Pod pojmem „nejstarší řemeslo“ dnes rozumíme poskytování sexuálních služeb za finanční či jinou odměnu, tedy zjednodušeně prostituci. Ve skutečnosti však toto staré klišé nemusí být zcela pravdivé. Nejstarší lidskou „profesi“ v širším slova smyslu totiž nepochybně představoval lov a sběr, kterým se zabývala primitivní lidská společenství již před stovkami tisíciletí. Později v období neolitu k lidským činnostem přibylo také nejjednodušší pravidelné zemědělství neboli pěstování zdomácnělých plodin a chov domácích zvířat. Toto však nejsou profese v pravém slova smyslu, o řemesle pak ani nemluvě. 

Když to vezmeme s určitou nadsázkou, prodejná láska v tomto ohledu skutečně vítězí. Prostituce se totiž objevuje prakticky u všech raných starověkých civilizací s předpokladem alespoň minimálně fungujícího obchodu a infrastruktury. Jak je tedy patrné, sexuální služby se promítly do role jednoho z žádaných obchodních artiklů již velmi záhy v dějinách lidské civilizace.

Starověké civilizace

• Pouliční pracovnice i vzdělané hetéry

Obecně lze konstatovat, že v období starověku byla prostituce běžným a dokonce velmi rozšířeným jevem. Prostitutky jsou přímo zmiňované například již v dávném zákoníku krále Chammurabiho (vládl 1792–1750), pocházejícího z 18. století před naším letopočtem. Babylonský král ve své proslulé sbírce zákonů myslel také na ochranu dědických práv žen, které se živily prostitucí. Ty totiž představovaly spolu s vdovami jediné dvě skupiny něžného pohlaví, nemající žádné mužské opatrovníky. Podle zmíněných nařízení mohly prostitutky volně disponovat s dary od svých otců. V případě dědictví po otci sice spravovali majetek v podobě polí a dobytka jejich bratři, prostituující ženě však zákonitě náležel příslušný podíl obilí, oleje a mléka. Z této skutečnosti je zřejmé, že prostituce byla ve starobabylonské říši věcí zcela běžnou a do značné míry tolerovanou.

Období antiky pak můžeme nazvat dokonce zlatým věkem prostituce. Ve starověkém Řecku byly podle soudobých pramenů rozlišovány hned tři skupiny prostitutek (ale také prostitutů): pornai, neboli sexuální otrokyně; dále rodem svobodné „pouliční“ prostitutky a nakonec takzvané hetaery, což byly vzdělané společnice, poskytující nejen sexuální, ale také kulturní nebo umělecké zážitky. Podobně jako pozdější japonské gejši se hetéry často těšily význačnému společenskému postavení, a to dokonce takovému, jakého nedosáhly téměř žádné jiné ženy dané doby. 

Mezi pornai (moderní slova jako „porno“ nebo „pornografie“ pochází právě odtud) a takzvané „pouliční pracovníky“ však mohly patřit nejen dívky, ale také chlapci, přestože veškeré služby byly zaměřené výhradně na mužskou klientelu. Homosexualita a bisexualita byla tehdy ostatně zcela běžná a mnohými soudobými autory také vyzdvihovaná. Pouze hetaera byla bez výjimek vždy žena. 

Podle tradice zavedl v 6. století politický reformátor Solón (asi 638–558 př. n. l.) v lidnatých částech Řecka státem podporované nevěstince. V těch působily zejména pornai, které si svobodní Řekové nehledě na výši svého příjmu mohli dovolit. Prostituce pak zůstala legální po celé klasické období Řecka i Říma, přestože někteří pozdější římští císaři, již ovlivnění křesťanstvím, od ní své poddané spíše odrazovali. Četnost římských nevěstinců (z mnohých se zachovaly trosky často s velmi pikantní výzdobou, například v Pompejích) však svědčí o nepřetržité oblibě prostituce mezi Římany. Je známo, že někteří výstřední římští císaři nutili k prostituci i vdané ženy z aristokratických kruhů, a Gaius Caligula (12–41 n. l.) dokonce údajně zavedl jakýsi luxusní nevěstinec v císařském paláci.

Již v tomto období se však také naplno projevily stinné stránky nejstaršího řemesla – například nebývalé rozšíření sexuálního otroctví a dětské prostituce zajišťované zejména organizovaným shromažďováním sirotků. Sexuální otroctví bylo také častou formou trestu a nevyhnutelným osudem pro mnohé dlužníky, zločince nebo válečné zajatce. Dražby sexuálních otroků mohly být veřejné. Movití patricijové si však často vybírali v soukromých dražbách. Nebylo přitom neobvyklé, když si bohatý patricij takto opatřil například několik mladých chlapců. 

Nucená prostituce byla také legálním prostředkem trestu pro usvědčené kriminálnice. Římské nevěstince zvané lupanária byly ve větších městech velmi početné a sloužily rozmanité klientele. Průměrná délka života prostitutek na území Říma a jeho provincií pochopitelně nebyla příliš vysoká – obvykle umíraly brzy následkem fyzického násilí nebo nakažlivých pohlavních nemocí. V ojedinělých případech však tyto ženy dokázaly získat svobodu a živily se poté často jako lidové léčitelky, porodní báby apod.

Středověk pod vlivem církve

• Nájemná láska pro laiky i kněze

V průběhu středověku se s prostitucí setkáváme především v městských aglomeracích. Římskokatolická církev sice pohlížela na všechny formy nemanželské sexuální aktivity jako na hříšné, prostituce však byla obvykle tolerována. Důvodem byla prostá obava z toho, že zákaz prodejné lásky povede k ještě větším zlům v podobě znásilňování, sodomie (včetně pedofilie) a zavrženíhodného sebeukájení. Proti úplnému zákazu prostituce vystoupil již jeden z církevních otců, Svatý Augustin (Aurelius Augustinus, 354–430), a jistá forma tolerance, byť značně kolísavá, platila téměř po celé období středověku. Přesto se však objevovaly výrazné výhrady a mnozí církevní hodnostáři opakovaně volali po nápravě prodejných žen.

S koncem římského impéria se prostituce pomalu měnila na výnosné obchodní odvětví. K tomu přispěly zejména ostré církevní výhrady vůči otroctví a postupné upevňování obchodních vztahů v raně středověké společnosti. Prostitutky měly obvykle jasně vyčleněné ulice nebo místa, kde své řemeslo směly provozovat. V mnoha městech však byly vykázány z okruhu vlastních hradeb a působily pouze vně města, kde již nespadaly pod jurisdikci tamních autorit.

V jižní Evropě, a později také ve většině dalších evropských zemí, byly zakládány občanské nevěstince. Zatímco jejich personál byl zcela legitimní, provozování prostituce mimo tyto domy již bylo považováno za protizákonné. Není také bez zajímavosti, že ve středověku provozovali nevěstince také vysocí církevní činitelé, v Anglii například jistý biskup z Winchesteru. Podobné případy se na přelomu 14. a 15. století objevovaly i v Praze. Není tedy žádným překvapením, že prostituce zvláště v řadách církve byla jednou z věcí, které ostře kritizovali církevní reformátoři včetně Jana Husa. 

Jiná překvapivá statistika pochází ze středověké Francie. V průběhu 14. století tvořili kolem 20 procent klientely soukromých nevěstinců ve francouzském Dijonu příslušníci kléru. Je pravděpodobné, že v dalších evropských státech byla situace podobná. Prostituce pochopitelně kvetla také v době křížových výprav.

Příliš odlišné nebylo postavení prostitutek ani v oblastech pod vlivem islámu. Již v 7. století prohlásil prorok Mohamed (570–632), že prostituce je zakázána, a byla tedy teoreticky považována za hřích. Přesto zůstal arabský obchod se sexuálními otrokyněmi běžný prakticky po celé období středověku a raného novověku. Velké množství žen z oblasti Kavkazu, Asie, severní Afriky i Evropy tak bylo nuceno k prostituci v harémech arabského světa.

Novověké prodejné ženy

• Od uvolnění mravů k pohlavním chorobám

V renesanční Evropě se pohled na sexualitu v některých ohledech uvolnil. U mnoha panovnických i šlechtických párů začalo být například běžné, že manželé žili odděleně. V manželství šlo především o zajištění následnictví a sledování diplomatických cílů. Sexuální kontakt se mnohdy omezil pouze na zplození potomka a následníka trůnu, zatímco „plnohodnotný“ milostný život vedl král a případně také královna se svými víceméně oficiálními milenci a konkubínami.

Nejvíce „uvolněné mravy“ tradičně panovaly v Itálii a dalších středomořských státech, zatímco severní Evropa byla zprvu podstatně umírněnější. Šlechtické výpravy zvané kavalírské cesty pořádala do těchto oblastí i česká aristokracie a pro mnohé z šlechticů byly doslova kulturním šokem. Otevřenost italských kurtizán vyrážela dech pážatům i šlechtickým jinochům z německých a českých krajin. Dlužno dodat, že podobné situace byly velmi krušnými chvilkami pro jejich poručníky, kteří mimo jiné měli mladé aristokraty chránit před „nepatřičnými svody“. 

Koloniální velmoci, jako bylo v 16. století také Portugalsko, získávaly praktické zkušenosti s prostitucí zejména díky svým námořníkům. Ti se v nově vytvořených koloniích někdy přímo zapojovali do obchodování s „bílým masem“, unášeli například japonské ženy a dívky a nutili je k prostituci na palubě svých lodí nebo v přístavních městech.

V mnoha oblastech Evropy se však prostituce začala znovu kriminalizovat nebo alespoň více kontrolovat koncem 15. století, když v Neapoli propukla velká epidemie syfilidy. K té došlo roku 1494 a možná souvisela s Kolumbovými zaoceánskými výpravami. V té době bylo například v Římě evidováno na 7 000 prostitutek, v Benátkách pak dokonce 11 tisíc, a to byly počítány pouze ženy v nevěstincích, nikoliv na ulici. Pohlavní choroby mohli do Evropy zavléci vracející se námořníci, kteří se na americkém kontinentu chovali více než přátelsky k místním domorodým ženám. V následujících desetiletích se epidemie pohlavně přenosných chorob začaly pravidelně opakovat, což přineslo další vlnu kritiky veřejných domů. 

S příchodem protestantství již byla prostituce v mnoha oblastech považována za hříšnou a následovaly různě úspěšné pokusy ji zcela nebo alespoň částečně potlačit. Prostitutky byly někdy nuceny odlišit se od počestných žen a nosit odlišující znamení, chápané někdy dokonce jako znamení hanby, v podobě určitého předmětu, písmena, vyholené hlavy a podobně.

Tímto směrem šel však vývoj především v Evropě. V mnoha mimoevropských kulturách byl přístup k prostituci podstatně méně přísný a ženy s touto profesí se běžně účastnily veřejného života, vystupovaly v divadelních představeních a jejich společenské postavení mohlo být relativně vysoké.

Prostituce v Asii

• Od oiran ke známým gejšám

V Japonsku byly vysoce postavenými kurtizánami takzvané oiran, rozšířené zejména v období mezi lety 1600–1868. Oiran ovládaly umění tance, poezie, hudby a kaligrafie. Stejně jako později gejši tak svým klientům poskytovaly mnohem víc než jen sexuální služby. Tyto kultivované společnice z uzavřených městských čtvrtí si obvykle mohli dovolit vydržovat jen nejvlivnější a nejbohatší muži v daných komunitách. Během 18. století začaly být oiran vytlačované gejšami, které byly dostupné také průměrně situovaným mužům a postupem času se staly celkově oblíbenějšími. V zažité japonské tradici, jež bez problémů dokáže skloubit poskytování sexuálních praktik s veskrze kultivovanou společností, však pokračovaly nadále. Jejich hlavní úlohou bylo poskytovat profesionální zábavu a samotný pohlavní akt rozhodně nebyl automaticky očekáván, přestože k němu obvykle docházelo.

Mezi nejsmutnější události v dějinách prostituce moderní éry patří také „nucená prostituce“, či spíše brutální znásilňování čínských žen, kterých se dopouštěli japonští císařští vojáci ve 30. letech minulého století. Podle některých údajů bylo pak asi 80 až 300 tisíc dívek v Japonci okupovaných územích donuceno sloužit ve vojenských nevěstincích. K podobným událostem, i když v podstatně menším měřítku, však docházelo během válečných dob i dříve a na jiných místech.

Prostituce v moderní době prošla alespoň ve vyspělých společnostech značnou proměnou a zejména využívání různých druhů antikoncepce a zdravotních prohlídek výrazně snížilo výskyt epidemií pohlavních chorob. Nelegální prostituce a s ní spojená kriminalita však zůstává stále stejným palčivým problémem dneška. Snad i proto je dosud prostituce v západní společnosti obecně považována za opovrženíhodnou, podřadnou a dobrým mravům odporující činnost. Vskutku případné zhodnocení pro to vůbec nejstarší řemeslo na světě.

Není sporu o tom, že těhotenství představuje rozsáhlý zásah do organismu matek a ovlivňuje doslova každou část jejich těla. Nedávný výzkum mezinárodního týmu odborníků, který vedl Hung Pham z Yale, přinesl nové poznatky o tom, jak těhotenství zasahuje stárnutí buněk během samotného těhotenství i po jeho konci.

Badatelé prostudovali vzorky krve 119 žen, které byly odebrány v různých fázích těhotenství a po jeho ukončení porodem. Ukázalo se, že těhotenství představuje zátěž pro organismus matek a urychluje jejich stárnutí, což se dalo očekávat. Během 18 týdnů těhotenství se zvýšil biologický věk matek v průměru přibližně o 2,5 roku. Vědci uvádějí, že tento nárůst nelze připsat přibírání na váze, které typicky doprovází těhotenství.

Biologický věk a těhotenství

Biologický věk představuje souhrn epigenetických změn na DNA, což jsou chemické modifikace DNA, k nimž dochází během života u každého člověka. Pokud je dotyčná osoba zatížena stresem, například kvůli nemocem nebo nevhodné stravě či životnímu stylu, její biologický věk předbíhá chronologický věk, který je daný datem narození.

Jak ale vyplývá ze studie, kterou nedávno zveřejnil odborný časopis Cell Metabolism, pro Phamův tým bylo překvapením, že po porodu u matek dochází k mohutnému „omlazování“ buněk a snižování jejich biologického věku. Některé matky se po porodu prakticky „vykoupaly v pramenu mládí“ a jejich biologický věk poklesl natolik, že byl podstatně nižší než před jejich početím.

TIP: Chcete znát svůj biologický věk? Prověřte si moč

Výsledky výzkumu ukazují, že těla matek mají velký potenciál napravovat „škody“ způsobené těhotenstvím na buněčné úrovni. Zároveň je ale jasné, že toho ještě mnoho nevíme o mechanismech, které se podílejí na utváření biologického věku. Strasti těhotenství jsou pro matky bezpochyby náročné, ale zdá se, že s tím jejich těla počítají a dovedou se z toho velmi úspěšně zotavit.

Výzkum proběhl na švédské univerzitě Lund, kde v aerodynamickém tunelu zoologové měřili parametry letu netopýra vodního (Myotis daubentonii). „Naše údaje ukazují, že let v blízkosti rovného povrchu šetří zvířatům dvakrát více energie, než naznačovaly matematické modely,“ prozradil biolog Christoffer Johansson, jeden z vedoucích vědců této studie. 

Termín „povrchový efekt“ označuje skutečnost, že povrch, ať už jde o zem nebo vodní hladinu, funguje jako aerodynamické „zrcadlo“, jež zvyšuje vztlak pod křídly a ptáci tak těsně nad zemí (vodou) vydají méně energie na to, aby vzlétli nebo se v letu udrželi. Tohoto efektu mohou létající tvorové využít, pokud nad povrchem letí ve vzdálenosti nepřesahující rozpětí křídel. S rostoucí vzdáleností od země nebo vodní hladiny vztlak exponenciálně klesá. Rovný povrch, jaký poskytuje například klidná jezerní hladina, nad níž ptáci a netopýři loví hmyz nebo za letu pijí, poskytuje ideální podmínky, za nichž letící tvor spotřebuje letem ještě méně energie než při plachtění. 

Výzkum byl sice proveden na netopýrech, ale má svou platnost i pro ptáky nebo hmyz. Navíc podporuje rozšířenou teorii o zrodu létání. Jedna z dosud uvažovaných variant říká, že zvířata se naučila létat při přeskocích z větve na větev a ze stromu na strom, jiná (a o ni právě jde) tvrdí, že létání začalo na zemi. Při běhání a vyskakování za kořistí se tvorům vyvinula jakási před-křídla, jež jim umožňovala běžet rychleji a skákat výš. Křídla získávala stále dokonalejší podobu a nakonec se tak zrodil skutečný let. „Je to pochopitelně spekulace, ale jestliže zvířata při máchání křídly blízko země ušetří tolik sil, pak se tato teorie zdá jako velmi pravděpodobná možnost,“ dodává Christoffer Johansson.

Evropská vesmírná observatoř Gaia pokračuje ve své velice úspěšné misi mapování hvězd v Mléčné dráze a odhalování struktury i historie naší Galaxie. Pozorování této observatoře nedávno zásadně přispěla k odhalení dvou pozoruhodných prastarých hvězdných proudů, které se zřejmě významně podílely na vzniku a zformování rané Mléčné dráhy.

Khyati Malhan a Hans-Walter Rix z německého Institutu Maxe Plancka pro Astronomii pokřtili objevené hvězdné proudy na Šakti a Šiva. Odhadují, že vznikly nejméně před 12 miliardami let. Pravděpodobně tak existovaly dříve, než vznikly nejstarší části dnešních spirálních ramen Mléčné dráhy a jejího galaktického disku. Výsledky Malhanova a Rixova výzkumu nedávno publikoval odborný časopis Astrophysical Journal.

Proudy „starého srdce“ Mléčné dráhy

„Je úchvatné, že můžeme detekovat takto starobylé struktury v Mléčné dráze,“ neskrývá radost Malhan. „Mléčná dráha se od těch časů velice změnila a nečekali jsme, že bude možné rozpoznat takové struktury jako celek. Ukázalo se ale, že je to je díky ohromujícím souborům dat observatoře Gaia skutečně možné.“

Pokud jde o původ názvů proudů, Šakti představuje ženskou kreativní sílu vesmíru v hinduistické teologii, zatímco Šiva je jedním z klíčových božstev, které tvoří, chrání a mění vesmír. Každá z těchto „hvězdných řek“ obsahuje hmotu odpovídající zhruba 10 milionům sluncí a tvoří je hvězdy staré 12 až 13 miliard let. Hvězdy, které jsou jejich součástí, mají podobné chemické složení a pohybují se v Mléčné dráze po velmi podobných oběžných dráhách.

Oba proudy jsou součástí takzvaného „starého srdce“ Mléčné dráhy, kde se vyskytují hvězdy s velmi nízkou metalicitou, což ukazuje na jich značné stáří. Proudy Šakti a Šiva jsou si velmi podobné a liší se hlavně svou pozicí v Galaxii. Hvězdy proudu Šakti obíhají o něco dále od centra Mléčné dráhy a jejich oběžné dráhy jsou více kruhové. 

Už na podzim 1915 začala u společnosti Halberstädter Flugzeugwerke na základě dvoumístného průzkumného B.II vznikat menší jednomístná stíhačka. Její výkony ale zpočátku velení letectva nenadchly, a tak sériovou výrobu neobjednalo. Konstruktéři pracovali dál, zmenšili rozpětí křídel, stroj odlehčili a osadili motorem Mercedes D.II o výkonu 90 kW. Kokpit se posunul výš, aby měl pilot lepší výhled. Výzbroj představoval jediný synchronizovaný kulomet IMG 08 ráže 7,92 mm pálící okruhem vrtule. Testy prokázaly slušnou maximální rychlost 150 km/h a oproti jednoplošným fokkerům řady E nabízel tento stroj lepší obratnost a také odolnost konstrukce.

Image

Čtěte také

První opravdové stíhačky (1): Duel britského Sopwith Pup a německého Halberstadt D.II

První stíhací dvouplošník

Na jaře 1916 začaly první Halberstadty D.II přicházet k běžným univerzálním letkám dvoumístných letounů, které měly doprovázet při letech nad nepřátelské území. Jejich nasazení po jednom či po dvou nebylo nijak zvlášť účinné a velení proto přistoupilo k výstavbě prvních čistě stíhacích letek. Dne 22. června na letiště Douai dorazila polní letka FFA 62 (Feldflieger Abteilung) vyzbrojená právě stíhacími Halberstadty D.II. Když 1. července začala britská ofenziva na Sommě, tyto letouny stály v cestě pokusům královských letců o vybojování vzdušné převahy. Proti nim stály ze začátku většinou Airca DH.2 s tlačnými motory. Německé jednotky halberstadty používaly ještě společně s jednoplošníky Fokker a jedním z těch, kdo „sedlali“ novou stíhačku, byl i později nechvalně známý Hermann Göring.

Ten se do prvního souboje na halberstadtu dostal 15. července a do hlášení napsal: „Svedl jsem letecký souboj s voisinem a po vystřílení přibližně 500 ran jsem jej viděl vlétnout do mraků. Jeho pozorovatel byl již mrtev, zjevně zasažen jedním z mých prvních výstřelů. Nespatřil jsem už, jak jeho let skončil.“ 

Vítězství mu proto velení oficiálně neuznalo, ale náladu si spravil koncem měsíce, kdy napadl francouzské bombardéry Caudron G.4. V záznamech Göringovy letky se o tom píše: „Zaútočil na pět nepřátelských letadel a jeden dvoumotorový caudron poslal k zemi. Zbývající nepřátelská letadla unikla přes frontovou linii.“

V rukou těch nejlepších 

V polovině srpna došlo k reorganizaci německého letectva, během níž vznikly první tři opravdové stíhací letky (Jagdstaffel) s čísly 1–3. Do jejich výzbroje tou dobou přicházely už i nové Halberstadty D.III, které se lišily hlavně zástavbou motoru Argus As.II o výkonu 88 kW. Jejich rychlost ani další letové vlastnosti ale prakticky nestouply. 

Na podzim tvořily výzbroj i letky Jasta 5, jejíž velitel Hans Berr za řízení halberstadtu získal osm vzdušných vítězství, za což v prosinci obdržel nejvyšší vojenský řád Pour le Mérite. U stejné jednotky tehdy sloužil i budoucí průkopník raketové techniky poručík Rudolf Nebel. Ten svůj stroj vyzbrojil čtveřicí signálních raket v trubkových odpalovacích rourách a několikrát je odpálil na nepřátelské letouny – podle některých zdrojů dokonce dva sestřelil. Z téže doby se dochovalo i hodnocení stíhaček Halberstadt vypracované velením britského letectva: „Naši letci zjistili, že nepřátelské halberstadty jsou rychlejší a mají lepší stoupavost, ve srovnání s našimi stíhačkami ale ztrácejí v zatáčkách výšku, čehož lze v soubojích využít.“ 

Koncem roku 1916 se většina německých letek už přezbrojila na výkonné Albatrosy D.III. Těm se ale při střemhlavém letu často hroutila poměrně křehká křídla a některé letky se proto ještě na začátku roku 1917 vrátily k používání halberstadtů obou verzí. Tak tomu bylo i u Jasta 11, jíž velel Manfred von Richthofen. Rudý baron si za jeho kniplem připsal první vítězství 11. března 1917, kdy poslal k zemi BE.2d. Létal na něm nejméně do začátku dubna a za jeho řízením získal celkem šest vítězství. To už ale halberstadty znatelně zastaraly a na nové britské ani francouzské stíhačky nestačily. 

Koncem jara proto začaly od frontových jednotek rychle mizet a zbylé stroje dosloužily u cvičných útvarů. Vývoj typu pokračoval ještě ke stroji Halberstadt D.V, kterého se ale vyrobilo jen 57 kusů. Na frontu začaly docházet až koncem roku 1916, ale příliš se nerozšířily. Celkem 31 z nich pak převzalo turecké letectvo.

Nouze a mizerné zásobování však neklesaly ani půl roku po konci války a davy hladových lidí se valily ulicemi měst. Rabovaly obchody a zabíraly byty boháčů. S návratem demobilizovaných vojáků prudce vzrostla nezaměstnanost, ale podpora v nezaměstnanosti, okamžitě zavedená novým státem, byla na hranici možného přežití. Pracovní morálka klesala, naopak strmě stoupaly ceny věcích nezbytných k životu, především potravin.

Mizérie přerušená zlatými léty

Hladové bouře vyvrcholily v květnu 1919, kdy jen díky rozvaze ministra vnitra Švehly nezůstali po opatrném zákroku ozbrojených složek mezi vládou a lidem žádní mrtví. Hospodářské zlepšení pak pomohlo utišit vlnu nepokojů. Reálné mzdy se postupně zvyšovaly, dělníci byli částečně uspokojeni zavedením osmihodinové pracovní doby, postupně zaváděnou placenou dovolenou a dalšími zlepšeními v sociální oblasti. 

Druhá polovina 20. let je označována za zlatá léta republiky. Díky konjunktuře rostla výroba i platy a nezaměstnanost byla zanedbatelná. Po několika letech klidu však republiku a její občany postihla, stejně jako celý svět, hospodářská krize. ČSR se s ní vyrovnávala jen velmi pomalu a koncem 30. let, když už se zdálo, že krize pominula, objevilo se nebezpečí zvenčí. Německá menšina v českých zemích podporovaná Hitlerem nakonec dosáhla svého a v září 1938 bylo v Mnichově rozhodnuto o připojení Sudet k Německé říši. Československá republika téměř přesně dvacet let po svém vzniku přestala existovat.

Škola základ života

Když v září 1918 nastupovali v českých zemích a na Slovensku prvňáčci do školních škamen, shlížel na ně obraz jejich panovníka – rakousko-uherského císaře Karla I. Habsburského. O několik měsíců později jej na stěně i v čele státu vystřídal prezident T. G. Masaryk. Malým školákům však pramálo záleželo na tom, kdo je pozoruje přísným leč mrtvým pohledem z obrazu či fotografie. Nevěděli mnoho o změnách, které nastaly ve školství po vzniku Československého státu. Novým povinným předmětem se stala občanská nauka, náboženství se zase stalo nepovinným.

Takzvaný malý školský zákon z  roku 1922 nařídil postupné snižování žáků ve třídách z 80 na 60. Nadále zachoval povinnou osmiletou školní docházku, ale zrušil úlevy, které mohly být v posledních dvou letech žákům poskytovány, aby mohli zejména v měsících zemědělských prací pomáhat rodičům hospodařit. Povinná osmiletá docházka se uskutečňovala na obecných školách (v menších místech bylo velmi často v jedné třídě soustředěno více ročníků).
Po pěti letech na obecné škole zde mohl žák zůstat zbývající tři roky, nebo přejít na školu měšťanskou, což platilo jen pro nejnadanější děti. Část dětí po skončení školní docházky nastupovala do zaměstnání jako dělníci, nádeníci i služebnictvo. Absolventi měšťanských škol se šli učit řemeslu či jinému povolání v továrnách či živnostech.

Vzdělání jen pro vyvolené

Jen velmi malá část dětí přecházela po pátém ročníku obecní školy na gymnázia, reálky a reálná gymnázia. Vlastně jen gymnázia byla označována za střední školy, které připravovaly studenty pro studium na vysoké škole. Existovala však řada dalších typů odborných škol, především obchodních či průmyslových. K těmto odborným středním školám se řadily i učitelské ústavy, na nichž se připravovali studenti k práci učitele na obecné či měšťanské škole.

Po vysokoškolském vzdělání učitelé marně volali po celou dobu první republiky, pouze středoškolští profesoři museli mít vystudovanou vysokou školu. Paní učitelky a jistě i pány učitele určitě potěšilo, že byl v roce 1919 zrušen celibát učitelek. Před vydáním tohoto zákona se sňatek učitelky považoval za dobrovolné ukončení služby.

„Osamělý život učitelčin – zvláště na venkově – poskytuje jí málo opory v těžkém a vysilujícím povolání…“ – také těmito slovy odůvodňovali předkladatelé zákona nutnost zrušení celibátu. Už v listopadu 1918 bylo dívkám povoleno studium na chlapeckých středních školách. Struktura školství však zůstala v českých zemích republiky prakticky stejná jako za monarchie. Na Slovensku bylo vybudováno slovenské střední školství od základu, neboť za maďarské nadvlády prakticky neexistovalo. 

Dělník na hranici bídy

Po dokončení obecné školy, případně vyučení se nějakému řemeslu, nastupoval mladý člověk do zaměstnání. Zákonem byla zakázána práce dětem mladším 14 let, starší však již pracovat museli. Pokud se šli učit řemeslu, pak to bylo pekaři, řezníci, stavební řemeslníci, krejčí, číšníci. Jejich sociální postavení bylo různorodé. Časté byly případy, kdy jejich přípravu převzali příbuzní a snažili se je co nejlépe připravit. Řemeslo se dědilo z otce na syna.

Ve větších podnicích pojednávaly o učních kolektivní smlouvy, které jim zajišťovaly důstojné podmínky a aspoň minimální mzdu. Mnohde však učni pracovali zdarma, výjimkou nebyly fyzické tresty a pořekadlo z rakouské éry „učedník-mučedník“ nezřídka vystihovalo stav věcí. V letech doznívající hospodářské krize mohl být mladík hledající zaměstnání v průmyslové oblasti rád, když našel uplatnění například v textilním průmyslu, kde výdělky patřily k vůbec nejnižším.

Jako pomocný dělník mohl počítat každou sobotu po zapískání parní píšťaly oznamující konec pracovní doby s vyplacením týdenní mzdy ve výši přibližně 90,– Kč. Nutno říci, že to nebyl zrovna bohatý výdělek, neboť například dělníci v kovoprůmyslu vydělávali dvakrát až třikrát více. Mnoho však pro zvýšení výdělku udělat nemohl, neboť mzdy byly ujednány předem mezi zaměstnavatelem a dělníky, respektive jejich zástupci.

V neděli byl den odpočinku, kdy si udřený dělník přepočítal svých devět desetikorun a rozvažoval, co za ně nakoupí. Bydlel-li dosud u rodičů a neměl vlastní rodinu, pak mohl soustředit své výdaje pouze na potraviny a oblečení. Pro představu: kilo chleba 2,25 Kč, vepřová kýta 13,30, pánská košile 27,50, brambory 0,50. Pokud žil skromně, dalo se s tímto příjmem vyžít. Ovšem zajít si do kina za 5 Kč, nebo na pivo za 1,50 Kč už znamenalo jistý přepych (ceny z roku 1937).

Pokud měl živit rodinu s několika dětmi a platit nájem, žila rodina v bídě. V případě nemoci mu bylo vypláceno nemocenské pojištění ve výši dvou třetin platu. Na ně měli nárok také nejbližší členové jeho rodiny. Československo mělo na tehdejší dobu a ve srovnání s ostatními státy poměrně vyspělý systém sociálního zabezpečení. V roce 1924 byl přijat zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Bylo povinné a hrazené z příspěvků, které podle výše mzdy hradil z poloviny zaměstnavatel a z poloviny zaměstnanec. Zavedení starobního důchodu se vztahovalo na podstatnou část zaměstnanců, ale nepatřili sem samostatní živnostníci a rolníci. Po dosažení 60 let věku se starobní důchod poskytoval mužům i ženám.

Krizová nezaměstnanost

Pokud si člověk udržel svůj příjem a zaměstnání i po roce 1929, pak si mohl blahopřát, že má vůbec práci. Statisíce jiných totiž ztratily zaměstnání během velké hospodářské krize, která počátkem 30. let postihla celý svět. Zdraví a silní, většinou zcela kvalifikovaní, či dokonce středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní muži nebyli schopni najít si práci. Životní úroveň prudce klesala a lidé kupovali jen to nejnutnější.

Krize v ČSR dosáhla svého vrcholu v letech 1932–33, kdy průmyslová výroba klesla na 63,5% úrovně z roku 1929. Oficiální statistiky zachycovaly pouze ty nezaměstnané, jež evidovaly zprostředkovatelny práce, tedy „registrované“ nezaměstnané. Odhaduje se však, že ve skutečnosti bylo nezaměstnaných 1,1 až 1,3 milionu v zimě 1932/33. Připočteme-li rodiny, které živili, pak byla nezaměstnaností zasažena celá čtvrtina až třetina populace ČSR.

Část nezaměstnaných hledala pracovní uplatnění individuálně, neboť šance získat zaměstnání pomocí zprostředkovatelen byla velmi nízká. V roce 1934 připadalo na jedno volné místo 144 uchazečů. Jen ti, kteří byli odborově organizování, měli nárok na státní příspěvek v nezaměstnanosti. Ostatní byli odkázáni na různá nouzová řešení, např. na státní stravovací akci řízenou ministerstvem sociální péče.

Ministerstvo měsíčně poskytovalo určité dotace okresům nejvíce postiženým krizí. Dotace byly ve formě poukázek na základní potraviny rozdělovány nezaměstnaným bez jiných podpor (ve výši 10 a 20 korun, lidově byly nazývány žebračenky). Byly také organizovány takzvané nouzové práce, aby nezaměstnaní aspoň částečně nahrazovaly podpory vlastní prací. Zmírňovat nouzi a utrpení pomáhaly také dobrovolné organizace, např. Červený kříž. Vláda se snažila bránit podnikům v hromadném propouštění, ale přesto každý den ztrácely práci další tisíce lidí. Proti propouštění se dělníci bránili stávkami, přičemž Mostecká stávka na jaře 1932, jež se rozšířila do celého severočeského hnědouhelného revíru, se za velké hospodářské krize stala největší stávkou v Evropě. Po čtyřech týdnech byla ukončena, když dělníci dosáhli částečného splnění svých požadavků. 

Image

Čtěte také

Prvorepublikový boj o elektrárnu: Oslavanská stávka přerostla v ozbrojený střet

Boj o úrodnou půdu

Ačkoliv byly české země značně průmyslově vyspělé, v době svého vzniku se Československo označovalo za stát agrárně-průmyslový, neboť v zemědělství a lesnictví pracovalo až do roku 1930 více lidí než v průmyslu. Nepřekvapí proto, že pro obyvatelstvo byla po převratu nanejvýš aktuální otázka pozemkové reformy. Šlechtě a církvi patřilo 30 % půdy a právě na jejich latifundia si brousili zuby bezzemci a malorolníci.

Pádem monarchie se otevřela cesta k řešení, neboť reforma se spojila s národním hnutím pod heslem „Odstraňme následky Bílé hory!“ O velikost záboru se vedl lítý boj, ale nakonec se politické strany dohodly na kompromisu – konfiskována bude zemědělská půda nad 150 hektarů a veškerá půda nad 250 hektarů. Půda nebyla vyvlastňována, ale vykupována podle cenové hladiny z roku 1915, a takto získaná půda se dávala přidělencům.

Když se v létě 1920 vracel kolem světa legionář do rodné vsi, byla už přijata řada zákonů (záborový, přídělový, náhradový), které upravovaly vlastní provádění reformy. Jakmile se tedy přivítal s rodinou a sousedy po létech odloučení, neváhal už ani okamžik a přihlásil se do Domoviny – organizace žadatelů o půdu z reformy založené a ovládané agrární stranou. Měl tu výhodu, že jako legionář a tudíž „o stát mimořádně zasloužilý“, měl při přidělování půdy přednost před nezasloužilými sousedy (to zase do zákona prosadily socialistické strany).

Mnoho drobných rolníků tak zlepšilo své postavení přidělením několika hektarů. Vznikla také nová vrstva statkářů, kteří během reformy získali 2 055 tzv. zbytkových statků, které byly zpravidla vytvořeny na nejlepší půdě kolem hospodářských objektů dřívějšího velkostatku. I nadále zůstala vesnice rozdělená na malé a chudé a velké a bohaté zemědělce a rozhodně se nedá říct, že by platilo heslo agrární strany: Venkov jedna rodina.  Pozemková reforma však ještě nebyla zcela dokončena, když ČSR obsadil Hitler.

Živnostníci a podnikatelé

Významnou sociální skupinu obyvatelstva tvořili drobní živnostníci. Na počátku hospodářské krize bylo evidováno 378 000 takzvaných majetnických živností, které nezaměstnávaly žádné námezdní pracovníky. Malých živností do 5 zaměstnanců bylo 550 000. Velká většina živnostníků pracovala jen s jedním učněm, případně se členy rodiny. Malovýroba byla sice s rozvojem kapitalismu zatlačována, ale stále si zachovávala významné a někde i nezastupitelné postavení. Typickou doménou drobného řemesla zůstávaly obory, do nichž zatím příliš nepronikla konkurence velkoprůmyslu, například sklenáři, pokrývači, malíři pokojů, kováři apod. Odlišná byla situace v řemeslech, kde drobné podnikání muselo čelit tlaku velkovýroby. Klasickým příkladem byli v tomto směru obuvníci ruinovaní Baťou.

Ten byl skutečným protipólem drobného živnostníka, ačkoliv sám začínal v malé rodinné dílně. Na naše poměry představoval neobvyklý typ muže, jenž z ničeho a vlastními silami dosáhl mimořádného úspěchu. Vybudoval ze Zlína moderní průmyslové město a zaměstnal desetitisíce lidí. To však moc neocenily stovky drobných ševců, které přivedl k bankrotu. Celkové podmínky malovýrobců se zhoršily za krize třicátých let, kdy velký počet živností zanikl. Pokud živnostník přišel o zdroj obživy, byla jeho situace horší, než kdyby byl propuštěn z továrny. Na podporu v nezaměstnanosti totiž stát přispíval jen odborově organizovaným. Ani na další novou vymoženost nové republiky, starobní důchod, se živnostník (ani rolník) nemohl spoléhat, ten byl totiž vyplácen pouze zaměstnancům.

Pokud jde o nemocenské pojištění, byl redukován počet různých předválečných tzv. nemocenských pokladen a byly zřízeny okresní nemocenské pokladny. Zdravotní péči zajišťovali obvodní lékaři a v souvislosti se zaváděním nemocenského, invalidního a úrazového pojištění se rozšiřoval počet lékařských služeb, které obdrželi pojištěnci zdarma či za částečnou úhradu nákladů. To platilo i pro nemocniční a lázeňské léčení. Jinak ovšem si musel každý platit lékaře i pobyt v nemocnici sám.

Opati z kláštera Klosterneuburg mohli ve 14. století jen stěží tušit, že se bude na jejich pozemcích jednou rozkládat rezidence mocného panovníka z rodu Habsburků. Roku 1569 zakoupil císař Maxmilián II. rozsáhlou nivu při březích řeky Vídeňky, kde v té době již stál lovecký zámeček zvaný Katterburg, a nechal kolem něj vybudovat královskou oboru. Císařovna Eleanora Gonzagová si místo zvlášť oblíbila a po smrti svého manžela Ferdinanda II. tam dala postavit palác a zřídit oranžerii. Do poloviny 17. století se pak datuje pojmenování Schöner Brunnen neboli „krásný pramen“, coby upomínka na vodu tryskající nedaleko ze země.

Hostina pro děti

Největší zásluhu na přebudování paláce do dnešní podoby si připsal Leopold I. a jeho dcera Marie Terezie, kteří se inspirovali honosným sídlem ve Versailles a pověřili tehdejší přední architekty, aby se pokusili svým dílem francouzský zámek překonat. Postupně tak vznikl jeden z největších palácových komplexů v Evropě, čítající přes 1 440 pokojů i mimořádně bohaté interiéry vybavené ve stylu rokoka: Dodnes jsou v nich k vidění jedinečné sbírky porcelánu, křišťálové lustry české výroby či orientální miniatury. 

Honosně zařízené reprezentativní prostory se v minulosti staly svědky řady mezinárodních jednání předních politiků té doby. Marie Terezie však na zámku hostila nejen své protějšky: V roce 1768 tam například uspořádala slavnostní večeři pro prvních 65 rakouských dětí očkovaných proti pravým neštovicím. Sama přitom plošnou vakcinaci prosazovala, mimo jiné proto, že nemoc ve svých padesáti letech prodělala.

Za mistrovské dílo lze označit i zahrady obklopující Schönbrunn. Císařovnin manžel František I. Štěpán Lotrinský tam začal s chovem exotických zvířat a založil veřejně přístupnou menažerii, z níž se později stala první zoologická zahrada na světě. V proslulou turistickou atrakci se proměnilo rovněž bludiště tvořené dvoumetrovým živým plotem, v jehož zákoutích se nacházejí důmyslně skryté symboly dvanácti znamení zvěrokruhu: Zahradní labyrint se rozkládá na ploše 1 715 metrů čtverečních. 

V roce 2022 představili vědci první snímek supermasivní černé díry Sagittarius A* (Sgr A*). Přestože supermasivní černá díra ve středu Mléčné dráhy, vzdálená zhruba 27 000 světelných let od Země, je více než tisíckrát menší a lehčí než první zobrazená černá díra M87, pozorování mimo jiné ukázala, že obě vypadají nápadně podobně. To vědce přimělo k zamyšlení, zda mají i další společné rysy a rozhodli se proto prostudovat Sgr A* v polarizovaném světle.

Předchozí studium světla v okolí černé díry M87* odhalilo, že magnetická pole umožňují černé díře vypouštět silné výtrysky materiálu zpět do okolního prostředí. Nové snímky odhalují, že totéž může platit i pro Sgr A*. Výsledky svého pozorování vědci zveřejnili v odborném časopise The Astrophysical Journal Letters.

Podobnost čistě náhodná?

„Vidíme, že v blízkosti černé díry ve středu Mléčné dráhy existují silná, zatočená, uspořádaná magnetická pole,“ říká jedna z vedoucích projektu Sara Issaoun. „Tím, že Sgr A* má nápadně podobnou polarizační strukturu jako mnohem větší a silnější černá díra M87*, jsme zjistili, že silná a uspořádaná magnetická pole jsou rozhodující pro to, jak černé díry interagují s plynem a hmotou ve svém okolí.“

Mariafelicia De Laurentis, vědecká pracovnice projektu EHT a profesorka na Neapolské univerzitě Federico, doplňuje: „U vzorku dvou černých děr – s velmi rozdílnými hmotnostmi a velmi rozdílnými hostitelskými galaxiemi – je důležité určit, v čem jsou stejné a v čem se liší. Vzhledem k tomu, že obě mají nápadná magnetická pole, může se jednat o univerzální a možná základní vlastnost tohoto typu systému. Jednou z podobností mezi těmito dvěma černými dírami by mohl být výtrysk, ale zatímco v M87* jsme ho zobrazili velmi zřetelně, v Sgr A* jsme ho zatím nenašli.“

Jak se fotí neviditelné světlo

Světlo je kmitající elektromagnetické vlnění, díky kterému vidíme objekty kolem nás. Někdy světlo kmitá jen v určitém směru a říkáme mu „polarizované“. Přestože nás polarizované světlo obklopuje, pro lidské oči je nerozeznatelné od „normálního“ světla. V plazmatu v okolí černých děr částice vířící kolem magnetických siločar propůjčují světlu polarizační vzor kolmý na magnetické pole. Díky tomu mohou astronomové stále detailněji sledovat dění kolem černých děr a mapovat jejich magnetické siločáry.

„Ze snímků polarizovaného světla pocházejícího z horkého a žhavého plynu v blízkosti černých děr přímo vyvozujeme strukturu a sílu magnetických polí, která se táhnou proudem plynu a hmoty, jimiž se černá díra živí a které vyvrhuje,“ vysvětluje Angelo Ricarte, člen Harvard Black Hole Initiative a další vedoucí projektu. „Díky polarizovanému světlu se toho dozvídáme mnohem více o astrofyzice, vlastnostech plynu a mechanismech, které se odehrávají, když černá díra pohlcuje hmotu.“

K zobrazení černých děr v polarizovaném světle však nestačí nasadit polarizační brýle. A pro Sgr A*, která se mění tak rychle, že ji nelze zachytit v klidu, to platí dvojnásobně. Zobrazení této supermasivní černé díry vyžaduje sofistikované nástroje, které předčí i ty, jež byly dříve použity k zachycení mnohem stabilnější M87*. 

Na pozorování Sgr A* se podílelo osm propojených teleskopů z celého světa, které společně vytvořily virtuální teleskop EHT o velikosti Země. Od roku 2017 provedla EHT několik pozorování supermasivní černé díry Sgr A* a další je plánované na letošní duben. Každý rok se přitom snímky zlepšují, protože EHT využívá nové dalekohledy, větší šířku pásma a nové pozorovací frekvence. Očekává se, že plánované rozšíření v příštím desetiletí umožní pořizovat vysoce přesné záběry Sgr A* a možná odhalí i skrytý výtrysk nebo třeba podobné polarizační rysy i u jiných černých děr.

Perioda čínských dějin zhruba mezi lety 475 až 221 před naším letopočtem se označuje jako období Čankuo š’taj neboli období válčících států. Situace tehdy do jisté míry připomínala středověkou Evropu. Na území dnešní východní Číny existovalo sedm větších států, které vznikly během předchozího období Jara a Podzimu z asi 170 malých státečků.

Tyto větší státy mezi sebou válčily, často brutálním způsobem a snažily se získat dominantní postavení. Zároveň šlo o období velkého rozvoje věd a umění s mnoha významnými učenci. V roce 221 před naším letopočtem vládce západního státu Čchin Čchin Š'-chuang-ti porazil zbývající protivníky a poprvé sjednotil Čínu.

Meče čínského starověku

Na hřbitově, který se nachází na území městské prefektury Siang-jang v provincii Chu-pej v centrální Číně, odkryli na konci loňského roku čínští archeologové velké množství hrobů a artefaktů z období válčících států.

Archeologové objevili celkem 174 hrobů z uvedeného období čínské historie. Společně s nimi nalezli ještě dva mladší hroby, které pocházejí z doby vlády dynastie Chan mezi lety 206 před naším letopočtem a 220 našeho letopočtu. Pokud jde o období válčících států, oblast Siang-jangu byla součástí státu Čchu.

V odkrytých hrobech bylo nalezeno více než 500 předmětů. Kromě několika bronzových mečů to byly měděné trojnožky, rituální nádoby, keramika, nefritové prsteny, předměty zdobené lakem, čluny a válečný vůz pohřbený i se dvěma koňmi. Jde o významné nálezy, které přispívají k poznání období válčících států, zejména pokud jde o stát Čchu.

Výjimečná událost představovala součást oslav u příležitosti návratu vojáků z války v Perském zálivu. Přehlídka byla vskutku velkolepá – radnice nechala posílit vlakové soupravy metra, do kanceláří ve výškových budovách lemujících trasu pochodu byly poslány stovky krabic s konfetami. 

Tuny konfet

V přístavu kotvil tucet válečných plavidel, kapely vyhrávaly a do všeho toho hluku křičeli radostí lidé s vlaječkami, kteří si takovou show nemohli nechat v krásném letním dni ujít. Prý se jich sešlo až milion. Město New York má bohatou tradici oslavných průvodů – dočkal se ho například pokořitel Atlantiku letec Charles Lindbergh, astronaut John Glenn nebo posádka raketoplánu Discovery. 

Pravidelně se této pocty dostává také úspěšným sportovním týmům. Tato přehlídka se však měla více podobat těm, které následovaly po první světové válce a po vítězstvích v té druhé – nejprve v Evropě a poté v Pacifiku, kdy občané zahrnuli navrátivší se vojáky vděkem a květinami. Samozřejmě nesměly chybět ani papírové konfety. Těch bylo tentokrát připraveno na 6 000 tun.

V parku před radnicí pak shromáždění politici, vládní úředníci či velvyslanci čekali, až dorazí průvod. Ten čítal 8 000 vojáků zapojených do nedávno vítězně skončené války proti Iráku (včetně spojenců z jiných zemí), mezi nimiž byl i velitel aliančních vojsk generál Norman Schwarzkopf.