Smažená kuřecí křídla obvykle nejsou považována za delikatesu určenou gurmánům. Změnit se to snaží newyorská restaurace The Ainsworth, která je nabízí v pozlacené úpravě. Nezvyklá kombinace je společným dílem šéfkuchaře zmíněné restaurace a hvězdy amerického bulváru a nejrůznějších reality show Jonathana Chebana. 

TIP: Sladké pokušení: Kobliha posypaná 24karátovým zlatem

Křídla jsou nejprve máčena v kokosovém másle s přídavkem uzených chilli papriček chipotle a v medovém těstíčku. Po pomalém smažení přichází na řadu ingredience nejdůležitější – zlatá omáčka vyrobená z jedlého zlatého prachu.

Deset takto upravených kuřecích kousků vyjde na 30 dolarů (asi 650 korun), k mání je ale i porce servírovaná spolu s lahví šampaňského Armand De Brignac za rovných tisíc dolarů.

Zlato jako kulinářská přísada má velmi dlouhou tradici. Evropané přidávali plátky zlata do pokrmů i nápojů již od renesance. Jedlé zlaté plátky nalezneme také v některých japonských bonbonech a jihoasijském pečivu. Čisté zlato chemicky nereaguje a prochází zažívacím traktem, aniž by se vstřebávalo do těla. Vzácný kov je v rámci Evropské unie schválen coby bezpečné potravinářské aditivum.

Názory na Polyxenu z Lobkovic se dodnes velmi různí. Zatímco jedni vyzdvihují její diplomatické a organizační schopnosti, druzí ji nazývají „tuhou Římankou“, fanatickou katoličkou, která vydělala na pobělohorských konfiskacích majetku. V jednom se však všichni shodnou. Šlechtična prý oplývala mimořádnou krásou, a navíc ji osud obdařil i pronikavou inteligencí. Jak Polyxena těchto předností využila?

Přestárlý ženich

Jako dcera nejvyššího kancléře Českého království Vratislava II. z Pernštejna vyrůstá Polyxena v přepychu. O pozornost rodičů se ovšem musí dělit s obrovským počtem sourozenců, neboť její matka María Manrique de Lara přivádí na svět jednoho potomka za druhým. Jenomže mnoho z dívčiných bratrů a sester se nikde nedožije dospělosti. Roku 1582 pak rodinu postihne nejtěžší rána: Vratislav z Pernštejna umírá. Zanechá po sobě tak velké dluhy, že si jeho dědicové prý musejí půjčit i na černé sukno, kterým zahalí Pernštejnský palác v Praze.

To výrazně zkomplikuje i Polyxeniny vyhlídky na sňatek.  Kdo by si chtěl vzít za manželku dívku sice velmi krásnou a urozenou, ale bez věna? Vždyť už předtím přicházel v úvahu jen velmi omezený okruh vhodných nápadníků. Mladá Pernštejnka totiž potřebuje manžela rovnocenného postavením i katolickým vyznáním. V 16. století, kdy se většina českých i moravských pánů hlásí k protestantismu, jde o téměř nesplnitelný požadavek. Přesto se ženich pro Polyxenu najde! 

Mocný Vilém z Rožmberka, svého času dokonce kandidát na polský trůn, totiž potřetí ovdověl. Protože se v žádném ze svých předchozích manželství nedočkal potomka, musí se co nejdříve znovu oženit. Jeho volba padne právě na Polyxenu, které velkoryse promine věno. Nevíme, jak dívka o svém budoucímu manželovi, jenž by mohl být jejím otcem, smýšlela, nicméně k oltáři s ním šla. Jejich slavná svatba se konala roku 1587, a zavítal na ni dokonce i sám císař Rudolf II. Protože panovník nebyl ženatý, stala se asi dvacetiletá Pernštejnka po boku svého manžela prakticky první dámou českého království. Dá svému choti vytouženého dědice? 

Mladá vdova

Novomanželka svého zaměstnaného muže moc často nevídá. Císař ho neustále pověřuje důležitými úkoly, které ho odvádějí daleko od domova. Nijak Rožmberka nešetří i přesto, že šlechtice již sužují nejrůznější neduhy. Trpí otoky, plicním onemocněním i záchvaty dny. Své mladé choti však nic neodpírá. Zahrnuje ji šperky a chová se k ní s otcovskou starostlivostí. Ale Polyxena mu tolik potřebného syna nedá. Vše nasvědčuje tomu, že Vilém i jeho bratr Petr Vok byli neplodní. Stárnoucího velmože nakonec udolají jeho četné povinnosti a v srpnu roku 1592 umírá. V pouhých šestadvaceti letech se z Polyxeny stává vdova! Nutno, podotknout, že slušně zaopatřená. 

Sňatek z lásky

Celých jedenáct let zůstane Polyxena neprovdána. Pak však potká nejvyššího kancléře Vojtěcha Popela z Lobkovic. Ten se nejprve dvoří její sestře Františce, avšak potom si jeho srdce získá vdova po Rožmberkovi. Svatba se koná roku 1603. Po ní spolu oba manželé žijí převážně v Pernštejnském paláci, odkud to má kancléř jenom kousek do svého úřadu. Zřejmě se hluboce milovali, protože i po dvaceti letech manželství oslovuje Vojtěch svoji choť v dopisech Mé srdce. Spokojenou dvojici trýzní pouze obavy, zda se někdy dočkají narození syna. Proto se Vojtěch i Polyxena vroucně modlí a dávají štědré dary františkánům, aby se také oni připojili k přímluvám.

Dlouho očekávaný syn přichází na svět roku 1609. Dostane jméno Václav Eusebius.  Nakonec zůstane jejich jediným potomkem. Proto si lze snadno představit, jakou péčí ho rodiče zahrnují. Z dochovaných dopisů, které Polyxena svému synovi psala na prahu jeho dospělosti, čiší neustále obavy o jeho zdraví. „Udělám pro tebe vše, co bude v mých silách,“ ujišťuje ho matka zároveň. Kromě výchovy jediného dítěte se však musí soustředit i na jiné povinnosti. Českými zeměmi totiž zmítají náboženské rozepře!

Nenávidění katolíci

Tentýž rok, kdy se šťastní manželé dočkají narození syna, donutí české stavy císaře Rudolfa II. k podepsání Majestátu. Jde o listinu, která zaručuje náboženskou svobodu v Českém království. Právě tento dokument se Lobkovicovi silně nezamlouvá. Nejen proto, že nemá v lásce křesťany jiných směrů, ale také proto, že ho císař podepsal pod nátlakem. Zástupci stavů mu totiž vyhrožovali, že pokud tak neučiní, nepodpoří ho ve sporu s jeho bratrem Matyášem.

Listina revolučně zajišťuje svobodu vyznání i poddaným, avšak Polyxena a její manžel si ji vykládají po svém. To šlechticové přece rozhodují o víře obyvatel na svých panstvích! Roku 1611 se tak Polyxena například dostane do sporu s Litomyšlskými. Zakáže totiž zvonit na nekatolických pohřbech. Poddaní se ovšem s nařízením nesmíří a zazvoní si sami. Městská rada neučiní nic, aby viníky potrestala. Polyxena proto všechny radní odvolá a nahradí je pouze katolíky. Nenechá přece svá nařízení beztrestně přehlížet! Hlavně pro své protěžování katolíků si tedy Polyxena vyslouží označení Římanka tuhá. Nekatoličtí obyvatelé však brzy dostanou ještě pádnější důvod, proč ji a jejího manžela nenávidět…

Statečná žena

Dvacátého třetího května letí z oken Pražského hradu královští místodržící Vilém Slavata, Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Fabricius. Zástupci stavovského sněmu si na nich vylévají zlost za porušování Rudolfova majestátu. Zranění muži se s úpěním zvedají ze svahu, kam dopadli, a snaží se co nejrychleji dostat z dosahu rozlícených stavů. Kdo jim však poskytne útočiště?

„Urozená paní, pusťte nás dovnitř, sic nás zamordují!“ buší vyděšení úředníci na vrata Pernštejnského paláce na samém okraji komplexu Pražského hradu. Polyxena bez váhání vpustí pronásledované dovnitř. Zavolá k nim lékaře, ale to už se vstupu do budovy domáhají povstalci v čele s Matyášem Thurnem. „Vydejte nám zrádce!“ hřímá vůdce vzbouřenců. „Nedopustím, aby v mém domě došlo k jakémukoli násilí,“ odmítne jeho žádost Polyxena. Ze své pozice neustoupí ani o píď. Vyhození úředníci jí vděčí za život. 

Vyjednavačka

Polyxeně se pro sebe a syna podaří na stavovské vládě vyjednat volný odjezd do Vídně, kde na ni po boku císaře čeká její manžel. Tam také potká lékaře Jana Jessenia. „Nejezděte do Prahy,“ přemlouvá ho, avšak marně. České stavy v listopadu 1620 prohrají osudnou bitvu na Bílé hoře. Císař Ferdinand II. žádá tvrdé potrestání viníků. Polyxena a její manžel se proto ocitnou doslova v obložení prosebníků. A manželé skutečně dělají vše, co mohou, aby císaře obměkčili. Vymohou tak milost například pro lékaře Matyáše Borboniuse z Borbenheimu, kterému je trest smrti změněn na doživotní vězení. 

Přes všechny snahy pomoci obviněným i jejich příbuzným si manželé moc sympatií nezískali. Vždyť se stali vlastníky značného majetku zkonfiskovaného účastníkům povstání. Nejvyšší kancléř rovněž obdrží za své věrné služby knížecí titul. Úspěch se v době, kdy většina národa trpí, neodpouští! 

Smrt klepe na dveře

Díky zkonfiskovanému majetku se sice páru podaří zaplatit značnou část svých dluhů, avšak platí za to odloučením. Císař si totiž žádá služeb nejvyššího kancléře víc než kdy dřív. Vojtěch Popel z Lobkovic nakonec roku 1628 v Praze umírá, a tak se Polyxena stává podruhé vdovou. Za tři roky ji stihne další rána. Tehdy totiž odzvoní hrana jejímu synovci Vratislavu Eusebiovi z Pernštejna. Protože se jednalo o poslední mužského potomka Pernštejnů, vymírá kdysi tak významný rod po meči. S tímto pomyšlením se hrdá šlechtična smiřuje jen těžko. 

Sama se odebere na věčnost až roku 1642. Její smrt přitom obestírá celá řada legend. Na smrtelné posteli prý vstoupila do řádu karmelitánek. Poté se jí podle svědectví vrátila řeč a byla dokonce schopna zpívat zbožné písně! Večer po svém úmrtí se údajně zjevila jednomu duchovnímu ve sněhobílém šatu u nohou Panny Marie a ujistila ho, že Bůh vyslyšel modlitby za její spásu. Tyto legendy potvrzují, za jak výjimečnou ženu považovali Polyxenu její současníci. Ať už ji odsuzovali nebo milovali, všichni věděli, že svými schopnostmi naprosto vybočovala.

Výroba betonu představuje jeden z největších zdrojů oxidu uhličitého v dnešním světě, hned po dopravě a energetice. Američtí vědci dokázali vylepšit výrobní postup betonu díky jinému problematickému zdroji škodlivých látek – uhelným elektrárnám.

Vyvinuli nové kompozitní pojivo, které téměř kompletně nahrazuje cement ve výrobě betonu. Je založené na popílku z elektráren. Shodou okolností tím nejen snížili emise oxidu uhličitého do atmosféry, ale také omezili množství odpadu z uhelných elektráren.

TIP: Ostny ježovek jako inspirace pro superodolný a superpevný beton

Klíčem k jejich úspěchu byl popílek typu C, který má vyšší obsah vápníku. Doposud se totiž do betonu přidával především popílek typu F, který je bohatý na křemík a hliník. Takového popílku se do betonu přidává asi 20 procent, plus 80 procent cementu. Nová technologie ovšem zahrnuje zpracování 80 procent popílku a jenom 20 procent běžného cementu. První testy ukazují, že beton z elektrárenského popílku je srovnatelný s běžným betonem. Atmosféra Země takový postup výroby betonu jen uvítá.

Velikonočnímu ostrovu říkají domorodci „Rapa Nui“ čili „velká země“, nebo též „Te Pito o Te Henua“, tedy „pupek světa“, a do historie se zapsal nesmazatelným písmem. Pevnina o rozloze pouhých 163 km² přitom zůstávala po dlouhá staletí v úplné izolaci. Leží „utopená“ v jihovýchodním Pacifiku, od dalšího obydleného ostrova ji dělí 2 000 km a nejbližší kontinent – břehy jihoamerického Chile – se nacházejí 3 500 km daleko. 

Krajina ostrova vulkanického původu je dnes převážně pustá a nehostinná. Cestovatele, badatele i záhadology však přitahuje jako magnet: Téměř celé Rapa Nui totiž zdobí gigantické sochy, jež v některých případech ční až do desetimetrové výšky a váží desítky tun. Kdo a kdy je vytvořil? Jak je dokázal přemístit? A co měly znázorňovat? 

Po krk v zemi 

Unikátní monolity moai pocházejí z let 1250–1500 a na ostrově a v muzeích jich celkově napočítáme asi 900. Nejvyšší z obrů, zvaný Paro, se tyčil bezmála do 10 metrů a vážil přes 80 tun. Jedna z nedokončených soch jej však měla se svými 21 metry a 180 tunami překonat víc než dvojnásobně. Ačkoliv se skulptury dřív často označovaly jako „hlavy“, ve skutečnosti zpodobňovaly celé postavy: Obvykle končily v půli stehen, a některé až u kotníků. Působením vnějších vlivů se však časem propadaly do země. 

Ještě v době příchodu Evropanů v roce 1722 se mnohé z nich vyjímaly na posvátných kamenných podstavcích zvaných „ahu“. Koncem 18. a počátkem 19. století byly ovšem bez výjimky svrženy – snad kvůli neblahému kontaktu s bílým mužem, který na místo zavlekl choroby i otroctví. Nebo šlo možná o důsledek fatální války mezi domorodci. 

V čem se mýlil Heyerdahl

Prastaré legendy a mýty vysvětlují vznik moai zázrakem: Stavitelé prý měli k dispozici látku „manu“, která sochy „donutila chodit“. Její kouzlo však ovládali pouze kněží, a když později ostrov opustili, přestali domorodci monumenty vytvářet. 

V souvislosti s pohybem soch se ovšem objevila také řada vědeckých či pseudovědeckých mýtů. Roli sehrály i příspěvky Thora Heyerdahla, podle nějž pocházeli původní lidé Rapa Nui až z Jižní Ameriky. Dnes již vyvrácenou domněnku (genetické analýzy ukázaly, že jejich předkové byli Polynésané) podpořil norský cestovatel v roce 1947 legendární plavbou na voru Kon-Tiki. Dostal se na něm z Peru až na 8 000 km vzdálený ostrov v Polynésii. 

Podle Heyerdahla lidé Rapa Nui „nestavěli zámky ani paláce, ani přehrady a přístaviště, ale vytesávali z kamene obrovité sochy s lidskou podobou, vysoké jako dům, těžké jako železniční vagony, přetahovali je přes hory a doly a pak je vztyčovali na mohutné terasy ve všech částech ostrova“. Nastíněná hypotéza přímo vybízí k nejrůznějším fantastickým teoriím. Jenže Heyerdahl byl ve své vizi v ledasčem přinejmenším nepřesný. 

Především na Rapa Nui nenajdeme „hory a doly“, respektive údolí, přes která by se monumenty přesouvaly. Zatímco zbytků velkých domů tam existuje mnoho, přehrady skutečně chybějí: Nebylo je totiž kde budovat. Sochy se také netyčí ve všech částech ostrova, nýbrž jen na určitých místech. Vůbec nejvíc – téměř 400 – se jich nachází na úpatí a ve stěnách kráteru Rano Raraku, kde zároveň většina z nich vznikala. Některé giganty tak možná vůbec nebylo nutné přemísťovat – lidé je pouze spouštěli ze svahu dolů. 

Továrna na moai 

Právě kráter Rano Raraku v mnoha ohledech vysvětluje, jak dávní ostrované svá díla vytvářeli. Dosud totiž ukrývá celou řadu moai v různé fázi rozpracování, jež kamennou líheň nikdy neopustily. 

Sochaři nejprve označili celkový obrys skulptury, která se tesala vždy ležící na zádech, přičemž až do dokončení zůstávala ve spodní části zad spojena s horou. Poté se souběžně modelovala kamenná tvář a přední část trupu, načež se tesaly dlouhé uši a ruce složené na břiše. Teprve potom tvůrci dílo uvolnili z horniny, spustili ho na úpatí a tam jej buď nechali, nebo ho přepravovali dál k pobřeží, kde monolity vztyčovali na posvátných plošinách ahu. 

Některé sochy dostaly i pokrývku hlavy zvanou „pukao“, jež se ovšem vyráběla v jiné části ostrova. Podle jistých teorií se nejednalo o klobouk, nýbrž o zvláštní účes, který se v místě dřív nosil. Na závěr ostrované opatřili vztyčené dílo tím nejdůležitějším – očima. Právě neobvyklý důraz na zrak možná odpovídá na otázku, co monumenty symbolizovaly. V domorodém jazyce totiž výraz „mata“ označuje shodně oči i klany. Na ostrově jich existovalo kolem deseti a soupeřily spolu o moc. Jejich populace – tedy množství pracovní síly potřebné ke vztyčení sochy – se pak mohla odrážet v rozměrech příslušné moai.  

Další otazník se vznáší nad ohromnou hmotností kamenných děl. Je však třeba si uvědomit, že téměř všechna byla vytesána z tufu, tufitů a pemzy, tj. porézních hornin vznikajících ochlazením a stlačením sopečného popela. Takový materiál je například oproti čediči či žule podstatně lehčí, a vyschlý může dokonce plavat. 

Kráčející giganti 

Záhadou bezesporu zůstává, jak domorodci sochy přemísťovali a vztyčovali na podstavce. Podle badatelů je v některých případech skutečně přepravili na vzdálenost přesahující 20 km. Muselo jít o neuvěřitelně náročný úkol, mimo jiné proto, že je terén ostrova velmi nerovný a tvoří ho rozpraskaná láva. 

Teorie se rozcházejí: Podle některých se moai převážely na kmenech stromů, na velkých dřevěných saních, nebo se pro ně ze dřeva dokonce budovaly ohromné kolejnice. Podle jiných hypotéz opásali stavitelé sochy lany, za něž pak střídavě tahali. Postupným polootáčivým pohybem tak docílili toho, že skulptury „pochodovaly“. 

Přesun monumentů každopádně pokaždé nekončil úspěchem. Mimo rozbitá torza lemující ostrov o tom svědčí i fakt, že se podařilo vztyčit jen 311 z 900 soch. A pouze 78 z nich se nakonec ocitlo na nejprestižnějším místě, vyvýšeném kamenném svahu. Vezmeme-li v úvahu celý proces výroby až po umístění na podstavec, uspěli ostrované jen ve 9 % případů – což už rozhodně nijak zázračně nezní. 

Když Garmin před třemi a půl lety uvedl hodinky Fénix 3, fakt se mi moc líbily. Jenže byly velké a těžké, a tak jsem dal přednost modelu Vívoactive. Sice funkčně ořezanému, ale podporujícím jak běh, tak kolo i plavání v bazénu. Také nevydržely tolik jako Fénix 3, ale stále to bylo celkem slušné oproti konkurenci s GPS. 

Po roce jsem tento model nahradil za Vívoactive HR, které přinesly řadu nových funkcí, snímač tepu, menu bylo uživatelsky příjemnější a prodloužila se výdrž. S příchodem Fénix 5 jsem začal váhat, zda nepřesedlat na tento model. Ale byly stále velmi velké a těžké. Pak se na jaře loňského roku (2017) objevily hodinky Forerunner 935, které měly tu samou výdrž a funkce jako Fénix 5, jen byly tenčí a výrazně lehčí. A bylo jasno…

Jenže ani lehké hodinky s velkou výdrží a maximem funkcí nedokázaly přehrávat hudbu. Ani stylový model Vívoactive 3 uvedený na podzim – ten sice přišel s podporou nové funkce Garmin Pay, ale ta v našim podmínkách nefunguje a hudbu si na ni nepustíte. Až model Forerunner 645, novinka roku letošního, konečně hudbu svým potenciálním uživatelům nabídl. A na první pokus to nedopadlo špatně.

Celý článek najdete na webu Život s Garminem.cz.

Sokol stěhovaný je dravec, který svým zrakem vpravdě sokolsky ostrým loví většinou za letu jiné ptáky až do velikosti kachny. Sokolice je přitom dvakrát větší než její samčí partner. Ani tento argument však tělovýchovné emancipaci žen nepomohl. Na čím dál naléhavější prosby žen, aby se také mohly zapojit, hleděli sokolové dlouho svrchu. 

Tyrš sokolky odmítal

Pánové ze Sokola si dávno začali mezi sebou tykat a říkat „bratře!“, jenže tykat si i se ženami, a dokonce je označovat za „sestry“? Po léta to bylo vyloučeno. Dr. Miroslav Tyrš byl sice vzdělanec, estetik a člověk tolerantní, ale s ženskou tělovýchovou měl problém. V počátcích hnutí souhlasu s cvičením žen dlouho vzdoroval. Zdvořile sice, leč neústupně. A to se přitom na něj obracely dámy, jejichž jména měla v české společnosti nějaký zvuk. Kupříkladu spisovatelky a sestry Sofie Podlipská a Karolina Světlá. Když za Tyršem asi rok po vzniku Sokola přišla delegace paní a dívek, odbyl je argumentem: „Cvičení žen je proti sokolským stanovám!“

Musel to být dialog jako rozprávka. On to byl vlastně sokolský mužský monolog. Je pravda, že v konzervativním názorovém prostředí 19. století se představa, že by ženy svlékly šněrovačky i krinolíny, aby hopsaly po tělocvičně, hrubě vymykala zavedeným zvykům. V lidech pořád přežívaly nejrůznější předsudky. A většina žen si to myslela rovněž.

„A kromě toho cvičení ubírá ženám na kráse. Mateřství pak přímo ohrožuje. A pak – trénované ženské tělo, dokonce snad svalnaté – ach, Pán Bůh chraň! – něco takového musí nutně snižovat dívčí a ženskou přitažlivost v očích mužů.“

V době škrtidel a dusidel, jakými byly korzety a šněrovačky, to byly argumenty navýsost komické, jakož pochybné. Odmítavá stanoviska lékařských kapacit podporovala s chutí i církev. Ta považovala pěstění těla za povrchní samoúčel a úradek ďáblův. 

Tělocvik v pronájmu

Předsedkyní prvního českého tělocvičného spolku se stala paní Kateřina Fügnerová, vdova po někdejším starostovi Sokola, do funkce tajemnice byla zvolena Věnceslava Lužická, do pokladny usedla paní Betty Smetanová, manželka Bedřicha Smetany, hlavní cvičitelkou se pak ve svých čtyřiadvaceti letech stala Kleméňa Hanušová, která ze svých nejzkušenějších kamarádek sestavila cvičitelský sbor. Dlouho jediný Tělocvičný spolek paní a dívek pražských existoval mimo platformu Sokola, vlastně do něj nepatřil, jenom využíval formou pronájmu vybavení sokolů včetně jejich tělocvičny. 

TIP: Od úšklebků k radosti: Proč budily moderní sporty před sto padesáti lety posměch?

Spolek vzbudil u značné části české veřejnosti nevoli. Novináři nelenili, vyšli náladám veřejnosti vstříc a hbitě se vytasili s růžencem starých obehraných písniček: Cvičení škodí organismu, ženy jdou za zkázonosnou hvězdou, však se to ukáže, brzy z nich budou ošklivé mužatky. Mediální masáž byla tak peprná, že citlivá paní Betty Smetanová nevydržela a na svou účast ve spolku raději rezignovala. 

Konečně uznání

Ženský odbor Sokola byl veřejností vzat na milost vlastně až 1902. Tehdy, na čtvrtém Všesokolském sletu, vystoupilo s prostnými na 700 žen. Díky své perfektní secvičenosti sklidily takový úspěch, že musely vystoupení druhý den opakovat. Přesto však – podle tyršovského hesla „Sokol má být vytrvalý“ pokračovala dál mezi sokoly-muži debata o přípustnosti či nepřístojnosti ženské tělovýchovy – byť tlumeněji a stále tišeji. Despekt přetrvával i poté, co byl konečně roku 1912 umožněn ženám přístup do vrcholových orgánů, do předsednictva Sokola.  

Bolševníky velkolepé důvěrně znají obyvatelé západních Čech i jiných částí republiky. Jsou to pompézní rostliny, které dorůstají výšek přes 4 metry. Na první pohled nevypadají nijak nebezpečně a zpočátku se pěstovaly jako okrasné rostliny. Pak se ale ukázalo, že obsahují látky zvané furanokumariny, které mohou lidem po dotyku a ozáření světlem způsobit těžká a dlouhodobá poškození kůže. V nejhorších případech vznikají rozsáhlé popáleniny a puchýře, jejichž jizvy se hojí celé roky.

Bolševníci pocházejí z Asie, mají ale sklony se roztahovat všude po světě. Postupně se šíří i ve Spojených státech, kde vyvolávají stále větší poprask. Nedávno se první rostliny bolševníku velkolepého objevily ve Virginii. V okrese Clarke tam našli 30 rostlin, tedy již docela velkou populaci.

TIP: Celá světová populace invazního raka mramorového je jeden klon

Místní odborníci varují veřejnost, aby se lidé k rostlinám raději ani nepřibližovali. A hlavně, aby je nešířili dál. Ukázalo se totiž, že populaci objevenou ve Virginii lidé vysadili zcela záměrně, kvůli okrasným účelům. Bolševník velkolepý je bohužel nejen nebezpečným invazním a toxickým druhem, ale také nápadnou a zajímavou rostlinou.

Grónsko je nejen zemí chladu a ledu, ale také pozoruhodných technologií. Od teď se Grónsko může chlubit i tím, že hostí velký radioteleskop, vybavený anténou ve tvaru talíře o průměru 12 metrů.

Grónský teleskop byl sestaven v roce 2017 a nyní byl zapojen do plného provozu, jako součást globální sítě radioteleskopů, která zahrnuje i soustavu radioteleskopů ALMA v Chile. Jde o projekt Event Horizon Telescope (EHT), který je určen ke studiu dvou supermasivních černých děr. Jednou z nich je černá díra v jádru Mléčné dráhy, druhou je její mohutnější protějšek v jádru blízké galaxie M87.

Radioteleskop za polárním kruhem

Nový radioteleskop vyrostl na severozápadním pobřeží Grónska, v areálu proslulé americké letecké základny Thule. Je to nejsevernější základna amerického letectva, která se nachází 1 207 kilometrů severně od polárního kruhu.

TIP: Detailní pohled na černou díru? Díky dalekohledu o velikosti Země již za rok

Síť radioteleskopů Event Horizon Telescope vlastně vytváří jeden gigantický radioteleskop z celé planety Země. Podle odborníků hraje Grónský teleskop v této síti významnou roli. Bez zapojení tohoto teleskopu by prý například vůbec nebyli schopni pořídit vytoužený snímek supermasivní černé díry v centru galaxie M87. 

Leguán nosorohý (Cyclura cornuta), zástupce pravých leguánů podčeledi Iguanidae, patří spolu s leguánem kubánským (Cyclura nubila) a leguánem jamajským (Cyclura collei) k největším a nejmohutnějším leguánům světa. Výprava za těmito fascinujícími ještěry byla vyvrcholením naší cesty na karibský ostrov Hispaniola.

Jezero s ozubenými strážci

Cesta za leguány začíná ve tři hodiny ráno. Čeká nás totiž šest až sedm hodin jízdy autem z jihovýchodního pobřeží Dominikánské republiky na západ, téměř k hranici s republikou Haiti. Naším cílem je národní park Isla Cabritos (Ostrov Cabritos) na jezeře Enriquillo (Lago Enriquillo).

Jezero se nachází v příkopové propadlině vytvořené zlomem, který se táhne od přístavu Port-au-Prince na Haiti až po zátoku Neiba Bay v Dominikánské republice. Příkopová propadlina byla původně mořskou úžinou propojenou s mořem. Přibližně před milionem let voda poklesla a průliv byl uzavřen říčními sedimenty. Hladina takto vzniklého jezera se postupně snižovala a dnes leží přibližně 40 metrů pod hladinou moře. Je tak nejnižším bodem v celých Antilách. Voda v jezeře je přibližně třikrát slanější než oceán, její salinita pochopitelně kolísá v závislosti na odparu a množství srážek v povodí přítoků. Podle množství srážek se mění i velikost jezera, které je dlouhé přibližně 30 km a jeho šířka se pohybuje mezi patnácti až dvaceti kilometry.

Lago Enriquillo je významnou přírodovědeckou lokalitou zahrnutou mezi mokřady chráněné Ramsarskou úmluvou. Vedle množství ptáků vázaných na mokřady zde mimo jiné žije okolo 200 krokodýlů amerických (Crocodylus acutus), což je patrně nejpočetnější populace tohoto druhu na světě.

Divočina kolem parkoviště

Po šesti hodinách jízdy zastavujeme na malém parkovišti u severního pobřeží jezera, kde zažívám menší šok. S „Cyclurami“ jsem se dříve setkal pouze na Kubě. Tam jsem kvůli jejich nesmírné plachosti strávil celý den v rozpáleném krytu a pořídil jen dva snímky. Naproti tomu zdejší leguáni se zřejmě člověka vůbec nebojí. V buši okolo parkoviště se jich potuluje více než dvacet a neutečou, ani když se k nim přiblížíte na necelý metr. Místní lidé je zřejmě neloví, zvířata jsou naopak zvyklá, že je někdo občas nakrmí zbytkem svačiny.

Všichni leguáni, kteří obývají buš v okolí parkoviště a přístavu, patří k hojnějšímu ze dvou zdejších druhů, leguánu nosorohému. Samci dosahují hmotnosti až 6,8 kg a celkové délky až 120 cm a jsou výrazně větší než samice. Obě pohlaví mají na nose tři krátké, kuželovité výrůstky a po stranách zátylku boule. U samců jsou jak výrůstky, tak i boule výraznější a větší než u samic.

Potrava podle příležitosti

Stejně jako ostatní zástupci rodu Cyclura patří leguán nosorohý k ohroženým druhům, celková světová populace je odhadována na 10–16 tisíc jedinců. Ohrožuje je především likvidace biotopů a lov pro maso. Vedle ostrova Hispaniola a okolních ostrůvků, kde žije poddruh Cyclura c. cornuta, obývají další dva poddruhy neobydlený ostrov Mona mezi Portorikem a Hispaniolou (zde žije poddruh C. c. stejnegeri) a ostrůvek Navassa ležící západním směrem od Hispanioly (C. c. onchioppsis).

Tito leguáni preferují kamenitá, vyprahlá stanoviště. Jako úkryty si vyhrabávají nory dlouhé až přes tři metry, s rozšířenou odpočinkovou komorou na konci. Své domovy opouštějí a jsou nejaktivnější především ráno a odpoledne. Většinu času v té době věnují vedle krmení odpočinku spojenému se sluněním. Cyclury jsou převážně býložraví tvorové a jejich potravu tvoří různé rostliny, květy a plody včetně plodů kaktusů. Živočišná potrava, například různý hmyz, je zastoupena v menším množství. U parkoviště, kde jsou ještěři přikrmováni, ovšem toto neplatí, jednoznačně totiž dávají přednost pohozeným bagetám.

Polopoušť uprostřed jezera

V přístavu tvořeném třímetrovým prkenným molem najímáme loďku s průvodcem. Máme trochu smůlu, protože kvůli vydatným srážkám v posledních letech je hladina jezera vyšší o několik metrů. Z toho důvodu jsou zaplaveny pobřežní porosty i mělčiny, kde je možné za normální situace pozorovat slunící se krokodýly, hejna plameňáků, volavky či další obyvatele jezera.

Po krátké době opouštíme severní břeh a míříme na druhou stranu jezera, k ostrovu Isla Cabritos, chráněném jako národní park. Ostrov je asi třináct kilometrů dlouhý a jeden a půl až dva kilometry široký. Díky polopouštnímu klimatu s úhrnem ročních srážek do 240 mm je porostlý vyprahlou buší s množstvím kaktusů, kterých je zde deset druhů.

Pod dohledem červených očí

Prvními živočichy, s kterými se po vylodění v hojném počtu setkáváme, jsou komáři. Na repelenty moc nereagují a tak raději rychle opouštíme pobřeží a rychle stoupáme výše do svahu, kde je jich výrazně méně. Asi po sto metrech potkáváme první exemplář nejvzácnějšího obyvatele ostrova, druhý druh zde žijícího velkého zemního leguána, Cyclura ricordi. Nehnutě nás pozoruje schován mezi kaktusy, v šedozeleném stínu ho prozradí výrazně červené oči. Protože netušíme, že během příštích hodin jich uvidíme víc a v daleko vhodnějších pozicích, každý intenzivně fotí nedbaje trnů kaktusu zabodávajících se do nohou při hledání vhodné pozice pro ideální záběr.
Cyclura ricordi patří mezi nejohroženější plazy světa a je daleko vzácnější než C. cornuta. Ve třech izolovaných populacích obývá pouze tuto aridní část ostrova Hispaniola, celkový počet je odhadován na dva až čtyři tisíce exemplářů.

Od leguána nosorohého se liší menší velikosti, absencí tří rohů na přední části hlavy, výrazně červeným okem a trochu pestřejším, šedozeleným zbarvením. Na ostrově obývají oba druhy stejná stanoviště. C. ricordii má i podobný jídelníček jako dříve popsaný druh. V dospělosti požírá převážně listy, květy a plody různých rostlin. U mláďat je v potravě více zastoupena živočišná složka.

Rozloučení s plnou parádou

Oba leguání druhy mají kromě téměř stejného apetýtu i podobný způsob rozmnožování. Sexuální cyklus je jednoletý. V období námluv samec samici imponuje, podobně jako u mnoha dalších leguánů, kýváním hlavy a předváděním. Samička před ním z počátku prchá, teprve po delší době, někdy až několika dnech, dojde ke krátké kopulaci. Uvádí se, že samice leguánů nosorohých je schopna uchovávat sperma všech samců, se kterými se během sezóny spáří a může tak u ní dojít k oplodnění vajec různými samci.
Asi 30–50 dnů po páření vyhrabe samice asi metr dlouhou noru zakončenou rozšířenou komorou. Do ní naklade 5–20 vajec obalených tenkou kožovitou skořápkou a dlouhých až 10 cm. Snůšku několik dnů hlídá, pravidelně se k ní vrací a odhání jiné leguány. Inkubace trvá přibližně tři měsíce.

TIP: Varani, bazilišci a leguáni: Setkání s velkými ještěry

Při procházení vyprahlého ostrova postupně nacházíme další leguány obou druhů. Nejsou příliš plaší, pustí si nás k tělu až na několik málo metrů. Dva samci nám dokonce předvádějí boj o teritorium. Ve snaze zakousnout se do protivníkovy hlavy se kolem nás přeřítí dolů ze svahu jako lavina.
Náš pobyt na ostrově je, bohužel, časově omezen. Po několika hodinách intenzivního pozorování a fotografování se naloďujeme do člunu a míříme zpět k severnímu břehu. Jezero se s námi loučí předvedením třetího z místních plazích velikánů, krokodýla amerického, který se krátce vynoří přímo před přídí člunu.

Na první pohled sice nevypadá zrovna nejlépe, hodnota letounu Lockheed Jetstar z roku 1962 ale tkví především v jeho příběhu – jde o soukromý tryskáč samotného krále rokenrolu Elvise Presleyho. V aukci jej aktuálně nabízí společnost IronPlanet, která se zabývá prodejem použitých strojů.

TIP: Podvodní vůz Jamese Bonda je na prodej. Za 22 milionů na eBayi

Cena letounu není pevně stanovena, lze však předpokládat, že zájemce si bude muset připravit několik set tisíc dolarů. Stejný stroj se totiž dražil relativně nedávno – neznámý kupec za něj před rokem zaplatil 430 tisíc dolarů (asi 9 milionů korun).

Tryskáč má původní interiér, navržený údajně samotným Elvisem. Sedačky jsou potažené červeným sametem a na zemi je červený koberec. Sametová je dokonce i opěrka na toaletě. Umyvadlo je z mramoru a nad ním jsou pozlacená světla. Celkově je ale stroj v nepříliš dobrém stavu, 30 let pouze stál na ranveji v Novém Mexiku, nemá motor a vyžaduje celkovou rekonstrukci. V každém případě jde o jediný Elvisův letoun, který je k mání. Další dva stroje tohoto legendárního zpěváka jsou vystavené v Memphisu v Elvisově muzeu v Gracelandu.