Velení RAF mělo zájem o těžký stíhací dvoumotorový letoun. Roku 1938 letectvo získalo sérii asi 200 kusů verze označované jako Bristol Blenheim Mk.IF. Písmeno F znamenalo Fighter, tedy stíhací. Měl jen dvoučlennou osádku, která se skládala z pilota a střelce v hřbetní věže. Posílená výzbroj v podobě čtyř kulometů ráže 7,7 mm se nacházela v plochém kontejneru pod přídí. Na těžkou stíhačku nešlo o zrovna smrtící zbraně a ani rychlost 447 km/h nebyla nic moc.

Velení RAF ale stíhačku s dlouhým doletem nutně potřebovalo a počítalo, že bude doprovázet bombardéry při dálkových akcích. Tyto letouny se vyráběly i na základě novějších „čtyřek“, které pak nesly označení Blenheim Mk.IVF. Kvůli vyšší hmotnosti měly horší letové vlastnosti a rychlost klesla na pouhých 407 km/h. V okamžiku vypuknutí války sloužily stíhací blenheimy u sedmi perutí RAF. 

Blenheimy ve stíhací roli

Poměrně intenzivně se zapojily do akcí nad mořem už za podivné války, ještě intenzivněji pak bojovaly v Norsku. Jednalo se o stroje Mk.IVF od 235. a 254. perutě, které díky dlouhému doletu mohly do akcí vzlétat ze základen ve Velké Británii. Hned 10. dubna 1940 vyrazil na průzkumný let ke Stavangeru četař Rose. Na tamním letišti spatřil nejméně 70 letadel a okamžitě se vrhl střemhlav do útoku. Pokropil přeplněnou rozjezdovou dráhu a po návratu ohlásil, že dva stroje vzplály. V přístavu pak střílel na zakotvené létající čluny, než otočil k návratu. Cestou ještě nad mořem narazil na bombardér Heinkel He 111. Zezadu se na něj dotáhl a vypálil dávku z příďových kulometů. Poté se přiblížil z boku, aby umožnil palbu i svému střelci v otočné věži. Nepřátelský stroj inkasoval mnoho zásahů a zřítil se do hlubin. 

Dne 25. dubna dva stroje od 254. perutě poskytovaly krytí vyloďování spojeneckých posil, nad cílem napadly formaci Junkersů Ju 88 a jeden se podařilo sestřelil. Když ale narazily na nepřátelské stíhačky, většinou to pro ně skončilo špatně a stíhací blenheimy měly těžké ztráty i při akcích nad Francií. Dosavadní zkušenosti ukázaly, že se stroje k dennímu stíhání nehodí, a postupně přecházely k nočním akcím. 

Během léta 1940 se u experimentální jednotky Fighter Interception Unit testovala montáž radiolokátoru AI.Mk.IV. S jeho pomocí dokázal druhý člen osádky navést v noční temnotě pilota do blízkosti nepřátelského letounu a po jeho vizuální identifikaci na něj mohl zaútočit. V noci z 22. na 23. července se to povedlo poručíku Glyn Ashfieldovi, který letěl na Blenheimu Mk.IF. Dokázal nalézt Dornier Do 17 letící nad Brightonem a desetisekundovou dávkou ho sestřelil. Jednalo se o první  „radarové“ vítězství v historii. 

Když Luftwaffe na podzim zintenzivnila noční nálety na Británii, létala na blenheimech 23., 29., 600. a 604. stíhací squadrona. Radar sice představoval velkou výhodu, dost však vadila jejich nízká rychlost, proto je už koncem roku začaly nahrazovat výkonnější stíhačky Bristol Beaufighter. U některých jednotek ale sloužily ještě hluboko do roku 1941 a tehdy se s nimi seznámilo i několik Čechoslováků sloužících u 68. perutě.

Nad severní Afrikou

Když v červnu 1940 vyhlásila Itálie válku Velké Británii, mělo RAF v severní Africe pět bombardovacích perutí vyzbrojených blenheimy různých verzí a 30. squadronu se stíhacími Mk.IF. Už několik hodin po začátku nepřátelství 11. června bombardovaly italské pozice. Příští den se 211. peruti podařilo zasáhnout a poškodit křižník San Giorgio. 

Situace na této frontě vypadala o dost jinak než v Evropě a blenheimy tam představovaly nejmodernější britský letoun. Italové v poušti disponovali jen stíhacími dvouplošníky CR.42, které měly velký problém relativně rychlé britské stroje vůbec dohnat. Ani palba ze země nebyla zdaleka tak silná jako na západoevropském bojišti a blenheimy si tu vedly velmi dobře. V prosinci přispěly k drtivému britskému vítězství za velké pozemní ofenzivy, která Italy zahnala na útěk. Ten zastavil až příchod německého Afrikakorpsu v únoru 1941. 

Nasazení obávaných Bf 109 v Africe poměr sil změnilo a například ráno 21. května se jejich pilotům podařilo během několika minut sestřelit pět blenheimů. Britové je pak museli stejně jako v Evropě do akcí posílat se silným stíhacím doprovodem. Během léta se několik perutí přesunulo na Maltu, odkud pak velmi úspěšně napadaly lodní konvoje mezi Afrikou a Sicílií. 

V době zahájení ofenzivy Crusader v listopadu 1941 v Africe na blenheimech létaly 11., 14., 45., 55. a 84. bombardovací perutě. Stíhací Mk. VF  pak měla ve výzbroji ještě 113. squadrona. Velmi aktivně se zapojily do bojů následující zimy, bylo ale stále jasnější, že stroj je již za zenitem. Na jaře 1942 je pak u jednotek začaly nahrazovat mnohem výkonnější stroje Boston, Maryland a Baltimore. 

Poslední pokus o modernizaci

U firmy Bristol mezitím pečlivě sledovali zprávy o bojovém nasazení a pracovali na odstranění nejhorších nedostatků. Už 24. února 1941 odstartoval první prototyp verze Mk.V. Oproti svému předchůdci měla výrazně sklopenou příď s přepracovaným prosklením, která zlepšovala výhled pilota. Výzbroj zůstala stejná jako u posledních sérií Mk.IV. Ty už také nesly pod přídí vzad mířící dálkově ovládanou věžičku Frazer Nash. Ovládal ji bombometčík, který zaměřoval dva kulomety ráže 7,7 mm pomocí periskopu. Mohla se pohybovat o 20° na obě strany a o 17° dolů. Přibylo také pancéřování pilotního prostoru a samosvorné obaly palivových nádrží. Pohon zajišťovala dvojice motorů Bristol Mercury XXV, které mu umožnily vyvinout maximální rychlost 416 km/h. Stroj nazývaný někdy jako Bisley ale stále unesl jen 454 kg pum. 

Sériová výroba se rozběhla v září 1941 a jako první je do výzbroje začala dostávat 15. peruť jihoafrického letectva, operující z Egypta proti lodním konvojům. Mnoho strojů ale putovalo rovnou k cvičným útvarům. Velení RAF se uprostřed války zjevně nechtělo vzdávat se rozběhnuté výroby a trvalo na další produkci, i když stroj už jednoznačně zastaral.

Proti japonským samurajům

Když v prosinci 1941 vypukla válka na Dálném východě, mělo RAF celkem čtyři perutě blenheimů na základnách v Malajsku a v Singapuru. Japonci je během několika týdnů prakticky zničili. Například 9. prosince letěl osamělý stroj Arthura  Scarfa od 62. perutě bombardovat Singoru. Při návratu jej napadli japonští stíhači a těžce ho zranili. Dokázal ještě letoun dotáhnout k nouzovému přistání u polní nemocnice, kde však zemřel v náručí své ženy, která tam pracovala jako zdravotní sestra. Jako jediný pilot Královského letectva v Asii obdržel Viktoriin kříž. 

Devět blenheimů z 11. perutě zaútočilo 9. dubna 1942 na japonskou flotilu a svrhlo pumy na letadlovou loď Akagi. Bohužel ani jedna nezasáhla a stíhačky zero pak sestřelily čtyři z britských strojů. Po ústupu z Barmy létaly na blenheimech nejméně čtyři squadrony z Indie. Teprve v druhé polovině roku 1943 se všechny postupně přezbrojily na hurricany, používané jako stíhací bombardéry. 

Konec s koncem války

Výroba blenheimu běžela ve Velké Británii až do června 1943 a dala celkem 4 422 strojů všech verzí. Jako poslední je coby bojové používaly do ledna 1944 13. a 614. perutě k hlídkování nad Středozemním mořem. Nejdéle své bolingbroky bojově používalo kanadské letectvo, kde v druhé polovině války sloužily hlavně jako hlídkové protiponorkové. Obvykle nosívaly 135kg hlubinné pumy, ale za celou dobu nasazení se podílely na jediném, navíc nepotvrzeném potopení japonské ponorky. 

Jako poslední bojová jednotka blenheimy krátce po kapitulaci Japonska v září 1945 uzemnila 122. peruť RCAF. Jednalo se tak o jeden z mála bombardérů, který sloužil od samého začátku až do konce druhé světové války. Rozhodně nešlo o stroj, který by se stal legendou. Přes výrazné zastarávání konstrukce pocházející z poloviny 30. let blenheimy patřily k jedněm nejrozšířenějším strojům a bojovaly na všech frontách.

Image

Čtěte také

Výjimečně vyrovnaní soupeři: Duel stíhaček Spitfire Mk.V vs. C.202 Folgore

Zatímco v severských státech se polární záře vyskytují běžně, v našich zeměpisných šířkách je vídáme jen občas, a to pouze nízko nad severním obzorem. Jejich původcem je sluneční vítr. Vědci z Fyzikálního ústavu v Opavě však přišli s překvapivým zjištěním, že se mohou polární záře neboli aurory objevovat i u některých stálic, konkrétně u neutronových hvězd.

Jak vznikají?

Jak popisuje spoluautor výzkumu Zdeněk Stuchlík, „po vyhasnutí termonukleárních reakcí stlačí vlastní gravitace jádro hvězdy do obřích hustot, takže se stane neutronovou hvězdou, tvořenou degenerovaným neutronovým plynem“. Přívlastek „neutronová“ pak odráží skutečnost, že jsou elektrony při extrémních hustotách „vtlačeny“ do protonů, jež se tak změní na neutrony.

Neutronová hvězda představuje v podstatě gigantické atomové jádro, které si uchovává mimořádně silné magnetické pole. Jde o „zamrzlý“ pozůstatek po hmotné stálici, jehož magnetické pole může být nesmírně intenzivní a má dipólovou povahu. „V nové práci jsme ukázali, že v případě částic, na něž magnetické pole působí odstředivě, mohou díky jemné balanci s gravitačními a setrvačnými silami existovat stabilní kruhové dráhy i mimo rovinu symetrie daného pole. V blízkosti magnetického pólu se mohou tyto kruhové orbity neomezeně blížit k samotnému povrchu neutronové hvězdy, přičemž v extrémně silném magnetickém poli budou intenzivně zářit,“ vysvětluje Stuchlík.

Podobně jako u planet

Polární záře nad neutronovými hvězdami vznikají na základě podobného principu jako u planet. Další spoluautor práce Jaroslav Vrba objasňuje, že magnetická pole zmíněných stálic mohou být až miliardkrát silnější než v případě Země a zásadním způsobem ovlivňují pohyb nabitých částic v okolí. Ty podléhají složitému působení daného pole, gravitaci, a dokonce i zpětné reakci záření, kterou během svého pohybu vytvářejí. Každou neutronovou hvězdu zároveň obklopuje velmi tenká atmosféra těsně nad povrchem a interaguje s nabitými částicemi podobně jako plynné obaly planet. Už delší dobu přitom víme, že se částice v okolí těchto exotických kosmických objektů pohybují směrem k jejich pólům.

Na vědecké práci, jež vedla ke zjištění vzniku auror nad neutronovými hvězdami, se podílel i částicový fyzik Arman Tursunov, který dlouhá léta působí na Fyzikálním ústavu v Opavě. A spolu s kolegy – včetně čtvrtého spoluautora práce Martina Kološe – poukazuje na fakt, že struktury, v nichž se mohou částice pohybovat na specifických polárních dráhách, připomínají Van Allenovy pásy u Země. „Popsané pásy jsou velmi důležité pro pochopení vzniku polárních září i na naší planetě. A jejich existence v okolí daných hvězd souhlasí s pozorováním neutronové hvězdy známé jako Vela Pulsar, provedeným rentgenovou observatoří Chandra v roce 2010,“ přibližuje Tursunov vzrušující poznatky opavských fyziků.

Klíč k bezpečnosti

Neutronové hvězdy leží příliš daleko, než abychom mohli tamní aurory běžně sledovat. Jedná se tedy spíš o zajímavost pro teoretické fyziky, přesto má praktické využití. Vědci tak mohou ještě lépe pochopit povahu geomagnetického pole, které nás chrání před nebezpečným kosmickým zářením. Konkrétně se jedná o zmíněné Van Allenovy radiační pásy, v nichž se ukládá energie ve formě nabitých částic. Rozprostírají se zhruba 600–60 000 km nad naší planetou a obklopují ji jako obří donut. Způsobují však problémy zejména sondám a kosmickým misím, jež se musejí plánovat tak, aby skrz dané pásy neprolétaly a nečelily masivní radiaci.

Samotné polární záře zas představují viditelný projev ochrany pozemského života před částicemi ze Slunce: Záření se vybíjí vysoko v atmosféře a k povrchu planety se prakticky nedostane. A právě uvedené jevy bezprostředně související s přirozeným magnetickým štítem Země se pojí s chápáním úkazů nad neutronovými hvězdami. 

„Efekty, které pozorujeme v zemské magnetosféře, pomáhají vědcům pochopit tyto extrémní jevy v okolí neutronových hvězd, kde síly dosahují nesrovnatelně větších hodnot a intenzity. A samozřejmě naopak – studium pohybů částic v okolí neu­tronových hvězd nám pomáhá lépe pochopit některé projevy v magnetosféře naší planety,“ uzavírá Vrba.

Image

Čtěte také

V sevření radiace: Fakta a zajímavosti o Van Allenových radiačních pásech

Jmenoval se Eugène François Vidocq a ještě mu nebylo ani čtrnáct, když se za ním poprvé zabouchly dveře vězeňské cely. Psal se rok 1789 a Francií otřásala revoluce, během níž se měla z království stát republika. Pouliční vřava přímo vybízela, aby si lidé zákony vykládali po svém – a dospívající chlapec z rodiny zámožného pekaře v Arrasu jednou vzal doma z kuchyně stříbrné talíře, aby si něco „vydělal“. Nejspíš už plánoval, co si za nabytý obnos pořídí, ale o tři dny později ho policisté dopadli a vsadili na dva týdny do vězení. Až s odstupem času se mladý výtržník dozvěděl, že za vším stál jeho otec. Eugène totiž nepokoušel jeho trpělivost zdaleka poprvé, a tak se rodič rozhodl udělit potomkovi lekci. 

Útěk k cirkusu

Pokud však Vidocq starší doufal, že strážci zákona v synovi touhu páchat zločin uhasí, mýlil se. S nástupem puberty byl Eugène čím dál nezvladatelnější a navzdory zjevnému studijnímu talentu se do vzdělání nehrnul. Místo toho s ním museli rodiče řešit jeden problém za druhým. První, a zdaleka nikoliv poslední zkušenost ze žaláře v mladíkovi jen posílila touhu předvést otci, že si bude dělat, co se mu zlíbí. 

Pouhých deset dní po propuštění tak již opět kradl a tentokrát z rodinné pekárny zmizela kasa. S nově nabytým jměním se Eugène vydal do světa, odhodlaný rozjet kariéru za oceánem. Záhy však okusil drsnou realitu, když ho v sousední Belgii okradli, a ze dne na den se tak ocitl zcela bez prostředků. Aby se vůbec nějak uživil, přidal se ke skupině kočovných umělců a měl za úkol hrát v představení kanibala. Jenže pojídání syrového masa bylo příliš i na neohroženého Eugèna, tudíž herce vyměnil za skupinu loutkářů. Také tentokrát ovšem rychle skončil na ulici, když ho principál přistihl při flirtování s vlastní dcerou.

Šestnáctiletý Eugène překypoval výbušnou energií a toužil ji někde vybít. Přidal se tedy k armádě a zdálo se, že šlo o dobrý nápad. Jelikož od dětství neustále trénoval šerm, vedl si v boji mimořádně dobře. Nedokázal však ze sebe vykřesat disciplínu, neuměl se ovládat, a když jednoho dne vyzval na souboj důstojníka, vyslechl si rozsudek v podobě trestu smrti. Raději vzal nohy na ramena – a tak začal jeho život na útěku. 

V žaláři jako doma

Eugène se sítem francouzského podsvětí propadal stále hlouběji. S pověstí dezertéra se musel neustále skrývat a žít pod falešnou identitou. A jak se přesouval z jednoho města do druhého, staly se jeho denním chlebem opět krádeže a drobná kriminalita. Řada přestupků prošla bez povšimnutí, za jiné však hned několikrát skončil v poutech. V žaláři brzy trávil tolik času, že se vězeňská cela de facto proměnila v jeho druhý domov. 

Jakmile se znovu ocitl na svobodě, proháněl sukně a s oblibou vyzýval soky v lásce na souboj. Bylo mu teprve devatenáct, když mu jistá Anne-Marie Chevalierová oznámila, že s ním čeká dítě. Eugènovi je nutno připsat k dobru, že se k záležitosti postavil čelem a narychlo uspořádal svatbu. Brzy ovšem litoval: Údajné otcovství představovalo pro nevěstu jen falešnou záminku a záhy ji přistihl s milencem. Znechucený novomanžel se tedy uchýlil do Bruselu, tehdejšího srdce podvratných živlů všeho druhu. 

Poslední kapka

Netrvalo dlouho, a do života mu opět vstoupila láska: Francine Longuetovou požádal o ruku bez ohledu na to, že byl stále ženatý s Anne-Marií (oficiálně se rozvedli až po jedenácti letech). Jenže také ona mu připravila nepříjemné překvapení v podobě záletné povahy. Eugène neváhal jejího milence surově zmlátit, čímž si však vysloužil další pobyt v žaláři. Jak později vzpomínal ve svém životopise, právě tehdy začala jeho skutečná „škola zločinu“. 

S opakovanými pokusy o útěk tentokrát neuspěl a musel si zvykat na drsnou existenci mezi ostatními vězni. Několik falešných obvinění z jejich úst mu nakonec vyneslo osm let galejí. Tvrdá dřina se mu pochopitelně nezamlouvala a několik následujících roků střídavě prchal a opět končil v zajetí, takže poznal interiéry hned několika francouzských věznic. Poté, co si již podruhé v životě vyslechl rozsudek smrti, se zachránil skokem z okna a prchnul do Paříže. Tam se stal svědkem popravy svého někdejšího vězeňského kumpána a právě tehdy se v něm údajně cosi hnulo. Uvědomil si, že ze spirály zločinu se nabízí jediné východisko…

Falešný vězeň

Ať už byl Vidocq jakýkoliv, rozhodně nebyl hloupý. Jinak by ostatně nedokázal bezmála dvě desítky let úspěšně prchat před rukou zákona. Možná za to mohl ryzí pragmatismus, nebo se v něm skutečně hnulo svědomí – každopádně v červenci 1809 se čtyřiatřicetiletý Eugène François Vidocq dobrovolně vydal policii. Nemusel čekat dlouho, než si pro něj opět přišli, tentokrát to však mělo být naposled. K překvapení strážníků se notoricky známý recidivista nijak nebránil, když mu nasazovali pouta, a místo toho jim nabídl své služby. 

Přinejmenším zpočátku ovšem nešlo o nic snadného. Stále se nad ním vznášel rozsudek smrti z posledního žaláře, nehledě na bohatý rejstřík trestů. Není divu, že byli kriminalisté k jeho požadavku zprvu skeptičtí. Nakonec zvolili kompromis a po vzájemné domluvě přidělili Vidocqovi funkci dvojitého agenta. Na oko jej zavřeli do vězení v Bicêtre na pařížském předměstí, kde mimochodem sám dřív strávil několik měsíců, a dali mu za úkol získávat informace od „spoluvězňů“. Trvalo několik let, než policejní ředitel Jean Henry usoudil, že se nový podřízený osvědčil. A koncem roku 1811 se mohl Vidocq pod záminkou falešného útěku opět nadechnout na svobodě. 

Policejní revoluce

Nová životní náplň jej nadchla a vrhl se do ní naplno. Záhy přesvědčil vedení, že je třeba vytvořit zcela nové policejní oddělení. Příslušníky bezpečnostního sboru, tzv. Brigade Sûreté, se dle jeho návrhu měli stát policisté pracující v přestrojení, což by jim umožnilo infiltrovat mezi stíhané zločince. Vidocq mohl těžit z vlastních bohatých zkušeností a sám zpočátku působil jako jeden z agentů. Vedle toho přijímal a trénoval nové, zpravidla z řad bývalých kriminálníků. 

Ostřílení muži dokázali skvěle zahrát žebráky i aristokraty a brzy nebylo pochyb, že se revoluční způsob boje se zločinem vyplácí. O tři roky později už měl tým na kontě přes 800 úspěšných zátahů a jeho působnost se pod záštitou císaře Napoleona rozšířila z Paříže na celou zemi. Rozprášili například venkovský gang zlodějů, který přepadal vesnická stavení a loupil. Vidocq ke skupině pronikl, v přestrojení provedl tři krádeže a jako další cíl vytipoval obydlí jistého bohatého starce. Tam už na skupinu čekali předem přivolaní policisté. 

Na soukromou dráhu

Kdyby se Eugène tehdy ohlédl, své dřívější já by patrně vůbec nepoznal. V uniformě strávil dlouhých šestnáct let a za tu dobu dokázal pařížskou kriminalitu omezit až o čtyřicet procent. A dost pravděpodobně by zdárně pokračoval, kdyby jeho dlouholetý šéf Jean Henry neodešel do důchodu. Jeho nástupce Marc Duplessis totiž neměl pro Vidocqovy metody ani špetku pochopení: Odmítal například, aby agenti trávili pracovní dobu v barech a nevěstincích, ačkoliv jedině tam se často dalo přijít k užitečným informacím. Vzájemné spory obou mužů vyústily ve Vidocqovo rozhodnutí opustit řady strážců zákona a na svou funkci rezignovat. 

Měl dvaapadesát let, byl bohatý a mohl si dělat, co chtěl. Sedět doma ho nelákalo, a když mu v roce 1830 zkrachovalo podnikání na poli výroby papíru, rozhodl se těžit z bohaté praxe a dát se na dráhu soukromého detektiva. Tři roky nato založil zřejmě první detektivní agenturu v dějinách a brzy zaměstnával čtyři desítky vyškolených terénních agentů. O klienty neměli nouzi: Nejčastěji vymáhali dluhy od četných podvodníků a odhalovali padělané dokumenty. Seznam zdárně vyřešených případů se rychle rozšiřoval zejména proto, že Vidocq dokázal zúročit své dovednosti: Měl například precizní fotografickou paměť. Metody, jež během následujících let zavedl, pak inspirovaly kriminalisty po celém světě (viz Odkaz prvního detektiva).

Nikdy se nepoučil

Vidocqův problém tkvěl v tom, že si sám nedělal s dodržováním zákonů těžkou hlavu. A tak se, jako již tolikrát předtím, znovu ocitl v hledáčku policie. V roce 1837 vtrhli strážníci do jeho kanceláře kvůli uplácení vládních úředníků a o pět let později jej zatkli za zadržení muže, který měl být ve skutečnosti nevinný. Soud poslal Eugèna na pět let za mříže a teprve odvolací řízení prokázalo, že šlo o omyl. Škoda však již byla napáchána, důvěryhodnost detektivní agentury rychle klesala a jejímu zakladateli nezbylo než ji zavřít. Do konce života pak přijímal už jen příležitostné zakázky. 

Jenže jako by se stále nepoučil. Coby sedmdesátníka ho čekal ještě poslední pobyt ve vězení, když ho přistihli, jak se vydává za duchovního. Roku 1857 pak zemřel v Paříži na následky prodělané cholery, údajně ve společnosti svého právníka, kněze a osobního lékaře. Zůstalo po něm jmění v hodnotě bezmála tří milionů franků, o nějž se přihlásilo hned několik bývalých milenek a také syn jeho první manželky, který Vidocqa prohlašoval za svého otce. Slavný detektiv se však pojistil, aby mladému hrabivci nic nepřipadlo. V závěti totiž neopomněl zmínit, že v době jeho početí seděl ve vězeňské cele. 

Image

Čtěte také

Jak vyzrát na zločince: Tyto metody znamenaly revoluci v kriminalistice

Včely tvoří nedílnou součást přírody a klíčovou roli hrají také v životech lidí, neboť opylují zhruba 70 % veškerých plodin. Jejich drastický úbytek by znamenal pohromu globálních rozměrů – a navzdory všem našim snahám k němu pozvolna dochází. Vinou klimatické změny i ztráty přirozeného prostředí včelstva chřadnou, jsou náchylnější k virovým nákazám a postupně vymírají. Dle některých odhadů dokonce za poslední dvě dekády zmizela z planety celá polovina včel.

Náhražky nestačí

Základní složky včelí potravy tvoří pyl a nektar. Získané suroviny včely snášejí do úlů, kde z nich vzniká med coby zásoba na podzim a zimu. Včelaři ho však stáčejí a místo něj hmyz krmí směsí cukru, proteinové mouky a vody. Uvedený mix ovšem včelám k plnohodnotné existenci nestačí – je to jako podávat člověku stravu bez sacharidů, aminokyselin a dalších klíčových složek. V náhražce také chybějí zcela zásadní steroly, jež se uměle vyrábějí velmi obtížně. Takto ochuzená včelstva se pak méně množí, a ještě menší počet jedinců se dožije dospělosti.

Geraldine Wrightová vedla posledních patnáct let na University of Oxford výzkumnou skupinu, jejímž cílem bylo zajistit pro malý hmyz adekvátní alternativu. Tým se zaměřil na hledání konkrétních sterolů, které včely k životu potřebují, a pak vyvíjel způsob, jak je získat uměle. Klíčem k úspěchu se nakonec stalo genetické inženýrství, s jehož využitím se povedlo upravit kvasinky tak, aby produkovaly všech šest identifikovaných kýžených složek. 

„Jedná se o zásadní průlom. Když se mé studentce podařilo upravit kvasinky tak, aby produkovaly steroly, poslala mi fotku chromatografu, která výsledky její práce potvrzovala,“ dodává Wrightová, zatímco ukazuje snímek visící na zdi.

Už za dva roky

Uměle získané steroly se tak staly součástí nové superpotraviny v podobě těstovitých tyčinek, jimiž se v současnosti krmí včely v laboratořích. A výsledky se jeví velmi slibně: S adekvátním krmením se jich dožívá dospělosti až patnáctkrát víc. „Když mají všechny potřebné živiny, jsou silnější a méně náchylné k nemocem,“ vysvětluje Wrightová. 

Výživa navíc hraje důležitou roli, přijde-li léto po krátkém jaru dřív a včely nemají dost času si vybudovat dostatečné zásoby na zimu. Čím déle totiž zůstanou bez pylu, tím většímu nutričnímu stresu čelí a tím víc jich uhyne. Nyní musí proběhnout další studie a zjistit, jak zdraví včelstev ovlivní popsaná superpotravina podávaná dlouhodobě. Nicméně první zájemci by si snad mohli nový produkt koupit již během dvou let.

Image

Čtěte také

Geneticky vylepšené krávy produkují inzulín v mléce

Římský císař Gallienus, který vládl v letech 253 až 268, vyčníval mezi ostatními císaři své doby svými intelektuálními zájmy a širokým rozhledem. Byl schopným řečníkem a současně také dobrým vojevůdcem a organizátorem, což se mu v neklidné době velmi hodilo. V letech 260 a 261 musel čelit hned několika uzurpátorům, které nakonec porazil.

Byl mezi nimi i Ingenuus, původně správce provincie Pannonia, který se v roce 260 provolal císařem. Velmi brzy byl ale poražen v bitvě u Mursy, kde se uplatnila těžká jízda, která byla v římské armádě novinkou. Ingenuus brzy po bitvě zahynul a Gallienovi legionáři nemilosrdně skoncovali i s jeho přívrženci.

Legionáři ve studni

Ze starověké Mursy se stal dnešní Osijek v západním Chorvatsku. V roce 2011 tam proběhl archeologický průzkum před zahájením stavebních prací v areálu místní univerzity. Archeologové tehdy narazili na starověkou studnu se zvláštním obsahem. Objevili v ní kompletní kostry sedmi mužů, kteří byli očividně do studny jen tak naházeni.

Bioarcheolog Mario Novak z Institutu pro archeologický výzkum v Záhřebu a jeho spolupracovníci nedávno tyto kostry detailně prozkoumali a výsledky publikovali v odborném časopise PLOS One. Jak popisuje Novak, všichni mrtví ve studni byli před vhozením zbaveni všeho cenného. Neměli zbraně, zbroj, žádné vybavení, šperky ani nic jiného. Všichni byli dospělí muži, čtyři z nich mladší a tři středního věku.

Radiokarbonové datování prozradilo, že muži zahynuli ve druhé polovině 3. století, čemuž odpovídá i jediný nalezený artefakt ve studně, římská mince ražená v roce 251. Podle nápadných zranění na kostrách archeologové usuzují, že jde o padlé z bitvy u Mursy z roku 260. Analýzy DNA odhalily velké genetické rozdíly mezi pohřbenými, což odpovídá složení římských legií té doby. Podobaly se spíše dnešní Francouzské cizinecké legii a bojovali v nich vojáci mnoha různých etnik.

Image

Čtěte také

Zapomenutá bitva: V centru Vídně byl objeven masový hrob římských legionářů

Pokud bychom uvedenou otázku pojali skutečně komplexně, musela by jednoznačná odpověď poukázat k Velkému třesku. Při zrodu vesmíru byl veškerý jeho obsah vtěsnán doslova do mikroskopického objemu, s velmi vysokou hustotou vnitřní energie. Látka byla tedy extrémně horká, nicméně přesné určení její teploty zůstává nemožné, neboť v podmínkách Velkého třesku přestávají platit známé fyzikální zákony. Některé modely přesto hovoří o hodnotě 10³² K.

Nejteplejší místa v současném kosmu představují nejspíš akreční disky v blízkosti černých děr. Jedná se o oblasti prachu, plynu a dalších částic, které černou díru obíhají a postupně na ni ve spirálovém pohybu padají. Při popsaném procesu se hmota extrémně zahřívá a teplota může dosahovat stamilionů, možná i miliard Kelvinů. Akreční disky tak tvoří zdroje intenzivního rentgenového záření.

Vysoké teploty se objevují také při explozích supernov a v jádrech neutronových hvězd. Některé modely naznačují, že by mohlo jít i o řádově vyšší hodnoty než v akrečních discích – budou však okamžité, delší dobu neudržitelné. Naproti tomu v jádrech běžných stálic panují teploty „jen“ v řádech desítek milionů Kelvinů.

Image

Čtěte také

Teplotní extrémy hlubin vesmíru: Kde je nejvíc teplo a kde největší zima

Pompeje leží na mírné vyvýšenině sopečného původu, vytvořené proudem lávy. Ze severu je lemují úrodné svahy Vesuvu, z jihu údolí řeky Sarno. Ta byla vždy splavná a představovala důležitou tepnu spojující vnitrozemské osady s mořem. Město tak mělo od počátku všechny předpoklady stát se významným regionálním obchodním centrem.

Život v Neapolském zálivu, ve stínu stále aktivního majestátního Vesuvu, od nepaměti silně ovlivňovaly přírodní živly. Nicméně erupce, která v roce 79 během pár hodin pohřbila prakticky všechna sídla v okruhu patnácti kilometrů – včetně známých Pompejí a Herculanea – byla zcela mimořádná.

Znali Římané nebezpečí?

Římané věděli, že byl vulkán kdysi činný. Geograf Strabon dokonce z přítomnosti sopečných vyvřelin odvozoval úrodnost krajiny a vynikající podmínky pro pěstování vinné révy. Také Vergilius zmiňoval skvělé víno ze svahů Vesuvu, stejně jako olivové háje, dobrou ornou půdu a pastviny pro ovce. Někteří autoři však naznačovali, že na rozdíl od sicilské Etny již sopka není aktivní. A nelze se jim divit – vždyť naposledy došlo k erupci na nedalekém ostrově Ischia kolem roku 680 př. n. l.

Příroda sice vysílala varovné signály, ale tehdejší Římané jim bohužel nemohli správně porozumět. Již mezi léty 100 př. n. l. a 50 n. l. nastávaly sesuvy půdy či prudké změny mořské hladiny. Závažným varováním mohlo být silné zemětřesení z roku 62 či 63, jež silně zasáhlo Pompeje, Herculaneum i Neapolis. Část obyvatel se tehdy z oblasti odstěhovala – ovšem spíš kvůli zničení majetku než z obav před budoucí erupcí – čímž si vysloužili kritiku státníka a filozofa Senecy, jenž za příčinu zemětřesení označil mohutné poryvy větru. Není pravděpodobné, že by lidé v pohybech země rozeznali předzvěst výbuchu: Šlo o příliš obvyklý jev, než aby je mohl varovat.

Osudný den

Přesné datum události zůstávalo dlouho nejisté, přestože erupci i následnou katastrofu známe z „první ruky“: Popsal je totiž úředník a spisovatel Plinius Mladší, který vše sledoval ze vzdálenosti pouhých třiceti kilometrů a posléze byl vyslán na záchrannou misi. Jeho strýc Plinius Starší při pokusu odvést ze zasaženého města rodinu svého přítele zemřel, nejspíš na udušení či srdeční zástavu. Pliniovy dopisy, určené senátorovi a historiku Tacitovi, zkázu několika sídel sugestivně líčí. Přesto autor neuvedl konkrétní datum a pozdější středověcí překladatelé z latiny jej pouze odhadli na 24. srpen.

Archeologické objevy v posledních letech však uvedený den stále víc zpochybňovaly. Pompejané, jejichž ostatky se podařilo uchovat v sádrových odlitcích, měli na sobě mnohem teplejší oblečení, než by se v dané oblasti dalo v srpnu očekávat. Pochopili bychom to v případě lidí čelících venku vulkanické bouři, podobně však byli odění i obyvatelé v domech.

Pozornosti neunikla ani často nacházená přenosná topná tělesa – bronzové či železné nádoby s uhlím. Ve zničených městech se rovněž zakonzervovalo množství podzimních plodů, například granátová jablka, ořechy, kaštany nebo hrozny. A také zbytky v zásobních nádobách naznačují, že v době erupce již proběhlo vinobraní a kvasilo nové víno.

Na základě uvedených indicií se odborníci začali přiklánět k názoru, že se erupce odehrála na podzim. Objev z roku 2018 pak podle všeho popsaný rébus rozřešil: Při průzkumu jednoho z domů v severní části Pompejí našli archeologové uhlem načmáraný nápis, pocházející zjevně z posledního roku existence města. Zmiňuje se v něm jistá událost, k níž došlo 17. října. Proto dnes mají badatelé za to, že osudný výbuch nastal nejpravděpodobněji 24. října.

Smrt si nevybírá

Lidé ve městech, na statcích i cestách umírali různě v různých fázích erupce. Ve všech zkoumaných případech se zdá, že sdíleli společný instinkt vzít si s sebou věci, které považovali za užitečné či osobně důležité. Často měli lampy a lucerny, včetně oleje na svícení. Mnozí si nesli klíče od svých domovů nebo nějaké cennosti pro život po erupci, zpravidla mince a šperky. Skupina patnácti lidí se nedostala dál než za hradby u Nolské brány. Byla mezi nimi i dívka, která se na cestu vybavila předměty zajišťujícími ochranu bohů: Kromě čtyř prstenů se šťastnými motivy, amulety ve tvaru penisu a měsíce na řetízku si přibalila i stříbrnou sošku bohyně Fortuny.

Obyvatele Domu zlatého náramku na západním okraji města zastihla smrt teplotním šokem na schodišti. Žena a muž padli na záda a zvedli ruce před obličej, aby se uchránili před náhlou vlnou horka. Menší dítě spočívalo ženě na klíně, zatímco druhé zůstalo ležet vedle ní. Zřejmě šlo o velmi bohatou rodinu vlastnící tuto honosnou budovu. V domě Julia Polybia zůstalo celé široké příbuzenstvo, celkem třináct lidí ve věku od tří do sedmdesáti let. K rozhodnutí setrvat je nejspíš přiměla osteoporóza u dvou starých mužů a osmý měsíc těhotenství osmnáctileté Polybiovy dcery.

Věčný hlídač

V Orfeově domě zas majitelé nechali u dveří uvázaného psa, zřejmě aby hlídal majetek uprchlých obyvatel. Zvíře se snažilo vyškrábat na povrch narůstající vrstvy popela, dokud mu to řetěz na krku dovoloval. Teprve při ničivé vlně druhý den ráno zemřelo, a to hned vedle místnosti, kde se našla slavná mozaika s hlídacím psem.

Poslední erupce navždy uvěznila stovky lidí v divadle a kolem palestry, odkud se patrně chystali hromadně opustit město. Po hodinách klaustrofobní hrůzy přišla smrt jako vysvobození. Na místě u Nucerijské brány, jemuž se dnes říká Zahrada uprchlíků, srazil mocný příval k zemi třináct lidí včetně dvou dětí a tří kojenců. Možná mezi nimi byla i malá Juvenilla, která „se narodila v sobotu 4. srpna, v druhou hodinu večerní“, jak napsal hrdý otec na zeď pokojíku v domě uprostřed Pompejí. Šlo o poslední okamžiky města. Nikdo ze zbývajících nepřežil. 

Císař na scéně

Zkáza v Neapolském zálivu samozřejmě nezůstala bez odezvy. Císař Titus ihned jmenoval dva úředníky pověřené obnovou Kampánie, kteří snad i s vladařem přicestovali do regionu a začali přidělovat pomoc přeživším. Ti, kdo přišli o majetek a půdu, obdrželi finanční podporu ze státní pokladny. Osud velké části obyvatel zničených měst však zatím zůstává záhadou, přestože odborníci získávají stále víc informací. Do současnosti archeologové zaznamenali počet těl odpovídající zhruba 10 % předpokládané populace Pompejí a Herculanea. 

Nesmíme zapomenout, že třetina Pompejí a dvě třetiny Herculanea dosud nebyly odkryty. Přesto lze vyvodit, že většina obyvatel oblast opustila ještě před smrtící erupcí. Poslední příležitost k tomu měli 24. října dopoledne, než se Vesuv rozběsnil. Oběti uvězněné u hradeb naznačují, že poté už se z místa dalo vyváznout jen stěží.

Zbyla jen pustina

Nejspíš se zvažovaly i možnosti obnovy pohřbených měst. Úředníci však záhy dospěli k závěru, že to není možné nejen u Herculanea, ale ani v Pompejích, které nepokryl natolik silný nános. Nejvyšší budovy tam čněly nad chladnoucí a tvrdnoucí krustu, a dala se tak poměrně snadno identifikovat poloha některých významnějších staveb.

Krátce po katastrofě posloužily jako orientační body pro část přeživších, kteří se zřejmě pokusili zachránit alespoň část svého majetku – ale také pro rabující jedince a hledače pokladů. Ti se snažili proniknout do domů bohatých rodin či do veřejných staveb a získat drahocenné předměty. Hloubili průchody a pokoušeli se prohledat místa, kde očekávali tučnou kořist. Na některých zdech zůstala z té doby sdělení, včetně řeckého nápisu „dům už byl prokopán“. 

Nejen z prostranství fóra, ale také z lázní, chrámů a divadel byly z velké části vyzvednuty cenné sochy a mramorové dláždění i stavební díly včetně sloupů a sedadel. Nelze však vyloučit, že se cennosti z veřejných staveb vynášely se souhlasem oficiálních míst. Jednalo se nicméně o velmi riskantní podnik, jenž si vyžádal i oběti na životech, a proto podobné pokusy záhy skončily. 

Image

Čtěte také

Život po výbuchu: Co se stalo s těmi, kteří přežili běsnění Vesuvu?

Paleontologové dobře vědí, že hroši, které dnes považujeme za typicky africká stvoření, v minulosti žili i v Evropě. Až doposud ale panovalo přesvědčení, že v centrální části Evropy hroši vymřeli na konci minulého interglaciálu, doby meziledové, kdy se svět ochladil a přišla doposud nejmladší doba ledová.

Nedávný výzkum, který uveřejnil vědecký časopis Current Biology, ale tyto představy vyvrací. Jak se zdá, hroši ve skutečnosti v Evropě přežili hluboko do nejmladší doby ledové. Dokládá to radiokarbonové datování fosilních pozůstatků hrochů, které pocházejí ze severní části Hornorýnské nížiny. Vše nasvědčuje tomu, že tam hroši žili ještě před 47 až 31 tisíci lety, takže se s nimi možná setkali i dávní lidé Homo sapiens, když dorazili do Evropy.

Hroši na Rýně

Hornorýnská nížina je geologický zlom, evropská příkopová propadlina, která odděluje jihozápadní Německo od nyní francouzského Alsaska. Středem nížiny protéká řeka Rýn, která tvoří státní hranici. Je to velmi úrodná oblast s příznivým, slunečným a teplým klimatem. V takovém krajině si lze představit, že tam hroši čelili době ledové.

Hroši potřebují k životu přívětivé podnebí se spoustou vegetace a vodu, která není zamrzlá. O fosiliích v Hornorýnské nížině se vědělo, ale nebylo jasné, jak jsou vlastně staré. Vědci je vždy automaticky řadili do doby meziledové. Patrick Arnold z Postdamské univerzity a jeho tým fosilie pečlivě datovali, a také z nich získali DNA.

Genetické analýzy prozradily, že tito hroši byli velmi blízcí hrochům, kteří dnes žijí v Africe. Genom tlustokožců z Hornorýnské nížiny má ale nízkou genetickou diverzitu, což naznačuje, že šlo o malé, izolované populace, a nikoliv velkou populaci hrochů, která by obývala velké území. Podle vědců je také možné, že hroši oblast Hornorýnské nížiny neobývali trvale, ale že ji v příznivějších období doby ledové opakovaně kolonizovali z jihu.

Image

Čtěte také

Egypťané se báli hrochů tak, že poškozovali i jejich sošky

V polovině 30. let 20. století všude ve světě stále tvořily důležitou součást výzbroje letectev lehké víceúčelové bombardéry. Jednalo se o dvoumístné dvouplošníky s pevným podvozkem a otevřenou kabinou. Nijak zvlášť se nelišily od strojů této kategorie létajících za první světové války a ani jejich výkony příliš nestouply. Britské Královské letectvo (RAF) tehdy používalo Hawkery Hind a Hawkery Audax.  

Vývoj pak ale udělal rychlý skok. Společnost Bristol na jaře 1935 představila svůj rychlý dopravní letoun Type 142. Jednalo se o celokovový samonosný dolnoplošník se zatahovacím podvozkem a krytou kabinou, který měl dosahovat rychlost nad 400 km/h. Jeho první prototyp odstartoval 12. dubna 1935 a všechny udivil svým moderním vzhledem. 

Obdivuhodné byly i jeho výkony, kterými značně překonával tehdejší stíhací letouny RAF. Královské letectvo ihned zaujal a v květnu objednalo stavbu prototypu B.28/35, který měl představovat vojenskou verzi Type 142. Už v srpnu ale velení věc přehodnotilo a objednalo rovnou 150 sériových strojů nesoucích označení Bristol Blenheim Mk.I. Jako prototyp měl posloužit první letoun z této objednávky!

Do výroby rovnou z výkresu

Oproti Type 142 měl stroj středoplošné uspořádání a osádku tvořil pilot a navigátor sedící vedle sebe v dost stísněné kabině na přídi stroje. Zadní polosféru pak chránil střelec, ovládající moderní otočnou věž na hřbetě trupu, která nesla kulomet ráže 7,7 mm. Stejnou zbraň v levém křídle mířící dopředu pak ovládal ještě pilot. Velení věřilo, že tak rychlý letoun nebude silnější výzbroj potřebovat. V pumovnici unesl 1 000 liber (454 kg) pum. Jako pohonné jednotky sloužily hvězdicové Bristol Mercury o výkonu 640 kW, které mu umožňovaly dosáhnout maximální rychlosti 446 km/h. Stroj však postrádal jakoukoliv pasivní ochranu kabiny i nádrží.

Riskantní rozhodnutí zahájit výrobu před zalétáním prototypu vyšlo a stroje netrpěly žádným závažným  nedostatkem. První se do vzduchu podíval 25. června 1936. Po krátkých testech začalo v březnu 1937 přezbrojování 114. bombardovací perutě. Ta dosud létala na dvouplošnících Hawker Hind a pro piloty představoval rychlý letoun plný technických novinek velký problém. Přeškolování probíhalo přímo u jednotky a provázela je řada havárií. Jeden pilot se dokonce dostal do sněhové bouře, ztratil nervy a vyskočil na padáku. Jeho navigátor ale v letounu zůstal, převzal řízení a nakonec dokázal nouzově přistát. 

Výroba se rozběhla rychlým tempem a do konce roku 1937 se na Blenheimy Mk.I přezbrojilo pět perutí. Během mnichovské krize o rok později na nich létalo už 16 operačních jednotek. V lednu 1938 je začala přebírat i 30. squadrona v Iráku a brzy následovaly další, sloužící v rozsáhlých zámořských oblastech britského impéria.

Čtyřka s dlouhým nosem

Vývoj letounů mezitím dál pokračoval. Verze Mk.II a Mk.III skončily ve fázi projektu, od února 1939 ale z výrobních pásů sjížděly stroje verze Mk.IV. Poháněly je motory Bristol Mercury XV o výkonu 675 kW a větší dolet zajišťovaly přidané nádrže v křídlech. Nejviditelnější změnu představovala úplně nová příď, jejíž výrazné prodloužení zajistilo dostatečné místo pro bombometčíka. Před pilotem měla charakteristické „promáčknutí“, které umožňovalo lepší výhled při vzletu a přistání. 

Výzbroj zprvu zůstávala stejná, později dostala otočná věž dva místo jednoho kulometu. Nárůst hmotnosti ale negativně ovlivnil letové vlastnosti – „čtyřka“ ztratila schopnost provádět některé manévry a maximální rychlost klesla na 428 km/h. Přesto se tato verze vyráběla ve velkých sériích a od podzimu 1939 ji začala pod označením Bolingbroke Mk.IV dodávat i kanadská společnosti Fairchild Aircraft.

V ostré službě

Když v září 1939 vstoupila Velká Británie do války, představoval blenheim nejrozšířenější letoun RAF, které jich mělo 1 089. Už 4. září podniklo 15 strojů nálet na německý lehký křižník Emden kotvící ve Wilhelmshavenu a jeden stroj od 107. perutě, poškozený palbou protiletadlových děl, do křižníku narazil a zabil několik námořníků na palubě. Během podivné války podnikaly blenheimy mnoho protilodních akcí, další jednotky se pak přesunuly do Francie. V epicentru bojů se ocitly po začátku německého blitzkriegu na jaře 1940. 

Dne 14. května se blenheimy pokusily u Sedanu zničit pontonové mosty, po nichž se tanky Wehrmachtu valily do nitra Francie. Stroje od 21., 107. a 110. squadrony přes hustou protiletadlovou palbu shodily své pumy na kolony panzerů. Nad cílem se na ně vrhla přesila Messerschmittů Bf 109 a následoval masakr, při kterém se k zemi poroučelo osm britských bombardérů. Během dne na mosty se stejným výsledkem útočily ještě další perutě. Mnohé letouny, jež se dokázaly vrátit, připomínaly spíše vraky, a už se je nepodařilo opravit. Ještě horší bylo, kolik letounů se nevrátilo vůbec. Celkem šlo k zemi rovných 40 britských bombardérů a jednalo se tak o zhruba 60% ztráty!

Ztráty narůstají

Když se v létě začaly u pobřeží kanálu La Manche shromažďovat německé invazní síly chystající se vylodit v Británii, jednotky s blenheimy se je několikrát pokusily bombardovat. Většinou za špatného počasí, kdy mraky slibovaly ochranu před nepřátelskými Bf 109. Několikrát uspěly, ovšem jindy utrpěly citelné ztráty. Dne 13. srpna odstartovala celá 82. squadrona k náletu na letiště Luftwaffe v Dánsku. Jeden z pilotů ohlásil poruchu a vrátil se. Všech 11 zbylých strojů pak sestřelili stíhači a protiletadlová palba. Jediného přeživšího pilota obvinili ze zbabělosti, než ale polní soud rozhodl, padl nešťastný letec při jiné akci. Peruť byla prakticky vyhlazena. 

Na jaře 1941 zahájilo RAF velkou denní ofenzivu. Většinou se jednalo o hromadné akce typu Circus, při kterých na cíle ve Francii útočily malé formace blenheimů s mimořádně silným stíhacím doprovodem. Představovaly prakticky jen návnadu pro německé messerschmitty, neboť 454 kg pum, které jeden blenheim unesl, stejně nedokázalo způsobit nějaké zásadní škody. 

Zcela výjimečná akce proběhla 12. srpna 1941, kdy 54 blenheimů podniklo přízemním letem odvážný útok na elektrárny v okolí Kolína nad Rýnem. Dvě se  jim podařilo zničit, ale útoky stíhačů a palba ze země způsobily ztrátu 12 blenheimů a mnohé další utrpěly poškození. Letoun už evidentně na západoevropské bojiště nestačil a postupně ho u denních bombardovacích jednotek začaly nahrazovat výkonnější americké Douglasy Boston.

Image

Čtěte také

Stíhač a bombardér Bristol Blenheim: Jak si vedl na frontách druhé světové války?

Král Ferdinand I. ( 1526–1564) pozval roku 1556 do Českého království jezuity jako součást boje proti náboženské reformaci. První členové Tovaryšstva Ježíšova se usadili v Praze při někdejším dominikánském klášteře svatého Klementa – podle toho také první kolej řádu na našem území získala své jméno Klementinum. V rozsáhlém areálu vznikla v průběhu staletí řada staveb včetně kostela Nejsvětějšího Salvátora, půvabného Révového náměstí či Astronomické věže.

Kolej prožila zlaté časy po Bílé hoře, kdy roku 1622 převzala správu pražské univerzity a stala se dominantní vzdělávací institucí v království. Poté, co papež Kliment XIV. roku 1773 zrušil jezuitský řád, připadlo Klementinum pod sekularizovanou univerzitu a svá pracoviště si zde v průběhu let zřídily různé instituce včetně Akademie výtvarného umění či Akademického gymnázia. V současnosti se areál řadí mezi národní kulturní památky České republiky.

Jednu z nejskvostnějších částí Klementina představuje nepochybně barokní knihovna, jejíž výstavba začala roku 1722, trvala pět let a stál za ní významný česko-německý architekt Kilián Ignác Dientzenhofer. Strop ozdobily fresky na téma vědy a umění od freskaře Jana Hiebla, iluzivní malba kupole symbolizuje chrám moudrosti a po stranách vznikly medailony významných jezuitů. 

V době dostavby knihovny se zde nacházelo přes 20 000 svazků, jejich počet pak v druhé polovině 18. století výrazně obohatily tituly ze zrušených klášterů. Od roku 1782 potom platí povinnost tiskařů zasílat knihovně výtisk každé nové knihy. Již za Marie Terezie ( 1740–1780) byla instituce zpřístupněna veřejnosti jako veřejná a univerzitní knihovna. V současnosti v Klementinu sídlí také Národní knihovna České republiky – největší instituce tohoto typu, která nabízí čtenářům přes šest milionů knižních titulů. 

Image

Čtěte také

Paměť lidstva: 5 největších knihoven světa