Galaxie Kružítko ze stejnojmenného souhvězdí je vděčným objektem pro celou řadu pozorování. Jde o fascinující spirální galaxii, která shodou okolností představuje jednu z nejbližších aktivních galaxií, jejichž centrální supermasivní černá díra dramaticky pohlcuje hmotu a její jádro díky tomu intenzivně září.

Vědci mimo jiné intenzivně zkoumají právě supermasivní černou díru této galaxie, vzdálené od nás asi 13 milionů světelných let. Nizozemský astronom Wout Goesaert z Leidenské university se svými kolegy využil možnosti soustavy radioteleskopů ALMA v chilské poušti Atacama a detailně sledoval její potravní návyky. Výsledky výzkumu uveřejnil na preprintový server arXiv.

Potravní návyky černé díry

Už dlouho víme, že se centrální supermasivní černé díry v galaxiích krmí hmotou, především kosmickým plynem. Současně se ale ukázalo, že je obtížné podrobně zachytit jejich stravovací návyky. Goesaertův tým to dokázal a využil galaxii Kružítko jako kosmickou laboratoř, v níž mohli studovat mechanismy zodpovědné za „krmení“ černé díry.

Badatelé zjistili, že dotyčná supermasivní černá díra ve skutečnosti vyjídá kosmický plyn současně ze dvou spirálních ramen této galaxie, která jsou napojená na prstenec hmoty, obklopující černou díru. Ukázalo se také, že v horizonu události zmizí jen poměrně malé procento plynu, který se pohyboval směrem k černé díře. Většina plynu je odvržena pryč, než se dostane k černé díře.

Pozorování pohybů hmoty, které umožňuje soustava ALMA, odhalila, že se hmota zmíněných spirálních ramen pohybuje k černé díře rychlostí až 150 tisíc kilometrů za hodinu. Badatelé odhadují, že do samotné černé se ale dostane jen asi 12 procent.

Jak to v podobných případech bývá, výzkum vlastně přinesl více otázek než odpovědí. Příště se na galaxie Kružítko zaměří virtuální Teleskop horizontu událostí (EHT), a také pozemní Extrémně velký dalekohled (ELT), který vyrůstá v Chile.

Image

Čtěte také

Astronomové pozorovali krmení supermasivní černé díry v galaxii Kružítko

Dnes nemáme pochyby o tom, že naši předci byli velmi zdatnými lovci a používali velmi důmyslné lovecké techniky. Přesto ale důvtip dávných lovců dokáže občas překvapit i zkušené odborníky. Adrián Oyaneder z Exeterské univerzity nedávno objevil pozoruhodné struktury související s lovem ve vysokých nadmořských výškách v severním Chile.

Oyaneder zkoumal satelitní snímky krajiny v Andách a objevil na nich propracovaný systém obrovských pastí ve tvaru trychtýřů, který zřejmě postavili dávní obyvatelé kvůli lovu kořisti. Tyto pasti, takzvané „chacu“, patrně sloužily k lovu divokých lam vikuňa (Vicugna vicugna), které žijí v této části světa.

Dávní lovci lam

Oyaneder analyzoval veřejně dostupná satelitní data a během čtyř měsíců prozkoumal oblast o rozloze 4 600 km² v povodí řeky Camarones. Na strmých svazích objevil 76 kamenných pastí, většinou ve tvaru písmene V. Dvě dlouhá „ramena“ z nasucho skládaných kamenů (asi 1,5 metru vysoká a 150 metrů dlouhá) se sbíhala do malé ohrady o velikosti zhruba 95 m². Do ní lovci zahnali stádo vikuní, které pak nemělo úniku.

Pasti byly umístěny v nadmořské výšce odpovídající přirozenému výskytu vikuní a často využívaly samotný reliéf terénu – svahy, údolí či skalní výběžky – k vytvoření „přirozených“ bariér.

„Když jsem našel první chacu, myslel jsem, že jde o náhodu,“ vzpomíná Oyaneder. „Ale čím víc jsem hledal, tím víc jich bylo. Najednou jsem si uvědomil, že tyto konstrukce tvoří celý systém – dosud neznámý lovecký svět ukrytý v horách.“

Ztracený svět andských lovců

Kolem pastí našel vědec téměř 800 drobných sídlišť – od jednoduchých kamenných přístřešků po skupiny několika staveb. Pomocí GIS mapování se ukázalo, že tyto osady tvořily síť sezónních stanovišť, z nichž lidé mohli efektivně sledovat a lovit zvířata.

Oyanederův výzkum přináší důkazy, že tento horský region byl obýván od roku 6000 př. n. l. až do 18. století, a to komunitami, které kombinovaly různé životní strategie – lov, sběr i pastevectví. To je v rozporu s dosavadními představami, podle nichž se obyvatelé této oblasti po roce 2000 př. n. l. přesunuli k zemědělství a trvalému osídlení. Španělské koloniální záznamy přitom ještě v 16.–19. století mluví o takzvaných „Uru“ nebo „Uro“ – lovecko-sběračských skupinách, které žily mimo hlavní ekonomické struktury.

Podobné kamenné pasti byly známy z jiných částí světa – například z Blízkého východu – takto rozsáhlý komplex je ale v rámci Jižní Ameriky naprostou raritou. Zjištění Adriána Oyanedera navíc naznačuje, že chilské chacus mohou být starší než ty, které používali samotní Inkové.

Image

Čtěte také

Před 20 tisíci lety lidé v dnešní Argentině lovili gigantické pásovce

Sluneční koróna – tenká, téměř neviditelná atmosféra obepínající naši hvězdu – je paradoxním světem. Její teplota přesahuje milion stupňů Celsia, tedy mnohonásobně více než žhavý povrch Slunce, kde teplota dosahuje „jen“ zhruba 5 500 °C. Přesto se v této ohnivé pustině může odehrávat něco překvapivého. Třeba déšť chladného plazmatu, známý také jako koronální déšť.

Záhadný liják z ohně

Když na Slunci dojde k erupci – prudkému výronu magnetické energie – část přehřátého plazmatu se ochladí, zhoustne a zřítí se zpět k povrchu. Tyto chladné proudy, tvořené hustými kapkami materiálu, doslova „prší“ z koróny dolů. Astronomové tento jev pozorují již desítky let, ale rychlost, s jakou se plazma ochlazuje, neodpovídala žádnému dosud známému modelu.

Podle tradičních teorií trvá vytvoření podmínek pro vznik koronálního deště hodiny až dny – jenže sluneční erupce se odehrávají v řádu minut. Zjevně tedy něco v našich modelech Slunce chybělo.

Chybějící kousek skládačky

Zlom přinesl výzkum doktoranda Luka Benavitze a Jeffreyho Reepa, astrofyzika z amerického Naval Research Laboratory. Tito vědci přišli na to, že problém není v samotné fyzice plazmatu, ale v nesprávném předpokladu, podle kterého zůstává poměr chemických prvků v koróně stále stejný.

Ve skutečnosti se podle vědců prvky jako železo nebo kyslík v koróně neustále přeskupují – jejich množství se mění podle aktuální teploty, magnetických podmínek i proudění částic. Jakmile Benavitz a Reep tuto proměnlivost zapracovali do svých modelů, výsledky se konečně shodly s pozorováním: koronální déšť se může vytvořit během několika minut, přesně tak, jak to ukazují satelitní data.

Slunce v novém světle

Zjištění má dalekosáhlé důsledky. Fyzici sice nemohou přímo pozorovat, jak se v koróně uvolňuje energie, mohou ale sledovat, jak se plazma ochlazuje – a z toho zpětně odvozovat, jaké procesy ho zahřívají. Pokud byly dosavadní modely založené na chybném předpokladu o rovnoměrném rozložení prvků, pak jsou všechny odhady chladnutí – a tedy i ohřevu – nutně zkreslené.

To znamená, že základní teorie o zahřívání sluneční koróny bude třeba přehodnotit. A to je velká věc – právě tato otázka totiž patří k největším hádankám astrofyziky už desítky let.

Nové poznatky otevírají vědcům zcela nové možnosti, jak zkoumat tok energie ve sluneční atmosféře a lépe porozumět mechanismům slunečních bouří. Ty mohou mít přímý dopad i na nás – ovlivňují provoz satelitů, komunikační sítě i elektrické rozvodné systémy na Zemi. To, co začalo jako pokus vysvětlit zvláštní „sluneční déšť“, se tak změnilo v revizi našeho chápání Slunce samotného. Jak se ukazuje, největší vědecké průlomy často nepřicházejí s novými objevy, ale s novým pohledem na to, co jsme si mysleli, že už chápeme.

Image

Čtěte také

Sluneční erupce jsou 6,5krát žhavější, než si vědci mysleli

Zámecký pán se svou chotí rozšafně procházejí udržovaným francouzským parkem. Užívají si klidného odpoledne, které bude zakončeno koncertem zámeckého orchestru. To je však jen jedna z mnoha částí panského života. Hned zítra ráno musí po delší nepřítomnosti vyrazit na obhlídku svého velkostatku, který mu na všechny tyto světské radosti vydělává…

V představách značné části lidí utkvěla představa aristokracie jako zahálčivé vrstvy společnosti, která akorát tyje z produktů práce svých poddaných. Tento pohled se rozšířil především v dobách socialismu a samozřejmě se jedná o velmi zkreslený obraz. 

Pokud chtěla šlechta přežít a udržet si svou moc, musela se dosti ohánět a poddanské dávky, které představovaly hlavní zdroj příjmů ve středověku, nejpozději od 16. století nedostačovaly. Na scénu tudíž přišlo podnikání ve vlastní režii, které začalo generovat nové příjmy, jež bylo později možné investovat do nákladného dvorského života. A co se týče vykořisťování poddaných – ačkoliv se o něm nedá hovořit v tom smyslu, že drábové bičovali nebohé sedláky nebo jim brali majetky, v jisté, mnohem rafinovanější podobě přece jen existovalo.

Páni a poddaní

Když se řekne velkostatek, evokuje tento pojem masivní hospodářství, na kterém se obhospodařuje velké množství půdy. Do jisté míry je to pravda, nicméně tento pojem také můžeme v mnoha ohledech ztotožnit s pojmem panství. Jednalo se o základní ekonomicko-správní jednotku v českých zemích, v jeho rámci se nejen řešily podnikatelské záležitosti šlechty, ale též běžné životní osudy lidí. Tehdejší stát vstupoval do právních vztahů mezi poddanými a vrchností velmi málo, a řešení většiny problémů a sporů se tak dělo právě v hranicích panství.

Z toho vychází, že podmínky pro podnikání a rozvoj se diametrálně lišily od situace ve městech. Aristokrat, jehož panství mu bylo domovem, a v případě fideikomisu, panství, které se nesmělo dělit a dědil je vždy a pouze jeden dědic, měl kromě snahy o co největší zisk ještě zodpovědnost za svoje poddané. Ti měli obvykle pevně ukotvená práva. 

Například ačkoliv byly všechny usedlosti i s pozemky, na kterých hospodařili venkované nebo obyvatelé městeček, dědičně zakoupené – tedy patřily majiteli panství – nemohl s nimi šlechtic libovolně nakládat. Potřeboval-li určitý kus pozemku, muselo buď dojít k výměně, nebo byl nucen počkat, až bude grunt bez dědice, a poté ho vyjmout z rustikálu a začít na něm hospodařit v rámci dominikálních pozemků. To se hojně dělo po třicetileté válce, když byla značná část usedlostí opuštěná. Pro úplnost je ještě třeba dodat, že vrchnost mohla přinutit hospodáře se gruntu vzdát, nicméně ve většině případů se tak dělo, když byl daný sedlák neschopný. Gruntu se v tom případě zpravidla ujímal některý z jeho dědiců.

Český kapr je prostě artikl

Jedněmi z častých případů, kdy vrchnost někdy složitě, jindy za pomoci nátlaku měnila pozemky, představovalo zakládání rybníků. Právě tento druh hospodaření vrchnosti se stal u nás jedním z nejrozšířenějších, a to především v 16. století. Mělo to vícero důvodů. Jednak existovala vytrvalá poptávka po bílkovinách, kterou rybí maso dokázalo uspokojovat. Kapři, kterých se v rybnících chovalo zdaleka nejvíce, představovali také vhodné postní jídlo.

Co bylo ale nejdůležitější, stavba rybníků nezabrala mnoho času, zpravidla se využívaly přirozené krajinné prvky, zejména údolí, kdy se postavila jen krátká hráz na zadržování vody. V průběhu roku rybníky nevyžadovaly – na rozdíl například od dobytka – žádnou velkou péči. Zdaleka největší díl práce představoval výlov, což však byla v případě opravdu velkých rybníků práce na pár dní, u těch menších pak záležitost jednoho náročného dopoledne. Občas bylo také zapotřebí rybníky udržovat tak, že se vypustily a rozoraly, nicméně to se dělo jednou za pár let. Ryby vyprodukované u nás, především v jižních Čechách, nacházely odbytiště i za zemskými hranicemi, v Rakousku nebo německých zemích.

Dvory jako základ

Vrchnostenské dvory měly v rámci velkostatku specifické postavení. Ačkoliv z jejich produkce plynuly do panské pokladny mnohdy nezanedbatelné příjmy, jejich hlavní úkol spočíval především v koordinaci logistiky a dodávání základních surovin jako například obilí a chmele do panského pivovaru a dalších odvětví vrchnostenského podnikání. Dvorové hospodaření tak představovalo páteř většiny velkostatků – když nedokázalo produkovat dostatek primárních surovin, negativním způsobem ovlivňovalo další hospodářská odvětví. Významným faktorem byla produktivita práce. Sehnat schopné pracovníky byla vždycky řehole, a častokrát se muselo zvažovat, zda se bude ve větší míře využívat neplacená práce poddaných, nebo se sáhne po placených dělnících.

Podobu dvorového hospodaření ve značné míře určovaly klimatické podmínky. Toto do jisté banální konstatování nicméně zahrnuje základní předpoklad, kdy v Jizerských horách nebude nikdo příčetný rozvíjet pěstování vína. Nicméně takřka všude se vyskytovalo v základu obilnářství a chov dobytka. Především chov byl klíčový pro jakékoliv další zemědělské či průmyslové podniky, a to především produkcí hnojiva a vstupních materiálů, jako byla vlna a surová kůže. Spíš okrajovou roli hrál potom prodej masa, jelikož se nedalo dlouhodobě uchovávat, vyjma nasolování a uzení. Z živočišných produktů měl výzam především prodej tuků, mimo jiné sýrů nebo sádla.

Pivovar, toť zlatý důl!

Jedním z dlouhodobě nejvýnosnějších podniků na panství býval pivovar. Důvody, proč se právě vaření zlatavého nápoje stalo jednou z páteří vrchnostenské ekonomiky jsou překvapivě podobné těm v případě rybníkářství. Za prvé tu existoval stálý odbyt, jelikož pivo, jako rozšířené potěšení pro široké masy, se konzumovalo ve velkém a všude. Druhým důvodem byla malá náročnost na pracovní sílu. Samozřejmě je do celé rovnice zapotřebí dosadit pracovníky, kteří sklízeli obilí a chmel, a stejně tak povozy nutné k přepravě, nicméně samotné vaření příliš zaměstnanců nepotřebovalo.

V neposlední řadě se prodej alkoholu velmi dobře sleduje, a i v případě, že jej vrchnost nehodlala sama vařit či pálit, dal se dobře zdanit. To se stávalo například u pálenky. U té vrchnost takřka nikdy nedokázala dosáhnout zisku, a tak právo na její produkci nechávala za poplatek třetím stranám, poměrně často Židům.

Oproti dnešku se pivo vařilo především z pšeničného sladu a z mnoha panství víme, že pivovary ponejvíce produkovaly svrchně kvašené tmavé pivo, které například v brtnickém pivovaru tvořilo v druhé polovině 17. století až 90 % veškeré produkce. Mezi další druhy piv patřilo například světlé pšeničné, spodně kvašený bitter nebo takzvané čerstvé pivo. V dobách největšího rozmachu tvořily výnosy z pivovarnictví 40 někdy i 60 % veškerých hrubých příjmů na panství. To se však mohlo razantně změnit v případě, kdy bylo potřeba dokupovat vstupní suroviny jako chmel, a především obilí na slad.

Přímusy aneb nucený odkup

Ačkoliv se nedá mluvit o tom, že by poddaní trpěli pod údery biče, jejich postavení v rámci celého systému velkostatku nebylo z dnešního pohledu akceptovatelné. Kromě toho, že zde existovala robota, která se však dosti lišila v závislosti na panství i období, představovaly zdaleka největší zátěž takzvané přímusy. Zjednodušeně šlo o povinnost odebírat určité druhy panského zboží a nemožnost si ho – legálně – vyrábět doma.

Jednou z nejčastějších komodit, kterou si poddaní museli od vrchnosti kupovat, byl právě alkohol, přičemž dominovalo již zmíněné pivo. Celá struktura byla dovedena k dokonalosti o to víc, že kromě samotného vaření a distribuce piva vrchnost kolikrát vlastnila i významnou část hospod, které se na panství nacházely a z nichž odváděl nájemce ještě stálý plat. Samozřejmě se toto pravidlo mohlo uplatňovat na téměř jakýkoliv produkt, ale z dlouhodobého hlediska se právě pivo ukázalo jako nejlepší při poměru cena výkon. Na panství tak často vznikal absolutní monopol.

Bylo by ovšem chybou tvrdit, že šlechtické pivovary díky tomu, že měly zajištěný odbyt, pivo šidily. Aristokracie většinou dbala na svůj obraz a dodávat kvalitní zboží představovalo věc cti. Kromě toho šla část produkce i na vývoz a cizí kupec by jen stěží zaplatil za šmejd podřadné kvality.

Průmyslová výroba a další zdroje příjmů

Rozhodně nelze opomíjet ani další podnikatelské – často průmyslové – aktivity šlechty. Mezi takové podniky lze zařadit například papírny, valchovny (zpracování sukna), výrobny potaše (látka, která se využívá při výrobě skla) a další. Vrchnost se v případě průmyslových podniků jako tyto nicméně nezřídka uchylovala k pronájmům. Dělala tak proto, že každodenní řízení bylo velmi nákladné a s nejistým výsledkem. Kromě stabilního pronájmu bývalo obvyklé, že například výrobce sukna kasírovali podle množství vyrobené látky. Co si však šlechta nechávala téměř vždy ve vlastních rukou, byla výroba materiálů jako cihly, vápno, a především pak zpracování dřeva. 

Není možné popsat veškeré druhy podniků, které u nás vrchnost provozovala, nicméně z uvedeného výčtu je patrné, že aristokracie ve svých podnikatelských aktivitách jednala dosti racionálně. Samozřejmě, že tehdejší ekonomický systém umožňoval vytvořit prostředí, ve kterém prakticky, alespoň na lokální úrovni, neexistovala konkurence, což značně oslabovalo možnosti inovací a tlak na zlepšování kvality. Rozhodně však nelze tvrdit, že by česká šlechta byla zahálčivou vrstvou, která jen tyla ze svých poddaných.

Image

Čtěte také

Život v porobě: Nevolníci v českých zemích čelili tvrdému zacházení, bídě i hladu

Němečtí stratégové si již před válkou uvědomovali britskou námořní převahu, počítali však s tím, že v případě konfliktu bude nepřátelské loďstvo jednak rozeseto po celém světě a jednak se bude snažit o přímé akce proti kontinentálním přístavům. Tyto předpoklady se však nenaplnily a císařské Širokomořské loďstvo nedisponovalo dostatečnou silou na to, aby mohlo čelit královské Grand Fleet na otevřeném moři. V Berlíně proto přemýšleli, jak blokádu narušit.

Již na začátku války se proto vilémovští admirálové snažili vlákat části britského loďstva do léčky a způsobit mu vážné škody. Provokativní nájezdy proti Scarborough, Hartlepoolu ani Whitby však nepřítele k očekávané odvetě nepřiměly a velké námořní střetnutí u Jutska roku 1916 poměr sil na hladině nezvrátilo.

Prolomit blokádu

Bylo tedy třeba hledat jiné cesty. Jednou z nich se staly různé lamače blokády, které měly britské kontrolní stanoviště obeplout, podplout nebo nadletět. Za tímto účelem například vznikly dvě obchodní ponorky speciálně upravené k převážení co největšího množství zásob. Proběhly také pokusy zásobovat odříznuté německé síly v koloniích za pomoci vzducholodí. 

Jako zdaleka nejefektivnější způsob obcházení námořní izolace se ale ukázala spolupráce s neutrálními zeměmi. Britové nemohli zadržovat lodě plující do neválčících států, jakými  byly Nizozemsko nebo Švédsko – snažili se však dohlížet na to, aby nedocházelo k přeprodávání zboží centrálními mocnostmi. Přesto se především německý západní soused stal v prvních letech války jedním z nejdůležitějších zásobitelů císařství. Dovoz sýra vzrostl trojnásobně a u některých dalších komodit ještě více. Důležitého partnera Berlína představovalo také Švédsko, které nakupovalo americké suroviny a pak je s velkým ziskem posílalo do středu Evropy. Ačkoliv byla podobná praxe pro Německo finančně nevýhodná, vyhnout se jí nedalo. Sám kancléř  Theobald von Bethmann-Hollweg v roce 1916 konstatoval, že nebýt neutrálních států, země by již ekonomicky zkolabovala.

Roztavit zvony

Ve skutečnosti se však díky této pomoci podařilo katastrofu pouze oddálit. Německo ani jeho spojenci nebyli surovinově soběstační téměř v žádném ohledu a potřeby válečné ekonomiky tuto skutečnost ještě prohloubily. Již záhy se objevil nedostatek různých kovů a docházelo ke znovuotevření některých starých a již nerentabilních dolů. Zároveň se začalo s důkladnou recyklací a ze skládek se pečlivě vybíral veškerý železný šrot, který se dal ještě použít. Vykupoval se (či přímo konfiskoval) materiál od civilistů a v neposlední řadě přišlo i na kostelní zvony – nakonec jich bylo po celém Německu roztaveno na 44 %. Přesto se nedostatek nepodařilo zcela překonat a v jeho důsledku se opožďoval vývoj a zbrojní výroba, což se ukázalo například na tanku A7V, který přišel pozdě, a vyrobily se jen dvě desítky strojů.

Zoufale chyběly také další komodity. Nedostatek kaučuku například vedl k tomu, že část vozidel centrálních mocností ve druhé polovině války jezdila na kovových kolech bez pneumatik, kvůli čemuž se ploužila maximální rychlostí nepřesahující 20 km/h. V pozdní fázi konfliktu pak zásobovací nedostatky dolehly i přímo na frontové jednotky. Panoval zoufalý nedostatek dělostřelecké munice a artilerie mohla na mnoha místech poskytovat prvosledovým jednotkám podporu pouze se svolením vyšších štábů. Pozorovatelé u habsburské armády na italské frontě zaznamenali, že zhruba polovina mužstva neměla kompletní uniformu, což se týkalo i některých důstojníků. Podobné problémy se propisovaly i do morálky mužstva a jeho ochoty pokračovat v boji.

Tuříny a Kriegsbrot

Hlavní potíž, s níž se celé Německo potýkalo, ale představoval hlad. Na tom se spolu se zásadním omezením dovozu potravin podepsal i přechod na válečné hospodářství. Odvody zemědělských dělníků, rekvizice koní a v neposlední řadě odklon dusíku z výroby hnojiv na výrobu munice vedl již po roce konfliktu k vážným zásobovacím obtížím. Ještě před koncem roku 1914 musela německá vláda přikročit k regulaci cen potravin, což vedlo ke vzniku černého trhu. O rok později došlo k zavedení přídělového systému, který ale nedokázal pokrýt potřebu obyvatelstva, protože příděly postupně klesly až na ubohých 1 000 kalorií denně. 

Běžné potraviny ustupovaly ve prospěch náhražek v podobě švédského tuřínu a takzvaného Kriegsbrotu (chléb ze žita a brambor). Začala se šířit podvýživa a s ní spojené nemoci, jako kurděje, tuberkulóza nebo úplavice. Současní historici odhadují, že v důsledku blokády a s ní spojeného hladu zemřelo jen na území Německa na 424 000 civilistů.

Velmi zlá byla situace i v sousedním Rakousku, kde přídělový systém na konci války prakticky zkolaboval. Krize se však obrátila také proti dohodovým vojákům, kteří padli do zajetí a pro něž jejich věznitelé neměli dostatek potravy. Odhaduje se, že v rakouských lágrech zemřelo na podvýživu až 100 000 italských zajatců. 

Zcela fatální dopady měla francouzská blokáda osmanského pobřeží. Spolu se špatnou úrodou v létě 1915 vyvolala nemožnost zásobovat odlehlejší části říše obrovský hladomor, který si vyžádal statisíce převážně civilních obětí. Sami Francouzi se výsledků své akce zhrozili natolik, že několikrát poskytli především postiženému Libanonu humanitární pomoc, která měla účinky jejich vlastní blokády alespoň zmírnit. Přesto v jejím důsledku zemřelo hlady přes 15 % obyvatel dnešní Sýrie, Libanonu či Palestiny a všeobecná bída podle všeho ovlivnila také začínající genocidy menšin (Arméni či Řekové). 

Podpis za jídlo

Britové blokádu neuvolnili ani po uzavření příměří v listopadu 1918. Jako oficiální důvod uváděli obavy z toho, že by Německo po obnovení zásobování pokračovalo ve válce, ale ve skutečnosti šlo o velmi účinný prostředek během vyjednávání o mírové smlouvě. K částečnému rozvolnění izolace došlo na nátlak Američanů až v březnu 1919, kdy do přístavů nově vzniklé republiky začaly proudit první lodě s nákladem potravin. Podařilo se tak zažehnat hlavní zásobovací krizi, ale úplné ukončení blokády přišlo až s podpisem mírové smlouvy ve Versailles 12. července téhož roku. O počtu obětí, které si vyžádala tato „poválečná“ blokáda, se dodnes diskutuje, podle některých badatelů by však mohly dosahovat až 100 000. 

Téměř pětiletá námořní blokáda tak skončila a nechala za sebou statisíce mrtvých. Dodnes jde o jeden z prostředků do té doby nevídaně krutého konfliktu, ve kterém se zúčastněné strany nezdráhaly téměř ničeho, co by jim mohlo dopomoci ke konečnému vítězství.

Image

Čtěte také

Ať neproklouzne ani myš! Námořní blokáda centrálních mocností za světové války

Náměsíčnost neboli somnambulismus patří mezi parasomnie, tedy neobvyklé chování vyskytující se během spánku. V normálním spacím cyklu se střídají fáze REM, kdy se oči pod víčky pohybují, mozek je výrazně aktivní a zdají se nám sny; a NREM, kdy centrální orgán odpočívá a činnost celého těla se utlumuje – tj. hluboký spánek. A právě tehdy k náměsíčnosti dochází.

Noční výlety

Dotyčný je pak v jakémsi přechodném stavu mezi spánkem a bdělostí, kdy se aktivuje motorický systém, ale vědomí zůstává zamlžené, takže si somnambul své jednání obvykle nepamatuje. Člověk s „polospícím“ mozkem, ale s aktivním tělem může chodit, pohybovat předměty, a dokonce i řídit auto nebo se vydat na průzkum okolí. Typické jsou otevřené oči, ovšem nepřítomný pohled, přičemž taková epizoda může trvat několik minut i déle a mnozí náměsíčníci se po ní sami vrátí do postele. 

Přesné příčiny náměsíčnosti vědci dosud neznají, větší sklony k ní však podle nich mohou být dědičné. Mezi další faktory patří především nedostatek spánku či jiné stavy, jež ho ovlivňují, včetně spánkové apnoe a syndromu neklidných nohou. Roli může hrát i dlouhodobý stres, alkohol nebo některé léky. Podařilo se také prokázat, že k somnambulismu jsou mnohem náchylnější děti – zřejmě proto, že se jejich mozek stále vyvíjí a ve fázi hlubokého spánku tráví víc času.

Image

Čtěte také

Co je příčinou nekontrolovatelných záškubů před spaním a jak se jich vyvarovat?

Už v roce 2012 dospěli kanadsko-britští vědci k závěru, že „hodnotit inteligenci na základě výsledků jednoho standardizovaného IQ testu je zavádějící“, a otiskli jej v prosincovém vydání časopisu Neuron. Předtím ale provedli dosud největší online výzkum inteligence v historii, jehož se účastnilo více než sto tisíc lidí. „V online testu dostupnému komukoliv odkudkoliv na světě jsme respondenty poprosili o vyplnění dvanácti kognitivních úkolů zaměřených na paměť, uvažování, pozornost a plánování,“ uvedli jedni z autorů studie, kognitivní neurovědci Adrian M. Owen a Adam Hampshire.

„Zapojení bylo ohromující,“ podotkl Owen a pochvaloval si: „Očekávali jsme několik stovek odpovědí, nakonec se ale zapojily tisíce a tisíce lidí všech věkových kategorií, kultur a vyznání a ze všech koutů světa.“ Výsledky potvrdily, že prozkoumá-li se široká škála kognitivních schopností, ukáže se, že u žádných dvou jedinců nejsou nikdy stejné, dokonce ani podobné. Ovlivněné minimálně třemi parametry – krátkodobou pamětí, kreativním uvažováním a verbálními schopnostmi – tvoří u každého jedince unikátní balíček souhrnně označovaný jako inteligence.

IQ k popisu nestačí

„Pokusíte-li se něco tak komplexního jako lidskou inteligenci zavřít do škatulky zvané IQ, narazíte,“ upozornil Owen a dodal, že výsledky funkční magnetické rezonance, kterou provedli vybraným respondentům, ukázaly, že k rozdílům v kognitivních schopnostech dochází proto, že u každého člověka se při řešení konkrétního problému „rozsvítí“ trochu jiná oblast mozku. Díky zapojení tolika respondentů mohli výzkumníci prozkoumat i to, jak faktory věku, pohlaví a sklonu k hraní počítačových her ovlivnily vybrané mozkové funkce. „Pravidelný trénink mozku kognitivnímu výkonu vůbec nepomohl, zato stárnutí mělo na paměť i rozumové schopnosti extrémně negativní vliv,“ osvětlil Owen.

Mentální kouč a neurovědec Adam Hampshire dodal: „Je zajímavé, že hráči počítačových her si vedli výrazně lépe v oblasti kreativního uvažování i krátkodobé paměti. Oproti tomu třeba kuřáci na tom byli špatně s krátkodobou pamětí a verbálními dovednostmi, zatímco lidé trpící úzkostí si vedli špatně zejména v oblasti krátkodobé paměti.“ Toto pozorování stačí k potvrzení, že měřit lidskou inteligenci pomocí IQ testů je nedostatečné, poněvadž ji ovlivňuje celá řada interních i externích faktorů.

Není to, jak se zdá

Neurokouč Peter Bentley v roce 2024 upozornil, že si lidé pod pojmem IQ představují něco jiného, než co skutečně vyjadřuje. „Nepopisuje inteligenci jako takovou, spíše jednu její konkrétní – statistickou – složku,“ dodal a připomněl pozorování anglického psychologa Charlese Spearmana, který už v roce 1904 zjistil, že existuje spojení mezi konkrétními dovednostmi, např. matematikou, verbální plynulostí, prostorovou vizualizací a pamětí. „Přišel na to, že pokud si jedinec vede dobře v jedné oblasti, má tendenci vést si dobře i v těch ostatních a naopak,“ podotkl Bentley.

Zároveň však dodal, že pomocí statistiky je možné změřit jeden jediný inteligenční faktor, a to tzv. obecnou inteligenci (vyjadřuje se písmenem g), jež udává úroveň obecných kognitivních schopností jedince ve srovnání s ostatními. Obecná inteligence se dělí do dvou typů: fluidní (gf), jež nezávisí na formálním vzdělání, ale na řešení problémů pomocí abstraktního uvažování; a na krystalizovanou (gc), jež vypovídá o naučených zkušenostech, obecných informacích a slovní zásobě. „Fluidní inteligence vrcholí kolem dvacátého roku věku a poté klesá, zatímco krystalizovaná inteligence zůstává stabilní nebo se zlepšuje s postupujícím věkem. Také se ví, že obecná inteligence je dědičná – s velkou pravděpodobností podědíte mentální dovednosti svých rodičů,“ dodává Bentley.

Inteligence vs. rozum

Shane Frederick, psycholog na univerzitě v Yale, rád svým studentům pokládá záludnou otázku: „Je George Bush hlupák?“ Tato otázka zaměstnala během jeho turbulentního osmiletého prezidentování nejeden manažerský mozek. Obecně se dá říct, že ne, protože má IQ 120, což ho řadí do horních deseti procent populace. To je ale jen zlomek příběhu. Dokonce i Bushovi sympatizanti museli uznat, že jako myslitel zrovna neexceloval, což u osoby s rozhodovací pravomocí představovalo problém. I loajální autor jeho prezidentských projevů David Frum ho nazval „neustále špatně informovaným hlupákem“. Bývalý republikánský kongresman Joe Scarborough ho obvinil z „nedostatku intelektuální hloubky“ a tvrdil, že ve srovnání s jinými americkými prezidenty vytvořil Bush junior „samostatnou intelektuální ligu, kde je jen on sám“. Bush sám popsal svůj styl myšlení jako „málo analytický“.

A to je ten druh racionálního uvažování, jejž aplikujeme každý den na běžné životní situace (od výběru jídla po investování peněz nebo konzultace s náročným klientem) a který běžné IQ testy nedokážou změřit. „IQ testy měří důležitou složku kognitivního myšlení a jsou ještě částečně užitečné v předpovídání akademického a pracovního úspěchu, vesměs jsou však neúplné. Neobsáhnou celou škálu dovedností spadajících do kategorie ,dobré myšlení‘,“ objasňuje Frederick a dodává, že IQ není všechno.

„Vysoké IQ je jako výška u basketbalisty,“ dodává psycholog David Perkins z Harvard Graduate School of Education v Massachusetts. „Aby fungovalo, musely by všechny ostatní parametry být stejné, což nejsou. Být dobrým basketbalistou vyžaduje mnohem víc než jen být vysoký – a být dobrým myslitelem vyžaduje mít mnohem víc než vysoké IQ.“

Pseudovědecký švindl?

Přispěvatel do magazínu Medium Nassim Nicholas Taleb se do kritiky IQ pustil s mnohem větší vehemencí hraničící s nenávistným projevem. V článku z roku 2019 s názvem „IQ is largely a pseudoscientific swindle“ doslova píše, že „IQ je zastaralý test určený k měření mentální kapacity, ve skutečnosti ale měří extrémní ,neinteligenci‘ (tedy potíže s učením) a v menší míře také formu inteligence zbavenou efektů 2. řádu, tedy jak dobrý je někdo v absolvování zkoušek navržených nenáročnými nerdy“. Podle něj staví na piedestal jedince špatně přizpůsobené skutečnému životu.

„Koncept IQ je od začátku špatně uchopený matematicky, neumí si poradit s asymetriemi, nedokáže správně řešit dimenzionalitu a s myslí zachází jako s komplexním, neměnným systémem,“ vyjmenovává a dodává, že handlování s IQ skóre je nemorální, ale skvěle dokáže jedince – neřkuli celé skupiny – zaškatulkovat na celý život. Taleb dále tvrdí, že neexistuje žádná statistická souvislost mezi IQ skóre a tvrdým měřítkem, jakým je třeba bohatství. „Psychologové si neuvědomují, že účinek IQ je menší než rozdíl mezi IQ testy u stejného jedince,“ dodává Taleb.

Odchylka mezi prvním a opakovaným IQ testem totiž může být až 80 % (u stejného testovaného!), což znamená, že jeden jediný člověk může obsáhnout až dvě třetiny standardní odchylky. Mentální koučové potvrzují, že IQ měří intelektuální kapacitu – ve skutečném světě ale lépe pochodíte s moudrostí, trpělivostí nebo svědomitostí a se schopností se rychle a správně rozhodnout. V učebnicích psychologie se dočtete také o fenoménu nazvaném předpojatost mrtvého muže (z angl. Dead Man Bias), který říká: „I kdyby existovala linearita a symetrie IQ, už pouhá skutečnost, že se do statistiky počítá i tzv. stav absorbování, kdy mrtvému člověku je přisouzeno nulové IQ, celou záležitost kolem testování značně zkresluje.“

Osud onkologických pacientů

První seriózní zamyšlení nad nedostatečností IQ testů provedl v roce 2017 tým kolem rakouské pediatričky Barbary Wegenschimmelové. Ta se zabývá neurokognitivními schopnostmi dětí trpících nádorem centrálního nervového systému nebo jinými formami dětské rakoviny. Právě kvůli nim se zavedl pojem „úplný inteligenční kvocient“ (FIQ – Full Scale Intelligence Quotient) coby indikátor intelektuální výkonnosti. 

„Z důvodu nedostatku standardizovaných neuropsychologických testů pro děti a dorost, ale také času a erudovaného personálu se v dětských onkologických centrech místo speciálních neuropsychologických testů stále používají pouze IQ testy,“ vysvětluje Wegenschimmelová. Ty už ale dávno nejsou relevantní, protože jestliže tyto děti přežily rakovinu (zejména nádor CNS), jsou vystaveny riziku poklesu některých kognitivních schopností (např. rychlosti zpracování informací).

„V důsledku toho pak v IQ testech zcela pohoří – nespravedlivě – a u jejich jmen se objevují poznámky o pozdějším dosahování vývojových milníků, menším počtu intelektuálních úspěchů a schopnosti dosažení milníků až ve starším věku oproti jejich zdravým vrstevníkům,“ dodává Wegenschimmelová. I proto se zavedl nový pojem FIQ, ale ani ten není všespásný. Technicky vzato jde jen o složenější IQ skóre, které ale nedokáže změřit rozsah kognitivních poruch a „vyzdvihnout“ kategorii, v níž nemocné dítě exceluje. „FIQ je založeno na kompenzačním modelu, kdy se deficit v jednom subtestu (např. logickém uvažování) kompenzuje lepším výkonem v jiném (např. slovní zásobě),“ uzavírá Wegenschimmelová. 

Nic není jednoznačné

Navíc je zřejmé, že se FIQ může výrazně lišit v závislosti na definici inteligence (např. některé testy používají jako indikátor inteligence výhradně logické uvažování) a na parametrech testování (např. vybrané subtesty mají na každou otázku časový limit, jiné ne). Běžně používaným subtestem je „block design“, kdy pacienti přeskupují bloky rukama podle daného vzoru (vizuomotorická koordinace). Čím rychleji to zvládnou, tím více bodů je jim uděleno. Z toho důvodu může pomalejší zpracování nebo špatná vizuomotorická funkce vést k poklesu FIQ. Když je ale rychlost narušena nádorem nebo jeho léčbou (např. ozářením), je nesmysl usuzovat obecný kognitivní pokles, protože ostatní funkce nemusejí být ovlivněny.

„Analýzou neuropsychologického profilu pacienta jsme schopni identifikovat parametry vedoucí k horším studijním výsledkům,“ vysvětluje Wegenschimmelová a apeluje: Budou-li pedagogové dále používat pouze skóre FIQ, vystavují se vysokému riziku nesprávné interpretace dětské inteligence s negativními dopady na jejich studijní výsledky. „Používat FIQ jako jediné měřítko inteligence je chybné, poněvadž pokud onkologické dítě zpracovává informace sice pomalejším tempem (což je případ velkého počtu pacientů), ale logicky stále správně, není nic snazšího než požádat během testování o nějaký čas navíc a dítě tak zbytečně více nestresovat.“ 

Image

Čtěte také

Mýty o inteligenci: Je vyšší IQ skutečně výhrou v životní loterii?

Historie automobilů není přímá linie, ale spletitá stezka plná pokusů a omylů. Nejstarší dějiny samohybných vozidel sahají až do 18. století, kdy francouzský konstruktér Nicolas-Joseph Cugnot sestavil parní prototyp pro armádu. Stroj byl těžký, pomalý, špatně řiditelný a způsoboval vážné poškození cest. O třicet let později pokračoval v jeho stopách Richard Trevithick, ale ani jeho parní kočáry praktické uplatnění nenašly. 

Zásadní zlom přišel v roce 1886, kdy Karl Benz (1844–1929) zkonstruoval vozidlo Benz Patent-Motorwagen poháněné spalovacím motorem. Tuto událost lze považovat za skutečný zrod automobilu. Velkou roli sehrála i Karlova manželka Bertha, která podnikla první delší cestu autem, proslavila jej ve světě a také identifikovala některé klíčové technické nedostatky.

Introvertní génius

Manželství s Berthou však Benzovi pomohlo i v jiných ohledech. On sám pocházel ze skromných poměrů, a přesto, že byl od mládí nadaným mechanikem, šlo o plachého člověka, který se dlouho nemohl prosadit. Teprve věno, které získal díky sňatku, mu umožnilo rozjet vlastní dílnu, v níž mohl začít vyvíjet svůj sen – automobil na spalovací pohon.  Pak už bylo vše věcí houževnatosti a tvrdé práce.

Karla nezlomila ani ekonomická krize, která jej roku 1877 připravila o většinu prostředků, a o dva roky později na Silvestra dokončil první motor vlastní výroby. Netrvalo dlouho a vznikl prototyp vozu s podobným pohonem. Protože se Benz snažil zprvu držet svůj vynález v tajnosti, podnikal zkušební jízdy zásadně v noci – při té první se stroj porouchal už po ujetí sta metrů. Postupně však vynálezce napravoval jeden objevený nedostatek za druhým, a nakonec se mu s jeho automobilem podařilo ujet celý kilometr v kuse a vyvinout rychlost až 16 km/h. 

Nakonec v lednu 1886 patentoval své první motorové vozidlo nesoucí název Benz Patent-Motorwagen. Stroj poté v následujících letech dále zdokonaloval a vytvořil několik nástupnických verzí. Éra spalovacích aut mohla začít. 

Image

Čtěte také

Začalo to na třech kolech: Motorová tříkolka Karla Benze se stala základem dnešních vozů

Amyotrofická laterální skleróza (ALS) je fatální neurodegenerativní onemocnění motorických neuronů v mozku a míše, které postupně zbavuje pacienta schopnosti ovládat svaly. Navzdory úsilí vědců a lékařů se doposud nepodařilo plně objasnit příčiny této děsivé choroby, což pochopitelně komplikuje případnou prevenci.

Nová kanadská studie naznačuje, že riziko vzniku ALS by mohlo souviset s oxidem siřičitým (SO₂) – znečišťující látkou vznikající při spalování uhlí a ropných produktů. Jde o první výzkum, který tento vztah přímo zkoumá.

Tým vědců analyzoval data od 304 lidí s diagnostikovanou ALS a 1 207 zdravých osob stejného věku a pohlaví. Každému účastníkovi odhadli dlouhodobou expozici různým znečišťujícím látkám podle místa bydliště a historických environmentálních záznamů.

Zvláštní pozornost věnovali právě oxidu siřičitému (SO₂), který vzniká hlavně při spalování uhlí a ropných paliv. Ačkoli je tato látka již dříve spojována s poškozením mozku, dosud nebyla zkoumána v souvislosti s ALS.

Co vědci zjistili?

Výsledky ukázaly, že lidé s ALS měli v minulosti prokazatelně vyšší vystavení SO₂ než kontrolní skupina. Tato souvislost byla statisticky významná, i když výzkumníci zdůrazňují, že nejde o důkaz přímé příčinné souvislosti – pouze o silnou korelaci. Zajímavé je, že k tomu došlo i v oblastech, které oficiálně splňují limity pro „čisté“ ovzduší. To znamená, že i nízké hladiny znečištění, považované za bezpečné, mohou představovat riziko.

Analýza navíc ukázala, že kritickým obdobím pro působení SO₂ byla léta před prvními symptomy ALS, nikoli období těsně před diagnózou. Vědci to interpretují tak, že škodlivé změny v nervové tkáni mohou probíhat dlouho, než se nemoc projeví navenek – a že v době, kdy pacient vyhledá specialistu, už bývá proces nevratný.

Studie zkoumala i oxid dusičitý (NO₂), známý z automobilových emisí a uhelných elektráren. Ten sice v minulosti také býval spojován s ALS, ale po zohlednění socioekonomických a dalších faktorů se zde žádná významná vazba neprokázala. Výzkum souvislosti mezi znečištěným ovzduší a ALS zveřejnil odborný časopis Environmental Research.

Podle autorů výzkumu výsledky podporují potřebu přísnějších regulací kvality ovzduší, zejména pokud jde o oxid siřičitý. Připomínají, že ALS je sice vzácné onemocnění (ročně 1–2 nové případy na 100 000 lidí), má ale devastující průběh – postupně ničí nervové buňky, vede k paralýze a většina pacientů umírá do tří let od diagnózy.

ALS je dosud špatně pochopená nemoc s nejasnými příčinami. Víme, že svou roli mohou hrát genetické mutace, životní styl i prostředí. Kanadská studie nyní naznačuje, že vzduch, který dýcháme, může být jedním z klíčových spouštěčů.

Image

Čtěte také

Nekuřáci a rakovina plic: Vědci našli stopu vedoucí ke znečištěnému ovzduší

Pokud jde o chemické složení, hvězdy se mohou navzájem velmi lišit. Vědci se domnívají, že první hvězdy, které vznikly po Velkém třesku, obsahovaly pouze vodík, helium a nepatrné stopy lithia. Všechny těžší chemické prvky vznikly až později jadernou fúzí v nitru těchto hvězd. Když tyto první hvězdy explodovaly jako supernovy, těžší prvky se rozptýlily do okolního vesmíru a staly se součástí dalších a dalších generací hvězd.

Astronomové dnes mohou prozkoumat chemické složení hvězd na dálku, díky spektrografické analýze jejich záření. Mohou tak určit jejich „metalicitu“, tedy obsah těžších chemických prvků. Platí přitom, že hvězdy s extrémně nízkou metalicitou bývají velmi vzácné a jde o starší hvězdy z dřívějších generací.

Rekordně chemicky chudá hvězda

Výzkumný tým, který vedl Alexander Ji z Chicagské univerzity, je přesvědčen, že objevil hvězdu s doposud nejnižší známou metalicitou. Jde o červeného obra s označením SDSS J0715-7334, tedy hvězdu na konci života v Mléčné dráze, jejíž metalicita je zhruba dvakrát nižší než u dosavadního držitele tohoto primátu, hvězdy J1029+1729, která se rovněž nachází v Mléčné dráze.

Analýzy nově objevené hvězdy ukazují, že obsahuje velmi málo železa a uhlíku, čímž je mezi podobně starobylými hvězdami s velmi nízkou metalicitou ještě výjimečnější.

Ji a jeho kolegové odhadují, že hvězda původně vznikla z materiálu, který se rozptýlil po explozi supernovy hvězdy o hmotnosti asi 30 sluncí, která byla součástí populace III, jak astronomové poněkud matoucím způsobem označují první generaci hvězd ve vesmíru. Podrobnosti objevu vědci popisují v preprintovém serveru arXiv.

Vědci rovněž analyzovali pohyb rekordní hvězdy SDSS J0715-7334 v prostoru. Jak je v podobných případech obvyklé, využili k tomu data evropské vesmírné observatoře Gaia. Ukázalo se, že dotyčná hvězda vlastně původně nepochází z Mléčné dráhy. Vše nasvědčuje tomu, že vznikla ve Velkém Magellanově mračnu a do Mléčné dráhy se dostala až později.

Image

Čtěte také

Kolik vodíku a helia obvykle obsahují hvězdy?