Astronomům se poprvé v historii podařilo zachytili snímek planety, která se rodí v prstenci kolem mladé hvězdy. Nově objevené těleso s poetickým názvem WISPIT 2b se nachází ve vzdálenosti asi 437 světelných let od Země a je ukryté v prachoplynném disku kolem hvězdy WISPIT 2.

Planeta v kolébce z prachu

WISPIT 2b je takzvaná protoplaneta – objekt, který stále shromažďuje materiál ze svého okolí a roste do plnohodnotné planety. Přestože je „teprve“ pět milionů let stará, už teď jde o plynného obra zhruba pětkrát hmotnějšího než Jupiter. Vědce však nejvíc fascinuje její umístění: nachází se přímo v mezeře mezi prachovými prstenci, kterou pravděpodobně sama pomáhá vytvářet.

Protoplanetární disky jsou zbytky plynu a prachu po vzniku hvězd. Uvnitř těchto disků vznikají mezery – prstence bez materiálu, o nichž se dlouho předpokládalo, že je jsou dílem rostoucích planet. Teď tuto tezi poprvé potvrdilo přímé pozorování.

Jak se rodí planeta

Systém WISPIT 2 nejprve zkoumal teleskop VLT-SPHERE Evropské jižní observatoře v Chile, který odhalil samotný prachový disk s výraznými prstenci. Skutečný průlom však přišel s použitím přístroje MagAO-X na observatoři Las Campanas, který dokáže pořizovat extrémně kontrastní snímky exoplanet. Ten poprvé přímo zachytil světlo vycházející z WISPIT 2b a tedy doslova pořídil fotografii planety v procesu jejího vzniku.

MagAO-X pozoroval systém v tzv. H-alfa světle, tedy v červené záři vznikající, když vodík z disku padá na povrch mladé planety. Tento žhavý plyn vytváří prstenec plazmatu, který září jako miniaturní neonový kruh – a právě ten odhalil přítomnost WISPIT 2b.

Vědci si navíc všimli druhého bodu v jiném prstenci, který se nachází ještě blíže k hvězdě. Ten by mohl představovat další, dosud nepotvrzenou planetu, což by z WISPIT 2 učinilo unikátní systém v přímém procesu formování.

Až dosud jsme měli jen nepřímé důkazy, že planety vznikají v prstencích okolo mladých hvězd. WISPIT 2b je prvním případem, kdy byla protoplaneta skutečně vyfotografována v mezeře mezi prstenci. Tento snímek je tak i jakýmsi oknem do minulosti našeho vlastního planetárního systému – připomínkou doby, kdy i Země byla jen zrníčkem prachu v disku kolem mladého Slunce.

Objev zveřejnili Laird Close z Arizonské univerzity a Richelle van Capelleveen z Leidenské observatoře v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters.

Image

Čtěte také

Astronomové poprvé pozorovali protoplanetární disk kolem hvězdy v cizí galaxii

Když lidé o Halloweenu zdobí své domy umělými pavučinami, napodobují tím nevědomky něco, co v přírodě dělají sami pavouci. Mnohé druhy si své běžné sítě totiž zdobí zvláštními vzory, které se liší od obvyklé struktury pavučiny. Tyto zvláštní vzory, zvané stabilimenta, dlouho mátly vědce. Nová studie publikovaná v časopise PLOS One ale naznačuje, že by mohly mít překvapivou funkci – patrně totiž pomáhají pavoukům lépe vnímat vibrace, a tím i pohyb kořisti.

Tajemství pavoučích dekorací

Už desítky let se arachnologové přou o to, proč pavouci stabilimenta vytvářejí. První badatelé se domnívali, že tyto vzory slouží k mechanickému zpevnění pavučiny (odtud i název ze slova „stabilis“ – „opora“), ale tato teorie byla později vyvrácena. Jiné hypotézy mluvily o ochraně před UV zářením, sběru vody nebo o vizuálních signálech, které mohou kořist lákat či naopak odrazovat. Jediná doposud poměrně solidně potvrzená funkce byla, že tyto vzory pomáhají pavoukům skrýt se před predátory.

Podle bioinženýra Gabrieleho Greca z Univerzity v Pavii však složitost tvarů stabilimentů otevírá prostor i pro jiná vysvětlení. Greco si všiml, že nikdo dosud nezkoumal, jak tyto útvary ovlivňují přenos vibrací v pavučině – tedy způsob, jakým pavouk vnímá svět kolem sebe.

Experiment z italských lesů

Greco se svým týmem zkoumal křižáky pruhované (Argiope bruennichi), kteří jsou známí svými výraznými stabilimenty. V lesích na Sardinii vědci fotografovali během dvou let šest různých typů těchto vzorů – od klasického silného „cik-cak“ motivu, přes tenčí „juvenilní“ variantu až po asymetrické, neúplné nebo husté plošné útvary uprostřed sítě. Každý typ pak vědci převedli do počítačového modelu, kde simulovali, jak se v pavučině šíří vibrace.

Výsledky simulací ukázaly, že při dopadu objektu přímo na pavučinu – například když se hmyz zachytí přední části sítě, stabilimenta přenos vibrací nijak výrazně neovlivňují. Jiná situace však nastala, když se kořist zachycená v síti začala zmítat ze strany na stranu. Právě tehdy se ukázalo, že tzv. platformní stabilimentum (hustá hedvábná ploška uprostřed sítě) dokáže vibrace lépe přenášet po celé pavučině. V praxi by to pavoukovi mohlo pomoci rychleji rozpoznat, kde se kořist nachází. Menší, ale podobný efekt měly i jiné tvary stabilimentů.

Podle nezávislého biologa Todda Blackledge z Univerzity v Akronu přináší studie „další dílek do skládačky pavoučích sítí“. Nejde podle něj sice o nijak zásadní objev, jde ale o důležitý posun v pochopení, jak mohou dekorativní struktury ovlivňovat chování pavučin. Blackledge také upozorňuje, že výsledky počítačových simulací bude třeba ověřit v přírodě.

Image

Čtěte také

Neznámé účinky marihuany: Pavouci „pod vlivem“ tkají podivné sítě

Navzdory ohromujícímu pokroku moderní kosmologie zůstává vesmír plný otazníků, které vzdorují logice i matematice. Einsteinova kosmologická konstanta se po desítkách let vrátila do hry, temná hmota a temná energie stále unikají přímému pozorování a fyzikové se marně snaží vysvětlit, co bylo před Velkým třeskem. S každým novým objevem se zdá, že místo odpovědí spíše přibývá nových záhad – a že čím víc o vesmíru víme, tím méně mu rozumíme.

Co je temná hmota?

Podle posledních teorií tvoří temná hmota asi 27 % látky a energie ve vesmíru. Přestože ovšem hraje v současném pojetí vzniku a vývoje kosmu důležitou roli, stále v podstatě netušíme, co je opravdu zač. Nicméně oproti temné energii, která snad utváří většinu vesmíru, máme v jejím případě alespoň představu, čím není: Neměla by interagovat s běžnou hmotou sestávající z elektronů, protonů a neu­tronů ani se zářením, anebo jen velice nenápadně. Víme, že se neskládá z běžné látky, takže jedinou aktuální možnost, jak odvodit existenci temné hmoty, nabízí její gravitační vliv. Uvedené působení se projevuje na běžné látce i na samotném časoprostoru, což pozorujeme v okolním vesmíru našimi přístroji.

K objevu temné hmoty došlo, když astronomové zjistili, že některé galaxie rotují příliš rychle na to, aby je dokázala udržet pohromadě pouze tamní pozorovaná běžná látka. Z daného úhlu pohledu funguje temná hmota jako lepidlo držící hvězdné ostrovy vcelku, aby samy sebe neroztrhaly. Skutečnost, že ji podle všeho netvoří běžná hmota, vedla k intenzivnímu hledání částic, jež by mohly být její podstatou. 

V průběhu let se objevilo úctyhodné množství adeptů, ale navzdory počátečním nadějím jsme se v řadě případů dočkali trpkého zklamání. V současnosti představují vůdčí kandidáty nesmírně lehké částice axiony, ale ani s nimi to nevypadá moc růžově. Temná hmota tak zůstává tvrdošíjně temná.

Jak to dopadne s temnou energií?

Když Edwin Hubble ve 20. letech minulého století zjistil, že se náš vesmír rozpíná, vědce to šokovalo. Prakticky všichni se tehdy domnívali, že je kosmos stacionární. Jak se ovšem zdá, uvedené zjištění nebylo nic proti objevu z 90. let, kdy dva týmy nezávisle na sobě analýzou supernov Ia odhalily, že se kosmická expanze zrychluje. Šlo o blesk z čistého nebe, a když se s ním vědci vyrovnali, museli situaci nějak řešit.

Zrychlené rozpínání vesmíru neobsahoval prakticky žádný tehdejší model jeho vzniku a vývoje. Odborníci proto improvizovali a vymysleli si temnou energii, jež má pozorovanou expanzi pohánět. Jsou-li naše představy správné, tvoří zmíněná materie asi 68 % celkové látky a energie vesmíru. Záhadou ovšem zůstává nejen její podstata, ale také proč najednou začala v kosmu převládat. Ukazuje se totiž, že když se asi 400 milionů let po Velkém třesku zformovaly první galaxie, rozpínání vesmíru zpomalilo. Nicméně zhruba 9–10 miliard roků po Velkém třesku expanzi něco – a zřejmě právě temná energie – opět popohnalo, přičemž pokračuje dodnes, stále rychleji a rychleji.

Odkrytí tajemství temné energie by mělo rovněž osvětlit konečný osud vesmíru: Možná se bude rozpínat stále intenzivněji, až podle modelu nazvaného Big Rip skončí roztrhaný na nejmenší částečky. Další varianta zahrnuje pozvolnější expanzi, jež nebude tak dramatická. Anebo časem převáží vliv gravitace a kosmos se začne smršťovat. Všechny popsané scénáře se ovšem týkají opravdu velmi vzdálené budoucnosti.

Image

Čtěte také

Záhady, které vědcům nedají spát: Co všechno ještě o vesmíru nevíme?

Henovník bílý (Lawsonia inermis) je vzhledem jen málo atraktivní rostlina horkých tropických savan, které se nejlépe daří při teplotách nad 35 °C. Přesto jej lidé v mnoha zemích pěstují ve velkém. Poskytuje totiž hennu, směs převážně červených pigmentů, které se od pradávna používají ke krášlení a zdobení.

Henovník bílý nachází ale uplatnění i jako léčivá rostlina. Pomáhá při problémech s vlasy a s kůží, má antibakteriální a antiseptické účinky, a také se používal jako protijed nebo afrodiziakum. Japonský výzkumný tým navíc nedávno zjistil, že by se henna mohla uplatnit jako velmi moderní lék pro pacienty s poškozenými játry.

Medicína z tropických savan

Když jsou játra vystavená chronickému poškození, například toxinům, virům nebo alkoholismu, může se na nich objevit zjizvená tkáň. Ta vzniká když stresované jaterní buňky vyprodukují hodně kolagenu, který pak tvoří jizvy. Vzniká fibróza jater, ze které (pokud není léčená) se může vyvinout nebezpečná cirhóza jater. Navíc momentálně neexistuje žádný lék, který by uměl tento proces přímo zastavit nebo zvrátit.

Japonští výzkumníci z Osacké metropolitní univerzity nedávno otestovali na laboratorně pěstovaných lidských buněčných kulturách 1 880 chemických sloučenin, aby zjistili, která z nich umí snížit aktivitu genu COL1A2, zodpovědného za tvorbu kolagenu. Zpočátku se jako nadějná ukazovala látka lapachol z kůry jihoamerického stromu lapačo (Handroanthus impetiginosus), ještě lépe si ale vedla látka lawsone pocházející právě z henovníku. Lawsone se ukázala nejen jako účinná, ale také jako mnohem méně toxická.

Testy na myších a lidských buněčných kulturách ukázaly, že látka lawsone snižuje hladiny αSMA a kolagenu – tedy klíčových markerů aktivace jizevnatých buněk, zvyšuje množství proteinu CYGB, který chrání buňky před oxidačním stresem, blokuje bílkoviny HSP47 a TIMP1, jež podporují tvorbu vaziva a oslabuje signální dráhu YAP, známou tím, že spouští aktivaci jaterních hvězdicových buněk (známých také jako Itovy buňky), které hrají důležitou roli při regeneraci a poškození jaterní tkáně.

V pokusech na myších lawsone výrazně snížila ukládání kolagenu v játrech, zlepšila výsledky jaterních testů a pod mikroskopem byly játra viditelně zdravější. Podrobnosti vědci popisují ve studii, zveřejněné v odborném časopisu Biomedicine & Pharmacotherapy.

Přestože se výsledky experimentů japonských vědců jeví jako velmi slibné, sami autoři upozorňují, že jde zatím jen o výzkum v laboratorní fázi. Mechanismus, jak přesně lawsone způsobuje rozklad YAP, zatím není jasný a je také třeba zjistit, jak látku bezpečně dopravit přímo do jaterních hvězdicových buněk, aby nepoškozovala jiné tkáně.

Image

Čtěte také

Nová experimentální léčba dokáže zvrátit ztučnění jater u myší

Krátké zbraně začaly v amerických ozbrojených složkách sloužit jako všude jinde nejdřív v podobě jednoranných, zepředu nabíjených pistolí s křesadlovým, později perkusním zámkem. Od 30. let 19. století k nim přibývaly revolverové konstrukce, jejichž jádro tvořil otočný válec s několika komorami, které šly vystřílet v rychlém sledu bez průběžného nabíjení. Nejednalo se o nic nového, první revolvery s doutnákovým zámkem se začaly objevovat už někdy na přelomu 15. a 16. století, ale byly drahé a problematické, takže dlouho šlo pouze o okrajovou záležitost pro movité zájemce se zalíbením v technických vymoženostech.

Těžká cesta k vynálezu

S objevem perkusních zápalek a pokrokem v průmyslové výrobě ale revolverový systém začal zajímat širší klientelu a na tom se snažil svézt i Samuel Colt (1814–1862). Jeho konstrukce spojovala natažení kohoutu s pootočením a uzamčením válce. Do té doby se u drtivé většiny revolverů musel „buben“ pootočit zvlášť, oproti čemuž vykazovala Coltova idea (která ale nebyla nová) příjemnější manipulaci a rychlejší střelbu. Dlužno dodat, že na začátku Colt experimentoval s takzvanou pepřenkou, kdy každá komora válce navazuje na svou vlastní hlaveň, později ale přešel na lehčí, úspornější systém s jedním pevným laufem.

Na podobě finálního produktu měl hlavní podíl Coltův puškař John Pearson, který ovšem zažíval se svým poněkud despotickým zaměstnavatelem řadu problémů a později od něj odešel. Po dalších potížích, tentokrát s financováním a dotažením zbraně, se Coltovi podařilo založit společnost Patent Arms Company ve městě Paterson, rozjet skromnou výrobu a v roce 1837 na trh uvést několik modelů revolverů, karabin a pušek Colt Paterson, jež se mohly pochlubit prvním, opravdu praktickým perkusním revolverovým systémem.

Veškerý chod ovládalo natáhnutí kohoutu palcem (s výjimkou No.1 Model Carbine, kde všechno supluje separátní páka). Poté stačilo zmáčknout spoušť, před dalším výstřelem opět natáhnout a tak pořád dokola, dokud se válec nevyprázdnil. Nabíjení stále probíhalo zepředu, kdy se do každé komory zvlášť nasypala dávka prachu, natlačila kule a zezadu na piston nasadila perkusní zápalka, do níž udeřil kohout.

Colt si osobně mohl připsat kredit za způsob uzamčení válce, ale nechal si patentově ochránit celou ideu spřažení funkcí, což mu zajistilo dominanci na trhu. Jenže navzdory pokrokovosti zbraní a malému kontraktu pro armádu se způsob výroby, kdy místo skutečné manufaktury Colt zaměstnával jen několik puškařů, ukázal jako neefektivní a cena příliš vysoká. Už začátkem 40. let došlo ke krachu firmy, prvnímu z mnoha.

Přichází behemot

V dalších letech Colt zkoušel prorazit i v jiných odvětvích, ale bez větších úspěchů. Jeho vykoupení přišlo až  v roce 1846 v podobě Samuela Hamiltona Walkera (1817–1847), kapitána jízdní jednotky v rámci Texas Ranger, který chtěl větší, silnější a dotaženější variantu revolveru Colt Paterson pro své muže. Ten se mu dostal do ruky ze zmíněného armádního kontraktu a oblíbil si ho, speciálně jeho palebná síla se ukázala jako ideální pro jízdní jednotky, ale výkon kalibru .36 a určitá choulostivost konstrukce omezovaly  praktickou použitelnost u rangerů. Walker tedy chtěl paterson, ale robustnější a silný tak, aby dokázal „složit“ koně, což je v praxi efektivnější než se snažit sestřelit jezdce.

Colt tedy dle zadání vytvořil kýžený typ, nazývaný Texaský behemot, jenž po dlouhé dekády představoval nejvýkonnější krátkou zbraň. Každý ranger obdržel dvojici revolverů, což mu umožňovalo 12 výstřelů, navíc s možností rychlé výměny celého válce za nabitý (ačkoliv se to velmi lišilo od jednoduché výměny zásobníku moderní pistole). Navzdory robustnosti konstrukce Colt zůstal u všech svých perkusních revolverů u otevřeného rámu bez příčky v horní části. Šlo o slabinu konstrukce oproti pozdější  konkurenci, kupříkladu Remingtonu Model 1858, ale přinášela výhodu méně náročné a tedy levnější výroby.

Sem tam exploze

Colt Walker, jak se zbraň na počest zadavatele jmenovala, navzdory jejím kvalitám sužovalo mnoho problémů – nejčastěji zaseknutí mechanismu pozůstatky odpálené zápalky, která vypadla z pistonu a uvízla mezi válcem a rámem nebo pod kohoutem. Vážnější událost představovala ojedinělá exploze při výstřelu. Vinu nesla nedostatečná úroveň tehdejší metalurgie a chyby při nabíjení. K revolveru totiž náležely speciální střely typu Picket, které vykazovaly velkou přesnost i terminální účinek oproti klasickým kulím i konkurenčním podlouhlým projektilům, které se začaly prosazovat. Jenže zatímco třeba „kulka“ typu Minié měla spodní část válcovitou, umožňující snadné vedení, tak Picket ve tvar kuželu až ke svému dnu nešlo snadno nabít rovně. Střelci ovšem brzy zjistili, že je mnohem snadnější zasunout ji obráceně, tedy špičatou čelní částí do komory, a to pak nezřídka končilo vzpříčením a roztržením válce. 

Manipulace s dvoukilogramovým, bezmála 40 cm dlouhým revolverem také nebyla nejjednodušší. Navíc velká dávka střelného prachu, který nestačil plně shořet, silně zanášela zbraň až k zaseknutí, o útrpném čištění nemluvě. Výhodu delšího dostřelu oproti jiným krátkým zbraním té doby snižovala zadní mířidla ve formě nevýrazného zářezu na kohoutu, přes nějž se špatně míří i v klidu na střelnici, natož při jízdě na koni.

Z obchodního hlediska také nešlo zrovna o výhru. Kontrakt požadoval sérii 1 000 kusů (dva revolvery na  jezdce) a 100 kusů pro civilní trh. Navíc Colt, který již nedisponoval průmyslovým zázemím, musel výrobu outsourcovat do společnosti Whitney Armory. Přesto na zakázce vydělal (a zaujal investory) dost na to, aby mohl otevřít svou novou továrnu v Hartfordu a na základě Coltu Walker následně postavit řadu dalších, komerčně úspěšnějších perkusních revolverů.

Nastupuje dragoon

Dohoda s Whitney Armory obsahovala klauzuli, že použité strojní vybavení po vyhotovení zakázky připadne Coltovi, což se ukázalo jako geniální tah. Armáda si totiž záhy vyžádala další vylepšené walkery v lehčí, méně výkonné, ale spolehlivější formě. A Colt se rozhodl využít příležitosti a naplno se vrátit do zbrojního byznysu založením Colt’s Patent Firearms Manufacturing Company ve městě Hartford (Connecticut). Přebral stroje od Whitney a v období 1848–1849 naplnil kontrakt vlastními silami. A nejenom jeden. Do konce 50. let armádě dodal (nepočítaje další složky a civilní trh) v několika variantách celkem 8 360 revolverů nazvaných Colt Dragoon (dragoun). Zmínit musíme i velice populární typ dnes známý jako Colt 1851 Navy, což byl zmenšený dragoon v kalibru .36.

Oproti walkeru došlo k redukci dávky prachu z 60 gr (grainů) na 50 gr a ke zkrácení válce a hlavně, díky čemuž klesla hmotnost o 250 g. Páka pod hlavní, sloužící k nabíjení válce, se u původních walkerů uvolňovala, takže došlo k vylepšení její aretace, ale jinak se konstrukčně jedná o stejné zbraně. 

V průběhu let vznikly tři základní modely, pomineme-li 200 tranzitních kusů z Whitney. První vzor se vyráběl do roku 1850, kdy štafetu převzal druhý s vylepšeným uzamčením válce, s ložiskem v kohoutu pro hladší chod a jinou bicí pružinou. O rok později se standard ustálil na třetím, nejvíce vyráběném modelu se zakulaceným lučíkem. Na civilní trh Colt vypustil také varianty s delší, nebo naopak kratší hlavní anebo s úpravou umožňující přichycení ramenní opěrky a s lepšími mířidly.

Dragoon náležel především k jízdním jednotkám, v této roli se osvědčil a díky jeho kvalitám se na něj v menším rozsahu dalo narazit také u dělostřelectva a pěchoty. Za občanské války jej používaly obě strany. Terčem kritiky se stávala jeho vysoká hmotnost, což ale zvyšovalo popularitu lehčího modelu Navy. Ten se dočkal mimořádného komerčního úspěchu a vyráběl se až do roku 1973. Produkce dragoonu skončila už v roce 1960 ve prospěch elegantnějšího a o půl kilogramu lehčího modelu 1860 Army, ačkoliv kalibr .44 zůstal zachován.

Image

Čtěte také

Colt 1911: Hrdý symbol Ameriky

Po anexi Bosny a Hercegoviny roku 1908 mělo Rakousko-Uhersko rozlohu 676 615 čtverečních kilometrů a žilo v něm přes 51 miliónů obyvatel. Po Rusku to tedy byl druhý největší evropský stát zabírající významnou část starého kontinentu. Od dob rakousko-uherského vyrovnání z roku 1867 se dělil na dvě části nazývané Předlitavsko a Zalitavsko, které spojovala osobnost panovníka a společná zahraniční politika, finance a armáda. Hlavním problémem podunajské monarchie však bylo její mnohonárodnostní složení, které již v dobách před první světovou válkou přinášelo narůstající počet problémů. Snahy je nějakým způsobem vyřešit narážely na různé politické, kulturní i jazykové střety, přesto ale říše zatím „držela pohromadě“. Atentát v Sarajevu a následné vypuknutí první světové války však všechno změnily.

Nečekaný vývoj 

Když Rakousko-Uhersko vypovědělo 28. července 1914 válku Srbsku, generalita c. a k. armády očekávala, že půjde jen o krátký lokální konflikt, během něhož zničí nepříjemného souseda na Balkáně a bude zase klid. Jenže na základě spojeneckých dohod se spustil dominový efekt a v srpnu 1914 již stály ve válce všechny evropské mocnosti s výjimkou Itálie, která se nakonec přidala v květnu následujícího roku na stranu Dohody. 

Podunajská říše to od počátku měla velmi složité. Mobilizace sice proběhla dobře, ale bojovat se muselo na dvou frontách v Srbsku a Rusku, k nimž potom na jaře 1915 přibylo třetí bojiště v Itálii. Válečné operace neprobíhaly podle plánů a ztráty brzy dosahovaly obrovských čísel. S pomocí Německa a Bulharska sice bylo nakonec Srbsko poraženo, ale v Rusku a Itálii se fronta ustálila a ani jedna z bojujících stran nebyla dlouho schopna zasadit rozhodující úder. 

V zázemí se pak situace pozvolna zhoršovala. V listopadu 1916 zemřel po 68 letech panování starý císař František Josef I., jenž svou autoritou představoval do značné míry onen stmelující prvek držící říši pohromadě. Na trůn usedl jeho devětadvacetiletý prasynovec Karel I., osobně čestný a poctivý muž, který však po svém předchůdci zdědil množství nevyřešených problémů. Ty se dále prohlubovaly a hromadily. Karel omezil zasahování svých generálů do civilních záležitostí a poprvé od zahájení války svolal ve Vídni parlament. Amnestoval také politické vězně, mezi nimiž se nacházeli čeští politikové Karel Kramář, Alois Rašín či Václav Klofáč.

Hlad, vzpoury a odboj

Jak se stále víc ukazovalo, zachránit monarchii už nebylo možné. Důležitou roli hrála také ekonomická situace říše, která se vzhledem ke spojenecké blokádě stále zhoršovala a počátkem roku 1918 už dosáhla krizového bodu. Hladem trpící obyvatelstvo totiž začínalo otevřeně reptat a také v českých zemích to vřelo. Nebylo divu, vždyť denní příděl mouky tehdy dosahoval pouhých 165 gramů. Hladové demonstrace probíhaly už v roce 1915 a jejich počet pozvolna stoupal. Státní aparát je potlačoval pomocí vojenských a policejních jednotek, přičemž se často střílelo a byli i mrtví. V průběhu ledna 1918 se bouřili dělníci ve Vídni a město posléze paralyzovala generální stávka. Úřady sice ještě situaci zvládly, ale otázkou bylo, na jak dlouho. 

Také mezi vojáky c. a k. armády rostla nespokojenost a vypuklo několik vzpour, vesměs tvrdě potlačených. Počátkem února se vzbouřili námořníci na základě v Boce Kotorské na Jadranu, ale ani tato revolta nebyla úspěšná. Přesto začínalo být zřejmé, že Rakousko-Uhersko je na pokraji vojenského i hospodářského zhroucení a jeho hmotné rezervy už byly zcela vyčerpány.

Otevřenou kritiku si v prvních měsících roku 1918 dovolili i mnozí čeští politikové, kteří předtím válečné úsilí Rakousko-Uherska buďto otevřeně podpořili, nebo hráli roli onoho příslovečného „mrtvého brouka“. V zahraničí mezitím aktivně působili příslušníci čs. odboje v čele s T. G. Masarykem a snažili se přesvědčit představitele dohodových mocností o tom, že rozbití „zpuchřelé monarchie“ je v jejich zájmu. Zničení podunajské říše totiž až do jara 1918 mezi válečné cíle Dohody nepatřilo. 

Plány následníka trůnu

Ale existovaly nějaké plány na reformu monarchie přímo z řad jejích klíčových protagonistů? Ano, a to dokonce už z dob před válkou. Zabýval se jimi zejména následník trůnu František Ferdinand d’Este, který si byl vědom možnosti vypuknutí velkého válečného konfliktu v Evropě a prohlašoval: „Nikdy nepovedu válku proti Rusku. Obětuji všechno, aby k ní nedošlo, protože tato válka by skončila buď svržením Romanovců, nebo Habsburků – anebo možná i svržením obou dynastií.“ Arcivévoda proto už koncem 19. století vypracoval koncept federalizace říše, který počítal s rozdělením jednotlivých korunních zemí po vzoru Spojených států amerických. Respektováno přitom mělo být jejich národnostní složení. Říši tak měla tvořit řada přibližně stejně velkých samosprávných celků, přičemž Čechy měla být rozděleny na dvě části – českou a německou. Takováto federace mohla být podle arcivévodova názoru stabilnější, než dosavadní uspořádání říše do dvou částí. 

Federalizovaná monarchie měla pochopitelně nadále mít jednoho panovníka s ústřední vládou, společnou armádu a jednotnou státní řeč – němčinu. Později však František Ferdinand tuto vizi opustil a přišel s novým nápadem: Jestliže se dualismus příliš neosvědčil, mohli bychom to zkusit s trialismem. Vedle Rakouska a Uher to měli být Jihoslované pod vedením Chorvatů tvořící třetí těžiště říše. Zde se jasně projevoval následníkův dobře známý odpor k Maďarům, jejichž silné mocenské postavení bylo podle arcivévodova názoru ke škodě celé monarchii. Vytvoření trialistického uspořádání by pozici Maďarů oslabilo.

Pod vlivem teorie sedmihradského Rumuna Aurela Popoviciho z roku 1906 přišel František Ferdinand nakonec s třetím plánem. Mnohonárodnostní říše by se federalizovala rozdělením na 15 útvarů ignorujících historické hranice. Žádný z těchto celků neměl být sám o sobě příliš silný ani ekonomicky soběstačný, takže jejich vzájemná kooperace by vyplývala z nutnosti jaksi sama od sebe. Pozice Vídně jakožto hlavního města by samozřejmě zůstala beze změn.

Císař Karel chtěl mír

Synovec Františka Ferdinanda a nový císař Karel I. se pak prakticky ihned od svého nástupu na trůn musel vyrovnávat s množstvím problémů, které by nezvládl ani mnohem tvrdší a energičtější panovník. Emancipační snahy národů uvnitř říše narůstaly a císaři dělaly starosti i zmíněné zhoršující se ekonomické a sociální podmínky. Zřídil proto například ministerstvo pro sociální zabezpečení a snažil se obyvatelům zajistit dostatek potravin, což ale bylo tváří v tvář spojenecké blokádě prakticky nemožné. Pokoušel se také o uzavření míru a už v prvním manifestu obyvatelům své říše ohlásil: „Chci činiti vše, aby hrůzy a oběti války byly co nejdříve zažehnány.“ 

Karel skutečně toužil po ukončení války a prostřednictvím bratrů své ženy Zity se roku 1917 pokoušel dosáhnout míru tajnými jednáními s dohodovými mocnostmi. Po jejich skandalizovaném neúspěchu se Rakousko-Uhersko dostalo do ještě silnějšího vleku Německa. Tam byly Karlovy pokusy o dosažení míru hlasitě kritizovány a němečtí nacionalisté otevřeně nazvali císaře „pantoflovým hrdinou podřízeným taliánské přistěhovalkyni,“ čímž mysleli císařovnu Zitu pocházející z parmské větve rodu Bourbonů.

V březnu 1918 byl Karel donucen podepsat s německým císařem Vilémem II. dokument, kterým vlastně uznal podřízenost své rozkládající se říše Německu. Kromě co nejužší vojenské spolupráce si Němci hodlali podmanit středoevropský prostor i ekonomicky.

Krach Říjnového manifestu

Velení c. a k. armády se v červnu 1918 naposledy pokusilo spustit ofenzívu na italské frontě podél toku řeky Piavy, avšak bezúspěšně. Pozice Rakousko-Uherska na mezinárodní scéně už tehdy dramaticky klesala a rozbouřená domácí politická scéna také nevěstila nic dobrého. K tomu přistupovaly rostoucí politické úspěchy exilových zástupců některých z národností monarchie. O bojích čs. legionářů s bolševiky a sérii legionářských vítězství psaly noviny celého světa a dohodové mocnosti postupně přijaly za svou myšlenku rozpadu středoevropské říše. 

Zoufalý císař Karel se dál snažil říši zachránit. Často například navštěvoval a povzbuzoval vojáky na italské frontě, zakázal používání otravných plynů v bojových operacích a zrušil nepřiměřeně přísné kázeňské tresty. Pokoušel se také usmířit jednotlivé národy monarchie a jeho cílem nyní bylo konsolidovat vnitřní poměry aspoň natolik, aby říše mohla vykročit k mírovým jednáním ve stabilizovaném stavu. Karlovy snahy v tomto směru vyvrcholily 16. října 1918 podpisem manifestu, kterým vyhlašoval přeměnu monarchie ve spolkový stát. Předlitavskou část říše měly nyní tvořit čtyři národní státy, a to český, německý, jihoslovanský a polský. Maďaři požadovali, aby se tato reforma nedotkla celistvosti Uherského království, což císař přislíbil. 

Manifest byl oficiálně zveřejněn 18. října, ale čeští a jihoslovanští politikové jej odmítli. Masaryk mezitím koncipoval text Washingtonské deklarace zveřejněné také 18. října, a v něm vyhlásil úplnou nezávislost Československa. Dohodové státy to akceptovaly a z mezinárodního hlediska tedy Československo vlastně vzniklo o deset dní dřív než oficiálně. O svůj stát se hlásili i Jihoslované a říše se definitivně ocitla v rozkladu. Ani v této situaci ovšem Karel neuvažoval o silovém řešení a kategoricky prohlásil: „Jenom žádnou občanskou válku! To bych si nemohl zodpovědět před Bohem a svým křesťanským svědomím.“ 

Nevyhnutelný konec

V té době již došlo k celkovému vojenskému zhroucení monarchie a jejímu vnitřnímu rozkladu, takže Karel se 11. listopadu 1918 zřekl účasti na státních záležitostech v rakouské části monarchie a o dva dny později byl na základě nátlaku maďarských politiků nucen rezignovat na svá panovnická práva v Uhrách. Nově vzniklý stát Německé Rakousko byl prohlášen republikou a v dubnu 1919 přijal zákon o vypovězení Karla ze země a zrušení vladařských práv Habsbursko-Lotrinského rodu. Karel sice označil tyto kroky za neplatné, ale to už nikoho nezajímalo. 

Jak tedy vývoj situace jasně ukázal, v mírových poměrech do roku 1914 se ještě dařilo držet monarchii pohromadě, ale po vypuknutí první světové války se Rakousko-Uhersko postupně dostalo do vleku císařského Německa a odstředivé tendence nejen Čechů, ale i Poláků a Jihoslovanů už byly v rámci stávajících poměrů neřešitelné. Vše tedy nevyhnutelně skončilo rozpadem rakousko-uherského soustátí po téměř 400 letech jeho existence.

Image

Čtěte také

Kolíkování nového státu: Jak se kreslily hranice mladého Československa

První doklady lidské kreativity nám předkládají archeologické nálezy. Do fascinujícího světa zručnosti nás přivádí již množství kamenných nástrojů z paleolitu, starší doby kamenné. Skutečný rozmach ale přišel až se zpracováním kovů.

Od kamene k hlíně

Vyštípat z pazourku či rohovce funkční a ostrý nástroj, aniž bychom celý kámen rozbili na padrť, vyžaduje velkou míru preciznosti, zkušeností a trpělivosti. V průběhu paleolitu lidé tuto dovednost přivedli k dokonalosti, a tak nacházíme tenké dlouhé kamenné čepele, ostré hroty šípů a oštěpů, škrabadla, drasadla, nože, a později i broušené kamenné sekery a sekeromlaty. Cokoli lidé té doby k práci potřebovali, dovedli si vyrobit z kamene, dřeva a kostí.

V mladší době kamenné, neolitu, se masově rozvinulo další řemeslo – hrnčířství. To ve své době mělo naprosto zásadní vliv na životní styl. Představte si, jakou změnu v možnostech uchování a vaření potravin a tekutin přinesly keramické nádoby! Lidé v paleolitu samozřejmě také uchovávali zásoby, vyráběli proutěné či rákosové koše, ošatky, brašny, kožené váčky a další pomůcky, ale ty nemohly konkurovat vlastnostem dobře vypálené keramiky.

První doklady hrnčířství pocházejí například na Předním východě již z 10. tisíciletí př. n. l., u nás však rozvoj tohoto řemesla přišel až v průběhu 6. tisíciletí př. n. l. Jelikož lidé od pravěku milovali krásné věci, proměňovali i zdánlivě obyčejné předměty jako hrnce, misky a hrníčky v umělecká díla. Podle zdobení keramiky archeologové dokonce pojmenovávají kulturní skupiny v průběhu pravěku. A tak tu pro neolit v Čechách máme například kulturu s lineární keramikou či vypíchanou keramikou. Předpokládáme, že toto zdobení bylo nejen estetickou záležitostí, ale i duchovní, a odráželo vnímání tehdejšího světa.

Textil na scéně

Dalším zásadním řemeslem, které proměnilo lidský svět, byla výroba textilních oděvů, tedy takových, které jsou ušity z upředených a na stavu utkaných látek. Ne, že by se paleolitičtí lidé pěkně a funkčně neoblékali. Kombinovali velice dobře navržené a zručně zhotovené kožené a kožešinové kousky s doplňky ze splétaných travin a lýka. Úžasný příklad takového důmyslného oděvu nám zanechal proslulý Ötzi, jehož outfit a obutí testovali v rekonstrukcích s nadšením i současní horolezci. Ale teprve objevení tkalcovského stavu přineslo v odívání skutečnou revoluci.

Výroba textilu představovala složitý proces, zahrnující přípravu vlákna (v neolitu rostlinného – len, konopí, kopřiva, lýko), jeho ruční předení na vřetenu, a následné utkání na tkalcovském stavu. To vyžadovalo nejen šikovné prsty, ale také výbornou technologickou představivost, neboť navlečení nití na stav tak, aby odpovídaly požadované vazbě, je poměrně složitá záležitost.

Zpočátku byly textilie jednoduchých vazeb, v průběhu konce doby kamenné a později se však objevovaly čím dál tím sofistikovanější. Vazby jako diamantový kepr, kohoutí stopa či „pepito“, které máme ze vzácných archeologických nálezů doložené pro dobu železnou, jsou pak vrcholem tohoto řemesla v pravěku a zároveň stálicí současného módního průmyslu.

Řemeslo, které změnilo svět

A pak přišel zlom. Objevila se technologie, která narýsovala vývoj lidské společnosti na další tisíciletí a od základů proměnila fungování pravěkého světa. Ano, mluvíme o zpracování a výrobě kovů. Ty měly převratné funkční vlastnosti a odstartovaly tak překotný vývoj mnoha dalších řemesel. Než se však ponoříme do toho, jak první kovy změnily svět, musíme se nejprve podívat, jak jejich zpracování v pravěku probíhalo.

Lidé zprvu začali zpracovávat měď, a to už na konci doby kamenné, v eneolitu. Měděné dýky, šídla, náramky nebo další drobné šperky nacházíme v bohatších hrobech té doby, rozhodně si je nemohl dovolit každý. Zpracování mědi vyžadovalo několik kroků a bylo nepochybně specializovaným řemeslem. Nemohli jej provádět všichni, vyžadovalo široké empirické znalosti přírody, materiálu a technologie.

Nejprve museli lidé objevit ložiska suroviny (ve střední Evropě v pohoří Alp) a přijít na to, jak ji odsud dostat. Měděná ruda se zpočátku dobývala povrchovým dolováním v jamách a šachtách, od mladší doby bronzové pak máme v Evropě i doklady hlubinných měděných dolů. Vytěženou rudu bylo potřeba vyčistit, například přebíráním či separací vodou.

Následné hutnění představovalo na svou dobu skutečně inovativní postup – v jámových či šachtových pecích se surová měď roztavila do tekuté zářivé žhnoucí hmoty. Takový proces však vyžaduje velmi vysokou teplotu (kolem 1 100 °C), které není možné dosáhnout v běžném ohni. Proto bylo potřeba pece dobře rozdmýchat pomocí kožených měchů, a pak omezit přístup vzduchu, aby díky oxidu uhelnatému došlo k oddělení čisté mědi z nerostu. Následovala rafinace, tedy odstranění zbylé nečistoty roztavením. Tak vznikl surový ingot, který se mohl transportovat a využít k dalšímu zpracování.

Kdo někdy tento proces viděl naživo, ví, že se jedná o fascinující postup. Tekutý kov je něco, co jinde v přírodě nemáme šanci pozorovat, jako by do něj vstoupilo samotné slunce. Opaleskující žhavá tekutina vyžaduje profesionální a rychlé zacházení, a i malá chyba či nepozornost mohou způsobit těžké popálení. Jaké postavení asi měli ve společnosti řemeslníci, kteří tuto technologii ovládli? Vážili si jich lidé, nebo se jich snad báli či se jim vyhýbali, jak to známe u některých řemesel ze středověku? To už dnes zjistit nelze, ale nepochybně museli být hutníci v době bronzové privilegovanou skupinou, která přinášela ostatním významný materiál pro rozvoj a jejíž dovednosti byly vysoce ceněny.

Bronzová revoluce

A jak lidé přišli na to, že když při roztavení budou měděný ingot legovat cínem, dostanou pevnější a kvalitnější materiál? Dost možná prostě jen dlouho experimentovali, protože samotná měď je poměrně měkká a na mnohé nástroje nedostačující materiál. V době bronzové (u nás ve 2. tisíciletí př. n. l.) se tedy postupně k těžbě mědi přidalo i rýžování cínu a tyto dvě suroviny společně vytvořily jedinečný, pevný a překrásný kov – bronz. Ten dal v následujícím tisíciletí vzniknout nespočtu nových tvarů a forem artefaktů, které dnes obdivují nejen archeologové, ale i návštěvníci muzeí po celém světě.

Na zpracování bronzu do charakteristických hřiven navazovalo kovolitectví se svými hliněnými, kamennými, ztracenými voskovými a později i kovovými formami, a následné kovářství. Lidé se naučili odlít z bronzu snad vše, na co si vzpomněli. Předměty, které znali v kamenné podobě, začali doslova přetavovat do oslnivé krásy bronzu. Ať už to byly nástroje (nože, břitvy či srpy), zbraně a výzbroj (dýky, oštěpy, později i meče a štíty a přilby) nebo šperky (náušnice, náramky, jehlice či sofistikované oděvní spony), v každém odvětví existence bronzu proměnila celé řemeslo.

Doba estetická

Pro příklad se můžeme podívat třeba zpátky na výrobu textilu. V době bronzové se do ní totiž vložil nový materiál – ovčí vlna. Bronzové nástroje usnadnily rychlý střih ovcí a vlna se stala masivně využívanou surovinou. Má skvělé vlastnosti, je lehká, hřejivá, díky obsahu lanolinu ponechaného na vláknech rovněž lehce vodoodpudivá a hřeje i za mokra. Chov ovcí na vlnu se tedy musel stát v době bronzové výnosnou činností.

Vlna také dobře chytá rostlinná barviva, a proto umožnila vznik nového textilního řemesla – barvířství. Jak nám dokládají například nálezy fragmentů textilu ze solných dolů v Hallstattu, látky tkané z různobarevných přízí a případně vyšívané se staly trendem. Poptávka po kvalitních zdobených látkách ve společnosti, kde se zformovala bohatá vládnoucí vrstva, tak nepochybně rozproudila rozvoj velice specializovaného tkalcovství.

Ruku v ruce s odíváním šlo i šperkařství. Nové technologie výroby oděvů přinesly nové střihy a ty vyžadovaly nové doplňky. Takovým signifikantním doplňkem pro dobu bronzovou byly nejprve jehlice na spínání oděvu a od mladší doby bronzové spony. Drobné i velké, podle možností majitele, musely být nejen šperkem, ale též vyjádřením sociálního statusu. Spolu s náramky, závěsky, nákrčníky a dalšími drobnostmi je nacházíme převážně v hrobových výbavách těch nejbohatších vrstev tehdejší společnosti a ilustrují nám jak řemeslnou zručnost pravěkých šperkařů, tak vkus a vysoké estetické nároky tehdejší doby.

Surovina i platidlo

Těžba, hutnění a následné zpracování však dozajista neprobíhaly na jednom místě. Zatímco rudy se získávaly převážně v horských oblastech, zpracovatelské areály se nacházely blíže osídlení. Aby bylo možné bronzovou surovinu pohodlně transportovat, odlévala se rovnou do tvaru žeber a hřiven. Ty dnes nacházíme jako takzvané depoty, před tisíciletími bezpečně ukryté pod zemí. Hřivny a žebra byly nejen praktickým „balením“ bronzu na cesty, ale i inovativním systémem z hlediska váhové unifikace a jasného vyjádření hodnoty. Byly předmincovním platidlem, s přesně danou vahou se tedy staly předstupněm následného mincovního systému doby železné.

Depoty bronzových žeber a hřiven jako obchodní artikl nám rovněž přispívají k poznání a rekonstrukci průběhu dálkových i regionálních stezek. Svědčí o rozvinutém obchodním systému, kdy řemeslníci již dokázali pomocí jednoduchých vah odvážit stejnou hmotnost platidel a dosáhnout tak svým způsobem jednotného platebního systému. Depoty bývají velmi často vázány na hlavní vodní toky, často soutoky, což napovídá, jaké obchodní trasy lidé v době bronzové preferovali. Právě tehdy byla na vrcholu Jantarová stezka, první velká evropská obchodní cesta propojující pobřeží Baltského moře a Středomoří. Nálezy na její trase nám ukazují, že dálkový obchod v době bronzové jen kvetl. Bronz jako platidlo i surovina k tomu nepochybně přispěly velkou měrou.

Zrodila se elita

Jak uvedené změny ovlivnily tehdejší společnost? Nesmírně! Nešlo jen o nový materiál a nové výrobky, ale i nové výrobní areály, nová centra obchodu, nové příležitosti… Jako lidé jsme byli podnikaví odjakživa, a tak i v době bronzové se kolem celého systému řemesel stahovali jedinci, kteří věděli, jak na tom zbohatnout. Proměnila se tedy nejen struktura osídlení po celé Evropě, ale i hierarchie společnosti. Zrodili se opravdu bohatí lidé a vládci, kteří podle všech dokladů propojovali svou světskou a obchodní moc s tou náboženskou tak, jako to v dané době můžeme pozorovat po celém světě. Z jejich bohatých hrobů čteme nejen o velké moci a majetku, ale právě také o excelenci tehdejších řemeslníků.

Ukázkovým příkladem je pohřeb velmože z mladší doby bronzové, jehož hrob byl nalezen pod mohylou v Milavčích. V jeho hrobové výbavě se našel nejen meč, ale i pancíř, břitva, nůž, bronzové koflíky, množství keramiky a velký bronzový vozík s kotlem. Takové množství bronzu muselo mít ve své době nepředstavitelnou cenu, a zemřelý tedy evidentně disponoval obrovskou mocí.

Image

Čtěte také

Od směny k platbě: Kdy začaly v českých zemích cinkat první mince?

Dlouho se mělo za to, že schopnost zvažovat důkazy, pochybovat o vlastních závěrech a měnit názor podle nových informací je výlučně lidská. Tento proces, známý jako „revize přesvědčení“, bývá považován za klíčový pro lidskou racionalitu – schopnost reflektovat vlastní myšlenky a vyhodnocovat je. Nový výzkum uveřejněný v odborném časopisu Science však ukazuje, že tuto dovednost ovládají i naši nejbližší žijící příbuzní – šimpanzi.

Hádanka s jablkem

V sérii experimentů, provedených v rezervaci Ngamba Island v Ugandě, vědci testovali, jak šimpanzi zacházejí s různými druhy důkazů. Základem bylo jednoduché dilema: v několika krabicích bylo ukryté jídlo. Šimpanz dostal první nápovědu, na jejímž základě si vybral jednu krabici. Pak následovala druhá, často protichůdná informace – a zvířata dostala možnost svou volbu změnit.

Výsledek? Šimpanzi se rozhodovali podle racionálního modelu volby. Měnili své rozhodnutí jen tehdy, když nová informace byla přesvědčivější než ta původní. „Byli neuvěřitelně přesní – zvládli to s ohromující lehkostí,“ popisuje antropolog Brian Hare z Dukeovy univerzity v americkém Durhamu.

Nechat se přesvědčit

V jednom z testů slyšeli šimpanzi zvuk z krabice – něco v ní se kutálelo. Logicky usoudili, že uvnitř je jablko. Když však experimentátor otevřel krabici a vytáhl kámen, zvířata si okamžitě uvědomila omyl a přesměrovala svou pozornost na jinou krabici.

„Tohle bylo pro nás největší překvapení,“ říká spoluautor studie Jan Engelmann z Kalifornské univerzity v Berkeley. „Nečekali jsme, že dokážou tak složitě zvažovat a opravovat vlastní úsudky.“

Mnoho živočichů se sice dokáže chovat „racionálně“ v základním smyslu – například bakterie reagují na chemické signály směřující k potravě. To ale není skutečné uvažování, spíše automatická reakce na vnější podněty.

U šimpanzů však vědci pozorovali něco jiného: schopnost uvědomovat si míru jistoty ve vlastní znalosti a zvažovat, zda nové informace opravdu zpochybňují ty staré. Podle Engelmanna je obtížné toto chování vysvětlit jinak než formou metakognice – přemýšlení o vlastním myšlení.

„Zdá se, že šimpanzi nevěří jen svým instinktům,“ dodává Christopher Krupenye z Univerzity Johnse Hopkinse. „Mají jakési uvědomění, že jejich závěr může být chybný – a dovedou ho opravit.“

Co dělá člověka výjimečným

Přesto zůstává mezi námi a šimpanzi rozdíl. Podle spoluautorky studie Hanny Schleihaufové z Utrechtské univerzity je lidská racionalita jedinečná tím, že je společenská. Lidé své myšlenky sdílejí, vysvětlují a zpochybňují ve vzájemném dialogu. „To, co nás odlišuje, není jen rozum, ale schopnost o něm diskutovat,“ říká. Někteří vědci dokonce soudí, že lidská logika se vyvinula právě kvůli tomu, abychom mohli argumentovat a přesvědčovat druhé.

Výsledky výzkumu tak potvrzují myšlenku, kterou už před více než 150 lety vyslovil Charles Darwin: že naše mimořádné mentální schopnosti nejsou výhradní, ale navazují na kognitivní dovednosti, které sdílíme s jinými živočichy.

Image

Čtěte také

Opičí machiavelista: Šimpanzí manipulátor rozmetal vědecké hypotézy napadrť

Prastaré ledovce v Arktidě a Antarktidě jsou jako archivy, v nichž jsou uložené pozůstatky dávno zmizelého světa. Jejich součástí jsou zamrzlé drobné kousky organismů, rozmanitý materiál a také bublinky, které jsou vlastně nesmírně cenným vzorkem vzduchu tehdejší atmosféry.

Výzkumný tým Centra pro výzkum nejstaršího ledu COLDEX (Center for Oldest Ice Exploration), který vedli Sarah Shackletonová z Oceánografického institutu ve Woods Hole a John Higgins z Princetonské univerzity, nedávno vrtal na Allan Hills ve Východní Antarktidě a vrátili se odtamtud s velmi zajímavou kořistí.

Led z období miocénu

Dokázali vyvrtat led, který pomocí izotopu argonu-40 spolehlivě datovali na zhruba 6 milionů let. Je to nejstarší přímo datovaný led na světě, který vznikl v době, kdy se ještě ani nespustily cykly ledových dob. O tehdejším světě období svrchního miocénu víme, že byl stále ještě podstatně teplejší než dnešek a hladina oceánu byla rovněž podstatně výš, než se nachází dnes.

Z analýzy izotopů kyslíku navíc vědci zjistili, že za posledních šest milionů let došlo v této části Antarktidy k postupnému ochlazení o zhruba 12 °C. Jde o první přímé měření takto dlouhodobého trendu z tohoto regionu.

„Ledová jádra jsou jako stroje času, které mohou vědci vzít do dávno minulých dob a ukázat jim, jak naše planeta tehdy vypadala,“ vysvětluje Shackletonová, která strávila mnoho času vrtáním starobylého ledu v Antartkidě. „Led z Allan Hills nás bere zpátky v čase dál, než jsme si původně představovali, že je vůbec možné.“ Jejich výzkum uveřejnil vědecký časopis PNAS.

Dosud nejstarší souvislé ledové jádro z vnitrozemí Antarktidy pokrývalo záznam asi 1,2 milionu let. Objev z Allan Hills je tedy šestkrát starší, i když jde jen o nesouvislé fragmenty – „klimatické momentky“, jak je vědci nazývají.

Nová kapitola výzkumu klimatu

Jde o doposud nejvýznamnější objev centra COLDEX. Jak přiznává jeho ředitel, paleoklimatolog Ed Brook z Oregonské státní univerzity, přítomnost velmi starého ledu očekávali. Domnívali se ale, že jeho stáří se bude pohybovat okolo 3 milionů let. Výsledky tedy dalece předčily původní očekávání.

Zachycené vzduchové bublinky obsahují informace o tehdejších koncentracích skleníkových plynů a teplotách oceánů. Tyto údaje jsou klíčem k pochopení přirozených klimatických změn, které formovaly planetu dávno před lidským vlivem. Vědci doufají, že díky dalším vrtům v příštích letech získají ještě starší vzorky a detailnější obraz o vývoji klimatu v období, kdy se Země postupně překlápěla do éry ledových dob.

Image

Čtěte také

Vědci zjistili, jak rychle stoupala hladina moří po poslední době ledové

S nástupem listopadu se na hvězdném nebi odehraje malá planetární rošáda. Saturn ve Vodnáři, který kraloval nocím brzkého podzimu, předá žezlo Jupiteru v Blížencích. Planetu opásanou prstenci tak budeme vídat po stále kratší část noci, zatímco u Jupitera tomu bude právě naopak. K pomyslné výměně stráží ovšem dojde i na ranní obloze, kde jitřenku Venuši vystřídá nenápadný Merkur. V prvních listopadových dnech bude „sestra Země“ ještě snadno pozorovatelná nedaleko jasné Spicy z Panny nízko nad východním obzorem, pak ovšem zamíří do sousedních Vah i směrem ke světlému jihovýchodnímu horizontu. V uvedeném souhvězdí se Venuše ocitne 13. listopadu a jen o několik dní později přestane být pozorovatelná.

Očím pozemských pozorovatelů zůstane skryto, že 25. listopadu projde Merkur okolo Venuše. Menší planeta bude souhvězdím Vah postupovat v opačném gardu než zářivá jitřenka, takže se v závěru měsíce vymaní ze slunečního svitu a coby světlý bod ji zahlédneme těsně nad jihovýchodem. V posledních listopadových dnech se bude viditelnost Merkuru rychle zlepšovat díky rostoucí výšce nad obzorem i jasnosti: Zatímco 26. listopadu dosáhne zhruba 1 mag, na sklonku měsíce již půjde o 0,2 mag. Během pouhých pěti dní tedy planeta zjasní dvojnásobně!

Jako široké písmeno U

Pokud holdujete spíš objektům vzdáleného vesmíru, zkuste se v listopadu zaměřit třeba na souhvězdí Ještěrky. Je sice poněkud přehlížené, ale zároveň se není čemu divit: Tvoří jej pouze šest stálic s jasností okolo 4 mag, tudíž stačí světlejší obloha nebo svit Měsíce, a drobný nebeský plaz vám unikne. Zůstane po něm jen proluka mezi souhvězdími Kefea a Pegase, podle nichž lze ostatně Ještěrku na nebi snadno vyhledat. Jakmile však její jednoduchý obrazec očima zachytíte, bude další orientace již jednoduchá. Na obloze totiž souhvězdí zabírá plochu pouhých 10° × 20°, takže není kam zabloudit.

Začněte uvnitř hlavy nebeského tvora, konkrétně u stálice 4 Lacertae. Zhruba 1,5° severozápadně od ní se na obloze nachází otevřená hvězdokupa NGC 7243, o úhlovém průměru asi 20′ a jasnosti 6,5 mag. Je přitom jako stvořená pro menší dalekohled, například triedr: Při letmém pohledu vypadá jako hrstka hvězd ledabyle rozházených na půlkruhovém půdorysu, avšak pozornější pohled odhalí, že uvnitř půlkruhu je stálic o něco méně. Hvězdokupa tak rázem získá podobu širokého písmene U, jehož linii tvoří jasnější hvězdy shluknuté do čtyř skupin. Větší přístroje a zásadnější zvětšení však NGC 7243 neunese –stane se tak příliš řídkou a nečitelnou.

Pro malé dalekohledy

Uvedené naopak neplatí pro sousední NGC 7209, ležící 2,7° západně od hvězdy 2 Lacertae. Na obloze má zmíněná „otevřenka“ úhlový průměr okolo 20′, jasnost 7,7 mag a s její identifikací vám pomůže stálice šesté velikosti nacházející se pouhých 10′ severně od ní. V tomto případě triedr ukáže jen několik osamělých hvězd, pod tmavou oblohou však zaujme jejich mlhavé pozadí. Jeho pravá podstata se přitom vyjeví ve větších dalekohledech: S rostoucím zvětšením totiž začne být zrnité a nakonec se promění v mnoho slabých hvězd deváté až dvanácté velikosti.

Nedaleko NGC 7209 najdete ještě jednu otevřenou hvězdokupu vhodnou i pro malé dalekohledy – NGC 7092 alias M39. Za ní už ovšem musíte do sousední Labutě. Jako rozcestník vám poslouží stálice čtvrté velikosti Pí² Cygni – od níž zamiřte 2,6° na jihozápad. I tentokrát přitom platí, že méně je více, a hvězdokupa vynikne zejména v přístrojích s širokým zorným polem a menším zvětšením. Určitě ji však nepřehlédnete, neboť zabírá plochu o průměru 30′ a dosahuje jasnosti 5 mag, což pohodlně stačí, abyste ji pod dokonale temnou oblohou spatřili i bez dalekohledu.

Ostatně znali ji už lidé ve starověku, jak dokládá pozorování Aristotela z roku 325 př. n. l. Pro něj však zůstala pouze drobným mlhavým obláčkem, podobajícím se kometě. Abyste zahlédli i její stálice, musíte si vzít na pomoc alespoň malý dalekohled. M39 v něm získá tvar rovnostranného trojúhelníku, jehož severní vrchol okupuje hvězda 8. velikosti, zatímco jihovýchodní a jihozápadní roh zdobí stálice 7. velikosti. Další dvě desítky jejich slabších protějšků pak naleznete uvnitř pomyslného trojúhelníku.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Štíra, 22. listopadu ve 2:35 SELČ vstupuje Slunce do znamení Střelce.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na sklonku listopadu ráno nízko nad jihovýchodem
• Venuše – viditelná v první polovině listopadu ráno nízko nad východem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný po většinu noci mimo večer
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2025

• 2. listopadu – setkání Venuše a Spicy z Panny (3,5°) za svítání nízko nad severovýchodem
• 2. listopadu – seskupení Měsíce, Saturnu a Neptunu v první polovině noci; Měsíc se Saturnem si budou nejblíž (5,5°) v brzkých večerních hodinách; Neptun viditelný pouze v dalekohledu, asi 4,2° severovýchodně od Saturnu
• 6. listopadu – Měsíc poblíž Aldebaranu a Plejád z Býka na ranní obloze
• 9. listopadu – setkání Měsíce, Jupitera a Polluxe z Blíženců na nočním nebi; nejblíž si budou 10. 11. ráno, kdy se Měsíc ocitne mezi Jupiterem a Polluxem a tělesa se shromáždí na ploše 6,8°
• 12. listopadu – Měsíc v první čtvrti poblíž Regula ze Lva ve druhé polovině noci
• 16. a 17. listopadu – v noci vyvrcholí aktivita meteorického roje Leonid
• 17. listopadu – velmi úzký srpek ubývajícího Měsíce poblíž Spicy z Panny na ranní obloze
• 21. listopadu – Uran v opozici se Sluncem
• 29. listopadu – seskupení Měsíce, Saturnu a Neptunu v první polovině noci; Měsíc se Saturnem si budou nejblíž (2,5°) v brzkých večerních hodinách; Neptun viditelný pouze v dalekohledu, asi 4,3° severovýchodně od Saturnu

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.