První věk tajných zbraní

• druhá světová válka | 1939–1945

Druhá světová válka představovala první globální konflikt, v němž se utajené zbrojní programy staly nástrojem strategického průlomu. V prostředí totální války, kde se rozhodovalo o bytí a nebytí celých států, neznamenala investice do radikálních vojenských inovací luxus, nýbrž existenční nutnost. Ideální příklady nabízejí americký projekt Manhattan a německá raketa V-2, které zároveň ukazují, jakým způsobem tajný projekt může, ale také nemusí ovlivnit výsledek konfliktu. Ačkoliv oba vznikaly pod tlakem času a s ambicí přinést rozhodující technologický náskok, lišily se v organizaci, metodice i strategickém dopadu.

Projekt Manhattan započal v roce 1942 v reakci na obavy, že nacistické Německo vyvíjí atomovou bombu. Krátce nato už se jednalo o největší vědecko-průmyslový program v dějinách: Zahrnoval přes 130 tisíc pracovníků, tři hlavní výzkumná centra v Los Alamos, Oak Ridge a Hanfordu i stovky podpůrných zařízení. Náklady přesáhly dvě miliardy tehdejších dolarů, což odpovídalo téměř 1 % hrubého domácího produktu USA. Většina pracovníků přitom netušila, na čem se přesně podílejí, a výzkumné týmy mezi sebou nekomunikovaly. Utajení bylo natolik hluboké, že o existenci projektu nevěděl ani viceprezident Harry Truman až do své inaugurace v roce 1945. Výsledkem se v červenci téhož roku stalo úspěšné odpálení první jaderné bomby. O měsíc později pak ničivá zbraň dopadla na Hirošimu a Nagasaki, což zásadně přispělo k japonské kapitulaci.

Na druhé straně Atlantiku vznikal odlišný, i když neméně ambiciózní projekt. Vývoj balistických raket V-2 pod vedením Wernhera von Brauna začal již ve 30. letech, ale na masovou produkci došlo až mezi roky 1943 a 1944. Z technologického hlediska se jednalo o průlomovou zbraň: Jako první překonala hranici vesmíru, a navíc dopadala na cíl nadzvukovou rychlostí, takže byla prakticky nezastavitelná. Program zaměstnával přes dvacet tisíc osob, ale na rozdíl od amerického projektu k němu značně přispívala otrocká práce vězňů, z nichž více než deset tisíc zahynulo v podzemní továrně Mittelwerk.

Na Británii a Belgii zamířilo přes tři tisíce zmíněných raket, chyběla jim však přesnost a v poměru ke způsobeným škodám byly nadmíru drahé. Jejich hlavní efekt tak nakonec tkvěl v psychologickém tlaku – vyvolávaly paniku a ochromovaly morálku obyvatel.

Srovnání obou projektů odhaluje klíčovou poučku o tajných zbraních: Nestačí jen technologický náskok a utajení. Rozhodující je schopnost převést získanou výhodu do strategického výsledku. Projekt Manhattan danou ambici naplnil. Oproti tomu V-2, ačkoliv předběhla svou dobu, nedokázala zvrátit průběh války ani výrazně zasáhnout do operačního rozhodování spojeneckých sil.

Závody v temnotě

• studená válka | 1947–1989

Jedním z ikonických tajných projektů USA se stal letoun B-2 Spirit, známý též jako „neviditelný bombardér“. Společnost Northrop Grumman jej navrhla v rámci programu Advanced Technology Bomber a cílem stroje bylo proniknout hluboko do sovětského území, aniž by ho zachytil radar. Vývoj začal již roku 1979, první let se uskutečnil v roce 1989, ale veřejnost se o existenci B-2 dozvěděla už o rok dřív. Nešlo přitom o únik informací, nýbrž o cílenou demonstraci americké technologické převahy. Na více než desetiletém vývoji se podílely tisíce inženýrů a techniků z firem Northrop, Boeing, Hughes Aircraft a dalších. Nakonec však vzniklo pouhých 21 kusů, přestože původní plán počítal až se 132 letouny.

Celkové náklady se vyšplhaly na 44,75 miliardy dolarů v cenách roku 1997, tedy zhruba 2,12 miliardy na jeden letoun. Strategická hodnota bombardéru ovšem nespočívala pouze v jeho pokročilé technologii stealth či ve schopnosti nést jadernou i konvenční výzbroj – ale především v psychologickém efektu jeho utajení a dobře načasovaného odhalení. Američané tímto krokem dostali sovětské velení do defenzivy: Bez přesných informací o schopnostech letounu musel nepřítel rozptýlit své protivzdušné síly, čímž se oslabila jeho obrana i plánování.

Za železnou oponou se pracovalo na neméně odvážném a utajeném projektu: Torpédo VA-111 Škval neboli „vichřice“ dokázalo díky technologii superkavitace dosáhnout rychlosti přes 370 kilometrů v hodině. Okolo zbraně přitom vznikal jakýsi obal z páry, v němž se doslova vznášela, čímž se minimalizoval odpor vody. Vývoj začal na přelomu 60. a 70. let v Kyjevském výzkumném institutu mořské techniky a odehrával se v maximálním utajení. Na projektu pracovaly stovky inženýrů a výroba probíhala ve více regionech Sovětského svazu, od Ukrajiny po Kazachstán.

První funkční prototypy se testovaly zřejmě od roku 1977, k tajnému nasazení pak pravděpodobně došlo o tři roky později. Až do rozpadu SSSR však vedení země existenci zbraně nepřiznalo, a i poté zůstávaly podrobnosti nejasné. Náklady dosáhly v přepočtu až 392 milionů korun za kus v dnešních cenách, ale přesný počet vyrobených torpéd dodnes neznáme. 

Zbraň přitom měla značné nedostatky: Po odpalu se nedala řídit, nabízela jen omezený dosah asi 7–13 kilometrů a byla hlučná. Její účinnost tak spočívala v momentu překvapení – cíl dokázala zničit během několika vteřin, což znamenalo zásadní změnu v námořní taktice. Svobodný svět se o projektu dozvěděl až v roce 1995 a jeho odhalení vyvolalo šok, neboť Západ považoval superkavitaci za nepoužitelnou pro vojenské účely. Škval tak Američany přiměl přehodnotit koncept podmořského boje i vlastní detekční systémy.

Vesmír jako nové bojiště

• současnost | 1989–dosud

Na přelomu 20. a 21. století se charakter vojenských technologií, jež podléhají nejvyššímu stupni utajení, zásadně proměnil. V éře studené války šlo primárně o jaderné kapacity, u nichž spočíval odstrašující účinek právě ve veřejném povědomí o jejich síle. Dnešní strategická rovnováha se však opírá spíš o informační asymetrii. Moderní tajné zbraně nevznikají jako monumenty síly, nýbrž coby nástroje neviditelného působení v kyberprostoru, v elektromagnetickém spektru či na oběžné dráze. Reálné možnosti daných projektů zná jen úzký okruh zasvěcených, takže protivník musí investovat do hypotetických protiopatření, což oslabuje jeho skutečné obranné priority.

Nejznámější příklad popsaného směru nabízí bezpilotní orbitální letoun X-37B, který původně vyvíjela NASA, načež jej v roce 2004 převzalo americké letectvo a později Vesmírné síly Spojených států. Malý raketoplán absolvoval od roku 2010 sedm misí v délce několika měsíců až téměř tří let, nicméně jeho skutečný účel zůstává nejistý. Oficiálně se hovoří o testování nových technologií, avšak prováděné manévry – včetně změn orbit či blízkých průletů kolem cizích satelitů – svědčí o výrazně širších operačních možnostech. Pokud X-37B opravdu testuje špionážní senzory, systémy pro útok na orbitální cíle či mikrodružice, pak drží Pentagon v rukou nástroj, jenž může s minimálním rizikem fungovat v dobách míru i války.

Čína ovšem nespí a investuje do vývoje tzv. protisatelitních zbraní. V lednu 2007 uskutečnila první veřejně doložený test, při němž raketa odpálená z pozemní základny zničila meteorologickou družici. Výsledný rozsáhlý oblak orbitálních trosek vyvolal mezinárodní pobouření a od té doby se přístup lidové republiky změnil – místo kinetických zbraní vyvíjí satelity schopné přiblížení, manipulace, či dokonce přetlačení jiných zařízení. Uvedené systémy nelze snadno klasifikovat jako zbraně, takže se čínskému programu daří balancovat na hraně práva i strategické rozpoznatelnosti. A právě v této šedé zóně má utajení zásadní význam: Neumožňuje totiž protivníkovi jednoznačně identifikovat cizí záměr a nutí ho vést permanentní obrannou pohotovost.

Zásadní otázka zní, nakolik se investice do tajných zbraní skutečně vyplácí – nejen z hlediska vojenské účinnosti, ale i strategického zisku. Vývoj bezpilotního letounu X-37B stál miliardy dolarů, poskytl však Spojeným státům nástroj s vysokým taktickým dosahem a prakticky nulovým politickým rizikem. Zmíněné čínské satelity jsou levnější a méně okázalé, ale díky potenciálu působit nepozorovaně dosahují podobné míry zastrašení. Hlavní účinek obou programů každopádně vychází z toho, co se o nich neví. Tajné zbraně se tak proměňují v nástroj strategické mlhy nikoliv díky možnosti okamžitého útoku, ale pro svou schopnost udržovat nepřítele v nejistotě.

Zatímco projekty jako Manhattan či bombardér B-2 stavěly na jednorázové změně poměru sil, dnešní utajené systémy fungují spíš coby trvale udržovaná hrozba. Jejich moc netkví v okamžitém dopadu, nýbrž v dlouhodobém nátlaku a v možnosti omezit protivníkovu akceschopnost i plánování. Ve světě, kde se válka vede také pomocí „rozhodovací paralýzy“ a zpravodajského přetížení druhé strany, může právě informační asymetrie přinést větší výhodu než kinetický úder. A v tomto smyslu se náklady na utajení – ať už ve formě specializované pracovní síly, technického zázemí, či maskování výdajů v rozpočtech – ukazují jako návratné. 

Image

Čtěte také

Zrození boha smrti: Počátky amerického projektu Manhattan

Země je při pohledu z vesmíru důvěrně známá. Pestrý drahokam, který se blyští modrým oceánem, bělostnými víry mraků, žlutavými pouštěmi a svěží zelenou vegetací. Země doslova září, díky odraženému nebo absorbovanému slunečnímu záření. Vědci ale poslední dobou zjišťují, že se tento idylický obraz naší planety poněkud mění.

Není tajemstvím, že odrazivost Země čili její albedo, už celé desetiletí klesá. Norman Loeb z Langleyho výzkumného centra NASA a jeho spolupracovníci nedávno tyto změny detailně proměřili a dospěli k závěru, že se odrazivost Země nemění rovnoměrně. Severní polokoule tmavne víc než její jižní protějšek.

Severní polokoule tmavne rychleji

Pro vědce jsou tato zjištění varováním. Intenzivnější tmavnutí severní polokoule může vést k dalšímu nárůstu oteplování v této části světa, což by mohlo ještě více „vykolejit“ pozemské klima.

Badatelé v rámci tohoto výzkumu použili data za období 24 let ze tří různých satelitů, které měří dopadající sluneční záření, a také odražené záření, které se vrací do kosmického prostoru. Tyto údaje zkombinovali s mapami sněhu a mraků, a také s pokročilými klimatickými modely.

Vědci až doposud počítali s tím, že odrazivost polokoulí Země je více méně stejná. Severní a jižní polokoule se v mnoha věcech liší, ale vypadalo to, že odrážejí zhruba stejné množství záření. Teď se situace mění. Severní polokoule tmavne a ohřívá se. V důsledku toho roztaje více sněhu a ledu a severní polokoule ještě ztmavne o to víc. Výsledky pozoruhodného výzkumu uveřejnil vědecký časopis PNAS.

Image

Čtěte také

Globální oteplování mění vzhled planety: Ubývá jezer s modrou vodou

Dobová mentalita nebyla ženám zrovna nakloněna. Většinou bývaly zobrazovány coby pavlačové drbny, alkoholičky či staré panny. Příliš zastání přitom neměly ani u nejpokrokovějších myslitelů druhé poloviny 18. století. Například Jean-Jacques Rousseau soudil, že je zbytečné dívky vyučovat a přiznávat jim občanská práva, protože ani vzdělání nedokáže nahradit přirozený ženský nedostatek pochopení pro občanské ctnosti. Dokonce i vlivné dámy nahlížely na ostatní ženy negativně: Evangelikální bojovnice za zlepšení mravů Hannah Moreová je vnímala jako podřízené mužům a pyšnila se tím, že návrhy zmíněné Mary Wollstonecraftové nikdy nečetla. 

Přestože v 18. století již ženy utvářely výrazný prvek kulturního a literárního života, žádná si netroufla zaútočit na všeobecně podřadné postavení svého pohlaví ve společnosti. Nicméně Mary Wollstonecraftová, povzbuzena úspěchem Francouzské revoluce a jejími radikálními myšlenkami, vydala v roce 1792 spis Obhajoba práv žen. Volala v něm po uznání jejich práv jak v soukromém, tak veřejném životě, přičemž z podřízeného postavení a „stavu věčného dětství“ měly uniknout prostřednictvím vzdělání. 

Ta, která je slyšet

Wollstonecraftovou pobuřovalo, že pro většinu žen znamená vrcholný intelektuální výkon vyšívání květinových vzorů a hraní na klavír. Její souputnice – vychovávané pouze k tomu, zaujmout potenciálního manžela a stát se „jednou z dekorací v jeho domě“ – nikdy nemohly naplno využít své vlohy ve prospěch společnosti. Aby se z pasivního postavení vymanily, měly se dívky vzdělávat stejně jako chlapci a nejlépe společně s nimi, čímž by se odstranily uměle budované rozdíly mezi pohlavími. 

Wollstonecraftová přirozeně nebyla první myslitelkou volající po zlepšení situace žen. Jako první ovšem zpochybnila, že jejich údělem je starat se o domácnost a rodinu. Zároveň prohlásila, že mezi oběma pohlavími neexistují jiné rozdíly než ty vytvořené společností. Zotročení žen pod tyranií mužů podle ní udržovaly téměř všechny sociální normy a instituce – od zákonů až po jazyk, který označila za „pevnost moderního patriarchátu“. 

Na dně popularity

Nejspíš nijak nepřekvapí, že ve své době byla Wollstonecraftová velmi nepopulární. Bulvární tisk na ni útočil jako na ateistku, nebezpečnou revolucionářku, ženu lehkých mravů a duševně chorou osobu. Když v roce 1797 předčasně zemřela při porodu druhé dcery, její manžel, filozof a otec anarchismu William Godwin shrnul osud své ženy v životopisném díle, v němž chtěl vzdát hold jejímu svobodnému duchu a citovosti. Kniha vydaná následujícího roku však pověst Wollstonecraftové ještě zhoršila, když odhalila řadu jejích milostných afér, pro které se ve slušné společnosti stala ztělesněním zkaženosti. 

Ačkoliv se téměř žádná významná žena přelomu století k odkazu odvážné „pionýrky“ nehlásila, většina spisovatelek tiše přijala její názory a nenápadně je podsouvala ve svých dílech. Řada hrdinek v románech Jane Austenové například přesně odpovídá představám vyjádřeným v Obhajobě práv žen.

Image

Čtěte také

Boj za ženskou rovnoprávnost: Sufražetky se neštítily vandalství ani terorismu

Nejen mezihvězdná kometa 3I/ATLAS přitahuje v poslední době pozornost odborníků. Zájem astronomů směřuje i k daleko známějšímu, ale neméně fascinujícímu tělesu – kometě 12P/Pons-Brooks, objevené už v roce 1812. Tato krátkoperiodická kometa se Slunci přibližuje přibližně jednou za 71 let a při svých návratech často projevuje nečekaně bouřlivou aktivitu.

Překvapení z hlubin vesmíru

Při svém posledním průletu kolem Slunce v roce 2024 zaznamenali vědci něco zcela nového – rádiové signály vycházející z kometárního jádra. Tým vedený Šanghajskou astronomickou observatoří Čínské akademie věd využil k pozorování radioteleskop Tianma, jeden z nejvýkonnějších přístrojů svého druhu. Výsledky výzkumu nyní publikoval prestižní časopis Astronomy & Astrophysics.

Kometu Pons-Brooks už dříve proslavily její opakované záblesky a změny v její jasnosti – náhlé výbuchy, během nichž prudce rostla její jasnost. Mechanismus těchto erupcí však zůstával nejasný. Nová rádiová pozorování teď do této záhady přinášejí první odpovědi: během jednoho z výbuchů vědci zaznamenali výrazný nárůst v rádiové spektrální čáře hydroxylu – sloučeniny vznikající, když sluneční záření rozkládá vodní páru unikající z povrchu komety.

Pomocí počítačových simulací pak astronomové modelovali, jak se produkce páry měnila v čase. Ukázalo se, že 12P/Pons-Brooks uvolňuje mnohem více vodní páry než většina ostatních krátkoperiodických komet.

Stopy vody i amoniaku

Pozorování z roku 2024 ukázala, že kometa při vzdálenosti jedné astronomické jednotky vypouštěla přes pět tun vodní páry. To je několikanásobně více než u většiny krátko- i dlouhoperiodických komet.

Ještě zajímavější bylo zjištění přítomnosti molekul amoniaku – poprvé vůbec zaznamenaných u tohoto typu komety. Amoniak je organická sloučenina spjatá s chemií rané Země, takže jeho přítomnost může naznačovat, že podzemní vrstvy komety skrývají zásoby těkavých látek, které se při výbuchu dostávají na povrch. Podle autorů to může být klíč k pochopení samotného mechanismu erupcí.

Komety jako poslíčci vody

Z vědeckého hlediska mají tato pozorování hlubší přesah. Analýza složení kometárních plynů umožňuje nahlédnout do rané historie Sluneční soustavy, do období před 4,6 miliardami let. Nedávný výzkum vedený Martinem Cordinerem z NASA Goddard Space Flight Center navíc ukázal, že voda obsažená v kometě 12P/Pons-Brooks má téměř stejný izotopový poměr jako voda na Zemi. To posiluje hypotézu, že komety mohly přinést na naši planetu část vody – a možná i základní stavební kameny života. 

Kometa 12P/Pons-Brooks tak není jen efektním návštěvníkem noční oblohy. Stává se vesmírnou laboratoří, která může odhalit, jak se formovala voda a organické látky v počátcích Sluneční soustavy. Rádiové signály, které vysílá do vesmíru, nejsou tajemným voláním z hlubin, ale hlasem dávné minulosti, v němž se možná skrývá příběh o vzniku života na Zemi.

Image

Čtěte také

Pozorování soustavy ALMA osvětluje chemii největší komety Oortova mračna

Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) pochází z Dálného východu, žije v Mandžusku, v Číně, v Koreji a v Poamuří. Kvůli své krásné kožešině byl však dříve vysazován lidmi i na jiných místech. Již před pěti stoletími tak dorazil do Japonska a později – za éry bývalého Sovětského svazu – byl horlivě vysazován i v evropské části tohoto komunistického impéria.

Metla i maskot

Dříve byl u nás označován jako mývalovec kuní a je pravda, že tato psovitá šelma svým vzezřením skutečně připomíná spíše mývala než psa. Rovněž velikostí se mývalovi podobá. Jde o nenáročný druh s dobrými reprodukčními schopnostmi, což mu – jako biologickému vetřelci – vložilo do tlapek esa zaručující výhru v přežití. V současnosti se proto jen ve Finsku vyskytují tisíce těchto skrytě žijících šelmiček. Značné počty zde přežívají i navzdory tomu, že v zemi tisíce jezer stále platí pravidlo, že „mrtvý psík je dobrý psík“.

Ve Skandinávii se tedy psík mývalovitý již cítí jako doma. Ve své nenápadné, ale prozatím neochvějné expanzi vytrvale postupuje na západ. Osídlil Polsko, Slovensko, Českou republiku a přes Německo a Švýcarsko již doputoval dokonce do Holandska. Je proto právem považován za invazní druh a v Evropě je myslivci horlivě loven jako škodná. Naproti tomu v Japonsku vstoupil do legend jako Tanuki – šibalský tvor, který přináší lidem štěstí. Tanuki zaplňuje oblíbené dětské komiksy i zbožňované animované seriály. Poněvadž v Japonsku se těší nejen ochraně, ale i všeobecné oblibě, podařilo se mu úspěšně „kolonizovat“ i městské džungle japonských gigantických velkoměst, kde shání potravu u kontejnerů s odpadky.

„Nevybíravý“ strávník

Stavba těla asijského „nájezdníka“ vykazuje mnoho původních vývojových znaků, které měli předkové současných psovitých šelem. Na rozdíl od jiných psovitých ovšem psík mývalovitý výborně šplhá po stromech. V jeho krátké tlamičce najdeme čtyřiačtyřicet zubů, tedy právě tolik, kolik měly vymřelé psovité šelmy. Jeho stoličky mají široké korunky, což svědčí o faktu, že dává přednost smíšené potravě.

Díky potravní přizpůsobivosti prakticky nikdy nestrádá. Živí se žábami nebo leklými rybami a v mělké vodě dokáže chytat i živé rybky. Spokojí se ovšem i se slimáky, hmyzem, s nalezenými mršinami, ptačími holátky, vajíčky a menšími savci. Podstatnou část jeho jídelníčku zejména na podzim tvoří různé lesní plody. Jestliže má možnost, nezřízeně hoduje na zrající kukuřici, kterou naprosto zbožňuje. Aktivní je zejména v noci, den přečkává v dutině stromu či v jiném vhodném úkrytu. Jako jediný z šelem psovitých v zimním období hibernuje – upadá do nehlubokého zimního spánku podobně jako například jezevec lesní.

Velmi živý mrtvý

Nejoblíbenějším životním prostředím nenáročné psovité šelmy jsou bažinaté lesní porosty a křovinami zarostlé lokality na březích vodních toků v říčních údolích. Tady se v březnu a dubnu mezi zástupci obou pohlaví odehrává období lásky. Po zhruba dvouměsíční březosti vrhne samice v noře 4–12 mláďat. Byl ovšem zaznamenán i rekordní vrh patnácti mláďat. Psíci si nory sami nevyhrabávají, ale využívají dutiny stromů a jiné přirozené úkryty. Jsou vděčni za opuštěné liščí a jezevčí brlohy, i když podobně jako ondatra pižmová si případně umí postavit „hrady“ z rákosí.

Otec se o rodinku celou dobu pečlivě a obětavě stará a přináší k rodinnému brlohu potravu. Když mláďata v již deseti měsících dospívají, opouštějí rodiče a hledají si vlastní teritorium. Od stáří jednoho roku se už mohou sama rozmnožovat. Podle dosavadních zoologických pozorování se psíci v přírodě dožívají průměrného věku kolem pěti let. V zajetí se však dočkávají věku 10–15 let, což buď znamená, že jim „životní chvat“ podstatně krátí možnost dožít se „spokojeného stáří“, nebo je prostě v přírodě zjištěný průměrný věk potřeba brát s rezervou. Podobně jako jihoamerický pes pampový (Pseudalopex gymnocercus) si vyvinul taktiku, která mu pomáhá uchovat si život co nejdéle. V případě ohrožení dokáže dělat mrtvého.

Sympatie stranou

Psík mývalovitý žije skrytě místy i v České republice, a to zejména v říčních údolích a v rybničnatých oblastech. Ze svého teritoria dokáže kupodivu vystrnadit i na pohled silnější jezevce a lišky. U nás nemá kromě člověka a vlka prakticky žádného přirozeného nepřítele.

Bohužel je potřeba konstatovat, že tento jinak určitě pohledný a sympatický živočich, představuje pro původní faunu značnou hrozbu. Rovněž bylo zjištěno, že může přenášet prašivinu. Proto je myslivci horlivě loven. Čeští myslivci dokonce s oblibou tvrdí, že psík mývalovitý je příčinou úbytku zajíců, bažantů a koroptví, což je ovšem tvrzení značně přehnané a vysvětlení klesajících stavů je nutné hledat úplně jinde.

Škody, které psík mývalovitý působí, jsou určitě mnohonásobně menší, než ty, jež páchá další zavlečený vetřelec – norek americký (Neovison vison). Přesto je však třeba mít na zřeteli, že jde o živočicha, který do evropské přírody v podstatě nepatří.

Jako ayahuasca se označuje odvar z liány Banisteriopsis caapi. Jejím domovem se staly husté pralesy Amazonie, avšak díky svým vlastnostem si vydobyla obrovský věhlas prakticky po celém světě. Je rovněž vděčným předmětem rozličných mýtů a legend, v nichž se jí vesměs přisuzují magické schopnosti.

Vedle liány však tvoří součást složení také další byliny s vysokým obsahem halucinogenu dimethyltryptaminu neboli DMT: Konkrétně se jedná o druh Psychotria viridis lidově zvaný chacruna, Psychotria carthaginensis, Justicia pectoralis a další. V praxi ayahuasca obvykle obsahuje dvě různé rostliny, přičemž jedna představuje vydatný zdroj výše zmíněného DMT, zatímco druhá umožňuje této „molekule duše“ obejít tělesné detoxikační funkce a vstoupit do oběhového systému, kde pak působí i několik hodin.

Podivuhodný výlet

Pokusit se byť jen odhadnout, co přesně pod vlivem zmíněné psychedelické drogy zažijete, je prakticky nemožné. Někdo tvrdí, že díky ní navázal kontakt s duchy zemřelých, jiný údajně odhalil svou budoucnost a další zamířil na výlet do cizích světů. Každý, kdo se ji rozhodne vyzkoušet, by si měl ovšem uvědomit i možná rizika. Někdy totiž může ayahuasca člověka konfrontovat s vnitřními démony a přiměje ho čelit jeho nejhorším nočním můrám a fobiím. Proto je důležité, aby obřad prováděl spolehlivý šaman, jenž případně pomůže podobné náročné okamžiky zvládnout.

Rituál by si měli dobře rozmyslet i lidé, kteří se rozhodli své duševní potíže neřešit konvenční medicínou a ayahuascu vnímají jako kouzelnou přírodní zkratku. Z vědeckého hlediska není ještě dostatečně prozkoumaná, aby se dalo s jistotou mluvit o jejích blahodárných účincích. Podobně jako v případě psilocybinu a MDMA ovšem existuje značná šance, že pomůže mírnit úzkosti a posttraumatický stresový syndrom.

K jejímu užití se každopádně váže řada vedlejších účinků, přičemž až 56 % uživatelů po dočasné euforii hlásí mentální propad. Přínos halucinogenního „tripu“ tak zůstává v lepším případě diskutabilní. Nemluvě o tom, že pokud již nějakou medikaci užíváte, může s ní ayahuasca negativně reagovat.

Jak přežít v džungli

Každopádně pro kulturu amazonských indiánů má ayahuasca zásadní význam. Mimo jiné jim prý totiž umožňovala uchovávat a předávat mezi generacemi rozsáhlé poznatky o pralese, jeho flóře i fauně. Existují pozoruhodná, nicméně těžko ověřitelná svědectví, že zmíněný nápoj dovoloval praktikovat určitou formu telepatické komunikace. Konkrétně mělo jít o kolektivní fantazie, v nichž se lovcům zjevovala různá zvířata. Každý mohl ve své mysli pečlivě zkoumat jejich zvyklosti a chování, stejně jako analyzovat metody jejich stopování i zabíjení. Tato mystická „výuka“ prý byla natolik účinná, že značně zvyšovala šance domorodých kmenů na přežití.

Jak by ale něco podobného mohlo fungovat? Slavný peruánský léčitel Manuel Córdova-Ríos při vedení skupinové ayahuascové terapie údajně zjistil, že lze vize ovlivnit zpěvem tradičních písní icaros. Dnes už je těžké posoudit, do jaké míry měla jeho tvrzení pravdivý základ a do jaké šlo o pouhé báchorky. Ayahuasca sice stále hraje v indiánských kulturách významnou roli, ale staré vědomosti mizejí závratnou rychlostí, a některé kmeny se dokonce šamanismu dobrovolně vzdaly.

Od liány k želé

Příprava ayahuascy trvá relativně dlouho a rozhodně se nedoporučuje ji uspěchat. Vše začíná sběrem liány a následuje drcení, přesněji řečeno naklepávání tvrdých stonků. Poté se liána vloží do kotle či velkého hrnce tak, aby v jeho středu zůstal volný prostor, jenž se následně vyplní čerstvě natrhanými listy chacruny nebo jiné zvolené rostliny. Směs se zalije dostatkem vody, zatíží se dřevem a několik hodin se zvolna vaří.

Po určité době se stále ještě tekutá a horká ayahuasca opatrně přelije do jiného hrnce na druhém ohni a vaří se dál, dokud adekvátně nezhoustne. První hrnec se mezitím doplní vodou a proces se opakuje. Celkově příprava zabere zhruba tři dny, přičemž samozřejmě záleží i na zamýšleném množství ayahuascy. Výsledek má podobnou konzistenci jako želé: V uvedené formě odvar nefermentuje a lze jej prakticky neomezeně skladovat. Jakmile se má potom použít, jednoduše se kousek nabere na lžíci a naředí se.

Na rituálu záleží

Vedle praktického hlediska má příprava ayahuascy i svou spirituální stránku. Mohou se při ní zpívat již zmíněné písně icaros, šaman provádí určité drobné rituály, třeba s cigaretami mapacho, modlí se a podobně. Výzkum, jemuž se věnuje i Martin Kuchař z Laboratoře forenzní analýzy biologicky aktivních látek při VŠCHT, navíc ukazuje, že ayahuasca opravdu funguje lépe podávaná v místních autentických podmínkách.

Světový zájem o ni však znamená, že dnes můžete v Amazonii narazit na spoustu podnikavců, kteří postrádají odpovídající znalosti i zkušenosti a celý proces urychlují na úkor jeho kvality. Jdou tak vstříc poptávce turistů, kteří na dlouhodobé přípravy nemají čas (viz Očista těla i duše) a ayahuasca pro ně představuje spíš módní výstřelek. Pokud byste se tedy k její konzumaci odhodlali, rozhodně se také zajímejte o původ odvaru. Mnoho „nabízečů“ totiž v touze po zisku neváhá kvůli liáně pokácet celý strom, a pokud byste takové jedince podpořili, nepřímo byste se tím podíleli na likvidaci deštných pralesů.

Šamani ze staré školy

Mezi varovné ukazatele patří bezesporu cena: Účtuje-li si někdo za obřad klidně i několik tisíc dolarů, jedná se velmi pravděpodobně o cizince, který nejspíš vykořisťuje domorodé obyvatele. Ti pro něj nezřídka pracují doslova za almužnu, protože obvykle neumějí dostatečně dobře anglicky a sami by podobný byznys provozovat nemohli. V izolovaných oblastech daleko od civilizace se však stále ještě dají najít i šamani ze „staré školy“, pro něž peníze v podstatě nic neznamenají, natož aby snad tvořily jejich hlavní motivaci. Dotyční také leckdy odmítají putovat na jakákoliv vzdálenější místa, celý život tráví výhradně se svou komunitou a pečují o fyzické i duchovní blaho jejích členů.

Pokud však při svých cestách na nikoho takového nenarazíte, nemusíte zoufat. Stačí mít na paměti, že vás obřad může přijít i na méně než dvě stě dolarů, přičemž ještě finančně podpoříte ty, kdo peníze opravdu potřebují. Kromě jedinečné zkušenosti si tak z pralesa odnesete rovněž skvělý pocit – což je pádným důvodem, proč neakceptovat první nabídku, kterou vám někdo předloží. I zde totiž jednoznačně platí, že nejdražší nerovná se nejlepší. 

Image

Čtěte také

Brazilský rituál kambo: Zázračný všelék, nebo bohapusté šarlatánství?

K masivnímu sesuvu došlo ve fjordu Tracy Arm, asi 130 kilometrů jižně od Juneau, hlavního města amerického státu Aljaška, 10. srpna v 5:30 ráno místního času. „Mohu říct, že všechno, co se nacházelo na konci tohoto ledovce, přímo na místo tohoto sesuvu půdy, bylo určitě zcela zničeno,“ uvedl pro Alaska Public Media seismolog Michael West. „Naštěstí nemáme žádné zprávy o lidech, kteří by byli blízko sesuvu. Mohu se jenom domnívat, že to byla extrémně ničivá záležitost.“ 

Tsunami velikosti mrakodrapu

Odborníci Aljašského centra pro zemětřesení a Geologické služby USA (USGS) potvrdili, že v dané oblasti k sesuvu došlo. Jeho otřesy detekovaly seismické stanice do vzdálenosti přes 1 000 kilometrů.

Badatelé rovněž odhadli výšku této tsunami pomocí GPS a výškoměru při letu helikoptérou nad zasaženou oblastí. Na protějším svahu vzhledem k místu sesuvu dosáhla výšky až 500 metrů. Převýšila by všechny budovy v New Yorku až na One World Trade Center, nejvyšší budovu New Yorku i celých USA, která sahá do výšky 546,2 metrů.

Nešlo přitom o jedinou vlnu. Megatsunami se v úzkém fjordu přelévala sem a tam každou minutu po dobu asi 35 hodin. Účinky byly devastující, i když omezené na poměrnou malou oblast. Jak říkají odborníci USGS, strmé svahy hor a kopců v podobném terénu jsou nevyhnutelně nestabilní. V místě sesuvu bude určitě docházet k dalším sesuvům, možná i k dalším lokálním tsunami. Celá oblast zůstává podle USGS rizikovou.

Image

Čtěte také

Titáni moří: Kolik měřila nejvyšší zaznamenaná mořská vlna?

Situace v Čechách se roku 1918 postupně komplikovala a šéf Maffie Přemysl Šámal o tom informoval 10. října Edvarda Beneše v Paříži. Představitelé Maffie a členové Československé národní rady uvažovali o setkání na neutrální půdě a o cestovní pasy požádali už 5. října. Vláda se k tomu však neměla. Když byli zástupci Českého svazu 12. října na audienci u zoufalého císaře Karla, jakoukoli spolupráci s Vídní odmítli. Nechceme místa ve vládě! Chceme jet do Švýcarska, abychom se domluvili s našimi zahraničními představiteli! 

Chceme spravedlnost, nechceme krveprolití!

Císař Karel se proto rozhodl, že pasy dostanou. „Vydání pasů, s nímž císař velmi souhlasil, bylo jedním z těch prostředků, jichž vláda užívala, aby se ukázala svobodomyslnou a příznivě představila říši dohodové diplomacii,“ hodnotil později novinář Ferdinand Peroutka.

„Ústup neobyčejný a naznačující, jak riziko velezrady pokleslo na minimum, velezrádci přestávají jimi být – nikoli proto, že se změnili sami, nýbrž proto, že se změnila vláda, rozšiřujíc neustále okruh toho, co se smí. Vydání pasů české delegaci zahrnuje v sobě tiché uznání zahraniční vlády.“

Místopředseda Národního výboru a vůdce národních socialistů Václav Klofáč dorazil do Vídně v úterý 22. října odpoledne. Následovaly dvě schůzky s generálem Ottokarem von Pragenau, o jejichž obsahu víme pouze z jeho svědectví.

„Prožíváme dějinné okamžiky,“ začal generál, jakmile k němu udivený Klofáč dorazil. „A víte zřejmě stejně dobře jako já, že říše už nebude dlouho trvat. Jde nám o to, i císaři, aby rozchod a vaše osamostatnění proběhlo v klidu, bez krve a revoluce.“ Politik doslova zkoprněl: „To je samozřejmě i naše přání,“ potvrdil „Chceme historické právo a spravedlnost, nechceme krveprolití.“ Generál v podstatě souhlasil: „O tom by s vámi chtělo mluvit právě Jeho Veličenstvo,“ řekl a pak poslanci vysvětlil, že má přistoupit do císařského vlaku.

Klofáč si však kladl podmínku: „Za žádných okolností nebudeme mluvit o politice! Jedeme za Benešem do Ženevy. Nemohu proto před tím dávat nějaké sliby nebo politická prohlášení.“

Už se stmívalo, když vlak zastavil na nádraží v Döblingu. Přepadlý a nemocně vypadající císař uvítal Klofáče lámanou češtinou. Vyslovil mu soustrast ke smrti jeho syna, který zahynul na italské frontě. Pak přešel do němčiny: „Krve vyteklo už dost. Je třeba, aby všechno, co se stane, proběhlo bez krveprolití.“

Klofáč o tomto setkání okamžitě informoval ostatní české poslance, kteří se sjeli do vídeňského hotelu Continental. 

Kapitulace co nejrychleji

V pátek 25. října dopoledne se sešli s Milanem Hodžou a několika dalšími slovenskými politiky. Maďaři prý zvou Slováky k jednání do Pešti (dnešní Budapešť) a chtějí vytvořit zvláštní slovenské ministerstvo. Všichni se shodli na tom, že je to zbytečné, ale ať se Hodža s Maďary sejde, vyslechne jejich návrhy a řekne, že o nich musí jednat Národní výbor. Jde o to, aby uherská vláda nepřišla zase s jiným projektem.

Potom přijel do hotelu Continental nový ministerský předseda Heinrich Lammasch, ušlechtilý člověk a známý pacifista. Císař do něj vložil všechnu naději, že právě on převede monarchii přes veškerá úskalí konce války. Lammasch jednal s Antonem Korošecem za Jihoslovany a potom s Karlem Kramářem.

Odpoledne se sešli zástupci Jihoslovanů, Čechů a Slováků. Když jim Rašín vylíčil vojenskou situaci, jak ji znal od majora Rudolfa Kalhouse z generálního štábu, všichni se domluvili, že s vládou nemají o čem jednat. Musíme usilovat o co nejrychlejší kapitulaci! Potom se česká reprezentace rozdělila. Švehla, Rašín, Soukup a Stříbrný se vrátili do Prahy, kdežto většina ostatních zamířila za Benešem do Ženevy.

Vzájemné plácání po zádech

„Chtěl bych Vám vyřídit pozdravy od vašeho dávného přítele, profesora Masaryka,“ podal Beneš jako prvnímu ruku Kramářovi. „Nemohl sám přijet a stisknout ruku skutečnému národnímu mučedníkovi. Je v Americe a jak víte, vede tam důležitá jednání.“ Potěšený Kramář ihned poklonu vrátil: „Konali jsme jen svou povinnost. To vy jste to měli venku horší.“

Byla to pouze diplomatická hra. Všichni věděli, že Masaryk a Kramář byli před válkou velcí rivalové. Edvard Beneš si však chtěl naklonit Kramáře a ten zase netušil, jak je zahraniční odboj silný a co všechno od vítězných mocností získal.

V pondělí 28. října dopoledne začala jednání představitelů domácího a zahraničního odboje ve Švýcarsku. Probíhala v luxusním hotelu Beau Rivage na břehu Ženevského jezera. Zatímco české země zastupovali zasloužilí starší politici, zahraniční odboj představovali energičtí mladí muži, kteří se již otrkali na delikátním kolbišti diplomacie. Nově jmenovanému ministru zahraničí Edvardu Benešovi bylo čtyřiatřicet let a jeho poradcům kolem třicítky. 

Když se rozsadili kolem stolu, vyložil Beneš všechny nejdůležitější kroky zahraničního odboje. Také připomněl, že válka nejspíš skončí v lednu příštího roku. Nikdo z nich netušil, že válečné fronty se právě hroutí. „Jsou členové delegace připraveni svými podpisy potvrdit, že jako reprezentanti československého národa a státu uznávají všechny činy, rozhodnutí a závazky, které udělala Národní rada v čele s profesorem Masarykem za právoplatné?“ zeptal se Beneš. Kramář a Staněk, kteří se považovali za vedoucí domácí delegace, horečně přemýšleli. Habrman a Klofáč je však zaskočili: „Ano! Samozřejmě!“ A když i Kramář přitakal, začal Šámal tleskat a postupně se přidali ostatní.

Jakou formu má mít československý stát? Pražská delegace chtěla vědět, jestli se zahraniční odboj k něčemu nezavázal. „Ne, my jsme se k ničemu nezavázali,“ prohlásil Beneš. „Ale upozorňujeme, že vedoucí stát Dohody, Amerika, si přeje republiku. Francii to je jedno. Britské mínění je rozdělené. Itálie by měla nejraději království. Také naše vojsko žádnou monarchii nechce.“ Socialisté byli pro republiku, nicméně Habrman poznamenal: „Kdyby nás to však mělo stát samostatnost, spolkneme i krále.“

Beneš udělal geniální tah. Začal nahlas rozmýšlet: „Koho bychom mohli udělat českým králem? Britové nám nikoho dát nechtějí. Ruský velkokníže také nepřichází v úvahu. Syn Ferdinanda d'Este se začal učit česky – toho bychom mohli mít. A taky by to mohl být italský princ.“ Proti němu ale byli katolíci. Vždyť savojský rod byl vyobcován z katolické církve! A Rakušan samozřejmě také nepřicházel v úvahu.

Vláda v Praze „až to praskne“

O přestávce se setkali vedoucí obou delegací k rozhovoru mezi čtyřma očima. Kramář vysvětloval Benešovi situaci v Rusku a jmenoval jednoho velkoknížete, který by měl znovu usednout na carský trůn. „Jakým způsobem chcete rozřešit otázku profesora Masaryka a mne?“ zeptal se starý pán mladého ambiciózního muže. „Ve státě budou dvě funkce, na které máme oba dva nárok: prezidenta a ministerského předsedy. Buď budu prezidentem já a potom on bude předsedou vlády, anebo naopak.“

Beneš podobnou otázku určitě očekával: „Rozumí se samo sebou, že prezidentem bude Masaryk, protože si to přejí naši vojáci. Z toho důvodu není jiná možnost. A vy samozřejmě budete ministerským předsedou.“ Na Masarykovi se shodli i ostatní účastníci jednání. Někteří možná předpokládali, že se Masaryk vzhledem k pokročilému věku své nově nabyté funkce brzy vzdá a pak přijdou na řadu oni. Další předpoklad byl, že se definitivní vláda utvoří v Praze hned, „jakmile to praskne“, jak zněl oblíbený termín. Měla se skládat ze zástupců domácího a zahraničního odboje.

Druhý den debatovaly delegace o hospodářských otázkách a bankovní experti obou stran byli dobře připraveni. Všichni se navíc obávali chaosu a chtěli požádat Dohodu o pomoc při zásobování obyvatelstva. Spojenci by podle nich měli dodat potraviny zvláště do Vídně, sic tam vypukne bolševická revoluce. Dohoda by měla dále obsadit všechny země Rakouska-Uherska, protože panovaly obavy, že kdyby došlo k rozvratu, přijdou německá vojska, která zemi vyplundrují.

V úterý večer se pánové dočetli v místních novinách, že v Praze byly v pondělí manifestace, lidé odstraňovali rakouské orlice a vlajky. Ale byly to tak kusé a neúplné zprávy, že jim nevěnovali příliš mnoho pozornosti. Bez jejich vedení se přece nemůže nic stát! Ještě dva dny jednali všichni v poklidu o budoucnosti Československa. Nakonec 31. října podepsali tři závěrečné dokumenty. Zatímco Beneš pospíchal do Paříže, čeští delegáti zůstali v Ženevě až do neděle 2. listopadu. Do Prahy se vrátili v úterý a nestačili se divit. Převrat tu proběhl bez nich…

Image

Čtěte také

28. říjen 1918: Vznik Československa minutu po minutě

Na začátku 30. let započal proces postupného rozkladu španělské společnosti. V roce 1931 drtivě zvítězili ve velkých městech v komunálních volbách odpůrci monarchistické vlády. V návaznosti na to 14. dubna 1931 vznikla druhá republika a dosavadní král Alfons XIII. pod nátlakem odešel do francouzského exilu. Budoucí tragédii ohlašovalo i epizodní vyhlášení Katalánské republiky. 

Nešťastné změny

Ministerský předseda a později i prezident Manuel Azaña byl přesvědčen o tom, že bude třeba proměnit zaostalé Španělsko v moderní stát radikálními  reformami v mnoha oblastech. Mezi nejcitelnější body patřilo neefektivní zemědělství, zpolitizovaná armáda, všemocná církev a regionální separatismus. Španělsko jako bývalá koloniální velmoc čelilo v průběhu předchozích staletí řadě krizí a nestačilo tempu nutných změn, které mohly společnost posunout kupředu. Způsob, jakým politici změny prosazovali, vedl k dalším potížím. Ne všichni občané sdíleli nadšení z plánovaných reforem a odpor sílil s tím, čím víc se mnohé nedařily. Agrární reforma nebyla důrazná, šlo pouze o pokus přerozdělit půdu. Katolickou většinu venkova nešlo označit za prostředí nakloněné republikánům a jejich vizi. 

Změny v armádě pohněvaly tisíce důstojníků, na bojeschopnosti vojska ale nic nevylepšily. Spíše naopak, do řad vojáků se vkrádala nedůvěra. Protirepublikánsky smýšlející důstojníci, mezi které patřil i Francisco Franco, za neskrývaný odpor proti vládě se dočkali odvelení z centra dění a mnohdy byli degradováni. Republice loajální muži měli sice v ten moment výhodu, ale nikdy nepředstavovali rozhodující sílu. 

Je třeba zmínit, že ve 20. letech vládl jako diktátor generál Primo de Rivera a jeho vláda měla silně konzervativní charakter. Takové smýšlení ve vojenských kruzích přetrvávalo i nadále. Negativní vztah republikánských politiků k církvi si zaslouží důkladnější pozornost, protože o pár let později vedl k jedné z nejtragičtějších kapitol občanské války. Spojitost církve s nemalou částí armády a jejich společný odpor k republikánům navíc zapříčinil, že mnozí důstojníci považovali prosazované oddělení církve od státu za nepřijatelné. 

Voda na mlýn republikánů

Republikánští představitelé včetně Azañi prohlašovali, že Španělsko už nadále není katolickou zemí. Toto radikální stanovisko však ignorovalo fakt, že mnozí občané se nadále považovali za silně věřící katolíky. Tvrdý kurs vůči církvi také vyděsil další vrstvy obyvatelstva, zdálo se, že nastupuje ultralevice. Staré pořádky a tradičně nerovnoměrné rozdělení bohatství s dominancí velkostatkářů nešlo tak snadno změnit. Do tábora odpůrců republikánů tak  přešli i lidé, kteří by jinak s mnohými snahami o změnu souhlasili. Z reforem se nezdařilo prosadit téměř nic s výjimkou vyhlášení katalánské autonomie, což na určitou dobu otupilo aktivity tamních nacionalistů. To se však zcela nepovedlo u konzervativního a katolického Baskicka. 

Pokroková ústava vešla v platnost v prosinci 1931. Podle ní se Španělsko stalo republikou se zaručenou svobodou projevu a spolčování, skončily výsady šlechty a katolické církve, církev přišla o rozsáhlý majetek, ženy dostaly volební právo a vláda legislativně zakotvila občanský sňatek a rozvod. Politický kurs země se však rychle proměnil a duchu ústavy neodpovídal. 

Cesta ke katastrofě

Brzy následovala odmítavá reakce na republikánské pokusy reformovat armádu – puč váženého generála Josého Sanjurja v srpnu 1932. Povstání mělo chvilkový úspěch pouze v Seville. Generál se vzdal a soud vynesl trest smrti, rozsudek ovšem následně změnil na doživotí. Již v roce 1934 vůdce revolty amnestovali a on odešel na čas do portugalského exilu. 

V lednu 1933 se proti republikánské vládě zase začali bouřit anarchisté. Ti byli naopak přesvědčeni, že levicová vláda dělá pro pracující příliš málo. K jejich nespokojenosti přispěl rovněž neúspěch agrární reformy. Do krvavé tragédie přerostla akce z 11. a 12. ledna v Casas Viejas v Andalusii. Anarchisté se pokusili obsadit stanici místní Občanské gardy, přičemž přišli dva gardisté o život. Kapitán Manuel Rojas, zaúkolovaný vládou potlačit povstání, zahájil proti vesnici trestnou výpravu, která se zvrhla v umučení 26 lidí včetně několika žen a desetiletého dítěte. Šlo o skandál evropských rozměrů, který zdiskreditoval Azañovu vládu. Rojase odsoudili k mnohaletému vězení, po vypuknutí války se ale dostal na svobodu a zapojil se do bojů na straně nacionalistů. 

Neúspěchy během dvou let Azañových reforem se projevily v listopadu 1933 u voleb a k moci se dostala středopravicová koalice s premiérem Alejandrem Lerrouxem, přičemž někteří její představitelé otevřeně sympatizovali s myšlenkami fašismu a totalitarismu. Další potíže vedoucí k pokračujícímu rozštěpení společnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. 

Syn diktátora Rivery z 20. let José Antonio Primo de Rivera založil 29. října 1933 radikální organizaci Falanga tíhnoucí k násilí, odmítající demokracii a inspirovanou myšlenkami italského diktátora Benita Mussoliniho. Sám Rivera byl zvolen do parlamentu. Rozhádaná levice ve volbách zcela propadla. Ihned vypuklo další kolo stávek a povstání, do kterých se opět zapojili anarchisté. Zahynulo nejméně 90 civilistů a 20 gardistů. Nespokojenost i v dalších měsících rychle stoupala a neústupnost politiků obou hlavních táborů sehrála tragickou roli. 

Povstání v říjnu 1934

Další výbuch násilí nastal v říjnu 1934, jenž vešel do dějin jako Rudý říjen ve Španělsku. Socialisté, komunisté i anarchisté společně vyvolali 5. října povstání proti vládě, kterou označovali za fašistickou. V Katalánsku a v Madridu vojsko povstání potlačilo, v Asturii se ale rozrostlo do malé občanské války se stovkami obětí. Musela zasáhnout armáda, konkrétně oddíly z Maroka, jejichž velitelé postupovali podle směrnic generála Franka. To, že i donedávna vládní strany násilně revoltovaly proti státnímu zřízení, avizovalo do budoucna neblahé důsledky pro druhou republiku a celou společnost.

Násilná revoluční stávka se nakonec prosadit nedokázala, ale vláda v rámci odvety zrušila mnoho vymožeností předchozí levicové vlády. Povstalce v Asturii potrestali několika rozsudky smrti a vláda uvěznila na 30 000 lidí. Otupení nejostřejších hran ve společnosti se však nedostavilo, protože oba tábory líčily své odpůrce jako nepřátele Španělska a civilizace. Rozjela se i vzájemná odlidšťující propaganda, z níž se vytratila snaha o vážně míněný dialog. Zvláště napjatý vztah panoval mezi Lerrouxem a Azañou. 

Povstání tak opět ukázalo zcela rozpolcenou politickou scénu. Široká levicová koalice, která revoltu iniciovala v Asturii, ji už ale nezopakovala na jiných místech ve Španělsku. V Baskicku kvůli separatistickým tendencím a nasazení armády přišlo během nepokojů proti pravicové vládě o život na 40 lidí, v Katalánsku podobný počet. Násilný scénář se stal pro tehdejší události bohužel typický.

V roce 1935 proběhla rekonstrukce vlády, do které se zapojilo více umírněných stran. Naděje na možné sjednocení země se však nepotvrdily kvůli několika vládním aférám. Jedna z nich spojená s legalizací hazardu vedla spolu s korupčními skandály ke konci Lerrouxe jako premiéra země. Poté se rychle vyměnili další dva centrističtí premiéři. Ani oni nedokázali situaci stabilizovat. Na začátku roku 1936 tak prezident Niceto Alcalá-Zamora rozpustil dosavadní parlament. Místo aby se situace pomalu uklidňovala, další léta ukázala, že se jednalo pouze o předehru k ještě krvavějším událostem.

Image

Čtěte také

Ve stínu totality: Kolísavá neutralita Španělska na začátku války

Před každým startem procházejí týmy dotyčné vesmírné mise řadou simulací, s jejichž pomocí nacvičují první chvíle satelitu ve vesmíru a připravují se na nejrůznější anomálie, s nimiž by se mohli setkat. Od poloviny letošního září takto cvičí v Centru evropských vesmírných operací ESOC v německém Darmstadtu týmy, které připravují start mise Sentinel-1D, plánovaný na 4. listopadu.

Operátoři simulací se tentokrát v jednom extrémním scénáři inspirovali neblaze proslulou Carringtonovou událostí z roku 1859, nejsilnější geomagnetickou bouří, o níž máme dostupné historické záznamy. Cvičení ESA napodobilo projevy katastrofální geomagnetické bouře, aby prověřilo schopnosti týmů mise reagovat za velmi těžkých podmínek.

Geomagnetická katastrofa

Pro týmy mise Sentinel-1D, šlo o simulaci, s jakou se doposud nesetkali. Přišli o komunikaci, navigaci, elektronika přestávala fungovat a satelitům hrozily srážky. Simulovaná masivní geomagnetická bouře vyřadila radarové systémy, navigační systémy jako GPS i pozemní sledovací stanice, především v polárních oblastech.

„Pokud by k takové události došlo, neexistují žádná dobrá řešení,“ přiznává Thomas Ormston, zástupce manažera operací kosmické lodi mise Sentinel-1D. „Cílem operátorů mise by bylo udržet satelit v bezpečí a co nejvíce omezit škody.“ Přitom, jak říkají odborníci, otázkou není, zda k takové události někdy dojde, ale kdy se to konkrétně stane.

Simulace ESA se snaží navodit co nejrealističtější podmínky, propojení více aktérů a koordinaci rozmanitých prostředků, které jsou pro takové situace k dispozici. Tentokrát došlo k výjimečné aktivaci Centra bezpečnosti ve vesmíru, které je součástí Úřadu kosmického počasí ESA. Do cvičení se zapojily i další úřady a mise ESA, které by v reálné situaci rovněž musely řešit takový problém.

Image

Čtěte také

Riziko zničující sluneční bouře roste a podle oborníků na ni nejsme připraveni