Zamilované pohledy či snad zamilovaný výraz ve tváři, jsou podle všeho běžné projevy náklonosti a přitažlivosti pro opačné pohlaví. Podle nizozemských vědců ale lásku na první pohled charakterizují mnohem přízemnější reakce – srdeční frekvence a úroveň pocení.

Když první rande probíhá dobře a partneři si navzájem vyhovují, dochází ke sladění jejich srdečního rytmu a také úrovně pocení. Tvrdí to alespoň nizozemští vědci, kteří oslovili 140 heterosexuálních lidí a požádali je, aby šli na první rande do malé kabinky na hudebním festivalu Lowlands. Rande tam probíhalo pod bedlivým dozorem přístrojů, které měřily například pohyby jejich očí, srdeční tep, ale i to, jak se partneři na rande potí. Vědci sledovali i řeč, gesta nebo pohyby účastníků rande.

TIP: Na štěstí a spokojenosti manželství se významně podílí genetika

Experiment přinesl velké množství rozmanitých dat, do jejichž zpracování vědci zapojili umělou inteligenci. Cílem výzkumu bylo zjistit, podle jakých ukazatelů by bylo možné předpovědět, zda bude rande úspěšné. Badatelé byli překvapení, že gesta, výrazy obličeje nebo třeba oční kontakt, nejsou k určení výsledku rande nijak zvlášť užitečné. Jako velmi spolehlivé se pro správnou předpověď naopak ukázalo právě to, jestli dojde ke sladění srdečního rytmu a úrovně pocení anebo nikoliv. Jak se zdá, naše těla velmi rychle poznají, jestli má vztah s partnerem nějakou budoucnost.

Skutečně málokteré dílo zabývající se historií českých zemí vzbudilo tak protichůdnou vlnu názorů jako slavná Hájkova kronika. Na světlo světa vstoupil tento ambiciózní literární počin roku 1541. A již v té době vyvolal rozporuplné reakce. Ale bez ohledu na to, jak byl Václav Hájek z Libočan v minulosti hodnocen jinými historiky a jak jej dnes vnímáme my, je nesporné, že takřka na tři dlouhá staletí zásadně ovlivnil vnímání českých dějin v rámci celé společnosti.

Hájkovo životní dílo překládali četní následovníci do němčiny i latiny a poučení v něm hledaly celé generace čtenářů a učenců. Nejedenkrát stálo za vzor jinému historickému dílu. Autor si dokonce vysloužil přízvisko „český Livius“ a jeho kronika posloužila jako předloha kupříkladu známému literátovi Bartoloměji Paprockému z Hlohol.

Tetínské začátky

Vydání kroniky předcházely dlouhé přípravy, během nichž Hájek prodléval šest let na pošmourném Tetíně v úřadu místního faráře. Nápad sepsat rozsáhlou kroniku českých zemí však dostal nejspíš již koncem dvacátých let 16. století, kdy působil na Karlštejně a měl tam ideální příležitost shromažďovat potřebné materiály. K nápadu ho nevedlo nic jiného než ambice prozatím nepříliš úspěšného církevního hodnostáře dokázat něco velkého.

Hájek byl odchován dobou počínajícího humanismu a rád zdůrazňoval latinské heslo soudobých učenců „Ad fontes!“, čili „K pramenům!“ Myšleny tím byly především antické prameny poznání, ale i primární historické prameny, jimž by měl dějepisec dávat přednost před informacemi takříkajíc z druhé ruky.

Hájek skutečně při tvorbě svého díla využil celou řadu původních dokumentů, především listin a výpisků ze zemských desek. Také katolická šlechta Hájka ochotně pouštěla do svých rodinných archivů, kde našel nejeden historický poklad, a materiálně ho podporovala; mezi největší mecenáše patřil mocný Lev z Rožmitálu. Hájek tedy disponoval velmi dobrým zázemím, o čemž svědčí i to, že měl k ruce trojici písařů, kteří pro něj jednotlivé prameny vypisovali. Hájek však znal a ve svém díle využil také starší kroniky, jmenovitě Kosmovu, jež zaznamenává nejstarší dějiny přemyslovského knížectví, ale také Dalimilovu či Staré letopisy české. 

Dvojí kleště

Kromě panské pýchy, kterou mohl kronikář uspokojit například tím, že do kroniky pečlivě zaznamenal oslavné zmínky líčící předky daného aristokrata v těch nejlepších barvách, měla však katolická šlechta i jiný důvod k podpoře. Právě v době vzniku Hájkovy kroniky připravoval k vydání svou vlastní verzi českých dějin Martin Kuthen.

To by samo o sobě samozřejmě nevadilo, ovšem zmíněný muž patřil mezi zapřisáhlé protestanty a katolíci se jednoduše obávali, že sepíše dějiny z pohledu svého vyznání. Hájek jim tedy posloužil coby účinná zbraň v oblasti historické propagandy. Je třeba si uvědomit, že ve 30. letech 16. století zuřily v království nelítostné náboženské rozepře, byť se po zbraních prozatím ještě příliš horlivě nesahalo. Hájek postavený proti Kuthenovi tak představuje perfektní ukázku těchto soudobých střetů.

Ať tedy chtěl nebo ne, musel se Hájek podřídit svému dobovému okolí. Veškerou práci sice dokončil nejspíš již v roce 1539, ale trvalo ještě několik let, než kniha prošla přísnou korekturou tří vybraných katolických šlechticů. Za zmínku stojí alespoň Jan Hodějovský z Hodějova, jenž měl s autorem velmi dobré vztahy. Nekatolíci však drželi v rukou nemalou moc, a proto je nešlo při vydání knihy obdobného formátu přehlédnout. I oni podrobili výsledek Hájkovy práce zevrubné kritice. Autor tak byl ve dvojích kleštích. Těžko dnes ale soudit, jaký měl ve skutečnosti názor na to, že jeho dílo je silně ovlivněno dobovou objednávkou.

Čtenář nade vše

Z obtížné situace Hájek vyklouzl šalamounsky a povedlo se mu nakonec zavděčit drtivé většině čtenářů. S hledáním historické pravdy si při tom příliš hlavu nelámal, a tak mu nejspíš nebyly šlechtické požadavky příliš proti srsti. Hájek byl totiž především spisovatel s literárními ambicemi a skutečná historická hodnověrnost textu pro něj byla mnohem méně významná než čtivost a obliba u řadových čtenářů. Jak je řečeno výše, sám se sice rád zaklínal humanistickým myšlením a zdůrazňoval, že vše vypracoval na základě dostupných pramenů, ovšem na druhou stranu se nijak neštítil získané informace naprosto převrátit, poupravit či doplnit tak, aby dodal výsledné podobě na atraktivitě.

TIP: Kouzelník Žito: Kdo byl tajemný hrdina na dvoře Václava IV.?

Vznikl barvitý příběh líčící s neuvěřitelnou podrobností dějiny české země od dob Praotce Čecha až po korunovaci Ferdinanda I. roku 1527. Hájek k nadšení čtenáře objasnil vše, s čím si dodnes lámeme hlavy. U každé události věděl, kdy a kde se přesně udála, přičemž většinu z nich vylíčil s dech beroucími podrobnostmi. Jako pomyslnou třešničku na dortu nám občas uvedl i přesnou hodinu. Téměř se zdá, že musel být sám očitým svědkem všeho, co popisoval. Ve skutečnosti měl však děj pramálo společného s pravdou. Především nejstarší část jeho líčení, včetně života svatého Václava, je doslova jednou velkou pohádkou. 

Na Zemi máme celou řadu aktivních i vyhaslých sopek. To ale neznamená, že by Země byla tím nejvíce vulkanickým tělesem Sluneční soustavy. Tento titul bezesporu náleží Jupiterovu měsíci Io. Planetární vědci hlásí, že největší vulkán měsíce Io je již jen krůček od velkolepé erupce. Může k ní prý dojít každým dnem.

Tímto největším vulkánem je Loki Patera, který má podobu vulkanické prohlubně na povrchu měsíce Io. Je to vlastně aktivní vulkanické jezero, které je přímo napojené na rezervoáry magmatu pod povrchem Jupiterova měsíce. Erupce takového vulkánu vypadá tak, že na povrchu lávového jezera nejprve utuhne krusta a tuto krustu následně prorazí tlak a horko magmatu, který se hromadí pod ní.

Pravidelné erupce lávového jezera na Io

Jak ukazují pozorování, 200 kilometrů široké lávové jezero Loki Patera prodělává takové erupce dost pravidelně, přinejmenším v průběhu posledních desetiletí. Poslední erupci Loki Patera vědci předpověděli se slušnou přesností. Došlo k ní v květnu 2018. Teď předpovídají, že k nové erupci dojde v září 2019. K naplnění této předpovědi sice zbývá už jen pár dní, vulkán Loki Patera by to ale ještě mohl krásně stihnout.

TIP: Americká sonda Juno objevila další sopku na vulkanickém měsíci Io

Erupce Loki Patera jsou sice relativně pravidelné, jejich periodicita se ale zvláštním způsobem mění. V pozemských devadesátých letech docházelo k erupci tohoto svérázného vulkánu každých cca 540 pozemských dní. Okolo roku 2000 se erupce Loki Patera staly chaotickými. A kolem roku 2013 se pravidelnost erupcí opět vrátila. Teď tento vulkách produkuje erupce zhruba jednou za 475 dní.

V láhvi šampaňského se může ukrývat leccos. Bublinky, bujarý večírek, bolení hlavy, ale také pozoruhodné fyzikální jevy. Zjistili to francouzští badatelé během nepochybně veselého vědeckého výzkumu, jehož zásadní součástí bylo šest lahví růžového šampaňského Vranken Pommery.

Před otevřením lahve šampaňského se těsně pod zátkou nachází směs natlakovaného oxidu uhličitého a vodní páry. Když je šampaňské otevřeno a zátka vystřelí pryč, tento plyn vyletí z lahve ven. V krátkém okamžiku plyn vychladne a začne kondenzovat, čímž vzniká bělavý výtrysk suchého ledu, který se řítí z lahve nadzvukovou rychlostí.

TIP: Jak pořádně oslavit let na oběžnou dráhu? Sklenkou vesmírného šampaňského!

Když badatelé sledovali moment otevření lahve šampaňského s využitím vysokorychlostní kamery, objevili takzvané Machovy disky. To jsou specifické rázové vlny, které obvykle vídáme při letu raket nebo tryskových letounů. Machovy disky se objeví ve výtryscích oxidu uhličitého a vodní páry z lahve, aby zase zmizely o pár milisekund později.

Na přelomu roku 1939 a 1940 spatřila světlo světa řada návrhů rozsáhlých operací, jež by ochromily německé válečné úsilí. Ze všech plánů se v dubnu 1940 uskutečnilo pouze vylodění v Norsku, ale bylo příliš pozdě, neboť Wehrmacht Spojence předběhl. Prozatím tak Británie i Francie prováděly především opatření ekonomického rázu. Vlády obou zemí si uvědomovaly, že jejich armády nejsou na boj připraveny, a pustily se do hromadných nákupů zbraní především z USA. Ačkoliv Spojené státy zůstávaly neutrální a oficiálně nesměly výzbroj válčícím státům prodávat, vždy se cesta našla a obvykle i za výjimečně výhodnou cenu.

Předchozí část: Ticho před krvavou bouří: Podivná válka na západní frontě (1)

Také akce ve vzduchu se prozatím odehrávaly spíše v operetním duchu, jako by si obě strany nechtěly moc ublížit – když se pozorovací letouny RAF objevily nad Siegfriedovou linií, němečtí vojáci jim mávali. Nad Říší operovaly i bombardéry Jeho Veličenstva, ale ve snaze nepřilévat olej do ohně shazovaly pouze propagační letáky a prováděly průzkum. Britský tisk těmto akcím posměšně přezdíval pamfletové nálety nebo konfetová válka. Celkem RAF svrhlo 12 milionů letáků, jež nepřítele nabádaly k udržení míru.

Luftwaffe, která nepřiletěla

Londýňané mezitím očekávali mohutné údery Luftwaffe a nemocnice se v prvním válečném týdnu připravily na příjem 300 000 zraněných. K všeobecnému překvapení se však letouny s kříži na křídlech zatím neobjevily. Jednak proto, že Němci takřka 90 % z nich nasadili v Polsku, jednak kvůli přetrvávajícímu Hitlerovu přesvědčení, že se dokáže s Londýnem dohodnout. Zdrženlivost vůči Britům potvrdila i osádka letounu sestřeleného při náletu na námořní základny ve Skotsku – letci vypověděli, že pokud by napadli civilisty, v Německu by okamžitě putovali před vojenský soud.

K zajatým příslušníkům Luftwaffe se Angličané zatím chovali bez výrazných projevů nenávisti. Zatímco v pozdější bitvě o Británii často jednali s osádkami bombardérů útočících na města v duchu rčení „oko za oko, zub za zub“, jejich nynější postoj lze ilustrovat na příkladu bombardéru Heinkel He 111 zničeného 30. dubna 1940 nad Essexem. Při dopadu stroje do města Clacton-on-Sea zahynula celá osádka a hořící trosky způsobily zranění též 160 civilistům. Přesto byla těla všech letců pohřbena s vojenskými poctami na místním hřbitově, přičemž na úhradě nákladů i organizaci se podílelo RAF. Na hrobech se dokonce objevily věnce s vyjádřením soustrasti.

První krev na nebi

Džentlmenský vztah Britů k nepříteli se projevoval i mezi politiky. Když konzervativní poslanec Leopold Amery navrhl ministru letectví Kingsleymu Woodovi, aby RAF udeřilo na Schwarzwald a zapálilo tamější skladiště munice, Wood striktně odmítl. Konstatoval, že les coby soukromý majetek nemůže být bombardován a útoky by se měly vyhýbat i zbrojovkám, aby Luftwaffe v odvetě nenapadla britské továrny.

Nálety na Británii se přece jen zintenzivnily poté, co Polsko kapitulovalo a Berlín mohl na západ přesunout více eskader. Za počátek skutečných vzdušných útoků na ostrovy se považuje akce z 16. října 1939, kdy Ju 88 a He 111 napadly plavidla kotvící v přístavu Rosyth. Přestože spitfiry ze 602. a 603. perutě poslaly tři útočníky do vln, Němci se dalšího dne odvážili přímo nad základnu Domácího loďstva (Home Fleet) ve Scapa Flow a protiletadloví dělostřelci si připsali na konto další junkers.

Ve vzduchu i na moři

Prvním strojem sestřeleným nad britským vnitrozemím se 28. října stal He 111, který poblíž skotského Haddingtonu zničily opět spitfiry zmíněných squadron. Postupně narůstala i činnost britského Bombardovacího velitelství (Bomber Command), jehož letouny se podobně jako nepřítel soustředily na lodě a námořní základny. Brzo se však ukázalo, že nálety za denního světla přinášejí minimální výsledky při neakceptovatelných ztrátách. Kupříkladu z 22 wellingtonů, které 18. prosince napadly Wilhelmshaven, zničily messerschmitty deset strojů a dalších pět havarovalo cestou zpět kvůli poškození či nedostatku paliva. Po této lekci přešly bombardéry RAF takřka výhradně na noční akce.

Závěrečná část: Ticho před krvavou bouří: Podivná válka na západní frontě (3)

Zatímco na pevnině panoval relativní klid, na moři se odehrávaly krvavé boje. Už několik hodin po vyhlášení války torpédovala ponorka U-30 britský parník Athenia a smrt ve vlnách nalezlo přinejmenším 112 osob. Šlo o první výstřely několikaleté bitvy o Atlantik a Spojenci 4. září vyhlásili námořní blokádu Německa s cílem zamezit dovozu potravin i surovin nezbytných pro válečný průmysl.

Při pohledu na vývoj některých atletických rekordů za posledních padesát let je sice patrný nárůst výkonnosti, ale zároveň zůstává zřejmé, že řady dodnes platných nejlepších výkonů se podařilo dosáhnout v 80. či 90. letech minulého století. Ačkoliv tu a tam dojde k prolomení nějakého rekordu i v současnosti, neděje se tak ani zdaleka tempem, jež by odpovídalo moderním tréninkovým metodám a materiálům uzpůsobeným atletice. Nabízí se proto otázka, zda se člověk pomalu neblíží svým biologickým limitům.

Narazili jsme do zdi?

V roce 2008 publikoval Mark Denny ze Stanford University výzkum, jehož cílem bylo stanovit maximální rychlost běhu některých živých tvorů, včetně lidí. Díky experimentům dospěl biolog k závěru, že se například Paula Radcliffeová svým maratonským časem z roku 2003 velmi přiblížila předpokládanému rychlostnímu maximu pro ženský vytrvalostní běh. U mužů ještě nějaký prostor zbývá, neboť by se teoreticky mohli dostat i pod dvě hodiny. Hranice jejich sprintu nicméně leží mnohem blíž: V případě trati na 100 metrů činí podle Dennyho 9,48 sekundy, přičemž aktuální rekord má hodnotu 9,58.

Odpověď na některé další otázky týkající se dlouhodobé lidské výdrže přinesl článek, který v časopise Science Advances zveřejnila letos v červnu skupina vědců z Duke University. Rozhodli se prozkoumat, jaké množství energie může člověk dlouhodobě vynakládat, aniž by tím ohrožoval své tělo. Zaměřili se na energetický výdej během různých sportovních disciplín, od několikahodinových maratonů přes vícedenní Tour de France po několik měsíců trvající putování Arktidou. Požadavky tělesné schránky následně srovnali s výdejem energie v době, kdy je tělo v klidu. A nakonec výsledky ještě pro zajímavost poměřili s energetickou zátěží těhotných žen.

Jak udržet výkonnost 

Výzkumy odhalily, že při několikahodinovém maratonu vydává člověk víc než 15násobek energie oproti setrvávání v klidu. S prodlužujícím se výkonem však maximální udržitelný energetický výdej klesá. Například cyklisté se během 23denního závodu Tour de France dostali na 4,9násobek klidového metabolismu. A během 95 dnů putování Arktidou klesla hodnota na 3,5násobek. 

Do výzkumu se dál zařadilo šest dospělých ve věku 34–73 let, kteří v roce 2015 v rámci transkontinentálního běhu po USA urazili za 20 týdnů celkem 4 957 km. Aby svého cíle v uvedeném čase dosáhli, museli šest dnů v týdnu uběhnout vzdálenost odpovídající klasickému maratonu, tedy přibližně 42 km. Hodnota spotřebované energie se u nich nakonec ustálila zhruba na 2,5násobku klidového výdeje. A právě tato hranice, odpovídající asi 16 740 kJ (kilojoulů) za den, představuje podle badatelů mez dlouhodobé lidské výdrže.

Těhotenský maraton

Trochu nepřekvapivě se tedy ukazuje, že extrémní výkony dokážeme podávat jen krátkodobě, a čím déle námaha trvá, tím menší množství energie můžeme udržitelným způsobem vynakládat. Zajímavá je však samotná hranice 2,5násobku klidového metabolismu. Limitující faktor pro její stanovení totiž podle vědců nepředstavuje ani tak kapacita plic, síla svalů či výkonnost srdce – ale spíš skutečnost, že náš organismus jednoduše nedokáže větší množství energie rychleji přijmout, zpracovat a využít. Z krátkodobého hlediska se nad zmíněnou úroveň může výdej výrazně vyhoupnout pouze díky spotřebovávání vlastních zásobních zdrojů, potažmo prostřednictvím spalování tuků či svaloviny (bílkovin). Dlouhodobě však tato hranice zůstává zatím neprolomitelná.

Pozoruhodné bylo ovšem porovnání získaných hodnot s energetickým výdejem žen během těhotenství či laktace: Ukázalo se totiž, že se u nich jedná až o 2,2násobku klidového metabolismu, což se překvapivě blíží zmíněnému maximu u špičkových maratonců. Dle autorů citované studie může mít uvedená hranice vliv i na samotnou délku těhotenství – dítě v těle matky zkrátka nemůže růst o mnoho rychleji. Podle Hermana Pontzera, evolučního antropologa z Duke University a jednoho ze spoluautorů článku, vymezuje zjištěná hodnota lidské možnosti. Vědec nicméně nevylučuje, že v budoucnu někdo stanovené horní maximum překoná. 

Palčivé etické otázky

Uvedená omezení se však týkají pouze jedinců v „přirozeném stavu“. Přitom se samozřejmě nabízí možnost sportovce maličko popostrčit pomocí různých podpůrných látek, které tělu umožní například rychlejší syntézu adenosintrifosfátu, hlavního přenašeče chemické energie v buňkách; nebo třeba účinnější vstřebávání přijímaných živin, jež by udržitelným způsobem dovolilo prolomit denní hranici 2,5násobku klidového metabolismu; či kupříkladu zlepšení transportu kyslíku v těle. I taková pomoc však bude mít své limity, nehledě na důsledky pro zdraví člověka a na etické otázky. 

Jinou možnost – která dřív zůstávala ryze fantastická, ale s nynějšími pokroky v genetice se jeví zcela reálně – představuje genová terapie za účelem zvýšení výkonu člověka. Po ruce dnes máme například revoluční metodu manipulace s geny CRISPR/Cas9, díky níž dokážeme „vystřihnout“ části DNA, přemístit je do nových kombinací a tím proměnit její vlastnosti. Opět se sice jedná o proceduru překračující veškerá etická tabu, ale čistě teoreticky taková možnost existuje. A vzhledem k lidské povaze je téměř jisté, že ji dřív či později někdo využije. 

Nadnášejí a zrychlují

Doping se však nemusí týkat jenom těl atletů – ke slovu se může dostat také jeho technologická alternativa. K nejznámějším příkladům z poslední doby patří zřejmě závodní plavání: V roce 2008 se na trhu objevil nový typ plavek z polyuretanu, který dokázal překonat již tak vyspělou konkurenci. Díky novému materiálu se výrazně snížil odpor mezi závodníkem a vodou a plavky zároveň nadnášely, což v důsledku umožnilo mnohem rychlejší pohyb. Během krátké doby pak padly desítky světových rekordů, ale zásluhu na tom měly spíš plavky než samotní borci. 

TIP: Snídaně šampionů: Co snídají nejlepší sportovci planety?

Situace, v níž se závodní plavání posléze ocitlo, se samozřejmě mnohým nelíbila, a tak brzy následovalo zpřísnění pravidel: Bylo určeno, které části těla mohou plavky zakrývat, z jak silného materiálu se smějí vyrábět apod. Nové regule začaly platit už v roce 2009, nicméně rekordy z éry „superplavek“ se neanulovaly a dodnes zůstávají v mnoha případech nepřekonané. Obdobné změny výbavy se přitom netýkají pouze závodního plavání.

Příliš mužná žena

Tak či tak, v blízké budoucnosti čeká sportovní komise i podobné orgány mnoho zapeklitých otázek – a s vývojem technologií či detekčních metod jich bude jen přibývat. Dokazuje to mimo jiné aféra, která se v roce 2010 rozpoutala kolem Caster Semenyaové a dalších běžkyň se zvýšenou hladinou mužských hormonů, díky nimž jsou podle Mezinárodní atletické federace (IAAF) vůči soupeřkám ve výhodě. 

IAAF proto nařídila, že takové ženy musejí při závodech na středních a delších tratích zvýšenou úroveň testosteronu v těle uměle snižovat, nicméně v červnu švýcarský soud pravidlo dočasně zrušil. Jenže jak vůbec k podobným případům přistupovat? Kudy vést hranici, kdy je něco ještě podle pravidel, a kdy už je sportovec „abnormální“ a nezpůsobilý soutěžit s ostatními? 

Jen málo zasáhne srdce muže tak jako plešatění. Boj s ním bývá svízelný a výsledky jsou nejisté. V budoucnu se ale možná budeme chránit proti plešatosti velmi jednoduše, s levným zařízením, které vyvinuli američtí odborníci. Podle nich jde o velmi praktickou metodu regenerace vlasů.

Nové elektronické zařízení, které se vejde pod čepici a nepotřebuje vlastní zdroj energie. Dobíjí se pomocí nanogenerátorů elektřiny, díky pohybu svého majitele. Proti plešatosti bojuje tím, že stimuluje pokožku hlavy nízkofrekvenčními elektrickými pulzy. Nezařídí sice, aby se v kůži objevily nové vlasové folikuly, ale dovede „probudit“ a aktivovat již existující vlasové folikuly v tkáni, a přimět je, aby opět vytvářely vlasy.

TIP: Průlom v léčbě plešatosti: Probuzené kořínky a farmy na pěstování vlasů

Experimenty ukazují, že stimulující elektrické pulzy tohoto zařízení nepronikají hlouběji do kůže, takže během léčby nedochází k žádným nepříjemným vedlejším účinkům. To je velká výhoda oproti dnes užívaným lékům, které mohou vyvolávat sexuální dysfunkci, depresi nebo třeba úzkost. Testy na myších také potvrdily, že zařízení skutečně funguje a znatelně podporuje růst vlasů. Teď jsou na řadě testy na lidech.

Bolyerie mauricijská (Bolyeria multocarinata) kdysi žila na ostrovech Flat Island, Round Island, Gunner's Quoin a Ile de la Passe, kde si zřejmě budovala nory a lovila ještěrky obdobně jako jí příbuzná hroznýšovka maskarénská, která již dnes patří k ohroženým druhům.

Marný boj s přistěhovalci

Postupně se životní prostředí dnes již vyhynulého hada omezilo na Round Island. V roce 1975 ovšem bylo naprosté vymizení bolyerií oficiálně potvrzeno i tady. Plaz doplatil mimo jiné právě na své malé rozšíření: obýval totiž svahy vulkanického původu porostlé tvrdými dřevinami a palmami ve střední nadmořské výšce o rozloze pouhých 1,5 až 2 km². Již kolem roku 1949 patřil k vzácným druhům marně bojujícím proti změnám způsobeným příchodem nepůvodních druhů v roce 1840.

Rozvrat ekosystému

Kozy a rychle se množící králíci zapříčinili rozsáhlou devastaci vegetace a odstartovali tak erozi půdy a poškození palmových porostů. Pokles kvality životního prostředí zpečetil tragický osud bolyerie, která se nedokázala adaptovat na nové podmínky a během několika desítek let podlehla rozvratu mauricijského ekosystému.

TIP: Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Podobným hrozbám čelí většina endemických druhů, některé ale mají to štěstí, že se u nich pokles počtu jedinců podařilo podchytit včas a v rámci záchranných programů se již pracuje na udržení populace. Bolyerii dnes můžete vidět už jen jako muzejní exemplář, a to ve sbírkách Národního muzea v Paříži a Přírodopisných muzeí v Londýně a Berlíně.

Anglická aukční síň Humbert & Ellis vydražila spodní prádlo manželky Adolfa Hitlera. Neznámý kupec za kalhotky a noční košili zaplatil 180 tisíc korun.

Podle majitele aukční síně Jonathana Humberta je o memorabilie známých postav 2. světové války velký zájem. A přestože je prodej těchto artefaktů v Británii legální, některé aukční síně jejich prodej z etických důvodů odmítají.

TIP: Hitlerův telefon, prodaný v aukci za 6 milionů, je prý padělek!

Za hedvábné kalhotky Evy Braunové zaplatil (včetně všech poplatků) neznámý kupec 3700 liber (v přepočtu zhruba 105 tisíc korun). Kromě nich vydražil i noční košili, kterou také nosila Hitlerova manželka. Její cena se vyšplhala na 2 600 liber (75 tisíc korun).

Kromě spodního prádla se v aukci prodal i náramek se svastikou, který patřil manželce říšského maršála Hermanna Göringa. Za ten sběratel zaplatil 1 850 liber (v přepočtu zhruba 50 tisíc korun).