Vánoce, svátky patřící k nejdelším svátkům, se slaví od 25. prosince do 6. ledna. Jsou zasvěceny jedné z největších křesťanských událostí  – narození Ježíše v Betlémě – a kromě atmosféry prosycené láskou a rodinnou sounáležitostí jsou doprovázeny pestrou škálou křesťanských a z pohanských dob přetrvávajících tradic. Kde se ale dětmi tak oblíbené svátky vzaly? 

V Bibli nikde zmínku o přesném datu narození Krista nenajdeme – a tak se křesťanským badatelům otevřel široký prostor pro nejrůznější spekulace.  V evangeliu svatého Lukáše je například zmíněno, že v době zrození byli pastýři na pastvině, což napovídá, že to mohlo být pouze v období od března do listopadu.

V prvních stoletích našeho letopočtu  se také někteří křesťané snažili odvodit přesné datum božského zrození pomocí dalších náboženských odkazů – na přesném datu se neshodli, ale většinou je směřovali do jarních měsíců. Například ve spise z roku 243 autor vychází z informace z Mojžíšovy Genesis, podle které Bůh při okamžiku stvoření oddělil světlo od temnoty, a z toho odvozuje, že den i noc musely být stejně dlouhé. To připadalo v  římském kalendáři na 25. března. Podle knihy Genesis Bůh stvořil Slunce čtvrtý den, narození Mesiáše – pro křesťany „Slunce spravedlnosti“ – proto podle těchto propočtů připadá na 28. března.

První dochovaná zmínka o Vánocích jako křesťanském svátku pochází z Říma z roku 336, církev však slaví 25. prosince jako datum Ježíšova narození v Betlémě až od 7. století. 

Krvavé Saturnálie

Původ dnešních Vánoc můžeme hledat již v pohanských oslavách zimního slunovratu (noc z 21. na 22. prosince) spojených s vítáním delšího dne, příchodem tepla a tím i lepších podmínek pro zemědělství. K nejpravděpodobnějším hypotézám patří, že křesťanské Vánoce převzaly prvky tzv. saturnálií – oslav k poctě boha Saturna konaných každoročně v době zimního slunovratu ve starém Římě. Ty se uskutečnily poprvé kolem roku 217 př. n. l. a kromě náboženského účelu měly zvýšit morálku občanů po zdrcující porážce od Kartaginců. 

Římský bůh zemědělství a sklizně, vnímaný rovněž jako nejvyšší z bohů, měl svůj předobraz v řeckém Krónovi, který však všeobecně nebyl pro svoji krutost příliš oblíben. Římané svého Saturna, často zaměňovaného s Chronem (strážcem času), s nímž později splynul v jednoho, již tak negativně nevnímali – možná i proto, že díky němu měli každý rok zaručeny slavnosti plné nezřízených pitek, uvolněné morálky a oproštění od pracovních povinností. Během saturnálií se totiž na pár dnů všechno otočilo vzhůru nohama – otroci a jejich páni si vyměnili role, úřady zely prázdnotou a ani na školách se nevyučovalo. 

Svátek se v nejstarších dobách slavil  pouze 17. prosince a původně přílišným veselím neoplýval zejména pro rodiče malých dětí, které byly krvelačnému bohu znázorňovanému s kosou obětovány ve prospěch úspěšných sklizní příštího roku. Od tohoto zvyku se však postupem času upustilo a oslavy se z jednoho dne rozšířily na sedm, později se prodloužily dokonce až do 30. prosince. Byly naplněny všeobecnými veselicemi a pitkami, nevázanou zábavou, gladiátorskými zápasy a také všeobecným obdarováváním. Dávaly se hlavně svíčky jako ochrana před temnými dny.

Zrození Dažboga

Oslava Vánoc spojená s obdarováváním během Štedrého večera dne 24. prosince se do našich zemí dostala a masově rozšířila až v 19. století.  K tradicím, které každoročně dodržujeme, neodmyslitelně patří zdobení vánočního stromku, vystavení jesliček a pečení vánočního cukroví nebo koledy. 

Jesličky se poprvé objevily už v roce 1560 v pražském kostele svatého Klimenta, vánoční stromek se k nám dostal mnohem později – počátkem 19. století. Původně byl navíc výsadou bohaté šlechty a teprve postupem času se objevil i v měšťanských rodinách. 

Kořeny vánočního stromku však sahají možná mnohem dále – až ke starým Slovanům. Také oni měli slavnosti spojené se zimním slunovratem, kdy oslavovali zrození boha Slunce Dažboga. V den slunovratu přinesl pán domu ještě  za svítání z lesa dubové poleno tzv. badnjak (nebo bădnik), které bylo pro větší magický efekt potíráno medem nebo vínem a poté zapáleno. Při troše fantazie tak dostáváme velmi primitivního předchůdce současného stromku.

TIP: Příběh vánočního stromu: Kdy se v Čechách objevil poprvé

Ale vraťme se k našim slovanským předkům – za soumraku téhož dne pak začala slavnostní večeře, jíž se podle víry starých Slovanů účastnily i duše zemřelých. Na slavnostní tabuli se rozkrajovala jablka symbolizující zdraví, nesměly chybět ořechy jako symbol hojnosti. Tato symbolika stejně jako například věštění budoucnosti z odlitků olova u nás přetrvalo dodnes. Na rozdíl od kapra s bramborovým salátem však v dávných dobách Slované servírovali jako hlavní chod obyčejný bochník chleba nebo zvláštní kulatou oplatku ve tvaru slunce.  

V dnešní době se stále častěji setkáváme s tzv. chronovýživou, nedávno vzniklým odvětvím výzkumu, který se soustředí na faktor času v našem stravování. Doba, kdy během dne jíme, má totiž značný dopad na naše „vnitřní hodiny“ a tím i na celou řadu metabolických procesů a ve svém důsledku i na zdraví.

Významný vztah mezi dobou jídla a zdravím potvrzuje i nový výzkum, jehož výsledky nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature Communications. Tým evropských odborníků v této studii využil data dlouhodobého projektu NutriNet-Santé, který od roku 2009 sleduje vztah mezi výživou a zdravím u více než 175 tisíc Francouzů.

Na době jídla záleží

Vědci z tohoto úctyhodného souboru dat vybrali účastníky, u nichž bylo možné propojit stravovací návyky a riziko rozvoje kardiovaskulárních onemocnění. Do studie jich zařadili celkem 103 389. Výsledky, k nimž badatelé dospěli, jsou až překvapivě alarmující a rozhodně představují námět k zamyšlení.

Ukázalo se, že za každou hodinu zpoždění při snídani narůstá riziko rozvoje kardiovaskulárních obtíží o nemalých 6 procent. Pokud si někdo dává snídani v 7 ráno a někdo jiný v 10 dopoledne, tak druhý z nich je vystavený o 18 procent vyššímu riziku vzniku kardiovaskulární choroby. 

TIP: Výzkum potvrzuje: Pozdější začátek vyučování zlepšuje docházku a výsledky

Pokud jde o poslední jídlo během dne, byl vztah mezi dobou jídla a kardiovaskulárními problémy ještě výraznější. Lidé, kteří jedí naposledy po 21. hodině, čelí o 28 procent vyššímu riziku cerebrovaskulárních událostí, jako je mozková mrtvice nebo aneuryzma, v porovnání s lidmi, kteří si poslední jídlo dopřávají do osmé večerní. Jde o první výsledky svého druhu, které ještě bude nutné důkladně ověřit na dalších dostupných souborech dat. Zatím se ale každopádně ukazuje, že na době jídla rozhodně záleží.

Podle některých fyziologů si hmyz vyvinul svůj vlastní mechanismus svalových stahů. Evoluce mu například nadělila troponiny, které vyvolají potřebnou rotaci aktinových vláken bez toho, že by se na ně musely vázat ionty vápníku. Tím by v pracujících svalech hmyzu odpadal „úklid“ vápníkových iontů. Díky éto časové úspoře by mohly svalové stahy následovat rychleji po sobě. Savci včetně člověka ničím podobným nedisponují. Ale je to skutečně tak? Nebo svaly obratlovců a hmyzu pracují na jedněch a těch samých principech?

Let zachycený kamerou

Japonští vědci z výzkumného centra v Hyogo se rozhodli přijít záhadě hmyzího letu na kloub. Využili toho, že jejich centrum provozuje vysoce výkonný urychlovač částic SPring-8 schopný generovat tenoulinké svazky rentgenového záření. Rentgenovému paprsku pak postavili do cesty upoutaného čmeláka, který ze všech sil mával křídly a snažil se uletět.

Rentgenový paprsek procházel pracujícím létacím svalem a jeho záření se ohýbalo na molekulách, které zajišťovaly, že se sval stáhne sto dvacetkrát za sekundu. Z ohybu záření se dá usoudit, jaký tvar má molekula, v jejíž blízkosti došlo k ohybu záření. Tímto způsobem byla například odhalena dvojitá šroubovice DNA. Zatímco vzorek DNA zůstává při zkoumání bez hnutí a je to tedy „stojící cíl“, molekuly v pracujícím svalu se mrskají strhujícím tempem.

Vědci proto museli snímat změny v ohybu rentgenových paprsků velmi rychle. Použili k tomu speciální kameru pořizující každou sekundu 5 000 záběrů! Každý stah létacího svalu tak byl v průměru zachycen na 40 snímcích.

Příprava, na jakou lidé nestačí

Co vědci ze záběrů rychloběžné kamery vyčetli? Snímky ukázaly, že se molekuly myozinu během uvolnění svalu a natažení svalového vlákna předem natáčejí do polohy, v které se budou při příštím stahu svalu pevněji vázat na aktinová vlákna. Sval čmeláka se už v rámci uvolnění připravuje na další stah. Proto se dokáže smrštit velmi záhy po předchozím svalovém stahu a přitom práci vykoná s potřebnou intenzitou.

„Nabíjení“ uvolněného svalu s předstihem pro novou práci není specialita hmyzu. Prakticky totožný mechanismus „předběžné přípravy“ na budoucí stah využívají i některé svaly v těle obratlovců, například lidská srdeční svalovina. Lidské srdce ovšem není schopné 120 tepů za sekundu. Špičkové tepové frekvence mohou při enormní námaze stoupnout na hodnoty kolem 200 tepů za minutu. Přesto odvádí lidské srdce úžasný výkon, když vydrží neúnavně a bez přestávky tepat v průměru sedmdesátkrát za minutu po dlouhá desetiletí.

TIP: Hmyz a vyšší matematika: Jak a podle čeho hledají zvířata správnou cestu?

Svaly hmyzu včetně létacích svalů čmeláka pracují na stejném principu jako některé svaly člověka a dalších obratlovců. Hmyz si podle studie japonských vědců nevyvinul žádné speciální mechanismy pro svalovou práci. Někteří odborníci přesto nelámou hůl nad teoriemi o speciálních mechanismech, které dovolují vysokou frekvenci svalových stahů u létacích svalů nejrůznějších zástupců hmyzu. Do starého železa podle kritiků japonské studie stále ještě nepatří specializované hmyzí troponiny nezávislé na vápníkových iontech. Hmyz je jimi zjevně vybaven a je skoro jisté, že mu je příroda neopatřila jen tak pro nic za nic. Určitě jsou ve svalech čmeláků, komárů a dalších „vysokofrekvenčních“ hmyzích letců k něčemu dobré. K čemu? To napoví další výzkum.

Hubbleův vesmírný dalekohled se v poslední době mimo jiné věnuje výjimečným galaxiím a systémům galaxií, které jsou zahrnuty v populárním Katalogu zvláštních galaxií jižní oblohy od Haltona Arpa a Barry Madoreové. Patří mezi ně i dvojice galaxií ve vzájemném kontaktu, která nese označení Arp-Madore 2105-332. 

Hubble pořídil skvělý snímek této galaktické dvojice, která se nachází zhruba 200 milionů světelných let od nás, v souhvězdí Mikroskopu. Povedl se natolik, že kromě dvojice Arp-Madore 2105-332 zobrazuje i další galaxie, které jsou shodou okolností vyrovnané v řadě. To se na obloze moc často nevidí.

V jedné řadě

Emisní galaxie Galaxie, které tvoří systém Arp-Madore 2105-332, náležejí ke galaxiím s emisními čarami. To znamená, že spektrum jejich záření obsahuje nápadné čáry, které vznikají výrazným zářením v dotyčné oblasti spektra. Obvykle jde o záření velmi horkého plynu. 

Galaxie s emisními čarami bývají plné velmi energetických procesů, což obvykle ukazuje na intenzivní tvorbu hvězd Když nějaký materiál naopak elektromagnetické záření v určité oblasti spektra pohlcuje, jde o takzvané absorpční čáry, které se ve spektru projevují jako tmavé linie. Pokud ve spektru nějaké galaxie převažují takové absorpční čáry, obvykle to znamená, že v galaxii už prakticky došel materiál pro vznik nových hvězd a jsou tam především staré hvězdy.

Zmíněný snímek budí na první pohled dojem, že menší galaxie (ESO 402-10 a ESO 402-9), které jsou na snímku vyrovnané do jedné řady, mohou být gravitačně svázané se dvojicí galaxií Arp-Madore 2105-332. Jedná se ale o optický klam – tyto galaxie se ve skutečnosti nacházejí mnohem dál než Arp-Madore 2105-332.

Na návštěvu zubařské pohotovosti nezapomene Hakan Yıldırım do konce svého života. Tento 42letý muž zavolal na istanbulskou zubní kliniku s tím, že trpí nesnesitelnými bolestmi a požádal o bezodkladné ošetření. Hovor přijal Cemal Şenaslan, který muži nabídl ošetření ještě téhož dne v podvečerních hodinách.

Noční můra v zubařském křesle

Když Hakan na kliniku dorazil, přivítal ho osobně Cemal Şenaslan. Bolestmi sužovaného Hakana ubezpečil, že se mu dostane špičkové péče. Mimo jiné se pochlubil, že přednáší na stomatologické univerzitě.

Po krátké prohlídce sdělil Şenaslan nešťastnému pacientovi, že čtyři jeho přední zuby musí ven. Hakanovi se lékařova diagnóza nepozdávala a s extrakcí souhlasil až poté, co se ho viditelně podrážděný lékař zeptal, zda ho chce učit jeho práci. Şenaslan poté Hakana ubezpečil, že vše vyřeší estetická protéza. Následně podal „doktor“ Şenaslan muži anestetika a vytrhl mu čtyři přední zuby. Za zákrok si vyžádal 1 000 tureckých lir (zhruba 750 korun).

Falešný doktor s mopem

S receptem v ruce vyrazil Hakan do lékárny, kde ho ale čekalo další překvapení – lékárník požadoval za léky plnou úhradu s tím, že recept není opatřen razítkem lékaře a je tak neplatný.

I přes nesnesitelnou bolest a otok přes celý obličej, se Hakan druhý den vypravil na kliniku znovu, aby se zde dozvěděl krutu pravdu – nejen že „doktor“ Şenaslan není lékař a nepřednáší na stomatologické univerzitě, ve skutečnosti šlo o uklízeče.

Rozzuřený Hakan se obrátil na soud, kde se dožadoval 100 tisíc lir jako náhrady bolestného a nemajetkové újmy. Soudce dal muži za pravdu a falešného doktora Şenaslana odsoudil ke 2,5 rokům vězení a povinnosti vyplatit poškozenému požadované odškodné.

V rané éře gladiátorských zápasů nebyly tribuny potřeba. Boj k uctění mrtvého předka se odehrával buď v soukromém domě, nebo později na fóru. Původ popsaných krvavých rituálů sahá zřejmě do 4. století př. n. l., do tehdy ještě nezávislé Kampánie. S narůstající oblibou zmíněné zábavy pak v tamním městě Capua vyrostly první arény i gladiátorské školy. Soukromý rituál nad nebožtíkem se tak měnil ve veřejnou zábavu, kterou si Kampánci i sousední Římané nesmírně oblíbili. Okolo roku 340 př. n. l., kdy Řím Kampánii pohltil, se hry sice stále odehrávaly na počest mrtvých, ale získaly charakter veřejných oslav. Konaly se obvykle devátý den po pohřbu, kdy truchlení skončilo a začínala radostná klání.

K přehlídkám nejdřív sloužila běžná půlkruhová divadla, k nimž se dostavovaly dočasné dřevěné ochozy, aby vznikl uzavřený prostor. Slovo „amfiteátr“ pochází z řečtiny a doslova znamená „dvojité divadlo“. Například Gaius Scribonius Curio nechal roku 52 postavit dvě dřevěná divadla, umístěná na otočném mechanismu kulatými stranami k sobě. Během her se pak otáčela a spojovala se do kruhové arény.

Nová éra klání

S rostoucí oblibou „sportu“ se však od dřevěných arén pomalu upouštělo, protože měly méně stabilní konstrukci. Kupříkladu roku 27 př. n. l. postavil masivní dřevěný amfiteátr bývalý otrok Atilus, který se stal úspěšným obchodníkem. Stavba však vyrostla na nestabilní půdě a během her se zřítila, přičemž zahynulo 20 tisíc lidí a dalších 50 tisíc utrpělo zranění. Podle následujícího senátního výnosu směli hry pořádat jen skutečně majetní lidé, kteří si mohli dovolit kvalitní architekty, a byly stanoveny minimální technické normy. Začaly se tak stavět dedikované kamenné arény, zahrnující kobky, zvířecí klece i márnice – vše úhledně skryté v podzemí.

K zápasištím obvykle těsně přiléhaly gladiátorské školy zvané ludus, tak aby do arény vedla co nejkratší cesta. V čele školy stál tzv. lanista, v podstatě podnikatel, který sportovce pronajímal nejmocnějším a nejbohatším členům elity. Trénink gladiátorů byl drahý, a smrt bojovníka se tak musela lanistovi uhradit.

Počty mrtvých se proto nezřídka odvíjely od majetnosti sponzora her. Jestliže klání pod patronátem císaře obsáhlo stovky párů bojovníků, býval dopad na státní pokladnu zdrcující. Ve snaze ušetřit tudíž v 1. století vznikly tzv. císařské gladiátorské školy, jejichž provoz zajišťoval přímo stát. Budování arén se stalo vítanou příležitostí, jak dokázat civilizovanost a prosperitu města. Navíc areály zajišťovaly sociální stabilitu, protože poskytovaly zábavu a dovolovaly obecenstvu vybít emoce. Přesný počet vystavěných amfiteátrů neznáme, pravděpodobně jich však existovaly tisíce a dodnes se jich dochovalo asi čtyři sta. 

Japonský paleontolog Akihiro Misaki z Přírodovědného muzea v Kitakjúšú hledal v roce 2006 u řeky Aridagawa v prefektuře Wakajama na jihu ostrova Honšú amonity z období křídy. V jednu chvíli narazil na temně zbarvenou kost, ze které se později vyklubalo žebro z téměř kompletní kostry křídového mosasaura, původně ukryté v pískovci.

Nedávno si tuto fosilii, přezdívanou „Wakajama Sórjú“ čili „Modrý drak z Wakajamy“, vzali do parády specialisté na tuto skupinu druhohorních „plazů“ a popsali ji jako nový druh Megapterygius wakayamaensis. Popis doposud neznámého mosasaura, který žil asi před 72 miliony let, zveřejnil odborný časopis Journal of Systematic Palaeontology.

Mosasauři byli vrcholoví predátoři prehistorických oceánů před 100 až 66 miliony let. Šlo o současníky Tyrannosaura rexe a dalších pozdně křídových dinosauři a podobně jako tito suchozemští dinosauři se i mosasauři stali obětí stejného masového vymírání, které vyhubilo téměř všechny neptačí dinosaury, během dopadu planetky v oblasti dnešního Mexického zálivu.

Modrý drak

S velikostí okolo šesti metrů sice patřil Megapterygius wakayamaensis k menším mosasaurům, zároveň ale představoval nelítostného mořského predátora. Přestože nese jisté podobné znaky s dříve popsanými mosasaury, má Modrý drak z Wakajamy celou řadu zajímavých znaků, které ho odlišují od většiny známých mosasaurů. Předně jde o nápadně dlouhé ploutve, především zadní, které mu v kombinaci s dlouhým ocasem zřejmě pomáhaly vyvinout značnou rychlost a obratně manévrovat. Nápadná je i hřbetní ploutev podobná žraločí, kterou jiní mosasauři nemají a která nejspíš rovněž sloužila k rychlému pohybu ve vodě.

TIP: Paleontologové objevili fosilní pozůstatky obřího druhohorního mořského predátora

Neobvyklá stavba těla nově popsaného mosasaura vzbuzuje otázky, jak se vlastně ve vodě pohyboval. Podle vědců je zřejmé, že šlo o výtečného plavce, zároveň ale není jasné, které části těla používal k pohonu a které k manévrování. Na tyto otázky by mohly odpovědět budoucí simulace, na které určitě časem přijde řada.

Evropská jižní observatoř zaznamenala důležitý milník stavby dalekohledu ELT – prvních 18 segmentů primárního zrcadla M1 bylo z Francie odesláno do Chile. Jakmile zásilka dorazí na místo, bude přepravena do technického zázemí pro přípravu ELT, které se nachází na Observatoři Paranal. Zde budou segmenty pokoveny a připraveny k instalaci do konstrukce teleskopu. 

Jelikož není technicky možné vyrobit zrcadlo pro ELT z jednoho kusu, bude se M1 skládat ze 798 šestiúhelníkových segmentů. S průměrem převyšujícím 39 metrů bude zrcadlo M1 dalekohledu ELT největším na světě.

Závěrečnou fázi výroby segmentů zrcadla M1 – leštění odrazné plochy – dostal na starost přední světový výrobce optických systémů Safran Reosc. Šlo o náročný úkol vyžadující mimořádnou přesnost – nerovnosti na povrchu zrcadla nesmí být větší než 10 nanometrů, což je méně než jedna tisícina tloušťky lidského vlasu. K dosažení potřebné přesnosti byla využita technologii zvanou „ion-beam figuring“ (modelování iontovým svazkem), při které proud iontů dopadá na leštěný povrch a odstraňuje nepravidelnosti atom po atomu.

Zatím bylo dokončeno prvních 18 segmentů, v blízké budoucnosti jich francouzská firma ale dodá mnohem více. Na počátku listopadu vyjel z výrobní linky segment s pořadovým číslem 100 a následně byla zahájena jeho kontrola. Týdně firma vyrobí čtyři segmenty, přičemž plán počítá s pětikusovou týdenní výrobou. Když si uvědomíme, že je řeč o sériové výrobě rozměrné vysoce přesné optiky, jde o zcela mimořádný počin.

Když se hovoří o bojovém nasazení německých proudových stíhacích letounů, pak se takřka vždy míní proslulé Messerschmitty Me 262 Schwalbe. V dubnu 1945 však promluvil do válečného dění ještě jeden typ s pozoruhodným potenciálem, a to Heinkel He 162 Spatz, jehož uvedení do služby téměř hraničilo se zázrakem. Stejně jako u dalších německých reaktivních strojů platilo, že coby nejlepší spojenecká odpověď se projevila poslední generace vrtulových stíhaček, jelikož ty ještě dokázaly čelit průkopníkům začínající proudové éry.

Rychlejší náhrada tajfunu 

Do oné poslední generace „vrtulí“ patřil i britský letoun Hawker Tempest, který z řady válečných strojů vybočoval tím, že se zrodil až v průběhu konfliktu. Lze říci, že splnil to, co se původně žádalo od stroje Hawker Typhoon, který konstruktéři připravili coby reakci na německé stíhačky Fw 190, avšak prakticky se posléze uplatňoval spíše jako stíhací bombardér. 

Na začátku ho totiž trápily potíže s motorem a profil křídla se projevil jako příliš tlustý, takže typhoon nedosahoval kýžených rychlostí a roli hlavního soupeře Fw 190 převzaly nové verze typu Spitfire. Konstruktér Sydney Camm, který vytvořil i legendární hurricane, však pořád věřil v potenciál typhoonu, a tudíž se začalo pracovat na jeho variantě se štíhlým křídlem, jež se zpočátku označovala jako Typhoon II. 

Do akce příliš pozdě?

Od počátku roku 1942 se tedy stavěly prototypy pěti verzí, jež se lišily zejména použitými motory a umístěním chladičů. Stroj pak dostal nové jméno Tempest (bouře) a verze Mk.I disponovala agregátem Napier Sabre s chladiči v křídle. U verze Mk.II pak konstruktéři použili hvězdicový motor Bristol Centaurus, zatímco Mk.III a Mk.IV získaly různé varianty proslulého motoru Rolls-Royce Griffon. „Čtyřka“ ale nikdy nebyla dokončena, z „trojky“ se později stal Hawker Fury a sériová výroba „dvojky“ se rozběhla příliš pozdě na to, aby se tyto letouny stihly zapojit do války. Chladiče „jedničky“ se neosvědčily, a tudíž se zdaleka nejvíc prosadila obměna Mk.V, která rovněž využívala řadový motor Napier Sabre, ale s chladičem pod přídí. 

Totéž řešení se ostatně uplatnilo i u typhoonu, jemuž se tedy tempest na první pohled podobal, ačkoli byl o půl metru delší a zejména dostal nové eliptické křídlo s laminárním obtékáním. První prototyp tempestu vzlétl 2. září 1942, do sériové výroby se však varianta Mk.V dostala až na jaře 1943 a další rok trvalo, než proběhl patřičný pilotní výcvik a než se dostatečný počet letounů dostal k bojovým útvarům. Nový britský stroj se tak zapojil do ostrých akcí až na jaře 1944.

Proti nacistickým vynálezům 

Letadla Tempest přicházela do výzbroje coby náhrada typhoonů, takže se účastnila zejména útoků na německé cíle v okupované západní Evropě. Záhy se potvrdilo, že Sydney Camm měl pravdu, když věřil ve velký potenciál této konstrukce, neboť tempest dosahoval u země rychlosti přes 630 km/h. Ve větších výškách ho některé jiné stroje překonávaly, ale v těch malých se jednalo o zřejmě nejrychlejší vrtulový stíhací letoun, který Spojenci během války nasadili. 

Působivá byla též výzbroj v podobě čtveřice 20mm kanonů Hispano, jež se daly doplnit zavěšenými pumami a neřízenými raketami. Tempesty tedy excelovaly v útocích na německá letiště, radary, konvoje a od léta 1944 také na odpalovací zařízení pro nechvalně proslulé letounové střely V-1. Právě ty se posléze proměnily v jednu z hlavních hrozeb pro Londýn, ale stíhačky Tempest se opět objevily na scéně jako ideální odpověď, neboť patřily mezi nemnoho spojeneckých strojů, které díky své rychlosti dokázaly pronásledovat a sestřelovat Hitlerovy „odvetné zbraně“. 

Cesta do Tichomoří?

Tempesty si tak připsaly zhruba třetinu všech V-1 zlikvidovaných stíhačkami, ale na podzim 1944 se takřka všechny musely stáhnout ze služby, jelikož jejich motory už naléhavě potřebovaly údržbu. Do akce se vrátily v prosinci, protože na nebi se stále častěji objevovaly německé reaktivní stíhačky, jimž tedy měly čelit právě výjimečně rychlé tempesty. V posledních měsících války došlo na řadu leteckých soubojů zejména s Me 262, ale několikrát také s He 162 a kromě toho například i s vrtulovými letouny Do 335.

Po porážce Německa se počítalo s nasazením tempestů také v Tichomoří. Nově dodaná letadla Tempest Mk.II s hvězdicovými motory prošla úpravou pro tropické prostředí a totéž se týkalo další verze Tempest Mk.VI, jež navazovala na „pětku“. Než ale došlo na jejich použití, Japonsko kapitulovalo. Velká Británie provozovala tempesty ještě několik let po válce a tyto letouny získal též Nový Zéland, Indie a Pákistán. Poslední zmíněná země vyřadila britské stíhačky ze služby až roku 1954.

Dějiny středověké církve jsou plné kuriózních postav a mezi ty nejsmělejší bezesporu patří benediktinský mnich Eilmer z Malmesbury, který se na počátku 11. století pokusil o klouzavý let na vlastnoručně sestrojených křídlech. Než se však odhodlal vyrazit k nebi, zabýval se pozorováním hvězd, jež podle tehdejšího přesvědčení zvěstovaly příchod apokalypsy. Obzvlášť ho pak zaujaly komety, a snažil se proto vysvětlit jejich význam: Jako první tvrdil, že neohlašují neštěstí, ale představují znamení, která se řídí Božími pravidly.

Zaskočený a polámaný

Během studia spisů o hvězdách se Eilmer seznámil i s mýtem o Ikarovi, jenž měl pomocí křídel slepených voskem uprchnout z Kréty – a navzdory jeho neslavnému konci se starověkého letce pokusil napodobit. Anglosaské kláštery mívaly vysokou kamennou věž, která sloužila jako pokladnice, pozorovatelna a zvonice. V době častých vikingských nájezdů bylo totiž nutné mnichy včas varovat před blížícím se útokem, aby se stihli i s cennostmi ukrýt.

Na vrchol jedné takové věže vystoupal Eilmer s křídly z vrbového proutí, která potáhl pergamenem a vlněnou tkaninou. Nahoře se navlékl do postroje a poté se vrhnul dolů z osmnáctimetrové výšky. Podle dochovaných záznamů plachtil vzduchem dál než dvě stě metrů, ale jak líčí kronikář Vilém z Malmesbury, „za letu zaskočen prudkým větrem a vzdušnými víry, stejně jako troufalostí svého činu, zaváhal a spadl, zlomiv si navždy obě nohy“.

Zapomněl na ocas!

Ani zranění ovšem Eilmera nezbavilo odhodlání a chuti experimentovat. Znovu skočit již sice nedokázal, ale zápal mu nechyběl. Do kláštera za ním přicházely davy těch, kdo chtěli na vlastní oči spatřit létajícího mnicha. Eilmer jim vášnivě líčil své plachtění a mimo jiné vysvětloval, proč jeho pokus dopadl tak neslavně: Údajně si totiž zapomněl ke křídlům připevnit ocas…