Vnitřní část svetru je vyrobena z vlny, na svrchní části se nachází teplocitlivá příze s dvojí vrstvou barevných pigmentů – jednou stálou a druhou, která po vystavení chladu zprůhlední. Efekt změny barvy navíc není okamžitý, svetr tak mění barvu nestejnoměrně v různých částech.

Firma svůj chameleonský svetr nabízí ve třech základních barevných verzích – žluto-oranžové, smaragdovo-zelené a slonovinovo-šedé. Zajímavá novinka bohužel nepatří mezi nejlevnější – základní verze stojí 1 470 eur (v přepočtu zhruba 37 tisíc korun), varianta s kapucí 2 068 eur (52 tisíce korun) a čepice ze stejného materiálu za 220 eur (5 500 korun).

Bez efektivního poselského aparátu nemohla existovat správa země. Proto se nejvíc poslů věnovalo úřední korespondenci. Tito doručovatelé byli lépe situováni než obyčejní poslové doručující soukromá psaní. Jejich postavení záleželo také na tom, zprostředkovával-li dotyčný korespondenci krále, knížete, české komory, vrchnosti, města nebo soudu. 

Nevděčné povolání soudního posla

Soudní posel zpravidla nenosil dobré zprávy, za což se mu často dostalo příkoří, doručit ale musel každou vše. Když donesli v roce 1535 poslové půhon k tvrzi Diviše Malovce z Libějovic, bylo jim násilím bráněno jej předat, a když dosáhli svého, honili je ozbrojenci s kopími a kordy. Když doručoval v roce 1556 jistý soudní posel předvolání Janu Doubkovi z Lautrpachu, byl od něj „tuze zbit“, podobně Franz František nesoucí roku 1576 psaní do Světlé nad Sázavou byl za doručený list „honěn a tuze zpohlavkován“.

V roce 1586 na Libenicích byl soudní posel bit, protože nechtěl čekat s listem, až páni odbydou hostinu. Jeden mu natloukl tvář říkaje: „Tu máš pstruha!“ a pak velel dát ho „do žumpy“ i s průvodcem, který jej na tvrz přivedl. Zle pochodili také poslové pohánějící roku 1526 Jindřicha z Rožmberka na Krumlově. Pán jim vzal obranné listy i se zemskou pečetí, roztrhal je, rozdrobil na kousky a kázal jim je sníst. Když se vzpouzeli, hrozil palicí a dal jim přinést dobrého vína, aby snáze mohli polykat. Pak jim nechal vysázet na holá záda šest ran a teprve poté je ze zámku propustil. A aby v okolí nemeškali, poštval na ně ohaře.

Indonésie je s více než 260 miliony obyvatel čtvrtou nelidnatější zemí světa. Přibližně 60 % obyvatel ale nemá přístup ke zdravotní péči – nemohou si ji totiž dovolit. Změnit se to pokouší Gamal Albinsaid, podnikatel a lékař z Malangu.

„Obrovské množství lidí u nás nemá přístup ke zdravotní péči, a to ani k té nejzákladnější. Nemají na ni totiž peníze. Přemýšlel jsem proto na tím, co tito lidé mají,“ říká dnes osmadvacetiletý Gamal Albinsaid z Východní Jávy. „Mé rodné město denně vyprodukuje okolo 55 tisíc tun odpadu, velkou část přitom tvoří recyklovatelné materiály. Řekli jsme si proto, že zkusíme lidem nabídnout alternativní platidlo – umožníme jim přístup k lékařské péči za recyklovatelný odpad.“

Pojištění za odpad

V roce 2010 Gamal, který v té době pracoval jako ředitel jedné zdravotní pojišťovny, založil společnost Garbage Clinical Insurance zaměřenou na výkup druhotných surovin. Pro firmy připravil sedmdesátistránkový manuál, ve kterém popisuje, jakým způsobem lze třídit odpad a jak se zapojit do programu zdravotní péče. Tým vyškolených odborníků radí lidem jaký odpad lze recyklovat a kde jej mají hledat. Na první pohled nerealistický projekt funguje již sedmým rokem a stal se inspirací pro mnoho dalších následovníků v celé Indonésii.

TIP: Druhý život odpadků: Recyklace odpadu má smysl

Vstup do programu zdravotního pojištění je podmíněn dodáním alespoň 3 kilogramů vybraných recyklovatelných materiálů – kovů, plastů ale i organického odpadu vhodného ke hnojení a kompostování. Cena takto shromážděného materiálu odpovídá 11 750 rupiím (v přepočtu zhruba 19 korun, nebo 1 357 víček od PET lahví). Na první pohled směšná částka je ve skutečnosti v poměru k měsíční mzdě podobná, jako je tomu v Česku. V Indonésii navíc cena základního zdravotního pojištění startuje na 25 tisících rupiích.

Projekt Gamala Albinsaida pochopitelně není dokonalý. Výkupní ceny recyklovatelných materiálů jsou velmi nestálé a i po 7 letech se týká jen zlomku chudých obyvatel Indonésie. Aby byl projekt finančně životaschopný nesmí být procento lidí platících odpadem vyšší než 20 %. Aktuálně se tak dotýká zhruba 2 tisícovek obyvatel v okolí Malangu a Jakarty. I kapka v moři je ale stále lepší než odevzdaná rezignace.

Hubbleho vesmírný dalekohled si připsal další zajímavý úlovek. Nedávno pořídil pěkné snímky aktivní komety C/2017 K2 (PANSTARRS). Kometa byla objevena loni v květnu havajskou observatoří Pan-STARRS.

V současné době je kometa, které se přezdívá zkráceně K2, vzdálená asi 2,4 miliardy kilometrů od Země. Přestože je ještě velmi daleko od Slunce, tak je již aktivní. Obklopuje ji koma, tedy obálka kometárního jádra z plynů a prachových částic, která se u komety K2 táhne do vzdálenosti 130 tisíc kilometrů.

Vedoucí výzkumného týmu David Jewitt z Kalifornské univerzity v Los Angeles je přesvědčen, že kometa K2 je tak daleko od Slunce, že její pozorovaná aktivita není vyvolaná, na rozdíl od jiných komet, vypařováním vodního ledu. Podle něj to má na svědomí sublimace, tedy přímé odpařování hmoty v pevném skupenství, některých těkavých látek obsažených v kometě.

Na cestě z Oortova mračna

Kometa K2 přilétá z Oortova mračna, kde se daleko za oběžnými drahami planet v mrazivém tichu pohybuje ohromné množství suti, která zbyla ze vzniku Sluneční soustavy. Kometa, která už je na cestě ke Slunci zhruba milion let, má 19 kilometrů dlouhé jádro, které je podle badatelů pokryté zmrzlými těkavými látkami, jako je kyslík, dusík, oxid uhličitý nebo oxid uhelnatý.

TIP: Oortovo mračno: Místo na hranici Sluneční soustavy, kde se rodí komety (1.)

Takové těkavé látky jsou zřejmě přítomné na všech tělesech Oortova mračna. Většina komet je ale objevena mnohem blíže, obvykle u oběžné dráhy Jupiteru, kdy už jsou tyto těkavé látky dávno pryč. Proto je pozorování komety K2 unikátní. Podle Jewitta je to kometa zatím v nejvíce primitivním stavu ze všech, co jsme viděli.

Mnoho lidí a zvláště senioři dlouhodobě užívají několik různých léků zároveň. Bývá to komplikované, občas se některé léky ztratí nebo si je pacienti zapomenou vzít. Vědci americké Michiganské univerzity nyní vymysleli způsob, jak zajistit, aby lidé zaručeně brali všechny předepsané léky. Vypůjčili si na to technologii, které se používá při výrobě elektronických součástek.

TIP: Jak detekovat virus zika? 3D tištěným zařízením v ceně 2 dolarů

Jejich metoda spočívá ve zpracování užívaných léků tak, aby je bylo možné vzít všechny najednou. Pomocí tryskového 3D tisku z organické páry vytvořili dávky, které obsahují několik léčiv zároveň. Podle předběžných odhadů lze tímto postupem zpracovat asi polovinu dnes používaných léčiv.

Přímo před našima očima se odehrává revoluce v osobní dopravě. V současné době již existuje několik zajímavých projektů autonomních dronů pro zákazníky.

Ke známým projektům jako je Ehang 184 nebo Volocopter se teď připojil nový projekt Passenger Drone. Podobně jako další autonomní taxi je i Passenger Drone vybavený dotykovým displejem, kde lze zvolit cíl cesty. Zbytek už zařídí autonomní software dronu.

TIP: Prototyp létajícího taxi Eagle má za sebou první zkušební let

Se soudobými technologiemi baterií se Passenger Drone udrží ve vzduchu asi 30 až 35 minut. Jeho dolet je přitom kolem 32 kilometrů. Pro přepravu lidí ve velkých městech by to mělo stačit. Dron už má za sebou první zkušební lety a za pár let se s ním možná budeme vídat ve velkých městech světa.

Jezevec lesní (Meles meles) je naší největší kunovitou šelmou. Neobývá ovšem jen střední Evropu, ale je rozšířen takřka po celém kontinentu včetně Britských ostrovů. Areál výskytu rodu Meles sahá od okraje polárního kruhu přes celou Asii až po Japonsko na východě. Severní okraj rozšíření je na středním Obu a jižně dosahuje až po Izrael, Írán, Tibet a jižní Čínu. Přesto šelmu s atraktivním vzhledem většina lidí za celý svůj život nikdy nespatří.

Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl intimní život jezevců pozorovat po řadu let v brněnských příměstských lesích přímo u jejich „hradů“. Často jsem na ně narazil po silných večerních deštích, kdy jejich pověstná ostražitost při lovu dešťovek rapidně klesala. Pěknou řádku jezevců jsem taky zachránil před zuby svých malamutů. To když během podzimních nocí pronikali na naši k lesu přilehlou zahradu, kde se živili spadaným ovocem.

Beskydské představení

Prosluněný hřbítek vyzýval k oddechu. Shodil jsem batoh z propocených zad a „zaparkoval“ malamuty do chládku pod nízkými smrčky. Hebká travička posloužila jako skvostné lehátko, kterým by nepohrdli ani zpovykaní staří Římané. Z dřímoty mě vytrhl stín kroužícího dravce, jenž mi přeběhl po tváři rozpálené horským sluncem. Posadil jsem se a chtěl jsem se podívat na hodinky, když můj zrak upoutal bělošedý stín kutící něco ve svahu pode mnou – to statný jezevec potřásal klínovitou hlavou a předníma nohama vytrvale hrabal v hlíně. Po chvíli mi došlo, že vyhrabává vosí hnízdo. Rozdrážděné vosy na něj pořádaly zuřivé nálety, ale jezevec se nedal odradit a cílevědomě hrabal dál. Co chvíli vrazil hlavu do díry a pochutnával si na vydobyté dobrotě.

TIP: Orel mořský aneb Pozvolný návrat největšího dravce Česka

Čas ubíhal a šelma se propracovávala čím dál hlouběji. Občas jezevec zatřásl hlavou, ale dotěrné bodalky odháněl marně. Žvanec mu však stál i za palčivá žihadla. Když téměř zmizel v díře, měl jsem sto chutí přikrást se k němu a plácnout ho po velkém zadku. Vosy by mě ovšem neušetřily a já bych se stejně nedokázal přikrást tak tiše, aby mě největší středoevropská kunovitá šelma nezvětřila. Z krátké zastávky se stala pořádná pauza, protože z nahodilé scénky se vyvinulo téměř hodinové divadelní představení. Teprve pak se nakrmený jezevec spokojeně odkolébal a zmizel mi v zeleném podrostu na okraji lesa.

Pradávný obyvatel Země

Jezevci (Melinae) jsou podčeledí kunovitých šelem a jejich stopy nalezneme již v miocénu, geologickém období třetihor, jež začalo již před zhruba 23 miliony let. Tady se setkáváme s pravými jezevci (rody Trochictis, Palaeomeles, Taxodon, Plesiomeles a Mellidellavus), rod Meles se však vyvinul ve svrchním pliocénu (doba před 2,6 – 1,8 miliony let).

Jezevec lesní (Meles meles) se z celé čeledi jeví zoologům jako nejprimitivnější. Z hlediska fyziologie i etologie bývá stavěn nejblíže k jezevci americkému (Taxidea taxus) a jezevci bělohrdlému (Arctonyx collaris). Jezevec lesní je ploskochodec, má neosrstěná chodidla a na předních končetinách velmi silné hrabavé drápy. Ze všech jezevců jde o největší druh.

Labyrint jezevčích hradů

Systému nor, který si jezevec lesní buduje, se často říká „hrady“. Spletitá architektura až třípodlažního podzemního systému chodeb a hnízdních komor může být 35 až 81 metrů dlouhá a zabírá až čtvrt hektaru plochy. Vyhrabaná zemina dosahuje objemu až 38 metrů krychlových. Tento systém může mít dva, ale také až padesát východů. Jezevci přitom využívají pouze několik vchodů, ostatní jsou záložní nebo je využívají mláďata, jiné fungují jako větrací šachty. Srdcem všech chodeb je hnízdní komora, která bývá vzdálena 5–10 metrů od hlavního vchodu a leží 1–3 metry pod zemí. Komora je vysoko vystlaná a i v zimě se v ní udržuje stálá teplota. Před narozením mláďat ji jezevci pečlivě čistí a v době odchovu mláďat vyhrabávají rodiče zvláštní komoru na odkládání trusu.

Zamotaný labyrint poskytuje možnosti, jak se vypořádat s mnoha nestandartními situacemi. Například když v podzemí jeden z jezevců uhyne, ostatní tuto část nory ucpou zeminou a přestěhují se do jiné části podzemního hradu. V literatuře je ovšem uveden i případ, kdy jezevci mrtvé zvíře vyvlekli z brlohu a jeho tělo zahrabali opodál do opuštěné králičí nory.

Podle zoologů mohou jezevci své podzemní hrady využívat a dostavovat po desetiletí či snad dokonce po staletí. Já jsem jeden z obývaných jezevčích hradů pozoroval soustavně v průběhu jedenácti let.

Pestrý stůl a období lásky

Své výsostné teritorium jezevci vymezují pomocí sekretu podocasních žláz a pachové značky umisťují na pařezy, kameny, ale i na cesty. V rámci této oblasti si shání potravu, jejíž největší část (až 75 %) tvoří rostliny a lesní plody. Sezónně požírají ovoce, lesní i zahradní plody, bobuloviny a ořechy. Jsou to však všežravci, takže kromě rostlinné potravy zařazují do jídelníčku veškerá zvířata, která uloví. Je možné, že nepohrdnou ani mršinami, i když některé prameny tuto možnost vylučují. Při lovu se zaměřují především na drobné savce, obojživelníky (zejména skokany), měkkýše, dešťovky, hmyz a hmyzí larvy. S oblibou vyhrabávají hnízda čmeláků a vos, jak jsem sám měl možnost pozorovat. Někteří zoologové uvádějí, že jezevec v jednom dni s oblibou loví jediný druh kořisti. Je tedy prý běžné, že jeden den má žaludek například plný skokanů a v následujícím se zaměří třeba na dešťovky. Rozhodně však tuto informaci neberme jako dogma.

V období jezevčí říje můžete zaslechnout hlasité zvukové projevy. Naříkavý hlas znějící jako „auooo-ooch“ velice připomíná bolestivý dětský pláč. V období lásky samci všude sledují dámy svého srdce a dvoří se jim. Když se samice rozhodne věnovat nápadníkovi svůj čas, může páření trvat deset minut, ale s přestávkami i jeden a půl hodiny.

Ochrana jezevců v Evropě

Jezevci se dokážou vypořádat s nejrůznějšími nároky života, který jim mimo jiné ztrpčují paraziti – především blechy a klíšťata. Mívají i vši a prašivinu a z vnitřních parazitů u nich byla zaznamenána kokcitióza, trichinelóza, plicnivka, motolice a další choroby. V případě virových onemocnění vztekliny a tuberkulózy skotu může být jezevec pouze mezihostitelem.

Zoologové odhadují početnost jezevčí populace v Evropě na 1,2 milionu exemplářů. Jde o poměrně uspokojivé číslo, ale i tak jsou jezevci celoročně hájeni ve Velké Británii, Irsku, Španělsku, Portugalsku, Itálii, Belgii, Nizozemí, Albánii, Řecku, Estonsku, Lucembursku v a Maďarsku. V Rakousku a Finsku jsou v době kojení chráněny samice. V Bulharsku a Makedonii je lov celoročně povolen.
Česká republika stojí na pomezí dvou krajních přístupů. Lov jezevců je u nás povolen od 1. října do 30. listopadu, ale v oblastech chovu tetřeva hlušce, tetřívků, jeřábků a koroptví je lov povolen celoročně. Česká jezevčí populace čítá podle odhadů 13 500 exemplářů.

Jedna velká rodina

Jezevci lesní jsou společenská zvířata a díky tomu v jedné noře často přebývá více párů se svými potomky. Rozloha teritoria jezevčí skupiny je v lesnatém terénu asi 28 hektarů a na této ploše většinou žije 9–11 jedinců. V době páření je v rámci skupiny patrná větší aktivita a dochází k určitým konkurenčním střetům. Ani v tomto období se však skupina nerozpadá. Zimu jezevci přečkávají v párech, ale ve stejné podzemní stavbě může zimovat několik hibernujících dvojic (mláďata z minulé sezóny obvykle přezimují odděleně). Chlad přečkávají pomocí takzvané nepravé hibernace, což znamená, že jsou schopni se rychle probudit, neboť teplota jejich těla klesá jen o cca 4 °C.

Obdobně jako například primáti, i jezevci praktikují tzv. sociální čištění srsti. Vzájemně si srst probírají na nedostupných místech, což kromě zkvalitnění izolačních vlastností jejich porostu rovněž posiluje sociální vazby. Jezevci si ovšem srst čistí i vlastními silami. Zuby si vykousávají nečistoty a jazykem chlupy dočišťují. Také se nijak nevyhýbají vodě, naopak se koupou s velkou oblibou.

Fantóm Národního divadla

Jezevec lesní má soumračnou a noční aktivitu a přes své výrazné zbarvení dokáže být „neviditelný“. Často (i když podstatně méně často než lišky obecné) může žít i v blízkosti lidských příbytků. Jasně to dokazuje příběh jezevce, který v padesátých letech 20. století přespával v kulisárně Národního divadla na Viničné ulici ve středu Prahy. Jeho přítomnost byla zjištěna až tehdy, když ho nešťastnou náhodou usmrtila těžká padající dekorace.

Rodný list jezevce lesního (Meles meles)

Řád: Šelmy (Carnivora)
Čeleď: Kunovití (Mustelidae)
Podčeleď: Jezevci (Melinae)
Velikost: Délka těla 550–812 mm, délka ocasu 115–202 mm, hmotnost 10–16 kilogramů, výjimečně až 20 kg
Počet zubů: 38
Popis: Jezevec má zavalitý trup, krátké nohy, špičatou klínovitou hlavu, krátký krk, silné nohy a poměrně malý ocas. Pruhovaná kresba ve tváři je individuální a členové rodiny se podle ní, ale samozřejmě hlavně po čichu, poznávají.
Způsob života: Zimu jezevec přečkává v polospánku (nepravá hibernace). Při oblevách se probouzí, takže i ve sněhu lze najít jeho stopy, a během zimní vycházky se zpravidla i vyprázdní. Rozsáhlou soustavu podzemních chodeb udržují jezevci v úzkostlivé čistotě a používají ji po řadu generací.
Smysly: Vynikající čich a sluch, horší zrak
Aktivita: Soumračná a noční
Březost: Březost samic trvá 210 až 240 dnů. Samice rodí obvykle tři mláďata v období od ledna do března a kojí je dvanáct týdnů.
Počet mláďat: 2–6 (většinou 3)
Potrava: Je všežravec. Rostlinná potrava se skládá z lesních plodů. Kromě toho konzumuje vosí a čmeláčí hnízda, dešťovky, žáby, hmyz, drobné savce, ptačí mláďata, vejce, měkkýše apod.
Délka života: Až 15 let

Od roku 1952 probíhal vývoj velkého plovoucího pásového transportéru (označovaného VOŽ), jehož komponenty posloužily k návrhu lehkého obojživelného tanku s krycím názvem „Leták“.

Stroj dostal hermetický svařovaný trup se zkosenými bočnicemi nad vrchní částí pásů a přídí, navrženou pro rozrážení vody při plavbě. Na jeho stropním pancíři byla v přední polovině umístěna otočná věž moderního nízkého tvaru s ostře zkosenou čelní stěnou. Na jejím vrcholu se nacházela velitelská věžička. Mechanismus otáčení věže konstruktéři po úpravách přejali z T-34/85. Podvozek, odpružený systémem torzních tyčí, sestával na každém boku ze šesti samostatně zavěšených pojezdových kol, hnacího a napínacího kola a dvou opěrných kladek.

Tank měl pohánět motor sovětské konstrukce, uvažovalo se o dvanáctiválci V-34M z T-34/85 s výkonem 372,9 kW, zvažovala se i jeho varianta s výkonem redukovaným na 298,3 kW, popřípadě vidlicový šestiválec, montovaný z jeho konstrukčních dílů a se 179 kW. Hmotnost neměla přesáhnout 15 t, přičemž
na korbě měl být schopen přepravit přes vodní plochu pět mužů se samopaly nebo 81mm minomet s obsluhou.

Ohledně výzbroje se uvažovalo o automatickém kanonu ráže 57 mm nebo o protitankovém ve stejné ráži. S ním by byl spřažen kulomet ráže 7,62 mm, na vrchol věže by se montoval těžký 12,7mm kulomet.

Osádka sestávala ze tří mužů. Přestože se „Leták“ mohl stát poměrně výkonným průzkumným prostředkem, nedošlo nakonec ani k postavení prototypu a program byl zrušen společně s dalšími projekty, na které armáda v roce 1956 rezignovala.

Dominantou prvních říjnových nocí se stane dorůstající kotouč Měsíce, který 5. října dospěje do úplňku. Díky jeho intenzivnímu svitu noční obloha zesvětlá a napočítáme na ní místo tisícovek jen stovky hvězd – a navrch i jednu planetu. Saturn spatříme zvečera v souhvězdí Hadonoše velmi nízko nad jihozápadem. Na nebi se však zdrží pouze krátce a zapadne necelé tři hodiny po Slunci.

Další jasné planety – Venuši a Mars – nalezneme na ranní obloze nad východním horizontem. Na počátku října budou okupovat souhvězdí Lva a na nebi se k sobě budou rychle přibližovat. Vše vyvrcholí 5. října poměrně těsným setkáním, kdy mezi oběma tělesy zůstane proluka pouhé 0,3°. Poté se Venuše kolem Marsu prosmýkne a vydá se na cestu do sousední Panny. Rudá planeta ji bude pozvolna následovat; 17. a 18. října pak do jejich blízkosti zavítá i velmi úzký srpek ubývajícího Měsíce (nov nastane o pouhý den později).

Dvojhvězda v Delfínovi

Právě období kolem novu, kdy je obloha dostatečně tmavá, přeje pozorování objektů vzdáleného vesmíru, známých pod anglickým označením „deep-sky“. Zaměřit se můžete třeba na malá, doslova trpasličí souhvězdí vysoko nad jižním obzorem: Lištičku, Šíp, Delfína a Koníčka. Nejprve si nejspíš všimnete šestice jasných stálic Delfína, od nějž se pak snadno přesunute i k Šípu. 

Identifikaci zmíněných souhvězdí usnadňuje jejich tvar, jenž věrně odpovídá názvu. Zato v případě Koníčka a Lištičky je situace o poznání složitější.

V Delfínovi se zkuste zaměřit na Gama Delphini s hvězdnou velikostí 3,9 mag. I v malém dalekohledu odhalíte, že jde o dvojhvězdu tvořenou přibližně stejně jasnými složkami – jednou nažloutlou a druhou naoranžovělou. Díváme se na ně ze vzdálenosti takřka 130 ly (světelných let) a na obloze je dělí úhlová vzdálenost 9″. Ve skutečnosti obíhají kolem společného těžiště s periodou 3 200 roků po značně eliptické dráze. Jejich vzdálenost tak kolísá od 40 AU (astronomických jednotek; 1 AU = cca 150 milionů kilometrů) až po 15násobek. 

Orionidy, kometa a změna času

21. října kolem půlnoci nás čeká maximum meteorického roje Orionid s přibližně 15 meteory za hodinu. Astronomové je klasifikují jako velmi rychlé. Raritou letošního podzimu by mohla být nová, poměrně jasná kometa C/2017 O1. Objevila ji automatická přehlídka oblohy. Během října a listopadu by tato kometa mohla dosáhnout až 7. magnitudy. Procházet má mezi souhvězdími Vozky a Persea.

O posledním říjnovém víkendu se středoevropský letní čas (SELČ) změní na středoevropský čas (SEČ): V neděli 29. října ráno bude po 2:59:59 SELČ následovat 2:00:00 SEČ. 

Východy a západy Slunce

Po většinu září se Slunce nachází ve znamení Vah; 23. října v 7:26 SELČ vstoupí do znamení Štíra

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nad východem
• Mars – viditelný ráno nad východem
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn – viditelný večer nízko nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný většinu noci kromě rána

Úkazy na nebi

• 5. října – setkání Venuše a Marsu na ranní obloze nad východem (obě tělesa bude na nebi dělit úhlová vzdálenost cca 0,3°)
• 9. října – těsné setkání Měsíce a Aldebaranu ze souhvězdí Býka na noční obloze (v okamžiku východu bude obě tělesa na nebi dělit úhlová vzdálenost cca 1°)
• 17. a 18. října – setkání velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše a Marsu na ranní obloze nad východem
• 19. října – Uran v opozici se Sluncem
• 21. října – maximum meteorického roje Orionid
• 24. října – setkání úzkého měsíčního srpku a Saturnu na večerní obloze nízko nad jihozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Mezi největší záhady historie pozemského života patří nepochybně i vyhynutí dinosaurů. Dnes víme prakticky s jistotou, že nebýt jejich náhlého konce před 65 miliony let, člověk by se pravděpodobně nezrodil. Dinosauři se vyvinuli na počátku druhohorní éry, asi před 235 miliony let. Zhruba za dalších 35 milionů let se po zániku svých hlavních potravních konkurentů stali bezmála jedinými velkými suchozemskými tvory na planetě. V období jury a křídy pak po zbývajících 135 milionů let dominovali a vývoj savců (tedy i člověka) odsunuli o nepředstavitelně dlouhou dobu. 

TIP: Jak se hledají dinosauři: Na návštěvě v ráji paleontologů

Dinosauři představovali nesmírně úspěšnou skupinu obratlovců. V průběhu své dlouhé evoluční cesty mnohokrát zakusili zhoršení životních podmínek v důsledku změny klimatu, pohybu kontinentů, ústupu oceánů, silné sopečné činnosti či dopadů mimozemských těles. Avšak teprve na konci křídy se jim stala jakási katastrofická událost osudnou. Vědci si s příčinami zmíněného posledního masového vymírání lámou hlavu již skoro dvě století, ale až v posledních letech se přiblížili k jeho konečnému a definitivnímu pochopení…

Nebyli v tom sami

Masové vymírání na konci druhohor představuje poslední z pěti velkých katastrof zvaných Velká pětka, přičemž je z nich tou nejzajímavější a nejvíce studovanou. Nicméně primát z hlediska rozsahu patří vymírání na konci permu (přelom prvohorní a druhohorní éry) asi před 251 miliony let: zatímco při katastrofě, která vymazala z povrchu zemského dinosaury, vyhynulo asi 75 % druhů všech živočichů, při tom permském šlo možná až o 96 %, alespoň co se týká mořských druhů. Vymírání, které postihlo i poslední dinosaury, se označuje zkratkou K-T (přechod mezi obdobím křídy a třetihorami). Pojem třetihory se přitom už příliš nepoužívá – častěji se setkáte s výrazem kenozoikum. Přelom křídy a kenozoika se dnes obvykle datuje do období před 65,5 milionu let.

TIP: Pohromy, které měnily dějiny lidstva

Dinosauři se samozřejmě nestali jedinou obětí: spolu s nimi definitivně vyhynuli také létající ptakoještěři, velcí mořští plazi (mosasauři a plesiosauři), vodní hlavonožci amoniti a belemniti a spousta dalších. Obecně můžeme říct, že postiženi byli zejména velcí živočichové se značnými energetickými nároky (vyhynuli prakticky všichni tvorové s hmotností nad 40 kg). Suchozemské mrchožrouty a pojídače organických zbytků na dně moří zasáhlo vymírání podstatně méně. Ve výrazné výhodě se ocitli také živočichové, kteří se dokázali schovat ve vodě, v dutinách stromů či ve vyhloubených norách. Kvetoucí rostliny zůstaly nadlouho zdecimovány a převládly zejména kapraďorosty. Původní bohatost rostlinného spektra se obnovovala teprve po stovkách tisíc let.

Přílišná plynatost a mimozemšťané

V současnosti je seznam různých teorií vysvětlujících vyhynutí dinosaurů už poměrně rozsáhlý. I když vyloučíme vyloženě směšné verze (nadměrná plynatost, nechuť se rozmnožovat, intervence mimozemšťanů), stále zbývá dostatek velmi zajímavých, momentálně však již zcela zavržených hypotéz. Většina z nich má totiž zásadní vadu – vysvětlily by sice zánik samotných dinosaurů, ale nikoliv třeba mořských bezobratlých živočichů, kteří však zmizeli ve stejné době. 

Mezi zmíněné teorie patří například varianta o savcích, kteří údajně zdecimovali snůšky dinosauřích vajec. Je ovšem docela problematické vysvětlit, jak dokázali titíž pozemští živočichové zaútočit třeba na hlubokomořské amonity. Podobně nic nevysvětluje ani oblíbená hypotéza o jedovatosti kvetoucích rostlin, které však sotva dokázaly ovlivnit osud masožravých mosasaurů. Zkrátka a dobře, v případě pátrání po příčinách vymírání K-T je třeba pojmout celý problém komplexně. 

Smrtící meteorit

V současnosti se za největšího viníka katastrofy obecně považuje obří meteorit, který dopadl v oblasti cípu dnešního poloostrova Yucatan v Mexickém zálivu. Jako první přišel s myšlenkou vražedného mimozemského tělesa již v roce 1956 paleontolog M. W. de Laubenfels ve svém teoretickém článku „Hypotéza navíc“. V té době ho však jen málokdo bral vážně. Věda se k myšlence dopadu obřího kosmického objektu znovu vrátila teprve během 80. let – po objevu slavné iridiové vrstvy v horninách z konce křídy.

Na počátku 90. let byl pak oznámen nález dopadového kráteru o průměru 180 km, který dostal podle dnešního městečka nedaleko svého geometrického středu název Chicxulub. Před dvaceti lety se tedy věda dozvěděla, kam dopadl zhruba desetikilometrový projektil, jenž rozpoutal sotva představitelné peklo. Od té doby se podařilo získat velké množství nových údajů, které původní jednoduché teorie poněkud zpřesňují, avšak základní roli meteoritu při vymírání nijak nezpochybňují.

Vědci především zjistili, že Chicxulub nemusel být jediný. Tuto skutečně děsivou myšlenku už přitom potvrdil mnohem menší impaktní kráter Boltyš, objevený v 90. letech na Ukrajině: byl totiž datován do období před 65,17 milionu let, a zmíněný meteorit tedy zřejmě dopadl o něco později než jeho velký mexický bratránek. K dalším kráterům, jež by mohly pocházet ze stejné doby, patří Silverpit na dně Severního moře. Jeho datování už však není tak přesné – rozptyl činí 74–47 milionů let. O obří podmořské anomálii Šiva v Indickém oceánu poblíž Bombaje pak někteří vědci prohlašují, že by mohla rovněž představovat kráter, a to o neuvěřitelném průměru 400 km! V tomto případě se však meteoritický původ nejeví jako příliš pravděpodobný. 

Vulkanická apokalypsa

Velkou roli při vymírání K-T však nepochybně sehrála také vulkanická činnost, dosahující vskutku epických proporcí. Odehrála se na území dnešní Indie, která tehdy ještě tvořila ostrov. Až dva kilometry silná vrstva čediče v podobě tzv. Dekkánských trapů se rozprostírá na ploše 512 000 km² a svědčí o ohromující intenzitě tehdejších sopek. Datování zmíněné události zůstává nejisté, ale nepochybně se kryje s koncem éry dinosaurů. Pravděpodobně začala někdy před 68–66 miliony let a pokračovala možná až do doby před 60 miliony let, tedy hluboko do kenozoika. Stejně jako dopad obřího meteoritu, který musel zdvihnout mračna prachu, přispělo ke kolapsu ekosystému rovněž ohromné množství popílku v atmosféře: absence slunečního světla pak způsobila zastavení fotosyntetického cyklu zelených rostlin. Následně se zhroutily potravní řetězce, a tak se oběťmi vulkánů stali i tvorové, kteří unikli zasypání sopečným popelem.

Třetí významný faktor, který však sám o sobě vymírání takového rozsahu způsobit nemohl, představuje pozvolný ústup mořské hladiny. Došlo tak k významnému úbytku vhodného životního prostředí pro tvory obývající mělká moře. Uvedená okolnost ovšem postihla také četné suchozemské živočichy a rostliny na okrajích velkých vodních nádrží. V kombinaci s plošnou likvidací rostlinstva a souvisejícím kolapsem suchozemských ekosystémů zbývalo pak jen málo míst, kde by velcí tvorové typu dinosaurů, ptakoještěrů nebo mořských plazů mohli dlouhodobě žít.

Přežili někde? 

Není však pravděpodobné, že by všichni velcí tvorové zmizeli během geologicky nepostřehnutelné doby několika málo let (nebo dokonce kratší). Zatím nemáme k dispozici nezpochybnitelné důkazy o existenci dinosaurů po dopadu meteoritu Chicxulub, přestože je vědecká obec již několikrát avizovala.

V roce 1986 například přišel paleontolog John Keith Rigby Jr. s tvrzením, že v Montaně objevil zuby tyranosaura asi 1,3 metru nad proslulou iridiovou vrstvičkou. „Jeho“ T. rex žil tedy asi 40 tisíc let po dopadu osudového projektilu z vesmíru. Nedávno zase paleontolog James Fasset z Nového Mexika datoval své objevy dinosauřích fosilií do doby před 64,8 a 64,4 milionu let (tedy asi milion let po slavném vymírání K-T). V obou případech se však nejspíš jedná o druhotně uložené fosilie, které do mladších sedimentů splavil až říční proud.

TIP: Největší katastrofa v dějinách lidstva: Na celé Zemi zůstalo jen 10 000 lidí

Je tedy téměř jisté, že velké vymírání na konci křídového období způsobila pro tehdejší tvory velmi nešťastná kombinace stresových faktorů, které by samy o sobě nemusely mít zdaleka tak ničivé účinky. Společně však představovaly doslova smrtící koktejl, před nímž takřka nebylo úniku. Na druhou stranu – nebýt zmíněného vymírání, lidstvo by dnes nejspíš neexistovalo.