Orla jestřábího (Aguila fasciata) jsem poprvé sledoval někdy před patnácti lety ve filmu o španělských dravcích. V paměti mi ihned utkvěly jeho úžasné lovecké schopnosti a skutečně dravčí vzhled. V reálu jsem měl možnost vidět tohoto brilantního lovce před deseti lety na naší první výpravě do Španělska. Setkání to ovšem byla krátká a vzdálenost vhodná maximálně na pozorování dalekohledem. Až při naší další cestě do této hornaté země jsme od španělských ornitologů dostali nabídku využít pro pozorování orlů jejich fotografický kryt.

Neodolatelná návnada

Přímo nad prudkým, asi stometrovým srázem do údolí, jímž protéká říčka Flúmen, maskujeme Honzu do malého stanu, který ještě pokrýváme jalovcovými větvemi. Když udělám několik kroků dozadu, naprosto ztrácím přehled o tom, kde je zamaskován. Další důležitou částí plánu je kořist. Na hranu srázu, přímo pod staré větve, kam orli velmi rádi sedávají, proto spolu se španělskými ornitology připravujeme holuba. Tito hojní ptáci jsou odchytáváni na katedrálách okolních měst, kde ničí historické stavby. Jako dravčí potrava jsou použiti především zranění a různě deformovaní jedinci. Někdy je do teritoria dravců potenciální kořist přilákána na zrní.

Do karet nám hraje několik faktů, které způsobují, že orli mají problém s nedostatkem potravy. Populace králíků je zdecimovaná myxomatózou a bažantovité orebice jsou loveckou zvěří španělských lovců. A lov je v této části Španělska opravdu velkým fenoménem. Šance, že dnes orli přiletí, je proto poměrně vysoká. Loučíme se s Honzou a já mu trochu závidím, že do krytu může jako první. O jeho přednostním právu rozhodla náhoda v podobě dětské hry kámen-nůžky-papír. Další poměrně atypické chování orlů popisuje on sám.

Útok jen tak mimochodem

„Usedám do malého maskovacího stanu, který už ze vzdálenosti několika metrů není k rozpoznání od jalovcového houští. Kryt se nachází na hraně útesu a je odtud výhled snad na celé předhůří Pyrenejí. Zřejmě jej oceňují i orli, pro které je tady navíc připravená svačina v podobě holuba. Čekám. Prosincové slunce hřeje do zad, vůně jalovců uspává a já trochu ztrácím pozornost. Najednou slyším pleskání holubích křídel, vidím velký stín a za ním hned druhý. Jsou tady. Pár orlů usedá na vzdálenější větev.“

„Jako první se odhodlává samec a útočí na holuba. Nejde ovšem o nijak prudký útok, jak jsem očekával. Samec přistává kousek za holubem a finální útok provádí v podstatě z chůze s roztaženými křídly.“

Nové děvče na scéně

„Samec je evidentně ostřílený pirát, který své území brání již několik let. Pravděpodobně tušil, že kořist nemůže uprchnout, a proto se ani při ataku nenamáhal víc, než bylo nutné. Škube holubí peří a začíná se krmit. I na vzdálenost čtyřiceti metrů a přes mírný vítr slyším, jak trhá kusy masa.“

„Asi po čtvrt hodině si pro svůj díl přiletí i samice. Už toho na ni moc nezbylo, jeden holub je přece jen pro dva orly málo. U dravců je neobvyklé, že samec žere jako první a samice čeká. V tomto případě je důvodem zřejmě fakt, že družka je velmi mladá. Na rozdíl od výrazně staršího samce ještě není ani úplně vybarvená, takže jí zřejmě ještě nebylo více než pět let. Od našich španělských přátel se později dovídáme, že samec ji na své území přivedl asi dva měsíce poté, co se ztratila jeho původní partnerka. Orli se po obědě usadili na větve a postupně se očistili. Pak se na svých křídlech snesli do údolí. V jejich přítomnosti jsem pobyl bezmála hodinu a bylo to pro mě neskutečný zážitek.“

U společného stolu

Druhý den byla řada na mně a já se těšil, že se mi orli předvedou stejně jako Honzovi. Znovu probíhá maskování, které nyní pozoruji zevnitř. Připravuju si fotoaparáty, horký čaj v termosce mám na dosah ruky. Je to rutina, k níž patří v prvé řadě dlouhé a někdy vyčerpávající čekání. Orli mi ale nedávají šanci, abych dnes jen začal být netrpělivý. Ještě snad ani nedozněl zvuk motoru odjíždějícího auta a dravci jsou tu.

Samička předvedla nádherný nálet na holuba. Těsně nad terénem se přiřítí na hranu svahu, stisk mohutnými pařáty a holub to má spočítáno. Tentokrát tedy jako první útočila samička a oba ptáci se krmili současně. Orli se mi předvedli v krásném ranním slunci a odlétli pro ně typickým způsobem. Vrhli se oba střemhlav do údolí a těsně kopírovali terén. Naposled jsem je zahlédl, jak sedí na protilehlé skále.

V podhradí orlů skalních

Dvojice, kterou jsme v posledních dvou dnech měli možnost vidět, je posledním párem orlů jestřábích v této oblasti. Jejich teritorium zahrnuje několik kilometrů podél řeky a z okolních kopců je velmi dobře rozpoznatelné. Mezi orlím územím je jakési nárazníkové pásmo tvořené rovinou, kde jsou pole a pastviny. O necelý kilometr dále se již zvedají kopce, království orlů skalních.

TIP: Orel mořský: Pozvolný návrat největšího dravce Česka

Pro mladé orly jestřábí je velmi obtížné najít volné teritorium přiléhající k horám, které ještě neobsadili větší orli skalní. Můžeme jen doufat, že pár zahnízdí a přivede na svět novou generaci. A ti si najdou své místo mezi ostatním majestátními dravci Pyrenejí.

V dnešní době se často stává, že se v nádržích a jezerech namnoží vodní květ s toxickými sinicemi. Čím dříve se o tom dozvědí úřady, tím lépe pro zdraví a bezpečí obyvatel. Proto nizozemští odborníci vyvinuli nový typ dronu, který dokáže autonomně létat k vodě, odebírat vzorky vody a přímo na místě pak tuto vodu analyzovat.

Dron nese jméno Pelican a jde o obojživelnou kvadrikoptéru, která dokáže přistát na vodní hladině a opět z ní zase vzlétne. K nádrži nebo jezeru Pelican přijede s dodávkou. Když dorazí na místo určení, automaticky odstartuje a přelétává nad vodní hladinou. Přitom sleduje vodu hyperspektrální kamerou a hledá případné problémy, jako například vodní květ.

TIP: Robotická „létající ryba“ využívá k raketovému pohonu vodu z prostředí

Pokud Pelican najde vodní květ nebo něco podobné, přistane na vodě a odebere vzorek vody. V budoucnu by se Pelican možná mohl i potápět a odebírat vzorky vody z větší hloubky. Když se dron vrátí zpět na dodávku, tak autonomně přistane na přenosném zařízení CytoSense, do kterého napustí odebranou vodu. Cytosense za pár minut vzorek vodu proskenuje a data nahraje na server, kde budou dostupná k dalším analýzám.

Minulý víkend se opět běžel nejslavnější a také nejnáročnější český dostih – Velká pardubická steeplechase. Ve všech dosavadních 128 ročnících se na hřbetech vítězných koní vezli muži. Výjimkou se stal rok 1937, kdy poprvé a zatím naposled vyhrála žena – Marie Immaculata Brandisová neboli jednoduše Lata. Od té doby ji mohlo napodobit celkem šest jezdkyň, žádná se však na první příčku neprobojovala: Nejúspěšnější byla v 60. letech Eva Palyzová, která dojela dvakrát druhá. Fakt, že ani současná éra zmíněného sportu nepřeje početnějšímu zástupu vítězek, jen podtrhuje neobvyklost výkonu Brandisové – v jejím světě bylo totiž netradiční mezi muže vůbec vstoupit, natož je porazit. 

Co není zakázáno, je povoleno

S nápadem změřit jezdecké dovednosti se zkušenými kavalíry přišel Latin vzdálený bratranec Zdenko Radslav Kinský, který na rodinném zámku pečoval o chov plemene tohoto hraběcího rodu. Jednalo se o odvážnou myšlenku, neboť jezdecký sport se v té době považoval za něco zcela nevhodného pro něžné pohlaví. A Velká pardubická v minulosti už opakovaně prokázala, jak nebezpečná může být i pro ostřílené muže. 

Není tedy divu, že jakmile se o Latině plánované účasti doslechli ostatní přihlášení, podali rozhořčený protest k Československému Jockey Clubu. V jeho čele byl ovšem právě Kinský, takže stížnosti spadly pod stůl. A aby si své rozhodnutí stát za sestřenkou ještě pojistil, nechal si zaslat oficiální povolení od britského Královského Jockey Clubu. Jeho zástupci mu odpověděli dopisem, v němž uvedli: „Není-li účast ženy v tomto závodě výslovně zakázána, pak nevidíme důvod, proč by startovat nemohla.“ 

Ze sedla a zpátky

Navzdory kritice, pohrdání i obavám tak odvážná mladá aristokratka skutečně jako první žena v historii zamířila roku 1927 na start. Pokud však Zdenko očekával, že Lata soupeřům vytře zrak, musel si zatím nechat zajít chuť. Ze třinácti startujících dojela na klisně Nevěstě jako poslední. O neúspěchu však hovořit nelze, neboť během závodu spadla na obávaném Taxisově příkopu – přesto se vyškrábala zpět do sedla a pokračovala dál. 

Ačkoliv proťala cílovou pásku jako poslední, na závodění nezanevřela a během následujících deseti let vynechala pouhé tři ročníky slavného dostihu: Trať pokaždé zvládla celou a nikdy neskončila na horším než pátém místě. Mohlo ji tak mrzet snad jen to, že ji v hledišti už nevidí její otec, hrabě Leopold Brandis, který zemřel roku 1928. Jemu totiž vděčila za jezdeckou vášeň, jež jí přinesla slávu. 

Leopold vedl k lásce ke koním všechny své děti. Lata spolu se svým dvojčetem Marií Kristýnou a dalšími sedmi sourozenci vyrůstala na rodinném zámečku v Řitce u Prahy. A když děti dospívaly, starousedlíkům se den co den naskýtal pohled na houf hraběcích potomků cválajících směrem k Velké Chuchli, kde se roku 1906 otevřel nový dostihový stadion. 

Norma to dokáže

Ke svému triumfu si Lata nemohla vybrat lepší čas: Atmosféra v předvečer druhé světové války jiskřila napětím a nepřátelstvím zejména vůči německým závodníkům, kteří v předchozích šesti ročnících zvítězili celkem pětkrát a také v roce 1937 patřili k favoritům. Na pravidelnou účast Laty Brandisové si organizátoři již zřejmě zvykli. Přestože však byla zkušenou jezdkyní, s jejím vítězstvím nepočítal nejspíš nikdo ze zhruba čtyřicetitisícového davu, který se toho dne u pardubického závodiště sešel. Nejvíc se sázelo na favority v německých barvách: vítěze předchozích dvou klání Herolda vedeného Oskarem Lengnikem, případně Quixii v sedle s obávaným Willibaldem Schlagbaumem. 

Česká jezdkyně v červenobílém dresu mezi nimi působila jako zjevení. Z tribun byla nepřehlédnutelná nejen díky výrazným pruhům svého trikotu, ale také zásluhou klisny Normy, jež se narodila s ojedinělým světlým zbarvením typu isabela. V Pardubicích ji Lata poprvé sedlala v roce 1933 a o čtyři roky později trvala na tom, že chce dát oblíbenému koni další šanci – přestože ji Zdenko už plánoval poslat „do důchodu“ a zařadit do chovu. V předchozím ročníku, který Lata vynechala, skončila Norma s italským žokejem Pogliagou pátá a pro rok 1937 ji Kinský zamýšlel nahradit Čibukem. Lata se však proti jeho záměru postavila: Byla si – zřejmě už jako jediná – jistá, že Norma dokáže vyhrát. A měla pravdu.

Ať žije naše slečna!

Z patnácti startujících koní jich závod dokončilo deset. Když Norma prolétla cílovou rovinkou jako první a o celých sedm délek za sebou nechala i zkušenější favority, vybuchl dav nadšením, jež nebralo konce. Svým triumfem Lata nejen dokázala, že mohou ženy soupeřit s žokeji, ale především vzedmula v českém národě gigantickou vlnu soudržnosti. Podle dobových novinových článků kráčeli skandující diváci v průvodu Pardubicemi a provolávali slávu „naší slečně“. 

Právě na tyto okamžiky Lata později vzpomínala snad ještě raději než na průběh samotného závodu, který tentokrát absolvovala zcela čistě a bez pádu. „To pro mě byla nejlepší odměna,“ popsala v jednom z rozhovorů – dokonce větší než výhra ve výši 108 tisíc tehdejších korun. O slavném vítězství psaly noviny po celé Evropě a Lata pak ještě dlouho dostávala od fanoušků stovky dopisů. 

Hořký konec kariéry

Ačkoliv chtěla své jezdecké umění dál rozvíjet, druhá světová válka její plány zmařila. Když se pak v roce 1946 konečně uskutečnil další ročník Velké pardubické, stárnoucí jezdkyně už nedokázala na své předchozí úspěchy navázat. Poprvé v kariéře závod nedojela a skončila zraněná po pádu. Tehdy však již měla docela jiné starosti: Nacisté převedli veškerý majetek rodu Brandisů pod nucenou správu, neboť se Lata a její rodina přihlásili k českému původu. Po komunistickém převratu v roce 1948 jim pak stát všechno znárodnil. 

TIP: První turistka Evropy: Celia Fiennesová zvládla na koni nepřekonatelnou vzdálenost

Definitivní tečku za Latinou jezdeckou kariérou učinil roku 1949, v jejích 51 letech, hrůzný pád na Hadím příkopu při pardubickém Memoriálu Kinského, načež až do smrti chodila o holi. Závěr života strávila v invalidním důchodu a měsíčně od státu dostávala tři sta korun. Ze zámečku v Řitce se spolu se sestrami Kristýnou a Janou musely na příkaz komunistické vlády vystěhovat do tzv. Kadláčkovy chaty u nedalekého Bojova, kde nebyla elektřina ani voda. Lata tam zůstala až do Kristýniny smrti, poté už ji doma nic nedrželo a dovolila synovci Ernstu Haanovi, aby ji odvezl k sobě do Rakouska. Tam pak v nedožitých 86 letech podlehla zápalu plic. 

Khmerská říše byla mezi 9. a 14. stoletím našeho letopočtu největší říší Jihovýchodní Asie. Nejznámější památkou této říše jsou ruiny hlavního města Angkor se slavnými chrámovými komplexy. Dávní Khmerové ale zanechali i jiné památky. Asi 40 kilometrů severně od Angkoru se rozkládalo prastaré město Mahendraparvata, které vzniklo asi 350 let před Angkorem a bývalo jedním z hlavních měst v počátcích Khmerské říše.

Přibližná poloha města Mahendraparvata byla známa již celá desetiletí, ale dnes je jeho naprostá většina zarostlá pralesem nebo se nachází v podzemí. Odborníci znali jen pár roztroušených ruin a v průzkumu jim navíc bránily miny z nedávné neklidné minulosti Kambodži. Mahendraparvata tak pro ně představovala záhadu. Zvrat přineslo až použití laserové technologie LiDARu, která je skvělá pro letecké snímkování podobných lokalit.

TIP: Laserové snímkování odhaluje tajemství starodávných měst v Kambodži

Archeologové více než 1 200 let staré město Mahendraparvata LiDARem detailně zmapovali. Odkryli oblast města a přilehlých staveb o celkové rozloze asi 50 kilometrů čtverečních. Objevili přitom téměř 600 významných archeologických prvků. Z jejich výzkumů mimo jiné vyplývá, že Mahendraparvata byla zřejmě prvním velkým městem světa, které bylo naplánováno a postaveno podle čtvercové sítě.

V sedmdesátých letech minulého století NASA vyslala na Mars dvě sondy Viking. Úspěšně přistály na povrchu rudé planety, kde zjistily mnoho zajímavého. Mimo jiné tam pátraly po místním životě, pomocí série relativně jednoduchých experimentů. Jeden z těchto experimentů nejprve vyšel jako pozitivní. Později se však jeho výsledky lišily a NASA experiment prohlásila za nepřesvědčivý.

Šlo o experiment nazvaný „Labeled Release“. Spočíval v tom, že sondy Viking nejprve nabraly vzorek marťanského substrátu a pak do něj přidaly roztok se živinami, které byly značené radioizotopem uhlíku. Zařízení pak sledovalo, jestli se v experimentu uvolňují plyny s radioaktivně značeným uhlíkem, což by podle vědců ukazovalo na přítomnost organismů, které zpracovaly živiny.

Experimenty sond Viking na Marsu

Jedna sonda Viking nabrala substrát na osluněném místě, druhá sonda pod kamenem. Oba experimenty hlásily detekci radioaktivně značených plynů. Když ale sondy zopakovaly experiment se stejným vzorkem po týdnu, tak už nedetekovaly nic. Odborníci NASA tehdy dospěli k závěru, že výsledky experimentu nic neříkají. Protože jiný experiment nedetekoval žádné organické látky, tak podle NASA v případě pozitivních výsledků šlo o chemickou reakci nebiologického původu.

TIP: Opožděný objev: NASA nejspíš omylem přehlédla důkazy o životě na Marsu

Jeden z tehdejších experimentátorů Gilbert Levin je ovšem přesvědčený, že tehdy vlastně objevili život na Marsu. Podle něj pro to svědčí rovněž řada nepřímých důkazů, a také zatím nikdo nevyloučil možnost, že by na Marsu život být mohl. Něco takového se ale dokazuje velmi obtížně.

Levinův názor je spíše okrajový a zatím neexistuje žádný spolehlivý důkaz o organismech na Marsu. V posledních letech se ale objevují další náznaky potvrzující teorii života na rudé planetě. Rover Curiosity zde například loni objevil organické látky a nedávno zase sedimenty, které napovídají, že Mars byl kdysi pokrytý solnými jezery.

Sovětský stíhací letoun MiG-15 nesporně reprezentoval výbornou konstrukci, a ačkoli stárl, jeho základní koncepční filozofie se stále jevila jako vysoce perspektivní. Konstruktéři Arťom Mikojan a Michail Gurjevič se proto rozhodli pro hloubkovou evoluci „patnáctky“, jež dostala mimo jiné prodloužený trup nebo přepracované křídlo s větším úhlem šípu.

Předchozí část: Rachot kanonů na vietnamském nebi: F-8 Crusader vs. MiG-17 (1)

Zůstal zachován původní proudový motor Klimov VK-1, jenž v SSSR vznikl v podstatě jako nelicenční kopie britského agregátu Rolls-Royce Nene. Shodná zůstala také impozantní výzbroj, která prokazovala, že se „patnáctka“ zrodila hlavně jako přepadový stíhač pro ničení bombardérů. Výzbroj, kterou nesl též její nástupce, tak zahrnovala dva 23mm kanony NR-23 a jeden 37mm kanon NS-37.

Vietnamci cvičili také v ČSSR 

Nový letoun s názvem MiG-17 poprvé odstartoval 14. ledna 1950 a do výzbroje sovětského letectva byl zařazen v říjnu 1952, tedy ještě během korejské války. Do té však nezasáhl a svůj „křest ohněm“ absolvoval v roce 1958 ve službách čínského letectva nad Tchajwanskou úžinou. Dva roky poté zahájili výcvik na tomto letadle i první piloti z Vietnamské demokratické republiky. Většina cvičila přímo v Sovětském svazu, ale část se učila i v Československu a v Číně. Jejich výcvik byl dlouhý a důkladný, často však také hodně schematický a zatížený nezbytnou ideologickou „masáží“.

Pro vietnamské piloty reprezentovalo komplikaci též jejich většinou nízké vzdělání a jazyková bariéra vůči instruktorům. Sovětští piloti měli sklon hledět na letce ze zemí třetího světa značně přezíravě, avšak Vietnamce řadili mezi ty nejschopnější a objevili mezi nimi řadu skutečně nadaných osobností. Někdy se vyskytuje také tvrzení, že se v kokpitech vietnamských MiG-17 pouštěli do akce i Sověti nebo Číňané, avšak důkazy o tom dosud neexistují. Nesporná je naopak účast Severokorejců, kteří létali u 923. stíhacího pluku a z nichž nejméně 12 ve vietnamské válce padlo. 

Plusy a minusy „sedmnáctky“ 

Severokorejci se pochopitelně mohli pochlubit velmi cennými bojovými zkušenostmi, neboť v době propuknutí bojů nad Vietnamem měli za sebou již více než dekádu létání na typech MiG-15 a MiG-17, v nichž absolvovali spoustu reálných vzdušných soubojů. Fakt, že se tyto stíhačky zrodily hlavně jako ničitelé bombardérů, by mohl vést k mylným představám o jejich výkonech. Jednalo se totiž o velmi lehké a kompaktně řešené stroje, které se vyznačovaly výbornou obratností.

S nástupem verze MiG-17F, která měla motor s přídavným spalováním, se dramaticky zlepšila stoupavost, byť maximální rychlost zůstala téměř stejná. „Sedmnáctka“ dokázala snášet dost velká bojová poškození a nabízela dobrý rozhled z kokpitu, zatímco mezi nevýhody se řadila skutečnost, že stroj nebyl příliš „poslušný“ při vertikálních manévrech. V případě asijských pilotů také občas vadila slabá tělesná konstituce, kvůli níž mívali problémy s obsluhou mnohdy opravdu tuhých ovládacích prvků, zejména při vysokých rychlostech a přetíženích.

Oblíbené u personálu

Palebná síla trojice kanonů byla obrovská, ale hodila se skutečně spíše k ničení bombardérů, neboť v manévrových bojích se dosti obtížně mířilo. Oba typy zbraní měly samozřejmě i zcela odlišné balistické parametry, takže střílet ze všech tří kanonů současně nemělo mnoho smyslu. MiG-17 mohl nosit i pumy a neřízené rakety, do přepadové verze MiG-17PF byl vestavěn i radiolokátor Izumrud a obměna MiG-17PFU nesla čtyři řízené střely vzduch–vzduch K-5, přestože (stejně jako u prvních verzí amerických AIM-9 ) šlo o zbraně s velmi diskutabilní bojovou hodnotou.

Z výhod MiG-17 lze uvést ještě mimořádně snadnou údržbu, díky níž dovedla secvičená obsluha letadlo po návratu z akce zkontrolovat, dotankovat, vyzbrojit a připravit na další start za pouhých 20 minut. Také to přispělo k velké oblibě „sedmnáctek“ u personálu a o odolnosti tohoto stroje dosti vypovídá skutečnost, že v několika afrických státech létá ještě dnes. 

Měření sil

Ačkoliv typy F-8 a MiG-17 působí na pohled hodně odlišně, ve skutečnosti lze uvést i několik jejich shodných nebo podobných znaků. Jde například o fakt, že oba vznikly na základě zkušeností s prvními poválečnými tryskovými stroji. Oba také patřily do kategorie, o níž se tehdy chybně tvrdilo, že je odsouzena k brzkému zániku, totiž do kategorie „klasických“ stíhaček s vysokou obratností a silnou hlavňovou výzbrojí. Ostatně to byly právě souboje nad Vietnamem, které velmi jasně ukázaly, že předpovědi absolutní dominance řízených střel jsou mylné a že stíhačka pořád potřebuje také kanon(y).

První řízené rakety byly až tragikomicky nespolehlivé a totéž často platilo o radiolokátorech, na které se ve chvatu a chaosu bojové situace stejně moc spoléhat nedalo. MiG-17 disponoval daleko větší ničivou sílou, ale jeho kanony byly málo přesné. Nabízel celkově větší obratnost a lepší rozhled z kokpitu, zatímco z hlediska rychlosti, stoupavosti a dostupu jasně dominoval „křižák“. V jeho prospěch mluvily také rakety AIM-9, tedy když právě fungovaly. Necháme-li hovořit čísla, pak piloti F-8 sestřelili celkově 18 vietnamských stíhaček (další dva nároky jsou sporné), z čehož nejméně 14 tvořily letouny MiG-17, kdežto piloti vietnamských „sedmnáctek“ mají na oficiálním kontě tři sestřelené F-8, kromě nichž si (bez potvrzení) nárokují dalších osm.

TIP: Od vrtule po rychlost zvuku: Šest generací proudových letadel

Výsledky jsou tak poměrně jasné, ovšem (stejně jako v případě bojů nad Koreou) je třeba zdůraznit, že klíčovou roli zde sehrály kvality pilotů. V kokpitech F-8 prostě většinou seděli lépe vycvičení muži, kteří častěji slavili ve vzdušném boji vítězství, avšak pokud se někdy střetli se „sedmnáctkou“ ovládanou schopným vietnamským pilotem, pak se na obloze mohlo odehrát vskutku vyrovnané střetnutí, ve kterém rozhodovalo umění agresivně manévrovat a přesně střílet.

Na počátku portugalského zlatého věku bylo… zlato. Ložiska tohoto drahého kovu objevená v devadesátých letech 17. století v oblasti Minas Gerais v jihovýchodní Brazílii způsobila zlatou horečku a proměnila portugalskou říši v jednoho z největších světových producentů žlutého kovu. Svého postavení však nedokázalo využít k zajištění trvalé prosperity a ani se z něj dlouho netěšilo. 

Velké zemětřesení

Prosperita portugalské říše byla poprvé ohrožena již třicet let po objevu zlatých ložisek, když se vyčerpaly nejpřístupnější brazilské doly a cena zlata začala stoupat. Záhy však byly objeveny nové, ale rovněž krátkodobé zdroje bohatství – brazilská naleziště diamantů. Daň z diamantů přispěla k lesku dvora a den zúčtování byl opět odložen. Na obchod s diamanty měl monopol nizozemský konzul v Lisabonu, který organizoval dopravu do diamantových domů v Amsterdamu specializovaných na broušení a leštění drahých kamenů.

Život z nerostného bohatství pokračoval až do smrti krále Jana V. v roce 1750. Ministři jeho následovníka, Josefa I., pak dostali za úkol vyřešit staronový problém: zlepšit portugalské domácí hospodářství dřív, než se obchod s Brazílií stane méně výnosným. Avšak dříve, než došlo k realizaci těchto reforem, 1. listopadu 1755, o svátku Všech svatých, v 9 hodin 40 minut život Lisabonu a celé země tvrdě zasáhlo velké zemětřesení. 

Šlo o největší přírodní katastrofu v Evropě 18. století. Z populace hlavního města odhadované na 200 až 275 tisíc obyvatel zahynulo 30 až 40 tisíc lidí. V pobřežních oblastech bylo mnoho lidí zabito v důsledku tsunami. Asi 85 % staveb se zřítilo a pod sutinami zůstalo veškeré bohatství obchodníků. V troskách zmizel palác Ribeira, nemocnice Real de Todos os Santos, přístavní celnice i anglická faktorie. Královská rodina uprchla na venkov a několik týdnů tam tábořila, neboť se neodvažovala žít pod pevnou střechou.

TIP: Katastrofy, které změnily svět: Zemětřesení v čínském Tchang-šanu

Protože Lisabon patřil k největším městům v Evropě, katastrofa šokovala celý kontinent a zanechala hlubokou stopu v jeho kolektivní psychice. Církev si lámala hlavu, proč zemětřesení začalo zrovna během mše o svátku Všech svatých a postihlo tolik věřících. O jeho příčinách a souvislostech diskutovali neméně i velcí myslitelé osvícenství. Krátce po katastrofě Voltaire napsal dlouhou Poême sur le désastre de Lisbonne a zmínil se o ní i v románu Candide z roku 1759. Zlatý věk Portugalska skončil.

Letovisko Conrad Maldives Rangali Island patří mezi neluxusnější na světě. Resort, který se rozkládá na soukromých ostrůvcích na Maledivách, se pyšní několika primáty – jako první zde postavili apartmány na chůdách nad mořskou hladinou a jako první přišli s podmořskou restaurací. Od loňského roku je zde movitým zájemcům k dispozici i luxusní podmořský apartmán.

Apartmán Muraka, což v místním jazyce znamená „korál“, je vlastně dvoupatrová stavba, částečně ponořená pod hladinou Indického oceánu. Velkoformátová okna v ložnici, obývacím pokoji, a dokonce i v koupelně tak díky tomu nabízejí ohromující výhled na dění pět metrů pod hladinu oceánu. Můžete zde usínat obklopeni mořským životem, snídat i večeřet spolu s rybami a přes den vystoupat na střešní terasu, která ční nad úroveň vody.

TIP: Rajský ostrov: Skluzavkou mezi žraloky

Stavba luxusního apartmánu vyšla na 15 milionů dolarů (v přepočtu zhruba 340 milionů korun) a ani cena za nocleh zde není pro každého. Pokud ale toužíte po nevšedním zážitku, maledivský resort je vám k dispozici za 50 tisíc dolarů za jednu noc (1,1 milionu korun).

Transplantace kůže je náročný chirurgický zákrok a vědcům se ještě nepovedlo vytvořit její dokonalou umělou náhradu. Proto se nejčastěji přistupuje k takzvané autotransplantaci neboli odběru kožního štěpu. V případě rozsáhlých a hlubokých popálenin se ale k prvotní péči využívá kůže mrtvých dárců, na kterou obvykle navazuje autotransplantace. 

Vědci a lékaři se již dlouhou dobu snaží vyvinout technologii, která by umožnila používat k léčbě popálenin živou kůži z prasat. Američtí odborníci vyšlechtili geneticky upravená prasata, jejichž kůže je pro lidský imunitní systém přijatelnější, než kůže běžných prasat. Tato prasata teď využívá společnost  XenoTherapeutics, která vyvinula jako komerční produkt štěpy s živou prasečí kůží Xeno-Skin.

TIP: Bioinženýři vypěstovali plíce a transplantovali je do dospělého prasete

V americké nemocnici Massachusetts General Hospital nedávno použili jeden ze štěpů Xeno-Skin poprvé k léčbě lidského pacienta. Lékaři pacientovi přiložili pěticentimetrový štěp na popálené místo Xeno-Skin hned vedle klasického většího štěpu z mrtvého dárce. Po pěti dnech poranění zkontrolovali a zjistili, že Xeno-Skin zajistí stejně dobré hojení popáleniny, jako kůže z mrtvého dárce. Podle vědců můžeme v dohledné době čekat velký rozvoj léčby založené na transplantacích kůže a dalších orgánů z geneticky upravených prasat.

Devadesát devět procent veškerého sladkovodního ledu na Zemi se nachází v Grónsku a v Antarktidě. Přestože jde o zásoby na stovky až tisíce let, postupně tato zásoba odtává a mizí v oceánech. Co by se stalo, kdyby veškerý tento sladkovodní led přes noc roztál?

Zatímco bychom spali

Zatímco bychom spali, zvýšila by se hladina oceánů o 66 metrů. Pobřežní města a velkoměsta jako například New York, Šanghaj a Londýn by zmizela pod apokalyptickou záplavou a spolu s nimi i domovy zhruba 40 procent světové populace.

Další apokalypsa, tentokrát méně zřetelná, by se odehrála v podzemí. Stoupající hladina slané vody by zasáhla množství zdrojů sladké podzemní vody. To by zničilo zásobárny pitné vody, zemědělské zavlažovací systémy i chladicí systémy elektráren. Ohromný příval sladké vody z roztátých ledovců do oceánu by také zásadním způsobem narušil mořské proudy. A s nimi není radno si zahrávat. Mají velký vliv na klima a důsledky změn mořského proudění by byly nejspíše nedozírné. 

Pokud by roztálo i poslední procento sladkovodního ledu, jehož část se ukrývá v ledovcích ve vnitrozemí, prostředí na Zemi by dostalo těžký zásah toxickými chemikáliemi, včetně například DDT, které během minulých let zamrzly do ledu. Jedy z těchto ledových trezorů by se dostaly do jezer a podzemních vod.

TIP: Oceány se oteplují mnohem rychleji, než jsme předpokládali, varují vědci

Další část zásob sladkovodního ledu ukrývá arktická tundra v podobě permafrostu. Také ten je vysoce kontaminován především rtutí. Vědci odhadují, že rtuti je v permafrostu více než kdekoli jinde na světě. Permafrost je také zásobárnou látek, jejichž uvolnění by zesílilo skleníkový efekt tak, že by globální teplota na Zemi mohla stoupnout až o 3,5 °C. V důsledku vyšší teploty by docházelo k většímu odpařování vody a tím i k častějšímu výskytu bouří, povodní a hurikánů.