V příštích několika desetiletích dojde k dramatickému poklesu počtu narozených dětí ve většině částí světa, což vyvolá „ohromující sociální změny“. Takové je klíčové sdělení nové studie věnované celosvětové plodnosti lidstva, na které se podílel početný odborný tým „GBD 2021 Fertility and Forecasting Collaborators.“ Členové týmu se zabývali tím, jak se bude do budoucna vyvíjet průměrný počet dětí na jednu ženu, což je faktor, který určuje vývoj celé populace v čase. Závěry výzkumu nedávno publikoval odborný časopis Lancet.

Demograficky rozdělený svět

Z výzkumu vyplývá, že podle odhadů plodnosti nebude v roce 2050 více než tři čtvrtiny zemí schopných udržet svou populaci a počet obyvatel v těchto zemích bude klesat. V roce 2100 se tento populační problém bude týkat 97 procent států a dalších typů území. Odborníci předpovídají, že to povede k sociálním změnám s dalekosáhlými dopady.

Podle vědců podle všeho směřujeme k demograficky rozdělenému světu, v němž ve většině oblastí dojde k propadu porodnosti a k úbytku obyvatelstva, zatímco ve zbývajících částech světa bude ještě doznívat populační růst. To by se mělo týkat především nízkopříjmových zemí, zejména v subsaharské Africe. V roce 2100 by se v této části světa mělo narodit asi 54 procent všech dětí na planetě. Dnes se v této části světa rodí zhruba 29 procent dětí.

Vědci se obávají, že by mohlo jít o potenciální zdroj planetární nestability. Ekonomický rozvoj vyspělých zemí bude omezovat fatální nedostatek pracovní síly a problémy spojené s dramaticky narůstajícími počty seniorů. Nejchudší země v regionu subsaharské Afriky budou naopak čelit narůstajícímu počtu lidí, pro které nebudou mít zdroje. Rozumné řešení zatím není na dohled, neboť jednotlivé země mají jen omezené nástroje, jimiž mohou ovlivňovat porodnost.

Nižší míru porodnosti ve vyspělém světě podle vědců ovlivňuje zejména dostupnost antikoncepce a vzdělání žen. Jedním dechem ale vědci varují před pokusy zvrátit klesající trend porodnosti zaváděním opatření, která by tato práva omezovala.

Lišky se páří mezi prosincem a únorem a právě v této době byste mohli zaslechnout jejich milostné, daleko slyšitelné volání. Po zhruba 50 dnech březosti, obvykle v březnu nebo dubnu, vrhne liščí samička v noře malá liščata. Liščata se rodí slepá a teprve po dvou týdnech se jim otevřou oči a zvířátka začnou prozkoumávat okolní prostor. Od toho okamžiku je občas možné vidět je i venku před norou. 

Kožichy malých lišek (Vulpes vulpes) jsou nejprve šedohnědé. Po zhruba čtyřech týdnech, přičemž celou dobu jsou krmeny výhradně matkou, se jim kožich začne přebarvovat na klasický ryšavý odstín. Zároveň jim rodiče, a někdy i další příbuzní, začínají přinášet také pevnou stravu.

Ve věku šesti nebo sedmi týdnů jsou liščata odstavena a začínají se s matkou vydávat na lovecké výpravy. Když jsou lišky asi dva měsíce staré, celá rodina se stěhuje jinam – možná kvůli bezpečnosti, pravděpodobné je i to, že už vzrostlým mláďatům nora přestává dostačovat, nebo je její okolí po odchovu příliš znečištěné.

Tři nebo čtyři měsíce staré lišky začínají lovit na vlastní pěst. Na podzim některé z nich, především samci, opouští teritorium svých rodičů a snaží se najít vlastní neobsazené území. Mladé samice naproti tomu spíše zůstávají poblíž rodičů a pomáhají jim vychovávat liščata ve vrhu dalšího roku.

Pokusy o výrazné upřednostňování jediného boha jménem Aton můžeme pozorovat již za vlády faraona Thutmose IV. Kult pak vzkvétal i v době panování jeho syna Amenhotepa III., uctívání ostatních nebešťanů však tehdy ještě nebylo zakázáno. Na druhou stranu již naplno plál spor mezi dvěma náboženskými centry jmény Iunu (pozdější Heliopolis) a Veset (Théby). V prvním městě byl jedním z hlavních bohů právě sluneční bůh Aton, v druhém se úctě těšil hlavně tradiční Amon, který byl rovněž spojen se sluncem. Tehdejší vládce Amenhotep III. podporoval Atona a tento názor sdílela i jeho choť Teje. Na stejnou cestu pak přivedla i svého syna. 

Kdo je kdo? 

Budoucí Amenhotep IV. přišel v pouhých pěti letech o otce. Vlády se tedy ujala jeho matka, jejíž regentství trvalo až do doby, než byl uznán za plnoletého. Nový panovník nejenom že upravil náboženské symboly ve prospěch Atona a stavěl chrámy v jeho jménu, změnil si dokonce jméno na Achnaton. Také zahájil budování úplně nového sídelního města jménem El-Amarna, někdy nazývaného jako Achetaton. Tento počin nebyl pouhým rozmarem, většina ostatních měst totiž nebyla připravena podporovat jediného boha. 

Dalším bodem rozsáhlého plánu náboženské revoluce se stal úplný zákaz uctívání tradičních egyptských bohů. Aton se sice řadil mezi ně, od tohoto okamžiku však měl být ale vzýván pouze on a nikdo jiný. Dané směřování – jeden všemocný a vševědoucí – představovalo značný rozdíl oproti tradičnímu smýšlení, kdy každý bůh měl svou sféru vlivu. Nový panovník všehomíra však byl pro prostý lid vzdálený a nedostupný. Nemohli ho ani vzývat. Měli se modlit k panovníkovi, který byl jediný, kdo s nebesy komunikoval. 

A co s těmi ostatními? 

Achnaton se umanutě snažil zabránit uctívání ostatních nebešťanů. Největší roli v potlačování starých pořádků přitom hrála armáda, která ničila staré chrámy a kontrolovala obyvatele El-Amarny. Vojáci ale nebyli jediným vynucovacím prostředkem, fungovala také propaganda a úplatky – panovník zvolil metodu „cukru a biče“. Vládce potlačil vliv tradiční kněžské vrstvy. Jediným úkolem této skupiny bylo nyní provádět oběti, protože nejvyšším knězem nového boha se stal faraon. Panovník tak byl velmi mocný a měl všechno pod kontrolou. 

Bylo tedy možné, aby za 17 let vlády zakořenil nový náboženský systém? Nálezy z hrobů prostého obyvatelstva poukazují na to, že tato doba na úplnou transformaci nestačila. Pohřební výbava často obsahovala i odkazy na tradiční nebešťany, takže vliv Atona na místní lidi pravděpodobně nebyl moc velký. Jasným důkazem toho, že většina obyvatel nový systém nepřijala, bylo, že krátce po smrti Achnatona se nový panovník navrátil k tradičnímu náboženství. Období vlády „velkého kacíře“ bylo označeno za omyl a na vrcholu panteonu opět stanul Amon. 

Jak být jiní? 

Judaismus je naopak úspěšným monoteistickým systémem, který přetrval až do dnešní doby. Období, kdy začal vznikat, bylo přitom značně politicky nestabilní. V 6. století před naším letopočtem padl Jeruzalém, Judsko se dostalo pod nadvládu Babylonu a část židovských obyvatel byla odvlečena do zajetí. O dva roky později byla Novobabylonská říše dobyta Peršany a judské království se dostalo pod správu Persie. 

Tyto události představovaly pohromu pro obyvatele, ale zároveň to byla ideální výchozí situace pro nastolení monoteismu. Nový systém nebyl jen o víře a příkazech, ale také o snaze udržet si vlastní identitu. Židovský národ už nebyl samostatný, ale pod nadvládou jiných. Náboženství bylo tedy nástrojem, jak se přizpůsobit podmínkám života v područí cizí mocnosti.

Jahve 

Hlavním a univerzálním bohem judaismu je Jahve. Nejen že stvořil všechno na světě, ale stále do dění zasahuje. Na rozdíl od Atona je ve spojení s lidmi napřímo. Ovšem stejně jako v případě Egypta bylo zakázáno vzývání původních nebešťanů. Lidé chtěli v tohoto jednoho nejvyššího věřit především na základě toho, že jim bylo zdůrazňováno, že jsou vyvoleným národem. Jejich identita a nadřazenost byly spojeny s vírou. Prosté obyvatelstvo si připomínalo, že náboženské příkazy se musí dodržovat, jinak přijde trest. Židé měli jako upomínku mnoho příkladů z minulosti – třeba babylonské zajetí, jež bylo pohlavkem za nedodržování příkazů a hříšné jednání panovníků. 

Ovšem někdy se projevil milostivý charakter Všemohoucího, například když byli Izraelité propuštěni ze zajetí a mohli se vrátit do Judska. Důležitým příkazem bylo dodržování desatera. To může svědčit o tom, že pro prostý lid nebylo snadné si na jediné božstvo zvyknout. Přes tuto přísnost a možná i kvůli ní se systém udržel dodnes. Na rozdíl od Egypta nebyl totiž přechod k novému systému tak rychlý a navazoval na tradice, což lidem umožnilo se přizpůsobit.

V polovině března zveřejnila americká NASA návrh rozpočtu na fiskální rok 2025, který mimo jiné počítá se snížením rozpočtů pro dvojici velkých vesmírných observatoří. Návrh počítá se snížením rozpočtu pro Hubbleův vesmírný dalekohled z 98,3 milionu dolarů v letošním roce na 88,9 milionu dolarů v roce 2025.

Mnohem významnější dopady by ale mohly mít plánované škrty v rozpočtu pro rentgenovou observatoř Chandra. Ta v roce 2023 pracovala s rozpočtem 68,3 milionu dolarů. V příštím roce by se ale její budget mohl snížit až o 40 % na 41,1 milionu dolarů. Návrh rozpočtu počítá i s dalším snižováním po roce 2026. V roce 2029 by tak rentgenová observatoř pracovala s rozpočtem pouhých 5,2 milionu dolarů. Podle Patricka Slana, ředitele mise Chandra, je snížení rozpočtu de facto krokem k ukončení provozu observatoře.

Chandra a Hubble ve věku Webba

V případě rentgenové observatoře NASA argumentuje rostoucími náklady na zpracování dat, které jsou způsobené technickým stavem stárnoucí observatoře. Podle Slana se sice Chandra již řadu let potýká s rostoucí teplotou, tyto problémy jsou ale podle něj řešitelné výběrem vhodných operací a aktualizací softwaru. „Na teplotním chování Chandry není nic, co by následné zpracování dat komplikovalo,“ odmítá tvrzení NASA Patrick Slane.

Podle administrátorky NASA Nicol Foxové není cílem agentury ukončit misi observatoře Chandra, je ale třeba nalézt efektivnější způsob jejího provozu. NASA proto plánuje svolat schůzku, na které by společně s odborníky prozkoumali způsoby, jak provozovat mise Hubbleova teleskopu a observatoře Chandra s menším rozpočtem.

Podle ředitele divize astrofyziky v NASA Marka Clampina je představa stávajícího financování do budoucna nereálná. Obě mise podle něj budou pokračovat v jiném režimu, než tomu bylo doposud, což sebou pochopitelně může nést i dopady pro vědu. Podle Clampina je ale třeba hledat vhodná řešení. „Chceme ve věku Webbova dalekohledu pokračovat v provozování infračervené kamery na Hubbleově teleskopu?“ ptá se například Clampin. Vypnutí některých přístrojů je podle něj jednou z cest, jak snížit náklady Hubbleova teleskopu a observatoře Chandra a zároveň je udržet v provozu.

Pro fiskální rok 2024 požadovala NASA 27,2 miliardy dolarů a pro rok 2025 27,7 miliardy dolarů. Rozpočet schválený Kongresem jí přiřkl 24,9 miliardy dolarů pro rok 2024 a 25,4 miliardy dolarů pro fiskální rok 2025. Rozpočet NASA představuje zhruba 0,4 % celkového státního rozpočtu Spojených států, což v kontextu rozpočtu České republiky zhruba odpovídá ročnímu rozpočtu České televize. 

Po většinu posledních dvou tisíciletí se výška postavy obyvatel Země nijak zvlášť neměnila. V uplynulých dvou stovkách let však prošlo lidstvo metamorfózou, jež nemá v historii obdoby. Příslušníci každé další generace jsou vyšší. Uvedený trend platí celosvětově a je jasně patrný ve všech státech u všech etnik. 

Ve srovnání s našimi předky jsme vyrostli asi o 5 %. Jestliže před sto lety měřili muži globálně v průměru 162 cm, dnes jde o 174 cm. Ženy o století dřív dorůstaly průměrně 151 cm, zatímco v současnosti se jedná o 161 cm.   

Evropští dlouháni

Přírůstky ve výšce populací z různých částí planety se liší. Nejvíc za posledních sto let vyrostli Evropané a obyvatelé centrální Asie – asi o 11 cm. Iránci si za stejnou dobu připsali dokonce 16,5 cm. Nejméně „se zvyšovali“ muži v jižní Asii, jen o 5 cm. A zcela na chvostu zůstávají obyvatelé pacifických Marshallových ostrovů, jejichž výška se změnila pouze o 0,5 cm.  

Celkově se rozdíly ve výšce mužů mezi různými populacemi světa zvětšují. Jestliže před sto lety dělilo příslušníky silného pohlaví vysokých a malých etnik asi 8 cm, dnes už jde o 12 cm. V současnosti jsou nejvyšší muži i ženy v Nizozemsku – muži země tulipánů dorůstají v průměru výšky 183,78 centimetrů a ženy 170,36 centimetrů. 

Více než 180 centimetrů dorůstají muži rovnou ve dvacítce zemí – s výjimkou karibské Dominiky jde výhradně o Evropany. Také Evropanky patří mezi nevyšší na světě a konkurovat jim v tomto směru mohou jen ženy z Americké Samoy, Cookových ostrovů, Dominiky a polynéského ostrovního státu Niue. Češi i Češky patří mezi nejvyšší na světě – průměrný Čech měří 181,19 cm (6. místo na světě) a průměrná Češka 167,96 cm (8. místo na světě).

Ženy dorovnávají

Pánové mají před dámami v tělesné výšce náskok doslova „od začátku“. Novorození chlapci měří v průměru o něco víc než děvčata. V prvním půlroce života rostou všechny děti „jako z vody“ a zhruba ve třech letech měří dvakrát víc než při příchodu na svět, ale hoši jsou stále o něco vyšší. V osmi letech se však jejich růst přibrzdí, kdežto holčičky rostou intenzivně ještě zhruba další rok. Proto bývají ve věku kolem 11 let asi o 2 cm vyšší než kluci. 

V té době ovšem i jejich růst začne ubírat na tempu, zatímco u chlapců se naopak zrychluje, takže jsou ve 13 letech už zas o něco vyšší než děvčata. Dívky přestávají růst kolem 16 let, kluci pokračují až do 18 roků, kdy mladé slečny převyšují v průměru o 13 cm. 

Genetický strop

Nizozemci představují nejvyšší národ světa, svůj primát ale už dál neupevňují. Naopak, po 150 letech neustálého zvyšování se v posledních dekádách jejich růst zastavil, přičemž důvody nejsou úplně jasné. Tamní děti netrpí podvýživou a zdravotní péče dosahuje vysoké úrovně. Nizozemci mají pro růst zjevně genetické dispozice, uvedený potenciál se však mohl za půldruhého století vyčerpat a obyvatelé země narazili na svůj genetický strop. 

Někteří vědci jsou ovšem přesvědčeni, že se za stagnací skrývá razantní změna životního stylu. Stejně jako jiné národy ekonomicky vyspělých států konzumují Nizozemci vysokokalorické pokrmy a nápoje. Zároveň vedou sedavý život a trpí nedostatkem pohybu. To vše má za následek obezitu a s tím související civilizační choroby, což s sebou nese i omezení růstu. 

Někteří experti na výživu spojovali růst nizozemské populace se značnou konzumací mléka, jež přitom v posledních letech klesá. Nejde však o nijak dramatický propad: V roce 2000 vypil každý obyvatel západoevropského státu v průměru 63 litry mléka, o deset let později „jen“ 60 litrů. Data z posledních let naznačují, že pokles spotřeby mléka Nizozemci do jisté míry „vyvažují“ zvýšenou konzumací mléčných výrobků.  

Zdravější Evropané

Podobný trend je patrný také u dalších ekonomicky vyspělých zemí. Například obyvatelé USA patřili v 19. století k nejvyšším národům světa, ale ve 20. století o výsadní postavení přišli. Podle odborníků to opět souvisí se změnou stravovacích návyků. Bezmála polovinu peněz na jídlo utratí Američané za potraviny snědené mimo domov. Obvykle tak do jejich žaludků padá tzv. junk food, tedy vysoce kalorická strava chudá na vitaminy a vlákninu. K tomu se připojuje problematická dostupnost zdravotní péče pro významnou část tamní populace a velké rozdíly v ekonomickém zázemí. Vše popsané vedlo k tomu, že byli Evropané ve 20. století zdravější než lidé ve Spojených státech a v růstu je předhonili. Průměrný Američan dnes měří 176,94 cm (47. místo na světě) a průměrná Američanka 163,31 cm (57. místo na světě).

Ještě zamotanější situace panuje v subsaharské Africe, kde průměrná výška mužů i žen od roku 1970 dokonce poklesla, a to navzdory zlepšení zdravotního stavu dětí. Vědci mají pro uvedený paradox dost smutné vysvětlení: Podvyživené děti, jež se podaří zachránit před smrtí hladem, už totiž růstový dluh nedoženou.

Jaký vliv má jídelníček?

Tělesnou výšku ovlivňují dědičnost, výživa a zdravotní stav. Genetické pozadí je v současnosti víceméně stabilní a evolucí se mění jen velmi pomalu. Za poměrně rychlé změny v tělesné výšce, pozorované v posledních dvou staletích, tudíž do značné míry mohou výživa a zdravotní stav, tvořící spojené nádoby. 

Obecně platí, že potraviny živočišného původu jsou na důležité živiny bohatší než potraviny původu rostlinného, a v řadě zemí třetího světa lze jasně rozeznat spojitost mezi tělesnou výškou populace a skladbou jídelníčku. Na Madagaskaru připadá na živočišné bílkoviny necelá desetina celkové energie z potravy a muži tam v průměru měří 165,16 cm. V Botswaně pokrývají proteiny živočišného původu energii přijatou s potravou z 12,5 % a tamní pánové jsou průměrně o 8 cm vyšší než jejich protějšky na Madagaskaru. 

Pozitivní vliv živočišné stravy je patrný rovněž u ekonomicky vyspělých zemí. Například Nizozemsko a Jižní Korea patří mezi státy s vysokou životní úrovní, přesto jsou Nizozemci v průměru o více než 8 cm vyšší. Roli zřejmě hrají konzumované potraviny – obyvatelé první zmíněné země totiž jedí živočišné a rostlinné bílkoviny v poměru 2,16 : 1, zatímco u Korejců jde o 0,69 : 1.

Zdravotní péče hraje prim

Dosáhnout adekvátního přísunu bílkovin, když v jídelníčku převažují potraviny rostlinného původu, není nemožné – ale ani snadné. Chce to správně zkombinovat cereálie, luštěniny a olejniny. Vegetariáni či vegani s tím mohou mít problém, a obzvlášť obtížné je pokrýt takovým režimem nároky na zdravý růst malých dětí. Při zanedbání výživy nebo při nevhodně poskládané veganské dietě může dítě trpět podvýživou i v ekonomicky rozvinuté společnosti. 

Význam zdravotní péče pro růst populace dokládá porovnání Jemenu a Nizozemska: V první uvedené zemi se na ni vynakládá kolem 1 400 dolarů na obyvatele za rok, což představuje 3,7 % hrubého domácího produktu. V Nizozemsku jde o 5 200 dolarů a 9,2 % HDP. Zátěž chorobami je tudíž u Jemenců především v dětském věku významně větší, čemuž odpovídá i jejich růst. Nizozemci jsou v průměru o 13 % vyšší. 

Co na to geny?

O důležitosti životních podmínek, jídelníčku a zdravotní péče svědčí i růst lidí, kteří přesídlili do nového prostředí. Například děti mexických imigrantů narozené v USA přerůstají rodiče mnohem víc než potomci Mexičanů, kteří zůstali ve vlasti. Podobně byl už před druhou světovou válkou pozorován nápadně vyšší vzrůst u dětí, jež se narodily Japoncům přestěhovaným na Havaj. Názorný příklad nabízí také vznik Severní a Jižní Koreje: Zatímco Jihokorejcům přibylo od rozdělení země na tělesné výšce průměrně 3,8 cm, jejich protějškům pouze 0,8 cm.

Neznamená to, že by dědičnost hrála zanedbatelnou roli. Genetici dnes u člověka znají asi 700 vloh, jež se na dispozicích k růstu podílejí, a některým etnikům je dala příroda do vínku zjevně vrchovatou měrou. Například Bosna a Hercegovina patří k nejchudším zemím v Evropě, takže průměrnou výšku tamních mužů 182,47 cm rozhodně nelze přičítat ekonomickému blahobytu a vynikající zdravotní péči. Jídelníček zahrnující živočišné a rostlinné bílkoviny v poměru 0,33 : 1 je dokonce chudší než na Madagaskaru, kde jsou pánové téměř o 20 cm nižší. 

Na první pohled znamená práce v domácím prostředí přežitek z éry před nástupem moderní ekonomiky, ale ve skutečnosti jde o výsledek industrializace. Když se totiž výroba přesunula do továren, stala se z ní masová a mechanizovaná záležitost. Jenomže se záhy ukázalo, že ne každý proces lze upravit tak, aby se dal dělat u pásu. Co tedy výrobci nemohli automatizovat, to zadávali jako rukodělnou činnost. A většinou ji vykonávaly ženy, protože jejich manželé se lopotili v dolech a fabrikách. Například ve Worcesteru zaměstnávala továrna na jehly osm desítek pracovníků, ale více než stovka žen výrobky kompletovala. 

Ještě viditelnější bylo popsané dělení v textilním průmyslu. V Miláně se v roce 1881 věnovalo domácí produkci oděvů 30 tisíc osob: Zejména sešívaly obleky a šaty, přidělávaly krajky, tvarovaly klobouky, odměřovaly konfekční velikosti a vyráběly deštníky, rukavice, kapesníky i jiné doplňky – přičemž většinově zásobovaly síť obchodních domů, kterou v Itálii založili bratři Bocconiovi.

Zůstaňte doma!

Zmíněná paralelní industrializace zároveň posilovala představu, že posláním ženy je vytvářet domov a pečovat o děti, neboť živitelem měl být muž. Daná praxe také podnikatelům dovolovala držet nízké výrobní náklady, protože domácí dělnice byly mizerně placené – a to od kusu, nikoliv od hodiny – a kromě toho si musely samy obstarávat nástroje, tudíž nezvyšovaly investice na vstupu. V případě váznoucí poptávky pak nebyl problém je propustit a celkově vůči nim zaměstnavatel neměl žádné povinnosti.

Přitom se zdá, že v řadě již rozvinutých průmyslových odvětví představovaly hlavní motor rostoucí produktivity: Vedle textilního průmyslu působily také v papírenství, potravinářství, sklářství, a dokonce i v hutnictví, kde vyráběly řetězy a cizelovaly hotové produkty. Ženská práce za průmyslové revoluce bývala často sezonní, obvykle špatně placená a téměř vždy nekvalifikovaná. V řadě zemí byl dívkám odepřen přístup na vznikající střední školy, samozřejmě ve snaze udržet doma co největší pracovní sílu bez kvalifikace.

Čtrnáct hodin denně

Domácí výroba přitom ženám nepřinášela žádné výhody. S udržováním příbytku se dala jen těžko skloubit, neboť ženy musely pracovat mnoho hodin a péče o potomky a domov se přizpůsobovala tomu, aby mohly vydělávat. Do procesu bývaly běžně zapojovány právě děti: Vstávaly ráno, aby zvládly svůj díl před odchodem do školy, a k večeru se k práci vracely. Dělnice v Berlíně, které si pronajímaly šicí stroje, pracovaly dvanáct hodin denně, aby se uživily – a další dvě, aby zaplatily nájem za stroj. Zaměstnavatelé totiž vždy tvrdili, že si jejich ženy z domácnosti pouze přivydělávají „kapesné“.

V posledních desetiletích 19. století se domácí práce proměnila v symbolické bojiště. Konzervativci tvrdili, že ženy nemají pracovat ani doma, zatímco odborové hnutí prosazovalo jejich zapojení do řádného průmyslu. Když potom roku 1906 vznikla v Anglii Národní liga domácích dělnic, paradoxně neprotestovala proti nízkým mzdám či špatným podmínkám: Stavěla se proti návrhu zákona, jenž měl stanovit maximální počet pracovních hodin – ženám by totiž zabránil vydělat si dostatek na živobytí. Nakonec je z domácí otročiny osvobodil trh, neboť zvětšující se sektor služeb potřeboval nové pracovní síly a ženy se ve velkém přesunuly právě tam. 

Tým odborníků americké Dartmouth College, který vedl Antônio Mello, měl nedávno možnost studovat pacienta s velmi vzácnou neurologickou poruchou, která dramaticky narušuje vnímání tváří jiných lidí. Jak uvádí nedávno zveřejněná studie v odborném časopisu Lancet, jde o 58letého muže, který v době výzkumu trpěl asi 2,5 roku tzv. prosopometamorfopsií.

Tváře démonů

Projevy této poruchy, která je známá jen u zhruba sedmi desítek případů za celou moderní historii medicíny, jsou mnohdy až děsivé. Pacienti vnímají tváře lidí velmi zkresleně. Lidé v jejich okolí se jim jeví jako démoni, draci nebo jiná děsivá monstra. Jiné objekty vnímají lidé trpící prosopometamorfopsií obvykle běžným způsobem. 

Muž z Dartmouth College vnímá jako démony pouze tváře živých lidí. Tváře lidí na obrazovce, displeji nebo třeba na fotografiích vidí normálně. Stále poznává známé lidi a je si vědom toho, že jde o nemoc. Z minulosti jsou známé případy, kdy byli lidé s touto poruchou diagnostikováni jako schizofrenici a byli léčeni antipsychotiky. Taková léčba ale pochopitelně nezabírala, protože problém je ve vizuálním systému mozku, což často dále prohlubovalo špatný psychický stav pacientů.

TIP: Záhada vzácného syndromu Alenky v říši divů se možná blíží ke svému rozuzlení

Pokud jde o příčinu prosopometamorfopsie, u zmíněného 58letého pacienta z Dartmouth College vědci a lékaři provedli řadu vyšetření a za nejpravděpodobnější příčinu mužových potíží považují malou lézi, kterou odhalili díky magnetické rezonanci ve svrchní levé části mužova hippokampu. Mohla vzniknout v důsledku dřívějšího úrazu hlavy nebo otravy oxidem uhelnatým, kterými pacient prošel. Přestože jde o extrémně nepříjemnou poruchu, pro odborníky je v jistém úhlu pohledu velmi cenná, protože napovídá, jak lidský mozek vnímá okolí.

Budoucí dělostřelec Alexander Nikolajevič Kibizov (1912 až 2001) pocházel z rolnické rodiny v Severní Osetii nedaleko gruzínských hranic. Po absolvování střední školy vstoupil v létě 1942 do Rudé armády a nejprve sloužil jako pěšák západně od Moskvy, kde utržil zranění. Na jaře následujícího roku se vrátil na frontu, ovšem už jako velitel SU-122 ve 1454. pluku středního samohybného dělostřelectva. V bitvě u Kurska prokázal značnou odvahu i schopnosti, které mu vynesly Řád vlastenecké války 2. stupně. Podruhé se vyznamenal 4. listopadu 1943, kdy jeho pluk spadal do svazku IX. mechanizovaného sboru.

První v Berlíně

Četa Kibizovových samohybek narazila u Kyjeva na ustupující kolonu německých automobilů a rychlou palbou ji zničila, za což Alexander obdržel Řád rudého praporu. Během roku 1944 se starší seržant Kibizov zapojil do bitev na západní Ukrajině mezi Kyjevem a řekou Bug. V březnu 1945 se pluk přesunul na sever do Pomořanska, aby v polovině následujícího měsíce bojoval na Seelowských výšinách jen pár desítek kilometrů od Berlína. Nyní byl Alexander velitelem samohybky typu SU-100 a jeho regiment spadal pod 1. gardovou tankovou armádu.

Kibizovův oddíl tvořil předvoj pluku, takže se lovec panzerů dostával do častých přestřelek s nepřítelem a jen za 16.–17. dubna zlikvidoval pět obrněnců i tři postavení protitankových děl. Vrcholný okamžik Kibizovovy kariéry nadešel 22. dubna 1945, kdy ve své samohybce jako jeden z prvních příslušníků Rudé armády pronikl do metropole třetí říše. Naposledy se dostal do boje severně od městské části Karlshorst a podpůrnou palbou se podílel na krytí pěchoty překračující Sprévu při postupu do Berlína. 

Na konci války čítalo Kibizovovo konto 24 zničených tanků (z toho údajně pět tigerů a tři panthery), 62 automobilů a 28 děl, čímž se stal nejúspěšnějším „samohybkovým“ esem Rudé armády. Za své výkony při bojích mezi Vislou a Odrou obdržel 31. května 1945 Leninův řád a Zlatou hvězdu hrdiny SSSR. Po odchodu z armády žil v lázeňském městě Kislovodsk, kde řídil sanatorium až do svého odchodu do penze v roce 1980. Poslední roky svého života strávil v rodné Severní Osetii.

Zhouba téček

Jedním z nejslavnějších es mezi veliteli německých samohybných děl se stal Bodo Spranz (1920–2007), jehož křestní jméno se někdy omylem píše jako Otto. Rodáka z Nordhausenu povolali v roce 1938 k základnímu vojenskému výcviku a zařadili k artilerii. Při útoku na Polsko sloužil ve 12. dělostřeleckém pluku. Úspěšně prošel důstojnickou školou v Jüteborgu a v šarži poručíka se zúčastnil invaze do Francie.

Po porážce země galského kohouta absolvoval Spranz přeškolení na samohybná děla StuG III a coby velitel čety v jejich 185. praporu se podílel na operaci Barbarossa. Právě na východní frontě se zařadil mezi legendy. Na podzim 1943 se dočkal povýšení na kapitána i udělení Rytířského kříže, a to za zničení padesátky sovětských obrněnců. Osvědčil se také jako schopný velitel a jeho rota na přelomu srpna a září téhož roku vyřadila 61 strojů. Při tuhých střetech s lavinami T-34 likvidoval Spranz jeden tank za druhým a do 17. září 1943 navýšil skóre své osádky na 76, přičemž čtyři vozidla zničil palbou z bezprostřední blízkosti. O tom, že se boji nevyhýbal, svědčí i další fakt – téhož dne utrpěl své už deváté zranění.

Z vojáka ředitelem muzea

V následujícím roce sloužil Spranz u 237. brigády samohybných děl a ve škole pro důstojníky tohoto typu zbraně v Magdeburgu. Poslední válečný rok jej zastihl v Guderianově štábu a před kapitulací pracoval jako pobočník generála Walthera Wencka. Během války byl dekorován mnoha vysokými vyznamenáními včetně dubové ratolesti k Rytířskému kříži. Do amerického zajetí padl Spranz v noci na 7. května 1945 a po propuštění začal nový život, který by u tankového esa čekal málokdo.

Jako humanitně založený člověk se totiž pustil do vědecké kariéry a současně si doplňoval vzdělání. Navštěvoval uměleckou akademii v Brémách a od roku 1951 pracoval v tamním etnologickém muzeu. Na univerzitě v Hamburku vystudoval etnologii, historii a folkloristiku. Stal se šéfem muzea ve Freiburgu, publikoval a přednášel. Ředitelský post opustil po dvou dekádách teprve roku 1984, i poté zůstal vědecky činný a zaměřoval se mimo jiné na kultury předkolumbovské Ameriky.

Už dlouho víme, že galaxie během historie vesmíru rostou především díky splývání s jinými galaxiemi. Z nedávného výzkumu početného mezinárodního týmu odborníků ale vyplývá, že k tomu docházelo ještě dřív, než jsme si mysleli – velmi krátce po velkém třesku. Potvrzuje to i nedávné pozorování Webbova dalekohledu.

Kit Boyett z australského výzkumného centra ASTRO 3D Melbournské univerzity a jeho spolupracovníci prozkoumali v nevídaném detailu splývající galaxie, které pozorujeme ve vesmíru starém jen 510 milionů let. Výzkum Boyettova týmu nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy.

Cenný úlovek Webbova dalekohledu

„Díky pozorováním Webbova dalekohledu jsme zjistili, že dotyčná galaxie, která vzniká splýváním menších galaxií, je asi desetkrát hmotnější než ostatní galaxie, pozorované v takto mladém vesmíru,“ uvádí Boyett. „Toto splývání v podobě, v jaké ho pozorujeme, navíc ještě není není u konce. Jde o nejvzdálenější případ splývání galaxií, jaký známe.“

Pozorování Kita Boyetta a jeho kolegů naznačuje, že navzdory původním představám se nejen galaxie, ale také hvězdy na počátku vesmíru vyvíjely rychleji. Jde o další ze zásadních zjištění, za která vděčíme nedávno zprovozněnému Vesmírnému dalekohledu Jamese Webba. Hubbleův dalekohled by uvedenou galaxii viděl jen jako vzdálený a nezřetelný bod.

„S Webbovým dalekohledem vidíme více objektů v raném vesmíru, než jsme čekali a tyto objekty jsou zároveň hmotnější, než jsme předpokládali,“ přiznává Boyett. „Nemusí to nutně znamenat, že je celá naše kosmologie chybná, ale naše chápání evoluce galaxií nejspíš ano, protože pozorování se do značné míry rozcházejí s našimi dosavadními modely.“

Teenageři, objektivně vzato, zapáchají. Vědci už dlouhou dobu vědí, že za jejich specifický odér mohou hormonální změny, které doprovázejí pubertu. Hormony aktivují potní žlázy a společně s působením unikátní „pubertální“ kožní mikroflóry vzniká charakteristický zápach.

Až doposud se ale nebylo úplně jasné, jaké je chemické složení tohoto typického pubertálního zápachu. S odpovědí nyní přichází německý výzkumný tým, který vedla Helen Loosová z Friedrich-Alexander-Universität Erlangen-Nürnberg. Jako první porovnali chemické složení pachu teenagerů a batolat. Výsledky výzkumu v těchto dnech publikoval odborný časopis Communications Chemistry.

Vůně puberty

Loosová s kolegy zařadili do výzkumu 18 kojenců a batolat do věku 3 let a spolu s nimi i 18 teenagerů ve věku 14 až 18 let. Každý z účastníků experimentu se vyspal v připraveném bavlněném tričku se speciálními podpažními vložkami, které posloužily k absorpci pachů. Kromě toho museli účastníci experimentu po dobu 48 hodin dodržet striktní požadavky na hygienu a stravování, především se vyvarovat parfémované kosmetiky a silně kořeněných jídel.

Vědci druhý den ráno odebrali absorpční vložky a pečlivě je analyzovali s využitím řady pokročilých analytických metod, včetně plynové chromatografie a hmotnostní spektrometrie. Na základě získaných dat mohli rozložit tělní pach teenagerů a batolat do 42 různých chemických látek, z nichž některé byly pro vědu neznámé.

TIP: Máte problém s podpažím? Možná by pomohla transplantace bakterií

Ukázalo se, že pokud jde o chemické složení, jsou si pachy teenagerů a batolat vlastně velmi podobné. Zásadně se ale liší v tom, v jakém množství jsou v nich jednotlivé látky zastoupené. Ve vůni kojenců převažoval například α-isomethylionon, což je látka připomínající vůni fialek. Naproti tomu v pachu teenagerů bylo velké množství kyseliny 4-ethyloktanátové, která se podobá odéru koz. 

Kromě toho byly výhradně u teenagerů objeveny i dvě složité steroidní sloučeniny, jejichž „vůně“ připomíná pot, moč, pižmo a santalové dřevo. Jedním ze zásadních závěrů studie je teorie, že hlavním důvodem, proč kojenci voní lépe než dospívající, je absence těchto konkrétních steroidních sloučenin.