Sonda Akatsuki (Úsvit) odstartovala už v roce 2010 jako Venus Climate Orbiter – cílem sondy za zhruba 300 milionů dolarů bylo přinést data o klimatu Venuše. Brzy po startu však došlo k selhání hlavního motoru a sonda tak minula svou plánovanou orbitální dráhu.

Zázrak znovuzrození

Pro mnohé šlo o fiasko, japonský tým se ale nevzdal a pomocí malých manévrovacích trysek, původně určených jen pro jemné korekce, dokázal v roce 2015 neuvěřitelné: dostal sondu zpět na oběžnou dráhu Venuše. Šlo o velkolepý úspěch, tím spíš, že se nikdy předtím nic podobného nikomu nepodařilo.

Akatsuki následně zkoumala Venuši téměř deset let, tedy trojnásobek své původně plánované životnosti. Loni na konci května ale definitivně umlkla.

Planeta, kde taje i olovo

Venuše je v rámci Sluneční soustavy planetárním extrémem. Na jejím povrchu šplhá teplota přes 460 °C, což by stačilo i na roztavení olova, a panuje na ní tlak, který by rozdrtil jakýkoliv pozemský stroj během několika minut. Akatsuki se proto zaměřila na vrstvu hustých mraků 50–70 kilometrů nad povrchem, kde panují sice drsné podmínky, ale snesitelné pro pozemské přístroje.

Právě tam objevila fascinující jev zvaný „superrotace“ – větry, které krouží kolem planety šedesátkrát rychleji, než se sama otáčí. Jinými slovy: zatímco jeden den na Venuši trvá 243 pozemských dní, její oblaka oběhnou planetu za pouhé čtyři dny. Analýzy také ukázaly, že rychlost těchto větrů závisí na místním slunečním čase, což naznačuje, že sluneční teplo je motorem, který je pohání.

Lekce pro exoplanety

Zmíněný objev má dopad přesahující hranice Sluneční soustavy. Vědci se domnívají, že mnoho exoplanet je ve vázané rotaci se svou mateřskou hvězdou (podobně jako náš Měsíc a Země). Bez účinného přenosu tepla by se jejich noční polokoule proměnila v ledovou pustinu, zatímco druhá strana by představovala pekelný svět s extrémními teplotami.

Sonda Akatsuki ale jasně ukázala, že silná atmosférická cirkulace je schopná teplo efektivně transportovat. Některé exoplanety s vázanou rotací tak mohou být díky podobným mechanismům teoreticky obyvatelné.

Akatsuki pořídila stovky snímků Venuše, z nichž vědci dokázali odvodit rychlost mraků a objevili i zvláštní „gravitační vlny“ v její atmosféře – ohromné oblouky plynu, které pravděpodobně vznikají, když se větry tříští o horské masivy na povrchu planety. Celkem tato mise přinesla 178 odborných studií a přepsala náš pohled na planetu, která byla dříve považována za pekelný, ale jinak v podstatě nudný svět.

Naděje i nejistota

Zánik Akatsuki nyní zanechal Venuši bez aktivních sond – poprvé po více než deseti letech. Existují plány na nové mise – například sonda DAVINCI s plánovaným startem mezi léty 2030 až 2032, která by měla zkoumat složení atmosféry Venuše, orbitální sonda VERITAS (2031), která má mapovat povrch a nitro planety, a taktéž orbitální tentokrát evropská mise sondy EnVision (2031), která by měla pomocí radaru s vysokým rozlišením a spektroskopie studovat tamní atmosféru.

Zda se uvedené projekty uskuteční ale není vůbec jisté. Americká vesmírná agentura NASA čelí rozpočtovým škrtům a očekává se, že budou zrušené desítky plánovaných vědeckých misí. Rozpočet Evropské agentury se sice dnes jeví jako stabilnější, geopolitické turbulence související zejména s ruskou agresí na Ukrajině mohou ale financování vědeckých misí významně zasáhnout.

Mise Akatsuki nám každopádně názorně ukázala, že i ze zdánlivé porážky se může zrodit zázrak, a že i zdánlivě mrtvá planeta, nám může prozradit mnohé o světech nacházejících se daleko za hranicemi Sluneční soustavy.

Image

Čtěte také

Peklo pod peřinou: Rozhovor nejen o Venuši s geofyzikem Martinem Pauerem

Tým bioinženýrů z Pensylvánské univerzity vytvořil průlomový model lidského nádoru – „tumor-on-a-chip“, tedy živý nádor na mikročipu, který umožňuje vědcům doslova nahlédnout do vnitřního boje mezi rakovinou a imunitními buňkami.

Tento miniaturní, průhledný systém napodobuje skutečné prostředí lidského nádoru včetně cévního zásobení a ukazuje, jak rakovinné buňky dokážou uniknout útoku imunitního systému – a jak je možné tuto obranu prolomit.

CAR T buňky: revoluce s omezením

Imunoterapie založená na tzv. CAR T buňkách (chimeric antigen receptor T cells) patří mezi největší úspěchy moderní onkologie. Lékaři z pacientovy krve odeberou T-lymfocyty, geneticky je „přeprogramují“, aby poznaly nádorové buňky, a následně je vrátí do těla. Tato metoda zachránila tisíce lidí s leukémií a lymfomy. U pevně rostoucích nádorů, které tvoří přes 90 % všech rakovin, ale tato léčba většinou selhává.

Jak vysvětluje profesor Dan Dongeun Huh, hlavní autor studie publikované ve vědeckém časopisu Nature Biotechnology, pevné nádory jsou chráněny mikroprostředím – složitou sítí buněk, cév a chemických signálů, která funguje jako „pevnost“. To brání imunitním buňkám proniknout dovnitř a zůstat aktivní.

Okno do mikrosvěta rakoviny

Aby tento problém vědci lépe pochopili, vytvořil Huhův tým mikroinženýrské zařízení z průhledného materiálu, v němž roste vaskularizovaný model lidské rakoviny plic. Tento „tumor na čipu“ napodobuje chování buněk v reálném těle – od růstu po reakce na imunitní buňky.

„Snažíme se, aby se buňky cítily jako doma,“ říká spoluautor studie Haijiao Liu. „Když se chovají přirozeně, začnou znovu používat své typické strategie přežití – a my je můžeme studovat v reálném čase.“

Díky tomu mohli vědci sledovat, jak CAR T buňky pronikají do nádoru, jak hledají své cíle a jak často ztrácejí schopnost bojovat. Pod mikroskopem například viděli, jak jediná T buňka prochází cévní stěnou, bloudí mezi tkáněmi, a nakonec napadne zářící (fluorescenčně označený) shluk rakovinných buněk – něco, co bylo dosud možné jen nepřímo odhadovat.

Neočekávaný pomocník

Pomocí pokročilých technik (kombinujících genetická, proteinová a metabolická data) vědci objevili klíč k tomu, proč se CAR T buňky do nádorů dostávají tak obtížně. Zjistili, že buňky cévní výstelky (endoteliální buňky) sice vysílají chemické signály, které imunitní buňky lákají dovnitř, ale tyto signály se rychle rozkládají. Viníkem je enzym DPP4, který tyto signální molekuly štěpí.

Tento enzym dobře znají i diabetologové. Huhův tým proto zkusil použít vildagliptin, běžný lék proti cukrovce, který DPP4 blokuje. Výsledkem tohoto postupu bylo, že signální molekuly vydržely déle, více CAR T buněk se dostalo k nádoru a útok byl účinnější. Tento nečekaný objev otevírá možnosti, jak mohou již existující léky posílit imunoterapii proti nádorům.

„Krása našeho systému je v jeho průhlednosti – doslova vidíme, co se děje,“ říká Huh. „Můžeme sledovat, jak se imunitní buňky pohybují, útočí, a někdy i selhávají.“ Takové modely umožní rychlejší testování nových variant CAR T buněk, bez nutnosti okamžitě přecházet k testům na zvířatech nebo lidech.

Image

Čtěte také

Mise Artemis II: K Měsíci poletí i „živé kopie“ astronautů

Mezi důvody, proč se Vilém Dobyvatel tak vehementně pokoušel zabrat anglický trůn, patřil fakt, že ostrovní země byla na dobové poměry nesmírně bohatá. Po rozhodující bitvě u Hastingsu v roce 1066 a rozpoutání teroru vůči místnímu obyvatelstvu však vévoda z Normandie potřeboval stabilizovat situaci a rozdělit půdu věrným. O Vánocích roku 1085 tedy vyslal do jednotlivých hrabství své zástupce, aby zjistili, „co a kolik každý vlastník půdy má na svých pozemcích a dobytku a jakou to má cenu“. Zmíněný soupis dostal název Králova kniha, vešel však ve známost jako Kniha posledního soudu neboli Domesday Book – zapsání do svazku totiž nešlo uniknout, stejně jako soudnému dni…

Do roka a do dne

Šlo o revoluční počin, jenž předběhl evropské poměry o několik staletí. Nejenže kniha dokumentovala přesuny majetku po vpádu Normanů, ale stala se i základem pro výměru daní a předepisování vojenské služby – přičemž k obojímu se používala ještě v 17. století. 

Každopádně neuplynul ani rok a souhrn byl hotový, což na středověké poměry znamenalo neobvyklou rychlost. Anglosaská kronika, obecně kritická k normanským vládcům ostrova, podotýká, že v celé zemi nezbylo „ani vola či krávy, ani vepře, kteří by byli přehlédnuti a nezaneseni do záznamu“. Výsledné dva svazky o 475 a 413 stranách latinských záznamů popisují 13 418 osídlených míst, z nichž mnohá existují dodnes. 

Přesné záznamy

Knihy byly neuvěřitelně detailní. Například u Oakley v Buckinghamshiru se uvádí, že „panna Aelfgyth zde měla půl lánu, který jí propůjčil místní šerif Godric do té doby, pokud bude sám zastávat svěřený úřad, ovšem pod podmínkou, že jeho dceru naučí vyšívat zlatou nití. Tu půdu dnes vlastní Robert Fitzwalter“.

Ze záznamů zjistíme, že 35 % anglické země představovala orná půda s osadami, 15 % tvořily lesy, 30 % pastviny, necelé 1 % zabíraly louky a zbytek pokrývaly hory, močály, pustiny či vřesoviště. Základní jednotkou v knize se stal panský dvorec s pozemky a s přidruženými svobodnými nájemci a nevolníky, kteří tehdy reprezentovali asi desetinu obyvatel. 

Image

Čtěte také

Z bastarda nejbohatším králem: Jak Vilém Dobyvatel získal anglický trůn?

Kromě sériových flakpanzerů, které skutečně zasáhly do bojů druhé světové války, vzniklo i množství projektů, ačkoli jen málo z nich postoupilo alespoň do fáze prototypu. Nejstarší Versuchsflakwagen původně ani nepatřil k protileteckým prostředkům, nýbrž šlo o součást snahy vytvořit samohybná děla, která by prolomila Maginotovu linii. 

Porážka Francie ale nastala ještě před jejich dokončením a vyvstala otázka, jak tato vozidla využít. Většina se potom uplatnila jako stíhače tanků, avšak jedno z nich, nesoucí 8,8-cm FlaK 37 v mohutné nástavbě, se projevilo pro tento účel jako nevhodné. Dostalo proto nový název Versuchsflakwagen a prodělalo zkoušky v roli protileteckého systému. Obdrželo výkonnější verzi 88mm kanonu – FlaK 41, jenže ani tak se příliš neosvědčilo, protože „osmaosmdesátky“ sloužily proti vysoko létajícím bombardérům, jež na německé jednotky na bojišti neútočily, a tudíž montáž tohoto děla na pohyblivý terénní podvozek nedávala příliš smysl. Zůstalo proto jen u zkoušek. 

Zajímavé projekty

Jako daleko perspektivnější se jevil návrh flakpanzeru na platformě PzKpfw IV, který předložila společnost Daimler-Benz. Dostal jméno Kugelblitz (kulový blesk), což souviselo s téměř kulovým tvarem věže se dvěma původně leteckými 30mm kanony Rheinmetall-Borsig MK 103. Na konci roku 1944 vznikl prototyp a nadšený Adolf Hitler ihned nařídil sériovou výrobu, ale z té už vzešlo pouze sedm kusů. V posledních týdnech války se skutečně dočkaly nasazení v boji a projevily se jako velice efektivní. 

Existovaly plány na několik typů Flakpanzerů na šasi pantheru, jenom jeden se však dostal alespoň do stadia makety. Jmenoval se Coelian a nesl věž s kompletem Flakzwilling 44, tvořeným dvěma 37mm kanony FlaK 37. Zachovalo se několik fotografií zobrazujících vozidlo jen s dřevěnou maketou věže. Sériová výroba by vyžadovala vyřešení několika problémů a sám panther byl velice složitý a drahý, a proto žádný flakpanzer na jeho šasi nakonec nevznikl.

Cesta ke gepardu

Porážka třetí říše znamenala také konec kariéry jejích flakpanzerů a v současné době lze spatřit jen několik málo muzejních exemplářů. Německé zkušenosti s vývojem, výrobou a nasazením této kategorie se ovšem neztratily, což se projevilo již na konci 50. let, kdy se o podobné domácí konstrukce začal zajímat Bundeswehr. Ten tehdy používal americké obrněnce M42 Duster s dvojicí 40mm kanonů, které se však daly nasazovat jen za dobré viditelnosti a proti rychlým proudovým strojům měly málo šanci. Západoněmecká armáda požadovala systém, jenž by disponoval i radarem pro automatické řízení palby za všech podmínek. Zkoušel se prototyp se dvěma 30mm kanony a radiolokátorem na šasi pásového transportéru HS 30, testy však nesplnily očekávání. Pozornost pak zamířila k tankovým podvozkům, protože v té době již běžel projekt nového typu, pozdějšího Leopardu 1, a proto Němci přijali plán postavit protiletecký komplet právě na zmíněné platformě.

Přesné požadavky se k firmám dostaly roku 1965 a záhy se ustavily dva konkurenční týmy, z nichž jeden  zahrnoval značky Porsche, Rheinmetall-Borsig, Siemens či Krauss-Maffei. V roce 1970 postavil dva prototypy obrněnce Matador s dvojicí 30mm kanonů v zaoblené věži. Druhý tým zahrnoval kromě některých německých podniků také švýcarské společnosti Oerlikon-Bührle a Contraves a v roce 1970 získal vítězství s vozidlem Gepard. 

Za jeho úspěchem stála účinnější výzbroj ve formě dvou 35mm kanonů Oerlikon KDA a vyspělejší systém řízení palby, do kterého náleží otáčivý vyhledávací radar Siemens MPDR-12 a střelecký radiolokátor Siemens-Albis. Ten první dokáže zachytit cíl na dálku kolem 15 km, zatímco druhý řídí palbu na vzdálenost až čtyř kilometrů. Gepard dostal i dva pomocné optické zaměřovače pro velitele a střelce a zařízení pro rozlišování vlastních a cizích letadel.

Úspěšně na Ukrajině

Zkoušky prototypů skončily v roce 1972 a Bundeswehr posléze objednal sériovou výrobu 420 gepardů. Sestavovaly se z nich baterie po šesti kusech a šestice takových baterií tvořila pluk, který fungoval jako protiletecká obrana jedné divize. Část vozidel se posléze dodávala s laserovým dálkoměrem a tento prvek se později doplňoval i na starší stroje. 

V průběhu 90. let u 147 gepardů proběhla modernizace, díky níž se prodloužila jejich životnost až do roku 2015. Výsledné Gepardy 1A2 dostaly moderní digitální balistický počítač, terminál GPS a systém přenosu dat (o poloze cílů) z externích zdrojů. Kvůli rozpočtovým škrtům však gepardy opustily službu v Bundeswehru ještě před oním termínem – už v roce 2013. Kromě německé armády onen špičkový PL obrněnec provozovala též Belgie a Nizozemsko, byť druhá země zavedla mírně odlišnou verzi Cheetah PRTL s holandskými radary. Také tyto dva státy již gepardy poslaly do výslužby, koupily je však Chile, Jordánsko, Katar, Brazílie a Rumunsko, z nichž poslední dvě je dosud provozují.

V poslední době získala Ukrajina nejméně 120 kusů, mezi něž patří i někdejší nizozemské a katarské Cheetahy PRTL. Osvědčily se proti ruským „sebevražedným“ dronům, avšak daří se jim „sundávat“ i střely s plochou dráhou letu. Obránci gepardy vychvalují a označují je za jednu z nejcennějších položek západní podpory. Jejich úspěšné nasazení proti dronům vedlo i k obnovenému zájmu armád o PL kanonové systémy. Oproti řízeným raketám totiž nabízejí kratší reakční čas a mnohonásobně nižší provozní náklady.

Možnosti skyrangeru

Určitý paradox ale představuje fakt, že v 80. letech neuspěl jiný německý PL systém – Wildcat. Firma Krauss-Maffei Wegmann jej vytvořila jako lacinější alternativu k složitému a nákladnému gepardu. Použila šestikolové šasi, na němž se nalézala věž s dvojicí 30mm kanonů Mauser MK 30F a zásobou 500 nábojů. Dalo se vybírat mezi několika systémy řízení palby, z nichž nejjednodušší měl jen optický zaměřovač, kdežto nejsofistikovanější disponoval dvěma radary. Wildcat vypadal lákavě, jenže zákazníka nakonec nenašel.

Dnes systémy této kategorie prožívají renesanci, a to právě v roli likvidátorů dronů. Nejlépe si vedou produkty Rheinmetallu, který roku 1999 zakoupil švýcarskou společnost Oerlikon-Contraves, a tudíž do svého portfolia začlenil její úspěšné kanony. Na trhu dnes nabízí mimo jiné univerzální věž Skyranger s kanonem ráže 30 či 35 mm, používajícím projektily s programovaným časovým zapalovačem. K zaměřování palby slouží radarové a optické senzory a na věž lze doplnit i čtyři PL řízené střely Mistral nebo Stinger. Skyranger dokáže zajistit též roli C-RAM, tedy ničit některé přilétající dělostřelecké granáty a rakety.

K „příbuzným“ náleží též komplet Skynex na podvozku nákladního automobilu (slouží už na Ukrajině) nebo statický MANTIS, který převzalo Slovensko. Pro věže Skyranger už se rozhodlo několik zemí, mimo jiné Německo, užívající osmikolový podvozek Boxer, kdežto Maďarsko umístí tyto věže na pásové obrněnce Lynx KF41. Rakousko si objednalo skyrangery na podvozku Pandur 6×6 EVO. Podle některých kuloárních zpráv se o zavedení kompletů Skyranger uvažuje také v Praze a jako platforma se logicky nabízí domácí vozidla Pandur II 8×8. Úspěšné německé PL kanony se tak možná budou podílet rovněž na ochraně českých vojáků.

Image

Čtěte také

Vládci protivzdušné obrany: První německé flakpanzery ve válce o oblohu

Třicátník Pabo stojí každý den od brzkého rána na rohu jedné z havanských ulic a prodává ovoce a zeleninu. Má jemné rysy a blond přeliv, což samozřejmě ještě nemusí nic znamenat – jenže znamená. Pabo je gay a nijak se tím netají. Ačkoliv byl krátce ženatý, záhy si uvědomil, kam ho srdce táhne, a dnes sdílí s přítelem skromný byt. Chodit na Kubě svobodně s nálepkou homosexuála však bylo ještě před třiceti lety nemožné. Každého, kdo se vymykal sociálním normám, Castrův režim pronásledoval. Ale jak říká Pabo, ty časy jsou naštěstí pryč.

Největší zásluhu na tom má velmi nepravděpodobná osobnost, pocházející se samotného hnízda moci: Mariela Castro, dcera bývalého prezidenta Raúla Castra a Fidelova neteř. Počátkem 90. let začala poukazovat na to, že ačkoliv vláda prosazuje práva žen, ostatní přehlíží. Díky jejímu původu se jí dostalo sluchu. Založila Národní centrum pro sexuální vzdělávání a prosadila dekriminalizaci sexuálních menšin. V havanských nočních klubech si tak dnes můžete vychutnat uměleckou formu, které se v anglosaském světě přezdívá drag queen a v Česku vstoupila do povědomí jako travesty show. Na karibském ostrově však převlečeným mužům nikdo neřekne jinak než „transformistas“. 

Nádherný kontrast

„Na Paba jsem dostal kontakt od známých,“ vysvětluje fotograf David Těšínský. „Víte, mě hrozně zaujal ten kontrast. Hned na první dobrou jsem věděl, že budu mít otvírací fotku z ulice, na které Pabo prodává zeleninu, a pak druhou, na které je z něj Nastasha – jak zní jeho umělecký pseudonym – a zpívá přitom v kostýmu.“

Pabo alias Nastasha není žádný sólista. V Havaně existuje celá komunita transformistas, kteří se rádi převlékají. On však vysvětluje, že se nejedná o „transky“, jak by si někdo mohl představovat. Podle něj jsou to z 97 % homosexuálové a o své mužské identitě mají jasno. Nechtějí být ženami natrvalo – chtějí se dvakrát do měsíce převléct za oslnivě krásné dámy a zazpívat pro pobavení publika na pódiu.

„Pro něj a ostatní kluky jde o součást životního stylu. Když Paba líčí před vystoupením, povídají si a pijou rum. Prostě je ten proces hrozně baví, přistupují k tomu jako k uměleckému projektu,“ popisuje Těšínský. Uvedenému odpovídá i příprava: Každé líčení a hledání vhodné garderoby zabere přes hodinu a náklady jsou vysoké. 

Na Kubě sužované nedostatkem prakticky všeho je podle Paba skoro nemožné sehnat slušný make-up, a když už se zadaří, pak je to velmi drahé. „Diváci jim umožňují trochu pokrýt náklady,“ doplňuje fotograf. „Po vystoupení jim za výstřih nastrkají pár bankovek, takže si občas i něco odnesou.“ 

Image

Čtěte také

Neonová záře prodejné lásky: Reportáž Davida Těšínského z thajského Bangkoku

Gustav II. Adolf (1611–1632) bojoval během své vlády téměř se všemi sousedy. Ve válce s Dány se mu nedařilo a smrti unikl jen o vlásek, když se pod jeho koněm probořil led. Z vody jej na poslední chvíli vytáhl jeho doprovod. Záhy ale triumfoval, neboť přiměl Rusy, aby mu postoupili pobaltské oblasti Karélii a Ingrii. Ty připojil k Estonsku a Finsku, čímž ovládl celé pobřeží Finského zálivu.

Poté se však Štěstěna od severského lva odvrátila a polská flotila uštědřila jeho loďstvu drtivou porážku. Z toho důvodu král vydal rozkaz postavit nové válečné loďstvo, které mu mělo zajistit převahu na Baltu a jehož prvním úkolem se měla stát blokáda ústí Visly. Dožil se zhotovení čtyř mohutných válečných lodí: Äpplet (Jablko), Vasa (doslova snop), „druhá“ Äpplet a Kronan (Koruna) nazvaných podle korunovačních klenotů a dynastie.

Budování flotily

Stavbu válečných korábů Švédové zadali zkušeným nizozemským a hanzovním podnikatelům a stavitelům, kteří po staletí dominovali mořeplavbě v severní Evropě. Díky dobré síti kontaktů v Nizozemsku, o niž se mohli opřít, dodávali lodě levněji, a tudíž na stavbě vydělali. Švédové zase nemuseli sami provozovat neobyčejně náročnou stavbu lodí, přitom si ale zajistili zavedení pokročilých technologií a navázání obchodních kontaktů.

Jako první v roce 1622 na moře vyplula válečná loď Äpplet, již čtyři roky stavěli podnikatelé Paridon van Horn a Christian Welshuisen. Horn pocházel z brémsko-hamburské měšťanské rodiny. V Amsterdamu podnikal v plátenictví, načež odešel do Švédska, kde působil jako armádní dodavatel. Spolu s nizozemským obchodníkem Welshuisenem uzavřel s korunou smlouvu, podle níž měli ve Västerviku, přezdívaném „perla Východního pobřeží“, postavit šest velkých a několik menších plavidel. Financováni byli zčásti z korunních příjmů z pronájmu několika měst a hradů, dále vybíráním námořního cla a spotřební daně za dovoz holandských sleďů.

Od roku 1620 působila v loděnici ve Stockholmu ještě další skupina nizozemských podnikatelů. Reprezentovali ji loďař Henrik Hybertsson a vysoce postavený dělostřelecký odborník a podnikatel Anton Monier. Ti také uzavřeli s korunou dohodu, a to na stavbu tří lodí, jejich údržbu a správu.

Zkáza vlajkové lodi

V roce 1625 byla podepsána smlouva o opravě Äpplet, která ale poté zmizela z námořních záznamů. Některé prameny naznačují, že ji stavitelé koupili zpět i s vybavením. V důsledku toho král uzavřel v témže roce kontrakt s Henrikem Hybertssonem na výrobu dalších plavidel. V té době se při stavbě nepoužívaly nákresy plánů v dnešní podobě, nýbrž se vycházelo z proporcí již postavených lodí, které se osvědčily na moři. Hybertsson postupoval stejně, takže loď nazvanou podle královské dynastie Vasa pojal tradičně – plavidlo mělo jednu hlavní palubu s děly.

Problém vyvstal poté, co se Gustav II. Adolf dozvěděl, že polský monarcha si nechává stavět podobně velkou loď. Proto v roce 1627 přikázal, aby na horní dělové palubě Vasy byla instalována děla ve stejném množství a stejného kalibru jako na dolní dělové palubě, čímž se měla zvýšit palebná síla. Hybertsson však těžce onemocněl, takže musel svěřit dohled nad stavbou svému asistentovi Heinu Jacobssonovi, který nebyl schopen tak náročný projekt řídit. Hybertssona, ležícího na smrtelném loži, tedy raději neinformovali o výsledcích testu, z nějž vyplynulo, že dokončované plavidlo s navýšeným počtem děl je značně nestabilní. 

Osudnou se Vase stala hned první plavba 10. srpna 1628. Když se do lodi po opuštění přístavu opřely poryvy větru, naklonila se natolik, že do ní otevřenými dělovými střílnami vnikla voda, a aniž urazila celý jeden kilometr, klesla ke dnu. Co bylo příčinou? Jednak porušená statika kvůli velkému počtu děl. Loď měla totiž hlubší ponor kvůli hmotnosti přidaných zbraní, takže se otvory pro děla na dolní palubě ocitly i při mírném náklonu pod čárou ponoru, přičemž zvýšené těžiště ještě zvětšovalo vratkost lodi. Jako balastní zátěž, která měla plavidlu dodat na stabilitě, sloužilo 120 tun velkých kamenů umístěných na jeho dně. Ukázalo se však, že to nestačilo. 

Další závažný problém způsobila skutečnost, že na horní palubě byly postaveny vysoké můstky, jež měly umožnit zahákování, tedy přiražení k nepřátelské lodi a jejímu obsazení výsadkem vojáků. Nicméně i můstky velmi neblaze ovlivnily stabilitu Vasy, takže se po silnějším nárazu větru nedokázala srovnat na rovný kýl. Třetí problém způsobil lidský faktor, když kapitán Söfring Hansson nevydal rozkaz zavřít kryty dělových střílen.

Druhá v pořadí

Druhá královská válečná loď jménem Äpplet byla postavena na konci dvacátých let 16. století. O osudu obou lodí pojmenovaných Äpplet se nedochovalo mnoho pramenů, navíc si je mnoho historiků pletlo a zaměňovalo je. Druhá z nich vznikla jako sesterská loď Vasy ve stejné loděnici ve Stockholmu. Měla ale jiné proporce, neboť Hein Jacobsson ji postavil o jeden metr širší, aby zvýšil její stabilitu. I přes tyto změny bylo plavidlo stále obtížně ovladatelné.

Na moře vyplula druhá Äpplet v roce 1628, nicméně se nikdy nezúčastnila námořní bitvy, protože byla tak drahá, že se ji snažili uchránit před zkázou. Byla pěkná na pohled, její impozantní velikost i výzdoba z ní udělaly symbol moci švédské monarchie, která zaujala velmocenské postavení v severní Evropě. Äpplet se používala pouze pro prestižní mise, například pro cesty členů královské dynastie. Rovněž sloužila jako dopravní loď armádě bojující během třicetileté války v severní a střední Evropě proti císaři a jeho spojencům.

Po třiceti letech služby se Švédsko pokusilo Äpplet prodat Francii i dalším zemím, bohužel marně. Všechny nabídku odmítly, protože opotřebované velké plavidlo bylo neobratné a náročné na údržbu, jeho oprava by byla nadmíru nákladná. Švédům tedy nezbylo nic jiného, než koráb zbavit děl, cenné výbavy a výstroje, uříznout stěžně a zbytek potopit poblíž hradu Vaxholm. Vrak chránil úžinu severovýchodně od Stockholmu před nepřáteli. Äpplet tak stihl osud podobný jako sesterskou loď Vasa, která klesla na dno nedaleko švédského pobřeží.

Pátrání po vracích

Znovuobjevení vraku Vasy se datuje rokem 1956. Nález učinil průzkumník Carl Gustav Anders Franzén. Pocházel z lékařské rodiny, studia na Vysoké technické škole nedokončil, neboť ho zcela pohltilo nadšení pro námořní historii, především hledání vraků potopených lodí. K nalezení a vyzvednutí Vasy došlo zejména díky jeho neúnavnému nadšení, propagování a lobování, například i u královského dvora, příslušných úřadů a muzeí. Rovněž z jeho iniciativy vznikl výbor, který sehnal dostatek finančních prostředků a získal podporu státních institucí, takže v pondělí 24. dubna 1961 mohl být vrak válečné lodi Vasa konečně vyzvednut na hladinu. Švédská vláda později rozhodla vybudovat pro něj zcela nové, speciální stálé muzeum. Toto Vasamuseet bylo otevřeno v roce 1990 a patří k nejnavštěvovanějším institucím svého druhu na světě.

Zájem o lodní archeologii vedl i k pátrání po lodi Äpplet. Její vrak poblíž Vaxholmu se nachází ve vojenském ochranném pásmu, kde platí zákaz potápění, kotvení i rybolovu, takže průzkum mohl probíhat pouze ve spolupráci s válečným námořnictvem. Hledání ztížil i fakt, že u vaxholmského vjezdu do Stockholmu bylo potopeno mnoho opotřebovaných lodí, jež měly zablokovat úžiny pro nepřítele. V roce 2019 se tým mořského archeologa Patrika Höglunda předčasně radoval, že našel Äpplet. Nicméně se ukázalo, že se jedná o menší lodě Apollo a Maria z poloviny 17. století. 

Tým námořního archeologa Jima Hanssona nalezl při novém průzkumu v prosinci 2021 větší vrak. V následujícím roce byl prozkoumán, změřen a identifikován jako Äpplet zejména díky existenci dvou dělových palub. Vrak je považován za dobře zachovalý, i když se části dělové paluby zřítily. K identifikaci lodi přispěla rovněž analýza dubového dřeva použitého na stavbu, při níž se zjistilo, že byly pokáceny stromy v okolí Mälarenu v průběhu roku 1627 stejně jako ty, z nichž jsou zhotoveny některé trámy lodi Vasa. Na vyzvednutí vraku Äpplet a neobyčejně náročnou, drahou opravu a konzervaci se zatím nepomýšlí. 

Image

Čtěte také

Lovci vraků objevili v Labradorském moři vrak lodi polárníka Shackletona

Planetární mlhoviny patří k nejkrásnějším útvarům, jaké můžeme ve vesmíru pozorovat. Jsou to sice stopy smrtelných křečí umírajících hvězd podobných Slunci, které prošly fází červeného obra, ale často se povede, že odvržené vnější slupky červeného obra vykreslí fantastické křehké tvary a barvy.

Když se na takovou planetární mlhovinu podívá Webbův dalekohled svou neuvěřitelně výkonnou kamerou NIRCam, odhalí tam doposud neviděné detaily, které posouvají estetický i odborný zážitek s planetární mlhovinou na další úroveň. Tentokrát se zaměřil na bizarně tvarovou planetární mlhovinu NGC 6537, přezdívanou mlhovina Červeného pavouka, kterou pozorujeme v souhvězdí Střelce.

Bílý trpaslík v srdci Červeného pavouka

Na úchvatném snímku Webbova dalekohledu se vyjímá centrální hvězda planetární mlhoviny, které ještě nedávno byla červeným obrem. Teď se z ní stal mladý bílý trpaslík, který podle vědců patří k nejžhavějším svého druhu. Snímek rovněž odhalil, že bílého trpaslíka obklopuje disk žhavého prachu.

Ačkoli je na tomto snímku patrná jen jedna hvězda v centrální části pavouka této mlhoviny, odborníci již nějakou dobu spekulují, že bílý trpaslík tam má nějakého hvězdného partnera. V podobných případech je právě přítomnost takového společníka zodpovědná za výjimečné tvary planetárních mlhovin, když jeho gravitace ovlivňuje chování odvrženého materiálu červeného obra.

Nový snímek poprvé odhaluje celý rozsah planetární mlhoviny, včetně jejích výběžků, které vytvářejí nohy kosmického pavouka. Na snímku jsou znázorněny modře. Ve skutečnosti jde o masivní bubliny plynu, postupně nafukované proudy plynu z oblasti žhavého trpaslíka. Každá z těchto bublin se táhne do vzdálenosti asi 3 světelných let.

Image

Čtěte také

Vesmír plný barev: Pestrobarevné mlhoviny okem Hubbleova dalekohledu

Bez ohledu na nejrůznější politické režimy dlouhodobě platí, že se Německo řadí mezi zbrojní velmoci. Tradičně skvělé pověsti se těšila tamní děla, obrněnce a samozřejmě i jejich kombinace, tedy samohybné nosiče různých zbraní včetně protiletadlových (PL). Německo si v tomto oboru připsalo nemálo prvenství a dalších působivých úspěchů, což prokazuje také fakt, že zkratkové slovo flakpanzer (původně flugabwehrkanonenpanzer) se stalo takřka všeobecně používaným pojmem pro PL obrněnce. Vývoj těchto systémů pokračuje a jejich pořízení zvažuje také česká armáda.

Německé prvenství

Právě Německu patří světové prvenství v oboru panzerů s protivzdušnou výzbrojí, protože roku 1906 předvedla tamní společnost Ehrhardt  (později známější pod názvem Rheinmetall) vůbec první typ této kategorie, jenž obdržel označení Balonenabwehrkanone. Šlo o obrněný automobil s ocelovou karoserií a pohyblivě montovaným 50mm kanonem ráže 50 mm. Císařská armáda ho vyzkoušela, ale kvůli tehdejšímu konzervativnímu smýšlení velitelského sboru zůstalo jen u testů.

Obdobně dopadl i další obrněnec, který v roce 1909 nabídly továrny Krupp a Daimler, na němž se testovalo několik typů kanonů ráže od 57 a 77 mm. Za války se rozsáhle užívaly PL komplety se 77mm kanony na šasi nákladních automobilů, avšak ty většinou nesly pancéřování jen na kapotě motoru.

Německo si ale připsalo ještě jedno prvenství, jelikož v roce 1918 zkonstruovalo též první pásový PL prostředek, příbuzný těžkého tanku A7V. Místo mohutné krabicovité korby však dostal plošinu se dvěma kanony, schopnými pálit na pozemní i vzdušné cíle. Právě u tohoto typu se zřejmě poprvé vyskytl i termín flakpanzer, jelikož se označoval jako Flakpanzer A7V. 

Vznikly tři prototypy – dva nesly dvojici kořistních ruských děl vz. 1902 ráže 76,2 mm, zatímco dochované fotografie třetího exempláře jej zachycují s jedním lehkým polním kanonem 7,7-cm lFK 1896 značky Krupp. Ve své době reprezentoval Flakpanzer A7V progresivní koncepci, avšak vzhledem k rychlému konci války zůstalo jen u zkoušek oněch tří exemplářů. Nezachovaly se žádné dokumenty a tři prototypy putovaly po válce do šrotu, takže neznáme ani přesné parametry. Meziválečný Reichswehr a poté i Wehrmacht testovaly několik samohybných PL systémů, jenže se vesměs jednalo pouze o nákladní vozy nesoucí na korbách lehké protiletadlové kanony. Vznik dalšího flakpanzeru tedy přišel až za druhé světové války.

Doprovázet tanky v terénu

Hitlerova armáda zavedla několik výborných kanonů proti vzdušným cílům, počínaje 2-cm FlaK 30 a FlaK 38 a konče legendárními „osmaosmdesátkami“. S těžkými modely se však počítalo především pro ochranu oblohy nad samotnou Říší, kdežto lehké či střední typy se zpravidla montovaly na tažené  kolové lafety. Německá doktrína totiž sázela na válčení za podmínek vzdušné nadvlády, a proto samohybným PL kanonům nejprve nevěnovala velkou pozornost, neboť spoléhala na schopnosti Luftwaffe. V roce 1941 se ale hledalo využití pro podvozky lehkých tanků či spíše tančíků PzKpfw I, které v základní podobě nesly pouze dva 7,92mm kulomety, čímž se jejich bojová hodnota záhy dostala na minimum. Celkem 24 vozidel PzKpfw I Ausf. A tudíž prošlo konverzí na Flakpanzer I, jež místo původní věže obdržela 2-cm FlaK 38 s pancéřovým štítem. Všechna pak bojovala u jednoho oddílu na východní frontě a Sověti je postupně zničili (poslední z nich asi u Stalingradu). 

Pozornost se poté obrátila k výkonnějším platformám. Řešení na bídl lehký, původně čs. tank PzKpfw 38(t), jehož podvozek užívala také samohybná děla. Od poloviny roku 1943 tedy Němci vyvíjeli prostředek, jenž se začal vyrábět v listopadu 1943 pod označením Flakpanzer 38(t). Na bázi PzKpfw 38(t) Ausf. M se nalézala otevřená nástavba a v ní 20mm kanon FlaK 38, nejefektivnější proti cílům v letové hladině do 500 m, ačkoliv maximální výškový dostřel přesahoval 2 000 m. Kanon efektivně ničil i nepancéřovanou a lehce pancéřovanou techniku a polní opevnění, převážená zásoba činila 1 040 nábojů. Motor Praga poskytoval maximální rychlost 42 km/h a solidní pohyblivost  v terénu. Do února 1944 vzniklo asi 140 kusů, vedle Wehrmachtu rozsáhle užívaných také u Waffen-SS převážně na západní frontě.

Obrněnec pro všechno

Navzdory nepochybným kvalitám představoval Flakpanzer 38(t) jen dočasné řešení. Jeho vývoj od poloviny roku 1943 nebyl náhodou, nýbrž zákonitou odpovědí na měnící se válečnou situaci. Třetí říše utrpěla několik vážných porážek, jež ji přinutily přejít do strategické obrany. Dřívější převaha Luftwaffe se stala minulostí a nadvládu získávaly čím dál víc spojenecké vzdušné síly. Obrněné a mechanizované jednotky s trámovými kříži tedy musely čelit sílícím útokům letadel, působících někdy vyšší ztráty než pozemní síly protivníka. Wehrmacht proto sestavil požadavky na nové prostředky, jež by nabízely pancéřovou ochranu a pohyblivost v terénu na úrovni tanků, protože právě s panzery měly držet krok a bránit je.

Logickou se tudíž stala volba podvozku nejpočetnějšího a nejspolehlivějšího tanku – PzKpfw IV. První zadání navrhovalo využít „čtyřče“ 2-cm Flakvierling 38. Prototyp tedy používal šasi PzKpfw IV bez věže, místo níž se objevila plošina s kanony. Okolo ní se nacházely čtyři sklopné pancéřové desky chránící při přesunech obsluhu. 

Testy působily slibně, ovšem Wehrmacht koncem roku 1943 změnil zadání, když požádal o montáž kanonu 3,7-cm FlaK 43. Firma Krupp, jež projekt realizovala, provedla malé změny platformy a umístila na ni onen 37mm kanon s kadencí 250 ran/min a maximálním výškovým dostřelem 4 800 m. Obrněnec se nazýval Flakpanzerkampfwagen IV, avšak typický vzhled nástavby mu vynesl přezdívku Möbelwagen (stěhovací vůz). Sériová výroba začala v březnu 1944 a do závěru války vzniklo asi 140 exemplářů, jež bojovaly na západní i východní frontě. Jejich malý počet však nestačil a řešení se sklopnými deskami se ukázalo jako nevhodné.

Dva typy s věžemi

Jestliže se Möbelwagen přesouval se zdviženými pláty, trvalo několik minut, než ho vojáci připravili k boji. Sice mohl  jezdit i se sklopeným pancířem, jenže pak obsluha zůstala bez ochrany. Již na jaře 1944 tedy vznikl záměr vyvinout další PL obrněnce, jež by už dostaly otáčivé věže. Snad ve snaze maximálně zohlednit praktické zkušenosti z boje a urychlit dodávky padlo rozhodnutí přidělit projekt nikoliv soukromé firmě, nýbrž armádní jednotce Panzer-Ersatz-und Ausbildungs-Abteilung 15, provádějící servis tanků. Tamní inženýři se okamžitě pustili do práce a v létě 1944 předložili dva návrhy nových flakpanzerů, jež opět využívaly platformu PzKpfw IV, ale měly shora otevřené věže. 

Na zbrojní úřad Wehrmachtu nové návrhy zapůsobily tak silně, že si mezi nimi ani nechtěl vybírat, a tudíž si záhy po rychlých zkouškách jejich prototypů objednal sériovou výrobu obou. Obrněnce se opět označovaly jako Flakpanzerkampfwagen IV, za čímž se ještě nacházelo upřesnění typu výzbroje, kterým se odlišovaly. První modifikace nesla systém, se kterým se původně počítalo už pro Möbelwagen, tedy „čtyřče“ 2-cm Flakvierling 38, které nabízelo impozantní kadenci 1 800 (tedy 4× 450) ran/min. Zbraň se nacházela v devítiboké věži, k dispozici bylo 3 200 nábojů. Vozidlo pak získalo jméno Wirbelwind.

Druhý obrněnec dostal 3,7-cm FlaK 43 se zásobou 1 000 ran v šestiboké věži a stal se známým jako Ostwind. Zmíněný armádní útvar zajišťoval také sériovou výrobu, respektive montáž věží z továrny Deutsche Rohrenwerk na šasi PzKpfw IV, ačkoliv různé zdroje se liší v počtu dodaných kusů, a to zvláště u typu Ostwind. Wehrmacht objednal 100 vozidel, avšak vzniklo jich nejvýše 75, možná jen 44. V případě wirbelwindů zněl kontrakt na 200 kusů, z nichž bylo předáno patrně 122. Malý počet znamenal velké štěstí pro Spojence, jelikož oba typy reprezentovaly vysoce účinné zbraně nejen proti vzdušným, ale i pozemním cílům.

S konvoji na cestách

Účinnost „čtyřčat“ 2-cm Flakvierling 38 prokazuje i zrod dalšího obrněnce s touto výzbrojí, avšak na sovětském podvozku. Do německých rukou totiž padlo větší množství T-34, z nichž některé sloužily pod hákovými kříži v původní roli, zatímco jiné přebíraly pomocné funkce. „Čtyřiatřicítky“ se zničenými věžemi tedy zastávaly úkoly tahačů a vyprošťovacích vozidel, některé se ale změnily na nosiče zbraní. Několik „téček“ se takto přeměnilo na Flakpanzery T-34(r), když na korby dostaly provizorní nástavby s výše popsanými „čtyřčaty“. Jednalo se o improvizaci, údajně celkem efektivní, ačkoliv existuje jen minimum konkrétních informací o použití.

Systém 2-cm Flakvierling 38 se uplatnil také u další kategorie obrněnců navazující na pokusy prováděné Reichswehrem. Výše popsané flakpanzery totiž doprovázely zejména tanková či mechanizovaná vojska, ale spojenecká letadla napadala i zásobovací konvoje nákladních vozů, pro jejichž ochranu nemělo smysl užívat drahé, složité a pomalé pásové systémy. Začaly tedy dodávky flakwagenů – nákladních vozů s pancéřovými řidičskými budkami a PL kanony. Nejčastěji šlo o Mercedes-Benz L 4500, méně pak o typ Büssing-NAG. Na korbu se sklopnými bočnicemi se zpočátku montovala 20mm „čtyřčata“, později se přešlo na 3,7-cm FlaK 36 a nakonec se instalovaly 5-cm FlaK 41 s výškovým dosahem 3 000 m.

Za zmínku stojí rovněž působivý Flakwagen VOMAG  s autobusovým podvozkem, na němž se nacházel legendární 88mm kanon FlaK 36, tato kombinace ovšem postrádala pancíř, a tak ani nepatřila mezi obrněnce. Pro všechny flakwageny ale platí, že lze narazit pouze na malé střípky zpráv o jejich reálném bojovém nasazení.

Image

Čtěte také

Hitlerův protiletadlový gigant: Zapomenutý kanon 12,8-cm Flakzwilling 40/2

Na podzim loňského roku (2024) byl ve vesnici Wolkertshofen v Bavorsku při stavebních pracích objeven masivní kamenný kruh s průměrem 12 metrů. Pochází z doby Římské říše a zřejmě byl součástí hrobu. Kruh přiléhal ke kamennému čtverci, na němž kdysi stála socha nebo náhrobek.

Hrob byl vybudován vedle římské silnice. V té době byla dotyčná oblast součástí římské provincie Raetie. Podobné pohřební stavby či mohyly se nacházejí v Itálii i v dalších částech bývalé Římské říše, ale na území dnešního Německa šlo o zcela výjimečný nález. Mohyly se tam stavěly, ale mnohem dříve, ještě před příchodem Římanů.

Úplně prázdný hrob

Největším překvapením pro archeology ale bylo, že tento římský hrob byl zcela prázdný. Nenašli v něm prakticky nic, žádného zemřelého ani pohřební předměty. Badatelé se domnívají, že tato stavba mohla sloužit jako pocta či připomínka pro někoho, kdo byl pohřbený někde jinde. Takovým hrobům se říká kenotaf a jejich budovaní nebylo v Římské říši ani v řadě dalších zemí, včetně Řecka, Egypta nebo nověji Indie zase tak výjimečné. Kenotafy se používaly například pro uctění zemřelých ve vzdálených zemích nebo třeba hrdinů, kteří byli pohřbeni jinde nebo se jejich tělo nenašlo.

Vzhledem k tomu, že se hrob nacházel přímo u důležité římské komunikace, muselo jít velmi významnou poctu pro zemřelého. Hrob i jeho okolí teď čeká další výzkum. Mohl by přispět k lepšímu pochopení Římanů, kteří tehdy žili na území Bavorska a jejich každodenního života.

Image

Čtěte také

Antická studna v Chorvatsku ukrývala padlé římské legionáře z dávné bitvy