Zapomeňte na dopravu pizzy nebo léků. Tenhle dron zařídí vyvrtání děr a umístění senzorů na odlehlých či nedostupných místech. Američtí vědci a inženýři vyvinuli unikátní systém UAS Digging and In-Ground Sensor Emplacement, který zahrnuje padák a vrtný dron.

Tento autonomní systém může být vypuštěn v oblasti, kde by měly být umístěny senzory. Na vhodném místě k vrtání seskočí vrtný dron s padákem, který po chvíli zbrzdí jeho pád. Vrtný dron se po přiblížení k zemi odpojí od padáku a přistane vlastními silami. Po přistání dron prozkoumá půdu a ověří, zda je tam opravdu možné vrtat a umístit senzor. Po instalaci senzoru se vrtný dron opět vznese a odletí.

TIP: Novinka pro lesníky: DroneSeed vyvíjí drony, které vysejí celý les

Do oblasti, kde je nutné umístit senzory, celý tento systém dopraví letadlo nebo vrtulník. Pozoruhodná technologie s padákem a vrtným dronem je vymyšlená tak, aby co nejvíce šetřila energii. Drony stále závisejí na zdrojích energie, které si nosí s sebou. Spotřeba energie tím pádem omezuje jejich dosah. O technologii by měli mít zájem vědci, farmáři, těžaři a v neposlední řadě také vojáci. 

Pracujete v otevřené kanceláři a zdá se vám, že poznáte, jakou má váš kolega náladu podle toho, jak buší do klávesnice? Je to opravdu možné. Dokazuje to experiment skupiny vědců vedené Hasanem Mahmudem z Islámské technologické univerzity v Bangladéši.

TIP: Co prozradí emoce: Dokážete poznat lháře podle fotografie?

Výzkumníci požádali dobrovolníky, aby opsali na počítači krátký zkušební text. Byly to dva odstavce z Alenky v říši divů od anglického spisovatele Lewise Carrolla. Badatelé zároveň měřili, jakým způsobem buší opisovači do klávesnice pomocí speciálního softwaru. Pak jim rozdali dotazník, který zjišťoval, jak se pokusné osoby zrovna cítí. Měřil sedm emocí: radost, smutek, strach, hněv, nechuť, vinu a hanbu. 

Software se brzo naučil emoce píšících rozpoznávat. Nejpřesnější byl u radosti. Poznal ji v 87 procentech případů. Mohlo by se to hodit k vývoji programů, které by se přizpůsobovaly náladě uživatele. 

Francouzská jízda čelila na konci 19. století na západní frontě podobným potížím jako ta britská. Jezdci země galského kohouta si  navíc vysloužili kritiku, protože se ke svým zvířatům chovali mnohdy nevhodně. Zůstávali totiž v sedle i za situace, kdy vojáci ostatních armád sesedali, aby zvířecím druhům dopřáli odpočinku, a tak mnoho francouzských koní trpělo zbytečnými bolestmi zad.

Image

Čtěte také

V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války (1)

Kontroverze se nevyhnuly ani vyšším důstojníkům ze země galského kohouta – kupříkladu velitel jízdního sboru generál Jean-François Sordet čelil roku 1914 obvinění, že nedopřeje koním přístup k vodě ani v parném létě. Už v srpnu tak nebyla šestina francouzských zvířat schopna efektivního nasazení. 

Problémy Rusů 

Carské Rusko se v okamžiku vypuknutí války mohlo pochlubit 36 jízdními divizemi, o nichž generálové prohlašovali, že se zakrátko proženou Evropou až do srdce Německa. Ačkoliv ruští jezdci skutečně na německé území vstoupili, protivník je záhy zastavil. Vilémovská vojska v srpnu 1914 rozdrtila u Tannenbergu 2. armádu a zničila oddíl donských kozáků, který její velitel generál Alexandr Samsonov používal coby osobní gardu.

Jiným ruským kavaleristům se dařilo lépe, když v září téhož roku úspěšně pronásledovali ustupující rakousko-uherské svazky. Obecně ovšem nasazení velkého množství koní neúměrně zatěžovalo již tak přetíženou ruskou logistiku, protože vzhledem ke značným vzdálenostem na východní frontě se zvířata musela přepravovat po železnici. Pro srovnání – pěší divize o 16 000 vojáků potřebovala tutéž kapacitu asi čtyřiceti vlakových souprav jako jízdní divize o 4 000 mužů. 

Německá blamáž

Potížím s transportem i selhání původně zamýšlené taktiky čelili také Němci a Rakušané. Berlín zpočátku neváhal nasazovat jezdectvo ve značném měřítku a posílal do boje i početné oddíly zastarale vyzbrojených kopiníků. V září 1914 došlo k jednomu z největších střetů jízdních jednotek, když se v návaznosti na bitvu na Marně utkala německá 4. jízdní divize s britskou 1. jízdní brigádou. Boj skončil dohodovým vítězstvím, k němuž přispělo zejména nasazení jízdní artilerie.

Němci záhy po začátku války raději stáhli většinu jízdních jednotek z první linie západní fronty, zatímco na východě plnila vilémovská kavalerie především průzkumné úkoly. Tento vývoj výmluvně ilustrují dochované statistiky. V předválečném období disponovala německá armáda 25 jízdními sbory rozdělenými do 55 brigád. Za mobilizace velení vyčlenilo brigády z mateřských svazků a z 33 zformovalo 11 jízdních divizí. Zbývajících 22 brigád se rozdělilo na jednotlivé pluky, nově přidělené k pěším divizím.

Redukce zbytečné kavalerie

Zatímco na západní frontu Berlín dislokoval čtyři kompletní sbory (každý sestával z 2–3 divizí), na východ putovala jediná divize kavalerie. Když počátkem roku 1915 zákopy vystavily jízdě stopku, dva sbory byly rozpuštěny a zbývající svazky generálové odveleli na východ. Jak válka pokračovala, význam kavaleristů stále upadal. V německém hlavním stanu nakonec padlo rozhodnutí přeznačit jízdní sbory na Generální velitelství pro zvláštní užití, přičemž v praxi tyto formace odpovídaly běžným pěchotním sborům. Koncem války zůstávalo v původní roli rychlé útočné síly pouhých deset brigád.

V rakouské armádě, jež si prošla obdobným vývojem, k omezení jízdy přispěla i nevhodně konstruovaná sedla. Ta doslova sdírala kůži ze zad nebohých zvířat a pouhých několik týdnů po vypuknutí války většina koní nedokázala nést své jezdce. Koncem roku 1917 byly již všechny jezdecké pluky habsburských vojsk s výjimkou jedné eskadrony z každého z nich sesedlány a přeměněny na pluky pěchotní (Kavallerie zu Fuss). To Turci – vzhledem k menšímu podílu ničivé moderní výzbroje na inkriminovaných bojištích – intenzivně nasazovali kavalerii po celou válku. 

Jezdci strýčka Sama

Roku 1916 se na bojišti objevily první tanky, které měly převzít hlavní funkce kavalerie. Dohoda záhy začala obrněné jednotky nasazovat společně právě s jízdou – kupříkladu v bitvě u Cambrai (listopad–prosinec 1917) dostali kavaleristé za úkol vytvářet průlomy v německých obranných liniích, na což nízká rychlost primitivních obrněnců zatím nestačila. Tento plán však nakonec ztroskotal jednak kvůli chybám ve velení a jednak pro masové nasazení vilémovských kulometů.

Američané, kteří se zatím drželi od „evropské války“ v uctivé vzdálenosti, dlouho ignorovali těžce získané zkušenosti potenciálních spojenců a do roku 1916 postavili patnáct jízdních pluků doplněných o velitelství, zásobovací oddíly a podpůrné střelecké i kulometné jednotky. Revoluce vedená Pancho Villou přiměla USA vyslat do Mexika v letech 1916–1917 právě jízdní oddíly, díky čemuž kavalerie těsně před zapojením Washingtonu do Velké války získala praktické zkušenosti. Na jaře 1917 americká armáda výrazně navýšila počty jízdních pluků, aby jejich značnou část – na základě konečně analyzovaných zkušeností Britů – o pár měsíců později potupně transformovala na dělostřelecké a minometné regimenty.

Do Evropy nakonec s pěchotou odcestovaly části čtyř jízdních pluků, jejichž příslušníci fungovali spíše coby veterináři a kováři – místo nasazení v útoku jízdní regimenty doplňovaly ztráty koní u dělostřeleckých a transportních oddílů. Do skutečného boje se americká jízda zapojila až v srpnu 1918, kdy asi čtyřsetčlenná skupina z 2. pluku sloužila v bitvě u St. Mihiel jako průzkumníci a kurýři. Jednotka zde bojovala do poloviny října, kdy ji Američané raději z fronty stáhli. Tvrdé boje přežilo pouhých 150 mužů, což jen dokreslilo nesmyslnost nasazení kavalerie v útočné roli v podmínkách roku 1918.

Zatímco Střední Evropa si na konci května roku 1928 vychutnává příjemné jarní počasí, jeden Středoevropan bude v následujících dnech a týdnech bojovat o holý život v ledové pustině. Třicetiletý český fyzik František Běhounek je součástí polární expedice italského generála Umberta Nobileho, která právě překonala Severní pól prostřednictvím stometrového vzdušného kolosu. 

Osudová námraza

Cílem výpravy však není pouhý přelet nad Severním pólem. Ten už ostatně „dobyla“ Nobileho předchozí vzducholoď Norge. Nyní mají polárníci za úkol prozkoumat nepřístupné oblasti Severního ledového oceánu z hlediska zeměpisného, oceánografického a fyzikálního. 

Na palubě Italie je šestnáct členů posádky. Převažují Italové, ostatně Mussoliniho fašistický režim expedici významně podpořil. Kromě nich je zde už jen jeden Švéd a jeden Čech. Vyrazili z Milána za velké pozornosti veřejnosti i médií v polovině dubna. Po příletu na Špicberky podnikli několik průzkumných letů. Osudného 25. května však počasí výpravě nepřeje, byť už přeletěli nad Severním pólem a vracejí se zpět na základnu. Fouká silný vítr, je mlha a teplota sahá hluboko pod bod mrazu. A pak se ozve zoufalý výkřik: „Jsme příliš těžcí! Klesáme.“ Za všechno může námraza, která vzducholoď obalila.

Nobile se sice snaží na poslední chvíli kormidlo nasměrovat na rozlehlou vodorovnou kru a nouzově přistát, ale neúspěšně. Zadní motorová část naráží na zamrzlou hladinu a odlomí se. Odlehčená vzducholoď se nakloní na příď a smýká s ní po ledu. Přitom se utrhne kabina a část posádky vypadne ven. Deset mužů a jeden pes se ocitají na ledové ploše. Utržením kabiny se vzducholoď opět odlehčí a se zbytkem posádky začíná stoupat. Nešťastní trosečníci hledí za svými druhy, kteří zůstali na palubě a mizejí v dáli. „Oni se zachrání, my zahyneme bez jídla a pomoci v ledové pustině“, prolétne jim hlavou. Netuší, že právě oni dostali druhou šanci na život. Šestici na palubě už nikdo nikdy nespatří. Ani živé ani mrtvé.

A stav ztroskotané posádky? Jednomu ze strojníků už není pomoci, zahynul při nárazu. Nejtěžší zranění utrpěl velitel Nobile. Zlomil si ruku, nohu a ošklivě se pořezal na hlavě. Nohu má zlomenou také kormidelník Ceccioni. Kromě jednoho naraženého žebra a vykloubeného ramene vyvázl zbytek posádky bez vážnějších zranění. K těmto šťastnějším patří i František Běhounek.

Štěstí v neštěstí

„Doktor Běhounek je zdráv a těší se ze svého zachránění, ale vrátí se domů pozdě. Vidím ho v mlze na ledové kře, a to na kraji propasti, ale vrátí se zdráv. Jeho radost i já zde pociťuji.“ Máte pocit, že tak popsal situaci některý z očitých svědků? Jak se to vezme. 

TIP: František Běhounek: Dobrodružství českého Julese Verna

Do hledání trosečníků ze vzducholodi Italia se zapojili mnozí. Námořníci, letci i radisté. A v našich končinách také spiritisté. Výše zmíněná slova pronesla jistá Emilie Skálová, švadlena z Jilemnice, která platila za vyhlášené médium. Po zmizení Italie se během několikahodinové seance měla spojit na popud propagátora spiritismu, profesora Františka Jezdinského, s Františkem Běhounkem. A popsala velmi podrobně okolnosti ztroskotání posádky vzducholodi.

Trosečníci měli štěstí nejen v tom, že přežili. Když se oklepali z prvotního šoku, začali zjišťovat, co kromě nich ještě ze vzducholodi při nárazu vypadlo. A že toho nebylo málo. Mezi rozházenými krabicemi nacházejí stan pro čtyři osoby, několik párů kožešinových bot, zásoby jídla, pistoli se stovkou nábojů a také kouřovou signalizaci. Co víc si mohli přát? Snad ještě vysílačku. A ejhle, byla tam taky! A téměř v pořádku. Radista Biagi ji uvede do provozu a zanedlouho už jde jejich vzkaz do světa: „SOS, SOS, Italia, Nobile“. Nezbývá než čekat, kdy volání o pomoc někdo zachytí.

Žádná odpověď však nepřichází. A to i přes to, že v dosahu jejich vysílačky kotví podpůrná loď výpravy Citta di Milano. Prvotní nadšení, že záchrana může být jen otázkou hodin, nanejvýš dnů, rychle opadá. 

Kam zmizela Italia?

O tom, že se vzducholodí Italia je něco v nepořádku, se podpůrné plavidlo dozvědělo velmi brzy. Obě posádky spolu udržovaly pravidelné radiové spojení. Když se ve smluveném čase Italia neozvala, počkal velitel radistů do dalšího plánovaného spojení. Když i to selhalo, informoval kapitána. Podpůrné plavidlo však případné trosečníky na oceánu hledat nemůže. Není zkonstruováno na plavbu mezi ledovými krami. Jeho posádka se alespoň snaží zorganizovat záchrannou výpravu na pevnině.

Kontakt nadále není možný, trosečníci však díky radiostanici slyší zprávy, které se vysílají z lodi Citta di Milano. Vědí tak, že záchranná výprava se sice chystá, míří však do zcela jiných míst, než se ve skutečnosti nacházejí. Co si počít? Jít výpravě naproti! Je rozhodnuto, že se část nezraněných mužů vydá na pevninu a pokusí se najít pomoc.

Dva italské navigátory Adalberta Mariana a Filippa Zappiho doplňuje švédský fyzik a meteorolog Finn Malmgren. Na cestu se vydají 30. května, pět dnů po ztroskotání. Zbylí trosečníci zůstanou na místě a doufají, že se jim podaří navázat radiové spojení. Po následující dny o to však usilují marně. Teprve 8. června si mohou oddechnout. Radistovi Biagimu se podaří prostřednictvím sovětského radioamatéra konečně spojit s lodí Citta di Milano. 

Zachráněni!

Mezitím se už chystají záchranné výpravy. Zapojí se do nich Norsko, Švédsko, Finsko i Sovětský svaz. Ten dokonce vyslal dva ledoborce. Mnohým zachráncům se jejich snaha stane osudnou. Například slavný polárník Roald Amundsen, který s Nobilem dříve spolupracoval, zorganizoval leteckou akci. Nikdy se z ní však nevrátil a osud jeho i letadla s ostatními členy posádky je dodnes nejasný. 

I když trosečníci záchranná letadla několikrát spatří, piloti je na ledové ploše nejdříve nevidí. Mohou na sebe sice upozornit kouřovými signály, jenže ty jsou bílé, takže na větší vzdálenost zcela neviditelné. Pomůže až zrcadlo ze staniolu, kterým na piloty pouštějí „prasátka“. Letadla však nemohou na hrbolaté zamrzlé planině plné ker přistát. Shodí proto trosečníkům alespoň zásoby potravin. Záhy se k Nobileho skupině přiblíží jeden rozlehlejší ledový blok, na který může dosednout malé letadlo. Stane se tak v noci z 23. na 24. června. V pilotní kabině třímístného letadla sedí švédský nadporučík Lundborg s navigátorem.

Je rozhodnuto, že jako prvního odvezou zraněného Nobileho. Bylo sice zvykem, že velitel je zachráněn jako poslední, ale i přes Nobileho odpor zbytek trosečníků i pilot rozhodnou, že má odletět právě on. Jednak má nejtěžší ranění a pak je také natolik lehký, aby jej letadlo s dvoučlennou posádkou uneslo. Což se o druhém zraněném Ceccionim říct nedá. Všichni navíc předpokládají, že Lundborg se pro ostatní, tentokrát už bez navigátora, ještě té a příští noci postupně vrátí. Počasí je ideální a nic nenasvědčuje tomu, že by plán neměl vyjít. Jenže když Lundborg přiletí pro další „várku“, havaruje a sám se tak k trosečníkům přidá. 

TIP: Tajemství lodi HMS Terror: Tragédie Franklinovy polární expedice

Mezitím se už k Nobileho skupině blížil ruský ledoborec Krasin. Než k ní stačí dorazit, zachrání 12. července skupinku, která se vydala hledat pomoc. Už není tříčlenná, Švéd Malmgren cestou zahynul. Ještě téhož dne večer ledoborec Krasin nalezl kru se stanem trosečníků a zachránil i je. Posléze se ještě vydal pátrat po druhé části výpravy, která zmizela společně se vzducholodí. Marně. Italia ani její posádka nebyli nikdy objeveni.

Jaký osud je potkal? Zachránění muži jsou přesvědčeni, že vzducholoď shořela krátce poté, co ji spatřili naposledy. Svědčil by o tom nepatrný sloup kouře, který v dálce uviděli přibližně půl hodiny po svém ztroskotání. Z šestnácti členů posádky se ze svého zachránění mohlo radovat jen osm.

Zvláště v rozvinutých zemích dnes řada partnerských dvojic zápasí s neplodností. Ve Velké Británii postihují asi 1 pár z 50 opakované samovolné potraty. K těm dochází, když žena ve třech po sobě následujících těhotenstvích přijde o plod před 20. týdnem těhotenství. Ve většině případů přitom není známá příčina těchto opakovaných potratů.

Britští vědci nedávno zřejmě konečně odhalili klíčový faktor, který je zodpovědný za opakované potraty. Tato příčina dlouho unikala pozornosti odborníků. Odborníci až doposud věřili, že za opakovanými potraty stojí zdravotní potíže matky, například infekce nebo problémy s imunitou.

TIP: Bez kondomu? Nechráněný sex může vést k infekcím a předčasnému porodu

Až teď vědce napadlo zaměřit na druhou polovinu párů, tedy na muže. Když porovnali spermie mužů, jejichž partnerky trpí opakovanými potraty a spermie mužů, kteří jsou šťastnými otci, odhalili těsnou souvislost mezi opakovanými potraty a stavem spermií otce. Přesný mechanismus zatím není jasný, ale zdá se, že partneři žen s opakovanými potraty mají oproti jiným mužům více poškozenou DNA ve spermiích. 

Stojíme-li v jejich bezprostřední blízkosti či přímo na nich, vůbec si jich nemusíme všimnout. Stačí však vystoupat na blízký kopec nebo se vznést do oblak, a vyjeví se v plné kráse. Geoglyfy byly počátku zamýšleny tak, aby se na ně pozorovatel díval z vyvýšeného místa. Obestírá je však řada záhad, s nimiž si zatím nedokáže poradit ani moderní věda: Kdo a kdy je vytvořil? A jaký účel měly plnit?  

Planiny jako plátno

Geoglyfy jsou struktury vytvořené člověkem přímo v zemském povrchu. Mohou vznikat v podstatě dvěma způsoby: odstraňováním trávy, písku či štěrku, kdy se jedná o tzv. negativní geoglyfy, nebo naopak přidáváním materiálu – pak jde o pozitivní obrazce. Ohromné linie široké často několik metrů formují nejrůznější obrazy, od geometrických tvarů přes figury lidí či zvířat až po ryzí abstrakce. Jedno však mají společné: Většinou pokrývají obří plochu, mnohdy i několikanásobně větší než fotbalové hřiště. 

Nejvíc bezesporu prosluly struktury na peruánské náhorní plošině Nazca. Geoglyfy ovšem najdeme na každém kontinentu kromě Antarktidy a v posledních letech počet odhalených obrazců strmě roste. Velkým pomocníkem se přitom stávají moderní archeologické a geologické metody, včetně půdního radaru, leteckého snímkování či dronů. K nejvýkonnějším „detektivům“ se však aktuálně řadí široce rozšířená aplikace Google Earth, jež umožňuje komukoliv – od vědců po nadšence – prohlížet detailně nasnímkovaný povrch planety a pomohla již nalézt spoustu struktur na zcela neobvyklých místech.  

Google Earth na stopě 

Jedním z nejúspěšnějších amatérských objevitelů se v poslední době stal kazašský ekonom Dmitrij Dej. Inspiroval ho televizní pořad o pyramidách odhalených pomocí satelitních snímků, usedl proto k počítači a čistě ze zvědavosti začal pátrat také nad rodnou zemí. Ke svému překvapení pak v kazašské stepi skutečně něco našel – dosud neznámé, dokonale symetrické útvary, „vtištěné“ do zemského povrchu.  

O svém nálezu informoval místní archeology a další pátrání už vedl badatelský tým z kazachstánské univerzity v Kostanaji a litevské univerzity ve Vilniusu. Ačkoliv odborníci vsadili na moderní metody včetně dronů a radarů, práce pokračovaly pomalu – zčásti i proto, že založit výzkumnou stanici uprostřed nehostinné pustiny není jednoduché. Přesto mohli vědci na sklonku roku 2014 představit původní Dejův objev na archeologické konferenci v Istanbulu. A zpráva o „kazašské Nazce“ nebo též o „stepních geoglyfech“ vyvolala opravdovou senzaci. 

Kazašská Nazca 

Co se tedy podařilo najít? V řídce osídlené oblasti Turgaj ve středním Kazachstánu objevili odborníci obří geoglyfy ve tvaru křížů, čtverců, kruhů, a dokonce i jednu svastiku. Obrazce měří 90–400 m a mnohé pokrývají plochu větší než fotbalové hřiště. Zatímco Dej identifikoval původně něco přes dvacet objektů, badatelé jich postupně našli mnohem víc: Dosud jich známe okolo 260, přičemž řada z nich nevznikla coby osamocené dílo, ale tvoří součást většího celku, který sestává z mohyl, příkopů a hradeb. 

Vědci rozlišili dva typy geoglyfů: Jedny se nacházejí na vysokých náhorních plošinách s výhledem na povodí řeky, druhé, včetně svastiky, se vyjímají podél vodních toků, v blízkosti raných pohřebišť. Vůbec největší objekt tvoří čtverec ze 101 hromad navršené zeminy, jehož protilehlé rohy spojuje kříž. Útvar se rozkládá na větší ploše než velké pyramidy v Gíze a důvod, proč tak dlouho zůstával ukrytý před našimi zraky, je nasnadě: Podobné formace lze z terénu spatřit jen obtížně, zatímco z výšky se rozeznávají poměrně snadno.

Staré a ještě starší 

Badatele samozřejmě v prvé řadě zajímalo, jak jsou struktury staré. Dmitrij Dej vyrukoval s odvážným tvrzením, že se datují nejméně osm tisíc let do minulosti. Opírá se přitom o vlastní metodu založenou na měření rychlosti eroze kopců, kterou doplňuje objevy neolitických pazourků nalezených v okolí. 

Jeho domněnku o stáří turgajských geoglyfů citoval v roce 2015 i deník New York Times a zpráva vzbudila senzaci. Pokud by se zmíněný údaj potvrdil, staly by se kazašské obrazce nejstaršími známými strukturami svého druhu, včetně těch v Nazce, jež pocházejí z období let 500 př. n. l. až 500 n. l. Informace vyvolala takový rozruch, že NASA dokonce požádala astronauty na Mezinárodní vesmírné stanici, aby se při fotografování Země zaměřili právě na uvedený region. 

Jenže specialisté, pro něž je datace podobných nálezů denním chlebem, rozhodně nesouhlasí – už proto, že uplatňují výrazně přesnější postupy. V místě se nenašel žádný organický materiál, který by jim umožnil využít radiokarbonovou metodu. Použili proto tzv. opticky stimulovanou luminiscenci (OSL), jež měří, jak dlouho vzorek čelil slunečnímu záření. Odborníci nakonec dospěli k závěru, že naši předkové dané objekty vytvořili asi před 2 800 lety. Vznikly tedy s počátkem kazašského „železného věku“, během nějž železné nástroje pomalu nahradily své bronzové předchůdce. 

Byla to observatoř? 

Dejova tvrzení však nekončí jen u metuzalémského stáří objektů – objevitel má jasno i v jejich účelu: Šlo prý o pravěkou astronomickou observatoř. Odborníci opět nesouhlasí. „Mohlo to být cokoliv, od napodobenin zvířat až po kamenné kruhy,“ podotýká Michael Frachetti, archeolog z Washingtonské univerzity, který se zabývá vykopávkami ve Střední Asii. V okolí útvarů se našly pozůstatky ohnišť, což by naznačovalo, že se jednalo o místa konání rituálů. Obrazce v povodí řek mohly stejně dobře představovat tzv. symboly tamga, které euroasijským kmenům sloužily k označení výskytu zvířat nebo pro jasné vymezení klanového teritoria.

TIP: Archeologové objevili v jižním Peru 2 tisíce let starý ztracený obrazec

Giedre Motuzaite Matuzeviciuteová z litevského Institutu historie ve Vilniusu pro změnu navrhuje, že místo mělo těsnou spojitost s teritoriem sajgy tatarské. Dnes se již zmíněná antilopa vyskytuje ojediněle, ale kdysi představovala hlavní zdroj obživy kazašských lovců. „Obrazce mohly vzniknout jako orientační body, které byly vidět z dalekých říčních údolí,“ objasňuje vědkyně. 

Typy hornin přecházejí jeden do druhého. Například díky procesům zvětrávání některé zanikají, ale jiné naopak vznikají. Když se díváte na skálu, vlastně vidíte jen nepatrný časový úsek v rámci nedozírného děje zvaného horninový cyklus.

V hlubině i na povrchu

Horniny se dělí na vyvřelé, usazené a metamorfované. Vyvřelé horniny se tvoří utuhnutím (krystalizací) roztavené hmoty – magmatu. Proto je také nazýváme magmatickými horninami. Magma můžeme přirovnat k tavenině ve sklářské nebo železářské huti. Obsahuje zejména křemičitanové látky, které při ochlazování krystalizují jako nerosty.

Podle místa, kde magma utuhlo, rozlišujeme horniny hlubinné a výlevné. Hlubinné horniny tvoří v zemské kůře rozsáhlá tělesa – tzv. masivy, které se často nacházejí uprostřed rozlehlých pohoří. V naší republice je tomu tak například v případě Jizerských hor či Krkonoš. Výlevné horniny se na zemský povrch, kde utuhly, dostaly díky sopečné činnosti. Velmi často se jedná o výlevy podmořských vulkánů na oceánské dno.

Čedičové hory a pohoří

Zřejmě nejznámější hlubinnou horninou je žula. Je tomu tak proto, že patří mezi nejrozšířenější horninový typ a často se využívá jako stavební, obkladový ale i sochařský kámen. U nás se těží především na Českomoravské vrchovině (Mrákotín, Skuteč), ve Středočeské pahorkatině, na Žulovsku a Liberecku.

Mezi výlevnými horninami je nejběžnější čedič neboli bazalt, který tvoří i samostatná sopečná pohoří. Při pohledu na skálu tvořenou čedičem vás na první pohled zaujme jeho sloupcovitá odlučnost připomínající kamenné varhany. V naší republice se můžete s čediči setkat v Českém středohoří a Doupovských horách. Na České tabuli formoval bazalt například horu Říp či Trosky. Bazalty, takzvané melafyry, nacházející se na našem území například u Kozákova v Podkrkonoší, se těší velkému zájmu sběratelů minerálů. Mohou totiž obsahovat dutiny vyplněné barevnými odrůdami křemene, opálem či chalcedonem (acháty).

Jemný písek i bludné balvany

Lidské oko nedokáže zachytit, jak nad tvrdými skálami dokáže zvítězit vítr či voda. Obrušují, rozrývají a přerovnávají zemský povrch, čemuž říkáme eroze. Nejvíce materiálu na zemském povrchu je transportováno proudící, často mořskou, vodou. Také vítr dokáže roznést části hornin na vzdálenosti až několika tisíc kilometrů. I dnes velké saharské bouře přinášejí narudlý, velmi jemně zrnitý písek až k nám, do střední Evropy. Ten pak můžete pozorovat jako barevný poprašek například na zasněžených pláních či na sklech zaparkovaných automobilů.

Rovněž schopnost ledu přemísťovat materiál může být opravdu obrovská. Ve čtvrtohorách, při posledním velkém pevninském zalednění, se na naše území tímto způsobem dostaly bloky hornin vážící i několik desítek tun až ze Skandinávie! Dnes jsou známy jako bludné balvany, vyniká mezi nimi červeně zbarvená žula rapakivi.

Vrstvy zpevněné tlakem

Úlomky hornin uvolněné zvětráváním se na vhodných místech hromadí. Spolu s dalšími látkami, například se zbytky organismů, vytvářejí usazené neboli sedimentární horniny. Sedimenty mohou vznikat i chemickým vysrážením – krystalizací látek ze sladké či častěji slané vody. Těleso usazených hornin se nazývá vrstva, více vrstev pak tvoří souvrství. Pokud díky následným geologickým procesům nedošlo k překocení, jsou nejstarší vrstvy uloženy nejníže a nejmladší nejvýše.

Usazené horniny se dělí na zpevněné a nezpevněné. Aby byl sediment zpevněn, musí být překryt mladšími vrstvami. Tím se dostává do větších hloubek a se zvyšujícím se tlakem ztrácí vodu. Zároveň dochází k rozpouštění některých minerálů a k jejich následnému vysrážení ve formě tmelu, který zpevňuje samotnou nově se utvářející horninu. Ze štěrků tak vznikají slepence, z písků pískovce a z hlubokomořských bahen jílovce či břidlice.

Hory odumřelých organismů

Důležitou horninou patřící mezi sedimenty je vápenec. Často vzniká nahromaděním vápnitých schránek odumřelých organismů. Představte si rozlehlá vápencová pohoří nebo nám všem známou oblast Moravského krasu. Jaké neuvěřitelné množství živočichů muselo stát na počátku jejich vzniku! Zbytky organismů – zkameněliny můžete ve vápencích často pozorovat i dnes. Za lokalitu světového významu lze na našem území považovat jurské vápence u Štramberka, tzv. lom Kotouč, kde byla popsána bohatá fauna obsahující přes 600 druhů fosílií.

Horniny, které se taví

Jak už bylo řečeno, v přírodě nic nezůstává neměnné. Dříve vzniklé horniny jsou překryty mladšími a pod tíhou nadloží či při pohybu zemských desek klesají do hlubších částí zemské kůry, kde panují rozdílné tlakové a teplotní podmínky než na zemském povrchu. Důležité je také působení horkých roztoků či blízkost horkého magmatu. Toto přizpůsobování se novým podmínkám nazýváme metamorfózou, tedy přeměnou. Ta probíhá přibližně od teploty 200 °C až po hranici tavení hornin, která se pro jednotlivé typy hornin liší. U žuly je to přibližně 600 °C, v jiných případech existují metamorfované horniny ještě při teplotách 1500 °C. Typickým znakem metamorfovaných hornin je rovnoběžné uspořádání jejich nerostů tzv. usměrnění. Dobře patrný je tento rys například u krystalických břidlic (fylitů, svorů a rul), různé stupně deformace však můžete pozorovat i u dalších přeměněných hornin.

Z konce na začátek

Metamorfózou vápence vzniká také mramor – surovina, která sloužila a dodnes slouží jako materiál mnohým architektům a sochařům. Velmi oblíbený je takzvaný carrarský mramor pojmenovaný podle známé italské lokality Carrara. Je nezvykle čistý, sněhově bílý a velmi jemnozrnný. Sochy z něj vytvořené vynikají nezaměnitelnou křehkou krásou. Zvláště jemná práce, například záhyby na šatech Michelangelových soch, může být proti světlu až průsvitná.

TIP: Kouzlo achátových pecek: Kamenné kresby přírody

Mramory, stejně jako všechny horniny, podléhají na vzduchu zvětrávání. Celý cyklus se tedy opakuje od začátku. Horninový koloběh bude probíhat tak dlouho, dokud tento podivuhodný příběh nebude podstatně narušen, ať již přírodními procesy nebo stále výraznějšími zásahy člověka do biosféry a atmosféry.

Jde o jeden z milníků dobývání kosmu: Soukromá společnost SpaceX Elona Muska vypustila ze startovacího komplexu nejsilnější raketu současnosti Falcon Heavy, jejíž nosnost v historii překonal jen Saturn V a koncept Energija. Místo běžné mrtvé váhy – reprezentované nejčastěji betonovým blokem – však Falcon Heavy vynesl na heliocentrickou dráhu Muskův osobní automobil Tesla Roadster.

TIP: Může se srazit Tesla Elona Muska se Zemí? Vědci to považují za možné

Z neobvyklého satelitu technici před startem pouze vyjmuli baterie, jinak vozidlo oproti pozemské sériové výrobě neupravovali. Jeho materiály tedy nejsou nijak ošetřeny proti působení agresivního kosmického prostředí a budou značně degradovat. Jako první se poškodí nejrůznější gumová těsnění vystavená přímému vlivu UV záření, nejlépe si nepovedou ani pneumatiky či kožené sedačky. Jejich znehodnocení bude rychlé, spíše v letech než desetiletích. Karoserie z uhlíkového kompozitu bude čelit dopadům mikrometeoritů, které vzhledem k její tloušťce způsobí následky ve formě průstřelů. Za několik let už bude roadster působením vesmírného prostředí velmi poškozen, ale stále v něm bude možné rozeznat vozidlo. 

Etna se řadí mezi tři stále aktivní italské sopky. Podstatně menší Vesuv nedaleko Neapole nechvalně proslul zničením Pompejí v roce 79 a poslední z trojice, Stromboli, leží na stejnojmenném ostrově severně od Sicílie. Ze všech tří je ovšem Etna zdaleka nejaktivnější (viz Rekordman ze Sicílie), a to nejen v rámci Itálie, nýbrž i na celém starém kontinentě. Odmyslíme-li si italské Alpy, jde s výškou 3 329 m n. m. také o nejvyšší vrchol země na Apeninském poloostrově. K dalším prvenstvím Etny patří, že se jedná o nejvyšší aktivní sopku Evropy.

Není tedy divu, že jí vulkanologové i příslušné úřady věnují pozornost. V patrnosti vedou hlavně potenciální ohrožení obyvatel žijících v okolí. Pokud by se sopka probrala větším výbuchem, dopady v podobě změn počasí i klimatu by nepochybně pocítila celá Evropa. 

Pravidelně vzhůru

Etna má pět kráterů a na svých svazích kolem tří set průduchů. K životu se probírá poměrně pravidelně: Historicky dominují výbuchy v letech 396 a 122 př. n. l., v novověku pak katastrofa zaznamenaná v roce 1669, kdy vymrštěná láva dopadla až do 40 km vzdálené Katánie. 

I v průběhu minulého století byl vulkán mnohokrát aktivní a v posledních dvou dekádách se opakovaně probouzel v letech 2002–2009, 2011–2012 a v roce 2015. Mediálně známá je také epizoda z března 2017, kdy láva po náhlém kontaktu se sněhem zranila desítku lidí, včetně zpravodajského týmu televize BBC.

Je tedy zřejmé, že Etna o sobě dává vědět víceméně nepřetržitě. Velký výbuch s rozsáhlým výlevem lávy však podle prognóz vulkanologů nehrozí. Svahy sopky tak dokonce v letech 2011 a 2017 posloužily jako dojezd etapového cyklistického závodu Giro d’Italia. 

Smrtelné sklouznutí 

Ve hře ovšem nezůstává jen vzlínání magmatu a následné výlevy, jak v časopise Science Advances připomněl tým vědců z Německa a Itálie pod vedením Morelie Urlaubové. Podle badatelů se totiž hýbe část jihovýchodního svahu sopky pod hladinou Středozemního moře. Znamená to, že v místě může téměř kdykoliv dojít k obrovským skluzům a sesuvům. Pokud by se jen část vulkánu zřítila, následná vlna tsunami by se projevila v celém Středomoří. Navíc by mořská voda pronikla k rezervoárům magmatu Etny. Důsledky by byly nedozírné. 

O sklouzávání Etny do moře, které potvrdily i satelitní snímky, vědí odborníci již delší dobu. Ostatní úbočí jsou podle nich naštěstí převážně stabilní. Otázka však až donedávna zněla, zda a jak intenzivně pohyb svahu pod hladinou pokračuje. První zachycení horizontálního i vertikálního pohybu ponořené části vulkánu umožnila až nová geodetická monitorovací síť GeoSEA. 

Podmořská premiéra 

„U Etny jsme jako u první sopky použili podmořskou geodetickou monitorovací síť, takzvanou mořskou geodézii založenou na šíření zvukových vln,“ vysvětlila vedoucí týmu Urlaubová. V dubnu 2016 umístili s kolegy na mořské dno pět akustických transpondérových stanic, které umožňují měřit šíření zvukových vln. Rozmístili je podél zlomu, jenž tvoří hranici sklouzávající a stabilní části jihovýchodního svahu. 

V průběhu následujících 15 měsíců vysílaly transpondéry každých 90 minut akustické signály a zaznamenávaly též změny tlaku. Vědci pak z rychlosti šíření zvuku ve vodě a časů šíření signálů mezi zařízeními dokázali s přesností víc než 1 cm vypočítat aktuální vzdálenosti mezi transpondéry.

Už po několika měsících se potvrdilo, že se hýbe celý jihovýchodní svah. „V květnu 2017 jsme si všimli, že se vzdálenosti mezi transpondéry na různých stranách zlomu zřetelně změnily. Svah během osmi dnů sklouzl o čtyři centimetry k moři a klesl o centimetr,“ vysvětlila Urlaubová. 

Pod vlivem gravitace 

Stejný jev pozorujeme při velmi pomalém zemětřesení, tzv. pomalém sklouznutí. V případě Etny ovšem vědci vůbec poprvé zaznamenali horizontální pohyb příslušného typu pod hladinou. Srovnání údajů se satelitními měřeními pak prokázalo, že se ve stejném pozorovacím období posunula i jihovýchodní suchozemská část Etny. „Polohu tudíž změnil celý jihovýchodní svah,“ dodává Urlaubová. 

Výsledky však podle ní odhalily ještě jednu zajímavou věc: Svah totiž sklouzává nikoliv v důsledku vzlínání magmatu, jak se badatelé dřív domnívali, ale vlivem gravitace. Kdyby totiž jeho deformaci spustily pohyby magmatu ve středu sopky, posuv by byl větší na souši než pod vodou. Zmíněný poznatek hraje naprosto klíčovou roli při odhadech rizika spojeného s italským vulkánem v blízké budoucnosti a umožní nám lépe určit kritický moment, pokud by k sesunutí jeho svahu mělo skutečně dojít.