Jednou z nejdéle prodávaných knih ve Velké Británii je společenská ročenka Who's Who (Kdo je kdo?), která je k dostání nepřetržitě od roku 1849 a každý rok v nové edici. Dodnes slouží tyto biografické ročenky jako nástroj historiků, pro které představují cenný archiv nabitý informacemi. To ve Spojených státech je situace jiná.

Hodně peněz za málo práce

Na britský úspěch ročenky Who's Who se v Americe pokusil navázat jednadvacetiletý Albert Nelson Marquis. Díky péči svých rodičů měl sice solidní vzdělání, ale ne zrovna kladný vztah k fyzické práci. Od dětství totiž pomáhal jako příručí ve skladě, a jeho životním krédem se tak stala snaha už nikdy nemuset pracovat rukama.

V malém ohijském městečku Hamersville si za vypůjčené peníze otevírá vydavatelství, které mu má pomoci tento sen naplnit. Jenže jeho ambiciózní A. N. Marquis & Company se brzy topí v dluzích. O průvodce, kalendáře, mapy a atlasy mají Američané, jak se zdá, jen pramalý zájem. „Knihy je nebaví proto, že nejsou o nich!“, vyhodnotí mladý vydavatel příčinu neúspěchu. Proto se rozhodne okopírovat fungující britský model. Sestaví první americkou edici Who's Who. Knihu, která bude věnována zasloužilým občanům. A na té knize díky chytrému marketingu vydělá pořádný balík, aniž by se skutečně nadřel. Jak?

Jste tak dobří jako kongresman?

Nejprve je zapotřebí dobrý základ. V knize tedy rozhodně nesmí chybět americký prezident a členové Kongresu. Informace o nich jsou ostatně snadno dostupné, takže problém se sháněním údajů rozhodně nemá. Ale kde sehnat další „velikány doby“?

Marquis rozhodně nemá zájem zabývat se psaním biografických knih. Chce je jen vydávat a bohatnout. A tak napíše chytlavý dopis, který rozešle na všechny strany. Každý adresát má nyní možnost sám se rozhodnout, zda se ve vznikající knize Who's Who zařadí po bok prezidenta a členů Kongresu. Patří mezi ně? A to už je jiná: zájemci se jen hrnou! Marquis nejprve obešle soudce, guvernéry a jejich tajemníky, pak zkusí ješitnost bankéřů a přidá i slavné průmyslníky. Na vějičku „slávy“ se chytí prakticky každý. Někomu lichotí, že jeho jméno bude zvěčněno v knize, jiní si přejí být zařazeni jen proto, aby se ukázali před svými obchodními rivaly.

Napište si a kupte

Marquis má pod čepicí. Nespisuje knihu, ale nechá, ať mu ji zmínění velikáni napíší sami. Každý z oslovených má možnost popsat v jednadvaceti řádcích své zásluhy a dosavadní životní úspěchy. Jistě, součástí tohoto odstavečku je jisté „informační minimum“ – rok a místo narození, původ rodičů, vzdělání a stávající pozice, ale jinak mohou napsat, co jen chtějí.

Mladý vydavatel si je vědom, že jeho naivní spolutvůrci v sebechvále šíleně přehání. Ale vůbec mu to nevadí. Nesnaží se údaje jakkoliv faktograficky ověřovat. I v tom spočívá síla jeho „triku“. Čím větší slávu o sobě velikáni pějí, tím silnější je touha jiných velikánů přidat se do Who's Who také. V horizontu týdnů dokáže nabít obsah ročenky 8 602 jmény. A dál? Teď přijde zlatý hřeb jeho plánu. Knihu vytiskne, ale rozhodně se nebude starat o její prodej. Lidé, kteří jsou nyní zvěčněni na stránkách americké ročenky si ji totiž koupí sami. Rádi si pro ni zajedou až do Ohia!

S odbytem problémy nemá

Pravidla obchodu se časem ustálí. Nejprve vás vydavatel Marquis osloví s nabídkou, a je jen na vás, jestli mu zaplatíte rovných sto dolarů. V roce 1899 to opravdu není malá suma. Pokud ale souhlasíte, můžete si sami napsat „výklad“ svého jména. A co za to? Dostanete 25 výtisků ročenky poštou. Můžete je pak třeba rozdávat svým známým - aby každý viděl, že se o vás píše a jste tedy „někdo“. Cena bude postupně narůstat, ale funguje to dokonale. Například umístění ve 44. vydání už stojí 243 dolarů! Polovinu nákladu si rozeberou místní knihovny, a s druhou se „velikáni“ chlubí na všechny strany.

Mechanismus funguje dokonale i u „oborových“ edicí. Who's Who nejlepších soukromých lékařů a nemocnic? Největší sportovci, podnikatelé, farmáři? Kniha jde prostě na dračku. Z Marquise je milionář, jeho sen se naplnil. Pravda, ani on není zbaven jisté ješitnosti. Uvědomuje si totiž význam své publikace, a chutě jí využívá k prosazování vlastních záměrů.

O svobodných matkách se tu nepíše

Například filtruje významné reprezentanty odlišných názorů. Protěžuje představitele své víry na úkor těch jiných. „Pán je mormonského vyznání? Hm, tak to o něm psát nebudeme, leda že by s penězi pořádně přitlačil na pilu.“ O zasloužilých republikánech píše velmi rád, ale stranou jeho zájmu stojí „celebrity“. Jen zřídka je uveřejněno jméno nějakého sportovce nebo slavné herečky. A zcela mimo záběr knihy stojí ti, kdo nežijí v souladu s vírou. Pokud jste například nesezdaní nebo rozvedení, Marquis pro vás volné místo skutečně nemá. O obsah se ale nebojí.

TIP: Nejslavnější rodina Evropy: Seznamte se s Rothshildovými

Jak se jeho práce profesionalizuje, stává se 75 % textu automatickou formou. Vždy tu je prezident a viceprezident, členové Kabinetu a Kongresu, federální soudci, guvernéři, velvyslanci, vojenští důstojníci, starostové, profesoři a rektorové univerzit a na chvostu seznamu pak lékaři a právníci. Většina z nich si předplácí místo v knize na dlouhá léta dopředu.

Poklad historie? Jen harampádí

Když v roce 1943 Albert Nelson Marquis umírá na zástavu srdce, je to velmi zámožný a spokojený muž. Jeho americká edice Who's Who dokázala podchytit přes 75 000 originálních záznamů. Obchodní model, který mu vydělal miliony, ale rozhodně netěší americké historiky. Ti doufali, že v ročence naleznou stejně podnětné informace, jako jejich britští kolegové. Jak ale záhy zjistili, skutečných velikánů doby obsahuje jeho dílo stěží desítky…

S teorií o duté Zemi přišel v roce 1692 slavný anglický astronom, matematik a fyzik Edmond Halley. Byl to právě on, kdo mimo jiné na rok 1758 úspěšně předpověděl návrat komety, jež dnes nese jeho jméno. Podle Halleyho má Země 800 km silnou skořápku, přičemž uvnitř se nacházejí další dvě skořápky a vnitřní jádro. Každá z těchto vnitřních vrstev má své vlastní magnetické póly a rotuje různou rychlostí. Mezery mezi vrstvami vyplňují atmosféry, které svítí a způsobují polární záři. Halley předpokládal, že by tyto vnitřní vrstvy mohly být osídleny neznámými civilizacemi. 

Předchozí část: Země jako šest tisíc let stará placka

V dubnu 1818 poslal armádní důstojník John Cleves Symmes, Jr. americkému Kongresu dopis, v němž navrhoval vyslání amerických posádek k zemským pólům, kde by se měly nacházet otvory vedoucí do středu Země. Odpověď zákonodárců neznáme, ale tehdejší americký prezident John Quincy Adams údajně o této expedici skutečně vážně uvažoval – než ji však stačil realizovat, byl zbaven své funkce.

Dutina obydlená nacisty

Existují dokonce zprávy, podle kterých této teorii věřil také Adolf Hitler a okruh jeho nejbližších spolupracovníků. Samozřejmě jde o zhruba stejně věrohodné informace jako ty o létajících talířích, které prý třetí říše zkonstruovala. Naproti tomu je ovšem záliba v okultismu u předních nacistů historicky dobře zdokumentována, a pokud šéf SS Heinrich Himmler věřil v sílu magie krve a v přímou rasovou příbuznost mezi Tibeťany a Němci, proč by nevěřil v dutou Zemi? Podle moderních milovníků spikleneckých teorií se dokonce měla část čelných nacistů uvnitř planety schovat a vybudovat tam novou, rasově čistou civilizaci. Idea balancuje na hraně mezi fraškou a pohádkou, ale jako námět dobrého sci-fi trháku by rozhodně posloužila.  

Existuje však ještě jeden pohled na věc, podle nějž nežijeme na povrchu, ale uvnitř Země, kde na nás nepůsobí gravitace, nýbrž odstředivá síla. Slunce se pak jako obrovitá koule otáčí v centru dutiny, přičemž jedna jeho polokoule září, zatímco druhá je chladná. A hvězdy tvoří pouze kousky ledu, jež levitují ve vzduchu. S touto šílenou myšlenkou přišel v roce 1870 americký fyzik, alchymista a samozvaný mesiáš Cyrus Reed Teed. 

Expanze díky éteru

Myslíte si, že se kontinenty od sebe vzdalují a opět se přibližují v důsledku pohybu litosférických desek, jak to vysvětluje obecně přijímaná teorie deskové tektoniky? Podle zastánců konceptu expandující Země jde o kapitální omyl: za pohyby a polohu kontinentů prý může zvětšování objemu naší planety. A existuje hned několik teorií, co tento růst způsobuje. S první z nich přišel v roce 1888 ruský stavební inženýr Ivan Osipovič Jarkovskij, který tvrdil, že se Země pohybuje v éteru, který následně absorbuje. Uvnitř planety se éter sráží a vytváří novou hmotu, jež Zemi rozpíná. Druhá myšlenka, kterou v letech 1889–1909 publikoval italský geolog Roberto Mantovani, vysvětlovala rozpínání planety tepelnou roztažností hornin. 

TIP: Pokrok lemovaný omyly: Rozpínající se Země a další překonané teorie

Teorie expandující Země sice byla jako příčina pohybu kontinentů vyvrácena, přesto však znovu získala šanci dostat se do hlavního vědeckého proudu. Zasloužil se o to britský teoretický fyzik a nositel Nobelovy ceny Paul Dirac, který přišel v roce 1938 s hypotézou, že s časem klesá gravitační konstanta – tedy veličina související s gravitační silou, hmotností předmětů, jež na sebe působí, a jejich vzdáleností.

Z Diracových závěrů později vyšel německý teoretický fyzik Pascual Jordan, který pozměnil Einsteinovu teorii relativity a v roce 1964 publikoval myšlenku, že pozvolna expandují všechny planety. Následné měření změn gravitační konstanty nicméně ukázalo, že tento planetární růst by byl minimálně o řád nižší, než naznačovala teorie expandující Země – jež tudíž nemůže být platná.

Jako parní bojler

Zcela opačný pohled nabízí myšlenka geofyzikálního globálního ochlazování, kterou koncem 19. století proklamoval americký geolog, mineralog a přírodovědec James Dwight Dana. Při studiu geologické stavby pohoří, vulkanické aktivity a vzniku kontinentů dospěl k názoru, že naše planeta je vlastně něco jako chladnoucí železná koule nebo parní bojler s posunujícími se železnými pláty.

Tvrdil, že v minulosti, kdy byla vulkanická činnost mnohem vyšší a Země mnohem žhavější, také planeta dosahovala mnohem větších rozměrů. S tím, jak vulkanická činnost postupně ustávala, Země chladla a začínala se smršťovat. Zemská kůra se proto lámala nebo došlo k jejímu vyzvednutí. Příčiny zemětřesení pak netradičně smýšlející geolog spatřoval v přehřáté páře, jež vzniká při zahřátí podzemních vod žhavými tajícími horninami.

Ještě počátkem 20. století použil Danovu teorii geolog Eduard Suess, aby vysvětlil Messinské zemětřesení, jež v roce 1908 postihlo Sicílii a Kalábrii a spolu s následnými vlnami tsunami si vyžádalo 100–200 tisíc obětí. Na počátku 20. století vyvrátil teorii geofyzikálního globálního ochlazování německý geolog Alfred Wegener svou teorií deskové tektoniky. Přesto však zmíněný vědecký výklad zůstává hlavním možným vysvětlením například pro vznik útesů na Merkuru.

Ženy a móda patří a vždy patřily k sobě. Ačkoli se garderoba v průběhu dějin proměnila, některé kousky si udržely svou oblibu po celá staletí. 

Pantoflíček

Botu s podpatkem a volnou patou datujeme až do starého Říma, kde „calseus mulleus“ z červené kůže nosili patricijové při speciálních příležitostech. Chodit už se v tom dalo hůř: spíš pomalu a elegantně, dovolit si je tedy mohli jen ti, kteří měli botník plný normálních sandálů. Během 17. století se pantoflíčky začaly šít z hedvábí a brokátu a přesunuly se do budoárů. Nosily je ženy i muži a jejich obliba i zdobnost s každým stoletím vzrůstala!

Něco na drobnosti

Kabelka na nezbytné drobnosti, jak ji známe dnes, existuje vlastně až od poloviny 19. století. Do té doby se k úschově a přenášení cenností a peněz samozřejmě používaly nejrůznější vaky a brašny. I tady platí přímá úměra – čím bohatší dáma, tím dražší a nepraktičtější byla její kabelka. A že se na zdobnosti nešetřilo! 

Předvést své bohatství

Kapuce, čepce a plachetky se ve středověku lišily podle společenské úrovně svých nositelek. Často šlo o přehlídku módních výstřelků a bohatství. V každém případě dámy tolik neriskovaly, když si na kapuci našily cenné kožešiny či drahé kameny – zlodějíčkové si sáhnout na hlavu přece jen tolik netroufli. A paráda byla chráněná i před nešetrnými kolemjdoucími, splašky a blátem z ulice. Tedy vyjma nočníků vylévaných z oken...

TIP: Pražská Coco Chanel: Kde šily největší prvorepublikové hvězdy?

Luxusní špendlík

Princip spínacího špendlíku se objevuje už v době bronzové! Upočátku měly spony funkci ryze praktickou a tedy spojit k sobě dvě části oděvu. Už tehdy šlo o drahou záležitost - bronz, z něhož byly vyráběné, si nemohl dovolit každý. A co teprve zlato! Z doby halštatské nacházíme spony vykládané jantarem, v době laténské se používaly na zkrášlení korály nebo email. „Čistokrevné“ brože se objevují až v 18. a 19. století. Jak poznáte rozdíl? Nemají totiž žádný praktický účel - nespínají šaty, pouze zdobí svou majitelku!

Osamělé japonské ženy bydlící v domech společnosti Leopalace21 Corporation mohou od zmíněné firmy získat prototyp speciálního ochranného prostředku, díky němuž se zvenčí zdá, že mají společnost. Jednoduchý projektor se spojí s chytrým telefonem a posléze na závěsy promítá mužskou siluetu, která může boxovat, cvičit, vysávat a podobně. Vypadá zkrátka živě, a případný lupič si proto dobře rozmyslí, zda se pokusí byt vykrást. Až se paleta pánských činností rozšíří, uvolní firma zařízení k běžnému prodeji. 

Pokud víno, jako je například cabernet sauvignon, obsahuje velké množství chemických látek označovaných jako alkylmethoxypyraziny, přebíjí to jejich ovocný či květinový buket. Výsledkem je pak vyloženě odpudivá chuť a nelibý zápach.

Ve vínu se objevuje zvýšené množství alkylmethoxypyrazinů, jsou-li hrozny sklízeny časně anebo když réva roste v chladném podnebí. Výrobci vín se snaží tyto látky neutralizovat přidáváním aditiv, jako jsou parfémované dubové odštěpky nebo třeba aktivované dřevěné uhlí. Výsledky ale nejsou nijak oslnivé.

TIP: Se sklenicí roste chuť? Větší sklenice s vínem nutí lidi více pít

Australští vědci proto přišli s mnohem účinnější technologií. Vyvinuli magnetické nanočástice, které obsahují polymer schopný absorbovat alkylmethoxypyraziny. Když nanočástice dokončí svou práci, stačí je jednoduše vytáhnout z vína magnetem.

Experimenty a následná měření citlivými přístroji ukázaly, že tímto způsobem je možné odstranit až tři čtvrtiny obsažených alkylmethoxypyrazinů. Skupina degustátorů vín potvrdila, že tato metoda nemá negativní vliv na chuť vína.

Už před pár lety jsem si řekl, že z divokých orchidejí mě za hranice Česka přinutí vycestovat snad jedině tořiče. Z původně vlastně záporného postoje se vytvořilo drobné semínko, které za nějakou dobu vyklíčilo v myšlenku opravdu se za cizokrajnými tořiči vypravit.

Vzhůru na jih

Z barevných evropských orchidejí (Orchidaceae, vstavačovité) mám nejraději tořiče (Ophrys). Pestrost jejich květů je nepředstavitelná – žádný tvar a barva či kresba zrcátka téhož druhu není nikdy stejná, a to ani na téže lokalitě pár metrů od sebe. Unikátní je i jejich ochota křížit se, čímž vznikají opravdu neviděné kuriozity.

Centrum výskytu tořičů je ve Středozemí a asi nejlepší podmínky pro růst i poměrně hojné křížení jsou na jihu Itálie. Zřejmě nejvíce i z dalších druhů orchidejí je však na poloostrově Gargáno, kam jsme se vydali na konci dubna.

Vápence tořičům svědčí

Gargáno se nachází v jihovýchodní části Apeninského poloostrova – na jadranském pobřeží v regionu Apulie. V geologické minulosti bylo Gargáno ostrovem, pevninou se stalo až po poklesu mořské hladiny někdy v miocénu. Dnes je to každopádně velmi hornatý poloostrov a často jsme se proto pohybovali ve výškách okolo 700–800 metrů. V roce 1995 byl na většině území poloostrova zřízen národní park Parco Nazionale del Gargano s rozlohou větší než 120 000 hektarů.

Na pobřeží jsou útesy a mnoho pláží, ale ty nás vůbec nezajímaly, i když i tam orchideje určitě jsou. Zdržovali jsme se zejména na hornatých pastvinách s vápencovým podkladem a četnými výchozy vápenců s hojným krasovým doprovodem. Pouze v centrální části se můžete setkat s lesem, bohužel na typicky lesní druhy orchidejí nám už nezbyl čas.

Orchideje na pastvinách

V Itálii nám každý den pršelo a rozhodně nebylo teplo, což sice neprospělo našemu pohodlí, ale fotografie přece jen vypadaly lépe. Trvale deštivé počasí mělo ještě jednu výhodu. Když mi v 5:20 zazvonil budík a já se šel podívat na balkon, mohl jsem svým společníkům jen říct: „Hvězdy nejsou vidět a prší,“ a jít ještě dvě hodiny spát. Pořádně odpočati jsme pak na celý den vyjížděli do kopců.

To, že jsou na poloostrově Gargáno orchideje v obrovském množství, se potvrdilo. Bohužel ale nemohu souhlasit s informacemi uvádějícími, že jsou všude. Měl jsem vytipovaných hodně lokalit, ale na některých nebyla jediná kytka. Většina orchidejových „zahrádek“ je využívána jako pastvina pro dobytek a tu a tam je úplně vše spaseno. Měl jsem zakreslené lokality prakticky po celém poloostrově, ale v podstatě jsme uspěli jen na jihovýchodním pobřeží (Manfredonia, Mattinata, Monte Sant´Angelo). Navštívili jsme 14 lokalit, ale jen na šesti jsme intenzivně fotografovali. Část taxonomicky zajímavých kytek jsem pak zaměřil GPS navigací.

Místo plné života

Jak jsme se však sami přesvědčili, milovníkům flóry se na Gargánu nenabízejí k vidění jen orchideje. Těch je tady sice asi 60 druhů, ale na své si přijde i botanik se širším záběrem. Odhaduje se, že v Itálii roste přes 5 000 původních druhů rostlin, z toho na samotné ploše Gargánského národního parku lze najít více než 2 000 druhů. To je číslo srovnatelné s počtem všech rostlinných druhů, které se vyskytují na mnohem větším území České republiky. Řada z místních zelených krasavic je také chráněna italskými zákony nebo mezinárodními ochranářskými úmluvami.

Přestože jsme se na pozorování zvířat nijak nesoustředili, jejich rozmanitost za květenou nijak nezaostává. Na poloostrově hnízdí asi tři čtvrtiny italské avifauny, tedy kolem 180 druhů. Na seznamu vyniká třeba sýkořice vousatá, pisila čáponohá, volavka červená, drop malý nebo mandelík hajní. Výjimečné bohatě jsou zastoupeni datlovití ptáci, včetně strakapouda bělohřbetého. Ze savců určitě stojí za zmínku alespoň daněk evropský, kočka divoká, jezevec lesní nebo dokonce dikobraz obecný. Všude v bezlesé krajině lze zahlédnout ještěrku italskou a různé druhy hadů, zejména užovek.

Od pobřeží do lesů

Kromě Gargánského pohoří (Promontorio del Gargano) s nejvyšším vrcholem Monte Calvo (1 056 m n. m.) dává poloostrovu atraktivní podobu i členité pobřeží s četnými ostrůvky a zátokami. Na hranici moře a pevniny můžete obdivovat bizarní skalní útvary vymodelované mořským příbojem nebo vysoké útesy, pod nimiž jsou ukryté malé písčité pláže. Dalšími unikáty Gargána jsou pak dvě jezera s mokřady – Lago di Lesina a Lago di Varano, obě ležící na severním okraji poloostrova.

TIP: Drákuly bez touhy po krvi: Orchideje Jižní a Střední Ameriky

V minulosti téměř celý poloostrov pokrývaly lesy. I dnes, kdy už zaujímají jen asi 15 % plochy národního parku, ovšem představují velké přírodní bohatství. Na největší ploše lesa ve Forestra Umbra v centrální části Národního parku Gargáno se podle nadmořské výšky střídají borovice, jedle duby, lípy, buky javory jilmy a tisy. Některé porosty jsou přitom staré až 500 let. Pobřeží pak na některých místech lemují porosty pinií nebo během léta pořád svěže zelené borovice halepské. Ve vnitrozemí jsou pak časté i olivové háje. Dá se říct, že vše tu má své neopakovatelné kouzlo.

Tycho Brahe (1546–1601) pocházel ze starého dánského aristokratického rodu a v souladu s tehdejší tradicí jako syn šlechtice studoval – nejprve filozofii a rétoriku, poté práva. Když roku 1565 zdědil velký majetek, mohl si dovolit věnovat se pouze svým koníčkům, tedy alchymii a astronomii. A aby měl v dané oblasti lepší možnosti práce, vystudoval ještě chemii.

V roce 1571 se vrátil do Dánska, kde založil vlastní observatoř. Poté cestoval po Evropě, načež se ovšem talentovaného vědce rozhodl podpořit dánský král Frederik II. a nechal mu na ostrově Hven postavit hned dvě observatoře – Uranienborg a Stjerneborg. Tam pak Brahe strávil většinu svého profesního života. 

Roku 1597 však nastoupil na trůn nový dánský král Christian IV., s nímž vedl učenec rozepře. Opustil proto rodnou zemi a opět cestoval po starém kontinentě. Ke konci života obdržel pozvání na dvůr císaře Rudolfa II. a později postavil novou observatoř v Benátkách na Jizerou. Není bez zajímavosti, že v posledních měsících astronomova života byl jeho asistentem neméně známý Johannes Kepler.

Především systematik

Brahe byl zejména vynikající pozorovatel a poslední z velikánů, kteří oblohu sledovali pouze očima, bez možnosti využít dalekohled. Přesto se jeho výsledky staly základem práce mnoha dalších, přičemž se je nepodařilo překonat ještě mnoho desítek let po objevu dalekohledu. Ani zmíněný přístroj totiž nemohl nahradit učencovy znalosti, ale především vytrvalost a důslednost, s jakou svá pozorování a následné výpočty prováděl. 

Tycho Brahe například velmi přesně změřil paralaxy komet, a dokázal tak, že stálice nepředstavují atmosférické úkazy, ale tělesa pohybující se daleko za oběžnou dráhou Měsíce. Slavný astronom rovněž exaktně proměřil a popsal polohy a trajektorie planet.

Nedosahoval však pouze úspěchů: Jeho teorie o fungování Sluneční soustavy se ukázala jako mylná. Chtěl vytvořit koncept, který by překonal starou Ptolemaiovu představu, ale zároveň by nedráždil církev. Proto umístil do středu vesmíru Zemi, kolem níž obíhal pouze Měsíc se Sluncem, zatímco ostatní planety kroužily kolem naší hvězdy. Mimo jiné se věnoval také astrologii, kterou dnes ovšem nevnímáme jako vědu.

Kontroverzní švýcarský badatel Erich von Däniken v jedné ze svých knih uvádí, že narazil téměř na třicet více či méně věrohodných hypotéz o původu a smyslu ruin chrámového komplexu Chavín de Huántar. Sám autor, věrný své tradici, přitom vidí v některých dochovaných chavínských kresbách stroje mimozemského původu. A tvrdí, že Chavín de Huántar odpovídá biblickému popisu Šalomounova chrámu v Jeruzalémě, což prý představuje možný důkaz dávné existence leteckého spojení mezi oběma místy. 

Patříte-li k těm, kdo si při čtení teorií zmíněného záhadologa klepou na čelo, můžete si vybrat z mnoha dalších hypotéz o tajemném chrámu. Mezi nejaktuálnější patří třeba teze, že jedna z kreseb na nalezené a posléze ztracené chavínské kamenné desce zobrazuje předvěký parní stroj – sloužící k pohonu horkovzdušných balonů. Nebo že byl podzemní labyrint chrámového komplexu vybudován jako jakési obří varhany. S teorií, že jde o zařízení schopné vyloudit celou škálu zvuků a akustických efektů, přišli v polovině 90. let minulého století vědci ze Stanfordovy univerzity v USA. Podle nich mohli chavínští vládci takové zařízení využívat, aby si podmanili a ovlivnili tisíce věřících, kteří přicházeli do komplexu Chavín de Huántar pokleknout před dnes neznámými božstvy. 

Odkud a proč?

Archeologické naleziště na místě zvaném Chavín de Huántar se nachází v Peru. Leží v jednom z údolí na východních svazích And severně od Limy, ve výšce přes 3 000 m n. m. Po letech dosud neukončeného výzkumu došli archeologové k závěru, že se jedná o centrum a posvátné místo tajemné civilizace Chavín, které existovalo mezi lety 1500 a 300 př. n. l. Jiné zdroje datují vznik areálu už do roku 3000 př. n. l. a další do období let 900–200 př. n. l. 

Na první pohled je to odlehlé místo, ale při bližším zkoumání odhalíte poměrně snadný přístup k peruánskému pobřeží Tichého oceánu i do oblasti Amazonie. Před stovkami let se tak mohlo jednat o logickou křižovatku severojižních a západovýchodních obchodních cest a Chavín de Huántar mohl mít kromě duchovního i značný strategický význam. Z dosud známých faktů vyplývá, že šlo o velmi vyspělou kulturu, kterou lze považovat za první mimořádně rozvinutou civilizaci nejen v oblasti, ale i na celém americkém kontinentě. Nikdo však přesně neví, kde se chavínská kultura vzala, ani proč zanikla.

Samotné město či chrámový komplex Chavín de Huántar se podle odhadů archeologů rozprostíraly na ploše kolem třinácti hektarů. O ruinách ztraceného města v horách věděli už středověcí kolonizátoři jihoamerického kontinentu. „Byla to nejznámější svatyně, uctívaná jako u nás Řím či Jeruzalém, kam chodili indiáni z celého království přinášet své oběti,“ poznamenal si již v roce 1620 španělský kronikář Antonio Vásquez de Espinoza. 

Odplavené poklady 

Souvislý výzkum místa se však datuje až od 30. let minulého století. Peruánský archeolog Julio César Tello, kterého lze považovat za „otce“ novodobé proslulosti Chavínu de Huántar, začal na místě odkrývat první fantastické objevy: kamenné desky a stély s vyobrazeními tajemných postav s lidskými i zvířecími rysy, kamenné hlavy, množství keramiky a také zbytky východního i západního průčelí chrámového labyrintu. Pořídil první mapy a náčrty a teprve z nich začalo být patrné, jak nesmírně vzrušující archeologická výzva se na východním úbočí And po tisíce let skrývá. Tello také jako první vyslovil důležitou hypotézu o původu chavínské civilizace v amazonské oblasti. 

Archeolog shromažďoval většinu svých cenných objevů v improvizovaném depozitáři přímo na místě, což se mu málem stalo osudným, protože v lednu roku 1945 se protrhlo jedno ze sousedních jezer a následná povodňová vlna všechny artefakty zničila. Tello stačil naštěstí alespoň část nálezů přepravit do Limy, případně tam postupně odeslal jejich odlitky či nákresy. Samotné stavby voda naštěstí nepoškodila. 

Poselství posvátného jaguára 

Další ránu zasadily nalezišti přírodní živly v roce 1970, kdy už byl Chavín de Huántar známou lokalitou a předmětem zájmu mnoha slavných archeologů. Ničivé zemětřesení, které zabilo tisíce lidí včetně české horolezecké expedice pod Huascaránem, poškodilo i chavínský areál a na nějakou dobu zastavilo veškeré práce. 

O to větší energii pak archeologové věnovali odkrývání dalších tajemství andské svatyně. V roce 1972 objevil peruánský badatel Luis Guillermo Lumbreras obrysy nejstarší chavínské stavby, nazývané Templo Viejo (Starý chrám), vybudované pravděpodobně kolem roku 850 př. n. l. V prostorách chrámu byl objeven také tajemný monolit, pojmenovaný El Lanzón. Kamenná socha zobrazuje lidskou postavu s rysy jaguára, který byl pro chavínskou kulturu posvátným zvířetem. Španělský výraz pro monolit vychází z tvaru plastiky, jež připomíná oštěp. Existuje mnoho domněnek, co El Lanzón přesně symbolizuje, ale podle všeho jde o zpodobnění chavínského boha s tesáky, vystouplými nozdrami a obočím ve tvaru hada. 

Uvnitř Velké pyramidy

Chrámový komplex představoval mimořádně propracovanou a složitou stavbu s mnoha schodišti, výklenky, galeriemi a prostranstvími. Zahrnoval prostory s kamennými stropy i otevřená nádvoří a také spletitý systém průduchů, sloužících pravděpodobně jako jakási předvěká klimatizace. Vše pak obepínal násep ve tvaru písmene U. 

Součást areálu tvoří velké náměstí, které badatelé považují za pravděpodobné shromaždiště pro obřady či bohoslužby. A právě v jeho středu byl nalezen jeden ze slavných a tajemných chavínských artefaktů, tzv. Tellův obelisk nebo též obelisk Tello. Pokrývá ho spleť velmi jemných kreseb, jejichž smysl je už léta předmětem dohadů – dosud se však pro ně nepodařilo nalézt uspokojivé vysvětlení. Někteří archeologové považují kresby na obelisku za jakýsi atlas zeměpisných i faktografických informací, které mohly zahrnovat například popisy cest související s pohybem na nepřátelských územích. 

Areálu pak dominuje tzv. Velká pyramida, někdy také nazývaná Castillo. Dosahuje výšky přes deset metrů a zaujme především schodištěm se zbytky sloupů a kamenů s motivy jaguárů. Poutavý je rovněž portál, jemuž dávní stavitelé vtiskli překvapivý černobílý efekt použitím černého lávového kamene a bílého vápence. 

Uvnitř pyramidy se nachází spletitý systém chodeb a průlezů a také labyrint kanálů, které pravděpodobně přiváděly vodu k rituálním účelům. Voda byla vedena ze severu z ledovcové řeky Wacheqsy tekoucí přibližně od východu k západu a třemi hlavními kanály z řeky Mosny obtékající východní stranu města. Úzké kanálky směřovaly podél stěn hlavního náměstí a sbíhaly se do jihovýchodního rohu, odkud voda tekla do hlavního podzemního kanálu. Právě na základě výsledků průzkumu podzemních vodních labyrintů vznikla poměrně nedávno hypotéza, že celý systém sloužil pro vytváření zvukových efektů, jež tvořily součást chavínských rituálů.

Raimondiho stéla

Už celá léta nedává seriózním vědcům i zastáncům nejrůznějších obskurních záhadologických teorií spát snad nejznámější chavínský nález, tzv. Raimondiho stéla. Necelé dva metry vysoký kamenný monolit zpopularizoval především už zmíněný Erich von Däniken. Spisovatel tvrdí, že do detailů vypracované rytiny v kameni zobrazují stroj či technologii mimozemského původu. 

TIP: Přísně tajné svatyně: Rudý domov tajemných duchů

Nedávno ovšem vzbudil pozornost i názor německého inženýra Wolfganga Volkrodta, který považuje kresby na stéle za zobrazení stroje na výrobu kondenzované vody, který využívá princip tlaku a ochlazování vodních par – tedy předvěkého parního stroje. Volkrodt je vědec a kromě jiného i autor mnoha patentů, a jeho pohled na význam Raimondiho stély tedy mezi nejrůznějšími obskurními teoriemi poměrně výrazně ční. Podle něj se na stéle nenachází žádná změť fantazií meskalinem omámeného sochaře, ale zcela jasná kresba kotle, který vyrábí páru. Ta pak uvádí do pohybu osm výkyvných pák a soustavu pístů, tedy něco jako motor, který by mohl pohánět další zařízení. Jaká? To je jedna z dosud neodhalených záhad místa jménem Chavín de Huántar. K populárním domněnkám patří například ta, že Chavíňané používali horkou páru k plnění balonů.

Badatelé ochotní brát Volkrodta vážně však upozorňují, že pokud by měl pravdu, bylo by nutné nahlížet zcela novým pohledem i na další artefakty z naleziště. Vzrušující převratné objevy z And nás tedy možná ještě čekají. 

V dnešním světě bojují stovky milionů lidí s diabetem 2. typu. Snaží se snížit hladinu cukru v krvi všemi možnými způsoby. Obvykle k tomu používají změny v životním stylu a rozličné léky. Někdy to ale nestačí a lékaři mohou přistoupit k bariatrické operaci, které spočívá v bypassu žaludku.

Smyslem této operace je zmenšení žaludku a obvykle dojde ke dramatickému ústupu cukrovky a výraznému zlepšení života pacienta. Problém je ale v tom, že jde o trvalý zásah do trávicí soustavy, který není bez rizika. Proto se k bypassu žaludku odhodlá jen málo nemocných.

TIP: Lékaři ve Finsku spouští klinické testy vakcíny proti cukrovce 1. typu

Američtí bioinženýři nedávno vyvinuli speciální přípravek, který s jistou nadsázkou funguje jako chirurgický zákrok, tedy bypass žaludku, v tabletce. Jejich lék LuCl totiž dočasně zevnitř zablokuje povrch tenkého střeva a zařídí, že člověk nemůže přijímat glukózu. Když pacient tuto tabletku užije asi hodinu před jídlem, zablokuje mu příjem podstatné části cukru, který bude jeho jídlo obsahovat. Experimenty s potkany dopadly velmi slibně, uvidíme, jak bude LuCl fungovat u lidí.

Vědci americké vesmírné agentury NASA se bezúspěšně snaží navázat spojení s roverem Opportunity, který na Marsu pracuje už téměř 15 let. Předpokládají, že se sám přepnul do úsporného režimu kvůli nedostatku energie způsobenému nynější velkou písečnou bouří na rudé planetě.

Písečná bouře, která je největší za několik posledních let, zasáhla okolo 35 milionů čtverečních kilometrů, tedy čtvrtinu povrchu Marsu. V důsledku písečné bouře nemají solární panely roveru dostatek sluneční energie. Z posledních údajů, které rover odeslal vyplývá, že výkon panelů je pouze okolo 4 % oproti běžnému stavu.

Kromě prachové bouře a nedostatku slunečního světla vědcům způsobuje vrásky i snižující se teplota. Na Marsu sice začíná letní sezóna a prach v atmosféře udržuje proti normálu mírně vyšší teplotu, z dat odeslaných 8. června ale vědci vyčetli, že teplota v okolí roveru padá k -36 °C. Opportunity je ale stavěný na minimální teploty do -55 °C. Výraznější propad teploty by ale mohl znamenat problém.

Přes všechny potíže ale v NASA zatím panuje mírný optimismus. Bouře z roku 2007, a která poškodila jeden přístrojů roveru, byla větší než ta současná. Na druhou stranu Opportunity byl v té době podstatně mladší a méně opotřebovaný.