohl zvýšit až stokrát, což by řízení provozu na orbitě posunulo na hranici zvládnutelnosti. Přesto se plánují další masivní projekty: megakonstelace typu Starlink či nové koncepty orbitálních datových center.

Hrozba „Kesslerova syndromu“

Nejčernějším scénářem je podle odborníků tzv. Kesslerův syndrom – řetězová reakce, kdy srážka jednoho objektu vyprodukuje tisíce úlomků, které vyvolají další srážky. Takový proces by mohl učinit části oběžné dráhy nepoužitelné na roky až desetiletí.

Podle odbornice na kosmickou bezpečnost Victorie Samsonové je největším problémem nedostatek technologií na úklid prostoru kolem Země a slabá mezinárodní koordinace, obzvlášť mezi USA a Čínou, což zvyšuje riziko náhodných kolizí.

Čína už měla s vesmírným smetím problémy dříve. V roce 2024 úlomek poškodil solární panel na stanici Tchien-kung, což způsobilo výpadky energie a vyžádalo si neplánované výstupy tchajkonautů do volného prostoru. Ve srovnání s relativně nedávnou dobou je dnes ve vesmíru více lidí i družic a každá další podobná kolize zvyšuje riziko nejen pro techniku, ale i pro lidské životy.

Image

Čtěte také

Příliš drahý nepořádek: Kolik nás bude stát vesmírná skládka?

Římské silnice, původně určené pro logistiku římských jednotek, přepravu zpráv a obchod, byly zásadním prvkem rozvoje Římské říše a vlastně i celé Evropy, jak připomíná i známé rčení „všechny cesty vedou do Říma.“ Pokud víme, byly tyto silnice velice rozsáhlé. Jejich síť zobrazuje nová mapa vytvořená mezinárodním týmem archeologů, který vedl Tom Brughmans z dánské Aarhuské univerzity.

Online dostupná mapa Itiner-e síť potvrzených římských silnic a cest téměř dvojnásobě rozšiřuje jejich rozsah, z původních 190 tisíc na 300 tisíc kilometrů. Přesto, jak říkají tvůrci mapy, stále zahrnuje zhruba jen tři procenta skutečného rozsahu římských cest. Před archeology je ještě spousta práce.

Dálnice starověku

I tak je rozsah římský cest obdivuhodný. Římská říše měla v době svého rozkvětu rozlohu asi pěti milionů kilometrů čtverečních. Není divu, že doposud potvrzené římské silnice by více než sedmkrát obtočily zeměkouli. Soubor dat, na němž je založená zmíněná mapa, zahrnuje údaje ze 40 zemí světa. Výzkum související s tvorbou mapy v těchto dnech publikoval vědecký časopis Scientific Data.

Badatelé při sestavování této mapy využili celou řadu zdrojů, včetně Digitálního atlasu římské a středověké civilizace (DARMC), cestovních deníků a záznamů, římských milníků, dat z archeologických lokalit a historických map vzniklých před moderní urbanizací. Vykopávky a literární prameny porovnávali s různě starými satelitními snímky, díky čemuž mohli odhalit například římské cesty zalité nedávno vybudovanými nádržemi.

Výstavba komunikací v podobném rozsahu se v této části světa objevila až s průmyslovou revolucí v 19. století. Podle vědců je fascinující také míra kontinuity římských silnic a cest během historie. Ještě dnes, po 2 tisících letech, se mnohé z nich používají. Římské impérium už dávno pohřbil čas, ale jeho duch stále žije v dálnicích, které dnes spojují svět.

Image

Čtěte také

Římské akvadukty: Stovky kilometrů vodovodů, které fungují dodnes