Britská rodina neváhala zaplatit 300 liber (zhruba 9 200 korun) za operaci jejich milované zlaté rybičky. Rybce jménem Bob se udělal nádor na ploutvi a jedinou možností byl chirurgický zákrok. Tyto rybičky se dožívají kolem 15 let, Bobovi je ale už 20 let a jeho vyhlídky tak nebyly příliš optimistické. Veterinářům se rybku přesto podařilo zachránit a nádor během půl hodiny odstranit.

Tadeáš se narodil do rodiny pražského univerzitního bakaláře Šimona Hájka z Hájku. Odmalička doma přicházel do styku s knihami a rukopisy, které mu otevřely cestu k tehdejšímu vědění.

Studia v Evropě

S podporou otce studoval v Praze, Vídni, Bologni a Miláně. Od počátku se zaměřoval na medicínu, ale hluboce ho zaujala také matematika a astronomie. Přitom vydával astrologické kalendáře a dovedně kombinoval své znalosti hvězdné oblohy s lidovou a oblíbenou astrologií, která přinášela potřebné finance pro další výzkumy. Po návratu domů do Prahy provozoval lékařskou živnost a několik let strávil jako polní lékař ve vojsku.

Přednášel na pražské univerzitě matematiku a astronomii, psal vědecká pojednání o hvězdách i o pivu a přeložil do češtiny nádherný Matthioliho herbář. V astronomii byl Hájek originálním badatelem – určitě nejlepším českým astronomem raného novověku – a své poznatky si vyměňoval s mnoha evropskými vědci. Zajímal se hlavně o problematiku pohybu planet a komety. Díky zásluhám z lékařské služby u armády obdržel úřad protomedika (zemského lékaře Království českého) a v návaznosti na to v roce 1572 místo dvorního lékaře císaře Maxmiliána II. Panovníkův syn Rudolf II. po svém nástupu na trůn konečně plně využil vědeckých schopností dvorního lékaře Hájka mimo jiné i k tomu, aby vedl alchymistické laboratoře a odhaloval diletanty a podvodníky mezi novými adepty.

Kromě toho, že dohlížel na odbornou úroveň pestré společnosti na pražském dvoře, se stal Hájek jakýmsi jádrem vědecké pracovní skupiny, která se s koncem 16. století dávala v Praze dohromady. Díky jeho doporučení a pozvání pobýval u dvora alchymista John Dee nebo věhlasný astronom Tycho Brahe, jehož asistentem byla další vycházející vědecká hvězda, Jan Kepler. Neúnavnou činorodostí Tadeáše Hájka se vyvíjela i lékařská věda a rozhodně není náhoda, že první veřejnou pitvu v Čechách provedl Jan Jessenius v Praze jen pár měsíců před Hájkovou smrtí. 

Jako přední muž své doby měl kardinál Ditrichštejn pochopitelně i odpovídající pohřeb – i když na vlastní přání skromný a provedený v noci. Kardinálovy ostatky byly převezeny do katedrálního kostela sv. Václava do Olomouce, a tobez jakékoliv pompy, tak jak si přál ve své závěti. Na této poslední cestě jej doprovázel jeho synovec a jediný dědic Maxmilián z Ditrichštejna (†1654) s početným dvorem a mnoha kočáry.

Pohřeb bez okázalosti

Přítomní byli i mikulovští piaristé se zpěváčky z Lorety, kteří mu slou­žili poslední mši. Ti všichni ho ctili a milovali, neboť jejich kardinál byl k nim vždy štědrý a zahrnoval je svou přízní. Ze Spinolovy zprávy však zaznívá respekt i ke kardinálovu posmrtnému ustanovení, že má být pohřben bez zvláštních ceremonií, tedy v noci, bez nádhery a okázalostí, a to v jedné cínové a dvou dřevěných rakvích, nabalzamovaný, obklopený svícemi nebo loučemi, v hrobce, kterou si budoval již za svého života v olomouckém katedrálním kostele sv. Václava.

Stalo se tak skutečně způsobem, jak je to předepsáno v jeho testamentu z 29. prosince 1634. Přece však ale není všechno v pořádku. Kardinálova rakev v olomoucké katedrále je totiž prázdná. Byly snad jeho pozůstatky znesvěceny a zhanobeny Švédy, kteří po celých osm let okupovali Olomouc a odvezli v padesáti sudech jeho mikulovskou knihovnu do Švédska? Kdyby tomu tak bylo, potom by se nám snad zachovala v kronikách švédské okupace Olomouce alespoň nějaká zmínka.

Dvojí nevděk

Máme-li věřit zprávě olomouckého arcibiskupa Maxmiliána Somerau-Becka z 21. srpna 1844, při opevňovacích pracích na olomoucké pevnosti (jednalo se zřejmě o budování vodního příkopu) si našla cestu do vnitřku hrobky v zanedbané budově chrámu voda. Dna rakví ve vlhkém prostředí zoxidovala a vypadla. Kosti rozházené po podlaze nařídil císař Josef II. při čistění hrobky pohřbít se všemi kostmi zde pohřbených členů olomoucké kapituly do společné jámy na veřejném městském hřbitově v Olomouci. Dnes se na tomto místě nachází železniční nádraží.

Můžeme tak s určitou nadsázkou tvrdit, že nevděk Habsburků vůči kardinálovi se projevil ještě jednou. Ani po smrti neměly jeho ostatky pro habsburského císaře větší cenu než pouhá hromádka kostí.

Potravinářské přídatné látky neboli aditiva, která známe pod označením „éčka“, tvoří velmi pestrou skupinu chemických látek různého původu. Některá jsou ryze přírodní, získaná přirozenou cestou, jiná jsou přírodně identická, tedy shodná s přírodními, ale vyrobená uměle. Nemalou část však tvoří syntetické látky, které jsou vyrobeny laboratorní cestou a v přírodě se normálně nevyskytují. 

Rozděl a panuj

Aditiva jsou většinou různé přísady, které ovlivňují barvu, chuť a vůni potravin, nebo zvyšují jejich trvanlivost. Dělí se do šestadvaceti kategorií. Není to málo a celý systém třídění navíc čeká v dohledné době reorganizace, která bude trvat čtyři roky. Nová „éčka“ totiž stále vznikají a jejich výčet už teď připomíná malý telefonní seznam.

Hlavními kategoriemi jsou v současnosti barviva, konzervanty, antioxidanty, emulgátory, plnidla, zvýrazňovače chuti a sladidla. Ačkoliv to orientaci v systému moc neprospívá, není nezvyklé, když se jedno aditivum objeví ve více kategoriích. Látka vedená jako emulgátor může současně zajišťovat i konzervační účinky produktu. Řada syntetických éček je vyvíjena právě tak, aby zastala více funkcí.

Éčka podle kódu

Přírodním původem se naopak mohou prokázat barviva ze zeleniny (karoteny) nebo ovoce (antokyany), případně semen (bixin). Mezi přírodními zahušťovadly vyniká pektin, případně extrakt z mořských řas agar. Přírodně identické, ale získané umělou cestou jsou hlavně různé ochucené a obohacené škroby. Nebo také antioxidanty, blízké „umělému“ vitaminu C, třeba kyselina askorbová či citronová. 

Zhruba 80 % produkce zajišťuje Čína. Zcela uměle se pak syntetizují hlavně sladidla. Takový sacharin vyrobený z ropy je od roku 1897 známou stálicí na trhu. A stále více jsou dnes v trendu laboratorně vyvíjená barviva: indigodin, tartazin či chinolinová žluť. Platí, že naše opatrnost by se měla zvyšovat spolu s tím, jak se od přírodních éček přibližujeme k těm uměle syntetizovaným.

Šampioni mezi aditivy

Barviva si mezi přídatnými látkami zasloužila zvláštní prostor, už proto, že se jedná o nejčastěji užívaná aditiva vůbec. A také ta nejkontroverznější. Na rozdíl od „nezbytných“ konzervantů je úloha barviv prostá: nalákat zákazníka svěžím a barevným tónem produktu. Barviva potravinám obnovují vybledlou barvu, ztracenou při zpracování, případně jejich vzhled barevně vylepšují a dodávají jim barvu, kterou by samy neměly. 

Aby byla kůrka pečeného chleba o stupeň hnědší, pomerančový džus oranžovější nebo tatarská omáčka světlejší, přimíchává se do produktů řada v podstatě zbytečných látek. Rubínová barva vína ve skle není způsobena vynikajícím vyzráním hroznů ani zpracováním vinařského mistra, ale několika kapkami amarantu. V pečivu tu správnou „pečenou“ barvu udělá karamel, zvláště u tmavších pšeničných kousků. Syntetická červeň se objevuje u hotových masných výrobků, od salámů přes špekáčky až po předchystané směsi na hamburgery.

Triky výrobců

Barviva by neměla být v džemech a marmeládách, ale pokud je výrobce připraví jako „ovocnou směs“, přidat si na dobarvení může dovnitř ledacos. Mléčným výrobkům by se barvení také mělo vyhýbat, ale neplatí to například pro dochucené (kořením, bylinkami) sýry. Nejrizikovější a nejfrekventovanější skupinou jsou dětské sladkosti, které doslova září jásavými barvami. V sáčcích a obalech se však neskrývají vitamíny a zdravé pochoutky, ale barvivy přikrášlené, přeslazené cukrovinky.

Prostor, který si výrobci potravin vydobyli pro užití aditiv, je skutečně široký, ale přesto je ještě pár oblastí, kde se s nimi nesmí pracovat. Barviva se tedy drží stranou nezpracovaných potravin, medu, tuků živočišného nebo rostlinného původu, másla, neochuceného pasterovaného a sterilovaného mléka a neochucené plnotučné smetany, neochucených kysaných mléčných výrobků, které nebyly po kvašení tepelně zpracovány, a dalších.

Také přírodní minerální a pramenité vody plněné do lahví, káva, čajové lístky a sušené těstoviny (krom bezlepkových) by měly být barviv prosté. Jistě však chápete, že tam, kde se bude jednat o potraviny v nepřírodní konzistenci – dochucené, aromatizované, konzervované, atypicky balené, se sníženým obsahem tuku či instantní, už „éčka“ být mohou.

Vyhnout se cukru?

Sladidla se postarají o výrazně sladkou chuť a přitom neobsahují přírodní látky na bázi sacharózy nebo fruktózy. Teoreticky může být produkt dochucený umělým sladidlem násobně sladší, aniž by obsahoval jen stopové množství cukru. Například cyklamát (vynalezený v roce 1937) byl sladší než běžný řepný cukr 35× a acesulfam, vynalezený o třicet let později, dokonce 200×. K čemu je to dobré? Výrobek může mít relativně nízkou kalorickou hodnotu, a přitom chutnat jako sladká bomba. 

Bez některých umělých cukrů se neobejdou lidé s cukrovkou, podobně jako dietáři upřednostní přísun „sladkých, ale nevýživných“ látek. Náhražky cukru jsou neškodné pro náš chrup a nezpůsobují kvašení mikroflóry zubního plaku. Na druhé straně může konzumace supersladkých potravin způsobit jiné změny v našem těle, přinejmenším na úrovni projímavých účinků.

Problémem také je, že tyto alternativní náhražky jsou velmi levné. A proto po nich výrobci sáhnou raději než po běžném cukru. Na cukr z řepy nebo třtiny je třeba počkat celou sezónu a není jisté, jestli výsledek nepokazí počasí. Umělé cukry z ropy lze vyrobit během několika hodin.

Proč se vlastně „éčka“ používají?

Výroba potravin je dnes průmyslový proces a jako takový si žádá určité usnadnění, zjednodušení a urychlení. Produkty také putují na mnohem delší vzdálenosti než dříve, a výrobce proto potřebuje, aby dokázaly přežít tuto cestu pokud možno ve stejném stavu, v jakém opustily výrobní zařízení. Nemalou roli zde sehrává ekonomické hledisko: vyrábět potraviny s přídatnými látkami je mnohem levnější.

A nakonec je tu poptávka zákazníka: jsme to my, kdo si žádáme stále čerstvé, voňavé a křupavé, chutné a krásně barevné potraviny, a přitom ještě počítáme každou korunu. Zapracování „éček“ do potravin je tedy „jen“ odpovědí moderní potravinářské technologie na naše vlastní požadavky.

Nastal čas na paniku?

Pokud je konzument zcela zdravý, neměla by mu minimální doporučená koncentrace „éček“ za žádných okolností uškodit. Nad jejich bezpečností a složením bdí potravinářské laboratoře po celém světě. Problém nastává v ten moment, kdy konzument trpí nějakou alergií, a to už je případ 30 % Evropanů.

Některá aditiva mohou působit komplikace pro svůj živočišný původ, jiná jsou nevhodná pro děti, další mohou ohrozit celiaky a relativní bezpečnost řady ostatních zůstává sporná. Není ale známo, že by přídatné látky v povolených množstvích způsobovaly běžné populaci jakékoliv zdravotní problémy. Pokud je ale někdo schopen vypít za rok hektolitry dobarvované limonády, problémům se skutečně nevyhne. 

Kožní vyrážky, kopřivky a nadměrná svědivost se může u citlivých osob projevit po požití benzoanů, parabenů a azobarviv. Spekuluje se také o vlivu těchto látek na rozvoj astmatu, případně hyperaktivitu dětí. Zarudlé otoky a pálivost až dušení mohou vyvolat siřičitany, dusičnan sodný pro změnu narušuje trávení a může vyvolat bolesti hlavy. Dochucovadlo glutamát sodný může narušovat buňky na sítnici oka, umělá červeň Azogeranin byla dokonce označena za rakovinotvornou. 

Nejhorší z nejhorších

E110 – žluť SY (Cl potravinářská žluť 3) je nevhodná pro děti, způsobuje alergie a astmatické záchvaty, a má nejspíš i karcinogenní (rakovinotvorné) účinky. Vyskytuje se v likérech, sladkostech, hořčici a instantních polévkách.

E132 – Indigotin (Cl potravinářská modř 1). Nadměrná konzumace této pochoutky může vést k nevolnosti, zvracení, závratím. Neúměrně zvyšuje krevní tlak a může spustit alergické reakce. Objevuje se v tmavých sladkostech a čokoládách, mražených výrobcích a všude tam, kde je modrá barva.

E133 – Brilantní modř FCF (Cl potravinářská modř 2) může způsobovat u dětí hyperaktivitu, a hrozí i rakovinotvorné účinky pro člověka. Běžně na ni narazíme v „borůvkových“ nebo „hroznových“ produktech.

E210 – Kyselina benzoová patří mezi vynikající konzervanty. Avšak její konzumace může u citlivých lidí vyvolat až anafylaktický šok, nebo v lepším případě jen kopřivku. Její doménou jsou sladkokyselé omáčky, kuchyňská dochucovadla a nekvalitní kečupy.

E951 – Aspartam, syntetické sladidlo. Používá se jako náhražka cukru k běžnému slazení, k výrobě sypkých nápojů, žvýkaček, jogurtů, dezertů, mražených krémů, majonézy, hořčice, nakládané zeleniny a ovoce. U citlivých osob může vyvolat závratě, bolení hlavy, vyrážky, u dětí pak i poruchy chování. Zvláštní pozor by si na něj měly dát těhotné a kojící ženy.

Jen za rok 2015 přepravila letadla komerčních společností v EU přibližně 918 milionů pasažérů, přičemž obětí bylo ve stejném období „pouze“ 155. Zmíněná statistika je však mírně zavádějící, protože mezi léty 2010 a 2014 zahynulo při haváriích linkových letů jen 33 lidí: Loni číslo poskočilo kvůli nešťastnému Airbusu A320, jenž se 24. března zřítil na trase z Barcelony do Düsseldorfu ve francouzských Alpách. Na vině ovšem nebylo selhání stroje, nýbrž pilot Andreas Lubitz, který letadlo navedl přímo do hory. Nikdo ze 150 lidí na palubě nepřežil.

Smrt číhá na silnicích

Daleko větší riziko než ve vzduchu na nás čeká za volantem osobního automobilu: V roce 2015 zahynulo na silnicích EU přibližně 26 tisíc lidí. Nejnebezpečnější jsou vozovky v Rumunsku, kde při nehodách zemře 95 osob na každý milion obyvatel. V České republice se jedná o 63 úmrtí.

Rok 2015 byl přitom rekordní v pozitivním slova smyslu, neboť se poprvé v historii EU v některých členských zemích snížil počet obětí silničních nehod připadajících na milion obyvatel pod čtyřicet. Jednalo se o sedm států, mimo jiné o Švédsko, Maltu, Nizozemí či Velkou Británii. Zároveň v žádné členské zemi nepřesáhl uvedený počet hranici sta obětí, což představovalo další historické prvenství.

Osm procent všech smrtelných zranění na silnicích Evropské unie utrpí cyklisté. K fatálnímu střetu osobních vozidel s jezdci na kolech dochází nejčastěji (konkrétně v 57 % případů) ve městech a obcích, přičemž 79 % obětí představují muži. Zdaleka nejvíc cyklistů zemře na nizozemských silnicích, kde jsou lidé na kolech každoročně účastníky zhruba čtvrtiny nehod. 

TIP: Víme, na co zemřete: 5 nejčastějších příčin smrti podle WHO

Mnohem bezpečněji – i když v porovnání s letadlem pořád méně – bychom se měli cítit ve vlacích. Při nehodách na železnici totiž v roce 2015 v EU zemřelo nebo utrpělo vážné zranění 1 896 lidí. Zhruba dvě třetiny těchto obětí přitom připadají na pouhé čtyři země, konkrétně na Polsko (639), Německo (363), Maďarsko (158) a Francii (150). Naopak v Irsku, Lucembursku a Lichtenštejnsku loni ke smrti na dráze nedošlo. Průměrně si každé vlakové neštěstí v EU vyžádá 0,74 oběti.

Velké a Malé Magellanovo mračno jsou dvě slavné trpasličí nepravidelné galaxie, a zároveň dva největší satelitní průvodci Mléčné dráhy. Mezinárodní tým astronomů, vedený odborníky z britské Univerzity v Cambridgi, nedávno zjistil, že tyto dvě trpasličí galaxie k sobě nepoutá jen podobné jméno. Ukázalo se, že Velké a Malé Magellanovo mračno navzájem spojuje proud hvězd, který se táhne na vzdálenost 43 tisíc světelných let. Obě galaxie zároveň propojuje i přibližně souběžný proud plynu.

Pozorování observatoře Gaia

K těmto závěrům astronomové došli po prozkoumání první várky dat, kterou na Zemi poslala Gaia, vesmírná astrometrická observatoř Evropské kosmické agentury (ESA). Observatoř Gaia sestavuje 3D mapu hvězd v našem vesmírném sousedství. Měla by přesně zaznamenat polohu asi 1 miliardy hvězd Mléčné dráhy po celé obloze a také sleduje jejich změny v čase.

TIP: Velké Magellanovo mračno: Nejjasnější satelit Mléčné dráhy

Vědci se už dlouho domnívali, že kolem Magellanových mračen mohou být hvězdné proudy. Až do teď je ale nikdo neobjevil. Přinejmenším část nalezeného proudu by měly tvořit hvězdy vytržené Velkým mračnem z Malého mračna. Zbytek zřejmě představují hvězdy Velkého Magellanova mračna, které svou gravitací vytáhla ven Mléčná dráha.

V dnešním světě nemá přístup k čisté vodě kolem 700 milionů lidí a mnoho dalších na tom není s čistou vodou nijak zvlášť dobře. Pro čistění vody se v chudých oblastech světa využívají různá zařízení, včetně solárních odpařovacích čističek. Ty jsou sice dostupné ale nejsou příliš účinné.

Vědci proto zásadně vylepšili solární čističku a vyvinuli velmi levný, jednoduchý a přenosný model, který čistí vodu 2,4× rychleji, než ty nejlepší komerčně dostupné solární čističky.

TIP: Větrem poháněné kondenzační zařízení získá 40 litrů pitné vody ze vzduchu denně

Princip solárního čistění vody je jednoduchý. Čistička pomocí energie ze slunečního záření vypaří vodu a tím z ní odstraní soli, nečistoty a choroboplodné zárodky. Pořizovací cena nového zařízení by měla být 1,6 dolaru (přibližně 40 Kč) na 1 čtvereční metr čističky, při výrobě ve velkém množství ještě méně.

Ve vápencovém krasu na Madagaskaru nedávno objevili nový druh gekona, který dostal jméno Geckolepis megalepis. Má na těle veliké šupiny a umí s nimi skvělý trik, který mu může zachránit život.

Když ho chytí nějaký predátor do tlamy, tak tento gekon může doslova vyskočit z kůže. Uvolní své šupiny, které zůstanou predátorovi, a sám se spasí útěkem.

Podobný trik umí i někteří další gekoni, ale gekon Geckolepis megalepis má největší šupiny ze všech, a jejich ztráta je na gekonovi velmi dobře vidět. Vypadá, jako by ho někdo oloupal.

TIP: Evoluce ve městech: Ještěrky se mění, aby přežily v městské džungli

Jeho šupiny měří až 6 milimetrů, což je vzhledem k celkové délce gekona kolem 7 centimetrů doopravdy hodně. Po odpadnutí šupin není na gekonovi patrné žádné zranění ani krev, a po nějakém času mu dorostou nové šupiny, k nerozeznání podobné těm předešlým.

Letouny Typhoon se uplatnily zejména v roli stíhacích bombardérů a důležitý part sehrály během bojů na kontinentě po otevření fronty v Normandii. Zejména užití neřízených raketových střel typhoonům vysloužilo pověst ničitelů tanků, byť ve skutečnosti, kvůli nepřesnosti raket, reálně zničily pouze malý počet německých obrněnců. Velmi úspěšné byly také při útocích pumami na bodové cíle, přičemž piloti často užívali techniku střemhlavého bombardování. Letoun vznikl na základě specifikací F.18/37.

Prototyp vzlétl 24. února 1940. Dodávky sériových Typhoonů Mk.IA začaly v červenci 1941 a posléze vzniklo 3 270 exemplářů. Typhoon měl za sebou velmi obtížný operační start a dlouho se nad jeho kariérou vznášela hrozba zastavení výroby. Službu zprvu komplikovaly potíže s pohonnou jednotkou a s nedostatky v konstrukci draku, které se odrážely na vysokém počtu havárií.

Hawker Typhoon Mk.IB 

• Rozpětí: 12,67 m
• Délka: 9,74 m
• Vzletová hmotnost: 5 171 kg
• Max. rychlost: 652 km/h
• Dostup: 10 365 m
• Dolet: 821 km
• Pohonná jednotka: 1× řadový Napier Sabre IIA o 1 626 kW
• Výzbroj: 4× 20mm kanón, 8× neřízená 27kg raketa nebo až 908 kg pum
• Osádka: 1 muž
• Uživatelé: Austrálie, Velká Británie, Kanada, Nový Zéland 

Velení stíhacího velitelství také nejdříve přesně nevědělo, co si s tímto typem vlastně počít. Pro stíhačkové boje nad západoevropským bojištěm se příliš nehodil. V malých výškách sice dosahoval velmi dobrých výkonů, ale rychle ztrácel svou hodnotu s přibývajícími metry. Nakonec se typhoon našel v roli stíhacího bombardéru a po vylodění v Normandii sehrál důstojný part při podpoře spojeneckého postupu Francií, Belgií, Nizozemskem i vlastním Německem. Piloti si jej však nikdy skutečně neoblíbili. 

Bostonská společnost Piaggio Fast Forward představila nového osobního transportního robota. Kulatý, 66 centimetrů vysoký robot, se dokáže fungovat ve dvou režimech – podobně jako taška na kolečkách může následovat svého majitele. Na již známé trase se ale dokáže pohybovat i zcela autonomně.

Robot, pojmenovaný Gita, je ovládaný pomocí WiFi signálu, disponuje i kamerovým systémem a senzory, které mu umožňují orientaci v prostoru. Dokáže okamžitě reagovat na pohyb svého majitele, pokud se například zastavíte u přechodu, zůstane stát také.

Ve svém nitru ukrývá robot úložný prostor, ve kterém je schopen přepravit náklad až do hmotnosti 18 kilogramů. Přístup do úložného prostoru je chráněný senzorem se snímačem otisků prstů. Svůj obsah tak vydá pouze svému majiteli. Na jedno nabití dokáže Gita fungovat až osm hodin a dokáže vyvinout rychlost až 35 kilometrů v hodině.