Stres trápí podstatnou část obyvatel této planety. Není žádným tajemstvím, že vystresovaní lidé mají problémy se zdravím. A může to být velmi vážné. Vědci nedávno zjistili, že lidé, kteří trpí závažným stresem, jako je například posttraumatická stresová porucha, mají zvýšené riziko, že se u nich rozvine autoimunitní onemocnění.

K těmto závěrům dospěl velmi rozsáhlý výzkum, který zahrnoval data více než milionu lidí ve Švédsku, v rozpětí 30 let jejich života. Více než 100 tisíc z nich přitom bylo diagnostikováno s posttraumatickou stresovou poruchou anebo nějakým podobným závažným stresovým stavem.

TIP: Proč vystresovaní muži dávají přednost boubelkám?

Ukázalo se, že lidé se stresovou poruchou mají o 30 až 40 procent vyšší riziko propuknutí některého ze 41 různých autoimunitních onemocnění, která byla zahrnuta do tohoto výzkumu. Týká se to například revmatické artritidy, lupénky, Crohnovy choroby nebo celiakie. Podle odborníků je ale otázkou, co je příčinou a co důsledkem.

Nebezpečí pro surikaty (Suricata suricatta) nepředstavují predátoři, změna klimatu či úbytek přirozeného prostředí, jako je tomu u jiných zvířat. Surikaty ohrožuje příbuzenské křížení. Při pozorování dvou tisíců jedinců obývajících oblast Jižní Afriky vědci zjistili, že dobrá polovina z nich se páří se svými příbuznými. Toto chování vede k plození slabších, méně zdravých mláďat, která v divočině často ani nepřežijí.

TIP: Společenské vazby promykovitých: Jeden za všechny, nebo nepřežije nikdo

Čerstvě narozená mláďata z příbuzenského svazku vážila i měřila méně než ostatní přírůstky, což u nich snižovalo šanci na přežití. Podle Nielsenové se však nejednalo o křížení mezi sourozenci, ale mezi vzdálenějšími příbuznými, kteří se příliš dobře neznali. „Neznamená to, že by surikaty měly vyhynout,“ vysvětluje Nielsenová. „Jestliže si ale mají zajistit zdravé potomky, bylo by třeba, aby se vyvarovaly páření se svými příbuznými.“

Všechny informace byly známé již minulý týden, takže jen zopakuji to, co jsem psal v předchozím článku. Nepotvrdily se však moje odhady, že tato generace hodinek přijde až koncem srpna na veletrhu IFA.

Vzhledem k tomu, že celá série Fénix 5 je už tak funkčně nabušená a design byl doveden takřka k dokonalosti, stačilo jen přidat pár funkcí a máme zase na rok dva vystaráno. Z tohoto důvodu se novinka nejmenuje Fénix 6, ale bylo jen připsáno plusko. 

Celý článek najdete na webu Život s Garminem.cz

Medusae Fossae Formation je velmi mohutný a dost neobvyklý útvar z měkké porézní horniny, který se rozkládá poblíž rovníku rudé planety. Vědci o Medúze na Marsu vědí už od šedesátých let ze snímků sondy Mariner, ale až doposud tápali ohledně jejího vzniku.

Lujendra Ojha z americké Univerzity Johnse Hopkinse v Baltimore a jeho kolegové tuhle záhadu nejspíš konečně rozlouskli. Podle nich vznikl útvar Medusae Fossae během devastující explozivní erupce na povrchu Marsu, k níž došlo před více než 3 miliardami let.

Explozivní vulkanismus Medúzy

Muselo to být vulkanické peklo. Na snímcích to tak nevynikne, ale Medúza zabírá plochu asi jedné pětiny Spojených států a je tím pádem asi stokrát větší, než největší pozůstatky explozivního vulkanismu na Zemi. Podle odborníků jde dokonce o největší útvar svého druhu v celé Sluneční soustavě.

TIP: Ismenia Patera na Marsu: Jde o impaktní kráter nebo dávný supervulkán?

Ojha a spol. se domnívají, že událost spojená se vznikem Medusae Fossae mohla být zásadním okamžikem v historii rudé planety. Vulkanické erupce tehdy totiž mohly vypustit ohromná množství sopečných plynů, které by změnily klima celé planety. To pak mohlo mít vliv na další osud Marsu a případných marťanských organismů.

Legendární australští vačnatci koalové se dovedou živit listy blahovičníků, které jsou pro jiné živočichy nepoživatelné. Platí za to ale velkou cenu. Kvůli náročnému trávení téměř celý život prospí. Jejich jídelníček je navíc velmi konzervativní a soustředí se na jeden nebo jen několik málo druhů blahovičníků v okolí jejich domova.

Koalové v Austrálii čelí mnoha různým problémům. Přicházejí o vhodné prostředí, útočí na ně psi a ohrožují je infekce chlamydií. Vyhráno ale nemají ani v případě, že se dokáží všem nástrahám vyhnout. V bezpečných lokalitách se rychle přemnoží, ničí si zdroje potravy a trpí pak hladem.

TIP: Smrt krásných stromů: Proč umírají australské eukalypty?

Australští badatelé proto zkoušejí přimět koaly rozšířit si jídelníček o další druhy blahovičníků, aby tím snížili zátěž na prostředí. Řešením by mohla být transplantace trusu koalů, kteří se živí jinými druhy blahovičníků. Stačí posbírat jejich trus, rozpustit ho ve vodě, protočit centrifugou a z koncentrovaných bakterií udělat pilulky, které pak jiní koalové užívají 2-3 denně.

Saljut se po startu usadil na oběžné dráze ve výšce mezi 200 a 250 km a s dobou obletu 89 minut. Oproti předchozím exemplářům měla „pětka“ například pokročilejší rádiový systém, který umožňoval odesílání dat na Zemi v reálném čase. Kromě toho nesla vybavení pro zpravodajské i vědecké úkoly. 

Otrávená atmosféra

První posádka se k Saljutu 5 vydala 6. července 1976 v lodi Sojuz 21. Boris Volynov a Vitalij Žolobov měli na oběžné dráze strávit dva měsíce, postupem času si však začali stěžovat na podivný zápach a bolesti hlavy. Odborníci na Zemi měli obavy, zda z palivových nádrží neuniká do vzduchotěsných prostor stanice toxický hydrazin, a dali proto povel k předčasnému odletu. 

Situace na Saljutu navíc nebyla dobrá ani z hlediska disciplíny. Kosmonauti po návratu přiznali, že velitel Volynov dokonce v jednu chvíli vyhrožoval podřízenému pistolí. Dvojice přistála 24. srpna a nad Saljutem 5 se vznášel duch jedovaté palubní atmosféry. 

Drsný návrat

Vjačeslav Zudov a Valerij Rožděstvenskij zamířili ke stanici už 14. října v Sojuzu 23, s úkolem vyšetřit, zda toxický obsah neuvolňuje některá látka v jejím obytném prostoru. Mise však skončila příliš brzy: Automatický systém lodi pro připojování k základně selhal, a když se pak posádka rozhodla využít ruční řízení, spotřebovalo už plavidlo alarmující množství paliva. Muži se proto museli smířit se zpátečním letem k Zemi. 

Jenže návratový modul přistál v noci na hladinu zamrzajícího kazašského jezera Tengiz, doprostřed sněhové bouře a teplot okolo −20 °C. Bažinatý terén znemožnil obojživelným vozidlům dostat se k Sojuzu, který dosedl asi 2 km od břehu. Kabina se mezitím otočila vzhůru nohama, poklopem pod hladinu, protože ji stahoval namočený padák. 

Potápěči nakonec seskočili z vrtulníku do vln jezera a na několikátý pokus zahákli modul za lana. Helikoptéra jej však nedokázala přímo vyzvednout, a tak jej dovlekla po zamrzající hladině na břeh. Vedoucí činitelé sovětského vesmírného programu se později nechali slyšet, že už v přežití posádky ani nedoufali. Naštěstí kosmonauti vystoupili ven živí a zdraví – jen se trochu nadýchali oxidu uhličitého. 

Potřetí a naposledy

Třetí a poslední posádka dorazila k Saljutu 5 v únoru 1977. Viktor Gorbatko a Jurij Glazkov se s ním již dokázali spojit a přestoupili na palubu, kde změřili složení atmosféry. Vše bylo kupodivu v normě a žádné toxiny na ně nečíhaly. Stejně však kosmonauti provedli experimenty se vzduchovými výměníky pro kosmické stanice. 

Sovětský svaz hodlal poté k základně vyslat ještě čtvrtý tým. Ukázalo se však, že vzhledem k tenčícím se zásobám paliva na stanici, která musí udržovat a upravovat svou dráhu, již nezbývá dost času na přípravu dopravní lodi. Saljut 5 nakonec zanikl v atmosféře 8. srpna 1977. 

Epsilon Aurigae čili Almaaz je dvojhvězdný systém v souhvězdí Vozky. Jde o zákrytovou dvojhvězdu a její chování trápí vědce už 200 let. Dvojhvězdu tvoří jasná hvězda Epsilon Aurigae A a pak záhadnější složka Epsilon Aurigae B.

Každých 27 let dochází k zatmění hvězdy Epsilon Aurigae A, které obvykle trvá celé dva roky. Poprvé se toto podivné chování podařilo zdokumentovat již v roce 1821. Od té doby dochází ke změnám v jasnosti s železnou pravidelností. Méně předvídatelné je ale chování tohoto systému - změny v jasnosti jsou různé a liší se i doba zákrytu. Nejasná je i vzdálenost dvojhvězdy, kterou odborníci odhadovali někdy až na 6,4 tisíc světelných let.

Starší teorie počítaly s tím, že hvězdu Epsilon Aurigae A zastiňuje extrémně chladná gigantická hvězda, velký oblak asteroidů nebo dokonce černá díra. V posledních letech se mezi astronomy mluví o tom, že systém Epsilon Aurigae tvoří dvě hvězdy, obklopené oblakem plynu a prachu. Detaily nám ale doposud unikaly.

Gaia a Epsilon Aurigae

Robert Stencel z Denverské univerzity a jeho student Justus Gibson použili nová data evropské vesmírné observatoře Gaia a s jejich pomocí si namodelovali hvězdný systém, který by odpovídal zvláštnímu chování Epsilon Aurigae. Z pozorování observatoře Gaia vyčetli, že hvězdy v Epsilon Aurigae jsou menší, než kolik jim přiřkly dřívější odhady. A také mezi nimi dochází k proudění hvězdného materiálu. Klíčové bylo určení vzdálenosti Epsilon Aurigae, která podle pozorování observatoře Gaia odpovídá 1 600 světelným rokům.

TIP: Vědecká záhada: Proč se dvojhvězda s bílým trpaslíkem FO Aquarii zatmívá?

Méně jasná hvězda Epsilon Aurigae původně vážila asi deseti Sluncí, zatímco dnes jasnější hvězda měla hmotnost nižší než pět Sluncí. Hvězdy kolem sebe kroužily jednou za 100 dní. Situace se ale postupně změnila. Původní menší hvězda kradla svému partnerovi hmotu a dnes je z ní hvězda o hmotnosti 5,9 Sluncí, kterou obklopuje oblak plynu a prachu. Dříve těžší hvězda dnes váží jen něco málo přes dvojnásobek Slunce.

V budoucnu by se systém Epsilon Aurigae mohl stát pro vědce ještě zajímavějším. Vědci totiž nevylučují, že by mohlo dojít ke vzájemné kolizi obou souputníků. Než k tomu ale dojde užijeme si ještě několik zatmění - to nejbližší nás čeká již v roce 2036.

Džódpur se pomalu probouzí do nového dne a už od časného rána se ulice začínají zaplňovat lidmi. A nejen těmi – pozorné oko si všimne i opic, poskakujících ze střechy na střechu, aby si našly něco na zub. Pevnost Mehrangarh se zvedá nad domy starého města a působí jako obrovský magnet. Každého k sobě po čase stáhne, ať se v Džódpuru nachází kdekoliv. Domky, natřené typickou pronikavě modrou barvou, vrhají do ulice příjemný stín. Ne všechny domy Džódpuru jsou modré, ale tato barva k městu neodmyslitelně patří, a proto se mu přezdívá Modré město.  

Nejprve si prý své domy na modro barvili kněží, tedy bráhmani, aby je odlišili od domů obyčejných lidí, ale současníci pro to mají i jednodušší vysvětlení. „Díky barvě si dům udrží chladnou teplotu i během léta a modrá barva odpuzuje hmyz a komáry" prozrazuje Sanaj, majitel malého tradičního hotelu. Příbytky jsou staré, a pokud popustíte uzdu fantazii, můžete si představit, jak zde vznikaly. Byla to doba, kdy panovník Ráo Džodha dobyl území dnešního města a zřídil zde stát Márvar.

Ulice mnoha barev

Rána jsou Džódpuru magická. Obchodníci otevírají své obchody, vytahují plechové rolety a vymetají smetí na ulici. V těsné blízkosti obchodu chce sice mít každý čisto, ale nikoho nevzruší, pokud je jen o metr dál třeba skládka. Džódpur je však čistší než mnohá jiná indická města. 

Nádvoří hinduistické svatyně je ještě téměř prázdné, ale dva muži už tu sedí beze slova na zemi. Kousek od nich spí v úzké boční uličce tři žebráci, pokrytí vrstvou prachu, který tu přes noc rozvířily projíždějící motorky. Ženy zahalené do sárí pestrých barev sedí před domem a nabízejí čerstvou zeleninu. Každé dveře, každá okenice mají jinou, většinou jásavě pastelovou barvu a díky nádherným sárí, které na sebe vzaly ženy, dostávají scény z ranních džódpurských ulic svěží nádech života.

Nedobytná pevnost

Pevnost Mehrangarh patří k největším pevnostem nejen Rádžastánu, ale dokonce celé Indie. Legenda vypráví, že když se zde panovník Ráo Džodha rozhodl v roce 1459 postavit svou sídelní pevnost, na kopci žil jeden jediný poustevník, kterého panovník vyhnal. Rozzlobený muž proto při odchodu proklel místo nedostatkem vody. Dodnes se v Džódpuru říká, že se sem vracejí extrémní sucha právě proto, a domácí obyvatelé mají problém s vodou. 

Poblíž jedné z bran zaujmou otisky ženských rukou. Patřily ženám maháradži Man Singha, který zemřel v roce 1843. Přísná tradice tehdy kázala, aby pozůstalé manželky doprovázely svého muže i na onen svět, a při rituálu zvaném sátí se položily na pohřební hranici. Tradice pokračovala i ve 20. století, a přestože je dnes oficiálně zakázána, vzácně se sem tam objeví zpráva o manželce, která odchází v plamenech společně se svým mužem. Ruce otlačené na stěně mají punc posvátnosti, a proto je podobně jako oltáříky v chrámech pravidelně natírají červenou či oranžovou barvou.

Poklady paláců

Každý, kdo se ocitne v palácích, zůstane v němém úžasu nad ukrytými poklady. Mezi bohatstvím místních panovníků můžete najít i speciální sedadla na slony, protože ti patřili k tradičním dopravním prostředkům Rádžastánu. 

Někdejší palácové místnosti dnes zaplavila sbírka miniatur, zachycujících nejen božstva z hinduistického panteonu, ale i panovníky, jejich hony na exotická zvířata nebo život v paláci. Z posledního patra paláce se objeví neuvěřitelně krásný pohled na panorama celého Džódpuru. Je skutečně „modrým městem“, které chvilkami vytváří dojem, že se návštěvník ocitl na některém z řeckých ostrovů v Egejském moři. Hlasitá píšťala vás ale rychle vrátí do indické reality. Hudebník opodál se snaží rozhoupat černou kobru, líně vylézající z proutěného košíku. 

Podmanivý chaos tržiště

Ústředním místem starého Džódpuru je vysoká Hodinová věž. Kolem ní se soustředí život města i rozlehlé bazarové uličky. Zajímavě působí prodejci tenkých a dlouhých bambusových tyčí. Dělají se z nich nejen pohřební nosítka, ale pod šikovnýma rukama zde vzniká i nejrůznější nábytek. Staré ženy sedí na chodníku a z prutů vyrábějí košíky, muži zase vyřezávají do dřeva či splétají bambusové žebříky. Mraveniště, ve kterém má každý svoji vymezenou roli.

Nejbarevnější je trh s ovocem a zeleninou. Prodejci jsou muži i ženy a nakupující se občas tlačí, protože si chtějí vybrat nejlepší melouny, papáji, hnědé plody čikku nebo okurky. Žebrající děti tahají lidi za rukávy s nastavenou dlaní, ale každý je posílá pryč. Být žebrákem v Indii je nezáviděníhodná situace. Už proto, že množství těchto dětí se jen tak neztratilo, ale byly uneseny mafií, která je nutí žebrat. 

Obchodníci před sebou tlačí vozíky naplněné banány, hrozny, bramborami, rajčaty i cibulí. Koření a Džódpur odjakživa patří k sobě, a proto na prahu bazaru nesmí chybět ani obchůdky protkané vůní dálek. Čaj na uvítanou tu stále funguje a po něm spustí obchodník své vyprávění. „Kardamom je skvělý do sladkých jídel i do čaje. Používáme ho i do známého masala čaje“ řekne a přiblíží k hostovu nosu několik zelených tobolek. „Koření garam masala je nejtradičnější, téměř do každého indického jídla a pokud použijete koření tandoori, uděláte nejlepší kuře, jaké jste v životě jedli“, říká chlapík v bílé sutaně. Každý podlehne a odnese si koření domů, aby se při jeho vůni mohl v duchu vracet zpátky. Vzpomínka na Džódpur tak díky němu nikdy nevybledne.

Když mexický střelec Hirving Lozano propálil míč do sítě německého brankáře Neuera, propuklo v Moskvě opravdové fotbalové šílenství. Mexičané svůj jednogólový náskok udrželi až do konce zápasu a mohli tak po zásluze slavit překvapivé vítězství. Neslavilo se ale jen v moskevských Lužnikách.

V mexické metropoli Ciudad de México fandilo národnímu týmu ohromné množství lidí. Fanoušci „Los Tricolores“ hypnotizovali své miláčky prostřednictvím velkoplošných obrazovek na náměstích i v parcích. Když Lozano skóroval, v ulicích města vypuklo peklo. A vřava nezůstala bez následků, jak záhy zjistili i místní geologové.

TIP: Mexiko City zasáhly otřesy. Proč je tak zranitelné zemětřesením?

Podle výzkumné organizace SIMMSA, která je součástí mexického institutu Institute of Geological and Atmospheric Research, způsobily oslavy vítězného gólu seismické otřesy, které zaznamenaly přinejmenším dva ze seismometrů umístěných v Ciudad de México.

Intenzita otřesů byla velmi malá, citlivé detektory je ale dokázaly zaznamenat. Přestože jde podle vědců o zajímavý úkaz, v minulosti již byly podobné umělé otřesy zaznamenány - například v roce 2006 při infarktovém penaltovém rozstřelu mezi Kamerunem a Pobřežím slonoviny během Afrického poháru národů.

Některá média zprávu výzkumníků interpretovala jako „zemětřesení“. Xyoli Ramirez Campos z mexického Geofyzikálního institutu ale považuje vyjádření SIMMSA za nešťastné a do značné míry za zavádějící. Vibrace způsobené skákajícím davem podle něj sice mohou seismometry detekovat, mají ale zcela jinou charakteristiku než skutečné zemětřesení.

V lednu 1943 se Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill dohodli, že nejbližším cílem Spojenců se stane Sicílie. K přesvědčení nepřítele, že vylodění proběhne jinde, sloužila rozsáhlá klamná kampaň, jejíž technicky i zpravodajsky nejnáročnější součástí se stala operace Mincemeat. Klíčovou roli měl v operaci sehrát falešný kurýr major William Martin, sloužící v řadách královské námořní pěchoty.

Britští zpravodajci posílili legendu kurýra tím, že pro něho vytvořili fiktivní snoubenku Pam. Martin měl u sebe její fotografii, dva milostné dopisy a účet za koupi prstenu. Další osobní věci v kapsách svědčily o poněkud ležérním způsobu života majora Martina. Dopis z banky jej informoval o přečerpání účtu, ztracenou identifikační kartu nahrazoval duplikát, propustka do Velitelství kombinovaných operací měla prošlé datum platnosti. Lístky do divadla a další účtenky naznačovaly, že Martin odstartoval z Londýna 24. dubna nebo později. 

Podvržený dopis 

Samostatnou kapitolu představovala výroba podvržených dokumentů. Nejdůležitějším z nich byl osobní dopis zástupce náčelníka generálního štábu Archibalda Nye veliteli britských vojsk v severní Africe generálu Haroldu Alexandrovi. V zájmu maximální autentičnosti dopis napsal sám Nye. Dezinformaci představovala část, která popisovala plány Spojenců pro středomořské bojiště. Cílem invazní operace pod krycím názvem Husky se podle dopisu mělo stát Řecko a Sardinie, útok na Sicílii proběhne jako klamná operace.

Další písemností, kterou měl kurýr doručit, byl dopis velitele kombinovaných operací lorda Louise Mountbattena veliteli spojeneckých námořních sil ve Středomoří admirálu Andrewu Cunninghamovi. List obsahoval také zmínku o „sardinkách“, o níž se předpokládalo, že ji Němci budou považovat za nenápadnou narážku na plánované vylodění na Sardinii. Důležité bylo, aby brašna s dopisy a dalšími dokumenty byla nalezena společně s tělem. To zajišťoval bezpečnostní řetízek připevněný k plášti kurýra. 

Mincemeat má zelenou 

V polovině dubna 1943 informovali zpravodajci o chystané operaci britského ministerského předsedu Winstona Churchilla, kterého plánovaný způsob provedení nadchl. Operace se tedy mohla rozběhnout. Nebožtíka oblékli, vybavili osobními věcmi a uložili do kovové schránky naplněné suchým ledem, který oddálil rozklad těla. Kontejner pak putoval na námořní základnu Holy Loch ve Skotsku, kde jej naložili na palubu ponorky HMS Seraph, která 19. dubna vyplula k jihozápadnímu pobřeží Španělska.

Místa plánovaného vysazení mrtvého kurýra ponorka dosáhla 30. dubna. Velitel mužstvu sdělil, že úkol posádky spočívá v instalaci tajné meteorologické stanice u španělských břehů. Důstojníci pak oblékli mrtvého kurýra do plovací vesty, připevnili brašnu s dokumenty a po krátké bohoslužbě svrhli tělo do moře. Opodál spustili na vodu prázdný záchranný člun. Dále od břehu se zbavili kontejneru pro přepravu těla, který se po prostřelení potopil.

Divadlo pro agenta

Mužstvu byl do té doby z důvodu utajení zakázán vstup na palubu. Tělo objevil místní rybář, četníci se postarali o jeho přepravu do města Huelva. Nález mrtvého ohlásili agentovi Abwehru. Tělo ohledal španělský patolog, který konstatoval, že smrt nastala v důsledku utonutí a muž zůstal ve vodě nejméně tři a nejvýše pět dní. Komplexnější vyšetření ani pitvu neprovedl. Tělo pak převzal britský vicekonzul, který se postaral o důstojný pohřeb s vojenskými poctami. Námořní atašé ve Španělsku pak obdržel z Velké Británie pokyn vyhledat ztracené písemnosti, což nemělo uniknout pozornosti Němců.

Tajné dokumenty mezitím zabavilo námořnictvo, které je předalo španělskému generálnímu štábu, odkud podle očekávání putovaly k Němcům. Centrála Abwehru v Madridu dopisy vyfotografovala, pořídila jejich písemné kopie a uložila zpět do zalepených obálek. Již 13. května byly dokumenty navráceny britskému námořnímu atašé. Experti ve Velké Británii nejprve potvrdili otevření a následné zalepení obálek. Depeše zachycené a dešifrované službou Ultra potvrdily, že se Němci obsahem dopisů zabývají a nepovažují je za podvrh.

Očekávané důsledky

Operace Mincemeat se po všech stránkách zdařila. Za očekávaný důsledek lze brát skutečnost, že Němci ještě dva týdny po zahájení invaze na Sicílii považovali operaci za zastírací manévr a očekávali útok na Řecko a Sardinii, kde adekvátně posílili svá vojska. Do Řecka odjel generál Erwin Rommel, aby se ujal velení, navíc tam Němci přesunuli tři tankové divize. Z nich dvě odveleli z východní fronty, což následně ovlivnilo výsledek bitvy u Kurska, kde tyto tanky citelně chyběly.

Za nečekaný důsledek je třeba považovat fakt, že Němci až do konce války nedůvěřovali žádným (ani skutečným) tajným dokumentům, jichž se zmocnili. Dva dny po začátku vylodění v Normandii například objevili v opuštěném vyloďovacím plavidle dokumenty popisující plánované operace; považovali je za podvrh a nadále očekávali hlavní nápor v prostoru Pas de Calais. Podobný postoj zaujali k dokumentům zanechaným na palubě kluzáku během spojeneckého výsadku u Arnhemu.