25 října 1965 explodovala po startu z Floridy raketa Agena, cílové setkávací těleso pro misi Gemini 6 astronautů Waltera Schir­ry a Thomase Stafforda. Jejich expedice se musela o dva měsíce odložit a bylo vybráno nové cílové těleso na orbitě – loď Gemini 7 s jejich kolegy Frankem Bormanem a Jamesem Lovellem, kteří tehdy trávili ve vesmíru rekordní dva týdny. V rámci programu Gemini se Američané učili manévrovat a navigovat v kosmu před výpravami k Měsíci.

Země, která se zodpovědně připravuje na budoucí získávání životního prostoru, bude potřebovat mnoho vojáků. Tohle si uvědomuje i říšský vůdce SS Heinrich Himmler a tak zakládá Specializovaný referát SS zabývající se péčí o potenciálně opuštěné děti. Tomuto referátu byly 13. září 1936 podřízeny domovy Lebensborn. Jde o instituci, jejímž posláním je zajistit optimální výchovu rasově kvalitních dětí v nové nacionálně socialistické, široké rodině.

Zasloužilé matky

Svedené a opuštěné modrooké a rasově „kvalitní“ dívky nemusely coby těhotné podstupovat nesnáze neprovdaných matek. Lebensborn jim nabídl kvalitní ubytování na úrovni penzionu s dobrou stravou zdarma, lékařskou péči i vše, co bylo třeba zařídit k porodu. V domovech mohly budoucí matky žít půl roku, z toho dva měsíce před porodem. Poté mohly v klidu prožít další, tentokrát čtyřměsíční období a rozhodnout se. Buď s dítětem odejít, nebo je dát ve vší nacistické počestnosti k adopci.

Adoptivní rodiče vybíral zřizovatel oněch útulků převážně mezi zasloužilými vojáky a funkcionáři NSDAP. Odchodu s dítkem nebylo nijak bráněno. Ovšem i zde byla podmínka. Matky musely slavnostně před říšskou vlajkou a bustou Adolfa Hitlera slíbit, že děti budou vychovávat v duchu národního socialismu. V přísaze byla zakomponována pasáž, kterou lze vnímat jako souhlas s odebráním dítěte, pokud by matka v nacistické výchově zakolísala.

Děti hodné poněmčení

V prostorách Lebensbornu se narodilo nebo alespoň bezprostředně po porodu pobývalo 10 000, podle některých pramenů i 40 000 dětí. Jde ovšem jen o odhad – evidence byla před koncem války zničena. Lebensborn se angažoval i při řešení osudu sirotků popravených rodičů. Prošly jím i lidické děti, jejichž matky skončily v koncentračním táboře. Ty děti, které byly z rasového hlediska uznány za hodny poněmčení. Ocitly se v německých rodinách. Po pravdě nutno konstatovat, že osvojitelé se k nim, odhlédneme-li od odnárodnění, v rámci možností nechovali zle. Většina dětí byla po válce vyhledána a vrácena do vlasti 

Důchodce z chorvatského Kravarska objevil na své zahradě skutečnou raritu. Na betonovém plácku za jeho garáží se vyhříval dvouhlavý had. Hádek, který vypadá jako užovka obojková, skončil v péči veterinářů v místní zoo. „Byl jsem překvapený a zmatený, nemohl jsem uvěřit, že jsem našel něco tak vzácného,“ okomentoval svůj nález Josip Vranic.

TIP: Hříčka z Kansasu: Bizarní dvouhlavý had s rozpolcenou osobností

Dvouhlavá zvířata se v přírodě občas objeví. Děje se tomu v případě, kdy se jednovaječná dvojčata neoddělí kompletně. Kvůli špatné koordinaci a omezeném pohybu ale tito jedinci nemají příliš velkou šanci na přežití.

Vesmír je krásný na pohled, pokud se dostane mimo světelné znečištění. Čerň oblohy posetá studenými diamanty hvězd. Co kdybychom ale měli oči, které by viděly v rádiové oblasti spektra?

Na tuhle otázku nám pomáhá zodpovědět jeden zajímavý projekt, který běží v pustinách Západní Austrálie. Klíčovou roli v něm hraje nízkofrekvenční radioteleskop Murchison Widefield Array (MWA).

Jde o jednu z největších prohlídek oblohy GaLactic and Extragalactic All-sky MWA survey, zkráceně GLEAM, která za poslední tři roky v oblasti rádiových vln prozkoumala 90 procent jižní oblohy.

TIP: Mise dokončena: Takhle vypadá kompletní Mléčná dráha z jižní polokoule

A jak vypadá vesmír v oblasti rádiových frekvencí? Nepřehlédnutelné je hlavně galaktické centrum a galaktická rovina Mléčné dráhy svým synchrotronovým zářením, které vytvářejí vysokoenergetické elektrony kroužící podél siločar obrovitých magnetických polí. Pozůstatky dřívějších supernov v Mléčné připomínají mýdlové bubliny a zdálky pomrkávají statisíce rádiových galaxií v podobě malých teček.

Nákaza virem zika se v loňském roce objevila v 50 zemích po celé západní polokouli. Přesto 75 % dětí postižených mikrocefalií pochází z jediné oblasti – severovýchodní Brazílie. Vědci proto zaměřili svou pozornost na tuto oblast ve snaze pochopit, proč má nákaza virem v této části světa takové následky. 

Hledání komplice

V Brazílii bylo v loňském roce nakaženo virem zika více než 300 tisíc lidí. Závažná onemocnění spojená s tímto virem se objevila u 2 033 pacientů. V předchozích letech to přitom bylo okolo 150 případů ročně, přičemž skutečné číslo bude podle brazilských odborníků vyšší, přibližně okolo 500 případů ročně. V Kolumbii, která měla druhý nevyšší výskyt nakažených (více než 100 tisíc) to ale bylo jen 46 potvrzených případů, přestože zde onemocnělo téměř 20 tisíc těhotných žen. Statistika ukazuje, že virus zika zřejmě nemůže být jediným původcem závažných neurologických onemocnění.

Vedle jiného viru mohou podle vědců hrát svou roli i hygienické a sexuální návyky, životní prostředí, genetické či imunologické faktory. Podezření také padá na výskyt jiného, dosud neidentifikovaného viru případně na horečku dengue, která tuto oblast postihla v roce 2003.

Mobilní telefony už dávno neslouží jen k volání a přijímání hovorů, což byla dříve jejich primární funkce, ale pro řadu lidí představují preferované zařízení pro přístup na internet.

Čas, který Češi průměrně stráví u mobilních telefonů, činí 2 hodiny a 53 minut denně. Zhruba 44 procent Čechů spadá do kategorie vysokofrekvenčních uživatelů, kteří od rána do noci po svém smartphonu sáhnou více než padesátkrát, to znamená každých zhruba 19 minut z aktivní části dne.

TIP: Jak mozek člověka ovlivňuje používání smartphonů?

„V spektru nejčastějších činností vede využívání komunikátorů, jako jsou Skype, WhatsApp či Facebook Messenger, dále pak psaní zpráv a vyřizování e-mailové korespondence společně s kalendářem. Následuje využívání aplikací včetně sociálních sítí, také sledování zpravodajství či multimédií, až po letmé zkontrolování času těmi, kteří využívají svůj mobil namísto hodinek,“ uvedl Martin Hnízdil ze společnosti truconneXion.

Podle psychologa Michala Waltera nelze u části populace vyloučit vznik jakési specifické formy závislosti na mobilním telefonu spojené s jeho nutkavým používáním.

Počínaje rokem 2020 zmizí z Francie všechny plastové tácky, kelímky či příbory. Jde o jedno z opatření, jež nasměrují zemi k „zelenému růstu“ a sníží množství umělohmotného odpadu. Ačkoliv by se mohlo zdát, že podobné nařízení vykouzlí úsměv na tváři všech ekologických organizací, ve skutečnosti se radují pouze některé.

Skeptici poukazují na fakt, že nádobí, jež zakázané plasty nahradí, se sice bude muset vyrábět z alternativních přírodních zdrojů, není však prokázáno, že jsou takové materiály nezávadné. „Přírodní původ“ nového nádobí by navíc mohl vést lidi k přesvědčení, že jej mohou beztrestně odhodit kdekoliv. Nakonec by tak země mohla čelit ještě většímu znečištění než dnes.

Zoologická zahrada v kalifornské San Diegu patří k těm nejznámějším, největším a nejzajímavějším. Kromě ZOO se živými zvířaty je ale její součástí také Ledová ZOO, která zahrnuje přes tisícovku druhů zvířat. Nejsou ale ve výbězích, nýbrž zmražená.

V Ledové ZOO nevřeští opice a nedupají tam sloni. Její exponáty spočívají v nádobkách s tekutým dusíkem. Uchovávají tu genetický materiál více než 10 tisíc jednotlivých zvířat, z nichž některá stále ještě žijí, ale většina je už po smrti.

Cenný materiál, který je ještě zálohován druhou sadou vzorků, uložených na tajném místě, teď mají k dispozici vědci. Odborníci doufají, že v blízké budoucnosti bude možné s pomocí DNA z Ledové ZOO zachraňovat druhy zvířat, které už prakticky vymřeli nebo jim to bezprostředně hrozí.

TIP: Analýza DNA slonoviny odhaluje hlavní oblasti pytláctví slonů

Podobným způsobem by bylo možné znovu oživit i druhy, které vymřeli před delší dobou, ale stále máme k dispozici jejich DNA.

Létání obvykle vnímáme jako poměrně drahý způsob cestování. Společnost Uber to ale hodlá změnit a chce nabídnout zajímavou alternativu. Poté, co způsobila rozruch v taxislužbách po celém světě, míří společnost Uber i do vzduchu. Spustili projekt Uber Elevate, v jehož rámci vyvíjejí elektrické létající automobily. Jejich stroje by měly létat s kolmým startem i přistáním, což podstatně ušetří prostor, který taková služba bude potřebovat.

Měststká letecká doprava

Uber plánuje rozvinout městskou leteckou dopravu, která bude fungovat uvnitř městských aglomerací a mezi blízkými městy. Zpočátku by stroje Uberu měli řídit lidští piloti, v dohledné době by se ale z létajících aut měly stát autonomní stroje.

TIP: Projekt Vahana: Airbus plánuje flotily autonomních dronů pro pasažéry

Podstatná výhoda takových létajících aut s kolmým startem a přistáním spočívá v tom, že by mohly ve městech a okolí využívat existující infrastrukturu. Mohou se vznést z heliportů, střech garáží nebo i z prostorů kolem mimoúrovňových křižovatek a mnohých dalších míst.

Nejznámější český zahradník a sběratel rostlin Benedikt Roezl se v březnu roku 1870 fyzicky i psychicky zotavoval po vážném zranění. Když na Kubě předváděl svůj patentovaný stroj na čištění ramiových vláken, která tehdy hrozila konkurovat bavlně, došlo k nehodě, kvůli níž bylo nutné amputovat Roezlovi ruku. Jeho nadějné podnikání na Kubě skončilo. Nevěděl, zda neštěstí způsobila náhoda, nebo šlo o sabotáž bohatých obchodníků s bavlnou, ale každopádně potřeboval přijít na jiné myšlenky. Vydal se tedy do Kolumbie sbírat zajímavé a zahradnicky perspektivní druhy orchidejí a v pohoří Cordillera Occidental, v horském lese nedaleko města Cali, skutečně nalezl exemplář dosud neznámého druhu. Nešlo ovšem o nález, na jaký by byl sběratel připraven. Hustě chlupatý, rudohnědý květ, který „v rozpětí“ měřil téměř 25 centimetrů, zkušeného lovce orchidejí zcela ohromil.

Nadšení až nevědecké

Benedikt Roezl rostlinu samozřejmě sebral a poslal do Anglie. Sice dlouho nepřežila, ale podle zachovalého květu popsal německý profesor H. G. Reichenbach v roce 1872 nový druh jako Masdevallia chimaera. O tom, co i s ním setkání s novou orchidejí udělalo, svědčí jeho nadšený článek v časopisu The Gardener Chronicle a slova: „… jak pamětný to byl den mého orchidejářského života, když jsem poprvé uviděl ten květ|! Mohu uvěřit svým očím? Nezdá se mi to? Pocítil jsem prožitek, který život poskytuje jen zřídkakdy, byl mi dán dar uvidět zázrak, který se skrýval tisíce a tisíce let nepozorován ve svém osamění….“ Pak ať někdo mluví o „suchopárných“ vědcích!

Rod Dracula je však skutečně natolik výjimečný, že ho nelze jen tak včlenit do všední botaniky. Ani vědecky, ani pěstitelsky. Nasvědčuje tomu například monografie tohoto rodu, kterou její autor, vysoce vážený dr. C. Luer, doprovodil kresbičkami upírů, draků a jiných příšerek.

Pestré květy s vůní hub

Rod Dracula byl popsán teprve nedávno, v roce 1978, kdy ho americký botanik dr. Carlyle Luer odlišil od blízce příbuzného rodu Masdevallia (dříve byly objevené orchideje patřící dnes do rodu Dracula uváděny jako Masdevallia). Oba rody mají hodně společných znaků a bez květů je často nerozliší ani odborník. Nemají vyvinuté pahlízy a z krátkého sekundárního stonku (nazývaného ramikaul) vyrůstají úzce oválné listy s výraznou střední žilkou. Jednotlivé květy nebo několik květů v hroznu rostou z báze rostliny a délka květního stvolu u některých druhů dosahuje až třiceti centimetrů.

TIP: Sukulenty s tlustou nohou aneb Pachypodia z Afriky a Madagaskaru

Drákuly však bezpečně poznáte podle mušlovitého pysku, který vypadá jako zmenšená houba „jidášovo ucho“. Velikost květů bývá různá, u největších druhů může dosáhnout 22–25 cm, u nejmenších sotva 1–1,5 cm. Mezi orchidejemi vynikají drákuly i neobvyklými barevnými kombinacemi od téměř černé přes všechny odstíny hnědé, purpurové, okrové až po bílou. Květy mají nápadně dlouhé, až niťovitě protažené sepaly, horní petaly jsou unikátně ztloustlé a obklopují sloupek. Spodní petal je proměněný na pysk s rýhovaným vakovitým hypochilem, které nápadně připomíná plodnici houby, čemuž odpovídá i vůně květu.

Tichý život ve stínu hor

Drákul bylo dosud platně ustanoveno více než 120 druhů, z nichž většina dělá čest svým jménům. Od časů Roezlovy „chiméry“ byly popsány další klenoty říše orchidejí, jejichž jména není třeba vysvětlovat – namátkou například Dracula vampyra, D. gorgona, D. gigas, D. diabola, D. psyche nebo D. vlad-tepes. Dva druhy však nesou jméno na paměť svého objevitele, a to D. benediktii a D. roezlii. Starý pán by měl jistě radost.

V přírodě roste rod Dracula v poměrně velké oblasti tropické Ameriky. Centrem výskytu jsou vysoké hory západní Kolumbie a Ekvádoru, několik druhů však „uteklo“ do Střední Ameriky, kde obývají deštivé hory Panamy, Kostariky a Nikaraguy. Jsou to orchideje horského mlžného lesa v nadmořské výšce mezi 1 500 až 2 500 m. Rostou téměř výhradně epifyticky, na silnějších větvích zarostlých huňatým porostem mechů a kapradin, které nikdy nevysychají, jen výjimečně se uchytí i na zamechovaných kamenech a skalách. Prostředí, které obývají, je bohaté na srážky i mlhy a je poměrně chladné – teploty zde ve dne nevystupují nad 20 ˚C, zato v noci klesají až ke 12 °C. Drákuly jsou velmi stínomilné orchideje, v lese skryté pod deštníkem korun stromů v mokrém a chladném zeleném šeru, kam sluneční paprsky nepronikají. Tam si žijí své tajemné životy, o nichž toho dodnes příliš nevíme.

„Starší“ sestry drákul

O něco známější než drakuly jsou jejich příbuzné z rodu Masdevallia. První herbářové i živé položky přivezla dvojice botaniků Hipolito Ruiz a José Antonio Pavón y Jimenez. Úlovek se jim podařil díky desetileté expedici (1778–1788), kterou do Peru a Chile vyslal španělský krále Carlos III. Po návratu popsali botanici mnoho nových rodů, včetně orchideje Masdevallia. Neměli tehdy tušení, o jak velký a zajímavý rod se jedná, vždyť dodnes už bylo popsáno přibližně 350 druhů.

Masdeválie jsou v přírodě rozšířené ve Střední a Jižní Americe, od jihu Mexika po Bolívii. Centrem rozšíření jsou horské oblasti mezi Venezuelou a Peru, kde se vyskytuje největší část druhů. Obývají, podobně jako rod Dracula, především horské mlžné lesy, kde rostou většinou epifyticky na kmenech a větvích stromů, některé druhy i na mokvavých, mechem zarostlých skalách a balvanech. Jsou však obecně méně náročné na vzdušnou vlhkost a některé druhy snášejí i sluneční záření.

Citlivé královny světa rostlin

Stejně jako drákuly, nemají ani masdeválie vyvinuté pahlízy. Z plazivého oddenku vyrůstají těsně u sebe ramikauly, na bázi kryté trubkovitou pochvou. Listy bývají kopinaté, tuhé a kožovité. Jednokvěté (vzácně vícekvěté) stonky vyrůstají od báze. Masdeválie jsou mnohem „veselejší“ orchideje než drákuly, barvu květů mívají podle druhu od téměř černé po bílou, přes všechny odstíny červené, oranžové, růžové, hnědavé i žluté. Květy mají také velmi zajímavý tvar, sepaly bývají srostlé a protažené v cípy, petaly jsou drobné stejně jako pysk a ukryté v nálevce květu.

Velikosti květů se různí, k druhům s největšími květy patří M. veitchiana z Peru, jejíž květní stvol může být dlouhý i 40 cm a jediný květ statných rostlin měří v průměru až 20 cm. Naopak mezi miniatury patří třeba středoamerický M. chontalensis s trubkovitými, nažloutle bílými kvítky dlouhými sotva 7 mm (celá rostlina bývá vysoká sotva 3 cm). Jejich vzhled napovídá, že se od drákul liší i způsobem opylování, které provádějí různé druhy much.

Oba rody se už od časů svého objevení stávají touhou mnoha sběratelů a pěstitelů orchidejí. Častěji se ve sbírkách a sklenících botanických zahrad setkáte s masdeváliemi, které jsou méně náročné a snadněji se pěstují. Mnoho práce odvedli i šlechtitelé, kteří některé druhy „zkrotili“ na odolné hybridy, vhodné i do jednoduchých vitrín v běžných bytech. To citlivé drákuly jsou stále vzácností a zůstávají klenotem pro zkušené a znalé sběratele, kteří umí vycítit jejich potřeby. Rostlinu si samozřejmě může koupit každý, ale udržet ji naživu a přimět ke kvetení je malé umění. Drákuly si tak chrání svou auru jedinečnosti a výjimečnosti v říši rostlin celého světa.

Účelová podobnost s houbami

Drákuly mají zvláštního opylovače – malé, komárům podobné mušky bedlobytky, které kladou vajíčka do hub. Larvičky našich bedlobytek znáte jako „červíky“ v hřibech, které nadšeně seberete a pak znechuceně vyhodíte. Drákuly je lákají tvarem svých pysků i houbovou vůní. Občas je možné vidět na jednom kmeni stromu drákuly i houby, které mají úplně stejný tvar jako pysky drákulových květů.