Na sv. Kryšpína dne 25. října 1415 změřila francouzská armáda své síly s Angličany v jedné z nejslavnějších bitev středověku, v bitvě u Azincourtu. Anglický král Jindřich V. zde na hlavu porazil několikrát početnější vojsko francouzského krále Karla VI., které bylo vedeno konstáblem Karlem z Albretu a dalšími francouzskými velmoži z armagnacké strany.

Lev proti lilii

Vítězství anglické strany bylo o to velkolepější, že anglické vojsko, přímo vedené králem Jindřichem V., čítalo pouhých šest tisíc mužů, z toho však bylo pět tisíc lučištníků, navíc hladových a unavených. Sebevědomí Francouzů se opíralo o dvacet pět tisíc vojáků, včetně tehdejšího výkvětu francouzského rytířstva. Ale Francouzi opět podcenili moc, kterou nad středověkými bojišti vládl anglický dlouhý luk. 

Bitva se odehrála mezi vesnicemi Azincourt a Tramecourt, v prostoru sevřeném dvěma pruhy lesa. Král Jindřich využil vhodného terénu. Na bocích kryl anglickou formaci les, před ní se prostíralo rozbahněné oraniště, které museli Francouzi překonat. V kombinaci s ničivou silou vystřelovaných šípů, disciplínou a zkušenostmi anglických vojáků a odvážným vedením krále se stala početní převaha osudovou nevýhodou.

Na anglické straně padlo třináct rytířů (mezi nimi králův bratranec vévoda z Yorku) a několik set pěších. Z Francouzů padlo přes pět tisíc rytířů včetně konetábla, tři vévodové, pět hrabat a devadesát baronů. Kolem tisíce jich padlo do zajetí, mezi nimi Karel, vévoda z Orléansu a Jan Le Maingre, maršál Francie.

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně: Falešná Johanka z Arku

Anglický král Jindřich získal vítězstvím dostatečný prostor k přípravě dalšího tažení mnohem většího rozsahu, jež započalo roku 1417. O dva roky později získal Jindřich obléháním město Rouen, čímž Angličané ztvrdili svou vládu nad Normandií. V září 1419 stál Jindřich před Paříží a po půl ročním vyjednávání, 21. května 1420, dosáhl smlouvou z Troyes toho, že po smrti francouzského krále Karla VI. Šíleného se stane jeho nástupcem anglický král a jeho potomci. Z nástupnictví tak byl vyloučen dauphin Karel z Valois. Ke stvrzení nároku anglického krále na anglický trůn si vzal Jindřich V. za ženu Kateřinu z Valois, Karlovu dceru.

Ptáci inspirují tvůrce dronů už celé roky. Kolibříci jsou ale doslova jako oživlá studnice nápadů pro výrobu malých létajících robotů. Američtí vědci inženýři se teď nechali kolibříky inspirovat do té míry, že postavili dron, který kolibříka připomíná, a zároveň jeho inteligenci vycvičili podle skutečného letu kolibříka.

Dron kolibřík není první svého druhu. Předchozí robotičtí kolibříci ale byli větší, nežli jejich živý vzor, pomalí, a byli na dálkové ovládání lidským operátorem. Nový dron je jak velikostí, tak i váhou srovnatelný s živým kolibříkem. Má křídla o rozpětí 17 centimetrů a hmotnost asi 12 gramů. Zároveň tento dron unese až 27 gramů nákladu, čili více jak dvojnásobek své hmotnosti.

TIP: O přízeň zákazníků se uchází originální robotický motýl MetaFly

Robotický kolibřík má 3D tištěné tělo a křídla z uhlíkových vláken a membrán, která se mohou pohybovat s frekvencí až 40 Hz. Asi nejnápadnější předností tohoto dronu je, že se může pohybovat jako živý kolibřík, a to včetně některých divokých prvků letecké akrobacie kolibříků, jako je vznášení na místě anebo otočení o 180°ve zlomku sekundy. Pozoruhodné je i to, že dron není vybavený kamerami. Má k dispozici elektrický smysl hmatu, s jehož pomocí může umělá inteligence kolibříka navigovat i v naprosté tmě. Naopak nevýhodou prototypu dronu je, že zatím létá s pomocí vnějšího zdroje energie, k němuž je připojený kabelem.

Pokud bychom měli stroj času, existuje celá řada let, kam bychom se v žádném případě nechtěli vracet. Například roku 1349 vyhladila morová rána bezmála polovinu Evropy a v roce 1918 zabila pandemie chřipky víc než 50 milionů lidí.

Badatelé se však shodují, že zmíněná data ještě násobně předčí letopočet 536. Tehdy se nad starým kontinentem, Středním východem a částí Asie objevila záhadná mlha a způsobila 18 měsíců temnoty. Teploty poklesly o 2,5 °C a nastalo nejchladnější desetiletí za posledních 2 300 roků, jakási malá doba ledová.

TIP: Kolaps civilizace: Jak bude vypadat svět po člověku

V důsledku následující neúrody mnohé země postihl hladomor. V roce 541 pak propukl ve Východořímské říši mor a vyhladil na 100 milionů lidí, tedy až polovinu populace impéria. Nikdo přitom netušil, odkud se podivná mlha prakticky přes noc vzala. Dnes existují různé hypotézy, například že katastrofu způsobila erupce islandského vulkánu či dopad meteoritu. 

Po překročení hranice byli běženci sváženi do uprchlických táborů po celé Evropě, nejvíce v Německu, Rakousku a Itálii. Orgány označily nově příchozí buď jako prověřené osoby (eligibles), jinými slovy ty s přiznaným statusem politických uprchlíků. Dostali ošacení i pravidelný přísun základních potravin od humanitárních organizací. Méně šťastnou skupinu tvořili neprověření (ineligibles), zařazení pouze mezi osoby bez domova (displaced persons). Dle mezinárodního práva za ně zodpovídala vláda země, do níž z vlasti uprchli. Západní okupační zóny v Německu a Rakousku měly tři roky po válce ještě samy vážné potíže se zásobováním a tisíce strávníků navíc je rozhodně netěšily. Příděly lidí „bez domova“ se proto diametrálně lišily. 

Nelehké poměry

Životní podmínky v táborech byly mimořádně těžké. Každý z nich představoval komplex dřevěných baráčků, rozdělených příčkami na malé místnosti, do nichž se obvykle muselo vměstnat čtyři až šest osob. Jediným vybavením byly palandy, plechové skříňky, železná kamínka a kyblík s uhlím či polínky. Rodiny pokud možno zůstávaly pohromadě, což jim alespoň zčásti usnadňovalo psychicky vyčerpávající čekání, co bude dál. Stísněný pocit prohluboval i fakt, že řada táborů ještě před pár lety fungovala jako nacistické továrny na smrt. Personál a část osazenstva navíc tvořili Sudetští Němci, vyhnaní z Československa. Měli s Čechoslováky nevyřízené účty a mezi oběma skupinami docházelo k častým konfliktům a výtržnostem. 

Byť Američané stanovili striktní pravidla pro fungování sběrných táborů, život v každém z nich se řídil podle vlastních zákonů. Bujela prostituce, lichva i černý obchod. Obyvatelé okolních vesnic zneužívali zoufalé situace běženců a vychytrale s nimi měnily potraviny či oděvy za šperky a nehorázné peněžní částky. Na druhou stranu, řada lidí se v táborech úspěšně vrátila ke svým profesím. Fungovaly tu prádelny, školy, knihovny, švadleny, truhláři či kováři. Manuální práce byla často jediným vysvobozením z každodenního marastu. 

Do exulantských táborových komunit brzy pronikli také agenti StB. Jednak monitorovali, kteří lidé opustili vlast, zároveň ale podněcovali vlny nespokojenosti s životními podmínkami a snažili se nahlodat odhodlání uprchlíků usídlit se na Západě.

TIP: Úlet za železnou oponu: Příběhy polských leteckých dezertérů

Komunistická propaganda vymyslela plán, jak celý třetí exil znemožnit a dokázat světu, že žádná práva v poúnorovém Československu porušována nejsou. Nově zvolený prezident Klement Gottwald v červenci 1948 vyhlásil amnestii pro všechny navrátilce. Ačkoliv se několik desítek lidí skutečně nechalo zlákat a znovu překročilo hranice opačným směrem, akce neměla kýžený efekt. Uprchlíci se pro režim definitivně stali zrádci, zaprodanci a žoldáky západních imperialistů. 

V pondělí 15. dubna 2019 vypukl požár v proslulé katedrále Notre-Dame v Paříži během rekonstrukce její střechy. Oheň se rychle rozšířil a do rána následujícího dne zničil prakticky celou střechu katedrály, včetně její charakteristické novogotické věže, takzvaného sanktusníku, část vitrážových oken, a rovněž část nosné klenby chrámové lodi katedrály.

Jak se teď ukazuje, požár katedrály nejen těžce zasáhl francouzské a také světové kulturní dědictví, ale ohrozil také zdraví obyvatel a návštěvníků Paříže. Odborníci zjistili, že okolí vyhořelé katedrály je silně kontaminované olovem. Ve Francii je doporučený zdravotní limit obsahu olova 0,3 gramu na kilogram. V okolí katedrály je teď místy až 65× více olova. 

TIP: Vědci přišli s netoxickým zpomalovačem hoření: Mohl by se uplatnit u dřevostaveb

Francie zakázala používání olova v barvách v roce 1948. Jenomže požár zničil části katedrály, které pocházely až ze 12. století, které byly plné olova. Nešlo přitom o žádná stopová množství, ale o stovky tun tohoto nebezpečného prvku. Téměř všechno to olovo je teď rozptýleno v širokém okolí katedrály.

Když vesmír vznikl v explozi Velkého třesku, zrodil se vodík, hélium a trocha lithia. Těžší chemické prvky se objevily ve vesmíru až později, v důsledku procesů, které probíhají na hvězdách během jejich života a při jejich umírání. Ty nejtěžší prvky přitom musely vzniknout za velice extrémních podmínek.

Vědci nedávno zjistili a následně také potvrdili pozorováním, že nejtěžší prvky ve vesmíru se objevují po srážce neutronových hvězd. Taková srážka vytvoří extrémní prostředí, které přeje tvorbě těch nejtěžších přirozeně se vyskytujících prvků. Problém je ale v tom, že neutronové hvězdy jsou ve vesmíru dost vzácné, a jejich srážky jsou logicky ještě vzácnější. Proto se zdá, že srážkami neutronových hvězd mohla vzniknout jen menší část celkového množství nejtěžších prvků ve vesmíru.

Nejtěžší prvky v discích hmoty

Daniel Siegel z americké Columbia University a jeho spolupracovníci proto tvrdí, že většina atomů nejtěžších prvků ve vesmíru vznikla poněkud odlišně. Dospěli k názoru, že nejtěžší prvky v hojném množství vznikají tehdy, když se neutronová hvězda zhroutí do černé díry.

Když zaniká neutronová hvězda, obvykle se zhroutí do černé díry. Ne všechen materiál ale skončí v gravitační pasti za horizontem událostí. Nějaký materiál zbude a vytvoří kolem zhroucené neutronové hvězdy takzvaný akreční disk, kde působí na hmotu extrémní podmínky. Siegel a spol. jsou přesvědčeni, že právě v tomto disku vzniká velké množství nejtěžších prvků. Podle jejich počítačových simulací vzniká asi 80 procent atomů nejtěžších prvků právě v takových akrečních discích hmoty kolem zhroucených hvězd, zatímco zbývajících 20 procent atomů takových prvků vytvoří vzácné srážky neutronových hvězd.

Image

Čtěte také

Srážky neutronových hvězd jsou klíčovým zdrojem zlata ve vesmíru

Kolorit regionu Dungeness dokresluje dvojice atomových elektráren, několik majáků, nejmenší úzkokolejka na světě, originální luxusní apartmány, polorozpadlé zahradní domky a národní rezervace. Místní lidé oblasti přezdívají „jediná britská poušť“, přestože v Británii – a tedy ani zde – není o srážky zrovna nouze. Jindy puntičkářští Britové však na zmíněném označení trvají, a pokud se do Dungeness vypravíte například během horkého červnového dne, kdy vyprahlou lokalitu zalévá ostré slunce, budete muset uznat, že mají pravdu.

Dungeness představuje oblázkové pobřežní pásmo vybíhající hluboko do Lamanšského (nebo Anglického, jak se mu na ostrovech říká) průlivu. Kvůli své poloze čelí neutichajícímu silnému větru a mořským proudům, které formují zajímavé duny z valounků. Celá lokalita je nejen národní rezervací, ale také oblastí zvláštního přírodovědného významu neboli SSSI – Site of Special Scientific Interest. Vedle milovníků průmyslové historie a designu tedy přitahuje hlavně botaniky, ornitology a entomology. Tamní pobřeží se navíc neustále mění, neboť na jedné straně moře z pevniny ukusuje, zatímco jinde zase ustupuje a odhaluje dno.

Novodobí dobyvatelé

Počátkem 21. století uvedl jistý anglický televizní kanál program o neobvyklých či extravagantních přímořských domech a letoviscích. Moderátor v něm mimo jiné představil nenápadný domek krabicového stylu, jakých v Dungeness najdete spoustu. Extravagance a jedinečnost však nesouvisela ani tak se stavbou samotnou, jako spíš s jejím okolím. Největší důraz přitom moderátor kladl na nedalekou atomovou elektrárnu a na celkovou až neromantickou osamělost místa.

Zanedlouho následoval další pořad, tentokrát přírodovědný, a do „pouštní“ oblasti Kentu, jenž se stal první římskou kolonií na britském území, se začali stahovat novodobí dobyvatelé – turisté a obchodníci s nemovitostmi.

Milion návštěvníků?

Stačilo pár dokumentů v televizi a návštěvníci z velkých měst i ze zahraničí převrátili místním lidem tradiční hodnoty naruby. Kdo měl možnost odejít, ten svůj dům prodal či pronajal a má se dobře: Dřív v lokalitě nikdo bydlet nechtěl a tamní pozemky byly velmi levné, ovšem díky mediální pozornosti jejich cena prudce vzrostla – přízemní dvoupokojový domek přijde v Dungeness na 240 tisíc liber (tedy asi devět milionů korun). V jiných, turistikou nedotčených částech Kentu přitom za stejnou cenu koupíte dvakrát větší dům.

Návštěvníkům vychází vstříc dokonce i strážní věž pobřežní hlídky: Lze si ji pronajmout na pět nocí v přepočtu za 32 tisíc korun, jeden den natáčení v jejích prostorách či v okolí pak vyjde na víc než 20 tisíc a zaplatíte i v případě, že tam chcete pouze fotit modelky. Peníze však neproudí k místním lidem, nýbrž k agenturám sídlícím v Londýně.

V současnosti prý oblast navštíví milion turistů ročně. Nicméně při procházce „pustinou“ se nevyhnete pocitu, že se jedná o velmi nadsazené číslo: Ani za krásného slunečného dne totiž obvykle nepotkáte víc než pár aut a tamní restaurace jsou věčně poloprázdné.

Válečné uši

Je to však právě magická osamělost, která každému návštěvníkovi učaruje. Při dlouhých melancholických procházkách nepotkáte živou duši, zato narazíte na nezvyklé domky na spadnutí či opuštěné průmyslové stavby. Tamní architektura připomíná staré sci-fi filmy, včetně železobetonových „zrcadlových naslouchadel“, jimž místní říkají „uši“. Zařízení vznikala mezi lety 1920 a 1940 jako detektory nepřátelských letadel a fungovala v kombinaci s výstražnými sirénami s dosahem téměř 40 km. Oba systémy byly sice již za druhé světové války překonány, nicméně uši v lokalitě stojí dodnes.

Vyplatí se navštívit také starý maják (viz Světlo na moři), kde vás přivítá milý průvodce a s radostí vás zasvětí do všech technických detailů stavby. Určitě byste neměli minout ani miniaturní železnici, která vznikla v roce 1927, měří celkem 21,7 km a vede do malebného Cinque Port of Hythe, jednoho z pěti přístavů vybudovaných na obranu hrabství Kent.

Lákavá křehkost

Trnem v oku starousedlíkům, ale i ochráncům přírody je však letiště Lydd, jehož provoz ohrožuje vzácné druhy ptactva. Pokud by se povedlo prosadit návrh na zvýšení počtu přepravených pasažérů ze čtyř tisíc na půl milionu ročně, mohl by lokalitu opustit mimo jiné i morčák bílý, krásný druh kachny žijící v severských lesích. Ve Finsku například tento pták již úplně vymizel, a tak jsou na jeho pravidelné návraty do Dungeness obyvatelé náležitě hrdí. Nebezpečí by hrozilo také potápce žlutorohé, jednomu z nejkrásnějších britských opeřenců.

I tento „boj“ ilustruje jedinečnost a pomyslnou křehkost Dungeness. Pokud se tedy chcete projít po pravé britské poušti a zažít nefalšovanou westernovou atmosféru, neměli byste váhat příliš dlouho.

V loňském roce jsme si připomněli smutné 80. výročí, které uplynulo od mnichovských událostí a zániku první republiky. Plánovité vyhrocení vojensko-politické situace v průběhu září 1938 korunoval Hitler laciným vítězstvím při jednání v Mnichově a následným vstupem jednotek německé armády na odstoupená území ČSR, kvapně vyklízená ustupující čs. armádou a jednotkami Stráže obrany státu. Německá euforie ze snadného zisku byla ve své době ohromná a především z propagandistických důvodů měli vojáci Wehrmachtu po návratu do domovských posádek v Německu sepisovat své vzpomínky. Ne všechny vzniklé texty se nakonec dočkaly vytištění, přesto lze ale najít v německé dobové literatuře velké množství esejí. Jejich kvalita a rozsah se velmi liší, jedno však mají společné – výstižně zachycují atmosféru říjnových dní roku 1938 v Sudetech.

K občerstvení pivo a chléb

Následující řádky přinášejí úryvky ze vzpomínkových textů, které se zabývají obsazením jižní části Československa – Šumavy a jižní Moravy. Nejinak to ale vypadalo i v dalších pohraničních oblastech odstoupených Německu. Nyní se tedy přenesme do šumavských hvozdů, kde 2. října 1938 vstoupili vojáci pěšího pluku 61 do městečka Volary, v té době však již nazývaného jen Wallern. Jeden z nich o tom napsal: „Za nepopsatelného jásotu obyvatelstva defilovaly jednotky na náměstí před velícím generálem VII. armádního sboru, generálem Ritter von Schobertem. Ve všem spěchu osazené vlajky a girlandy dávaly tomuto rolnickému a řemeslnickému městu dosud nevídaný obraz a také slavnostní veselý rámec. A další den také přinesl sváteční a slavnostní hodiny jak pro obyvatelstvo, tak pro jednotku. 

V těchto dnech vzniklo vzájemné pouto a obyvatelstvo bohatě obdarovalo jednotku srdcem i rukou. K občerstvení bylo nabízeno pivo i chléb. Pokud bude chtít někdo mluvit o dojemném poděkování při vstupu německých jednotek, pak musí mluvit o Volarech stejně jako o jiných místech v Sudetech. Obyvatelé nevěděli, co by z lásky k vojákům udělali dříve. Zda je obejmout, nebo zasypat květinami, kdyby mohli, tak by vzali pušku a výstroj, aby se lehčeji pochodovalo...“ 

Vzpomínky tankisty

V rámci obsazení Sudet nasadili Němci rovněž tři tankové divize a několik samostatných obrněných jednotek na úrovni pluku nebo oddílu. Do posledně jmenované kategorie patřil také I. oddíl tankového pluku 25, který v říjnu 1938 postupoval do jižních Čech jako jediná tanková jednotka v rámci takzvané Armádní skupiny se zvláštním určením. Na překročení hranic na začátku října a příjezd do Vyššího Brodu vzpomínali němečtí tankisté takto:

„Po krátkém nočním odpočinku začíná velký den překročení hranice. Jedeme přes ni u Horního Dvořiště, míjíme celní úřad a most před Rožmberkem odstřelený Čechy, který byl už místním obyvatelstvem provizorně opraven. Protože nemá dostatečnou nosnost, musí těžké tanky projet vedle vodou. Jedeme do nitra země, která byla ještě předevčírem pod cizí nadvládou.

Čechy byste utloukli čepicemi 

Nejsme ale první, kteří přicházejí. Vesnice před námi jsou od včerejška obsazeny německými jednotkami. Ale lidé nás také zdraví nekonečným máváním. Jsou opravdu šťastní, že jsme tady! Ve Vyšším Brodě, kde jsme večer zůstali, jsme to úplně pochopili. Češi tam do posledního okamžiku stříleli kolem a obyvatelstvo trpělo. ‚Zaplať Pán Bůh, že jste tady!‘ je slyšet všude. ‚Teď je už všechno dobré.‘ Hýčkáni a rozmazlováni zůstáváme ve Vyšším Brodě, do doby než přijde den obsazení poslední zóny, ‚den Krumlova‘. Obyvatelé nám povídali: ‚Jak jste silní a vybavení! Češi nám říkali, že máte v Německu všeho nedostatek, a teď se to obrátilo. Utloukli byste je čepicemi.‘ Další dny u našich dobrých Vyšebrodských by nám rychle utekly, kdyby nebylo nedočkavosti, až pojedeme dále. Uprchlíci z Krumlova vyprávěli věci, které v nás vyvolávaly touhu po boji a odplatě, neboť Češi to přehnali...“

Pokračování: S Wehrmachtem do Sudet: Okupace pohraničí německým pohledem (2)

Poslední souvětí je nutno chápat v souvislosti s poměrně těžkými boji, které svedl sudetoněmecký Freikorps s jednotkami SOS a čs. armády o Vyšší Brod a Český Krumlov. Tyto střety si vyžádaly ztráty na obou stranách, k útoku proti Českému Krumlovu nasadila čs. armáda dokonce tanky. Lze si dobře představit, že tyto zásahy proti ozbrojeným tlupám freikorpsu nacistická propaganda prezentovala jako masakrování bezbranného civilního obyvatelstva. 

Umělé inteligence dnes pronikají do mnoha oblastí lidské činnosti. Jen málokde je ale jejich role doslova životně důležitá, jako právě ve zdravotnictví. Britští vědci a lékaři se domluvili se společností Nvidia, že vybudují celostátní systém umělé inteligence, která bude analyzovat radiologické snímky pacientů pro nemocnice v celé Velké Británii.

V čem by to mělo být výhodné? Podobné systémy umělých inteligencí ve zdravotnictví nejsou jenom rychlejší a spolehlivější než lidští specialisté. Ještě důležitější je, že jejich nasazení uvolní lidské specialisty tam, kde je jejich více potřeba. Pacienti tím jenom získají. Použití umělých inteligencí rovněž vede k celkovému pokroku v diagnostice a k rozšiřování možností léčby pacientů.

TIP: Umělá inteligence objeví rakovinu kůže lépe než lidští specialisté

Klíčovým prvkem projektu je výpočetní systém DGX-2. Je to superpočítač sestavený z 16 propojených grafických procesorů, který má výkon 2 petaFLOPS. Podle společnosti Nvidia je to momentálně nejvýkonnější systém pro fungování umělé inteligence na světě. Systém bude vybavený souborem speciálně vycvičených umělých inteligencí, které jsou již dnes velmi zdatné v analýzách zdravotní dokumentace.

Cizí druhy zavlekl člověk na nové kontinenty někdy nedopatřením, a často úmyslně. Tak se dostala z Ameriky do Evropy ondatra pižmová či nutrie, zatímco opačným směrem putoval přes Atlantik třeba špaček obecný nebo skřivan polní. Někdy se zaoceánský import obešel bez následků, jindy odstartoval přírodní pohromu. U zrodu bezesporu nejznámější ničivé invaze stál záměrný dovoz králíka divokého do Austrálie. 

Boj s pomocí bakterií a virů

Příklad australských králíků názorně dokládá obtíže, které se lidem stavějí do cesty, když se snaží napravit následky dřívějšího neuváženého zavlečení živočicha do nového prostředí. Králíci divocí se z Evropy do Austrálie dostali na konci 18. století a o pár desítek let později se na nejmenším kontinentu proměnili ve skutečnou pohromu (viz Austrálie zaplavená králíky).

Počátky pokusů o plošné odstranění hopkajících vetřelců spadají do konce 19. století, kdy vláda Nového jižního Walesu vypsala prémii 25 tisíc liber za účinný recept na likvidaci jejich populace. Vysoká odměna přitom oslovila i Louise Pasteura: Slavný francouzský biolog navrhl nakazit zvířata bakterií, kterou sám objevil. Mikrob, pojmenovaný později Pasteurella multocida na počest svého „otce“, se sice mezi králíky rozšířil, ale k jejich vyhubení nestačil. 

V roce 1950 byl mezi australské králíky cíleně rozšířen virus myxomatózy. Zvířata umírala po tisících a jejich stavy klesly na šestinu – z 600 milionů přežilo „jen“ 100 milionů. U zbylých jedinců se ovšem k chorobě vyvinula odolnost, a myxomatóza tak zůstala při dalším boji o očistu Austrálie mimo hru. 

Králíci odolávají nástrahám

Počátkem 90. let už králičí populace v zemi opět dosahovala 300 milionů, a proto se Australané rozhodli otestovat další virus. Tentokrát padla volba na kalicivirus vyvolávající smrtelné onemocnění. Předběžné zkoušky začaly v roce 1991 na ostrově Wardang, s tím že se nákaza v žádném případě nesmí rozšířit na pevninu. O případném nasazení mikroorganismu na kontinentu se mělo rozhodnout až na základě výsledků z Wardangu. Přesto už v roce 1995 hubil virus králíky i na pevnině. Nikdy přitom asi nezjistíme, zda šlo o nehodu, či sabotáž.

V roce 2017 byl mezi divokou králičí populaci vypuštěn ještě účinnější typ kaliciviru v naději, že škůdce – ohrožující na 150 druhů původní australské fauny a páchající zemědělcům každoročně škody ve výši 200 milionů dolarů – definitivně zmizí. Je však celkem pravděpodobné, že králík přežije i tuto bitvu ve válce o jeho vyhubení. Proto Australané zvažují, že proti němu nasadí genetickou zbraň, označovanou odborníky jako „gene drive“.

Nesmlouvavá dědičná vloha

Za vědeckým termínem „gene drive“ se ukrývá uměle připravená dědičná vloha, jež se populací šíří jako požár vyprahlou savanou. Všichni její příslušníci se tak během několika generací „přepíšou“ a stanou se nositeli nové vlohy. 

Tradiční geny dědí potomek po jednom od obou rodičů, přičemž mu otec a matka mohou předat každý jinou variantu genu. V případě vlohy, jež se chová jako gene drive, je však úplně jedno, jakou verzi k ní dostal potomek „do páru“ od druhého rodiče – gene drive se do druhé vlohy sám přepíše. Výsledek vypadá, jako kdyby jeden rodič předal potomkovi dvojici gene drivů a předání genu od druhého bylo zcela zablokováno. Neplatí zde tudíž Mendelovy zákony, které říkají, že gen jednoho rodiče zdědí polovina synů a dcer, čtvrtina vnuků a vnuček a osmina pravnoučat: Gene drive je postaven tak, aby se přenesl na všechny syny a dcery, vnoučata i pravnoučata. V populaci zcela převládne a už nikdy nezmizí.

Mušky pod přísným dohledem

Genetici vymysleli gene drive už před dlouhou dobou, ale realizace nápadu vázla. Změnilo se to před pěti lety, s objevem techniky genového inženýrství označované jako CRISPR-Cas9, jež dovolila nevídanou přesnost zásahu do dědičné informace. Dřív genoví inženýři „stříleli naslepo“, protože neměli kontrolu nad tím, kde dědičnou informaci pozmění. Technika CRISPR-Cas9 jim umožnila „ostrostřelbu“, jež by nedělala ostudu ani Vilému Tellovi. V tu chvíli se otevřela cesta k vytvoření fungujícího gene drivu, tedy genu, který se populací šíří řetězovou reakcí a jehož zastoupení může jen a jen narůstat.

Jako první vytvořili dokonale fungující gene drive američtí vědci Ethan Bier a Valentino Gantz v roce 2015. Vnesli ho do dědičné informace octomilky a muškám tím zajistili změnu barvy těla. V perfektně zabezpečené laboratoři vypustili do jejich hejna pár jedinců přebarvených pomocí gene drivu. Po deseti generacích zbyly ve skupině jen přebarvené mušky a hmyz s původním odstínem vymizel. 

Je jasné, že při práci s gene drivem je namístě maximální opatrnost. Kdyby z laboratoře unikla jediná muška s dědičnou informací obohacenou o gene drive, mohla by „přebarvit“ kompletní divokou populaci octomilek. Těžko říct, jaké by to mělo následky, protože vypustit takto modifikovaný hmyz do přírody si nikdo netroufá. Můžeme se jen domnívat, že odlišně zbarvené mušky by byly nápadnější svým přirozeným nepřátelům. Mohla by se změnit i jejich odolnost k chladu či vysokým teplotám, protože jinak zbarvené tělo by se na slunci také jinak ohřívalo. 

Důsledky? Velká neznámá

Pro gene drive se nabízí celá řada využití. Vědci už takto stvořili komáry odolné k původci malárie. Kdyby je vypustili v zemích, kde nemoc stále ohrožuje miliony lidí, „přepsal“ by gene drive dědičnou informaci divokých jedinců a ti by ztratili schopnost přenášet chorobu na člověka. Podobně lze mezi komáry rozšířit gene drive, jenž by jim zabránil v šíření viru zika a původců mnoha dalších nemocí. Nikdo však nic podobného neplánuje, protože komáři zaujímají v přírodě významné místo a nevíme, co všechno bychom změnou jejich dědičné informace rozpoutali. 

Mohli bychom spustit dominový efekt, kdy by se křehká stavba ekosystému zhroutila jako domeček z karet. Za potlačení malárie či horečky dengue bychom zaplatili rozsáhlou přírodní katastrofou a recept na likvidaci takové kalamity nemáme. 

Jen jedno pohlaví

Přítomnost invazních druhů znamená pro přírodu velký problém a jejich vymizením by neměly vzniknout škody, naopak: Narušené ekosystémy by dostaly šanci se z jejich vpádu vzpamatovat a vrátit se do původního stavu. Existuje několik strategií, jak vetřelce zlikvidovat. Jedna z nich například počítá s tím, že by gene drive šířil populací vlohy zajišťující vývoj samčího pohlaví. 

Za normálních okolností se australským divokým králíkům rodí dcery a synové v poměru 1 : 1. Pokud by otec nesl vlohy pro vývoj samčího pohlaví ve formě gene drivu, rodily by se samicím pouze mužští potomci. Je jasné, že populace s takovým vychýlením by se záhy zhroutila. 

Škůdci z dovozu

O nasazení gene drivu proti zvířecím vetřelcům velmi vážně uvažují Novozélanďané. Na jejich ostrovy byla zavlečena řada živočichů z Evropy, Asie i Austrálie. Značné problémy tam páchá například lasice hranostaj pocházející ze starého kontinentu nebo vačnatec kusu liščí úmyslně importovaný z Austrálie. 

Hranostaj hubí mnoho zástupců novozélandské fauny, ale ještě větší škody má na svědomí všežravý kusu: Vybírá ptačí hnízda a požírá vajíčka i mláďata, nepohrdne však ani rostlinnou potravou a ničí původní flóru. Ohrožuje například strom železnatec druhu Metrosideros robusta – žere jeho listy, mladé větvičky, pupeny, květy i semena. Zároveň se stal nebezpečným konkurentem pro původní býložravce, kteří v boji o rostlinnou potravu s vačnatým vetřelcem prohrávají. 

Jako šíp a slovo

Novozélanďané zvažují, že by v laboratořích vnesli do dědičné informace hranostaje či kusu liščího gene drive. Nositele těchto genů by pak vypustili do přírody a vloha by se šířila populacemi zvířecích vetřelců, až by je přivedla ke kolapsu. 

Zatím je vše ve stadiu teoretického plánování – sebemenší chyba může mít nedozírné následky. Pokud by se například kusu s nebezpečným gene drivem dostal z Nového Zélandu do své australské domoviny, ohrozilo by to původní populaci vačnatce na celém kontinentu.

TIP: Australské úřady hodlají pomocí jedovatých klobásek otrávit až 2 miliony koček

Přesto nejsou Novozélanďané v plánech na nasazení gene drivu proti invazním druhům sami. Mluví se o jeho využití k likvidaci potkanů na Galapágách či králíků v Austrálii. Všude ovšem panují velké a oprávněné obavy z neuváženého nasazení zmíněné zbraně. Sanové z Kalahari říkají: „Vystřelený šíp a vyřčené slovo už nikdo zpátky nevrátí!“ A totéž platí o organismech s gene drivem vypuštěných do přírody.