Oko za oko, zub za zub: Jak se z msty rodil český právní stát
Když bylo v kmenových dobách ublíženo nějakému velmoži, měl jeho rod právo vrátit příkoří i s úroky. Odvety se mohlo chopit veškeré příbuzenstvo a také vůči všem příbuzným domnělého pachatele. V pozdním středověku na tento zvyk navázala takzvaná opověď.
Ve starých kmenových dobách byla krevní msta součástí jakéhosi zvykového práva, které se uplatňovalo „od nepaměti“. Oko za oko, zub za zub. Zabil jsi mi bratra, já zabiju tvého. V pozdějších dobách šlo však stále více o majetek a peníze. Nezaplatil jsi dluh? Tak já přepadnu tvoji karavanu, vyplením tvé město a vesnici a budu pokračovat tak dlouho, dokud to nesrovnáš.
Jak ale postupem času společnost přijala křesťanství, začala se organizovat i politicky poněkud odlišně. V českých zemích se postupně etablovala instituce zemského soudu, jemuž šlechtici svěřovali své stížnosti a čekali, že je bude hájit. Proto začali páni čím dál neliběji nést případy, kdy některý z nich vzal drze právo do vlastních rukou. Tak postupně vznikal právní stát a zemské instituce zaštítěné autoritou panovníka nahrazovaly někdejší divočejší časy.
Případy samozvané pomsty i různých lokálních válek kvůli nejrůznějším záminkám se však množily zejména v letech, kdy ústřední královská moc zeslábla, jako třeba po bitvě na Moravském poli (1278), po vymření Přemyslovců (1306) a potom také za slabého krále Václava IV. (1378–1419), kdy na Moravě v té době probíhala válka markrabat Jošta a Prokopa, což na klidu také nepřidávalo. Je přitom lhostejné, jestli si šlechtici mezi sebou vyřizovali nějaké starší zášti, nebo prostě loupili pro kořist. Hranice mezi mstou a čistým loupežnictvím bývala mlhavá.
Divoká doba
Po husitské revoluci nabraly boje mnohem tvrdší podobu. Ani po bitvě u Lipan (1434), která uzavřela nejostřejší část husitských válek, zbraně neutichly a válečná polnice volala do zbraně příznivce obou vyznání – katolického i kališnického. Ve skutečnosti v Čechách vlastně probíhala po celá čtyřicátá léta 15. století regulérní válka, v níž hlavními soupeři byli Jiří z Poděbrad na jedné straně a mocný katolický šlechtic Oldřich z Rožmberka na straně druhé. Situace se na čtyři roky uklidnila až za vlády Ladislava Pohrobka a hlavně poté, kdy se faktický vítěz předchozího konfliktu Jiří z Poděbrad stal dokonce králem.
V husitské době zvedala navíc hlavu královská města, která se, jako třetí stav, postavila po bok pánů, tedy vyšší šlechty, a rytířů, čili nižší šlechty. Městské posádky dokázaly konkurovat šlechtickým družinám, což vedlo k rivalitě, jež se vyhrotila zejména koncem 15. století. Slabý a ústupný Vladislav Jagellonský, který vládl v letech 1471 až 1516, navíc přesídlil do Budína, takže české země zůstaly fakticky bez panovníka. Právě tehdy začali šlechtici ve zvýšené míře používat takzvané opovědi. Toto právní zdůvodnění soukromého hromadného násilí se přitom používalo už ve vrcholném středověku.
Opověď panovníkovi
Když šlechtic někomu opověděl, vyhlásil mu tím vlastně malou soukromou válku. Někdy poslal opovědník svému nepříteli opovědný list, pak odešel ze svých statků, sebral ozbrojenou družinu a škodil své oběti, kde mohl. Přepadal kupce, plenil vesnice a pálil statky. Bylo mu úplně jedno, že to odnášejí nevinní lidé. Opovědnictví bylo sice napůl legální, protože šlo o staré zvykové právo, ale zemské soudy se ho přesto většinou snažily stíhat.
Typickým opovědníkem byl rytíř Jindřich Roubík z Hlavatec, který neváhal přepadnout královský hrad Hluboká nad Vltavou, protože mu královna Johana dlužila nějaké peníze. Necítil žádnou vinu či zahanbení – Její Milosti královně přece řádně opověděl, a zmocnil se tedy hradu s boží pomocí, když se domáhal svého práva.
Ano, opovědět mohl kdekdo. Našli se i tací, kteří ve druhé polovině 15. století opověděli samotnému císaři Fridrichovi III., jako třeba jihočeský zeman Petr Stoupenský z Hužné, jemuž císař nezaplatil za nějakou službu a on se cítil poškozen. Že císař sídlí ve Vídni? Stoupenský tedy přepadal karavany, které vezly do Rakouska sukna a koření! Tady je vidět onen hladký přechod mezi šlechtickou válkou a loupežnictvím. Bylo přece logické, že nějaký Stoupenský se nemůže postavit císaři s armádou v poli, a tak si své právo musí hájit prostředky, na které dosáhl. A ještě se tím možná cítil hrdinou ve stylu Robina Hooda, který jen bojuje proti nespravedlnosti.
Povolání
Na případ Jiřího Roubíka se však ještě podíváme podrobněji, protože to byl opovědník takříkajíc profesionální. Celý život „napravoval“ křivdy, i když v jeho podání šlo o to, že odháněl stáda, zapaloval chalupy a přepadával na křižovatkách… Neváhal vyhlásit opověď i rakouskému klášteru v Rukolné, na jehož majetek uplatňoval zákonný nárok, alespoň dle svého soukromého výkladu. Nejvíce a nejdéle však škodil jihočeským Rožmberkům. Uprostřed každodenní rutiny vraždění rožmberských žoldnéřů však náhle přišel masopust a Roubík si vzpomněl, že by rád dobře pojedl a zúčastnil se rytířského turnaje. Napsal tedy pánovi na Krumlově list, že by rád nepřátelství na chvíli přerušil a přišel k němu na masopustní hostinu. Využil k tomu svých zkušeností žoldnéře ze zahraničí. „Neboť jest to i jinde bývalo v cizích zemích, žeť jsou se nepřátelé sjížděli a spolu veseli byli. Neb, ač jsem nepřítel Jeho Milosti [pana z Rožmberka], proto, to milý Bůh ví, že bych Jeho Milosti […] nic zlého nepřál.“
Zde opět nahlížíme do zvláštního myšlení opovědníků, kteří svůj boj nechápali ve zlém, ale prostě jako „práci“, kterou je přece dobré na chvíli přerušit a odpočinout si. Nechtěl Rožmberky zabít či zničit, jen je trochu potrestat na majetku. A tím se vlastně přibližuje pozdějším zbojníkům, byť my v něm spatřujeme mnohem více loupeživého rytíře a i v jeho době na to tak mnozí nahlíželi – včetně zemských soudců.
Bez houslí i romantiky
Uveďme ale i jméno mnohem „známější“. Byť se nejednalo o klasickou opověď, pohybujeme se zhruba ve stejné době před vydáním Vladislavského zřízení zemského (1500) a šlo také o válku šlechticů a střet se zákonem. Podle Aloise Jiráska měl Dalibor z Kozojed údajně bojovat za práva chudého lidu, a pak kvůli tomu trpět krutým vězněním ve známé věži Pražského hradu, jež je po něm dodnes pojmenovaná. Ve skutečnosti šlo o případ daleko méně romantický.
Dalibor pocházel z nižší šlechty, a to zřejmě z velmi chudého rodu. Jeho Kozojedy leží ve středních Čechách zhruba mezi Louny a Slaným. Jako obránce chudých měl pak vystupovat proti jinému šlechtici panu Adamu Ploskovskému z Drahonic, proti němuž se vzbouřili jeho poddaní. Dnes těžko posoudíme, jak je pan Adam krutě týral a jestli jejich stížnosti byly oprávněné. Podařilo se jim dokonce dobýt jeho tvrz a násilím ho donutili, aby jim potvrdil vlastní pečetí listinu, jíž je propouštěl i s celým panstvím z poddanství a ze své pravomoci. To bylo pochopitelně z hlediska práva naprosto neslýchané a pan Adam to potvrdil jen pod pohrůžkou smrti.
Vzbouření sedláci si brzy uvědomili, že se ocitli mimo zákon, a tak nabídli „své“ panství panu Daliborovi z Kozojed, který lákavé nabídce nemohl odolat. A tak se chopil možnosti výrazně rozšířit své území i o Ploskovice s přilehlými pozemky. Pan Adam Ploskovský si však pochopitelně brzy stěžoval na zemském soudu, který jeho nárok uznal. Přidali se k němu i litoměřičtí měšťané, kteří mu poskytli svoji hotovost, aby svou tvrz na panu z Kozojed dobyl zpět. Šlo tedy o regulérní válku, již pan Dalibor prohrál a ocitl se v oné slavné věži, kde pak dva roky čekal na rozsudek. Soud ho nakonec uznal vinným, protože schvaloval (a vlastně posvětil) násilí poddaných na panu Adamovi. Proto ho odsoudil ke smrti stětím.
Pomsta za bratra
Jenže ne vždy dokázali panovníkovi úředníci proti škůdcům účinně zasáhnout. Překvapivě bezzubá byla justice v případě Jiřího z Kopidlna, který poslal v říjnu 1506 opověď Starému Městu pražskému. Pražský purkmistr předtím odsoudil Jana z Kopidlna, bratra řečeného pana Jiřího, za zabití jiného zemana přímo během konání výročního trhu v Praze. Městské právo v takovém případě mluví jasně a purkmistr se snažil celý případ co nejvíc urychlit. Hlava pana Jana spadla hned příští den při exekuci na Staroměstském náměstí. Jenže šlechta se cítila nadřazená městskému právu a odmítala se mu podřizovat, i když pobývala ve městě samém. Byl to dlouhodobý spor o moc mezi českými městy a šlechtou.
To se projevilo i v tom, jak rychle se podařilo získat Jiřímu Kopidlanskému ozbrojenou družinu o síle asi 200 jezdců a 100 pěšáků. Tolik lidí nemohl sehnat z vlastních zdrojů. Ostatní šlechtici stáli na jeho straně a využili sporu k tomu, aby mohli města oslabit. Kopidlanský škodil zejména vesnicím v okolí Prahy, které Starému Městu patřily. „Bral a mordoval, a ruce i nohy osekával lidem po cestách, kde koho dostal, jezdě s katem.“
Jeho soukromá válka trvala přes dva roky, než Pražanům došla trpělivost. Možná to bylo po akci ze srpna 1508. Kopidlanský tehdy „vpadl do vsi Michle u Prahy a vypálil ji všecku. Též noc jel k Běchovicům, tu také vypálil všecku, i dvůr jeptiškám od sv. Kateřiny, tu dva mladé pacholky osekal [zabil mečem] a drahně lidí zranil, bráně jim, aby nehasili. A byl by přijel i k Strašnicím a k Kyjům, i opatřili se sedláci a počali naň udatně stříleti a on nesměl na ně dorážeti, i tu sou zachováni“.
Zemský škůdce?
Na případu války pana Kopidlanského je pozoruhodné, že šlechta se pouhý měsíc předtím shodla s městy na svatojakubském sněmu, že budou dodržovat zákony a společně postupovat proti zemským škůdcům. Ze Starých letopisů českých je však vidět, jak páni dohodu dodržovali: „A páni i rytířstvo, zapsavše se spolu s městy se všemi, aby takového nepřechovávali, ale to vše zjinačili, an jej přechovávali, posilek dávali, tak mluvíce, že sou nespravedlivě Kopidlanského odsoudili, nedopustivše jemu zprávy jako na křesťana sluší.“
A tak zcela logicky vypravili Staroměstští proti Kopidlanskému ozbrojenou trestnou výpravu pod vedením Václava Kavana z Dědibab. Za trest vypálili a vyrabovali Kopidlno a způsobili prý škodu kolem 40 tisíc kop míšeňských grošů.
Šlechtici byli pobouřeni a vyhlásili zemským škůdcem Václava Kavana. Tehdy zareagoval z Budína sám král Vladislav Jagellonský. Přiklonil se na stranu šlechty, odsoudil Staroměstské za jejich svévoli a vyhlásil, že sami zavdali příčinu, když odsoudili Jana Kopidlanského, k čemuž prý neměli právo. Jiří z Kopidlna má prý dostat ochranný glejt k bezpečnému jednání s měšťany. Staroměstským nezbylo než krále uposlechnout. Jiří Kopidlanský ukončil svoji opověď, přijal vyrovnání a dal se do služeb jiného loupežného rytíře. Zemský soud, který zasedl v Praze nad jeho případem v červnu 1510, ho i se společníky prohlásil za nevinného…
Jak z toho ven
Nejen z případu pána z Kopidlna je vidět, že města tahala v tomto sporu za kratší konec. Roku 1500 vznikl první kompletní zákoník zemského práva v Českém království. Jeho oficiální název zní Zemská zřízení království českého, ale známý je jako Vladislavské zřízení zemské. Předchozí pokusy, jak situaci definovat a nastavit pravidla, ztroskotaly na odporu šlechty. Dokonce i tak silný panovník, jako byl Karel IV., raději prohlásil, že zákoník zvaný Maiestas Carolina omylem spálil, když viděl, že by si tím proti sobě poštval mocné české pány. Šlechta se totiž cítila psanými zákony omezována, a tak se na zemském soudě právo takzvaně „nalézalo“. To znamená, že přítomní šlechtici na základě tradice nalezli spravedlivé řešení předloženého sporu a zapsali ho do zemských desek. Když se v budoucnu vyskytl podobný případ, soudci se mohli opřít o zkušenost z minulosti a rozhodnout na základě stejných zásad.
Koncem 15. století však už měla šlechta natolik pevnou pozici, že pro ni bylo naopak výhodné svoje výsady zanést v psané formě do zákoníku. Zákoník řešil záležitosti majetkové, rodinné (zejména dědictví a možnost spoluvlastnictví), trestní, procesní a správní. Velká část se věnovala takzvaným půhonům, tedy možnosti, kdy lze někoho předvolat před zemský soud a co se dotyčnému stane, když neuposlechne. To se týkalo i opovědníků, kteří se odmítali podrobit zemské spravedlnosti.
Po sepsání Vladislavského zřízení zemského roku 1500 získala šlechta zřejmou právní výhodu, kterou náležitě využívala, či spíše zneužívala. Opovědníků bylo mnohem více a cesty v Čechách i na Moravě byly čím dál nebezpečnější. Města se úporně bránila a drobné soukromé války se stávaly čím dál krvavější. Nepomohlo ani to, že se nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu upřímně snažil zavést v zemi opět pořádek. Našli se však i jiní šlechtici, kteří chtěli dosáhnout dohody. K té došlo až roku 1517, když vznikla takzvaná Svatováclavská smlouva, která nejhorší nesrovnalosti v neprospěch měst napravila.
Další články v sekci
Vesmírná mračna jsou jako chemické továrny, v nichž vznikají základní stavební kameny života
V nitru chladného molekulárního mračna v souhvězdí Býka objevili vědci překvapivě bohatou směs více než stovky organických molekul včetně aromatických sloučenin. Jde o důkaz, že tyto vesmírné hvězdné porodnice fungují zároveň jako chemické továrny, kde vznikají samotné zárodky života.
Molekulární mračna, která převážně tvoří chladný vodík, společně s heliem a příměsí dalších prvků, jsou pozůstatkem předešlé generace vyhořelých hvězd. Bývají to hvězdné porodnice, v nichž se z chuchvalců plynu rodí nové hvězdy i s novými planetárními systémy. Jak se ale ukazuje, dějí se tam také jiné zajímavé věci.
Brett McGuire z Massachusettského technologické institutu (MIT) a jeho spolupracovníci využili služeb legendárního amerického radioteleskopu Green Bank ve Virginii a detailně s ním prozkoumali chladné Molekulární mračno v Býku (TMC-1), které se nachází ve vzdálenosti 430 světelných let a je jednou z nejbližších hvězdných porodnic, jaké známe.
Bohatá sbírka molekul
V tomto mračnu vědci objevili stopy přítomnosti molekul více než stovky různých chemických látek. Většina nalezených látek jsou uhlovodíky – kombinace uhlíku a vodíku, které tvoří základ všech organických molekul na Zemi. Našlo se i mnoho sloučenin bohatých na dusík, ale jen málo těch s kyslíkem – což naznačuje, že chemie v raných fázích formování hvězd je jiná, než jakou pozorujeme u již vzniklých hvězdných systémů. Jde každopádně o největší chemickou rozmanitost, na jakou kdy astronomové v jediném mračnu narazili.
Asi největším úspěchem byla detekce 10 aromatických molekul (arenů), tedy organických látek s aromatickými kruhy. Tyto tzv. aromatické uhlovodíky (například benzenové deriváty) jsou na Zemi všudypřítomné: najdeme je v kávě, vanilce, a dokonce i v DNA. Jejich přítomnost v mračnu, ve kterém se teprve rodí hvězdy, znamená, že základy komplexní organické chemie existovaly už před vznikem planet. Výsledky programu pozorování, které nese název GOTHAM, uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Supplement Series (ApJS).
Objev aromatických molekul v mračnu TMC-1 potvrzuje, že vesmírné mlhoviny nejsou jen hvězdné porodnice, ale i chemické továrny, kde vznikají prebiotické látky. Ukazuje, že zárodky života mohou vznikat už v mezihvězdném prostoru – dávno předtím, než se zrodí planety, které by ho mohly hostit.
Další články v sekci
Neandertálci s pastelkami: Umění našich dávných příbuzných ožívá po 42 000 letech
Objev 42 000 let starých „pastelek“ z okru, které pravděpodobně používali neandertálci k malování nebo označování předmětů, zpochybňuje představu, podle které je umělecké vyjadřování výlučně záležitostí moderních lidí.
Umělecká tvorba se tradičně považuje za ryze lidskou aktivitu. Nedávný objev neandertálských „pastelek“ vyrobených z okru, jejichž stáří je přinejmenším 42 tisíc let, je dalším z řady důkazů, které v posledních letech naznačují, že ani neadertálcům, našim nejbližším příbuzným, nebylo umění úplně cizí.
Neandertálští umělci
Francesco d’Errico z Univerzity v Bordeaux a jeho kolegové v mezinárodním výzkumném týmu analyzovali pomocí pokročilých zobrazovacích technik celkem 16 kusů okru, jílovitého materiálu zbarveného oxidy železa, ze střední doby kamenné, které pocházejí z lokalit osídlených neandertálci na Krymu a ve vnitrozemské Ukrajině.
Badatelé dokázali určit, že některé z těchto kusů okru byly záměrně upraveny s použitím různých postupů. Současně se ukázalo, že tři z těchto kusů vykazují stopy úprav, které přesahují zběžné používaní při každodenních činnostech. Jeden kus okru byl podle všeho opakovaně upravován tak, aby sloužil jako nástroj pro kreslení čar, nikoliv nepodobně jako dnešní tužky.
„Byl to nástroj, jemuž věnovali péči a několikrát upravili jeho tvar, díky čemuž je pro nás velmi speciální,“ uvádí pro New Scientist d’Errico.
Okr podle něj mohl sloužit k označování kůže, oblečení nebo kamene – tedy k činnostem s jasným symbolickým významem. Další dva nálezy s podobnými znaky zahrnují červený okr, jenž byl kdysi zřejmě také vytvarován do tvaru pastelky a oranžový plochý kus okru se stopami po leštění.
Přestože se využití nalezených barevných okrů do značné míry nabízí, vědci jsou v interpretaci jejich smyslu opatrní. Barevné minerály podle nich mohly mít i jiný účel. Cílené tvarování, opětovné používání a zdobené fragmenty ale ukazují na symbolickou aktivitu.
Kultura předků
Podobné předměty mohly neandertálcům sloužit ke komunikaci, vyjádření identity nebo k předávání znalostí mezi generacemi. Skutečnost, že byly uchovávány, přenášeny a znovu používány, podle autorů odráží plánování, péči a kulturní investici – tedy vlastnosti, které jsme dosud připisovali moderním lidem.
Objev podle vědců posiluje obraz neandertálců jako myslících a tvořivých bytostí, které měly svou symbolickou kulturu srovnatelnou s naší. Už dříve se totiž ukázalo, že nejstarší jeskynní rytiny i otisky rukou jsou s vekou pravděpodobností dílem neandertálců. Studie byla publikována v prestižním časopise Science Advances a je dalším kamínkem v mozaice, která přepisuje to, co víme o tom, kdo jsme – a kdo jsme kdysi byli.
Další články v sekci
Isle of Man: Ostrov víl a závodníků uprostřed Irského moře
Klenot ukrytý v Irském moři, domov víl a mytických bytostí. Isle of Man nepatří mezi prvoplánové dovolenkové destinace, nicméně milovníky surové přírody a prastarých hradů chytne za srdce. Navíc umí i překvapit – třeba extrémními závody či benevolentní daňovou politikou.
Isle of Man se rozkládá zhruba uprostřed severního Irského moře. Je tudíž přibližně stejně vzdálený od Anglie na východě, Severního Irska na západě a Skotska na severu. Vlivy všech sousedů jsou tam znát, ať už v podobě kultury, nebo počasí. Ostrov je de facto samosprávný, s vlastními zákony i parlamentem, ačkoliv ho navenek zastupuje právě Británie. Man tvoří její korunní závislé území, a není tedy ani suverénním státem, ale zároveň ani součástí Spojeného království.
Ať už se na ostrov vydáte letecky, či trajektem, cílovou stanici a skvělý výchozí bod pro všechny další výlety představuje metropole Douglas. Samotné město určitě stojí za prozkoumání: Nabízí mimo jiné krásnou promenádu se sousoším legendární kapely Bee Gees, která na ostrově vznikla, nebo třeba Manx Museum mapující historii a kulturu místních obyvatel.
Výlet do minulosti
Putování po ostrově dokládá pravdivost rčení, že i cesta může být cíl. Man jako celek patří mezi biosférické rezervace UNESCO a nabízí úžasné výhledy do krajiny. K přesunům mezi oblíbenými turistickými cíli můžete kromě spolehlivé sítě autobusů využít také parní či elektrickou železnici, a dokonce i tramvaj taženou koňmi. Historickým parním vlakem se například dostanete na jih do nádherného městečka Castletown, kde už samotné nádraží s retro plakáty a dobovou výzdobou vyvolává pocit návratu do minulosti. Procházka úzkými uličkami, jež lemují kamenné domy, pak popsanou atmosféru ještě umocní.
Nicméně dominantou Castletownu, jak již jeho název napovídá, se stal středověký hrad Rushen, který dnes nabízí expozici o dějinách samotného šlechtického sídla i celého ostrova. Z hradeb si potom užijete nádherný výhled na město, takže se stačí rozhodnout, zda vaše další kroky povedou k jednomu z typických majáků, do námořního muzea, nebo třeba do útulné kavárny.
Sedm království
Vlakem, tentokrát elektrickým, se snadno dopravíte i do Laxey, kde narazíte na jeden ze symbolů ostrova: Tzv. Laxeyské kolo původně sloužilo k čerpání vody z místních dolů a dodnes představuje největší funkční vodní kolo na světě. Nedávno prošlo zdařilou rekonstrukcí a s průměrem 21 metrů a s výrazným červeno-bílým nátěrem se nedá přehlédnout.
Z nádraží v Laxey se rozhodně vyplatí pokračovat v dalším železničním dobrodružství. Horská železnice z něj totiž směřuje na nejvyšší vrchol ostrova, horu Snaefell. S označením „hora“ by se sice při její nadmořské výšce mírně přesahující 600 metrů dalo polemizovat, ale říká se, že z ní lze za jasného dne spatřit hned sedm království: ostrov Man, Irsko, Anglii, Wales, Skotsko, nebe a moře…
Daňový ráj
Ačkoliv po většinu dějin zůstával hlavním zdrojem příjmů ostrovanů rybolov, chov ovcí a pěstování obilovin, ve 20. století začali ve velkém přijíždět turisté a hoteliérství jen kvetlo. Dnes však turistickému sektoru patří v ekonomice ostrova až druhé místo a prim hraje finančnictví. Man se stal britskou verzí Kajmanských ostrovů, s velmi nízkými daněmi, bez důkladné regulace peněžních toků a bez nutnosti zveřejňovat vlastnickou strukturu registrovaných firem. Proměnil se tudíž v ráj pro jednotlivce i společnosti snažící se vyhnout daňovým povinnostem.
Významnou část ekonomiky „romantického“ ostrova tak reprezentují příjmy z fiktivních společností a příliv peněz z prodeje drog či zbraní. Výrazný pilíř představuje také online hazard, který je sice regulovaný, ale jen nízce daněný.
Man se skutečně zdá být definicí romantiky, přesto ukrývá zajímavé kontrasty, spočívající třeba v absenci některých pro nás běžných pravidel. Například na místních silnicích platí mimo obec neomezená rychlost, a také proto tam již v roce 1907 vznikl závod TT – Tourist Trophy. Trasa legendárního motocyklového klání vede silničkami s nekonečnou řadou zatáček a řidičských výzev. V kombinaci s rychlostí až 210 kilometrů v hodině, které jezdci běžně dosahují, jde tudíž údajně o nejriskantnější závod světa a vyžádal si již mnoho desítek životů.
Kočka jako symbol
Man se stal domovem velmi zvláštního kočičího plemene. Genetická mutace u tzv. manských koček způsobuje, že jim ocas buď úplně chybí, nebo jde o pouhý „pahýlek“ měřící jen několik centimetrů. Manské kočky mají také ve srovnání s ostatními druhy poněkud delší zadní končetiny. Každopádně se staly symbolem ostrova a objevují se na známkách či mincích. Místní vláda pak v minulosti dokonce provozovala jejich oficiální chovné centrum.
Další články v sekci
Základní kámen blitzkriegu: Evoluce německých velitelských tanků
Už od vypuknutí druhé světové války v září 1939 měly tankové jednotky Wehrmachtu oproti svým protivníkům velkou výhodu v podobě perfektně využívané rádiové techniky. Speciálně vybavená velitelská vozidla se zejména v prvních letech konfliktu stávala často klíčem k úspěchu.
Od poloviny 30. let začal Wehrmacht budovat tankové jednotky jako zásadní prvek, který měl přispět k naplnění válečných plánů nacistů. Úspěch tohoto typu zbraní ale nezávisel jen na výkonu motorů a průraznosti kanonů. Vznikající princip velení přímo na frontě se s vypuknutím druhé světové války stal základní složkou německé bojové doktríny blitzkriegu. Není proto divu, že generálové požadovali pro své vojáky obrněná velitelská vozidla již v rané fázi konfliktu.
Záludný problém
Spojení mezi středním velitelským stupněm a bojovými jednotkami představovalo v té době velký problém. V přípravě na akci vypracoval velitel na taktické úrovni plán založený na hodnocení vlastních a nepřátelských sil a formuloval příslušný rozkaz. Do tohoto okamžiku se dalo směle plánovat a velitel měl vše pod kontrolou. Jak je ale známo, všechny vojenské plány vydrží nejdéle do prvního výstřelu. Respektive do chvíle, než se tanky rozjely – a kontakt s velením se přerušil. Jak se měli vojáci vypořádat s nepředvídanými problémy, kdy bylo nutné kvůli změně situace přizpůsobit nebo zrušit původní pokyny?
Zvukové signály nepřipadaly v úvahu a předávání rozkazů praporky bylo kvůli krátkému „dosahu“ také nevhodné. Ve věži tanku vztyčený muž máchající praporky vypadal sice efektně, ale tento způsob se hodil spíše na přehlídky či manévry a ve skutečném boji byl téměř nepoužitelný. V noci nebo při omezené viditelnosti (mlze) mohly pomoci světelné signály, ani ty však nepatřily k nejpraktičtějším. Velitel zkrátka neměl dostatečně spolehlivý způsob, jak s operujícími stroji komunikovat. A bez jeho jasných a včasných rozkazů hrozilo, že se útok zhroutí.
Východisko nabízela tehdy ještě mladá radiotelegrafie čili bezdrátový přenos znaků (Morseova abeceda) nebo řeči (telefonie). Rozhlasové vysílání se šířilo již od počátku 20. let a umožnilo předávat informace do odlehlých oblastí. Tato technologie se začala využívat i pro spojení s loděmi a bylo jen přirozené, že se o ni začaly zajímat armády.
K průkopníkům přitom patřila i ta německá, neboť tamní zastánci tankové zbraně si dobře uvědomovali, že obrněnce vybavené radiopřijímači se mnohem lépe koordinují. Už první meziválečné konstrukce vyráběné v malých počtech proto dostávaly rádiové přijímače. Kolem roku 1935 pak vykrystalizovaly klíčové body pro standardizované vybavení německých tankových jednotek radiostanicemi. Byly přizpůsobeny příslušným úrovním velení od roty až po divizi.
Prodloužení dosahu
Základ představoval krátkovlnný vysílač o výkonu pěti wattů a vhodný přijímač, tedy dvě samostatná zařízení. Každé z nich obsahovalo měnič, který transformoval elektrický proud z palubního zdroje tanku. Plány Wehrmachtu počítaly s jedním vysílačem a dvěma přijímači pro velitele roty a s jedním vysílačem a jedním přijímačem pro velitele čet. Běžná bojová obrněná vozidla dostávala pouze jeden přijímač, takže sama nemohla potvrzovat přijetí rozkazu ani posílat zprávy. Tato jednoduchá rádiová síť zpočátku umožňovala komunikaci na vzdálenost dvou kilometrů (Morseovkou až tří). Jednalo se však pouze o teoretické hodnoty, v reálu je ovlivňovala řada parametrů: topografie, počasí a také skutečnost, zda vysílání probíhalo ve dne či v noci.
Ještě před začátkem války v roce 1939 bylo toto původní vybavení nahrazeno výkonnějším, přičemž výkon VKV vysílače se zvýšil z pěti na 10 W. Tím se podařilo prodloužit dosah na čtyři až sedm kilometrů při zastavení a tři až pět za jízdy (v obou případech hovoříme o přenosu hlasu). Při použití Morseových znaků činil dosah čtyři až osm kilometrů, respektive tři až šest. Všechna tato zařízení vysílající na velmi krátkých vlnách se provozovala s dvoumetrovou prutovou anténou.
Výkonnější zařízení
Mezi nové vylepšené radiostanice patřila například sada Fu 5, která obsahovala 10W vysílač a potřebné příslušenství. Souprava Fu 2 se skládala pouze z přijímače a příslušenství. Velitelé čety a roty obdrželi každý sadu Fu 5 a Fu 2 (tedy jeden vysílač a dva stejné přijímače), zatímco ostatní tanky v rotě obdržely Fu 5. To znamenalo, že nyní byly také schopny samy aktivně vysílat. Není však známo, zda se podařilo tuto změnu vybavení dokončit ještě před vypuknutím války.
Vyšší stupně velení (tanková divize nebo pluk) měly k dispozici výkonnější vybavení, které se instalovalo ve specializovaných vozidlech – Panzerbefehlswagen (PzBefWg). Ta v podstatě vycházela z běžných obrněnců, které byly pro novou funkci patřičně upraveny. Velitelské stroje měly také různé rádiové vybavení v závislosti na jejich použití. Rozlišování jednotlivých typů je komplikované, určují je čísla speciálních obrněných vozidel (SdKfz). Jako nejlepší se proto jeví jejich rozdělení do kategorií podle taktického využití.
Ryzí velitelské vozidlo
Ve fázi budování obrněných sil byl pro vytvoření velitelského vozidla z důvodu nedostatku alternativ použit Panzerkampfwagen I (PzKpfw I). Zpočátku se na podvozky verzí Ausf.A a Ausf.B montovala nástavba, v níž se našlo místo pro výkonnější rádiové vybavení v podobě Fu 6 (20W vysílač a přijímač VKV) a soupravy Fu 2. Vysílač měl dosah šest (telefonování), případně 12 km (Morseova abeceda). To znamenalo, že „malé velitelské obrněné vozidlo“ (Kleiner Panzerbefehlswagen – kl PzBefWg) neboli SdKfz 265 mohlo zajistit spojení s obrněnou rotou na větší vzdálenosti. Z výrobní linky sjelo 199 kusů (15 na základě Ausf.A a 184 na Ausf.B). V letech 1935–1936 testovala 1. tanková divize také řadu řešení na bázi konvenčních PzKpfw I. Přesný typ rádiového vybavení však není znám. Vzhledem k tomu, že tato vozidla nesla rámovou anténu, lze předpokládat, že bylo instalováno zařízení pro střední vlny dlouhého dosahu.
Jakmile pak měla armáda k dispozici PzKpfw III, padlo rozhodnutí použít jako velitelský tank tento typ. Bylo to pochopitelné, protože PzKpfw I nenabízel ani potřebný prostor, ani požadovanou průchodnost terénem. Dalším důvodem se stala potřeba standardizace. Ta měla zabránit tomu, aby nepřítel v boji na první pohled rozeznal takticky a technicky cenná vozidla a útočil primárně na ně. Ke stavbě těchto strojů posloužily téměř všechny výrobní varianty Panzeru III. Totéž platí o ukořistěných českých tancích PzKpfw 35 (t) a PzKpfw 38 (t). Obrněnec PzKpfw IV nebyl původně použit pro připravovaný PzBefWg, jenž vznikl ve třech variantách: SdKfz 266, 267 a 268.
Německé velitelské tanky se v prvních letech války osvědčily a jejich evoluce vedle k vozidlu s označením SdKfz 266, které bylo určeno pro spojovací čety obrněných divizí. Disponovalo radiostanicemi Fu 6 a Fu 2 čili shodným vybavením jako kl PzBefWg SdKfz 265. Stroje nejsou navenek od sebe rozpoznatelné. K identifikaci lze použít pouze věžové číslo, protože velitelé na úrovni divize, pluku nebo praporu tato vozidla vybavená VKV zařízením krátkého dosahu neměli.
Nápadný anténní rám
Ve spojovací četě tankového pluku a ve spojovacím praporu tankové divize našel uplatnění SdKfz 267, jenž měl sadu Fu 5 (10W vysílač, přijímač a příslušenství) a Fu 8 (30W střední vysílač, přijímač a příslušenství). Tato kombinace byla zpočátku instalována do PzKpfw III a PzKpfw 35 (t) a 38 (t). Sestava Fu 5 zajišťovala spojení s tankovými rotami směrem dolů a využívala dvoumetrovou prutovou anténu.
Středovlnná souprava Fu 8 sloužila jako zařízení s dlouhým dosahem (telefonování do 40 km, morseovka do 120 km) a zpočátku se provozovala s nápadnou rámovou anténou na zádi velitelského tanku. V případě PzKpfw III mohla osádka vysunout osmimetrový klikový stožár s hvězdicovou anténou „a“, který byl namontován v neotočné věži, aby se dosáhlo maximálního dosahu při vysílání ze stojícího vozidla. Protože však rámová anténa byla zdálky snadno rozpoznatelná, docházelo k neúměrným ztrátám. Od roku 1942 ji tak nahradila hvězdicová anténa „d“. Menší „české“ kořistní tanky neměly klikový stožár.
Nové varianty vozidel
Toto osvědčené rádiové vybavení se od roku 1943 instalovalo také do PzKpfw IV, Tiger Ausf.E i Panther a nakonec do Tiger Ausf.B. Objevily se i velitelské varianty útočných děl a stíhačů tanků stejně jako některých samohybných děl. Po zavedení hvězdicové antény „d“ se dala velitelská vozidla odlišit od běžných tanků pouze podle drobných vnějších detailů. Nadbytečným se stal také klikový stožár.
Při činnosti ve stacionární poloze mohli vojáci hvězdicovou anténu „d“ prodloužit třemi 120cm tyčemi a vytvořit tak prutovou anténu. Samotná hvězdicová anténa „d“ musela být kvůli vysokému výkonu umístěna na porcelánovém izolátoru chráněném kusem ocelové trubky. Samotná anténa se montovala na střed krytu motoru nebo na zadní desku (u PzKpfw IV).
Specializovaná vozidla SdKfz 268 měli k dispozici spojovací důstojníci Luftwaffe (Flieger-Verbindungsoffiziere, Fli-VO), kteří obvykle koordinovali operace pozemních sil s akcemi stíhacích a střemhlavých bombardovacích jednotek na úrovni divize. Tyto stroje měly následující rádiové vybavení: souprava Fu 6 (20wattový VKV vysílač, přijímač plus příslušenství) se používala pro komunikaci s bojovými skupinami (Kampfgruppe) i divizí, souprava Fu 7 (30W středněvlnný vysílač, přijímač a příslušenství) zase pro rádiové spojení země-vzduch. Tento vysílač pracoval s prutovou anténou o délce 140 cm a měl dosah 100 km v hlasovém režimu. Úpravou na verzi SdKfz 268 prošly různé typy tanků.
Poptávka po bojových schopnostech
Kromě bohatého rádiového vybavení byl ve věžích prvních velitelských tanků instalován také mapový stůl. Je proto pochopitelné, že vozidlo nemohlo nést kanon a pro vlastní obranu mělo k dispozici jen kulomet MG 34. Toto řešení se však záhy ukázalo jako chybné a mnoho velitelů na úrovni praporu požadovalo plnou bojeschopnost. Úřad pro vyzbrojování (Waffenamt) proto od roku 1942 tento požadavek naplňoval. Zpočátku, od dubna, továrny provizorně přestavěly asi 80 PzKpfw Ausf.J na velitelské tanky. Tato vozidla byla vyzbrojena buď kanonem 5 cm KwK 38 L/42, nebo delším KwK 39 L/60 stejné ráže. Přeživší stroje dostaly v roce 1943 také pancéřové „zástěry“ (Schürzen).
Od prosince 1942 opouštěl výrobní haly typ PzBefWg Ausf.K. Tato speciální varianta PzKpfw III měla větší věž, v níž byl namontován 5 cm KwK 39 L/60. Vozidla dostávala označení SdKfz 266, 267 a 268. Všechny tyto tanky nesly místo rámové hvězdicovou anténu „d“. Velitelská obrněná vozidla na bázi PzKpfw III měla dlouhou životnost, protože se jen zřídka pohybovala v blízkosti fronty. Obrněné divize, které byly od přelomu let 1943/1944 víceméně jednotně vybaveny Panzery IV, proto měly tyto stroje používat ještě dlouhou dobu. V roce 1944 bylo 90 PzKpfw IV přestavěno na velitelská vozidla (PzBefWg IV) v rámci generální opravy, pravděpodobně jen na verzi SdKfz 267.
Na základě pantherů a tigerů
Tankové prapory a těžké tankové prapory dostávaly hned od začátku vozidla PzBefWg založená na nových středních a těžkých tancích (Panther a Tiger). Ta byla pravděpodobně k dispozici pouze jako SdKfz 267 a 268. U těžkých praporů, tvořených 45 stroji, doplňovala tři velitelská vozidla tři 14členné roty. Mezi květnem 1943 a únorem 1945 bylo přestavěno celkem 329 pantherů na velitelské stroje. Do trupu konstruktéři umístili vysílačku s dlouhým dosahem FuG 7 nebo FuG 8, která nahradila část držáků munice pro hlavní zbraň.
Pod Sturmartillerii spadající útočná děla StuG vysílala na frekvencích dělostřelectva, a proto byla vybavena soupravami Fu 15 a Fu 16 (na rozdíl od Fu 2 a Fu 5 tankových jednotek). Tato zařízení byla prakticky identická, ale vysílala v různých frekvenčních pásmech a nebyla kompatibilní. Prapory útočných děl u divizí tankových granátníků zase používaly Fu 5 a Fu 2.
Celkově lze rádiové vybavení Wehrmachtu hodnotit jako velmi účinné. Po technické stránce se nacházelo na špičkové úrovni a od roku 1938 bylo zcela spolehlivé. Problém však představoval dosah, protože 10W a 20W s dosahem pět kilometrů pokrývaly pouze oblast působení tankového praporu. Pro dálkové spojení se štábem pluku či divize nebo s jednotkami jiných druhů vojsk byly zapotřebí přístroje s větším dosahem. Tyto radiostanice byly proto instalovány do speciálních vozidel PzBefWg, která hrála významnou roli při koordinaci operací. Po druhé světové válce technický pokrok zajistil, že speciální velitelská vozidla s radiostanicemi s delším dosahem již nebyla v rámci větších formací zapotřebí.
Další články v sekci
První velký úlovek Observatoře Very Rubinové: Hvězdný proud dlouhý 160 tisíc světelných let
Nedávno zprovozněná Observatoř Very Rubinové v Chile se uvedla zajímavým objevem mohutného hvězdného proudu, který vyvěrá z galaxie M61 do vzdálenosti 163 tisíc světelných let.
Observatoř Very Rubinové (VRO) na hoře Cerro Pachón v chilské poušti Atacama byla oficiálně spuštěna letos v červnu a ještě ani nezahájila svůj velmi očekávaný program Legacy Survey of Space and Time – desetileté mapování celé jižní oblohy. Už její testovací snímky, nazvané „Virgo First Look“, ale ukazují, že se mámena co těšit. V oblasti Kupě galaxií v Panně zachytila struktury, které dosud unikaly i těm největším dalekohledům.
Nový objev v známé galaxii
Největším překvapením testovacího provozu je objev dosud neznámého hvězdného proudu v jedné z nejlépe prozkoumaných galaxií – Messier 61 (M61, NGC 4303). Podrobnosti popisuje článek Aarona Romanowského z Kalifornské státní univerzity v San José, uveřejněný v časopisu Research Notes of the American Astronomical Society.
Podobné hvězdné proudy nejsou ve vesmíru úplnou neznámou. Obvykle vznikají, když se malá galaxie nebo kulová hvězdokupa dostane do gravitačního vlivu větší galaxie. Gravitační síly ji doslova roztrhají na kusy a její hvězdy se rozprostřou do tenkého, často tisíce světelných let dlouhého proudu.
V naší Mléčné dráze známe desítky takových proudů – většinou měří desítky tisíc světelných let. Jenže proud v galaxii M61 je v tomto směru úplně jiná liga: podle analýzy Romanowského týmu měří přibližně 163 000 světelných let, tedy zhruba polovinu průměru celé naší Galaxie.
Stopy dávné galaktické srážky
M61 je obří spirální galaxie, která se v mnohém podobá Mléčné dráze. Autoři studie se domnívají, že hvězdný proud vznikl při dávné srážce s menší galaxií – události, která mohla spustit masivní zrod nových hvězd v jejím jádře asi před 10 miliony let.
Z výpočtů vyplývá, že pohlcená galaxie mohla mít hmotnost asi 80 miliard Sluncí, a tedy dost energie na to, aby ovlivnila samotnou strukturu M61: mohla přispět ke vzniku centrální galaktické příčky, překotné tvorbě hvězd i aktivního jádra, tedy supermasivní černé díry, která pohlcuje hmotu ze svého okolí.
Autoři přirovnávají tuto událost k tomu, co se děje i v naší Galaxii – k interakci s trpasličí eliptickou galaxií v souhvězdí Střelce. Její hvězdný proud obepíná Mléčnou dráhu jako prstenec a podle dat z družice Gaia právě tyto srážky kdysi odstartovaly opakované vlny tvorby hvězd v naší Galaxii. Na konci proudu v M61 se navíc podle vědců rozprostírá složitý „hvězdný chochol“ s rozměry asi 30 000 × 13 000 světelných let, jehož původ vědci teprve zkoumají.
Jde o jeden z prvních velkých objevů Observatoře Very Rubinové – a jasný příslib toho, že tento nový teleskop má ambice zcela změnit naše chápání struktury galaxií a vývoje vesmíru. „Je pozoruhodné, že tak rozsáhlý proud v M61 zůstal tak dlouho nepovšimnutý,“ uzavírají autoři. „Očekáváme, že budoucí data z observatoře odhalí další poklady podobných hvězdných struktur i u dalších galaxií.“
Další články v sekci
Inspirativní hanbinec: Moulin Rouge platil za Mekku všeho dekadentního a lechtivého
Francouzský kabaret, jehož název Moulin Rouge znamená Červený mlýn, zná dnes snad každý milovník výtvarného umění i ctitel bohémské doby přelomu století. Jak si tuto pověst zasloužil?
Nachází se ve čtvrti Pigalle a maketa mlýnu na střeše připomínala historii lokality – na kopci Montmartru totiž stálo větrných mlýnů hned několik. Podnik, který byl od začátku plánován jako tančírna, založili v roce 1889 Joseph Oller, majitel stejně legendárního koncertního sálu Olympia, a impresário Charles Zidler.
Co se tu tančilo? Hlavně módní a výstřední kankán čili „tanec s přednožováním“, který tehdejší společnost brala jako neslýchanou nestoudnost. Půvabné a svůdné nožky si ale získaly obrovskou publicitu po celém světě, takže jednu z nejslavnějších kankánových melodií najdeme v operetě Jacquese Offenbacha Orfeus v podsvětí.
Ve své době se v Moulin Rouge předváděly slavné umělkyně svého žánru, z těch nejznámějších jmenujme třebas Jane Avril, zachycenou na věčnost na plátnech malíře Toulouse-Lautreca. A platil díky tomu za Mekku všeho dekadentního a lechtivého. Vkus se samozřejmě proměňoval s dobou a kankán v Moulin Rouge tak vystřídaly operety a revue a po jistou dobu se tu dokonce promítaly filmy… Dnes jde o čistokrevnou turistickou záležitost.
Další články v sekci
Mikrosvět lidského těla: Jak bakterie na kůži a ve střevech rozhodují o vašem životě
Lidský organismus hostí nepřebernou škálu bakterií a jejich druhová skladba významně promlouvá do našeho zdraví. Poznatků na daném poli přibývá závratným tempem, a vědci se navíc nezaměřují jen na zažívací systém, ale zkoumají mikrobiom v podstatě každé částečky těla.
Naše tělo tvoří čtyřicet bilionů buněk a zhruba stejný počet bakterií, jež se nacházejí prakticky všude v organismu. Valná část jich obývá trávicí trakt od úst až po tlusté střevo, ale pestré společenstvo tisíců druhů mikrobů hostí i močové cesty, průdušky, plíce a také kůže. Zmíněný „náklad“ snadno uneseme jen díky tomu, že jsou buňky bakterií mnohem menší než buňky našeho těla. Celkem tato osádka zvaná mikrobiom váží necelé dva kilogramy, sehrává však důležitou roli v mnoha tělesných funkcích: Formuje imunitní systém, promlouvá do trávení, ovlivňuje fungování nervové soustavy. V posledních letech přinesl výzkum mikrobiomu celou řadu důležitých objevů a mnohé z nich znamenají příslib v léčbě závažných chorob.
Život na kůži
Bakterie lidského mikrobiomu by mohly například léčit nádorová onemocnění, včetně zhoubných kožních melanomů. Naznačují to výsledky experimentu s druhem Staphylococcus epidermidis, který se na naší pokožce běžně vyskytuje. Poskytujeme mu tedy životní prostor a potravu, aniž by nám sebeméně škodil. Podobně jako některé další kožní bakterie, i tento stafylokok pomáhá udržet zdravou kůži tím, že svou přítomností aktivuje buňky imunitního systému ze skupiny T-lymfocytů.
Uvedený typ bílých krvinek tvoří základ tzv. buněčné imunity, jež člověka chrání například před jeho vlastními buňkami zasaženými zhoubným nádorovým bujením. Za běžných podmínek ochraňuje Staphylococcus epidermidis kůži před bakteriemi, které by ji infikovaly a poškozovaly. Stafylokok v ní mobilizuje buňky imunitního systému, jež vylučují do okolí tzv. cytokiny, a nastartuje tak zánětlivé reakce. Předchází tím kožní infekci v důsledku působení choroboplodných mikrobů.
Proti rakovině
Tým vědců pod vedením Erin Chenové z americké Stanford University nyní spektrum obranných funkcí bakterie Staphylococcus epidermidis rozšířil tak, aby ničila buňky zhoubného melanomu. Zatím se to daří jen v laboratorních podmínkách u myší, ale experimenty se jeví velmi slibně. Navíc by zmíněné „povzbuzení“ mohlo v budoucnu fungovat i u jiných typů nádorů než jen u těch kožních.
Nebezpečí u karcinomu nedokáže tělo rozeznat a zhoubné buňky se nerušeně množí. Vědci se proto rozhodli, že dají imunitnímu systému šanci si na ně posvítit. Do dědičné informace druhu Staphylococcus epidermidis vnesli geny, které prodělaly v buňkách melanomu významnou proměnu a podle nichž se v tumoru vyrábějí atypické „nádorové“ bílkoviny. Bakterie začala tyto tzv. nádorové antigeny produkovat a v kůži je prezentovala buňkám imunitního systému. T-lymfocyty je pak rozeznaly jako cizorodé a zahájily proti nim stejnou akci, jako kdyby je stafylokok poštval proti nebezpečným bakteriím.
Výsledky jsou slibné
U myší se po ošetření kůže touto geneticky upravenou bakterií rozhořel boj mezi T-lymfocyty a nádorovými buňkami. Imunitní systém přitom likvidoval nejen buňky melanomu v kůži, ale také metastázy v plicích. Vědci hodnotí studii týmu Erin Chenové jako průlomovou. Předpokládají přitom, že genetickou úpravou bakterií lidského mikrobiomu bude možné nasměrovat imunitní systém na pestrou škálu dalších cílů, což by umožnilo léčbu mnoha závažných onemocnění. Zároveň však konstatují, že všechny akce geneticky modifikovaného druhu Staphylococcus epidermidis nejsou zcela jasné.
Záhadou například zůstává, proč imunitní systém nabuzený bakterií razantně útočí na nádorové buňky nejen v kůži, nýbrž i v jiných částech těla – ale přitom si nevšímá bakterie v kůži, přestože nese stejné nádorové antigeny jako buňky melanomu. Vědce proto čeká ještě mnoho práce v základním výzkumu odhalujícím principy léčby. Teprve až budeme znát všechna potenciální úskalí, bude možné přistoupit ke klinickým zkouškám, kdy už se budou bakterie testovat při léčbě pacientů se zhoubnými nádory.
Čípek v ohrožení
Pozitivní působení mikrobiomu lze využít i k předcházení závažným nádorovým onemocněním. Zásadní posun je v poslední době patrný u rakoviny děložního čípku vyvolané agresivními typy lidských papilomavirů, které stojí za 95 % všech případů. Ženám se tak rýsuje vyhlídka na účinnou prevenci i léčbu díky výzkumu mikrobiomu čípku.
Vědci prokázali, že některé bakterie vytvářejí prostředí, jemuž papilomaviry neodolají. V děložním čípku žije pestrá směs mikroorganismů, přičemž klíčové role náležejí rodům Lactobacillus, Gardnerella a Mycoplasma. Pokud začne dominovat druhý zmíněný, vznikají příhodné podmínky pro infekci velmi agresivními papilomaviry, ale komplikace může způsobit celá řada dalších druhů. Při nevhodné skladbě mikrobiomu propukají zánětlivé reakce a povrch čípku poškodí, takže je pak k nákaze papilomaviry náchylnější. Zánětlivá reakce snižuje i naději, že se organismus vypořádá s virovou infekcí sám.
Pod ochrannou vrstvou
Uchycení na zdravém děložním čípku přitom není pro papilomavirus snadné. Musí překonat hned čtyři vrstvy buněk chránících jeho povrch a teprve pod uvedenou bariérou se nacházejí buňky, v nichž se dokáže množit. Na zdravém čípku uvázne v ochranné vrstvě na celé dny i týdny, a nakonec zmizí s buňkami, jež dosloužily, odlouply se ze sliznice a byly nahrazeny novými. Při zánětech vyvolaných nevhodným mikrobiomem bývá ovšem ochranná bariéra často narušená a neplní svoji funkci. Papilomavirus si pak infikované buňky uzpůsobí vlastním potřebám, čímž je výrazně „popostrčí“ směrem k nádorovému bujení.
A tehdy musejí lékaři zasáhnout razantně: Nejprve pomocí antibiotik vyhubí nechtěné bakterie a následně sliznici ošetří žádoucími druhy, jako je Lactobacillus crispatus. Poté nasadí probiotický gel obsahující mimo jiné kyselinu hyaluronovou a ta na čípku vytvoří ochranný film, pod kterým sliznice poškozená papilomaviry získá příhodnější podmínky k hojení. Od podobných přípravků však nelze v žádném případě očekávat, že vyléčí již existující nádorové bujení. Hodí se tedy pro ženy, u nichž se podařilo infekci podchytit v rané fázi.
Bakterie a alzheimer
Velkou pozornost vzbudil výzkum, jenž dává do souvislosti skladbu střevního mikrobiomu s degenerativními onemocněními mozku, včetně Alzheimerovy choroby. Také v tomto případě vychází varovné poselství ze studie provedené na laboratorních myších. Vědci porovnávali mozky hlodavců, kteří zestárli s normálním střevním mikrobiomem, a těch, kteří prožili většinu života bez mikrobiomu. Myši bez střevních mikrobů měly přitom mozek poškozený méně a jejich mozková tkáň vykazovala slabší projevy zánětu, typického pro orgán postižený Alzheimerovou chorobou.
Zánětlivé reakce v mozku často rozpoutají buňky zvané mikroglie, které tam plní roli imunitního systému a jejichž aktivitu do značné míry ovlivňuje skladba střevního mikrobiomu. Když dostaly myši s plným mikrobiomem antibiotika, zánětlivé reakce v mozku ustoupily, přestože léky vyhubily jen některé střevní bakterie. Podle vědců se tedy právě mezi bakteriemi, jež antibiotikům podlehly, vyskytovali mikrobi vyvolávající v mozku zánět a následně i degeneraci tkáně odpovídající Alzheimerově chorobě.
Trochu zpomalíme
Ještě než se pustíme do velkých fantazií, musejí zaznít některá „ale“. Spojitost mikrobiomu s Alzheimerovou chorobou určitě není přímočará. Zánět se například podařilo potlačit u samců, ale nikoliv u samic, i když je vědci podrobili stejné proceduře. Vliv pohlaví ovšem až tak nepřekvapí vzhledem k faktu, že ženy trpí „alzheimerem“ výrazně častěji než muži, a to především po menopauze.
Mezi mozkem člověka a myši navíc zejí propastné rozdíly a dramaticky se od sebe liší i jejich genom, imunitní systém a v neposlední řadě také mikrobiom. Hlodavci zbavení veškerých střevních bakterií zároveň nepředstavují úplně nejspolehlivější model, protože bez podpory střevních mikrobů se u nich řádně nevyvine imunitní systém. Je tedy sice zřejmé, že má mikrobiom na mozek významný vliv, ale využití daných poznatků pro léčbu zatím zůstává nejasné.
Další články v sekci
Hrob válečníka ze 7. století v Maďarsku ukrýval velmi cennou šavli
Pomocí satelitních snímků objevili maďarští archeologové hrob 1 300 let starého avarského válečníka, jehož rezavá, ale mistrovsky zdobená šavle vypráví příběh dávno zaniklého kočovného národa.
Archeologové v Maďarsku zaznamenali skvělý úspěch, když objevili hrob elitního válečníka, starý asi 1 300 let, který obsahoval řadu artefaktů, šperky a zejména velmi výjimečnou železnou šavli. Tato zbraň, kterou užívali především jezdci, je sice značně zrezivělá, stále jsou na ní ale patrné stopy jemného zdobení, které ukazují na značnou řemeslnou zručnost.
Hrob se nachází nedaleko města Székesfehérvár, v Česku známého jako Stoličný Bělehrad, asi 50 kilometrů jihozápadně od Budapešti. Vykopávky jsou součástí pozoruhodného programu Maďarského národního muzea a Muzea krále Štěpána I. Svatého, nazvaného Hřbitovy z vesmíru. Program využívá stopy podzemních objektů, které jsou patrné na satelitních snímcích, a s jejich pomocí odhaluje místa, kde provádět vykopávky.
Šavle avarského bojovníka
Objevený hrob pochází z let 670 až 690 našeho letopočtu, kdy na území bývalé římské provincie Panonie a v širokém okolí existoval Avarský kaganát, jemuž vládla aliance několika skupin euroasijských nomádů, snad vedená elitou turkického nebo mongolského původu. Avaři po sobě bohužel nezanechali žádné písemné záznamy, což činí jejich kulturu z našeho pohledu velmi záhadnou.
Badatelé jsou přesvědčeni, že hrob již byl někdy v minulosti vyloupen. I tak ale obsahoval velmi hodnotnou sbírku pohřebních předmětů, včetně zmíněné šavle. Čepel a jílec jsou mechanicky netknuté, což z ní dělá nesmírně vzácný nález. Zároveň bohužel platí, že celá šavle je prorezivělá a nesmírně křehká. Musela proto být vyzvednuta s velkou opatrností.
V hrobě se rovněž nacházely kosti válečníka, jemuž šavle pravděpodobně patřila. Jeho paže a spodní část těla byly uspořádány, jak mají být v anatomickém pořadí, ale hlavu, hrudník a břicho mrtvého zřejmě poškodili vykradači hrobů.
Od doby pohřbu objeveného válečníka existoval Avarský kaganát už jen necelých 200 let. Poté se zhroutil kvůli bojům s okolními zeměmi a jeho území obsadily maďarské kmeny, které dorazily z východu.
Další články v sekci
Pražský Vyšehrad: Záhadné přemyslovské sídlo nad řekou
Již v 10. století vzniklo na opačném břehu Vltavy, než stojí Pražský hrad, nové přemyslovské hradisko na nápadné ostrožně nad řekou. Její výrazná až výhružná poloha přímo vybízela k založení pevnosti. Přesto si dodnes nejsme jistí, jaký účel Vyšehrad plnil, než tam Vratislav II. kolem roku 1085 přenesl královské sídlo.
Historici i archeologové se víceméně shodují na tom, že důležitého významu nabyl Vyšehrad ve druhé polovině 10. století, protože zhruba od 80. let se tam razily stříbrné denáry knížete Boleslava II. ( 967/972–999). Šlo tedy o jakousi opevněnou mincovnu, u níž zřejmě stály nějaké menší kamenné svatostánky. Proč však právě na Vyšehradě, když se tam nenacházela žádná naleziště drahých kovů? U těchto otázek je třeba připomenout, že na ně nelze dát jednoznačnou odpověď, protože první písemné zprávy máme o Vyšehradu až od kronikáře Kosmy, a i ten je psal na počátku 12. století, tedy se značným časovým odstupem od počátků zdejší pevnosti.
Strážní stanoviště nad řekou
Zprávy o mincovně nám podávají až archeologické nálezy, nicméně i v jejich rámci se našly jen movité menší důkazy zdejší činnosti (nejen peníze, ale třeba též odřezky plíšků a podobného materiálu), zatímco o samotné budově mincovny nevíme zhola nic. Mohla mít klidně podobu menší polozemnice, ale i tak by byla nepochybně významná, protože místo ražby knížecích peněz je při řízení státu nadmíru důležité. Každopádně můžeme předpokládat, že se na Vyšehradě začaly razit mince kolem roku 980 krátce po založení zdejšího hradiště.
A co se na oné „výhružné“ ostrožně nad Vltavou dělo před touto dobou? Až donedávna se předpokládalo, že tam vlastně nic významného nebylo, respektive o tom neexistovaly žádné důkazy. Nálezy z posledních desetiletí nicméně ukazují, že místo bylo dlouhodobě osídleno už zhruba od 8. století, byť se jedná spíše jen o úlomky střepů, které nic přesnějšího neprozradí. Mohlo by nás to lákat k „romantickým“ hypotézám o tom, že se jednalo vedle Pražského hradu o druhé významné centrum Přemyslovců a jejich sídlo bylo tedy „rozprostřeno“ už od starších dob do většího prostoru, než jsme si mysleli. Tomu však nic nenasvědčuje.
Čistě hypoteticky se můžeme domnívat, že na výhodně položené skále měli Přemyslovci nějakou strážní stanici, možná s jednoduchým dřevohlinitým opevněním (plotem či kůly). Vyvýšená poloha umožňovala zdejším strážným sledovat nejen samotný tok řeky, ale i pohyb na druhém břehu, kde vedla cesta k Pražskému hradu. Nějaké další funkce vyšehradského osídlení (například rituální nebo se uvažuje o sídlu kněžny Libuše, případně nějakých příbuzných přemyslovských knížat) patří spíše do oblasti mýtů.
Nově objevený kostel
Ani o prvním období hradiště na Vyšehradě, které už máme trochu lépe zmapované (zhruba od roku 980 do vlády Vratislava II.), nemůžeme říci moc věcí s jistotou. Kromě oné mincovny se kolem roku 2011 našly pod pozdější bazilikou svatého Vavřince (zanikla asi v 15. století) základy starší stavby poměrně velkého svatostánku. Ten měl zřejmě tvar řeckého kříže a vypadá to, že svou velikostí mohl konkurovat rotundě svatého Víta či bazilice svatého Jiří na Pražském hradě, které byly v 10. století v české kotlině výjimečné. Zdá se, že tento kostel tam mohl stát už kolem roku 980 a jeho význam je nejasný.
Kromě toho se předpokládá, že se někde v prostoru takzvaného velkého nádvoří mohla nacházet ještě menší kamenná rotunda svatého Jana Evangelisty, ale její přesné umístění rovněž neznáme. Jakýkoliv archeologický průzkum je při dnešním provozu na Vyšehradě poměrně problémový, alespoň mimo vymezené lokality, kde naopak archeologové udělali za posledních sto let obrovský pokrok a přinesli nám spoustu nových poznatků. Nicméně nalezené mince z doby Boleslava II. mají na sobě nápisy ve staroslověnštině a zdá se, že na Vyšehradě působila nějaká komunita mnichů východního ritu.
Útočiště nebohého Jaromíra
Co se tedy vlastně odehrávalo na vyšehradské ostrožně, kde stála mincovna, pravděpodobně už i nějaké obytné kamenné budovy a dva kamenné svatostánky, z nichž jeden byl zřejmě staroslověnský a druhý zase nebývale veliký?
Ze zmínky od Kosmy víme, že sem měl být roku 1003 přenesen nebohý týraný kníže Jaromír poté, co ho na Velízi u Berouna přepadli Vršovci a podrobili ho potupnému mučení. Zachránil ho věrný služebník Hovora, který ho pak převezl právě na Vyšehrad. Pokud připustíme, že měl Kosmas i po více než sto letech dobré informace, tak se nabízí otázka, proč ne na Pražský hrad, který byl zhruba stejně daleko? Odpověď opět chybí.
V každém případě to vypadá, že na Vyšehradě už tehdy vyrostlo poměrně reprezentativní hradiště v držení Přemyslovců. To potvrzuje i další událost, kterou popisuje saský kronikář Dětmar z Merseburku. Roku 1003 totiž Prahu obsadil polský kníže Boleslav Chrabrý a držel ji až do následujícího roku, kdy podle Dětmara zazněl zvon z Vyšehradu svolávající do zbraně lid proti stoupencům Poláků. Kosmas k tomu pak píše, že „Vyšehrad, svému knížeti věrný, zůstal [od Poláků] nezastrašen a nedobytý“, na rozdíl od samotné Prahy i Pražského hradu.
Soukromé opevněné hradiště?
To ovšem znamená, že hradisko na vyšehradské ostrožně už v té době hrálo velmi významnou roli nejen jako mincovna. Přesto je třeba varovat před závěry toho typu, že se snad jednalo o nějaké druhé státní centrum vedle Pražského hradu, kde se nacházel jediný posvátný kamenný stolec k nastolení knížete a kde nepochybně probíhaly všechny důležité rituály, oficiální setkání i jednání. Nicméně je možné, že na Vyšehradě si od doby Boleslava II. budovali Přemyslovci něco jako svou soukromou vedlejší rezidenci, kam se uchylovali, když chtěli mít více klidu, případně provést nějaké tajné porady či jednání, která měla zůstat skrytá příliš mnoha zvědavým uším na Pražském hradě. Také tu mohli často pobývat a snad dočasně i sídlit mladší bratři či jiní příbuzní Přemyslovců, byť o tom také nejsou žádné přímé důkazy.
Nicméně už tehdy tu stálo kamenné opevnění ohraničující poměrně velký prostor (cca 13 000 m²), takzvané velké nádvoří, přičemž doklady o budovách máme jen z poměrně malé části tohoto areálu na jihozápadě, tedy na samotné kamenné ostrožně nad Vltavou. Na velkém nádvoří se mohla nacházet ona nezjištěná rotunda svatého Jana Evangelisty a možná i mincovna, protože odtud pocházejí nálezy dosvědčující metalurgii drahých kovů. Naopak ona předrománská stavba na místě baziliky svatého Vavřince stála dokonce mimo tento opevněný prostor.
Přenesení sídla vládce
V každém případě byl na Vyšehradě připraven důstojný a reprezentativní prostor, který se rozhodl využít kníže a pozdější první český král Vratislav II.
(1061–1092), když tam od roku 1070 postupně přenesl své sídlo. Respektive k tomuto roku osobně položil základy nového kapitulního kostela svatých Petra a Pavla severně od opevnění velkého nádvoří. Učinil tak se vší pompou, dokonce v doprovodu papežova vyslance, tuskulského biskupa Jana.
Podle Kosmova pokračovatele Mnicha sázavského údajně sám vládce přenesl na svých ramenou 12 košů zeminy, čímž měl napodobit císaře Konstantina při zakládání římských kostelů. Ostatně Vratislav po dohodě s papežem podřídil novou kapitulu přímo svatému stolci, takže byla vyjmuta z působnosti pražského biskupa, jímž byl tehdy jeho neoblíbený bratr Jaromír. Říká se, že právě kvůli bratrským sporům přenesl Vratislav své sídlo na druhý břeh Vltavy, což silně podporuje i Kosmův výklad, byť tušíme, že kronikář neměl prvního českého krále příliš v oblibě. Každopádně nad skutečnými důvody přestěhování panovnického sídla dodnes visí otazníky (viz Proč se Vratislav přestěhoval?).
Nový král se na Vyšehrad definitivně přesunul roku 1086 po své korunovaci, u nové kapituly nechal zhotovit slavný Vyšehradský kodex a zřejmě tam umístil i lýkové střevíce mytického Přemysla Oráče, aby demonstroval i pokračování předchozí tradice.
Nejasné jednání nástupců
Vznikla tím nová „výstavní“ akropole, která se udržela jako vládnoucí centrum přes půl století až do roku 1140. Je to trochu s podivem, protože je známo, že královská hodnost nebyla po Vratislavově smrti dlouho obnovena (zřejmě pro nevůli velmožů, nikoliv kvůli nesouhlasu císaře), zatímco nové centrum bylo i pro Vratislavovy nástupce zřejmě lákavé. Odehrávala se tam řada státnických událostí včetně třeba soudu se spiklenci po nezdařeném atentátu na Soběslava I. ( 1125–1140) roku 1130.
Kromě toho víme, že vedle významné kapitulní baziliky Petra a Pavla stála na Vyšehradě ještě poměrně velká bazilika svatého Vavřince (na místě zmíněné předrománské stavby), blíže neidentifikovaná rotunda Jana Evangelisty, podobně nejisté jsou kaple svaté Máří Magdalény a svatého Klimenta, které známe z písemných pramenů, ale nevíme, kde stály. Jediná dodnes dochovaná stavba z té doby zůstává malá rotunda svatého Martina, která stojí sice v rámci dnešních barokních hradeb, ale ve středověku se nacházela dost daleko východně od hradeb velkého nádvoří.
Knížecí palác se na Vyšehradě udržel i přesto, že ho roku 1119 poškodila silná bouře. Kupodivu se zřítila zeď ve středu paláce, zatímco oba okraje se udržely.
Škody však byly brzy opraveny a Vyšehrad tak mohl sloužit ještě dalších 21 let, než ho po roce 1140, kdy zemřel Soběslav I., z neznámých důvodů opustil nový kníže (a budoucí druhý král) Vladislav II. ( 1140–1172) a vrátil se na Pražský hrad.
Jestliže u Vratislava alespoň tušíme, proč přenesl své sídlo na druhý břeh, tak u Vladislava jde o záhadu. V každém případě Vyšehrad následující dvě století víceméně chátral, přestože zůstával v rukou Přemyslovců a po nich Lucemburků. Nic zvláštního se tam nedělo a z hradiště se pomalu stávaly rozvaliny. Teprve Karel IV. ( 1346–1378) v něm viděl jeden z odkazů dávných přemyslovských tradic a dal zdejší palác obnovit a postavit ještě v mnohem větším měřítku. Ostatně jím založené Nové Město pražské přiblížilo sídelní aglomeraci až k jeho hradbám, takže na ně mohl dobře navázat. To už je však jiný příběh.
Proč se Vratislav přestěhoval?
Přenesení vládnoucího sídla představovalo naprosto bezprecedentní krok, který šel proti všem tradicím a zdá se, že jím Vratislav mohutně popudil velkou část českých velmožů. Je možné, že by se k tak důležité akci odhodlal jen kvůli sporům s bratrem? Vratislav bývá totiž obecně líčen jako poměrně silný a prozíravý politik, který by neustupoval kvůli malicherným důvodům, protože to mohlo být vykládáno jako důkaz jeho slabosti. Pravdou je, že spor o investituru mezi světskou a církevní mocí tehdy ovládal celou střední Evropu a Vratislav se do něj aktivně zapojoval. Proto by oddělení církevního centra od knížecího (později královského) dávalo smysl.
Druhá možnost je, že Vratislav plánoval založení pražského arcibiskupství, aby vydělil Čechy z moci německých arcibiskupů, proto chtěl podřídit kapitulu přímo papeži a sídlit potom blízko nového centra, pro něž byl na Vyšehradě výhodný prostor.
Třetí hypotéza mluví o tom, že se tím plánoval mocný Přemyslovec odstřihnout od knížecích tradic a minulosti, přičemž by založil novou královskou tradici, a tím právě rozhněval české velmože. Nicméně je podivné, že by kvůli tomu zakládal nový kostel už roku 1070, kdy ještě o své budoucí královské hodnosti nemohl vůbec nic tušit. Získal ji až roku 1085 a mohl to předběžně plánovat zhruba od roku 1080.
A pak je tu ještě čtvrtá možnost, že se mu kopec u Pražského hradu zdál prostě příliš přeplněný, protože už tehdy tam stála řada budov, takže skýtal jen málo prostoru pro vybudování důstojné vládnoucí rezidence. Naopak na Vyšehradě bylo pro tento reprezentativní projekt prostoru dost.
Případně mohly hrát roli všechny tyto důvody dohromady, přičemž pořadí jejich důležitosti už dnes nezjistíme a možná ho nevěděl ani sám Vratislav. Měl spory s bratrem, potřeboval nové prostorné reprezentativní sídlo, trochu se chtěl i vymanit ze stísněných a tradicemi svázaných prostor Pražského hradu a někde v pozadí tam hrál roli i plán na možné arcibiskupství.
