V mládí patřila Kateřina Aragonská k největším kráskám své doby. Do dějin se zapsala především jako první ze šesti manželek krále Jindřicha VIII. A prožila s ním relativně harmonicky více než dvacet let manželství. Až na ten konec. Vše se ale mohlo odehrávat jinak… 

Prestižní rodina 

Kateřina Aragonská přišla na svět jako nejmladší dcera výjimečných rodičů. Její matkou byla královna Isabela Kastilská a otcem král Ferdinand Aragonský. Tato „katolická Veličenstva“ sjednotila Španělsko a udělala z něj velmoc. Na jejich dvoře vyrůstala dívenka spolu se čtyřmi sourozenci s vědomím, že i ona je výjimečná. Už jako tříletou ji rodiče zasnoubili s Arturem, princem waleským, prvorozeným synem a následníkem anglického krále Jindřicha VII. Manželství uzavřené v roce 1501 mělo zlepšit vztahy dosavadních rivalů Anglie a Španělska. 

Obě strany do něj vkládaly mnoho nadějí, trvalo však pouze několik měsíců. Krátce po svatbě totiž oba mladí manželé těžce onemocněli horečnatým onemocněním, nazývaným hemoragickou horečkou. Kateřina se po delší době vyléčila. Její manžel, údajně trpící také tuberkulózou, nemoci podlehl. Dívka se tak stala v šestnácti letech vdovou. Ocitla se v cizí zemi v nezáviděníhodné situaci. 

Druhá svatba 

Řešení se ale našlo. Bylo dohodnuto, že se Kateřina provdá za mladšího Arturova bratra a nyní následníka trůnu Jindřicha, kterému původně naplánovali církevní dráhu. Mělo to ale háček – vlastně dva. Především Jindřichovi bylo teprve lehce přes deset let. Dále museli zařídit snoubencům papežský dispens, protože se sňatkem s Arturem stala Kateřina Jindřichovou příbuznou prvního stupně. To byl tehdy pro církev problém. Kateřina ale uvedla, že manželství nebylo naplněno, tudíž že je stále panna. A tak nakonec papež se sňatkem souhlasil. Na tomto tvrzení Kateřina trvala celý život, přestože později, když se mu to hodilo, tuto skutečnost Jindřich zpochybňoval. 

Čekání na ženicha 

Kateřina tedy zůstávala v Anglii a čekalo se, až Jindřich „doroste“. Mezitím ale pomalu ztrácela na hodnotě. V roce 1504 totiž zemřela Kateřinina matka Isabela Kastilská. Jindřichově otci se už nezdála být dívka tak skvělou partií, a dokonce to vypadalo, že ze svatby sejde. Anglický panovník začal spekulovat, zda by se nenašla pro syna vhodnější nevěsta. Chtěl zasnoubení zrušit. Především uvažoval o spojení s rodem Habsburků, jejichž hvězda stoupala. 

Když pak sám ovdověl, přemýšlel i o sňatku s Kateřininou sestrou Johanou, nehledě na to, že se jí kvůli duševnímu stavu přezdívalo Šílená. Ale stala se po smrti matky španělskou královnou. A jednu dobu prý na jeho sňatkovém seznamu figurovala i sama Kateřina. 

Snoubence budoucího krále se v Anglii zatím moc dobře nevedlo. Spekulace kolem sňatku ji musely velice ponižovat, navíc Jindřich VII. jí poskytoval směšně nízkou částku na domácnost, takže musela žebrat u svého otce Ferdinanda Aragonského o peníze pro služebnictvo, na šaty i jídlo. Už ztrácela naději, že se svatba uskuteční. Uvažovala dokonce o návratu do Španělska, kde by se uchýlila do kláštera. Když tu náhle po krátké nemoci v dubnu 1509 král Jindřich VII. zemřel. 

Sňatek z lásky? 

Ani ne osmnáctiletý Jindřich získává otcovu korunu a začíná vládnout jako Jindřich VIII. Nový panovník cítil povinnost se s Kateřinou oženit, což také šest týdnů po nástupu na trůn 11. června 1509 učinil. Novomanželé pak byli spolu korunováni ve Westminsterském opatství. Vlastně to mladý král nebral jen jako povinnost. Tradovalo se, že Kateřinu platonicky miloval od doby, co přijela do Anglie jako snoubenka bratra Artura. Ano – byl mezi nimi šestiletý rozdíl, ale Kateřina, nyní čtyřiadvacetiletá, byla opravdu krásná. Navíc to byla laskavá, empatická a vzdělaná žena. Kromě španělštiny a angličtiny ovládala i francouzštinu, vlámštinu a latinu. Oplývala i diplomatickými schopnostmi. Díky své ctnosti a skromnosti pro Jindřicha představovala ztělesnění ideální manželky. 

Dnes je pro nás těžko uvěřitelné, že Kateřina s Jindřichem tvořili krásný pár. V té době nevypadal Jindřich vůbec tak odpudivě, jak ho známe z pozdějších portrétů Hanse Holbeina. Dokonce ho současníci označovali za nejkrásnějšího muže své doby. Ani náhodou nepřipomínal ten pozdější odpudivý kolos mající v pase 145 centimetrů. V době sňatku to byl vzdělaný a pohledný mladý muž všestranných zájmů. 

Tolerantní manželka 

Konečně se tedy po letech utrpení a ponižování usmálo na Kateřinu štěstí. První léta manželství prožili skutečně harmonicky. Jindřich Kateřinu obdivoval a vážil si jí, neboť byla mírná, laskavá a velkorysá. Hrdě se přenášela přes aférky, které si Jindřich neodpustil s jejími dvorními dámami. Bylo to většinou v době, kdy čekala potomka. A těhotná byla dost často. Prodělala několik potratů, porodila několik mrtvých dětí. Jiné se dožily jen několika dní. Z toho třikrát šlo o syny, po nichž Jindřich tak toužil! Dospělosti se tak dožila jediná dcera Marie, pozdější anglická královna Marie I. Tudorovna, narozená v roce 1516. 

Právě Kateřinina neschopnost porodit králi mužského dědice začala narušovat jinak poklidné manželství. Dřívější milenky přestaly krále po čase zajímat a poté, co je provdal, zmizely ze scény. Nová dvorní dáma Anna Boleynová se ale rozhodla, že se nestane královou metresou. Požadovala legitimní sňatek. Přijímala královo dvoření, ale odmítala jakékoli intimity. Tehdy Jindřich ztratil hlavu. Začal si uvědomovat věkový rozdíl i to, že Kateřinina plodnost se chýlí ke konci a syna už mu neporodí. Proto se rozhodl, že se dříve tolik milované manželky zbaví. Požádal papeže o zrušení manželství. A narazil. Papež ho odmítl. 

Důvody rozvodu 

Jindřich VIII. tedy začal tvrdit, že když si Kateřinu bral, nebyla již pannou. To by ovšem znamenalo, že její první manželství s jeho bratrem Arturem bylo naplněno a druhé manželství je tedy neplatné. Jindřich doufal, že mírná Kateřina se nebude bránit odchodu do kláštera. Že mu dá svobodu. Ona se ale rozhodla bojovat za zachování svého manželství a jeho právoplatnost. Byla touto situací raněná a ponížená. Musela čelit dlouhému křížovému výslechu u dvora, v němž se řešily intimní detaily jejího prvního manželství. Měla na své straně nejen papeže, ale i některé evropské panovníky. Také obyvatelstvo Anglie stálo na její straně. Nebylo jí to nic platné. Jindřich se už rozhodl! Poslal Kateřinu do vyhnanství a její komnaty přidělil Anně Boleynové. Jedinou dceru Marii prohlásil za bastarda a zbavil ji nároku na nástupnictví. 

Legitimizace 

S už těhotnou Annou Boleynovou se Jindřich oženil. Zároveň přesvědčil anglický parlament, aby jeho manželství s Kateřinou Aragonskou prohlásil za neplatné. Tím byl jeho nový sňatek legitimizován. Jenže zašel ještě dál: rozhodl se zcela odtrhnout od Říma, protože papež i nadále jeho první manželství odmítal anulovat. Vznikla nová anglikánská církev, do jejíhož čela se postavil sám Jindřich VIII. Brzy ale hvězda Anny Boleynové pohasla. Chovala se příliš temperamentně a ambiciózně, pravý opak poddajné Kateřiny. To, co na ní Jindřichovi na počátku imponovalo, mu velmi brzy začalo vadit. Brzy se jí nasytil. Navíc se ani jí nepodařilo postarat o následníka trůnu. A tak musela odejít ze scény. A jak známo dost krutým způsobem – na popraviště. Jindřich s ní neměl slitování… 

TIP: Mladý vlk z Yorku: Eduard IV. zůstal ve válkách růží neporažen

A Kateřina? Ta ve vyhnanství chřadla a v lednu 1536 zemřela. Bylo jí pouhých padesát let. Původně se hovořilo o otravě. Podle současných lékařů ale podlehla rakovině, kterou lidé v té době příliš neznali. Jistě se na jejím zdraví podepsal boj o zachování manželství a práva její dcery Marie. Král Jindřich VIII. si mohl oddechnout. Přece jen ho tížilo svědomí a Kateřinu kdysi upřímně miloval…

Modří veleobři spektrální třídy B jsou nesmírně zářivé a žhavě hvězdy. Tato modrá monstra jsou nejméně 10 000krát zářivější a 2-5krát žhavější než naše Slunce. Zároveň jde o velmi velké a také masivní hvězdy, jejichž hmotnost se pohybuje kolem 16 až 40 sluncí. Příkladem může být Rigel, nejjasnější hvězda souhvězdí Orionu nebo Deneb, nejjasnější hvězda souhvězdí Labutě.

Podle klasických modelů evoluce hvězd by takovéto hvězdy měly být ve vesmíru kolem nás velice vzácné. Přesto se vyskytují až podezřele často. Jak je to možné? Nápovědou pro vědce bylo, že se většina modrých veleobrů vyskytuje ve vesmíru osamoceně, bez rozlišitelného hvězdného partnera. To je velmi zvláštní, protože mohutné hvězdy ve vesmíru obvykle vznikají ve dvojhvězdách. Původ modrých veleobrů byl kvůli tomu pro vědce záhadou.

Zrození modrých veleobrů

Mezinárodní tým astronomů, v jehož čele stála Athira Menonová ze španělského Astrofyzikálního institutu Kanárských ostrovů, nabízí pozoruhodnou odpověď. Modří veleobři podle vědců nevznikají obvyklým způsobem, ale splynutím masivních dvojhvězd. Závěry výzkumu nedávno uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Menonová s kolegy detailně simulovala splývaní hvězd ve dvojhvězdách a současně analyzovala 59 raných modrých veleobrů spektrální třídy B ve Velkém Magellanově oblaku, známé trpasličí galaxii v blízkosti Mléčné dráhy. Dospěli k tomu, že modří veleobři vznikají splynutím červených obrů s menšími hvězdnými společníky.

Navíc se ukázalo, že charakteristiky modrých veleobrů, které odpovídají simulovaným splynutím dvojhvězd, jsou ve skutečnosti u těchto hvězd velmi časté. Vypadá to, že většina modrých veleobrů vzniká právě tímto způsobem. Pro astrofyziky je to velmi slibný posun v řešení letitého problému. Teď přijde na řadu výzkum toho, jak modří veleobři explodují a co po nich vlastně ve vesmíru zbude.

Samičky chameleona Jacksonova (zvaného též třírohý, Chamaeleo jacksonii) rohy nemají vůbec, případně jsou velmi nevýrazné. Samci se bez nich ale neobejdou a využívají hrozivě vyhlížející výrůstky při vzájemných soubojích. Chameleoni Jacksonovi jsou totiž teritoriální a své území si důrazně brání. K podobným soubojům dochází i v případě, že dva nápadníci mají zájem o stejnou samičku.

Na začátku střetu se k sobě nepřátelé natočí bokem, nafouknou tělo, stočí ocasy a změní barvy do intenzivnějších odstínů. Také otevřou ústa, aby ukázali výrazné barvy uvnitř. Syčí na sebe a vyrážejí hlavami dopředu.

Často dojde k tomu, že už v této fázi submisivní z dvojice ustoupí, snaží se ukrýt, ztuhne, nebo uteče. Jestliže ale dojde ke skutečnému střetu, použijí bojovníci svoje rohy, jimiž se snaží sestrčit jeden druhého z větve dolů. Následky těchto útoků nebývají fatální, ale často končívají zraněním některého nebo obou zápolících.

Během první servisní mise v prosinci 1993 dostal Hubbleův dalekohled nové panely slunečních baterií. Dodávaly mu energii devět roků, než je v březnu 2002 nahradily modernější verze. Po více než osmi letech na oběžné dráze se staré panely vrátily na Zemi a poskytly nám úžasnou zprávu o vesmírném prostředí: Vědci na ploše 41 m² napočítali 80 tisíc zásahů od úlomků kosmického smetí! Drtivá většina byla mikroskopická, ale 173 „průstřelů“ se probilo skrz, přičemž největší měřil 8 mm – takovým otvorem snadno prostrčíte tužku.

Malé, ale početné

V listopadu 2022 detekovala americká síť US Space Surveillance Network na oběžných drahách 25 857 objektů větších než 10 centimetrů, z toho 5 465 aktivních družic. Dále šlo zhruba o milion objektů měřících více než jeden centimetr a neuvěřitelných 130 milionů přesahujících tři milimetry. Úhrnná hmotnost kosmického smetí naopak činí asi jen 7 000 tun, což by nestačilo ani na stavbu Eiffelovy věže.

Problém však spočívá jinde, přesněji řečeno jich existuje hned několik. Jednak se kosmické smetí špatně sleduje, s výjimkou rozměrných kusů, jako jsou vysloužilé družice, horní stupně raket, části adaptérů apod. Představme si například těleso o velikosti pětikoruny: Pokud se ke sledovacímu radaru natočí rubem nebo lícem, tedy celou plochou, dokáže ji zařízení snadno zaznamenat – zatímco při natočení hranou se ocitne mimo jeho detekční možnosti. Naše hypotetická mince na orbitě samozřejmě rychleji či pomaleji rotuje, a její zachycení tak často představuje dílo náhody.

Navíc všechny státy, které objekty na oběžné dráze monitorují, sice disponují několika přehledovými radary, ale sledování neprobíhá nepřetržitě. Zjednodušeně řečeno se radar s naší smyšlenou pětikorunou rozloučí někde nad východem USA, mince obletí planetu a další radar ji téměř o půldruhé hodiny později zaznamená nad západním pobřežím – bude-li k němu správně natočená. Z výše uvedeného přehledu však jasně plyne, že pětikoruna není na oběžné dráze sama: Létá jich tam víc, pohybují se blízko sebe, a velmi špatně se tak po jednom obletu Země navzájem odlišují.

Nevyzpytatelné dráhy

Dostáváme se tím k dalšímu problému, a sice ke špatně predikovatelné oběžné dráze kosmických těles. Země nepředstavuje dokonalou kouli, ale „bramboroid“, navíc s nepravidelným rozložením hmoty. Družice pohybující se na základě fyzikálních zákonů tudíž odchylky ve tvaru planety a působení gravitace citlivě vnímají. Připočíst musíme také zbytkovou atmosféru, neboť ani tisíce kilometrů od Země nepanuje dokonalé vakuum. Zbytková atmosféra se liší v závislosti na zeměpisné šířce, denní či noční době, ročním období, gravitaci Měsíce, přílivu a odlivu a rovněž podle sluneční aktivity, přičemž naši pětikorunu brzdí někdy více, někdy méně. Zároveň samozřejmě záleží na orientaci mince a na materiálu, z něhož je vyrobena.

Popsané externí vlivy na oběžnou dráhu tělesa si můžeme ukázat na čínské kosmické stanici Tiangong 1 (Tchien-kung), vypuštěné v září 2011. O pět let později ztratilo řídicí středisko s komplexem o hmotnosti 8,5 tuny spojení a dále šlo o neovladatelné těleso. Za den stanice klesala směrem k hustým vrstvám atmosféry o 100–600 metrů, a protože Zemi obletěla denně šestnáctkrát, na jednom oběhu se k ní přiblížila průměrně o 6–40 metrů. Je-li tedy atmosféra hodně „načechraná“, může naše pětikoruna na jednom obletu změnit dráhu až o 40 metrů. A pokud se na několik oběhů z dohledu radarů „ztratí“, dosáhne odchylka i stovek metrů. Mince se tak po nějakém čase špatně ztotožňuje. K představě o trajektorii letu ji přitom musíme chvíli sledovat, jinak nezjistíme vektor pohybu ani rychlost. A stále platí, že nemluvíme o jedné pětikoruně – nýbrž o plné hrsti drobných, vyhozených na oběžnou dráhu.

Vražedná rychlost

Co se týká procentuálního zastoupení objektů pohybujících se nad našimi hlavami, jedná se v 7 % případů o aktivní družice a z 22 % o družice neaktivní, 17 % představují části raket, 13 % podpůrné prvky jako kryty, nosníky či nádrže a 41 % připadá na UFO – přičemž samozřejmě nemáme na mysli létající talíře se zelenými mužíčky, ale skutečné neidentifikované létající objekty neboli unidentified flying objects. 

Před dvěma dekádami bylo složité rozlišit tělesa pod 10 cm, zatímco dnes nemáme potíže ani s centimetrovými. Zároveň však nedokážeme zpětně, třeba i po desítkách let, určit původ některých kusů kosmického smetí. Často se jedná o úlomky z různých výbuchů či selhání. Největší nebezpečí ovšem nepředstavuje velikost, nýbrž rychlost. Každá družice se totiž pohybuje nejméně první kosmickou rychlostí čili 7,8 km/s, tudíž s sebou i několikagramový úlomek laku nese energii ručního granátu. V konečném důsledku samozřejmě záleží na vzájemné rychlosti obou těles, úhlu střetu, materiálu apod.

Například některé raketové motory na tuhá paliva produkují obrovské množství nepatrných částeček. Jednu z pracovních látek totiž představuje práškový hliník, který při hoření zoxiduje a vytvoří nespočetné miliardy prachových zrníček, jež pak trvale dopadají na ostatní tělesa a „rozežírají“ jejich povrch. Pochopitelně ho nedokážou prorazit, ale nesmazatelnou stopu na něm zanechávají – jak dokazují vzorky z družic, které astronauti přivezli z vesmíru. Uvádí se, že plášť stanice Mir byl po patnácti letech v kosmu narušený zhruba ze 40 %, což samozřejmě znamená snížení konstrukční pevnosti komplexu i další nepříjemné důsledky.

Družice proto dostávají speciální štíty, jež omezují jejich opotřebení mikročásticemi. Největšímu nebezpečí pak čelí kosmonauti pracující ve vnějším prostoru, mimo bezpečí paluby. I malá šupinka laku pro ně může představovat fatální riziko, jelikož skafandr sestává povětšinou z měkkých částí, aby se v něm dotyčný mohl pohybovat – a k jejich proražení či protržení může pochopitelně dojít relativně snadno.

Mezi takové snílky patřil první československý prezident Tomáš Masaryk. V roce 1901 vystoupil se svým projevem na 8. Mezinárodním protialkoholním sjezdu ve Vídni. Tam se veřejně přihlásil nejen k abstinenci samotné, ale i k organizovanému protialkoholnímu hnutí. Ve svém spise „Sebevražda“ se zabýval právě škodlivými vlivy ethanolu. Vystihl vztah mezi alkoholem a pohlavní promiskuitou pádnou větou: „Kde Bakchus topí, za kamny sedí Venuše.“ 

Do boje

Leč Masaryk ve svých snahách o ostřízlivění národa neuspěl. Dalo by se však říci, že si z toho starý profesor vzal ponaučení, že do budoucna by měl své úsilí věnovat daleko střízlivějším projektům, a začal svůj mnohem úspěšnější boj za nezávislost Československa. Stejně jako na mnoho dalších Masarykových myšlenek, také na jeho ideu abstinence navázali jiní. 

Boj proti alkoholismu neboli slovy profesora sociologie Břetislava Fousky boj proti všeobecnému, hromadnému, dennímu zvykovému pití alkoholu v národě se všemi jeho většími či menšími zdravotními, sociálními a kulturními následky, také dostalo organizovanou formu. Po celé zemi vznikaly nejrůznější uskupení bojující proti démonovi alkoholu.

Hlavní vůdčí silou svazu byla intelektuální elita v čele s profesorem Fouskou, která místo opíjení se samohonkou pofidérního původu i kvality bez odpočinku bojovala za naprostou abstinenci celého národa. Svaz byl mimořádně aktivní, pomocí besed, přednášek, výstav a hlavně stovek publikací informoval širokou veřejnost o škodlivosti opilectví. Stejně jako mnoho dalších revolučních myšlenek v naší historii idea abstinence přišla a zase odešla. 

Největší rozmach zažila v období první republiky, hrůzy světových válek však touze po střízlivosti nepřály. Spíše naopak. Definitivní konec Československého abstinentního svazu (ČSAS) přineslo potom období normalizace, kdy ještě stoupla průměrná spotřeba alkoholu v Česku a hnutí za ostřízlivění národa se definitivně rozpadlo.

Říční delfíni představují vyhraněnou ekologickou skupinu kytovců. Většina z nich je dnes kriticky ohrožena. Žijí v mohutných říčních tocích a navzdory podobnému vzhledu si navzájem nejsou blízce příbuzní. Představují evoluční pohrobky různých skupin kytovců, které v minulosti obývaly Zemi.

Aldo Benites-Palomino z Curyšské univerzity a jeho kolegové nedávno popsali nový druh říčního delfína, jehož fosilie objevila výprava paleontologů, která v roce 2018 prozkoumala 300 kilometrů peruánské části toku řeky Rio Napo. Jde o lebku a fragment další lebky. Popis delfína nedávno zveřejnil odborný časopis Science Advances.

Největší říční delfín

Nově objevený delfín nese jméno Pebanista yacuruna podle dávného amazonského biotopu Pebas a kečuánského výrazu yacuruna, který označuje mýtické vodní stvoření z peruánské Amazonie. Pebanista žil před 16,5 miliony let v období miocénu a na délku měřil 3-3,5 metru, což z něj dělá největšího známého říčního delfína historie.

„Peruánská Amazonie tehdy vypadala úplně jinak,“ vysvětluje Benites-Palomino. „Většina byla pokrytá rozsáhlým systémem jezer a bažin zvaným Pebas, který byl mozaikou vodních, mokřadních a suchozemských ekosystémů.“ Vědci původně předpokládali, že pebanista byl blízkým příbuzným dnešních říčních delfínů v Amazonii. Ukazuje se ale, že mu jsou příbuznější dnešní říční delfíni z jižní Asie.

Pebanista patřil k posledním výhonkům třetihorní skupiny delfínů Platanistoidea, která obývala oceány před od doby před 24 miliony let. Když se krajina Pebas začala měnit do podoby moderní Amazonie, došlo zřejmě k tomu, že mizela kořist, kterou se pebanista živil. To podle vědců vedlo k jeho nevyhnutelnému konci.

Spát pět hodin denně nepředstavuje podle všeho ideální stav, alespoň pokud patříte mezi drtivou většinu populace. Přes den se v mozku hromadí látka zvaná adenosin, jejíž množství určuje, jak moc se nám chce spát. V ideálním případě ji každou noc odbouráme a začínáme takříkajíc s čistým mozkem – odpočatí. Dalo by se tedy předpokládat, že pokud se adenosin hromadí dlouhodobě, načež se vyspíme dost na to, abychom jej odbourali, mělo by být vše v pořádku. Jenže výzkum naznačuje něco jiného.

Studie u zvířat ukazují nepříznivý vliv nedostatku spánku na zdraví mozku, pravděpodobně v důsledku zvýšení oxidativního stresu a zánětlivých faktorů. Nevíme, zda se stejný mechanismus uplatňuje i u lidí – víme ovšem, že několikadenní nedostatečný noční odpočinek zásadně ovlivní kognitivní funkce a situaci nespraví ani „dospání“. Pokud málo spíme, jednoduše nám to hůř myslí, a podle všeho uvedené efekty vyrovnáním spánkového dluhu jen tak nezmizí. 

Každý z nás potřebuje pro maximální výkonnost jinak dlouhý noční „relax“, a navíc není spánek jako spánek – na kvalitě záleží možná mnohem víc než na celkovém čase stráveném v posteli. 

Za Zeptej se vědce odpovídá RNDr. Adam Obr, Ph.D., Ústav hematologie a krevní transfuze, Praha

Než Japonsko náletem na Pearl Harbor vstoupilo do druhé světové války, námořnictvo nemělo dokončenou žádnou modernější bitevní loď. Nagato a Mucu nesly prestižní titul 1. divize bitevních lodí už 20 let a do povědomí národa vstoupily jako nepostradatelný symbol. Ačkoli tedy Tokio mělo v obrněncích mimořádně výkonný zbraňový systém, z politických důvodů neriskovalo možnou ztrátu a v prvních měsících války Nagato a Mucu kotvily v Hirošimské zátoce. Jedinou výjimku představoval šestidenní „výlet“ k Boninským ostrovům, odkud v roli čestné gardy doprovodily domů svaz letadlových lodí vracející se od Pearl Harboru.

Image

Čtěte také

Bitevní lodi Nagato a Mucu (1): Esa v rukávech osmičkové strategie

Na nečinnosti se nic nezměnilo, ani když vstoupily do služby superbitevní lodě Jamato a později Musaši. Na jaře 1942 Nagato prošla běžnou údržbou, zatímco Mucu velitelství degradovalo na remorkér, když na moře odvlekla starý křižník Niššin jako cvičný terč. Nagato a Mucu nedostaly bojovou příležitost, ani když v červnu 1942 zuřila bitva u Midway. Plavily se totiž v hlavním svazu, jenže bojů se zúčastnil jen předsunutý svaz letadlových lodí. Nakonec se velké vnitřní prostory a dobře vybavené nemocnice aspoň hodily pro zraněné trosečníky z potopených lodí.

Čtvero granátů

Bitva u Midway znamenala přelom ve válce. Americké námořnictvo zvítězilo, „srovnalo krok“ a japonskému velení nezbylo než utrpěné ztráty nahradit. Jedenáctého srpna 1942, tedy dva dny po americké invazi na ostrov Guadalcanal, z Jokosuky vyplula Mucu s šesti křižníky na podporu námořních operací v jižním Tichomoří. Dorazila včas, aby se zúčastnila bitvy u východních Šalamounových ostrovů, byť opět v podpůrném svazu. Během střetu vypálila jenom čtyři granáty po amerických průzkumných letounech a tím její účast v šestiměsíčním zápase o Guadalcanal prakticky skončila. Proč? 

Nedostatek pohonných hmot na frontových základnách poněkud „žravou“ Mucu uzemnil na atolu Truk a z jejích nádrží se dokonce odčerpala část topného oleje pro jiná plavidla. V lednu 1943 se Mucu vrátila do Japonska a velení plánovalo její nasazení v oblasti Kurilských ostrovů. Jenže i z toho nakonec sešlo a Mucu dál kotvila v Haširadžimské zátoce. A právě tam došlo ke katastrofě.

Sabotáž, nebo šlendrián? 

Osmého června explodoval muniční sklad dělové věže č. 3. Výbuch utrhl celou záď a mohutná bitevní loď se v několika minutách potopila. Námořníci z nedaleko kotvící bitevní lodě Fusó s posádkami dvou křižníků a dvou torpédoborců sice okamžitě zahájili záchranné práce, avšak dokázali pomoci jen 353 z 1 474 mužů přítomných na Mucu. Havárie měla přímý dopad také na námořní letectvo, protože při ní zahynula rovná stovka pilotů, kteří byli na Mucu na návštěvě. 

Protože se jednalo o ztrátu národního symbolu, komise vedená admirálem Koičim Šiozawou zahájila pečlivé vyšetřování. Po vyloučení možnosti útoku americké ponorky padlo podezření na sabotáž a také na zvláštní protiletadlové granáty sanšiki-dan (rozmetávaly kovové částice hořící teplotou 3 000 °C), které před několika lety v důsledku nesprávného skladování způsobily zkázu muničního skladu v provincii Sagami. Žádnou vyšetřovací verzi se ale nepodařilo prokázat.

Podstatně lépe se úřadům zdařila snaha katastrofu ututlat. Příbuzní dostali zprávu o smrti blízkých postupně, s odstupem několika měsíců, a přeživší námořníci se dočkali nejdřív přísné izolace a potom převelení na frontu. Asi polovina z nich zahynula v létě 1944 při obraně ostrova Saipan, ti šťastnější se ve strážní jednotce na atolu Truk dočkali konce války.

Poslední mohykán 

Nagato zůstala v domácích vodách až do srpna 1943 a teprve pak odplula na Truk jako součást nesourodého svazu, jehož jádro tvořila s bitevními loděmi Jamato a Fusó. Už za několik dní formace vyplula pátrat po amerických silách v okolí ostrova Wake, nicméně informace zpravodajců se ukázaly jako mylné a v určené oblasti se nepřítel nenacházel. Na Truku Nagato zůstala až do ledna 1944, kdy odplula do Singapuru a později na základnu Tawi-Tawi v Suluském souostroví. Právě z ní 10. června 1944 vyplul silný bitevní svaz na pomoc obráncům ostrova Biak, avšak když se Američané vylodili na Saipanu, Tokio Biak odepsalo. Seskupení se připojilo k letadlovým lodím admirála Džisaburóa Ozawy, které utrpěly těžkou porážku ve Filipínském moři. Opět se však jednalo o vzdušnou bitvu, do níž z Nagata promluvily jen protiletecké zbraně. Kanonýři si nárokovali dva sestřely, pak bitevní loď zachránila trosečníky z potopené letadlové lodi Hijó a odplula do Kure pro další sady protiletadlových zbraní. 

V červenci se Nagato vrátila do Singapuru a právě odtud se v rámci posledního velkého svazu bitevních lodí admirála Takea Kurity vydala na plavbu, která v říjnu vyvrcholila zápasem u ostrova Samar. V něm se japonské obrněnce utkaly s lehkými letadlovými loděmi USA. Navzdory drtivé palebné převaze se však posádka Nagata moc nevyznamenala. Loď nejdřív prchala před torpédovým vějířem odpáleným torpédoborcem Heerman, těžká děla promluvila až z velké dálky a dost možná nezasáhla vůbec nic. Nagato následně čelila leteckým útokům a dvě bomby zasáhly příď. Přitom zemřelo 38 námořníků, avšak plavidlo zůstalo plně bojeschopné.

Námořní flak z nouze 

Opravy měly provést mateřské loděnice v Kure, jenže všeobecný nedostatek materiálu způsobil, že se z bitevní lodi stala pouhá plovoucí protiletadlová baterie. Nepotřebné sekundární baterie byly odstraněny, nové uplatnění našly jako pobřežní děla a posádka se zredukovala o 500 mužů. Když v létě 1945 u pobřeží Japonska operoval svaz amerických letadlových lodí, poslední císařská funkční bitevní loď se stala logickým cílem. Palubní piloti provedli 18. července nálet, po němž na obrněnci hlásili těžké škody. Ve skutečnosti Nagato zasáhly jen dvě pumy, které sice usmrtily několik námořníků, avšak Nagato svou funkci plnila dál. Ještě jednou se dokonce chystala vyplout a napadnout nedaleký americký svaz, jenže se ukázalo, že se jedná o falešný poplach. 

Válka pro posádku skončila 30. srpna 1945, kdy loď předala týmu „kolegů“ z americké bitevní lodi Iowa. Tím ovšem kariéra Nagata ještě nekončila. Z technického hlediska sice nebyla pro americké námořnictvo zajímavá, zato se skvěle hodila pro jaderné testy. Proběhly na atolu Bikini v červenci 1946 a první pokus Nagato poškodil jen nepatrně. Druhá atomová nálož explodovala pod vodou a tlakový ráz tentokrát poškodil trup tak vážně, že se loď převrátila a potopila. S ní kleslo ke dnu i kdysi hrdé japonské bitevní loďstvo.

Vrcholní státníci moderního světa preferují leteckou dopravu. Jde o nejbezpečnější způsob transportu a například americký prezident nedá dopustit na svůj stroj Air Force One. Nicméně diktátoři, tyrani a další politici, kteří se k moci nedostali demokratickým způsobem, se neustále obávají převratů či atentátů a žijí v nekonečném paranoickém strachu. Proto se při cestování raději drží při zemi a jezdí vlakem. Zničení letadla ve vzduchu nevyžaduje zrovna sofistikovaný raketový systém – postačí jeden zrádce, který na palubu podstrčí bombu. Nejde tedy o kartu, na niž by uzurpátoři chtěli sázet.

Vlak se na druhou stranu může proměnit v obrněnou pevnost. Dostatečně výkonná lokomotiva uveze protiletecká děla, raketové systémy i malou armádu, aniž by tím utrpěl luxus opancéřovaných vagonů, odkud se dá bezpečně vládnout celé zemi. Zároveň nehrozí, že technická závada odsoudí pasažéry k záhubě: Padající letadlo znamená takřka stoprocentní rozsudek smrti. Pokud se však porouchá lokomotiva, vlak zkrátka zastaví, zatímco riziku vykolejení lze zabránit prověřením trasy pomocí testovací lokomotivy pár kilometrů před soupravou s vůdcem. Není tedy divu, že například severokorejští diktátoři s železnicí doslova spojili svou identitu. 

Zastávka před domem

Kim Il-sung jezdil vlakem po Severní Koreji už v dobách války mezi léty 1950 a 1953. Železnice tehdy v zemi platila za nejspolehlivější formu dopravy, a vůdce se tak ve svém obrněném speciálu nebál uhánět krajinou tam, kde právě zuřil konflikt. Na palubě měl přitom veškerý představitelný přepych, a logicky si proto železnici zamiloval. Ani po válce nepřesedlal na rychlejší prostředek a svou lásku ke kolejím projevil i v roce 1956, kdy vyrazil na cestu po zemích východního bloku: Navštívil mimo jiné Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a v červnu také Československo. Il-sungovo nadšení z lokomotiv a luxusních vagonů dokonce dosáhlo takové míry, že si v Koreji údajně nechal vybudovat hned několik honosných sídel s vlastní zastávkou, kam se jinak než vlakem dostat nedalo.

Jeho syn Kim Čong-il pomyslnou štafetu převzal, i když se u něj jednalo spíš o nutnost než volbu, jelikož se k smrti bál létání. Všude tedy cestoval ve svém speciálu o dvou lokomotivách a 22 vagonech, které ukrývaly vše od pracovny přes zasedací místnost a jídelnu až po lázně. Před samotným přesunem diktátora mezi dvěma body byla oficiálně vytyčena trasa a ve všech stanicích, kudy vedla, se musel zastavit provoz. Předem určení komisaři trať procházeli, aby odhalili případné problémy, a ze vzduchu ji ještě pro jistotu kontrolovala helikoptéra. V den cesty pak jako první vyjel bezpečnostní vlak s vojáky, aby eliminovali jakýkoliv možný odpor. Teprve dvacet minut nato vyrazil Kim Čong-il ve svém opancéřovaném speciálu a družinu pak s odstupem uzavíral vlak číslo tři, s dalšími příslušníky armády i telekomunikačním vybavením.

Tradice hnaná párou

Železniční doprava se s osobnostmi obou Kimů nakonec spojila natolik, že jsou v mauzoleu v Pchjongjangu vedle průhledných sarkofágů s těly zmíněných vůdců k vidění i jejich osobní vagony. Do interiérů se návštěvníci samozřejmě nedostanou, v celém komplexu se udržuje stabilní teplota, nesmí se tam fotografovat ani mluvit nahlas a v kontrolních bodech je nutné absolvovat dekontaminaci. Vagonům se tedy projevuje stejná úcta jako zesnulým státníkům. 

Není proto divu, že také Kim Čong-ilův syn Čong-un dnes vyráží na cesty po kolejích. V jeho případě jde ovšem hlavně o budování kultu osobnosti, čemuž se ostatně podřizuje celá jeho image. Čong-unův otec v zemi příliš populární nebyl, kdežto jeho dědeček naopak ano. Současný severokorejský vůdce proto volí šatník podobný tomu, jaký nosil jeho děd, a mimo jiné objíždí zemi vlakem, aby udržoval kontakt s běžnými lidmi. Koleje už pro něj zkrátka neznamenají jen sázku na přepych a bezpečí, ale také tradici, kterou musí dodržovat, aby nešel proti svým předkům…

Jedna lokomotiva nestačí

Adolf Hitler byl raným propagátorem letecké dopravy a k jasnému vítězství ve volbách roku 1933 mu pomohla série vášnivých projevů, které pronesl v řadě německých měst – což by bez křídel nejspíš nedokázal. Jakmile ovšem nacisté uchvátili moc, mohl vůdce při cestování zpomalit. Práce na jeho osobním vlaku probíhaly mezi léty 1937 a 1939, přičemž původně se souprava nazývala Führersonderzug Amerika. První slovo lze přeložit jako „vůdcův speciální vlak“, kdežto druhé zřejmě odkazovalo k tehdejšímu Hitlerovu obdivu Spojených států. USA pro něj symbolizovaly prosperitu, jíž ovšem předcházela dobyvačná a kolonizační kampaň. Pravděpodobně tedy vnímal paralelu mezi zaoceánským osidlováním nového kontinentu a plánovaným pokořením vzpouzející se Evropy. Když se však Američané zapojili do války na straně Spojenců, přejmenoval se zmíněný vlak na Brandenburg.

Hitlerova souprava sestávala ze dvou lokomotiv, které táhly až 14 vagonů. Celek pak měřil 430 metrů, vážil zhruba 1 200 tun a dokázal vyvinout rychlost až 120 kilometrů v hodině. Dvojice lokomotiv měla zajistit pokračování v cestě, i kdyby na jedné z nich došlo k závadě. Původně parní stroje se navíc musely každých 200 kilometrů střídat, kvůli doplnění uhlí. Na začátku a na konci se nacházel tzv. Flakwagen se střeleckou posádkou, municí a protileteckými děly Flakvierling 38, jež dokázala útočit rovněž na pozemní cíle. Jádro tvořil velitelský vůz se sadou nejmodernějších komunikačních nástrojů a šifrovacích zařízení, nicméně zmíněné vybavení za jízdy nefungovalo, protože vyžadovalo zapojení do sítě a bylo energeticky příliš náročné. Během cesty tak posádka spoléhala na výkonnou krátkovlnnou vysílačku.

Hitler, Göring i Himmler

Hitlerův osobní vagon se nesl ve znamení luxusu: Zahrnoval velké gauče, honosný stůl, koupelnu, tři místnosti pro hosty a z obou stran i předsíň, kde každou návštěvu kontrolovaly stráže. S vůdcem pak mohlo ve vlaku cestovat až 200 dalších pasažérů. V soupravě proto nechyběl ani Badewagen, sloužící jako umývárna, lázně i holičství. Prostory určené k očistě zdobil mramor a součást vagonu tvořila také nádrž na jedenáct tisíc litrů vody. Vůz se tak s hmotností 78 tun řadil k nejtěžším v celé soupravě.

Adolf Hitler navíc nebyl jediným státníkem třetí říše, jenž měl na kolejích pojízdný velín. Lokomotivy poháněly také „speciální vlak“ Asien velitele letectva Hermanna Göringa, ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop jezdil ve svém Westfalenu a šéf SS Heinrich Himmler měl zase k dispozici soupravu pojmenovanou Steiermark.

Vyškrtnuto z učebnic

Vlaky mají dlouhou tradici i v Rusku. Ostatně přímo v srdci Moskvy se údajně nachází tajné vládní nádraží pro obrněné speciály. Mezi milovníky kolejí nechyběl ani Josif Stalin, který takto rád jezdil po Sovětském svazu i na zahraniční cesty. A zvláštní soupravu dnes využívá rovněž Vladimir Putin (viz Nenápadný obrněnec). 

Ovšem zatímco severokorejské, nacistické a sovětské vlaky obvykle sloužily hlavně coby pojízdné velíny, souprava postavená na popud Lva Trockého se stala mimo jiné centrem propagandy. Jeden z hlavních hybatelů Říjnové revoluce zatoužil po svém vlaku v roce 1918. Zprvu jej tvořila dvojice lokomotiv a 15 opancéřovaných vagonů, jejich počet však časem rostl. Kromě kuchařů, mechaniků, techniků a dalších členů posádky se pak na palubě vezla také elitní lotyšská stráž čítající sto vojáků. Velký význam ovšem měla hlavně tiskárna, kde vznikaly propagandistické noviny Na cestě: Zaujímala hned dva vagony a první číslo ji opustilo 6. září 1918. 

Náklad dosahoval asi čtyř tisíc výtisků, jež se dostávaly přímo do rukou lidu podél trati. Často si je ale brali také lokální novináři a přetiskovali texty ve vlastních periodikách. Drtivou většinu příspěvků psal sám Trockij a čtenáře informoval o dění ve světě i na domácí půdě. Když však po Leninově smrti upadl stejně jako mnozí další u Stalina v nemilost, musel zemi opustit. Nelibost přitom směřovala rovněž vůči vlaku: Jeho podíl na formování národa vyškrtli státní historikové z učebnic a souprava byla rozebrána na náhradní díly. 

V mezilidské komunikaci občas dojde na ostřejší výrazy nebo gesta, jimiž mluvčí dávají průchod spíše emocím než racionálním vyjádřením. V takovém případě působí sprostá slova a gesta nejen na toho, komu jsou určena, ale i na toho, kdo je použil. Jejich účinek přitom může být poměrně překvapivý.

Americká psycholožka Autumn Hostetterová z michiganské Kalamazoo College a její spolupracovníci nedávno uspořádali pozoruhodný experiment se 111 studenty a studentkami (ženy tvořily v experimentu nadpoloviční většinu). Cílem bylo ověřit vliv výrazů a gest na vnímání bolesti. Jako zdroj bolesti badatelé zvolili často používanou experimentální metodu Cold presser test, která spočívá v ponoření ruky do ledové vody.

Slova, gesta a bolest

Účastníci experimentu měli ruku v ledové vodě a přitom měli používat neutrální výrazy (slovo flat) a gesta (vztyčený ukazováček) nebo tabuizované (tedy sprosté) výrazy (slovo fuck) a gesta (vztyčený prostředníček). Vědci následně měřili čas, za jak dlouho se u zkoumaného subjektu dostaví pocit úlevy. Výsledky experimentu nedávno zveřejnil odborný časopis Psychological Reports.

Badatelé zjistili, že při použití tabuizovaného slova či gesta účastníci experimentu vydrželi mít ruku v ledové vodě průkazně déle. Potvrdili tím předchozí výzkum, podle něhož by vulgární obraty nebo gesta mohly mít analgetický, čili bolest tlumící účinek na člověka, který je používá.

TIP: Jak na úzkost? Odborníci doporučují používat talismany bezpečí

Hostetterovou a její kolegy zároveň překvapilo, že vulgární slova a gesta fungovala prakticky stejně. Vysvětlením by mohlo být, že jejich použití aktivuje stejné neurální dráhy. Zatím není jasné, jakým mechanismem peprnější výrazy a gesta ovlivňují vnímání bolesti, podle všeho ale jde o reálný jev, který určitě stojí za další výzkum.