Božský léčitel Asklépios: Mýtus, který přežil až do časů moderní medicíny
To jméno zná každý lékař či medik a proniklo i do slavné Hippokratovy přísahy. A ti, kdo by snad neznali jeho samotného, si alespoň vybaví jeho symbol – hada obtáčejícího se okolo hole. Asklépios či Aeskulap je navždy spojen se světem zdraví a léčení nemocí.
Postava Asklépia se pohybuje na hraně mezi skutečností a mýtem. Podle rozšířené tradice mělo jít o boha či poloboha disponujícího nadpřirozenými dovednostmi získanými od kentaurů a dalších magických tvorů. Někteří současní vědci se však domnívají, že mohlo jít o skutečného léčitele, s nímž se zpětně spojovaly nadpřirozené schopnosti, až se z něj nakonec stala mytická figura. Ať už je tomu jakkoliv, jeho kult se rozšířil a svou moudrost a léčebnou moc od něj odvozovali skuteční historičtí lékaři jako Hippokratés (460–370 př. n. l.) nebo Galénos (129–216 n. l.).
Bojovník proti smrti
Léčitel Asklépios se objevuje v řadě starověkých kultur a informace o jeho původu a činech se tak značně liší. Ve většině mýtů však panuje shoda, že mělo jít o syna samotného Apollóna, který jej také naučil řadě svých vlastních medicínských znalostí. Podle Féničanů jej bůh dokázal zplodit sám bez ženského přičinění, Řekové znali i jeho matku – Koronis. Ta byla Apollónovi nevěrná, za což byla upálena na hranici, nebešťané však v poslední chvíli zachránili alespoň jejich společného potomka, Asklépia. Chlapce vychovával moudrý kentaur Cheirón (jenž byl učitelem i Achilla a dalších mytických hrdinů), který jej naučil znalosti bylin i základním chirurgickým dovednostem. Část svých dovedností potom získal od hada, který mu je sdělil jako odměnu za jeho laskavost (podle alternativní verze načerpal dovednosti pouhým pozorováním těchto plazů).
Mladý muž si záhy dokázal poradit s většinou známých chorob a zranění a v léčitelském umění překonal i své učitele – Apollóna a Cheiróna. Lidé a posléze i bohové z celého Středomoří se sjížděli za Asklépiem, aby jim ulevil od jejich zdravotních obtíží. Podle rozšířené verze mýtu potom lékař dokonce objevil tajemství kříšení mrtvých. Tím však již zašel příliš daleko. Bůh podsvětí Hádes jej obvinil, že zasahuje do věcí, které mu nepříslušejí. Zeus se zase obával, že by svým dovednostem mohl naučit další lidi a vysvobodil by tak smrtelníky z moci bohů. Skolil proto nebohého Asklépia svým bleskem – aby mu však Zeus tento neveselý osud nějak ulehčil, povýšil jej na souhvězdí, v češtině známé jako Hadonoš. Stejně jako v ostatních případech se potom jednotlivé verze mýtu liší a v některých z nich například Asklépiův otec Apollón jako pomstu pozabíjel Diovy Kyklopy.
Kult léčitele
Samotná polomytická postava Asklépia stála u kořenů rozsáhlého nábožensko-léčitelského kultu rozšířeného po celé oblasti Středomoří. Z popisů starověkých cestovatelů máme záznamy o obrovském množství soch a chrámů rozesetých po území dnešního Řecka, Itálie, Turecka i Afriky. Cestovatel Pausaniás ve 2. století našeho letopočtu například zaznamenal jeden takový chrám na území Libye: „V Balagrai, nedaleko Kyrény v Libyi, se nachází Asklépiův chrám, kde je tento bůh uctíván jako léčitel. Podobně jako jinde, i sem přišel Asklépios z řeckého Epidauru. Mezi Kyrénany a Epidaurany však existuje jeden významný rozdíl – zatímco Kyréňané bohu obětují kozy, u Epidauranů je tento způsob oběti považován za nevhodný a je proti jejich zvyklostem.“
Asklépiovo jméno však proniklo i do běžného života starých Řeků, objevuje se například v úvodním odstavci původní Hippokratovy přísahy, kdy si jej berou za svědka čerství lékaři. Ve starověkých Athénách se také pravidelně slavila Epidauria, velký náboženský svátek zasvěcený právě bohu léčiteli.
Bůh uzdravuje
Nešlo však jen o náboženskou záležitost. Do Asklépiových chrámů proudili nemocní lidé s nadějí na uzdravení. Samotný proces léčení chorob se přitom lišil s ohledem na kulturní zvyklosti té či oné krajiny. Obvykle však měl částečně posvátný charakter. Nemocní se museli rituálně umýt, modlit se a obětovat Asklépiovi a přespávat v jeho svatyni. Charakteristické bylo, že se při některých obřadech využívali hadi – užovky stromové – které se při zakládání léčitelových chrámů cíleně vysazovali v okolí a volně se plazily po podlaze budovy.
Kromě toho však nemocní obvykle dostali i skutečně užitečné rady postavené na medicínských základech, byť některé dochované záznamy znějí spíše hrůzostrašně: „Jedna žena trpěla střevním červem, a ani nejzkušenější lékaři si s jejím stavem nevěděli rady. Proto se vydala do Epidauru a vroucně prosila Asklépia, aby ji té pohromy zbavil. Bůh zrovna v chrámu nebyl, jeho služebníci ji tedy uložili na místo, kde měl Asklépios ve zvyku uzdravovat své prosebníky. Žena tiše ležela, jak jí bylo řečeno, a chrámoví služebníci se pustili do léčebného procesu: oddělili jí hlavu od krku, a jeden z nich sáhl dovnitř a ohyzdného červa vytáhl. Avšak připojit hlavu zpět k tělu a navrátit nešťastnici život se jim nedařilo. Vtom dorazil sám bůh, rozzlobený na své služebníky, že se pustili do úkolu přesahujícího jejich schopnosti. Svou božskou mocí obě části těla opět spojil a ženu přivedl zpět mezi živé.“ zaznamenal na počátku 3. století našeho letopočtu sofista Ailiános Klaudios. U Asklépiových chrámů ale působili i někteří nejvýznačnější lékaři starověku v čele se slavným Hippokratem (viz Hippokratovo působiště).
Pro současnou medicínu má postava Asklépia (či latinsky Aeskulapa) především symbolický význam. Připomíná hluboké kořeny péče o lidské zdraví sahající až do starověku a vyjadřuje ideály péče, uzdravování a oddanosti pacientovi. V moderním světě, kde medicína staví na vědeckém výzkumu a technologii, zůstává řecký bůh důležitou připomínkou humanistických hodnot, které by měly stát v jejím jádru — soucitu, empatie a úcty k životu.
Dlužím Asklépiovi kohouta
„Ach Kritóne, dlužím Asklépiovi kohouta, postarej se, aby byl dluh vyrovnán!“ zněla údajně poslední slova největšího z filozofů starověku – Sókrata – předtím, než jej jed připravil o život. Záhadná Sókratova poslední slova motají hlavy badatelů už staletí. Zač umírající muž léčiteli oběť dlužil? Jedno z vysvětlení směřuje do minulosti a uvádí, že šlo o starý závazek za uzdravení filozofova přítele a následovníka Platóna (který též Sókratova poslední slova zapsal). Alternativní teorie říká, že mělo jít o poděkování za relativně rychlou a bezbolestnou smrt. Filozof Friedrich Nietzsche pak nabídl o něco abstraktnější a temnější výklad – život je podle něj utrpením, z nějž člověka vysvobodí až smrt. A komu děkovat za tuto úlevu a vysvobození než největšímu z léčitelů Asklépiovi.
Další články v sekci
Komáři dorazili už i na Island: Entomologové hlásí první nález bzučících vetřelců
Island přišel o pověst komárůprostého ráje – vědci na ostrově poprvé zaznamenali tři jedince druhu Culiseta annulata. Zda jejich výskyt bude znamenat začátek nové éry pro tamní ekosystém se uvidí až na jaře.
Island, dosud považovaný za jedno z posledních míst na světě, kde nežijí komáři, hlásí svůj první oficiální záznam jejich výskytu. Entomolog Matthías Alfredsson z Přírodovědného institutu Islandu oznámil, že byli nalezeni tři jedinci druhu Culiseta annulata – dva samci a jedna samice – zhruba 30 kilometrů severně od Reykjavíku.
Zajímavostí je, že komáři se nechytili do klasických pastí, ale do „vinných lan“ – provazů nebo proužků látky namočených v slazeném ohřátém víně, které vědci používají k přilákání můr.
Ostrov bez komárů
Spolu s Antarktidou byl Island jedním z mála míst na Zemi, kde se komáři přirozeně nevyskytovali. Dřívější jediný známý případ – exemplář arktického komára Aedes nigripes – byl zaznamenán před lety na letišti v Keflavíku, šlo ale o „turistu“ přivezeného letadlem a vzorek se později ztratil. Současný nález je tedy prvním potvrzeným výskytem komárů v islandské přírodě.
Podle Alfredssona mohli být komáři na ostrov zavlečeni, pravděpodobně lodní dopravou nebo v kontejnerech. K potvrzení této teze budou vědci oblast sledovat na jaře.
Mohla hrát roli klimatická změna?
Ačkoli se nabízí vysvětlení, že globální oteplování vytvořilo vhodnější podmínky, Alfredsson se domnívá, že v tomto případě nejde o důsledek změny klimatu. Druh Culiseta annulata je totiž přirozeně odolný vůči chladu a dokáže přežít dlouhé zimy s teplotami hluboko pod nulou. Vyznačuje se také velkou přizpůsobivostí při rozmnožování – využívá různorodá stanoviště, což zvyšuje jeho šanci udržet se i v drsných islandských podmínkách.
Zatím ještě není jasné, zda se komáři na Islandu skutečně usadí. Objev však ukazuje, že ani dříve nedotčená místa nejsou vůči biologickým změnám imunní. A i když to zatím neznamená invazi krvežíznivých rojů, Island poprvé ztrácí jeden ze svých přírodních unikátů – status země bez komárů.
Další články v sekci
Tajemné struktury atmosféry Slunce: Jak vznikají spikule a flokule?
Sluneční atmosféra představuje velmi dynamické místo, kde cyklicky vzniká řada zajímavých útvarů. Mezi ty nejzajímavější patří spikule a flokule.
Termíny spikule a flokule popisují různé typy struktur ve sluneční atmosféře, především v chromosféře. Zmíněná tenká vrstva atmosféry je silná několik tisíc kilometrů a je transparentnější než fotosféra, na kterou bezprostředně navazuje. Za běžných okolností ji lze pozorovat jen při zatmění Slunce, stejně jako korónu.
Spikule coby úzké, dynamické výtrysky horkého plazmatu sahají do výšky několika tisíc kilometrů nad povrch hvězdy. Patří mezi nejběžnější jevy v chromosféře a připomínají stébla trávy nebo jehličí trčící z povrchu Slunce, pokud jeho okraj pozorujeme například ve vodíkové čáře Hα. Rozeznáváme dva typy, přičemž jeden z nich zřejmě pohánějí magnetohydrodynamické vlny a druhý magnetická rekonexe. Je možné, že spikule hrají určitou roli v ohřevu koróny a v transportu hmoty mezi ní a chromosférou.
Naproti tomu flokule představují jasné oblasti v chromosféře pozorované ve spektrálních čárách, jako je Hα. Často odpovídají místům se silným magnetickým polem, například v okolí slunečních skvrn, a při pohledu pod ně bychom nejspíš narazili na jinou atmosférickou strukturu – na fotosférické fakule. Plazma ve fakulích i flokulích je teplejší než v okolí. Jednotlivé flokule se shlukují do větších celků a vytvářejí tzv. chromosférickou pláž. Obě uvedené struktury tedy tvoří jiné projevy magnetické aktivity Slunce.
Další články v sekci
Zázrak z laboratoře: Miniaturní implantát vrací naději lidem se ztrátou zraku
Mikroskopický oční implantát poprvé v historii vrátil lidem s nevratnou makulární degenerací ztracené centrální vidění – a s ním i možnost znovu číst.
Ztráta zraku způsobená věkem už možná není úplně nevratná. Mezinárodní tým vědců oznámil přelomový úspěch – jejich nový mikroskopický implantát PRIMA dokázal pacientům s pokročilou makulární degenerací vrátit centrální vidění – a v některých případech i schopnost číst.
Co je PRIMA a jak funguje?
Systém PRIMA, vyvinutý týmem vedeným Danielem Palankerem ze Stanfordovy univerzity a testovaný v 17 evropských nemocnicích, představuje největší pokrok v léčbě slepoty za poslední desetiletí. Skládá se ze dvou částí: implantátu – drobného čipu o velikosti 2×2 milimetry a tloušťce menší než lidský vlas, umístěného za sítnici v místě, kde buňky odumřely. Implantát obsahuje 378 fotovoltaických pixelů, které přeměňují světelné signály na elektrické impulzy.
Druhou částí jsou brýle s procesorem, které zachycují obraz okolí, převádějí jej na neviditelné infračervené světlo s vlnovou délkou 880 nm a posílají jej na implantát. Ten světelnou energii přeměňuje na elektrické signály, které pak putují do mozku stejně, jako to dělají zdravé fotoreceptory. Celý systém funguje bez vnějšího napájení.
Záchrana odepsané sítnice
V klinické studii vědci otestovali systém PRIMA na 38 pacientech ve věku kolem 79 let, kteří trpěli geografickou atrofií sítnice, tedy nevratnou formou věkem podmíněné makulární degenerace.
Z 32 pacientů, kteří dokončili roční sledování, zaznamenalo 26 lidí (81 %) výrazné zlepšení zraku. Někteří dokázali číst písmena, slova i celé stránky textu – a dosáhli ostrosti až 20/420, což odpovídá technickému limitu systému. U 19 účastníků se objevily mírné vedlejší účinky – typické pro oční chirurgii – ale všichni si zachovali periferní vidění.
„Před implantátem jsem měla pocit, že mám před očima dvě černé skvrny. Milovala jsem čtení a chtěla to zpět. Když jsem poprvé viděla písmeno, byl to neuvěřitelný okamžik. Učit se znovu číst není jednoduché, ale čím víc trénuji, tím víc toho zvládnu,“ popsala svůj zážitek jedna z účastnic studie, Sheila Irvine z londýnské Moorfields Eye Hospital.
Podle vedoucího autora studie, oftalmologa José-Alaina Sahela z Pittsburghské univerzity, jde o první technologii, která dokázala obnovit zrak u tak velkého počtu pacientů. Podrobnosti vědci popisují ve studii, publikované v odborném časopisu New England Journal of Medicine.
Současná verze systému zatím zobrazuje jen černobílý obraz, ale výzkumníci už pracují na variantě v odstínech šedi a na vylepšené verzi čipu s jemnějšími pixely, která umožní ostřejší obraz i rozpoznávání tváří.
Budoucnost oftalmologie
Věkem podmíněná makulární degenerace je dnes nejčastější příčinou slepoty u lidí nad 60 let. Postihuje makulu – část sítnice odpovědnou za ostré centrální vidění. Když její buňky odumřou, zůstává v centru zorného pole „mrtvá zóna“, která znemožňuje čtení, psaní i rozeznávání tváří.
Implantát PRIMA představuje první reálnou šanci, jak tuto ztrátu zvrátit, a přináší novou éru bionických očních technologií, které propojují biologii s elektronikou.
Další články v sekci
Citlivý nos scinků: Spálený oběd odhalil tajnou schopnost australských ještěrů
Spálený oběd v jedné americké zoologické zahradě odhalil, že australští scinkové uťatí dokážou čichem rozpoznat kouř z požáru. Podle vědců jde o zřejmě vrozený instinkt, který jim mohl pomáhat přežít v ohnivých krajinách Austrálie.
To, co začalo jako fiasko v kuchyni, skončilo zajímavým vědeckým objevem. V neworleanské zoo Audubon někdo připálil oběd – a z dýmu, který se náhodou dostal do pavilonu plazů, se vyklubalo překvapivé zjištění: australští scinkové uťatí (Tiliqua rugosa) zřejmě disponují vrozeným detektorem požárů.
Panika v teráriu
Jakmile se závan kouře dostal do výběhu scinků, obvykle pomalí a rozvážní ještěři ztuhli, zvedli hlavy, začali rychle vyplazovat jazyky a pobíhat po výběhu v panice, jako by se snažili uprchnout. Ostatní druhy plazů ve stejné místnosti přitom zůstaly naprosto klidné.
Scinkům uťatým se někdy přezdívá „ospalí ještěři“, jejich podivně aktivní chování proto vědce zaujalo. Podle odborníků je možné, že jsou scinkové vybaveni evoluční schopností reagovat na chemické signály ohně, typické pro australská prostředí, kde požáry patří k častým přírodním jevům.
Čich jako spása
Biolog Chris Jolly z Macquarovy univerzity a Univerzity Charlese Darwina se svým týmem provedl sérii experimentů s deseti samicemi těchto „ospalých ještěrů“. Každá z nich byla vystavena krátkým dávkám kouře, vodní páry, zvukům praskajícího ohně a tzv. bílému šumu – neutrálnímu kontrolnímu zvuku.
Výsledek byl jednoznačný: scinkové reagovali pouze na kouř. Zvuky ohně ani jiné podněty s nimi vůbec nehnuly. To naznačuje, že jejich varovný systém je založený na čichu, nikoli na sluchu – na rozdíl od některých jiných živočichů, kteří oheň vnímají především sluchem (například žáby či netopýři).
„Kouř má oproti zvuku jednu velkou výhodu,“ vysvětluje Jolly. „Šíří se dál, dostává se před samotné plameny a není rušen okolním hlukem. V otevřené, větrné krajině je tak čich spolehlivější poplašný systém než sluch.“
Australští scinkové uťatí jsou navíc známí tím, že čichem hledají potravu, rozeznávají predátory i své celoživotní partnery. Schopnost detekovat kouř tak zřejmě zapadá do jejich evolučního arzenálu.
Zajímavé je, že většina testovaných zvířat pocházela z oblasti, kde už přes padesát let nehořelo – přesto zvířata reagovala instinktivně, jako by věděla, co kouř znamená. To podle biologů naznačuje, že jde o vrozenou, nikoli naučenou reakci.
Evoluce poháněná ohněm
Španělský ekolog Juli Pausas, který se studie neúčastnil, připomíná, že podobné adaptace se objevují i u jiných druhů – například u některých netopýrů, vačic nebo ještěrů ze Středomoří. Budoucí výzkum však bude muset potvrdit, zda jde skutečně o evoluční reakci na oheň, nebo jen o obecný odpor ke kouři jako potenciálnímu toxinu.
Studie, zveřejněná v časopise Biology Letters, přispívá k rostoucímu poznání, že oheň může formovat chování zvířat víc, než jsme si mysleli. V době, kdy se kvůli klimatickým změnám požáry stávají častějšími a ničivějšími, mohou být podobné „čichové poplašné systémy“ klíčové pro přežití – nejen pro scinky, ale i pro další obyvatele ohněm zkoušených ekosystémů.
Další články v sekci
Letní bouře nad Karélií: Finský zápas za nezávislost v létě roku 1944
Nejtěžší boje pokračovací války mezi Sovětským svazem a Finskem se odehrály na začátku léta 1944. V jejich důsledku sice skandinávská země nakonec byla donucena vystoupit z války po boku třetí říše a ztratila také rozsáhlá území, dokázala si však zachovat do značné míry nezávislost.
Je začátek června 1944. Jen před pár dny došlo v Normandii k dlouho očekávanému vylodění Spojenců, jejichž vojska navíc v Itálii vstoupila do Říma. Ve stínu těchto přelomových událostí se začíná odvíjet další drama i tisíce kilometrů na východ. Na Karelské šíji se v krvavé bitvě rozhodne nejen o výsledku pokračovací války, ale v konečném důsledku i o dalším osudu malého skandinávského národa.
Dlouhá zákopová válka
Když koncem roku 1943 sovětská Stavka plánovala další bojové operace, bylo jasné, že v roce 1944 bude prvořadým úkolem konečně prolomit blokádu Leningradu. Spolu s tím mělo dojít k celkovému obratu na dlouho nehybné finské frontě. Na té probíhala od června 1941 takzvaná Jatkosota – pokračovací válka – v níž Finové získali zpět území ztracená v zimní válce (1939–1940) a k tomu i některá navíc.
Větší ambice neměli a Sověti museli řešit složitější problémy jinde, takže se tato válka postupně změnila v zákopovou, s nízkou aktivitou na obou stranách. „Mým úkolem byla aktivní obranná válka a byl jsem přesvědčen, že by se z ní nikdy neměla stát válka dobyvačná,“ napsal k tomu později ve svých pamětech finský vrchní velitel, polní maršál Carl Gustaf Mannerheim.
Když se však Rudé armádě podařilo v lednu 1944 po téměř 900 dnech uvolnit obklíčení Leningradu, rozhodlo se sovětské velení připravit operaci, jejímž cílem by bylo jednak co nejvíce vzdálit frontu od města na Něvě, ale také vyřadit Finsko coby německého spojence z války. Strategická situace Finů se výrazně zhoršila, velení se však snažilo nadále držet pozice na Karelské šíji a ve Východní Karélii. Jejich uhájení pokládalo za klíčové i pro případné jednání o separátním míru se Sověty.
Tři obranné linie
Finové si uvědomovali hrozící nebezpečí ze strany Rudé armády, a proto již od roku 1941 budovali na Karelské šíji tři obranné linie. První, takzvanou hlavní linii, tvořila přímo frontová čára a za ní ve vzdálenosti asi 20 km následovala linie VT (Vammelsuu–Taipale). Tato dvě obranná pásma kromě zákopů a ženijních překážek zahrnovala také četné betonové bunkry, i když práce na nich nebyly zcela dokončeny. Třetí linie, zvaná VKT (Viipuri–Kuparsaari–Taipale), se nacházela ve fázi příprav a její stavba začala teprve koncem května 1944.
Nemalou pomoc při budování těchto obranných postavení ale představoval pro Finy terén Karelské šíje, protkaný jezery, řekami, bažinami a hustými lesy. Díky tomu se armádě podařilo vytvořit jen na Karelské šíji obranné pásmo hluboké asi 120 km, obsazené dvěma armádními sbory v počtu 50 000 mužů.
Proti nim ale nepřítel soustřeďoval mohutné síly. Na Karelské šíji měla zahájit útok 21. a 23. armáda Leningradského frontu pod velením generála Leonida Govorova, úder ve Východní Karélii byl svěřen 7. a 32. armádě Karelského frontu generála Kirilla Mereckova. V obou případech bylo cílem obklíčit a zničit hlavní část finských vojsk. Jakmile by toho oba fronty dosáhly, měly prolomit obranné linie na hranici z roku 1940. Pokud by se ani poté Finové nevzdali, měla 21. armáda obsadit do 15. července Helsinky.
Těmto smělým plánům odpovídala i síla sovětských armád. Jen na Karelské šíji 21. armáda zahrnovala 30. gardový střelecký sbor a čtyři další armádní sbory s celkem 15 divizemi, 23. armádu tvořily tři sbory a devět divizí. Vzdušnou podporu bylo připraveno zajistit 1 500 letadel 13. letecké armády. Karelský front disponoval dalšími 16 divizemi a vzdušnou podporou od 7. letecké armády.
Finské váhání
Předzvěstí blížícího se úderu se v únoru 1944 stalo bombardování Helsinek. Maršál Mannerheim, který vývoj války sledoval s obavami, v té době naléhal na prezidenta Risto Rytiho, že je třeba rychle uzavřít mír. Ještě během února se proto finský emisar Juho Paasikivi tajně sešel ve Stockholmu se sovětskou velvyslankyní Alexandrou Kollontajovou k projednání mírových podmínek. Ty však měly být pro Finsko velmi tvrdé. Vedle ukončení války po boku Německa, obnovení mírové smlouvy z roku 1940 nebo náhrady válečných škod považovaly Helsinky za nesplnitelný především požadavek internace německých vojsk na finském území. Přesto měla tajná jednání se Sověty i nadále pokračovat.
Lavírování skandinávského spojence si pochopitelně všiml i Berlín. V dubnu obdrželi Finové z Říše první zásilku nových protitankových zbraní. Němci zřejmě doufali, že tím přece jen zvrátí váhavý finský postoj k dalšímu setrvání ve válce. Protože však Hitler Finům již nedůvěřoval, došlo nejdříve k zastavení dodávek obilí a potravin, později uhlí a průmyslových výrobků a nakonec i zbraní. Německý diktátor měl za to, že tím přinutí Finy, aby neopustili řady spojenců Osy.
Ani on, ani jeho nejistý severský spojenec netušili, že v téže době Stalin podepsal rozkaz k zahájení masivního úderu, který se měl uskutečnit v červnu. Jeho prvním postupným cílem bylo rozdrtit finskou armádu na Karelské šíji a získat zpět jedno z největších finských měst – Viipuri (dnes Vyborg). Poté měla Rudá armáda zahájit postup na Helsinky.
V květnu si Finové všimli zvýšené aktivity na Karelské šíji, ale neměli jistotu, zda jde o přípravy na ofenzivu nebo jen o „maskirovku“, která má skrýt skutečné záměry. Znepokojivé bylo především sovětské rádiové ticho. Zpravodajské informace však naznačovaly, že k útoku dojde v červnu a důkazy o tom, že Rudá armáda zaútočí právě na Karelské šíji, předala Finům i švédská rozvědka. Ti se proto pokusili urychlit budování linie VKT a Mannerheim poslal Hitlerovi osobní dopis s žádostí, aby Říše obnovila zbrojní dodávky, s ujištěním, že německé zbraně do sovětských rukou nepadnou.
Govorov útočí
V nejužším místě jen 60 km široká Karelská šíje byla obsazena dvěma armádními sbory: III. tvořeným 15. divizí a 19. brigádou a IV. složeným z 10. a 2. divize. V záloze stála Jezdecká brigáda, 3. divize, 18. divize a také Panssar idivisioon, jediná finská obrněná divize, převelená sem z Východní Karélie. Západní cíp frontové linie, který držela 10. divize, byl zvláště zranitelný kvůli otevřenému terénu, jenž umožňoval tankový útok. Tuto skutečnost si dobře uvědomoval i generál Govorov. Jeho letectvo provádělo před zahájením operace intenzivní průzkum, a když později Finové ukořistili sovětské mapy, žasli, že nepřítel perfektně zná jejich obranné pozice.
Sovětský úder na Karelské šíji začal 9. června 1944 nálety 13. letecké armády a mohutnou palebnou přípravou, kdy na kilometr fronty připadalo přes 200 dělostřeleckých hlavní. Stěžejní nápor směřoval právě do sektoru 10. divize. Málo odolné zákopy vykopané ve zdejším písčitém terénu se zhroutily a minová pole explodovala. Poté se dala do pohybu 21. armáda Leningradského frontu.
První sovětské útoky počátkem června 1944 se Finům sice podařilo odrazit, ale 10. divize měla velké ztráty zejména mezi důstojníky a její velení ztratilo spojení s řadou podřízených jednotek. Ráno 10. června zahájila 21. armáda další úder, vedený 63. divizí 30. gardového sboru. Nejhůře dopadl na vojáky z pěšího pluku JR1. Většina mužů ve zmatku ustoupila, čímž se panika rozšířila i v týlu. Také další pluk 10. divize – JR58 – byl záhy nucen se stáhnout, což odkrylo bok sousední 2. divize. Nezbývalo než zahájit ústup na linii VT.
Přestože během příštích dnů Mannerheim vyslal na šíji posily, díky nimž tam počet obránců narostl až na 100 000, a navzdory tomu, že mnohé jednotky kladly opravdu tuhý odpor, Sověti mezi 13. a 15. červnem linii VT prolomili. Zdálo se, že se celá fronta zhroutí. V kritické chvíli převzal velení vojsk na šíji zkušený generálporučík Karl Oesch a vláda se znovu obrátila na Německo s žádostí o dodávky zbraní, především protitankových.
Pomoc z Berlína
Hitler nakonec rozhodl, že dokud budou Finové bojovat, bude jim Německo zbraně dodávat (respektive prodávat). Mezitím sovětský tlak nutil Finy k dalšímu ústupu. Díky Oeschovu efektivnímu velení a také hrdinství elitních útvarů, jako byla lehká pěší brigáda (Jääkäriprikaati), šlo tentokrát o ústup spořádaný, ale v jeho důsledku Sověti 20. června bez větších bojů obsadili město Viipuri. Po nepodařeném pokusu o protiútok obrněné divize u Kuuterselkä musela být finská obrana stažena až na linii VKT.
Zároveň se objevily i německé posily: 17. června přistála v Immole letecká skupina Kuhlmey (pojmenovaná po svém veliteli Kurtu Kuhlmeyovi) složená z asi 70 střemhlavých a stíhacích bombardérů Ju 87 a Fw 190. O několik dní později z Estonska dorazila 303. brigáda útočných děl StuG III (byť fakticky jen o síle praporu) a později ještě 122. pěší divize. Pokud šlo o materiál, nejdůležitější pomoc představovaly dodávky moderních protitankových zbraní Panzerfaust a Panzerschreck.
Přijíždí Ribbentrop
O pár dní později, 22. června, přiletěl do Helsinek nečekaně rovněž německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Využil tísně, v níž se Finsko ocitlo, a za pokračování vojenské pomoci žádal záruku, že Helsinky neuzavřou separátní mír. Prezident Ryti mu ji sice poskytl ve formě svého osobního závazku, vláda se ale zároveň znovu dotázala Sovětského svazu na jeho mírové podmínky. Moskva v odpovědi požadovala písemné prohlášení, že Finsko je připraveno kapitulovat. Tento požadavek způsobil rozčarování. Mannerheim konstatoval, že to fakticky znamená bezpodmínečnou kapitulaci. Záruka prezidenta Rytiho, že nepodepíše separátní mír se SSSR, ale způsobila, že s Finskem přerušily diplomatické styky Spojené státy.
Stalin měl zatím důvod ke spokojenosti. Podařilo se prorazit dvě ze tří obranných linií a dobytí Viipuri mělo navíc velkou propagandistickou hodnotu. Za dosažené úspěchy se generál Govorov dočkal povýšení na maršála SSSR. Naopak Finové nesli ztrátu města těžce, protože ani v zimní válce (1939–1940) město nepřítel nedobyl. Ovšem ani pro Sověty nešlo vše podle plánu – protivník zůstával stále bojeschopný a kapitulovat se nechystal.
Bitva u Tali
Po obsazení Viipuri se rudoarmějci pokusili prorazit finské pozice u Tienhaary severně od Viipurského zálivu, obránci ale tyto útoky do 24. června, kdy prudké deště podmáčely terén a ztížily útočníkům postup, zastavili. Sovětský plán počítal s tím, že 21. armáda nyní dobude vesnici Tali severovýchodně od Viipuri a 23. armáda postoupí dál na severovýchod, aby obklíčila III. finský sbor. Schylovalo se k vůbec největší bitvě, která se kdy ve Skandinávii odehrála.
Terén severně od Tali totiž nabízel sice úzkou, ale vhodnou cestu pro postup tanků do nitra Finska. Sověti proto nasadili do útoku všech 15 divizí 21. armády. Na straně obránců jim čelily jen čtyři divize (3., 4., 6. a 18.), notně prořídlá Panssaridivisioon a také 3. brigáda. Jako zálohu velení povolalo ještě 11. divizi. K dispozici však byla téměř polovina finského dělostřelectva a cennou podporu poskytly i německé posily, především letecká skupina Kuhlmey.
Nový útok, v jehož čele stanul 30. gardový sbor, začal 25. června. Během dopoledne byly 18. divize i 3. brigáda na jejím pravém křídle zatlačeny o několik kilometrů zpět, k úplnému průlomu ale nedošlo. Čela jednotek Rudé armády postupovala až k Juustilankangas, než je zatlačil zpět protiútok Panssaridivisioon. Její velitel generálmajor Ruben Lagus, ani nečekal na posily a kdykoliv to situace jen trochu dovolovala, pokoušel se i za cenu velkých ztrát se svými obrněnci útočit na špatně chráněný bok 30. gardového sboru.
Děla duní nad Ihantalou
Když 27. června dorazila na bojiště 11. divize, začali se Finové s podporou německé 303. brigády pokoušet o likvidaci sovětských útočných klínů. Obvykle přitom dokázali postoupit několik kilometrů, ale zcela zastavit postup nepřítele se nedařilo. Protože iniciativu stále drželi útočníci, nařídil velitel vojsk Karelské šíje generálporučík Oesch 29. června stažení jádra svých sil do Ihantaly a Vakkily, kde zaujala pozice i nově příchozí 6. divize. Tam probíhaly na přelomu června a července obzvlášť tvrdé boje. Vojska 21. armády zuřivě tlačila a Finové zase podnikali místní protiútoky, aby její postup zpomalili. Rudoarmějcům se sice povedlo několik průniků do pozic obránců, ale všechny byly znovu zahrazeny. Finové i tak platili krvavou daň. Jejich denní ztráty činily až 800 mužů.
Klíčovou roli v tom, že sovětský útok u Ihantaly nakonec selhal, sehrálo finské dělostřelectvo a jeho účinný systém řízení palby, umožňující soustředit až 21 baterií z různých směrů na jediný cíl. Některé zdroje uvádějí, že jen od 20. června do 7. července 1944 vypálilo přes 163 000 granátů! Velký úspěch zaznamenali také spojaři, kteří zachytili sovětskou rádiovou zprávu udávající přesný čas a místo dalšího útoku 63. divize plánovaného na 3. července. Jen pár minut před stanoveným začátkem útoku zasypalo přes 250 děl prostor soustředění divize 4 000 granáty a ta se následně stala cílem náletů bombardérů ze skupiny Kuhlmey i finského letectva. To plány Sovětů zcela zhatilo.
Dne 6. července donutil poslední útok Govorovových mužů k dočasnému ústupu 6. divizi, ale znovu se opakovala situace, kdy finský protiútok nedovolil Sovětům operaci dále rozvinout. Po 9. červenci 1944 útoky ustaly a v úseku Tali–Ihantala nastala patová situace. Za 12 dní bojů tam Rudá armáda přišla o více než 300 tanků a nejméně 22 000 vojáků, zatímco finské ztráty činily asi 8 000 mužů. Linie VKT byla sice „zprohýbaná“, ale nápor zadržela.
Střet na řece Vuoksi
Na východ od Tali se mezitím 23. armáda pokusila 4. července obejít Finy držící pozice podél řeky Vuoksi. Tíha obrany tam ležela především na 2. divizi, která musela čelit převaze 98. střeleckého sboru. Krvavé pětidenní boje přinesly ztráty na obou stranách, 98. sbor však musel být stažen a nahrazen 115. sborem, který konečně získal 9. července malé předmostí u Vuosalmi.
Navzdory sílícímu tlaku se ale obrana 2. divize nezhroutila. Jejím mužům se s pomocí posil v podobě zbývajících tanků Panssaridivisioon a jedné roty německých útočných děl 303. brigády podařilo na severním břehu Vuoksi nepřátelský příval zastavit. Nastala tu obdobná situace: Sověti nebyli schopni rozšířit předmostí, Finové je zase nemohli zatlačit zpět přes Vuoksi. Po 17. červenci i tam boje prakticky utichly. V srpnu se fronta stabilizovala a válka se opět změnila v zákopovou, přičemž linie dotyku se táhla zhruba podél hranice z roku 1940.
Vysoká cena svobody
Neúspěch, který Rudá armáda na Karelské šíji přes veškeré úsilí zažila, přesvědčil Stalina, že dobývání Finska by znamenalo plýtvání silami, které potřebuje jinde. Nabídl proto Helsinkám přijatelné mírové podmínky. Prezident Risto Ryti, jenž představoval překážku uzavření míru pro svůj osobní závazek neuzavírat separátní mír, rezignoval a parlament zvláštním aktem přenesl 4. srpna 1944 prezidentský úřad na maršála Mannerheima. Ten prohlásil osobní závazky svého předchůdce za irelevantní, zrušil spojenectví s Německem a nařídil jeho jednotkám opustit severní Finsko. Následně uzavřel příměří se SSSR.
Kromě území zabraného Sovětským svazem již v roce 1940 se ovšem Finsko za to muselo vzdát i oblasti Petsama, zaplatit značné válečné reparace a vyhlásit válku Německu. Od požadavku na bezpodmínečnou kapitulaci však Stalin ustoupil.
Finsko tak uhájilo svou nezávislost, byť zaplatilo opravdu vysokou cenu. Jen od začátku sovětské ofenzivy 9. června do uzavření příměří 4. září 1944 ztratili Finové asi 60 000 mužů, z toho 15 000 mrtvých. Sovětský svaz byl v roce 1944 mnohem lépe připraven než v roce 1939, i jeho armáda však utrpěla citelné ztráty. Během bojů v létě 1944 překročily 150 000 mužů a 600 tanků. Nyní nastal čas, aby obě země opět hledaly cestu k mírovému soužití. Od léta 1944 v Karélii již zbraně znovu nepromluvily. Napětí však ze vztahu mezi Finskem a jeho nevyzpytatelným sousedem nevymizelo dodnes.
Další články v sekci
Ostrov rytířského řádu: Johanité sídlili na Maltě skoro tři sta let
Templáři a johanité. Tyto dva nejslavnější řády vznikly na obranu poutníků do Svaté země a významně ovlivnily dějiny své doby. Zatímco templáři zanikli už ve 14. století, maltézští rytíři existují dodnes…
Malta je skála uprostřed moře. Vlastně skal pět, protože souostroví Malta tvoří pět ostrovů. Ale každý kousek té skály je prosycen historií od té nejdávnější až po tu, která byla psána teprve včera. Dějiny na ostrovech výrazně ovlivnil Řád špitálníků, zvaný též řád svatého Jana. Přesídlili sem z ostrova Rhodos, kde si říkali rhodští rytíři a díky Maltě jsou dnes známí jako maltézští rytíři.
Rytířský duchovní řád vznikl v Jeruzalémě u špitálu svatého Jana Slitovníka už roku 1050, tedy dlouho před křížovými výpravami. Papežem byl potvrzen roku 1113, ale to ještě fungoval jako mnoho jiných mnišských řádů s tím, že se zaměřoval především na provoz špitálu (proto se jim říká špitálníci) a péči o křesťanské poutníky do Jeruzaléma. Teprve později se po vzoru templářů stali johanité rytířským řádem a vyrostli v jeden z největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku.
Rytíři zaslíbení Bohu
Po dobytí Jeruzaléma v roce 1187 řád sídlil postupně v Qalaat al-Marqab (křižácký hrad Margat), v Akkonu (přístav, dnes na území Izraele), po zániku křesťanských států ve svaté zemi pak na Kypru (v roce 1291) a poté na ostrově Rhodu (roku 1309). Zde řád vytvořil suverénní stát v čele s velmistrem.
Příslušníci řádu pokračovali v lékařské péči o nemocné a ochraně křesťanských věřících před případným ohrožením od muslimů. K tomu účelu sloužila i mohutná flotila, která úspěšně odrážela pirátské nájezdy i invaze muslimů na Rhodos (v roce 1444 a 1480). Útok v roce 1522 však byl již nad síly řádu. Po půlročním obležení podlehli, rytířům byl však povolen čestný odchod z ostrova.
Roku 1530 jim císař Svaté říše římské a španělský král Karel V. s papežem Klementem VIII. poskytl jako sídlo souostroví Malty. Císař i papež darem jistě více získali, než pozbyli. Určitě si nemohli přát lepší ochranu před muslimskou rozpínavostí a piráty ohrožujícími Středomoří než dobře organizovaný rytířský řád s válečnou flotilou. I zde na Maltě Johanité vybudovali suverénní stát, jenž zanikl roku 1798 po kapitulaci před Napoleonem Bonapartem, táhnoucím se svou armádou do Egypta.
Další články v sekci
Pozemské kvasinky zvládly simulovaný život na Marsu
I zdánlivě obyčejné pivní kvasinky dokážou překvapit – nový experiment ukazuje, že by přežily i drsné podmínky na Marsu.
Mars sice nepatří k nejextrémnějším místům Sluneční soustavy, případný život pozemského typu by to ale na něm rozhodně neměl lehké. Jakýkoli organismus, který by se tam pokoušel přežít, by se musel vypořádat s náročnými podmínkami, včetně dopadů meteoritů, dramatických změn teplot, tvrdého záření anebo všudypřítomných chloristanů (perchlorátů), extrémně oxidujících solí.
Kvasinky na rudé planetě
Jak si v takovém prostředí poradí pozemské organismy? Výzkumný tým, v jehož čele stál Purusharth Rajyaguru z Indického výzkumného institutu, v experimentu simuloval podmínky rudé planety pro důvěrně známé kvasinky Saccharomyces cerevisiae, s jejichž pomocí kvasíme nebo pečeme celou řadu oblíbených produktů.
Badatelé vystavili kvasinky dvěma obzvláště drsným podmínkám, s jakými se lze na Marsu setkat. Šlo o rázové vlny o rychlosti 1 920 m/s (Mach 5,6), které simulovaly podmínky po dopadu meteoritu, a také působení chloristanů v podobných koncentracích, ve kterých se tyto drsné látky vyskytují v půdě Marsu. Výsledky vědci popisují v odborném časopisu PNAS Nexus.
Ukázalo se, že kvasinky Saccharomyces cerevisiae si s takovými podmínkami s přehledem poradí. Rostly sice výrazně pomaleji, ale kdo by se jim při takovém zacházení divil. Jak vědci zjistili, kvasinky se s extrémními podmínkami vyrovnaly díky sofistikovaným strategiím na molekulární úrovni, které mají k dispozici.
Fakt, že organismy používané ke kvašení piva nebo pečení chleba mohou přežít podmínky rudé planety ukazuje, že naše vnímání obyvatelnosti světů může být poněkud deformované. Mars nám připadá velmi nehostinný, ale jak se zdá, mikroorganismy, ať už pozemské nebo původní marťanské by to na některých místech snad mohly zvládnout.
Další články v sekci
Poslední bílá růže: Alžběta z Yorku, zapomenutá zakladatelka Tudorovské dynastie
Sňatkem princezny Alžběty z Yorku s anglickým králem Jindřichem VII. Tudorem symbolicky skončily války růží, které třicet dva let decimovaly nejvznešenější rody a pustošily zemi. Alžběta se zapsala do dějin jako jediná žena, která byla dcerou, sestrou, neteří, manželkou a posmrtně i matkou anglických králů.
Boje stoupenců Lancasterů a Yorků, tedy dvou linií královského rodu Plantagenetů, o korunu označujeme za války růží. Lancasterové totiž měli v erbu „mučednickou“ červenou a Yorkové „panenskou“ bílou růži. Roku 1461 triumfovali bojovníci s bílou růží a na trůn dosedl sedmnáctiletý charismatický a velkorysý Eduard IV. Ve dvaceti letech ho zasáhl Amorův šíp tak mocně, že nedbal na tradice a oženil se s o pět let starší vdovou, neobyčejně spanilou Alžbětou Greyovou rozenou Woodvillovou. Stal se prvním anglickým králem od dob normanského dobytí ostrovů, který pojal za choť jednu ze svých poddaných, navíc z nemajetné drobné šlechty. Ze svazku vzešlo deset dětí, jako první se 11. února 1466 narodila princezna Alžběta.
Z princezny bastardkou
Alžběta z Yorku prožila první léta života v relativním klidu, ale období mezi čtvrtým a pátým rokem musela strávit v útočišti Westminsterského opatství, neboť se opět rozpoutaly bratrovražedné řeže a její otec byl dočasně sesazen z trůnu. Poté, co Eduard IV. pobil nepřátele a vrátil se do Londýna, byla Alžběta vzdělávána u dvora, aby získala dovednosti považované za vhodné pro budoucí panovnici. Jednalo se o čtení a psaní v angličtině, matematiku a vedení domácnosti, dále vyšívání, jezdectví, hudbu a tanec. V otcově knihovně si navíc půjčovala knihy o historii a alchymii. Mluvila trochu francouzsky, ale ne plynně.
Jako prvorozená dcera panujícího krále byla předurčena provdat se za co nejlepší partii. Jak bylo ve vznešených rodinách obvyklé, našli jí ženicha, když byla ještě malá dívenka. Ve třech letech ji otec zaslíbil synovci svého nejvlivnějšího rádce, ale záhy toto ujednání zrušil, protože vyjednal zasnoubení s francouzským následníkem trůnu Karlem. Alžběta se pak sedm let těšila, že se stane francouzskou královnou, ale roku 1482 se dozvěděla, že si to Francouzi rozmysleli, jelikož její snoubenec dal přednost dědičce Bretaně.
V roce 1483 odešel Alžbětin otec Eduard IV., řečeno slovy německého básníka Johanna Wolfganga von Goetha, „spánkem smrti k bohu“. Touha po moci nato rozeštvala, a nakonec i zničila linii Yorků. Alžbětin třináctiletý bratr byl prohlášen za Eduarda V., ale jejich strýci Richardovi se podařilo zabránit jeho korunovaci a spolu s mladším bratrem Richardem ho internovat v londýnském Toweru. Sám se ujal koruny jako Richard III. a nechal prohlásit sňatek rodičů Alžběty z Yorku za neplatný s tvrzením, že Eduard IV. byl již ženat, když si bral vdovu Greyovou. Ta se spolu s dětmi uchýlila opět do bezpečí opatství.
Když v roce 1484 zemřela Richardova manželka, proslýchalo se, že král uvažoval o sňatku s neteří Alžbětou. To vyvolalo v církevních kruzích velké pobouření, proto Richard III. raději veřejně přísahal, že nic takového nemá v úmyslu, že se o bratrovu rodinu dobře postará a neteřím najde skvělé ženichy.
Z Alžběty z Yorku mezitím vyrostla velká kráska s pravidelnými rysy, vysokou štíhlou postavou, světlou pletí a nádhernými plavými vlasy. Po svém otci zdědila vznešenost a výšku, neboť měřila 168 centimetrů, čímž čněla nad většinou ostatních dívek. A pozoruhodnou krásu zdědila po matce Alžbětě, která byla oprávněně považována za nejpůvabnější ženu na Britských ostrovech.
Spojení dvou linií rodu
Zatímco se Alžběta ukrývala v opatství, přihlásil se s nároky na trůn potomek Lancasterů Jindřich Tudor. Dostalo se mu pomoci od bretaňského vévody, francouzského krále i mnoha anglických lordů nespokojených s Richardem III. Poté, co se vylodil v Anglii, rozpoutal občanskou válku. V zákulisí intrikovala matka Jindřicha Tudora, Markéta, která v létě 1483 tajně domlouvala sňatek Alžběty s Jindřichem poté, co svrhne Richarda III. Jindřich i Alžběta byli sice oba prapravnuky Eduarda III., ale takový stupeň příbuzenství církev považovala za únosný. Navíc z Toweru záhadně zmizeli Eduard a Richard, jediní přeživší mužští dědicové Eduarda IV. Alžbětina matka tušila, že její synové jsou již mrtví, a proto vítala jednání o sňatku své dcery s Jindřichem Tudorem.
Pro úplnost dodejme, že Jindřich Tudor později nechal šířit zvěsti, že Richard III. přikázal synovce udusit a zakopat v zahradách Toweru. Toto pojetí zpracoval i William Shakespeare v tragédii Richard III. Někteří historici však upozorňují, že silný motiv k vraždám měl také Jindřich Tudor, neboť princové mu stáli v cestě na trůn, takže je mohli odstranit jeho stoupenci. V roce 1674 byly v Toweru při přestavbě nalezeny dvě dětské kostry. Bez vědeckého ověření byly prohlášeny za pozůstatky princů a pohřbeny ve Westminsterském opatství. V říjnu 2022 pověřil britský král Karel III. tým archeologů, aby z nalezených kostí odebrali vzorky DNA a porovnali je s DNA dnešních potomků Plantagenetů. Na výsledky se stále ještě čeká.
Richard III. byl v roce 1485 zabit na bitevním poli a jeho nástupcem se stal Jindřich VII., který se na základě práva dobyvatele prohlásil anglickým králem. Okamžitě nařídil, aby byl zákon prohlašující Alžbětu a její sourozence za nemanželské vymazán ze záznamů a všechny kopie zničeny. Poté se v lednu 1486 ve svých devětadvaceti letech s devatenáctiletou princeznou oženil. Tento sňatek konečně ukončil spory Lancasterů a Yorků, a nová dynastie Tudorů si do erbu symbolicky dala růži, zbarvenou červeně i bíle.
Manželka krále
Introvertní a „nesmírně podezíravý“ Jindřich VII. měl zdrženlivou a uzavřenou povahu, byl ale inteligentní, trpělivý a ve vypjatých situacích vždy zachoval klid. Měl modré oči, jeho pleť však byla lehce nažloutlá a na levé oko šilhal, ale díky holdování rytířským turnajům i tenisu se mohl pyšnit štíhlou, statnou postavou. Jeho vztah ke „krásné, jemné a plodné“ Alžbětě byl něžný a láskyplný. Prožili šťastné manželství a navzájem si často dávali drobné dárky, kupříkladu nádherně iluminované knihy či výšivky. Jindřich poznal, že Alžběta je loajální, neintrikuje, a tak se do ní zamiloval, důvěřoval jí a respektoval ji.
V 15. století se od královen očekávalo, že porodí mužského dědice, budou se věnovat dobročinnosti, půjdou příkladem jako zbožné křesťanky a budou reprezentovat. Jejich angažování se ve vysoké politice a diplomacii považovala většina mužů a samozřejmě i katolická církev za nevhodné. Málokterý panovník se proto s manželkou dělil o vládu nebo spoléhal na její rady.
Nevíme přesně, do jaké míry Alžběta zasahovala do politiky. Historici ale připouštějí, že mohla být zasvěcena do státních záležitostí a že Jindřich věnoval pozornost jejím obavám. Zcela určitě ji občas zapojil do diplomatických jednání, především do sjednávání sňatků svých dětí, což byl úkol, který se od královen tradičně očekával. O tom, že Alžběta měla vliv a urovnala řadu sporů, svědčí mnoho darů, které jí věnovaly mocné osoby jako projev poděkování za její záštitu.
Pokud bychom v dějinách hledali prototyp nesmlouvané a mocichtivé tchyně, nalezli bychom ho v Jindřichově matce, přísně zbožné Markétě. Ta politikou žila, neboť dosednutí jejího syna na trůn bylo do značné míry její zásluhou, proto snachu odsunula z pozice první dámy království. Alžběta byla natolik moudrá, že veškerou osobní zášť, kterou snad ke tchyni mohla chovat, maskovala okázalou demonstrací rodinné jednoty. Nevyvolávala scény, a vzala Markétě vítr z plachet tím, že ji napodobovala.
Matka nové dynastie
Jindřichovo a Alžbětino manželství založilo dynastii Tudorovců, která vládla Anglii v letech 1485–1603. Jednalo se o 118 let, tedy o delší dobu než v případě normanské (88 let) a stuartovské dynastie (87 let), ale kratší než období, po které vládli Plantagenetové (331 let), hannoverská (187 let) a současná windsorská dynastie (124 let). S Jindřichem měli sedm dětí, z nichž se čtyři dožily dospělosti, což byl na tehdejší dobu velký úspěch. Tři z nich se ozdobily královskými korunami: Jindřich VIII. anglickou, Markéta skotskou a Marie francouzskou. Pro úplnost doplňme, že současný britský král je potomek Markéty, provdané do Skotska.
Alžbětě se narodilo první dítě v září 1486 a k velké radosti celé země šlo o dědice trůnu Artura. Měl typickou tudorovskou zrzavou kštici, malé oči a vysoko posazený nos. Byl jmenován princem z Walesu a po dlouhých jednáních jej roku 1501 oženili s plavovlasou Kateřinou Aragonskou, dcerou sjednotitelů Španělska, Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského. Artur bohužel o několik měsíců později zemřel na potivou nemoc. Jeho vdovu Kateřinu si o osm let později vzal její švagr a pozdější král Jindřich VIII.
Předpokládá se, že Alžběta v roce 1502 znovu otěhotněla v naději, že by po Arturově smrti mohla dynastii znovu dát mužského dědice trůnu. Pokud tomu tak bylo, jednalo se o osudovou chybu. Lékárnické účty a další záznamy v jejích osobních dokumentech naznačují, že poslední těhotenství bylo velmi náročné. Kromě toho buď královští lékaři špatně odhadli datum početí, nebo dítě přišlo na svět předčasně, protože 2. února 1503 se královně „náhle“ narodila holčička. Tragickou shodou okolností skonala 10. února nejprve maličká princezna Kateřina, a následující den ji, přesně na své třicáté sedmé narozeniny, do hrobu následovala Alžběta.
Odchod dobrotivé paní
Jindřicha VII. odchod milované manželky zdrtil. Byl tak sklíčený žalem, že několik týdnů setrval v ústraní a s nikým nemluvil. Po jeho návratu si dvořané všimli, že mu zbělely vlasy a tvář má poznamenanou mnoha novými vráskami. Nikdo netušil, že přísný introvert na trůně je schopen takových projevů slabosti a citu. Rozrušení vyvolané manželčinou smrtí ho navíc natolik oslabilo, že u něj propukly zdravotní problémy spojené s tuberkulózou. Král Alžbětě vystrojil okázalý pohřeb, který stál v přepočtu odhadem dnešních 55 milionů českých korun. Uložil ji do jedné z nejkrásnějších hrobek ve Westminsterském opatství, již nechal zhotovit italským renesančním sochařem Pietrem Torrigianem. Tento umělec je známý roztržkou s božským Michelangelem Buonarrotim, při níž mu zlomil nos.
Jindřich VII. přežil svou manželku o sedm let, a přestože na něj jeho rádcové naléhali, už se nikdy neoženil. Vždy býval poněkud chladný a odtažitý, ale bez laskavého vlivu jeho laskavé ženy byl naprosto nepřístupný a neúprosný. Alžbětin skon také politicky oslabil novou dynastii, neboť Jindřich měl daleko méně královské krve ve svých žilách než ona. Její smrt tak připravila krále o jednu z opor jeho dynastických nároků a zároveň ukončila naděje, že by s Alžbětou mohli mít další děti. Budoucnost dynastie poté závisela na jediném přeživším princi, Jindřichovi. A jak víme, jeho touha po synovi ho dovedla až k založení anglikánské církve a popravě dvou ze šesti manželek.
Alžběta se do dějin zapsala jako poslední ratolest rodu Plantagenetů na anglickém trůnu. Její manželský svazek přinesl zemi mír a prosperitu. Vzpomíná se na ni jako na krásnou a dobrotivou paní svého lidu. Bohužel stojí ve stínu svých méně úspěšných a důležitých snach, tedy manželek Jindřicha VIII. Pokud se hovoří o Alžbětách v anglických dějinách, častěji než Alžbětu z Yorku si lidé vybaví její vnučku Alžbětu I. Tudorovnu, nebo její potomkyni v 16. generaci, Alžbětu II.
Další články v sekci
Start k Měsíci se blíží: NASA dokončila sestavení rakety pro misi Artemis II
NASA završila klíčovou fázi příprav mise Artemis II – loď Orion byla usazena na raketu SLS, a lidstvo je tak po více než půlstoletí zase o krok blíž k první pilotované cestě kolem Měsíce.
Na floridském Mysu Canaveral se schyluje k dalšímu velkému kroku na cestě návratu lidí na Měsíc. NASA úspěšně dokončila sestavení superrakety SLS (Space Launch System), která má vynést loď Orion s čtyřčlennou posádkou na historickou cestu kolem Měsíce. Jde o klíčový milník celé mise Artemis II – první pilotované výpravy v rámci nového lunárního programu, jenž má po více než půlstoletí znovu dopravit lidi k Měsíci.
Návrat po více než padesáti letech
Kosmická loď Orion, pojmenovaná Integrity, byla v říjnu 2025 přepravena z Kennedyho vesmírného centra do legendární montážní haly Vehicle Assembly Building (VAB). Tam byla pomocí obřích jeřábů usazena na vrchol již připraveného nosiče SLS – a tím se kolosální raketa stala kompletní. Celý systém nyní měří přes 98 metrů a představuje nejvýkonnější raketu, jakou NASA kdy postavila.
Start mise je plánován nejdříve na 5. února 2026, přičemž startovní okno bude otevřené až do konce dubna. Let k Měsíci potrvá zhruba 10 dní. Loď Orion se vydá na takzvanou „free-return“ dráhu, která ji nasměruje k odvrácené straně Měsíce, a poté automaticky vrátí zpět k Zemi bez nutnosti složitých manévrů.
Posádku Orionu bude tvořit čtveřice astronautů: velitel mise Reid Wiseman, Victor Glover, pilot a první Afroameričan, který poletí k Měsíci, zkušená astronautka Christina Kochová a Jeremy Hansen z Kanadské kosmické agentury. Mise Artemis II bude prvním pilotovaným letem k Měsíci od mise Apollo 17 v roce 1972.
Od testu k přistání
Mise Artemis I, která odstartovala v listopadu 2022 bez posádky, otestovala všechny klíčové systémy Orionu i SLS. Testovací mise odhalila rezervy v konstrukci tepelného štítu, který se po návratu do atmosféry poškodil více, než inženýři čekali. Jeho přepracování a nové testy způsobily více než tříletý skluz mezi první a druhou misí.
Artemis II tak bude představovat první skutečnou zkoušku všech systémů v reálném pilotovaném letu. Teprve po jejím úspěchu bude NASA připravena spustit misi Artemis III, která má vynést první astronauty nové éry přímo na měsíční povrch.
Původně měla mise Artemis III odstartovat už v roce 2027. Klíčovým prvkem plánu je však měsíční lander vyvíjený společností SpaceX, jehož vývoj provázejí zpoždění a technické problémy. NASA proto přehodnocuje termíny i možné alternativy přistání. Podle vyjádření úřadujícího administrátora NASA Seana Duffyho v pořadu CNBC Squawk Box se nyní počítá spíše s rokem 2028.
Navzdory odkladům se však program Artemis konečně dostává do očekávaného tempa. Spojením Orionu a SLS NASA symbolicky završuje přípravy v další kapitole lidského průzkumu Měsíce – a připomíná, že éra Apolla má své nástupce.
