Co se vám vybaví, když pomyslíte na zimu? Sněhové vločky? Rukavice? Vánoce? Na většině severní polokoule znamená zima nižší teploty, kratší dny a svátky na konci roku. Stále více výzkumů z oblasti psychologie a příbuzných oborů naznačuje, že zima přináší také některé zásadní změny v myšlení, cítění a chování lidí.

Některé dopady zimního období jsou spojené s kulturními normami a zvyklostmi, zatímco jiné pravděpodobně odrážejí vrozené biologické reakce našeho těla na měnící se meteorologické a ekologické podmínky. Přírodní a kulturní změny, které se zimou přicházejí, se často odehrávají současně, takže je obtížné rozklíčovat příčiny těchto sezónních výkyvů.

Identifikovat různé sezónní projevy a vysvětlit, proč vlastně existují, se pokusil Michael Varnum, psycholog z Arizonské státní univerzity společně se svými kolegy Alexandrou Wormleyovou a Markem Schallerem.

Zimní blues

Cítíte se v zimních měsících sklesle? Nejste sami. Americká psychiatrická asociace odhaduje, že s přibývajícími dny se asi u 5 % Američanů objevuje forma deprese známá jako sezónní afektivní porucha neboli SAD.

Mezi typické symptomy SAD patří: ztráta energie, zvýšená potřeba spánku, potíže se soustředěním, větší podrážděnost a přibývání na váze. Dokonce i u těch, kteří nesplňují klinickou hranici pro tuto poruchu, může dojít k nárůstu úzkostných a depresivních příznaků; podle některých odhadů se tyto příznaky v zimních měsících v určité míře vyskytují u více než 40 % Američanů.

Vědci dávají SAD a obecnější nárůst depresí v zimě do souvislosti se sníženým přísunem slunečnímu světla, což vede ke snížení hladiny neurotransmiteru serotoninu. SAD se také proto vyskytuje statisticky častěji v severněji položených oblastech – ve Skandinávii a na Aljašce, kde jsou dny nejkratší a zimy nejdelší.

Lidé, jakkoli jsme zvláštní, nejsou v projevech některých z těchto sezónních změn výjimeční. Například náš příbuzný primát makak rhesus (Macaca mulatta) vykazuje podobné sezónní poklesy nálady. Někteří vědci si také všimli, že SAD má mnoho paralel s hibernací – dlouhým spánkem, během kterého medvědi hnědí, veverky a mnoho dalších druhů vypínají svůj metabolismus a vynechávají tak nejhorší období zimy. Sezónní afektivní porucha může mít kořeny v adaptacích, které šetří energii v ročním období, kdy byl obvykle nedostatek potravy a kdy nižší teploty kladou na organismus větší energetické nároky.

Proč v zimě nefungují diety?

Zima je známá jako roční období, kdy mnoho lidí přibere několik kilogramů navíc. Nedávný přehled studií na toto téma ukázal, že průměrný přírůstek hmotnosti v období svátků se pohybuje od 0,5 až do 1,3 kilogramu, u lidí s nadváhou nebo obezitou jsou tyto přírůstky ještě vyšší.

Je pravděpodobné, že za přibíráním na váze na konci roku stojí víc než jen nadměrná konzumace svátečních dobrot. V minulosti znamenala zima nedostatek potravin. Snížení pohybu v zimním období a zvýšení množství konzumovaného jídla tak mohlo v minulosti představovat evoluční adaptaci na tento nedostatek. Pokud byli naši předkové, kteří takto reagovali na chladnější zimní prostředí, ve výhodě, evoluční procesy zajistily, že se tyto adaptace přenesly na jejich potomky a jsou dodnes zakódovány v našich genech.

Milujme se a množme se!

Kromě zimních změn nálad a problémů s udržením váhy sebou toto roční období přináší i řadu dalších změn v myšlení a interakci s ostatními lidmi.

Jedním z méně diskutovaných sezónních jevů je, že lidé jsou v zimních měsících zřejmě více temperamentní. Výzkumníci to odvozují z analýz prodeje kondomů, výskytu pohlavně přenosných chorob a vyhledávání pornografie na internetu, které vykazují dvouleté cykly s vrcholem na konci léta a poté v zimních měsících. Údaje o porodnosti také ukazují, že ve Spojených státech a dalších zemích na severní polokouli jsou děti častěji počaty v zimních měsících než v jiných ročních obdobích.

Ačkoli je tento jev široce pozorován, jeho příčiny nejsou úplně jasné. Vědci již přišli s mnoha vysvětleními, včetně zdravotních výhod pro děti narozené koncem léta, kdy mohlo být v minulosti více jídla, změn pohlavních hormonů měnících libido a vyšší touhy po intimitě nebo více sexuálních příležitostí v souvislosti s volnem a dovolenými v tomto období. Zmíněné důvody ale pravděpodobně nebudou celým příběhem…

Zima totiž zřejmě startuje nejen náš sexuální apetit. Existují studie, podle kterých se v zimních obdobích lépe soustředíme. Belgičtí neurovědci například zjistili, že v zimním období je výkon v úlohách měřících pozornost nejlepší. Změny v kognitivních funkcích by podle badatelů mohly souviset se změnami hladin serotoninu a dopaminu. I tomto ohledu existují paralely s jinými zvířaty – například africké pruhované myši (Rhabdomys dilectus) se v zimě lépe orientují v bludišti.

V zimním období jsme také štědřejší – statistiky z některých zemí ukazují, že v tomto ročním období dopřáváme číšníkům až o 4 % vyšší spropitné. Vyšší míra štědrosti pravděpodobně souvisí s tím, že období Vánoc a přelomu roku máme kulturně spojené s obdarováváním.

Na jednu stranu tak zima přináší deprese a výkyvy nálad, na straně druhé jsme vnímavější a štědřejší ke svému okolí a prožíváme také vyšší míru intimity. O mnoha dopadech zimního období na lidskou psychiku ale ještě nevíme a je tak docela dobře možné, že zmíněné projevy jsou jen pověstnou špičkou ledovce.

Už první lidé, kteří strávili Vánoce za hranicemi atmosféry, si tehdy mírně zpestřili již tak docela dobrodružnou cestu kosmickým prázdnem... V prosinci 1968 zamířilo Apollo 8 poprvé k Měsíci. Astronauti měli na oběžné dráze kolem našeho souputníka strávit necelý den, shodou okolností 24. prosinec, v západní kultuře známý jako Christmas Eve neboli předvečer Vánoc. O den později, na Christmas Day čili vánoční den, pak měli zamířit zpět k Zemi.

Velitel Frank Borman před letem dlouho přemýšlel, jak během doby strávené ve sváteční předvečer na lunární orbitě oslovit veřejnost. Problém vyřešila jeho manželka, když navrhla přečíst úvod z biblické knihy Genesis. Deset veršů o stvoření světa nakonec od Měsíce opravdu zaznělo a společně se záběry na tamní pustou krajinu s nádhernou vycházející zeměkoulí na pozadí probudily v mnoha lidech skutečně mimořádné pocity.

Hostina u Měsíce

Co se týče dárků, ten nejlepší si posádka nadělila velmi brzy ráno 25. prosince, když motor SPS navedl jejich loď bezpečně na dráhu zpět k Zemi. Jak řídicímu středisku oznámil nadšený pilot velitelského modulu James Lovell po vylétnutí zpoza měsíčního kotouče: „Tímto vám oznamujeme, že Santa Claus existuje!“

Lovell, Borman a William Anders nepřišli dokonce ani o sváteční tabuli. Firma Whirlpool Corporation, jež v té době připravovala stravu pro pilotované lety NASA, myslela i na zmíněnou příležitost. Balíčky se slavnostním menu obsahovaly krůtí maso v husté omáčce, brusinkový džus či grepový punč a nesly nápis „Merry Christmas“. Pracovnice Whirlpoolu si přitom daly zvláštní práci a ovázaly je zelenými stuhami z nehořlavého plastu.

Tajný a zakázaný

Nejednalo se však o poslední překvapení, jež na astronauty čekalo. V balíčku s jídlem našel každý z nich také malou lahvičku Coronet VSQ California Grape Brandy, kterou jim nechal tajně přibalit šéf letových operací Donald Slayton. 

Než však mohli Anders a Lovell ochutnat, zasáhl jejich velitel a zakázal jim lahvičky otevřít. Velmi rozumně zhodnotil, že kdyby se během zpáteční cesty cokoliv stalo, mohla by dát média případný problém do souvislosti právě s alkoholem. Co na tom, že ho bylo necelých šedesát mililitrů, jež nemohly mít na úsudek či koordinaci dospělých mužů pražádný vliv. Let byl velmi ostře sledován a NASA si nemohla dovolit ani sebemenší, byť uměle vykonstruovaný skandál.

Stromek, dárky, kometa

Na další Vánoce ve vesmíru si lidstvo muselo počkat do roku 1973, kdy na stanici Skylab pobývali Gerald Carr, William Pogue a Edward Gibson coby posádka mise SL-4. Čtyřiadvacátý prosinec se pro ně nesl ve znamení příprav, jež se však úplně netýkaly vánočních oslav: Následujícího dne měli totiž Carr a Pogue absolvovat výstup do volného prostoru. Zmíněný bod letového programu znamená pro každého astronauta velkou událost. A tentokrát sváteční náladu ještě umocnil fakt, že mezi hlavní body vycházky patřilo fotografování komety Kohoutek, jež se v té době blížila přísluní.

Symbolika vlasatice a Vánoc samozřejmě nenechala astronauty chladnými, nicméně během výstupu příliš času na rozjímání neměli. Po návratu na stanici a nutných úkonech si ale přece jen dopřáli vánoční pohodu. Z použitých kontejnerů na uchovávání potravin si vyrobili improvizovaný stromeček, místo ozdob ho zkrášlili barevnými nálepkami a na špici se krásně vyjímala kometa Kohoutek z hliníkové fólie. 

Řídicí středisko jim pak prozradilo, že jsou na palubě pro každého schovány malé dárky, a přidalo instrukce, ve které části stanice hledat. Vánoce se tak staly pro trojici astronautů nezapomenutelným zážitkem, zatímco silvestr naopak pro­běhl téměř mimo jejich zájem: Jelikož byl na Nový rok brzy ráno naplánován jeden z experimentů, museli jít brzy spát.

Místo alkoholu tinktura

Ve stejné době, kdy posádka mise SL-4 hledala na Skylabu své dárky, kroužili kolem Země i Pjotr Klimuk a Valentin Lebeděv v Sojuzu 13 a plnili program zaměřený na astrofyzikální pozorování pomocí teleskopu Orion 2. V Sovětském svazu se však Vánoce slavily jindy a jinak: Hlavní svátky připadaly na Silvestra, kdy se vítal nový rok u jedličky „jolky“, pod kterou schovával dárky děda Mráz. Když ovšem rozdával nadílku za rok 1973, byli už Klimuk a Lebeděv zpátky na Zemi.

V prosinci 1977 pak pobývali na oběžné dráze Jurij Romaněnko a Georgij Grečko, první stálá posádka Saljutu 6. Oslavy sovětských Vánoc a současně příchod roku 1978 si mohli teoreticky užít šestnáctkrát – tolikrát za den stanice obkroužila Zemi. Nic takového se však samozřejmě nekonalo, na palubě se žilo podle moskevského času. Kosmonauti si večer dopřáli speciální pohoštění zahrnující polévku šči, telecí maso a ovocné tyčinky. Silvestr se také musí pořádně zapít, proto si přiťukli tubami s… ovocnou šťávou. Na mírně alkoholické nápoje ale přece jen došlo: Lékaři doporučovali užívat pro zvýšení imunity tinkturu z eleuterokoku ostnitého. Na přelomu roku tak medikament – samozřejmě ve velmi uměřeném množství – přišel vhod.

Oslavy na ruský způsob

Další vánoční oslava se za hranicemi atmosféry odehrála až v roce 1987, kdy Vladimir Titov a Musa Manarov trávili svátky na stanici Mir. Mimochodem, Manarov zažil na oběžné dráze v historické premiéře dvakrát klasické i pravoslavné Vánoce, a to v letech 1987–1988 a 1990–1991. Když už hovoříme o prvenstvích: Jelena Kondakovová oslavila v roce 1994 vánoční čas ve vesmíru coby první žena a Němec Thomas Reiter získal o rok později tentýž primát jako první člověk s jiným než ruským či americkým pasem.

Co se týče Miru, oslavy tradičních Vánoc přenechávali Rusové svým evropským a americkým kolegům a sami spíš holdovali Novému roku a později i pravoslavným svátkům připadajícím na 7. ledna. Na palubě se tak postupně sešlo několik umělých stromečků, přičemž některé byly nazdobené předem, jiné si kosmonauti upravili sami. Nesměly chybět nejrůznější plakátky s barevnými nápisy a Rusové se podle svého zvyku ze Země dívali na silvestra na komedii Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel. I v dnešním Rusku se film těší velké oblibě a jeho tradiční sledování na konci roku se dá přirovnat k české vášni pro štědrovečerní Popelku.

Pašované bublinky

Slavnostní menu muselo zahrnovat pokud možno čerstvé ovoce a zeleninu a kosmonauti se také dělili o pochoutky, jež v zásobovacích Progressech dorazily od jejich blízkých. Pokud jde o alkohol, který se s oslavami nerozlučně pojí, braly posádky zavděk již zmíněnou tinkturou z eleuterokoku. A není žádným tajemstvím, že se na Miru zcela legálně v palubní lékárničce – a méně legálně i jinde – nacházel koňak či armaňak. Jeden silvestr na zmíněné první modulární stanici si však z hlediska alkoholu připsal zajímavý primát…

Příchod roku 1995 měla na Miru kromě Alexandra Viktorenka a Valerije Poljakova oslavit také již zmiňovaná Jelena Kondakovová. Její manžel, známý ruský kosmonaut Valerij Rjumin, z vlastní zkušenosti dobře věděl, jak těžké je odloučení od rodiny a blízkých, a tak se rozhodl přichystat své ženě překvapení. S pomocí známých nechal na palubu Progressu M-25, který startoval v listopadu, tajně propašovat láhev šampaňského. Oslava silvestra na stanici tak byla obzvlášť veselá a radost posádky ze zakázaného ovoce nezkalil ani fakt, že když Poljakov láhev odzátkoval, polovina obsahu se ve formě pěny rozprskla do stran. Notnou část večera pak kosmonauti strávili otíráním všech povrchů…

Mezinárodní vánoční směsice

Zatímco na Miru se oslavy nesly převážně v ruském duchu, na ISS už se sváteční doba odehrává ve znamení větší různorodosti. Vzhledem k odlišným termínům Vánoc v jednotlivých zemích si je mohou posádky užít od 25. prosince až do 19. ledna – podle vyznání se používá gregoriánský i juliánský kalendář. Astronauti mívají ve sváteční den odpovídající menu, přičemž každá zastoupená národnost obvykle dodá „něco svého“.

Ani tradice přípravy cukroví již není dobyvatelům vesmíru cizí. V roce 2019 si mohl italský kosmonaut Luca Parmitano vyzkoušet pečení čokoládových sušenek, když firma Nanoracks spolu se startupem Zero G Kitchen poslala na oběžnou dráhu experimentální pec. Z předem připraveného těsta pak vzniklo pět kousků zmíněné pochutiny, posádka je však nesměla sníst, jelikož byly určeny pro analýzu v laboratoři na Zemi…

Ani punčochy a malé stromečky přitom nezůstávají prázdné. Astronauti si vyměňují dárky mezi sebou a otvírají také balíčky dopravené na stanici v nákladních lodích. Zajímavý je v dané souvislosti zvyk ruských rodin: Experti z týmu psychologické podpory manželkám kosmonautů doporučují, aby svým mužům posílaly vlastnoručně vyrobené dárky. A tak se na nohách členů posádek občas objevují třeba ručně pletené ponožky, zatímco si jejich novopečený majitel pochutnává na čokoládové figurce, kterou odlila jeho žena. Samozřejmostí je videokonference s blízkými a natáčení svátečních pozdravů i videí, jež následně využívají mediální oddělení jednotlivých kosmických agentur. 

Dvakrát Nový rok

Když pak dojde na poslední den roku, zprvu nic nenapovídá, že by měl být něčím výjimečný. Silvestr znamená víceméně běžnou pracovní rutinu, stejně jako u mnoha pozemských profesí. S večerem však ruch na palubě utichá a nastává čas na hovory s rodinami či sledování filmu. Rusové se neobejdou bez již zmíněné Ironie osudu, ostatní se občas dívají na některý z novějších trháků.

Příchod nového roku se na ISS kvůli časovým pásmům vítá minimálně dvakrát. Nejdřív jsou na řadě Rusové, kteří v prvních minutách nového letopočtu podle moskevských hodinek sledují tradiční proslov prezidenta v televizi. Stanice však funguje dle greenwichského času, takže posádka jako celek slaví přelom roku zároveň s obyvateli Británie. U společného stolu v modulu Unity si kosmonauti připíjejí striktně nealko nápoji, ochutnávají nejoblíbenější pochoutky z palubní spíže, a protože se na ISS nachází hned několik hudebních nástrojů, skromnou oslavu často doprovází i vlastní produkce. Jelikož v Americe se poslední sekundy roku odpočítávají mnohem později, bývají už astronauti v okamžiku vítání nového letopočtu například na Times Square většinou uvelebení ve svých spacích pytlích.

Volný první den

První leden každého roku se u posádek těší značné oblibě, neboť letový plán téměř vždy zahrnuje volný den. Stejně jako lidé na Zemi tedy mohou astronauti odpočívat, povídat si s rodinami a kochat se výhledem na modrou planetu. 

Jak vidno, i technicistní svět kosmonautiky dokáže prožít závěr roku ve slavnostním duchu, bez ohledu na národnost, kulturu či vyznání. Oslavy by měly lidi spojovat, a přesně to se posádkám kosmických lodí a stanic daří. Až tedy na Štědrý večer usednete k prostřenému stolu nebo budete na silvestra stát v kruhu blízkých se sklenkou šampaňského v ruce, zkuste na chvíli obrátit zrak vzhůru, kde několik mužů a žen tráví sváteční chvíle v izolaci od zbytku lidstva. S jejich blízkými a koneckonců i s námi je spojují právě ty jednoduché úkony a rituá­ly, jež vlastně spoluvytvářejí naši civilizaci. Nuže – šťastné a veselé kosmické a do roku 2024 hodně zdraví, štěstí i dobrých zpráv nejen z vesmíru! 

Podzim roku 1944 nepředstavoval pro Spojence v západní Evropě zrovna procházku růžovou zahradou. Po úspěšné invazi a následném průlomu ve Francii se postup britských a amerických divizí výrazně zpomalil. Na vině bylo hned několik faktorů – neustále se prodlužující zásobovací linie, celkové vyčerpání jednotek, horšící se počasí a v neposlední řadě i sílící odpor nacistických vojsk, jak se boje blížily předválečným hranicím Německa. 

V září selhala operace Market Garden, která měla zajistit snadný přechod Rýna a v ideálním případě ukončit válku ještě do konce roku. Značné síly americké armády uvízly také v bezvýsledné a krvavé bitvě v Hürtgenském lese. Spojenci se zoufale snažili o průlom na území třetí říše ještě před příchodem zimy – jeden z takových pokusů se odehrál i na jinak spíše zapomenutém sektoru fronty – v pohraničním pohoří Vogézy.

K vrcholům Mlžných hor

V sestavě útvarů operujících na podzim 1944 v tamním náročném terénu se nacházela i 36. pěší divize americké armády pod velením generálmajora Johna Dahlquista. Tato formace, původně součást texaské národní gardy, měla již za sebou tvrdé boje během italského tažení (včetně bitvy o Anzio) a také účast v operaci Dragoon – invazi do jižní Francie. Nejednalo se tedy o žádné zelenáče. 

Naproti tomu Dahlquist převzal divizi teprve v červenci a šlo o jeho první velení frontovým jednotkám. Američané se podhůřím vogézských hřebenů prokousávali již od září, postup byl však pomalý a bolestivý – krajina hrála v podstatě ve všech případech do karet obráncům. Dahlquist věděl, že potřebuje průlom a jednoznačný úspěch, než do hor přijde mráz. Roli hrály i jeho osobní ambice – za dosavadní velení divizi obdržel medaili Za vynikající službu a nesnadný úkol, který před ním stál, mohl jeho slibnou kariéru pošramotit. 

Postup do nitra pohoří začal 15. října 1944 za hustého deště a mlhy. Nejprve museli Američané dobýt dvě městečka ležící na důležitých silnicích – Bruyères a Biffontaine. Němci byli dobře připraveni a útočníci se kromě počasí a husté vegetace museli potýkat i s minami, kamuflovanými kulometnými hnízdy a dobře zastřílenými minomety a dělostřelectvem. Teprve třetího dne se vojáci 36. divize dostali na okraj Bruyères, načež následoval brutální boj o každý dům. Večer 18. října však bylo městečko v amerických rukou. Další postup ale vyvolával kontroverze. 

Mnozí důstojníci zastávali názor, že na rozdíl od Bruyères nemělo Biffontaine – vesnice o 300 obyvatelích vmáčknutá do horského údolí – valný taktický význam a jeho dobytí nebylo nutné. Dahlquist však trval na svém, a tak útok pokračoval. Po značných ztrátách padl do amerických rukou 23. října i druhý z předsevzatých cílů.

Texasané, vpřed! 

Následujícího dne převzal pozice v Biffontaine 141. pluk 36. divize. Protože generálmajor Dahlquist velel podle hesla „žeň je dál a nenech je zastavit“, okamžitě nařídil další postup. Důraz byl kladen především na využití dosaženého průlomu a získání maximálního množství území – konsolidace měla následovat později. 

Z Biffontaine tedy vyrazil 1. prapor 141. pluku – mířil na východ, dále po cestě skrze zrádné pohoří. Bez znatelného odporu postoupili vojáci několik kilometrů a obsadili hřeben tyčící se nad další vesnicí, kterou silnice protínala – La Houssière. Právě tehdy ale vyšel najevo důvod podezřelé neaktivity nepřítele – Američané nevědomky vpochodovali přímo do léčky. Ve chvíli, kdy se nacházeli na vrcholku hřebene, odřízly skryté německé jednotky přístupovou cestu a uvěznily prapor na návrší. Texaští hoši se tak ocitli bez kontaktu s velitelstvím, s omezenými zásobami potravin a munice a s rostoucím počtem raněných vyžadujících urychlené ošetření. 

Neproklouzne ani myš

Americké velení si problém záhy uvědomilo a rozhodlo se okamžitě jednat. K vyproštění 1. praporu nasadilo další dva prapory téhož pluku, ovšem bez úspěchu – Němci smyčku utáhli pevně. Obklíčení vojáci se zatím snažili dostat ven sami – hlídky, které vysílali s cílem nalézt skulinu v nepřátelských pozicích, se však buď nevracely vůbec, nebo s nepořízenou a dalšími ztrátami.

Po dvou dnech začalo mužům 1. praporu docházet v podstatě všechno. Největší problém představoval nedostatek vody, pro kterou museli chodit do stejné studánky jako Němci. Spojeneckým letounům se sice podařilo provést několik zásobovacích shozů, situace se ale i tak stávala kritickou. Dahlquist musel jednat rychle a jeho pozornost padla na jednotku, která mu v podobných situacích nejednou dobře posloužila…

Dokončení: Drama v horském obklíčení: Ztracený prapor 36. divize US Army (2) (vychází v neděli 31. prosince)

V dnešní době prožíváme pandemii úzkosti. Lidé mají mnoho důvodů být úzkostliví. Úzkost přitom nepostihuje jen samotného pacienta, ale také mnohdy přináší „vedlejší škody,“ například ve vztazích nebo v zaměstnání. U lidí s těžkou úzkostí také často dochází k rozvoji závislosti, především na alkoholu nebo na benzodiazepinech.

Jen ve Spojených státech trpí asi 6,8 milionů lidí generalizovanou úzkostnou poruchou (GAD, podle anglického Generalized anxiety disorder), která představuje obzvláště závažný typ úzkosti s nadměrnými a nekontrolovatelnými obavami ve všedních záležitostech. Léčení takových stavů je velmi obtížné a mnoho pacientů na dnešní léčebné zásahy nereaguje.

Léčivý halucinogen

Společnost MindMed vyvíjí pozoruhodný lék, který prozatím nese označení MM-120. Jde o syntetický tryptamin LSD D-tartrát, který je chemicky blízký populárnímu LSD, čili diethylamidu kyseliny lysergové. Není tedy překvapující, že i MM-120 je psychoaktivní látkou, která vyvolává mírné halucinace a euforické stavy.

Odborníci MindMed nedávno uspořádali klinický test fáze 2b s 200 dobrovolníky. Podali jim jednu dávku léku, která obsahovala 100 nebo 200 mikrogramů MM-120 anebo placebo. Ukázalo se, že lidé MM-120 dobře snášejí, a že se vedlejší psychedelické účinky objevují jen v den podání léku. Zároveň se potvrdilo, že lék účinně a dlouhodobě pomáhá lidem s generalizovanou úzkostnou poruchou.

TIP: Molekulární psychiatrie: Američtí odborníci vyvinuli krevní test na úzkost

„Byli jsme velmi potěšeni silně pozitivními výsledky působení látky MM-120 na generalizovanou úzkostnou poruchu. Tím více, že šlo o první klinický test tohoto léku bez doprovodné psychoterapie,“ pochvaluje si Robert Barrow, ředitel společnosti MindMed. „Úspěšný klinický test pro nás představuje významný milník na cestě k cíli – převratné léčbě, která by pomohla zlepšit život mnoha milionům lidí.“

Byl Štědrý den roku 1937 a ručičky hodin ukazovaly dvě minuty po půl třetí odpoledne. Na plochu vídeňského letiště přistávalo pod zamračenou oblohou třímotorové šestnáctimístné dopravní letadlo Wibault 280 F-AMYD francouzské letecké společnosti Air France, zajišťující provoz na pravidelné lince Bukurešť – Vídeň – Praha – Paříž. Pilotoval je šestatřicetiletý František Lehký. Na palubě letadla se vedle francouzského radiotelegrafisty Pierra Austruce nacházel jen jediný cestující, státní zástupce, JUDr. Karel Flanderka, který se vracel z běžné obchodní cesty v Bukurešti. Myšlenky všech se už nejspíš upínaly k domovům a nic nenasvědčovalo tomu, že vánoční večer se svými nejbližšími neprožijí.

Náhlá změna kurzu

V 15:55 stroj vzlétl do mraků. S vídeňskou radiovou stanicí udržoval Austruc spojení do 16:10, později se ohlásila ruzyňská věž a letadlo zamířilo k hlavnímu městu. Tou dobou ale začínala houstnout mlha, přidával se sníh s deštěm a posádka, nacházející se poblíž Říčan, požádala pražskou stanici o zaměření polohy. Navigátor nařídil sestup na 700 metrů a udržování kurzu. 

Těsně před Prahou požádal Austruc kvůli zhoršení povětrnostních podmínek o potvrzení kurzu. Obdržel však překvapující zprávu – letadlo má otočit k jihu. To se pak namísto do Prahy dostalo do šumavského prostoru a v místě tehdy zvaném Knappenberg, poblíž Podlesí u Kvildy, narazilo v 17:39 do příkře stoupající stráně Huťské hory a vybuchlo.

Trosky stroje a ostatky tří lidí objevil až druhý den syn hajného, jemuž se naskytl obraz zkázy: letadlo si nárazem do stromů urazilo obě křídla, jednotlivé kusy stroje byly rozmetány do vzdálenosti sto metrů od místa pádu, stejně jako zásilky letecké pošty.

Dokumenty o Hitlerovi?

Zohavená těla tří cestujících byla převezena do Prahy, kde měla katastrofu vyšetřit zvláštní komise. Šetření přineslo některé zajímavé informace. Potvrdilo se, že poslední vzájemná výměna zpráv mezi posádkou a pražským letištěm proběhla skutečně těsně před Prahou. Tehdy měl Austruc hlásit: „Nalevo vidím Vltavu, napravo Kbely.“ Po potvrzení kurzu pražskou věží pilot dokonce sestoupil a očekával příkaz k přistání, který však nepřišel.

Úředník obsluhy letiště se hájil tím, že se v osudné chvíli domníval, že stroj Prahu již přelétl a nachází se v mělnickém prostoru. Bylo sice podáno trestní oznámení, ale dotyčný před soudem nikdy nestanul. Později byl pod ochranou policie, za války pravděpodobně kolaboroval s Němci a po ní uprchl za hranice. Uzavření případu zabránily blížící se válečné události, a tak jediným výsledkem spěšné práce komise bylo sesazení tajemníka pražského letiště a jeho asistenta. 

Podivný konec letu tak zkušeného pilota, jakým byl František Lehký, dodnes obestírá tajemství. Nejasné okolnosti pádu připouštěly možnost, že do průběhu letu zasahovala německá stanice z letiště Luftwaffe ve Straubingenu. Další záhadou je, proč na tak frekventované lince, obzvlášť ve vánoční čas, cestoval jediný pasažér. Spekuluje se proto, že Flanderka spěchal do Prahy s kompromitujícími materiály proti Hitlerovi, které se měly týkat jeho možného podílu na smrti nevlastní neteře Geli Raubalové, s níž údajně ještě jako občan Rakouska udržoval milostný poměr. 

V události se však vyskytují i další rozpory, k jejichž objasnění nikdy nedošlo. Na Šumavě neštěstí dodnes připomíná kamenný pomník, který dala postavit manželka Františka Lehkého.  

V anglickém hrabství Cambridgeshire probíhala v nedávných letech přestavba dálnice A14 mezi městy Cambridge a Huntingdon. Jak bývá v našem světě obvyklé, stavbě samotné předcházel i rozsáhlý záchranný archeologický průzkum. Při něm byly v roce 2017 poblíž malebného městečka Offord Cluny objeveny ostatky mladého muže, který zde zahynul ve věku 18 až 25 let.

Nešlo ale o žádnou nedávnou událost – radiokarbonové datování prozradilo, že muž zde byl pochován mezi lety 126 až 228 našeho letopočtu, tedy v době, kdy tato dotčená oblast spadala pod vládu Římská říše. Muž, který je dnes známý jako Offord Cluny 203645, byl pohřben u cesty bez jakýchkoliv předmětů, které by něco prozrazovaly o jeho minulosti.

Když promluví DNA

Britští odborníci Institutu Francise Cricka, Durhamské univerzity a archeologického konsorcia MOLA Headland Infrastructure provedli analýzu DNA z mužovy kůstky ve vnitřním uchu a zjistili, že Offord Cluny 203645 měl velmi zajímavý osud. Ukázalo se totiž, že rozhodně nejde o místního vesničana, který by prožil celý život v dnešním Cambridgeshire. Závěry zmíněného výzkumu zveřejnil vědecký časopis Current Biology.

Ukázalo se, že geneticky jde o člověka blízkého etnikům, která v té době žila velmi daleko na východ od anglického venkova. Jeho DNA vykazovala mnoho společných znaků s lidmi z Kavkazu, především pak se Sarmaty – původem íránských kočovníků z okruhu skytských kultur, jejichž říše se rozkládala od řeky Visly po ústí Dunaje a na východě až k Volze a na Kavkaz, tedy především na území dnešní Ukrajiny a Ruska. Samotná analýza DNA ale nemohla potvrdit či vyvrátit, zda se muž narodil na Kavkazu. Stejně tak mohli z této oblasti pocházet jeho předkové. Vědci se proto zaměřili na další indicie. 

Analýzy několika izotopů z jeho zubů ukázaly, že do věku 5 až 6 let žil v suché oblasti na východě kontinentální Evropy. Jeho strava v tomto věku zahrnovala zejména proso a čirok, což nejsou v Evropě původní rostliny. Během pozdějších let ale tyto plodiny z jeho stravy postupně mizely, podle Janet Montgomeryové, profesorky na Durhamské univerzitě, mohlo jít o důsledek stěhování směrem na západ.

Sarmatský jezdec?

V souvislosti s výskytem tohoto muže v Británii se tak nabízí zajímavá hypotéza, která souvisí s císařem Markem Aureliem. Ten v roce 175 našeho letopočtu porazil armádu Sarmatů a jejich elitní jezdce – katafrakty začlenil do římských legií. Legie v Británii tehdy posílilo celkem asi 5 500 sarmatských jezdců, mezi nimiž mohl být i muž později pohřbený u Offord Cluny.

Vyrostl tento mladý muž mezi sarmatskými jezdci? Jednoznačnou odpověď na tuto otázku vědci nemají, neboť v jeho hrobě se nenalezly žádné předměty, které by ho spojovaly s římskou armádou, nebo se Sarmaty. 

O sarmatských jezdcích, působících na území Británie ostatně existuje jen velmi málo historických dokladů. Působili pravděpodobně na Hadriánově valu a v Cattericku v Severním Yorkshiru, mohli být ale rozmístěni po celé zemi. Pokud byl tento mladý muž součástí sarmatské kavalérie, je podle vědců možné, že zemřel během přesunu na některou z vojenských základen.

TIP: Ve Velkém Británii objevili při pokládání potrubí 26 rituálních lidských obětí

Během římského období bylo cestování na dlouhé vzdálenosti běžné. Lidé se v rámci ekonomické migrace nebo v důsledku válek stěhovali z jednoho vzdáleného okraje říše na druhý. Ať už byly důvody mimořádné cesty tohoto mladého muže jakékoli, místo jeho posledního spočinutí názorně dokládá, jak byla celá Římská říše hluboce propojena – od Kavkazu až o po venkovský Cambridgeshire.

Díky pokroku v posledních dekádách již víme, že Sluneční soustava není jedinečná, ale že obdobných planetárních systémů existuje v kosmu nepřeberné množství. I s našimi omezenými pozorovacími možnostmi již známe přes pět tisíc oběžnic u cizích sluncí a řada z nich se podobá Zemi. Panuje-li v celém vesmíru analogická situace, mohly by se v něm mimozemské civilizace vyskytovat relativně běžně. 

V roce 1950 se tak známý fyzik Enrico Fermi řečnicky zeptal: Pokud by mělo v kosmu žít tolik civilizací, jak to, že jsme se zatím s žádnou nespojili? Hovoří se o tzv. Fermiho paradoxu a literatura již nabídla různá vysvětlení, včetně inspirace ve vědecko-fantastickém světě – a sem patří také hypotéza Berserkr. 

V románech Freda Saberhagena představovali berserkrové samoreplikující se sondy, určené k vyhubení protivníka v galaktické válce. Něco se však zvrhlo, takže zaútočili i na své tvůrce a celkově se nastavili na zničení libovolného života, který detekují. Cizí civilizace jsme podle uvedené hypotézy nezachytili proto, že buď zůstaly potichu a přežily, nebo potichu nezůstaly, a pak je berserkrové zlikvidovali. Šlo by jistě o zajímavé vysvětlení Fermiho paradoxu, neboť samoreplikující se sondy nabízejí vyspělé civilizaci zcela přirozenou možnost, jak zkoumat vzdálený vesmír a hledat inteligentní protějšky. Co když se tedy Saberhagenovy romány odehrávají v realitě? 

Statistiky ukazují, že 85 % amerických dětí ve věku do pěti let věří, že jim dárky nosí Santa Claus. Předpokládejme, že český Ježíšek na tom s důvěrou nebude o moc hůře. Měřeno cynickým pohledem dospělých je štědrovečerní mýtus Santy i Ježíška nosícího dárky až neuvěřitelně krkolomný. V prvním případě jde o obézního děda, který dárky distribuuje za pomoci sobího spřežení a do domů vniká komínem. Český Ježíšek je na tom snad ještě hůř – neznámá je jak logistická část jeho výprav (pomineme-li absurdní tezi o spouštění se na zlaté niti), tak i jeho podoba. Jak je tedy možné, že se štědrovečerní mýtus těší takové míře dětské důvěry?

Evoluční výhoda

Psychologové, kteří tuto otázku zkoumali usuzují, že bezmezná důvěřivost dětí je vlastně jejich evoluční výhodou. Na místo toho, aby si utvářely své názory ověřováním, je pro ně v útlém věku mnohem výhodnější důvěřovat starším. Pokud například řeknete dítěti, aby nechodilo k rybníku, je z pohledu dítěte výhodnější uvěřit vám, než si v praxi vyzkoušet proč k němu není dobré chodit.

Rozhodně to ale neznamená, že jsou děti hloupé. Jak ukazují další výzkumy, v mnoha ohledech se jejich přístup k informacím neliší od přístupu dospělých.

Jedním ze základních způsobů, jak se seznamujeme s novinkami, je prostřednictvím sdílených informací. Pokud se například o existenci nového druhu ryb dočteme v odborném časopisu, či z jiného hodnověrného zdroje, bude naše důvěra v informace výrazně vyšší, než když nás o tomtéž bude přesvědčovat podivínská sousedka se zálibou v konspiračních teoriích. Experimenty psychologů ukázaly, že děti pracují s hodnověrností zdroje stejně jako dospělí. Méně pravděpodobné informace mnohem snáze přijímaly z hodnověrného zdroje než ze zdroje očividně pochybného. 

Diktát štědrovečerního mýtu

Zřejmě nejzásadnější podíl na santovském a ježíškovském mýtu tak pochopitelně neseme my dospělí. Vedeme děti k tomu, aby psaly dopisy Ježíškovi a vymýšlíme komplikované scénáře, jak nenápadně dopravit dárky pod stromeček, zatímco děti baští kapra s bramborovým salátem. 

Ve Spojených státech je spoluúčast dospělých na santovském mýtu dohnána až do úplné krajnosti. Statistiky ukazují, že až 84 % dětí má v předvánočním čase osobní zkušenost ze setkání s „živým Santou“. Pošta nejen že přijímá dopisy určené Santovi, nabízí dokonce i služby osobních odpovědí. Rodiče po nocích rozlévají mléko a nakusují sušenky, aby dodali návštěvě Santy na věrohodnosti. Není divu, že jim děti věří.

Pokud by někdo věnoval stejné úsilí, jaké vynakládáme na podporu štědrovečerního mýtu k přesvědčení dospělých, zřejmě by výsledky nebyly o mnoho jiné. Ostatně pro příklady není třeba chodit daleko – věděli jste třeba, že během Vánoc jsou letouny rozprašující chemtrails abnormálně aktivní?