Hlubiny pozemských oceánů známe mnohem méně, než třeba povrch Měsíce nebo Marsu. A jak se zdá, dějí se tam velmi zajímavé věci. Vědci si již dříve všimli, že se v oblastech středooceánských hřbetů vyskytují zvláštní místa s ohřátou vodou, která je neobvykle bohatá na chemické látky. Nejde přitom o žádné malé jevy. Objemy ohřáté vody mohou překračovat i 100 kilometrů krychlových.

Daniel Ferguson a Sam Pegler z britské Univerzity v Leedsu si spojili tato místa s ohřátou vodou s nálezy rozsáhlých oblastí hlubokomořského dna, které jsou pokryté sopečným popelem. Oba vědci jsou přesvědčeni, že jde o projevy velmi mohutných hlubokomořských vulkanických erupcí, k nimž zatím docházelo mimo naši pozornost.

Podmořské megahřiby

Podle nich při takové podmořské explozi velmi rychle, v řádu hodin, vznikne veliký vulkanický megahřib či megachochol, který je vlastně podobný atmosférickým hřibům, jaké se objevují při sopečných erupcích na souši. Vytvářejí ho rozpínající se bubliny vulkanického oxidu uhličitého. Tyto exploze nesou až ohromující množství energie. Badatelé odhadují že může jít až okolo jednoho terawattu, což pro představu odpovídá dvojnásobku současné spotřeby celých USA.

TIP: Havajská „želva“ Pūhāhonu je novým největším vulkánem na světě

Vědci se domnívají, že podobné podmořské vulkanické exploze byly časté i na mladé Zemi, v době, kdy tady vznikal pozemský život a mohly vznik a šíření prvotního života zásadním způsobem podpořit. Dodávaly prvním organismům nezbytné živiny a také je svou mohutnou energií doslova rozsévaly po dávném oceánu.

Není to tak dávno, co i zoologové byli přesvědčeni, že po Zemi chodí jen dva druhy slonů – slon indický (Elephas maximus) a větší slon africký (Loxodonta africana). Relativně nedávné výzkumy ovšem prokázaly, že populace afrických slonů není jednotná. Proto „tradiční“ afričtí sloni získali při rozlišování upřesňující označení slon savanový a nově byl vyčleněn a popsán slon pralesní (Loxodonta cyclotis). Jde o menší z obou afrických druhů, který je na rozdíl od slona savanového/afrického, jenž žije na otevřených pláních, přizpůsoben k životu v hustém lese a v džungli. 

Bouřka na uvítanou

Sloni pralesní žijí v pralesích střední a západní Afriky, přičemž největší populace se vyskytují v Gabonu a v Kongu. Kromě místa výskytu je výrazným rozlišovacím znakem tohoto druhu velikost. Samci dosahují maximální hmotnosti 3,5 tuny a výšky 2,8 metrů. Kly pralesních slonů jsou rovněž menší a rovnější, většinou jsou orientovány paralelně a směřují víc dolů než u ostatních slonů. Také jejich barva je jiná – nažloutlá až nazlátlá. Tato slonovina je prý kvalitnější, proto je menší africký druh ve velké míře cílem lovců. Charakteristickým znakem pralesních slonů jsou také jejich oválné až kruhové uši, sloni savanoví mají naproti tomu uši více hranaté a trojúhelníkové. 

Za pralesními slony jsme se vydali do gabonského národního parku Loango. Tady jsme strávili víc než týden a krásy místní divoké přírody jsme se snažili poznat od prvních okamžiků našeho pobytu. Už pár hodin po příjezdu domlouváme první průzkumnou cestu a sedáme na loď z Port Gentill do ústí velké laguny Iguela. Náš průvodce, kterého jsme si soukromě pokřtili Mauglí, patří k domorodému kmeni Bantu. Jako všichni Bantuové je i on mistrem pohybu v pralese a jeho očím neujde jediný pohyb. Brzy jsme proto díky němu objevili dva nádherné samce. Pár desítek minut nato se ale bohužel zatáhlo a setmělo a na cestě zpět nás ještě k tomu zastihla silná tropická bouřka. I tak v nás ale první setkání s pralesními slony nadchlo a naladilo na výpravy dalších dní. 

Déšť obtěžující i obohacující

Počasí nás trápilo během celého pobytu v Loango. Většinou se hned po snídani obloha zatáhla a nastala tma jako v pytli. Tmou to ovšem nekončilo. Následoval mohutný tropický liják, který trval i několik hodin. Trmácení v otevřeném terénním autě bylo za těchto podmínek velmi náročné. Většina zvířat se schovala do bezpečí džungle a fotoaparáty se mlžily navzdory všem možným opatřením. Odpoledne ale déšť trochu polevil a začala se objevovat první zvěř. Pak stačilo na chvíli vypnout motor naší stařičké Toyoty a sloni se vyrojili jako houby po dešti. 

Celá travnatá savana národního parku Loango překypovala životem. Pralesní buvoli, divoká prasata, čápi, supi a hlavně sloni, to všechno s končícím deštěm objevujeme na rozlehlé savaně kolem nás. V dešti, který dodával těmto setkáním mimořádnou barevnost, v níž vynikla proměnlivost barvy sloní kůže a do žluta vybarvené oči. Po celý pobyt jsme se proto snažili vyhledávat situace, kdy intenzivně pršelo, a my zároveň mohli fotografovat. Atmosféra tehdy byla opravdu nezapomenutelná.

Sraz na pláži

Mezi hlavní důvody, proč jsme zamířili právě do národního parku Loango, byla možnost spatřit na vlastní oči jeden unikátní fenomén – početnou sloní populaci, která se večer schází na rozlehlých bílých plážích Atlantiku. Důvodem těchto „srazů“ je snaha opatřit si minerální látky, které slonům v prostředí hustého tropického lesa chybí. Loango přitom není zdaleka jediným místem, kde se sloni potkávají „u lizu“. Velmi známá je například lokalita Dzanga Bai ve Středoafrické republice, kde se sloni scházejí, aby si zpestřili potravu slaným minerálním bahnem. Jedná se o velkou mýtinu uprostřed pralesa, kam vedou staleté sloní stezky. Sloni tady byli v minulosti doslova masakrováni ve velkém. Ve Středoafrické republice ale bohužel v současnosti zuří občasná válka a o život se tam nebojí zdaleka jen sloni. 

Pralesní sloni v Gabonu si našli jiný způsob, jak získat tolik potřebnou sůl. Atlantický oceán ji přináší ve formě vodní tříště přímo na pláž. Voda ulpívá na trávě a stromech a sloni si osolenou trávu a solené listy stromů oblíbili natolik, že se sem stahují z širokého okolí. Tropický prales tady sahá většinou přímo na pláž, takže sloni mají výhodu snadné dostupnosti a bezpečí hustého lesa zároveň. 

Plážoví sprinteři

Na pláž v národním parku Loango jsme jezdili každý večer a pokaždé jsme byli důrazně varováni a proškoleni, jak se v blízkosti slonů chovat. Sloni na pláži Loango totiž velmi agresivně hlídají svoje teritorium. O jejich nesmlouvavém hájení pobřežního území se vykládají strašidelné historky, z nichž některé jsou určitě pravdivé. Například Mike Fay, dvorní fotograf National Geographic , byl kdysi na pláži napaden rozzuřenou sloní samicí, která mu propíchnula klem nohu. Fotografa, který se kvůli ztrátě krve dostal do ohrožení života, musela do hlavního města Libreville transportovat helikoptéra. Náš průvodce Mauglí, který byl napadení osobně přítomen, nás před slony mnohokrát důrazně varoval. 

Osobně jsme se mohli přesvědčit, že s „plážovými slony“ si není radno zahrávat. Problém nastane zejména v případě, když se dostanete mezi slona na pláži a jeho únikovou cestu zpět do husté vegetace. Zvíře okamžitě znejistí, cítí se ohroženo a stane se velmi agresivním. Asi vůbec nejhorší pak může být situace, kdy některá ze samic získá dojem, že před vámi musí chránit své mládě. Těžký a hluboký bílý písek představuje pro člověka obtížně zdolatelný terén. Naopak sloni se svými širokými chodidly jsou i v něm velmi rychlí. Někdy jsme měli co dělat, abychom před nimi ujeli s autem. 

Riskantní momentky 

Určitě největší nebezpečí při snaze přiblížit se slonům na „fotografickou vzdálenost“ představuje zdejší hustá vegetace, která dosahuje téměř až k moři. Na přirozenou hráz mezi mořem a pevninou je fascinující pohled. Nepříjemné je, že se v této zelené houštině snadno ztratí i vzrostlejší pralesní slon. Jdete po pláži, pár metrů od vás tvoří stromy a keře zelenou stěnu a vy netušíte, jestli se za ní neukrývá slon, nebo třeba celé stádo. Musíte být úplně potichu a vždy po větru, abyste se zbytečně nevystavili nebezpečí. 

Tyto situace se mi asi navždy vryjí do paměti: srdce buší, adrenalin rozpumpoval každou část těla a do toho leje jako z konve. Rozhlížíte se kolem a najednou kousek před vámi stojí slon. Překvapeně na vás hledí a široce roztahuje uši, což je jasné znamení, abyste se mu klidili z cesty. Stojím na velké kládě, rozzlobený slon přímo přede mnou a já fotím. Voda mi stéká po obličeji a v hledáčku nevidím téměř nic. Snažím se udržet na kluzkém povrchu a neztratit rovnováhu, prostě musím fotografovat! Když si celý obraz znova v hlavě promítnu, nemám z něj zrovna nejpříjemnější pocity. Jenže sloni na pláži Loango jsou tak neobyčejní, že nutí fotografa trochu riskovat a setkání s nimi patří k zážitkům, které se člověku vryjí hluboko do srdce.

Razantní ochránci Gabonu

Sloni pralesní patří mezi úžasné výtvory přírody a rozhodně stojí za to bojovat o jejich přežití. Lidská chamtivost a hloupost, přivedly slony téměř na pokraj vyhubení, proto je nutné jejich ochraně věnovat velkou pozornost. Osobně věřím, že se mladou asijskou generaci podaří přesvědčit o nesmyslnosti drancovat Afriku způsobem, kterým se to děje dnes. Rohy z nosorožců a slonovina mají v tradiční medicíně své historické místo, ale prokazatelně nulové účinky. Je tedy potřeba s nesmyslným vybíjením rázně skoncovat. 

TIP: Sloní zemětřesení: Jak obří savci využívají otřesy země k dálkové komunikaci

Tady, v jednom z posledních sloních afrických rájů, naštěstí populace slonů prosperuje velmi dobře. Před naším odjezdem z Loango náhodou navštívil kemp vládní úředník, který se stará o správu všech parků v Gabonu. Při rozhovoru nám mimo jiné naprosto věcně oznámil, že před pár dny strážci zastřelili několik pytláků z Kamerunu, kteří se snažili v Gabonu pytlačit. Zdá se, že Gabon si své přírodní bohatství nesmlouvavě chrání. Pokud půjde všechno stejnou cestou dál, zachová se zdejší příroda i pro další generace.

Hvězdy se ve vesmíru jen zřídka vyskytují osamoceně – a například naše Slunce k uvedeným výjimkám patří. Podle odhadů se totiž 80 % stálic, a možná i vyšší počet, nachází ve vícenásobných systémech. Výskyt dvoj-, troj- i vícehvězd souvisí s historií jejich vzniku: Při formování z mateřské pramlhoviny oblak plynu hierarchicky fragmentoval, a v jednom místě tak současně vzniklo větší množství stálic. Některé byly ze seskupení – z otevřené hvězdokupy – vypuzeny, jiné se k sobě navázaly a vytvořily vícenásobnou soustavu.

TIP: Jakým způsobem obíhají planety kolem dvojhvězd?

Dvojhvězdy jsou ve vesmíru běžné, trojhvězdy nepředstavují vzácnost. Nejpočetnější známé systémy tvoří sedmihvězdy, přičemž astronomové zatím vědí o dvou: ν Scorpii a AR Cassiopeiae. V obou případech se jedná o složité hierarchické soustavy, pozorovatelné i malými dalekohledy. 

Pro nezainteresované může být popis některých fobií poněkud úsměvný – strach z chůze (basifobie), z útoku rostlinstva (botanofobie) či dokonce z párátek (dentoskalpofobie), zní opravdu poněkud bizarně. Pro lidi trpící některou z mnoha fobií jde ale často o vážný problém ohrožující partnerské vztahy a v některých případech i zdraví či dokonce život.

Jednou z poměrně častých fobií je strach z hmyzu – může jít o strach obecný, pak hovoříme o entomofobii, nebo o strach z konkrétního hmyzu – například apifobie je strach z včel, strach z mravenců zase bývá označovaný jako myrmecofobie. Také pro šváby máme speciální kategorii – patologický strach z švábů bývá označován jako katsaridofobie.

Na útěku před hmyzem

Právě katsaridofobie zřejmě stála na počátku divokého příběhu mladého páru z indického Bhópálu. Vše začalo krátce po svatbě – manžel tehdy našel v kuchyni vyděšenou a křičící manželku, která se mu svěřila, že v místnosti viděla švába. Žena poté odmítala do místnosti byť jen vstoupit a trvala na přestěhování. Pár tak poprvé změnil domov v roce 2018, nicméně situace se zanedlouho opakovala. Celkem se mladý pár během pouhých tří let přestěhoval osmnáctkrát a manželství se rázem ocitlo na pokraji krachu.

TIP: Bojíte se a nemáte proč? Jak vznikají nejrůznější fobie a jak se jich lze zbavit?

Léčba specifických fobií je podle odborníků komplikovaná a poměrně zdlouhavá. Za nejúčinnější je současnosti považována kognitivně-behaviorální terapie, konkrétně expozice – tedy stupňované vystavování postiženého obávaným situacím, ať již v představách nebo ve skutečnosti. Zda bude terapie cestou k záchraně i pro indický pár není jisté. Manželka vyčítá muži nedostatek pochopení a vyčerpaný manžel prý plánuje rozvod.

Generál obrněných vojsk Hermann Balck se stal devatenáctým z pouhých sedmadvaceti mužů, kteří obdrželi Rytířský kříž Železného kříže s dubovými ratolestmi, meči a diamanty. Toto i další vysoká vyznamenání si vysloužil v první linii, a nikoliv prací na štábech. Během války několikrát odmítl funkci v generálním štábu a raději si ponechal velení v poli.

Jaký otec, takový syn

Podobně jako mnozí další němečtí velitelé druhé světové války se i Hermann Balck narodil do vojenské rodiny. Jeho pradědeček bojoval v řadách Královské německé legie pod vévodou Wellingtonem proti Napoleonovi, jeho otec zase velel za první světové války divizi a stal se jedním z nejvýznamnějších německých teoretiků taktiky. Byl to statečný muž a také pragmatik, který měl na svého syna velký vliv. Hermannovi se totiž často svěřoval s problémy, které trápily císařskou armádu.

Mladý muž pozorně naslouchal a vše si pečlivě analyzoval a bystře hodnotil. Když vypukla první světová válka, Hermann Balck sloužil u horské pěchoty. Postupně bojoval na západní, východní, italské i balkánské frontě. Již tehdy na sebe upozorňoval především velkou iniciativou a pohotovostí. Jednou například vedl průzkumnou hlídku za ruské linie, která dokázala v nepřátelském týlu operovat po několik týdnů. Během bojů byl Balck sedmkrát raněn a válku zakončil jako velitel roty. Nadřízení nechtěli o nadějného důstojníka přijít, a tak jej zařadili mezi vyvolené, kteří směli zůstat v armádě okleštěné nařízeními versailleské smlouvy.

Ve svých pamětech Balck uvádí, že mobilní válka jej začala lákat již během první světové války. Zúčastnil se mnoha akcí vedených v součinnosti s kavalerií, a tak si podal v roce 1922 žádost o převelení k 18. jízdnímu pluku. Nadřízení mu vyhověli a na dalších 12 let se stal velitelem kulometné roty v této jednotce. V rámci početně omezeného důstojnického sboru nebylo příliš prostoru pro další kariérní růst. Nadějný důstojník si musel počkat až na změnu společenských poměrů.

Ve službách nacismu

Balck se poctivě staral o svou jednotku i o každodenní potřeby podřízených, takže si časem vybudoval v armádě velmi dobré jméno. Na podzim 1938 byl proto přeložen k Vrchnímu velitelství pozemních sil (OKH) jako operační důstojník jezdectva. Pod jeho pravomoc ale spadaly například také průzkumné a motorizované jednotky. Podplukovník Balck se velmi zajímal o mohutně se rozvíjející Panzerwaffe a již na sklonku 30. let prosazoval masivní výrobu nových tanků. Nadřízení jej však odmítli a produkce obrněnců nadále pokračovala svým líným tempem. Válka přitom klepala na dveře.

Polské tažení ještě Balck strávil ve štábu, ale do Francie již táhl v čele 1. motorizovaného pluku. Tuto jednotku si velmi pochvaloval, protože část jejího mužstva tvořili vojáci z jeho starého 18. jízdního, a hlavně nedávno obdržela nejmodernější výzbroj a výstroj. Byli to právě Balckovi muži, kdo v květnu 1940 jako jedni z prvních překročili řeku Mázu. Podplukovník se s tím nespokojil. Správně totiž pochopil, že se zde může rozhodnout o osudu celého tažení.

Navzdory námitkám svého štábu, který chtěl nechat pluk odpočinout, zavelel k dalšímu útoku a hnal vyčerpané muže do dalšího boje. Německý postup Francouze zaskočil a jejich odpor se zhroutil. Za své výkony během západního tažení si Balck vysloužil povýšení na plukovníka a Rytířský kříž Železného kříže. Poté převzal velení 3. tankového pluku, se kterým úspěšně bojoval v Řecku.

Pokračování: Generál Hermann Balck: Hořký konec hvězdy německé Panzerwaffe

Před začátkem operace Barbarossa však byl i přes svůj odpor opět převelen k OKH, kde chtěli využít jeho nemalé organizační schopnosti. Plukovník měl za úkol zefektivnit výrobu nových tanků. Toho se mu částečně dařilo dosáhnout, ale úmorná kancelářská práce jej nebavila. V květnu 1942 jej nadřízení konečně vyslyšeli a vyslali znovu do pole.

Ostrov Icukušima pokládali šintoisté za svaté místo od nepaměti. První zdejší svatyně se datuje již do roku 593. Dnešní podoba lokality se nicméně váže až k 12. století, kdy ji nechal zvelebit slavný císařský kancléř Taira Kijomori.

Posvátná plující torii

Celá sakrální památka se rozkládá na ploše 431,2 ha, a to nejen na souši – včetně zalesněné oblasti na úpatí hory Misen –, ale i na moři. Sedmnáct budov a tři architektonické komplexy dohromady tvoří dvě svatyně: hlavní se nazývá Honša a menší z nich se říká Seša Marodo-džindža.

Snad nejznámější turistické lákadlo představuje tzv. torii, jedna z největších posvátných bran Japonska. Její současná podoba se datuje do roku 1875, ale původní tvar vznikl už v roce 1168. Za přílivu vypadá tato rudá šestnáctimetrová kráska z kafrového dřeva, jako by plula po moři, zato za odlivu k ní lze dojít „suchou nohou“.

TIP: Přísně tajné svatyně: Pevná víra za čtyřmi ploty šintoistické svatyně

Ke svatyním se váže i další zvláštnost: lidé v jejich blízkosti dříve nesměli žít, a dokonce jim byl zapovězen vstup na posvátnou půdu – ke stánkům bohů mohli přijíždět jen na loďkách. Celý ostrov přitom nepředstavuje duchovní místo pouze pro šintoisty, ale nachází se tu i řada buddhistických chrámů. Turisté mohou obdivovat rovněž představení tradičního japonského divadla nó nebo starodávné dvorní tance gagaku.

Čínská národní vesmírná agentura (CNSA) by ještě během letošního dubna měla vypustit první modul své vlastní orbitální stanice Tchien-kung 3 (Nebeský palác 3), označovaný jako Tchien-che (Harmonie). Osmnáct metrů dlouhý centrální modul Tchien-che má být první ze tří hlavních částí budoucí vesmírné stanice. Dva další, čtrnáctimetrové moduly, Čína označuje jako Wen-tchien (Pátrání po nebesích) a Meng-tchien (Snění o nebesích).

TIP: Třetí nebeský palác: Jak bude vypadat nová čínská vesmírná stanice?

Součástí projektu čínské orbitální stanice má být i vesmírný teleskop, který s ní má pracovat v těsné souhře a do budoucna se počítá i s jeho připojením ke stanici. Do vesmíru by měl teleskop zamířit v roce 2024, tedy dva roky po plánovaném dokončení stanice Tchien-kung 3.

Čínský Hubble

Připravovanému Čínskému vesmírnému teleskopu (Chinese Space Station Telescope – CSST) se v Číně přezdívá Sün-tchien (Xuntian), což doslova znamená „prohlídka nebes“. Teleskop má být vybavený dvoumetrovým primárním zdrcadlem, čímž se téměř vyrovná Hubbleovu vesmírnému teleskopu, který má zrcadlo o průměru 2,4 metru. Na rozdíl od 31 let starého dalekohledu se ale Sün-tchien může pochlubit při podobném rozlišení až 300× větším zorným polem.

TIP: Čína plánuje vybudovat vědeckou základnu u jižního pólu Měsíce

Podle CNSA má teleskop Sün-tchien fungovat jako nezávislý modul orbitální stanice. Kolem Země tedy sice bude kroužit samostatně, bude se ale moct spojovat s mateřskou orbitální stanicí. Tento koncept je pochopitelně velmi výhodný s ohledem na údržbu, opravy a případná vylepšení. Čína si zjevně vzala ponaučení z historie Hubbleova teleskopu, jehož provoz si vyžádal pět servisních návštěv amerických raketoplánů. Data z teleskopu má zpracovávat speciálně navžené pozemské centrum astronomického výzkumu.

Teleskop Sün-tchien má pozorovat vesmír ve viditelné a blízce ultrafialové oblasti. V jeho hledáčku mají být objekty související s temnou hmotou a temnou energií, největší struktury ve vesmíru, a také galaxie. Rovněž by se měl podílet na pozorování transneptunických těles a blízkozemních planetek.

V rámci výzkumu australské University of Adelaide se pomocí dálkově ovládaných robotických kamer podařilo zhotovit záběry vodnářů, jimž se v češtině říká také tajpani, potápějících se do hloubek kolem 250 metrů. Hloubky od 200 do 1 000 metrů přitom patří do tzv. mezopelagické zóny, jíž se kvůli malému množství světla někdy říká soumračná. 

TIP: Věčná žízeň: Hadi žijící ve slané vodě trpí po většinu života krutou žízní

„Už delší dobu jsme věděli, že vodnáři se dokážou vypořádat se změnou tlaku při potápění díky výměně plynů, která probíhá přes jejich kůži. Nikdy jsem si ale nepředstavovala, že by jim to mohlo umožnit ponory do takovýchto hloubek,“ komentovala tato zjištění vedoucí autorka studie Jenna Crowe-Riddellová. Je pochopitelné, že záznamy rekordních ponorů vyvolávají další otázky o ekologii a biologii vodnářů.

Představa o panenské a nedotčené krajině před několika sty lety je podle vědců mýtem. Kromě Antarktidy byla podle nich většina pozemské souše osídlena a změněna již před 12 000 lety, tedy na konci nejmladší doby ledové. Dřívější teze přitom pracovaly s tím, že většina planety byla až do průmyslové revoluce lidmi relativně nedotčena.

Nový pohled na historii obhospodařování země člověkem je dílem studie vědců z deseti institucí z celkem šesti zemí. Podle vedoucího skupiny, profesora Erla Ellise z Marylandské univerzity se ukazuje, že většina oblastí, které jsme v nedávné minulosti považovali za nedotčené a panensky divoké, měly za sebou poměrně dlouhou historii lidského osídlení a s ním souvisejících změn.

TIP: Tisíce lesních ostrovů: Jak nejstarší obyvatelé Amazonie změnili krajinu

Před zavedením intenzivního a plošného zemědělství se podle badatelů lidský vliv projevoval především častým vypalováním porostů, intenzivním lovem a záměrným šířením semen rostlin, které byly pro tehdejší lidi užitečné. Vědci jsou přesvědčeni, že by jejich výzkum mohl změnit náš pohled na ochranu přírody a krajiny. Podle nich není hlavním problémem samotná lidská přítomnost a její vliv. Minulost krajiny ukazuje, že lidé mohou s přírodou dlouhodobě koexistovat, pokud ji využívají v rozumné míře.

Podíváme-li se na počátky kariéry většiny generálů Jeho Veličenstva, podobaly se sobě jako vejce vejci. Až na výjimky pocházeli ze šlechtických kruhů, rodin s vojenskou či námořní tradicí nebo vyšších vrstev jiného druhu. Po absolvování veřejných či soukromých škol vstoupili kolem dvacátého roku věku coby kadeti do armády, kde pak sloužili u rozličných pluků pěchoty, dělostřelectva a kavalerie, tvořených profesionálními vojáky z povolání. Většinu předválečné služby pak strávili jako správci zámořských držav impéria nebo coby potlačovatelé vzpour v koloniích.

Odcizeni od vlastních mužů

Jakmile se nad Evropou stáhla válečná mračna, stanuli v čele podstatně rozsáhlejších svazků. Často si pak počínali způsobem, který znali z civilního života – s povýšeností typickou pro jejich společenskou vrstvu. „Třídní“ systém ve viktoriánském stylu se v armádě projevoval silněji než v civilní společnosti – jedna skupina mužů měla velet těm druhým, od nichž se očekávala bezbřehá poslušnost.

Pokud lze britským důstojníkům něco vyčíst, pak je to častá odcizenost od vojáků daná touto společenskou propastí. Platila přímá úměrnost – čím vyšší šarže, tím větší odloučenost a rezervovanost, a tak muži v zákopech zpravidla ani neznali jména svých štábních důstojníků. Během války se rozšířilo rčení, že statečné britské vojáky vedou do bitev nekompetentní generálové, zbaběle ukrytí v bezpečí zámků.

Řezníci na Sommě

Pro takové velitele se vžilo posměšné označení „châteaux generals“ neboli zámečtí generálové, dokonce se mluvilo o „lvech vedených osly“ nebo „řeznících na Sommě“. Pomluvy šířili zejména němečtí důstojníci, aby navýšili svou vlastní autoritu. Vedle vilémovské propagandy však takový názor zastávali i historikové včetně těch britských – zejména na přelomu 20. a 30. let, kdy válečné hrůzy ještě zůstávaly v čerstvé paměti.

Mnoho knih vykreslovalo krvavé střety jako nesmyslné a jejich protagonisty – generály – coby zbytečné existence. Statistiky královských ozbrojených sil shazují mýty o zbabělosti ze stolu. V armádě Velké Británie a jejích dominií padlo nebo zemřelo z nebojových příčin 78 důstojníků v hodnosti od brigádního generála výše. Dalších 146 utrpělo zranění, bylo zasaženo plynem nebo putovalo do zajateckých táborů.

French u Loose

Tyto ztráty jsou až překvapivě vysoké vzhledem k oficiální doktríně, která u důstojníků s generálskou šarží (velícím svazku o velikosti brigády a výše) nepředpokládala přítomnost v první linii. Byli považováni za příliš cenné, než aby se riskovala jejich ztráta. Přesto se mnozí přímo na frontu z vlastních pohnutek vypravovali – často i ve chvílích, kdy jejich přítomnost nejenže nebyla k užitku, ale naopak vedení bitvy uškodila.

Příkladem může být jednání polního maršála Johna Frenche při bitvě u Loose, který 24. září 1915 v předvečer střetu opustil velitelství v Saint-Omer a vydal se na předsunuté stanoviště poblíž Lillers. Tím výrazně omezil svůj vliv na další průběh bojů, protože neměl přímé telefonické spojení se štábem 1. armády v Hinges. French si s sebou na frontu navíc vzal jen pár podřízených a většinu aparátu nechal v Saint-Omer.

Pokračování: V zákopech i na zámcích: Každodennost britských generálů za Velké války (2)

Když se bitva nazítří dostala do kritické fáze, nacházel se daleko od míst, kde ho bylo nejvíce zapotřebí. Sám situaci vnímal jinak: „Viděl jsem mrtvé, umírající a těžce raněné všude kolem. Tito nebozí muži nesli svou bolest statečně a někteří mi věnovali uznalý úsměv.“