Korounům bezzubým patrně patří jedno nezáviděníhodné prvenství – lidem se je podařilo vyhubit ani ne 30 let po jejich objevení
Koroun bezzubý byl největším zástupcem řádu sirén, kam patří dosud žijící dugongové a kapustňáci. Až devět metrů dlouzí korouni se nikdy úplně neponořovali pod hladinu, takže bylo snadné je ulovit.
Koroun bezzubý (Hydrodamalis gigas), nazývaný také Stellerova mořská kráva, byl kdysi hojným savcem obývajícím vody Tichého oceánu. Tento až devět metrů dlouhý býložravec se nikdy úplně neponořoval pod hladinu. Většinu času trávil konzumací mořských chaluh poblíž pobřeží, takže bylo snadné jej spatřit a ulovit. Krotkého bezzubého obra, jenž byl největším zástupcem řádu sirén, pak muselo na břeh vytáhnout několik desítek lidí. Právě takový lov osud korounů zpečetil...
Korouny bezzubé objevila v roce 1741 na Komandorských ostrovech ruská expedice Vituse Beringa, jež tu ztroskotala. Korouoni se pásli ve studených, mělkých vodách, takže člen výpravy Georg Steller, německý přírodovědec a lékař žijící v Rusku, je mohl docela snadno studovat.
Desetitunové ochechule, jak se sirénám někdy říká, se daly snadno ulovit harpunou a představovaly výborný zdroj masa. Také jejich silná, pevná kůže připomínající kůru stromů, se skvěle hodila na výrobu nejrůznějších předmětů a opravy lodí. Ostrov se proto stal oblíbenou zastávkou pro ruské lovce kožešin, kteří korouny nemilosrdně vybíjeli.
Podle některých výpočtů žilo na Beringově ostrově, jak se místo ztroskotání dnes nazývá, původně více než 2 000 korounů. Do roku 1768 ovšem všichni vyhynuli, a to včetně jedinců, kteří pravděpodobně přežívali na Aleutských ostrovech. Kromě lovu samotných korounů byl druhou hlavní příčinou jejich vyhynutí lov mořských vyder.
Úbytek těchto živočichů měl na svědomí přemnožení mořských ježovek, jimiž se vydry živí, a tím i zánik prostředí vhodného pro růst určitého druhu chaluh. Korouni proto trpěli nedostatkem potravy. Podle výpočtů některých biologů však klesající počet vyder pouze urychlil nevyhnutelné – k vyhubení mořských krav by totiž samotný lov úplně stačil. Tomuto druhu se tak nikoli jeho vlastní zásluhou podařilo vytvořit rekord – vyhynul ani ne 30 let po svém objevení.
časopis Příroda
ZajímavostiKoalové na Klokaním ostrově nikdy neviděli člověka a záchrana ze spáleného lesa je pro ně velmi stresující.
VědaAmerické konopí na předpis má více THC, než je nutné, a nejspíš i více, než je zdrávo.
HistorieŽivot dobrovolců s sebou nesl nebezpečí komolení češtiny
PřírodaČarokrásní otakárci
V naší přírodě se můžete setkat se dvěma opravdovými klenoty: otakárkem fenyklovým a otakárkem ovocným. Je potěšitelné, že zatímco v nedávno minulých časech byl jejich výskyt velmi vzácný, v posledních letech se s nimi můžete setkat častěji. Přestože se v literatuře dočtete, že otakárek ovocný je v našich krajích vzácnější než fenyklový, moje osobní zkušenost to nepotvrzuje: ovocného vídám mnohonásobně častěji.
Otakárek fenyklový (Papilio machaon) připomíná krasavce z tropů. Od ovocného se liší kresbou na křídlech, sytější základní barvou (béžovou až žlutou), červenými oky a kratšími ostruhami. I tento motýl je skvělým letcem, oddávajícím se hilltoppingu. Je dvougenerační, v nejteplejších oblastech jižní Moravy až třígenerační. Dospělci létají od konce dubna do září. Housenky se živí na miříkovitých rostlinách – např. na mrkvi, kopru, kmínu, fenyklu, bedrníku atd.
