Na přelomu 60. a 70. let začali sovětští konstruktéři pracovat na hlavním bojovém tanku T-80, který vycházel z T-64 a měl čelit i nejmodernějším západním typům. Generálové prosadili osazení stroje přelomovou plynovou turbínou, jejíž produkce se záhy ukázala jako dražší a náročnější, než kdokoliv očekával. Navíc měla obrovskou spotřebu paliva, takže sériové tanky zavedené do služby roku 1976 vykazovaly dojezd pod 300 km. Náklady na výrobu se vyšplhaly do závratných výšin, objednávky sovětské a posléze i ruské armády zůstaly za očekáváním a T-80 se prosadil hlavně při exportu. Moskva totiž požadovala spíše větší počty levnějších tanků, a tak padlo rozhodnutí modernizovat typ T-72.

Původ v T-72 

Roku 1986 dostala vývoj na starost Karcev-Venediktova konstrukční kancelář, která přichystala dva návrhy. Zatímco Objekt 188 představoval jen lehce upravenou verzi existujícího T-72B, pokročilejší Objekt 187 přinášel nový design trupu i věže a propracovanější pancéřování i pohon. O dva roky později spatřily světlo světa prototypy, a přestože se Objekt 187 jevil nadějněji, generálové nehodlali riskovat a schválili konzervativnější verzi přeznačenou na T-72BU.

K tomuto rozhodnutí pravděpodobně přispěl zmatek spojený s rozpadem Sovětského svazu a nejistota ohledně budoucího rozpočtu na ozbrojené síly. Ruské ministerstvo obrany typ oficiálně přijalo na podzim 1992 a obratem ho přejmenovalo na T-90. Nové označení mělo vyjádřit vyšší bojový potenciál stroje a udělat tlustou čáru za původními T-72, které se za první války v Perském zálivu v iráckých službách příliš nevyznamenaly.

Moderně nadupaný

Marketingově motivovanou změnu osobně posvětil prezident Boris Jelcin. Hlavní vylepšení oproti „dvaasedmdesátce“ představovala integrace systému řízení palby 1A45T Irtyš převzatého po mírné úpravě z T-80U a zabudování inovovaného vidlicového vznětového dvanáctiválce V-84MS o výkonu 618 kW, jenž kromě běžných druhů nafty snese i automobilový benzin a letecké petroleje.

Irtyš zahrnuje stabilizátor kanonu a balistický počítač a umožňuje účinné vedení palby ve dne i v noci. Střelci nabízí krom jiného infračervené zobrazení cílů, veliteli pak denní i noční pozorovací systém TO1-PO2T Agava-2 TI zobrazující cíle do vzdálenosti 2,5 km. Sériová produkce se rozjela v letech 1992–1993 v Uralvagonzavodu v Nižném Tagilu, avšak kvůli nedostatku peněz na nákup nové techniky sjížděly z linek minimální počty strojů. Do roku 2005 odebrala armáda ruské federace zřejmě méně než 200 kusů T-90.

S novou věží

Vedle malého zájmu Moskvy čelil projekt i dalšímu problému, a to uzavření poslední továrny na odlévání tankových věží na území bývalého SSSR. Konstruktérům nezbylo než sáhnout po výsledcích testů ještě ze sovětské éry a ve spolupráci s experty na zpracování oceli vyvinout novou svařovanou věž. Management Uralvagonzavodu věřil, že tímto krokem zaujme i zahraniční zákazníky, a nemýlil se – záhy přišla poptávka od indické vlády, která potřebovala reagovat na pákistánský nákup více než 300 T-84 z Ukrajiny.

Prvních 42 tanků označených T-90S Indové obdrželi roku 2001, nicméně šlo o přechodový model vybavený ještě posledními odlévanými věžemi a původním motorem. Dalšího roku následovalo 82 strojů už osazených novými věžemi i výkonnějším dieselem V-92S2 o 735 kW. Indická „eska“ nesla zjednodušenou variantu systému Štora-1, jehož senzory po detekci ozáření tanku laserovým paprskem spustí zadýmovací granátomety (u pozdějších sérií zařízení nahradily pokročilejší systémy). Indové podepsali s výrobcem smlouvu o licenční produkci dalších 186 kusů, která však neběžela podle plánu, a tak Uralvagonzavod roku 2007 obdržel novou objednávku na 124 tanků.

Tréma dokáže rozklepat kolena i zkušeným umělcům, natož lidem, kteří nejsou příliš zběhlí ve vystupování před obecenstvem. Perfektně naučený text, scénka nebo třeba přednáška se mohou najednou změnit v noční můru. Podle nového výzkumu ale stačí docela vpustit mírný elektrický proud do oblastí mozku, které jsou zodpovědné za úzkost, a tréma do značné míry vyšumí.

Zjistili to japonští odborníci, kteří zkoumali, jak úzkost může narušovat proces rozhodování a celkový výkon člověka, třeba před obecenstvem. Pomocí důmyslných experimentů a sledování mozků dobrovolníků na magnetické rezonanci vystopovali oblast v mozku, která je zodpovědná za poruchu výkonu člověka kvůli trémě či úzkosti. Jde o takzvaný „dorzální anteriorní cingulární kortex“ (dACC), který se nachází ve střední části mozkové kůry.

TIP: Kouření psychedelického slizu americké ropuchy úspěšně zahání deprese

Pak vědci použili transkraniální magnetickou stimulaci a s její pomocí zavedli účastníkům experimentu do oblasti mozku dACC elektrický proud o frekvenci 1 Hz, po dobu pěti minut. Tím způsobili znatelný pokles aktivity v této oblasti mozku. Když pak dobrovolníci opakovali svůj experimentální úkol, zvládali jej s méně chybami než předtím.

Podle autora projektu Matta Pearsona si lidé doslova klepali na čelo, když v roce 2015 jeho společnost Alauda Racing oznámila, že se hodlá zaměřit na vývoj závodních vznášedel. „Jenže když se pak o rok později na internetu objevily další podobné projekty, začalo všem konečně docházet, jaký potenciál tento druh dopravy skrývá. A zatímco ostatní teprve své stroje navrhovali, my jsme už vyráběli první prototyp,“ vzpomíná Pearson.

Své vznášedlo pojmenoval Airspeeder a v současnosti vlastní dálkově ovládaný prototyp označený MK4: Dosahuje 3/4 délky finálního stroje, měří tedy zhruba 3 metry, a zatím v něm není prostor pro pilota. Výsledky testů, jež probíhaly po značnou část tohoto roku, jsou však natolik dobré, že brzy vzlétne i pilotovaná verze – a v roce 2020 by se měla stát pilířem nového sportu.

Cestou necestou

Formát klání by se měl podobat Formuli E, tedy závodům, v nichž monoposty pohánějí výhradně elektromotory: Na startovní čáru by se vyrovnalo deset vznášedel pěti týmů. Po hvizdu by se stroje vznesly zhruba do výšky 4 metrů a vyrazily na trať. Atraktivita zápolení spočívá podle Pearsona nejen v tom, že letouny dovedou uhánět rychlostí přes 200 km/h – klíčová je hlavně skutečnost, že by se nemusely omezovat na předem vybudované okruhy. Nic by jim nebránilo zápolit nad vodou, mezi dunami pouště nebo třeba uprostřed města, to vše navíc zcela bezpečně. 

Alauda Racing se totiž stará, aby letouny dovedly haváriím samy zabránit. Hlídá je například antikolizní systém, který pomocí čidel neustále vyhodnocuje potenciální nebezpečí v okolí. Situaci budou mít plně pod kontrolou také piloti ve futuristickém kokpitu: Odezvy přímo v rukavicích by jim měly simulovat výkyvy povrchu a prostřednictvím monitorů zároveň uvidí „skrz“ tělo letounu. Díky rozšířené realitě pak budou moct přesně volit úhybné manévry. 

V posledních letech se občas objevují zprávy o souvislostech mezi konzumací jásavě žlutého koření kurkumy a otravou olovem, které se hromadí v těle a působí jak zákeřný neurotoxin. Američtí vědci provedli intenzivní výzkum v Bangladéši, odkud pochází podstatná část kurkumy, a objevili první přímý důkaz o otravách olovem kvůli kurkumě.

Kurkuma samotná olovo prakticky neobsahuje. Zároveň podle dosavadních zkušeností dochází při výrobě koření k náhodné kontaminaci toxickými látkami jen zcela vzácně. Nakonec vyšlo najevo, že se o žádnou náhodu nejedná. Někteří výrobci kurkumy totiž přidávají do svého koření látku, která je zodpovědná za problémy s olovem. 

TIP: Pravidelná konzumace pálivých jídel snižuje riziko úmrtí

Jde o průmyslové barvivo chroman olovnatý, který obsahuje nejen jedovaté olovo, ale i jedovatý chrom. Nešťastnou souhrou okolností má chroman olovnatý žlutou barvu, která je dost podobné barvě kurkumy. A také je levný. Výrobci kurkumy v Bangladéši chromanem olovnatým nelegálně barví své koření, aby bylo lákavě žluté a stálo je to méně peněz. Podle vědců má teď kvůli těmto podvodníkům asi 30 procent těhotných žen na bangladéšském venkově zvýšenou hladinu olova v těle. Kontroloři kvality potravin teď nepochybně věnují kurkumě zvýšenou pozornost.

Obětní rituály Inků byly stejně tak děsivé, jako pozoruhodné. Mohou to potvrdit i polští archeologové, kteří studovali 500 let staré pozůstatky jejich dětských obětí. Inkové tyto děti obětovali na vrcholcích vyhaslých andských vulkánů Ampato (6288 metrů n. m.) a Pichu Pichu (5635 metrů n. m.).

Vědce šokovalo, že větší počet těchto obětí nese neklamné stopy po zásahu bleskem. Podle nich nejde o žádnou náhodu. Vše nasvědčuje tomu, že obětovné děti byly záměrně vystavovány na vrcholcích sopek či hor, kde byly obvykle položeny na obřadní kamenné desce, aby je tam zasáhl blesk. Pokud k tomu skutečně došlo, znamenalo to, že bohové jsou s obětí spokojeni. 

TIP: Archeologové odkryli v Mexiku chrám, kde kněží stahovali kůži z lidských obětí

Podle toho, co víme, byl podle Inků zásah bleskem velkou poctou a výrazem obzvláštní přízně bohů. Své děti Inkové považovali za velmi čisté a neposkvrněné, takže jejich oběť používali jako silný argument pro získání bohů na svoji stranu. Rovněž vrcholky hor byly považovány za velmi posvátná místa, takže bleskové oběti dětí na takových místech představovaly velmi intenzivní prosbu bohům.

Jachta, jejíž dvoumetrový koncept firma představila nedávno v Monaku, není žádný drobek. Na délku měří úctyhodných 112 metrů a z prosklené místnosti na přídi nabízí svému majiteli nádherný výhled. Dvojice nádrží na kapalný vodík pojmou až 56 tun paliva udržovaného při teplotě -253 °C. Pokud bude jachta využívat výhradně vodíkový pohon, měla by na jeden zátah zvládnout necelých sedm tisíc kilometrů – tedy vzdálenost, která dělí například Barcelonu a New York. Maximální rychlost jachty je 17 uzlů, tedy zhruba 31 kilometrů v hodině. Zda dojde k přeměně modelu na opravdovou superloď zatím není jasné. Podle tvůrců této krásky vše záleží na zájmu movitých kupců.

Rakušané nastupovali ke střetu s dobrými, ale klasickými „předovkami“ Lorenz: K nabití bylo třeba nasypat prach do hlavně, zasunout a upěchovat náboj a nasadit prachovou kapsli na kohoutek. Prusové naopak použili nové „zadovky“, tzv. Dreyseho jehlovku: Nabíjela se otevřením komory v zadní části pomocí pákového závěru, do níž se poté vložil už kompletní náboj – kule i výbušná slož v jednom těle, vše bleskově připraveno k palbě. 

Rakouská taktika počítala pouze s několika salvami ze stojící řady a poté s rozhodným bodákovým útokem masy pěchoty, což představovalo typickou taktiku napoleonských válek. Prusové si naopak uvědomovali zranitelnost natěsnaných těl a pomalou reakci pluků, v nichž se vojáci chovají jako stroje bez vlastní iniciativy. Ve výcviku se tedy vydali opačným směrem – k přesné a rychlé střelbě a důrazu na schopnost nižších důstojníků se rozhodovat a nečekat na povel shora. 

Bolestivá novinka

Rakouská předovka vyžadovala k nabití a výstřelu vestoje zhruba půl minuty a poté se vyčkávalo na povel velitele. Prusové naopak nechali vojáky, ať zalehnou nebo se kryjí za přírodní překážky a pálí podle vlastní úvahy – dokázali přitom vystřelit jednou za deset vteřin. Pro rakouskou armádu šlo o bolestivě překvapivou novinku, za niž zaplatila ztrátou 45 tisíc mužů oproti pruským devíti tisícům. Bitva také prokázala, že klasické napoleonské taktiky už nejsou použitelné. Zrodila se moderní válka. 

Do historie pilotovaných vesmírných letů v těchto dnech podle všeho vstoupí další země. Na let k Mezinárodní vesmírné stanici ISS je připraven první astronaut pouštní federace Spojených arabských emirátů. Bývalý vojenský pilot a čtyřnásobný otec Hazza Al Mansouri by měl odstartovat na oběžnou dráhu ve středu 25. září 2019 (v 16:57 hodin moskevského času). 

Al Mansouri poletí s americkou astronautkou Jessicou Meir a Rusem Olegem Skripočkou. Jako obvykle je na Mezinárodní kosmickou stanici dopraví kosmická loď Sojuz, která vzlétne z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Astronaut Spojených arabských emirátů stráví na palubě ISS celkem osm dní. 3. října by se měl zase vrátit zpátky na Zemi. Doprovodí ho astronaut Nick Hague a kosmonaut Alexej Ovčinin.

Astronaut z Arabského poloostrova

Astronaut Al Mansouri se v roce 2004 stal vojenským pilotem letectva Spojených arabských emirátů, kde létal i na strojích F-16. V roce 2018 se stal jedním z dvojice vítězů výběru kandidátů pro kosmický program Spojených arabských emirátů, kteří byli vybráni z původně více než 4 tisíc kandidátů.

TIP: Nová rekordmanka NASA: Peggy Whitsonová strávila ve vesmíru 665 dnů

Novopečený astronaut se na misi oficiálně připravoval asi dva roky. Reportérům ale prozradil, že se na takovou věc připravoval vlastně již od dětství. Jako vojenský pilot prý nebude mít problém strávit osm hodin v nepohodlném prostoru lodi Sojuz. V ní bude nejprve dvě hodiny čekat na startovací rampě a pak šest hodin poletí k Mezinárodní vesmírné stanici. U sebe bude mít fotografii rodiny a vlajku své země.

Podle některých odhadů prožívá asi 3 až 6 procent všech lidí hypersexualitu. Mají neustálé velké nutkání k sexu, ze sexu ztrácejí hlavu a často neváhají provozovat riskantní sex. Pro jiné odborníky je ale samotná hypersexualita sporná a není jim jasné jak ji odlišit od chování teenagerů nebo výmluv nevěrníků.

Nový výzkum švédských vědců ale ukazuje, že na hypersexualitě určitě něco je. Dokonce přišli na to, co spojuje lidi, jimž byla hypersexualita diagnostikována. Ukázalo se, že se mozky hypersexuálních lidí liší od běžného mozku tím, že v nich dochází k odlišné regulaci oblastí DNA, které jsou spojené s aktivitou hormonu oxytocinu.

TIP: Nejen láska: Hormon oxytocin posiluje vztahy i spiritualitu

Oxytocin je peptidický hormon, který se uvolňuje do krve z hypofýzy. Víme o něm, že v mnoha směrech ovlivňuje lidské chování. Podílí se na formování sociálních vztahů, hraje významnou roli při porodu a péči o malé děti a významnou roli má i při sexu. Není divu, že se změny v působení tohoto hormonu mohou projevit méně obvyklým sexuálním chováním.

Startovalo se v noci, ve 22:25 našeho času. Raketa Sojuz FG navedla loď na trajektorii, jež umožňovala spojení s Mezinárodní vesmírnou stanicí už zhruba šest hodin po vzletu. Tato procedura se dřív zkoušela s nákladními plavidly Progress. 

Téměř podle plánu

Již při prvním obletu Země zažehl Sojuz dvakrát trysky, které mu pomohly v dohánění ISS na její orbitě. Po startu se sice nevyklopil levý solární panel lodi, ale příkon z pravé jednotky pro rychlý přílet ke stanici stačil a mise beze změn pokračovala. 

Při druhém obletu planety dostal počítač Sojuzu aktuální letová data z řídicího střediska a na jejich základě bylo upřesněno dalších osm korekčních a urychlovacích zážehů pro příštích pět hodin letu. Kosmonauti se mezitím odpoutali z křesel a otevřeli poklop do obytné části lodi, kde mohli použít toaletu či si dát vodu a svačinu. Nakonec Sojuz po srovnání vzájemných rychlostí dosáhl blízkosti ISS a 26. září ve 4:11 našeho času se připojil k modulu Poisk v ruské části komplexu. 

Loď si pro své pasažéry přichystala i překvapení – mechanickým nárazem při dokování se samovolně vysunul levý solární panel! O necelé dvě hodiny později otevřely posádky poklopy mezi plavidlem a základnou a vzájemně se uvítaly. Dva nově příchozí byli veteráni: Velitel Sojuzu Alexandr Samokuťjajev i Američan Barry Wilmore se dostali do kosmu podruhé. Zato Jelena Serovová byla „novicka“ a navíc vůbec první žena, kterou agentura Ros­kosmos na ISS vyslala. Tříčlenná posádka se připojila k Expedici 41 a zůstala na palubě 167 dní, do března 2015.

Dobrá zpráva pro ženy

Před startem se Serovová rozpovídala v rozhovoru pro pracovníky PR oddělení NASA. Uvedla například, že její otec sloužil v armádě a už jako malou ji brával s sebou na vojenské letiště: Tamní atmosféra Jeleně učarovala, stejně jako noční hvězdné nebe. Na Moskevském leteckém institutu pak získala inženýrský titul a také se tam díky zájmu o kosmonautiku seznámila s budoucím manželem Markem Serovem. Později spolu odešli pracovat do raketové konstrukční kanceláře Energija, odkud zbýval do oddílu kosmonautů už jen krůček. 

Společenské uspořádání v Rusku ženám dodnes příliš nepřeje, takže jedna z otázek se během zmíněného rozhovoru přímo nabízela: „Až dorazíte na ISS, stanete se první Ruskou v posádce. Jaký to má význam pro vás osobně a pro budoucnost žen ve vesmíru?“ Jelena odpověděla: „Na ISS už byla přede mnou spousta kosmonautek, jen já budu první z mé země. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, protože se soustředím na pracovní úkoly, které mě ve vesmíru čekají. Ale evidentně půjde pro ruské ženy v této oblasti o zlom. A ženy v Rusku se snaží dostat do oddílu kosmonautů, teď tam máme další mladou kolegyni, Annu Kikinovou. Prochází výběrovým řízením a já doufám, že v budoucnu na stanici také poletí.“ 

Z kosmu do politiky

Co se týče zmíněných pracovních úkolů, Jelenu a její posádku čekal na ISS například dálkový průzkum Země, biologické a medicínské pokusy pro ochranu budoucích astronautů na meziplanetárních expedicích, sběr vzorků z vnějších struktur stanice, výroba čistého inzulinu v mikrogravitačním prostředí pro prodloužení života diabetiků na Zemi či studium vesmírného plazmatu nebo srážek naší planety s malými meteoroidy. 

Samokuťjajev, Wilmore a Serovová přistáli bezpečně v zasněžené stepi Kazachstánu 12. března 2015. Serovová ovšem oddíl kosmonautů záhy opustila a v roce 2016 zahájila v Rusku politickou kariéru.

TIP: Sally Rideová: Těžká cesta první astronautky

Letos v červenci vystoupila na parlamentním shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a prohlásila: „Z paluby ISS jsme na vlastní oči viděli, jak v Donbasu a Luhansku explodovaly bomby a létaly šrapnely. Vrhala je ukrajinská armáda a umírali tam neozbrojení civilisté.“ Její tvrzení však záhy zpochybnil kosmonaut Jurij Baturin, podle nějž by podobné operace ze stanice ve výšce přes 400 km bez speciálního vybavení vůbec vidět nebyly.