Kdo by si nechtěl popovídat s některou z velkých osobností historie? Jaké by to asi bylo, povídat si s Ježíšem, Masarykem, Napoleonem nebo třeba s Albertem Einsteinem? Díky nejmodernějším technologiím to naštěstí není úplně nemožné.

Americko-novozélandská firma UneeQ, zabývající se technologiemi umělé inteligence, vytvořila u příležitosti 100. výročí udělení Nobelovy ceny Albertu Einsteinovi digitální kopii tohoto geniálního vědce. Jejich Digitální Einstein dokonce mluví stejným hlasem jako slavný fyzik. Hlas slavnému fyzikovi vyrobili na míru odborníci britsko-španělského startupu Aflorithmic, neobešlo se to ale úplně bez komplikací.

Digitální Nobelista

Tvůrci digitálního Einsteina vycházeli z historických nahrávek Einsteinova hlasu. Jejich kvalita ale nebyla příliš vysoká a nebylo tak možné použít konvenční postupy pro tvorbu syntetického hlasu. Pro vytvoření definitivní podoby fyzikova hlasu proto využili poznatky historiků. Výsledkem této spolupráce je měkce anglicky hovořící avatar s typickým německým akcentem. Virtuální Einstein dokáže poučit i pobavit a soudě z jeho odpovědí, nepřestal vědecký vývoj sledovat ani po své smrti. 

TIP: Hvězdy vstávají z mrtvých: Čekají nás koncerty hologramů Freddieho Mercuryho a Franka Zappy?

A k čemu je vlastně projekt digitálního vědce dobrý? Podle zástupců společnosti Aflorithmic jde především o technologickou demonstraci pokroku v oblasti umělé inteligence a syntetického hlasu. Podobní avataři by se ale mohli časem uplatnit například ve výuce, v online sociálních či psychologických službách nebo v prostředí internetového nakupování.

Strach z pohřbu zaživa existoval patrně od nepaměti a v druhé polovině 18. století se zdánlivá smrt dokonce stala jedním z hlavních témat státem organizované medicíny – zdravotní policie. Hrůza z předčasného pohřbu se prolínala s neméně aktuální obavou ze škodlivosti mrtvých těl, konkrétně z takzvaných mefitických výparů, jež z nich podle dobového přesvědčení vycházely.

Rovněž v českých zemích byla za vlády Josefa II. (vládl 1780–1790) provedena řada pohřebních reforem týkajících se času a místa pohřbu, prohlídky mrtvých a zakládání nových hřbitovů za městskými hradbami. Po staletí existující průběh pohřebních rituálů i zacházení s mrtvým tělem se změnily. Byl položen základ k dnešní podobě umírání – k dokonale hygienické a ze světa živých vyloučené smrti.

Nejisté hranice

Několik případů významných osobností, jež ožily při vlastním pohřbu na hranici, zmínil v encyklopedii Naturalis historiae libri již římský válečník a filozof Plinius Starší: „Bývalý konzul Aviola na pohřební hranici oživl, a poněvadž mu pro prudké plameny nemohl nikdo přijít na pomoc, byl upálen zaživa.“ Dobře známý je i příběh východořímského císaře Zenona, který podlehl 9. dubna 491 úplavici, nebo epilepsii. Podle legendy upadl v opilosti či z důvodu nemoci do bezvědomí a považován za mrtvého, byl pohřben. Později se probral a volal o pomoc. Jeho manželka Ariadna však odmítla dát otevřít sarkofág. Nešťastník prý z hladu snědl vlastní ruce i řemínky od obuvi. 

Zkušenosti s nejistotou smrti měla řada středověkých a raně novověkých lékařů, mimo jiné nejvýznamnější český lékař 17. století a polyhistor Jan Marek Marci z Kronlandu. Zdánlivá smrt podle něj postihovala zejména ženy, které trpěly hysterií. Popsal příběh, který se udál v Praze, ve významné šlechtické rodině Fürstenbergů. Když jedna z představitelek rodu, Heroina, zemřela, byla přemístěna z úmrtního lože do světnice, aby zde spočinula do pohřbu. Prodlévala u ní věrná služebná, která se při manipulaci s plátnem, které zakrývalo tělo, lehce dotkla chodidla zesnulé. Náhle ucítila pohyb a z leknutí uprchla. Následně byli přivoláni lékaři, kteří domněle mrtvé podali léky, a ta otevřela oči.

Obživlé mrtvoly

K znepokojivým otázkám, jež souvisely s nejistou hranicí mezi životem a smrtí, patřilo přesvědčení, že některým mrtvolám nepřestávaly růst vlasy, zuby a vousy, jak barvitě zachytil ve spise De miraculis mortuorum (O zázracích mrtvých) z roku 1670 německý luteránský lékař Christian Friedrich Garmann, který shromáždil veškeré tehdy známé poznatky o smrtelnosti lidského těla. Doplnil je zkušenostmi z každodenního života svých současníků, vlastní lékařské praxe, i lidovými pověrami. Popsal krvácení mrtvoly v přítomnosti jejího vraha, posmrtnou erekci penisu, slzy mrtvých či škodlivost otvírání hrobů. Zabýval se otázkami, zda sovy vysávají mrtvé, proč se nebožtíkům vkládají mince do úst nebo zda mrtví koušou sami sebe. Zvuky „připomínající žeroucí prasata“, jež bylo podle dřívějších svědků i jeho vlastní zkušenosti možné slyšet u hrobů a rakví, vysvětloval působením démonických sil.

Mrtvé nevěsty

V českých zemích kolovalo množství pověstí o předčasném pohřbu. Jejich častou protagonistkou je zdánlivě mrtvá dívka, která procitne v rakvi při krádeži svých šperků – lupičem je zpravidla hrobník, který se domněle mrtvé snaží uříznout prst, z něhož nejde stáhnout prsten. S okradenou zdánlivě mrtvou ženou se lze setkat například v českobudějovické pověsti Dům U Mrtvého pekaře. Bohatý pekař z domu číslo 17 v Krajinské ulici pochoval s okázalou pohřební pompou svou jedinou dceru. V noci se k hrobu přikradl hrobník, který se jal loupit její klenoty, mezi jinými i prsten: „Bez sebemenší výčitky svědomí se chystal prst uříznout. Sotva však ostří nože vniklo do kůže, hrůza a děs zastavily mužovo strašné počínání. Hrobař prudce přirazil víko rakve a v mžiku i s uloupenými skvosty zmizel. Dívka totiž byla jen zdánlivě mrtvá a ostří nože ji probudilo z tvrdého spánku.“ 

Na podobnou pověst je možné narazit v Poličce na českomoravském pomezí. V jistém domě na náměstí bydlel v 18. století lékař, který vdával dceru. Byla již oblečená do svatebních šatů, ozdobená šperky a závoji. Lačně jedla, když tu jí sousto uvízlo v krku. Bezduchou dívku uložili do rakve a pohřbili do rodinné hrobky. V noci ji chtěl okrást hrobník. Když lomcoval víkem rakve, nešťastné sousto náhle vyskočilo a mrtvá ožila. 

Děsná smrt v hrobce 

Staropražská pověst Děsná smrt v hrobce u sv. Jakuba zachycuje příběh Václava Wratislava z Mitrowicz, významného diplomata u vídeňského dvora a nejvyššího kancléře Království českého: „Hrabě byl prý však jen zdánlivě mrtev, když jej do hrobky rodinné v kostele onom kladli, a přišel za nedlouho zase k sobě. Vyrazil víko u rakve, ale ze zazděné hrobky pod pomníkem se více dostati nemohl.“ 

Pověst Strašidlo z Jakubského mlýna z Olomoucka zase praví, že v polovině 18. století v Jakubském mlýně pod olomouckými hradbami hospodařili šafář Martin a jeho žena Lenka. Ta na Silvestra náhle zemřela. Přišly sousedky, nebožku umyly a oblékly do pohřebního rubáše. Bylo jim divné, že nebožčino tělo nebylo vůbec ztuhlé. Mrtvou odnesly do komory, ta se však po půlnoci ke zděšení bujaré společnosti vrátila.

Márnice jako prevence

Účinným preventivním prostředkem proti předčasným pohřbům se měla stát zcela nová instituce – márnice. V habsburské monarchii je její zrod datován k 7. březnu 1771. Podle dvorského nařízení měl márnicí disponovat každý kostel. Komora měla být opatřena kamny a v zimě vytápěna, aby zdánlivě mrtví neumrzli. Okna měla být chráněna drátěnou mříží. Nebožtíci měli být uloženi s nezakrytým obličejem a nespoutanými končetinami v otevřených rakvích na šest až sedm coulů vysokém podstavci, odkud by mohli v případě oživnutí bez rizika úrazu slézt. Jedna ruka každé mrtvoly měla být spojena pomocí šňůry či drátu se zvoncem, který měl být umístěn v příbytku nejblíže bydlícího člověka. V noci měla být márnice osvětlena, dveře zabezpečeny zvenku, zevnitř však měly jít snadno otevřít. 

Osvícenský „ústav smrti“ se prosazoval do pohřební praxe v českých zemích těžce. Výstavbě márnic bránily nedostačující finanční prostředky, hlavně však, zdá se, nepřijetí myšlenky samotné. Márnice byla na mnoha místech v Čechách, zvláště na venkově, považována za zbytečné zařízení. 

Počátky první pomoci

Světlou stranou mince se v problematice zdánlivé smrti stala organizovaná snaha zachraňovat lidský život. Zvláštní pozornost byla věnována topícím se a utonulým: „Máme dosti příkladů, že lidé několik hodin pod wodou leželi, a předce wzkříšeni byli, pročež musíme býti při utopených velmi opatrni a nesmíme tu pomáhání nikdy zanedbati.“ Již v šedesátých letech 18. století se k otázce první pomoci vyjádřil habsburský dvorní lékař Gerhard van Swieten, který považoval za nejlepší oživovací prostředky tření celého těla, zvláště však končetin, prudké klystýry, pouštění žilou, vefukování vzduchu do úst, zahřívání těla horkým popelem či pískem, dráždění patra a jazyka pírkem, ale i pronikavé čichací látky. 

V roce 1767 byla založena první záchranná společnost na pomoc topícím se a utonulým osobám v Amsterdamu, po roce 1770 začaly vznikat podobně organizované instituce ve Francii i v dalších zemích. Šlo o svého druhu předchůdkyně dnešní záchranné služby.

Záchrana topících se

Zahraničními vzory byl inspirován i český záchranný ústav, který vznikl roku 1798 v Praze z popudu vytrvalého bojovníka proti předčasným pohřbům, lékaře Adalberta Vinzenze Zardy. Šlo o první takovou instituci ve střední Evropě. Jeho vzniku předcházelo založení Zardovy České soukromé lidumilné společnosti pro neštěstím postižené a zdánlivě mrtvé lidi. Jejím předobrazem byla tehdy již dvacet let existující londýnská Royal Humane Society. Základní kámen pražského záchranného ústavu byl položen 1. srpna roku 1797 na pravém břehu Vltavy poblíž Týna. 

TIP: Gerard van Swieten: Muž, který se postavil strachu, bludům a pověrám

Dřevěná či kamenná stavba měla sloužit jako záchranný dům, zároveň i jako márnice. Její součástí byly kuchyně, pokojík strážce, kůlna určená pro nářadí používané při první pomoci topícím se a utopencům; dále loďka opatřená dvěma koly, ojí a lucernou a člun na led na způsob koše z vrbového proutí potaženého kravskou kůží. Spodní strana člunu byla provedena jako sáně s dvěma železnými noži a otvorem pro nohy – zachránce se mohl posunovat nohama vpřed a zároveň zůstat v bezpečí člunu. Štědrým mecenášem záchranného domu byl Leopold hrabě Berchtold, který věnoval nebezpečí zdánlivé smrti i několik osvětových spisů. Dne 11. července 1798 byl Zardovým institutem zachráněn první ve Vltavě se topící člověk, k roku 1810 to bylo 157 osob.

Na konci října roku 2005 se mexičtí rybáři Lucio Rendón, Salvador Ordóñez, Jesús Eduardo Vidaña a další dva jejich společníci vydali z mexického přístavu San Blas na lov žraloků. Osm a půl metrů dlouhý člun ze sklolaminátu měl sice motor, ovšem ten na silnou bouři, která loď zahnala daleko od plánované trasy, nestačil.

Muži neměli k dispozici rádio ani jiné spojení se světem, a zůstali tak vydáni na pospas silným východním větrům a rovníkovému proudu, který směřuje napříč Tichým oceánem od břehů Mexika k Filipínám.

Hlad a žízeň uprostřed oceánu

Na lodi brzy nastala nouze o jídlo. Nedobrovolní mořeplavci si proto vyrobili rybářské „pruty“ z kabelů a jiných součástek jinak nepotřebného motoru. Rovněž se snažili srazit racky létající kolem lodě nebo chytali mořské želvy tak, že se potápěli s provazem přivázaným kolem pasu.

Jedli všechno: maso, krev, vajíčka, a dokonce i kosti. Do prázdných kanystrů na benzin chytali dešťovou vodu. V průběhu prvního měsíce pršelo málo, ale pak už byly deště poměrně časté. „Jednou jsme neměli nic do úst plných patnáct dní,“ vzpomínal později jeden ze zachráněných, Jesús Vidaña. Prvního z pětice mužů zabilo strádání z plavby pravděpodobně v lednu, další skonal zhruba o čtyři týdny později. Jejich těla byla vydána moři.

Rybáři brzy usoudili, že pro ně bude snazší pokračovat dál na západ než se snažit probojovat zpět proti proudu a větrům k pobřeží Mexika, vyrobili si proto primitivní plachtu z dek. Zbylá trojice se střídala na místě v jejím stínu a během dlouhých devíti měsíců nuceného pobytu na palubě si Lucio, Salvador a Jesús nahlas četli z Bible. Překonali několik bouří, ale jak tvrdili, nikdy neztratili víru ve svou záchranu.

Devět měsíců uprostřed oceánu

Naděje trosečníků se začaly reálněji rýsovat, když ve výšce pravidelně pozorovali letadla směřující od západu. Devátého srpna 2006 je pak objevil na radaru kapitán tchajwanské rybářské lodi, který usoudil, že je signál příliš silný, než aby šlo například o hejno racků – na palubu je vyzvedli asi 300 kilometrů východně od Marshallových ostrovů.

Zachránění byli velmi hubení a hladoví, ale jinak v dobrém zdravotním stavu. Tchajwanští rybáři je ošetřili, poskytli jim jídlo a šaty a po dalších třinácti dnech je vysadili na Marshallových ostrovech. Zmocněnec mexické ambasády jim později zajistil přepravu letadlem domů. Houževnatí Mexičané nakonec přečkali na své lodi více než 270 dnů a překonali zhruba dvě třetiny Pacifiku – asi 8 800 kilometrů. 

Po druhé světové válce musela Velká Británie revidovat své pozice v oblasti Blízkého východu. Vznik nezávislého Izraele v roce 1948 spojený s porážkou arabských vojsk při pokusu o jeho zničení vedl k vzestupu arabského nacionalismu, což byl do té doby jev v oblasti téměř neznámý. Nová generace egyptských politiků, podstatně radikálnější než jejich předchůdci, začala hledět na britskou přítomnost ve své zemi s nelibostí. Nezaměstnanost, inflace a ekonomická nestabilita jen přiživovaly čím dál tím radikálnější postoje.

Pád krále

Napětí eskalovalo v říjnu 1951, kdy Káhira vypověděla anglo-egyptskou smlouvu z roku 1936, která garantovala Britům pronájem Suezského průplavu na dalších 20 let. Britové odmítli stáhnout své síly ze Suezu, což vedlo k sérii protibritských násilností s mrtvými na obou stranách.

Situace vyvrcholila 23. července 1952, kdy byl vojenským pučem svržen král Farúk I. a moci se ujalo Hnutí svobodných důstojníků, v jehož čele stál generálmajor Muhammad Nadžíb a plukovník Gamál Abdul Násir. Ačkoli pronájem průplavu se před novými egyptskými vládci podařilo uhájit, a dokonce prodloužit, britská vojska se musela stáhnout a 13. června 1956 opustil Egypt poslední anglický voják.

Zájmy mocností

Politické změny v Egyptě se snažily využít především Spojené státy americké, které se prezentovaly jako tradiční protikoloniální mocnost a měly zájem vytvořit na Blízkém východě účinnou hráz proti komunismu. Čtyřiatřicetiletý Násir se zpočátku jevil jako vhodná osoba pro jejich záměry. Američané však nepochopili, že sjednocující myšlenkou panarabského nacionalismu je odpor proti novému židovskému státu, a prodej svých zbraní podmiňovali závazkem, že v žádném případě nebudou použity proti Izraeli, s kterým Egypt formálně zůstával od roku 1948 ve válečném stavu.

Násir sice nebyl orientován vyloženě protižidovsky, ale pokud usiloval o roli arabského vůdce, nemohl z prestižních důvodů americké podmínky přijmout. Začal proto hledat zdroje vojenského vybavení v SSSR. První diplomatické styky byly navázány v roce 1954 a následující rok již prostřednictvím Československa mířily do Egypta první dodávky sovětských zbraní.

Když se dva perou...

Chruščov se k tomu rozhodl při vědomí, že Násir sice není komunista, ale při správném vedení by mohl Západu způsobit velké škody. Nejvíce skeptická vůči egyptskému prezidentovi byla Francie, která již dva roky válčila v Alžírsku s nacionalistickou frakcí FNL.

Pokračování: Zbytečně dokonalý výsadek: Anglo-francouzská operace Mušketýr 1956 (2)

Nejen že egyptské lodě dodávaly zbraně rebelům, ale Násir využíval svůj řečnický um na Rádiu Káhira k jejich podpoře a otevřeně zaujímal radikálně protifrancouzské postoje. Francouzský premiér Guy Mollet na oplátku přirovnal jeho knihu Filozofie revoluce k Hitlerovu Mein Kampfu. Ze situace nakonec těžil Izrael, kterému se pro očekávanou izraelsko-arabskou válku podařilo ve Francii zajistit potřebné zbraně.

Běžně se vítáme a loučíme různými variantami přání hezkého dne, dobré noci či šťastného shledání. Jde o tradiční, ustálené fráze, jejichž doslovný význam po tisícerém opakování příliš nevnímáme. Pokud se nad nimi přesto pozastavíme, asi se shodneme, že vzájemně si přát příjemné prožití času dává smysl. Jenže jak do toho zapadá takový pozdrav jako „nazdar“?

TIP: Čeština neznámá: Odkud se vzal „zlatý hřeb“?

Popřát si zdar spíš než neúspěch je jistě milé, ale trochu zde postrádáme vyjádření, v čem nás má onen zdar potkat. Pro objasnění se však stačí vydat do dob národního obrození, konkrétně ke sbírce na výstavbu Národního divadla. Příspěvky se totiž vkládaly do pokladniček s heslem „Na zdar Národního divadla“, což dalo následně vzniknout pozdravu „nazdar“, psanému již jako jedno slovo.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Sérii záběrů a fotek zobrazujících zvláštní létající předměty nedávno zveřejnil server Mystery Wire (web je pro návštěvníky z Evropy nepřístupný) ve spolupráci s dokumentaristou a odborníkem na UFO Jeremym Corbellem. Pentagon následně potvrdil, že 18sekundové video tří objektů vznášejících se nad americkým torpédoborcem USS Russell z července 2019 je autentické.

Mluvčí Pentagonu Sue Goughová také potvrdila, že fotografie, které zachycují tři neidentifikované létající objekty, pořídili příslušníci americké armády. Bližší informace o povaze snímků mluvčí komentovat s ohledem na „strategičnost takových informací“ ale odmítla. Potvrdila ale, že se záznamem zabývá pracovní skupina pro neidentifikované vzdušné jevy (Unidentified Aerial Phenomena Task Force – UAPTF), která je složkou Úřadu pro námořní zpravodajství Spojených států (ONI).

Neidentifikované vzdušné jevy

Na sociálních sítích se rozběhla vášnivá debata o tom, co na fotkách a videích ve skutečnosti je a zda může jít o důkazy přítomnosti mimozemšťanů na Zemi. Zatím jde ale jen o spekulace. Potvrzení, že se záběry zabývá UAPTF značí jen tolik, že se zatím nepodařilo zjistit, co přesně záznam zachycuje.

Americké úřady se v posledních letech snaží vyhýbat používání termínu UFO a nahrazují jej zkratkou UAP - „unidentified aerial phenomena“, v překladu „neidentifikované vzdušné jevy“. Důvodem je hlavně zprofanovanost označení UFO popkulturou a konspiračními teoretiky. Používané označení UAP může zahrnovat cokoliv, co se nachází mimo naše znalosti a nelze to vysvětlit běžnými jevy. V praxi může jít nejen o „setkání třetího druhu“, ale také o nové technologie, které úřady či představitelé armády před veřejností a leckdy i před „nižšími armádními šaržemi“ jednoduše tají.

Podle odborníka na problematiku UFO – Jeremyho Corbella, jsou záběry pořízené americkými námořníky doposud nejzajímavějšími, jaké jsme v souvislosti s UFO mohli vidět. Skutečnost, že se záznamem zabývá UAPTF podle Corbella značí, že nejde o žádné balóny ani drony.

Nejde o první podobnou událost. Také v roce 2017 se internetem šířila videa zachycující létající objekt, která údajně pořídili piloti amerického námořnictva. Na rozdíl od nesčetného množství předešlých materiálů také tehdy zástupci amerického námořnictva potvrdili, že se nejedná o falzifikáty, nýbrž o autentické záběry z kabin stíhaček. Ani u nich ale nebylo jasné, co přesně zachycují.

TIP: UFO nad Británií: Co vydaly odtajněné archivy?

Přístup amerických úřadů k problematice UFO se výrazně proměnil během vlády bývalého prezidenta Donalda Trumpa. Dokladem je i očekávaná obsáhlá zpráva o aktivitách UFO nad Spojenými státy, kterou má Pentagon zveřejnit během letošního léta.

Jak se ale postupně ukázalo, Viktorie chápala, co to znamená být královnou Británie a císařovnou Indie, daleko lépe, než si její mamá myslela. Již za svého života se stala uznávanou panovnicí, novátorkou i módní ikonou. Její lid ji miloval, a to mimo jiné i proto, že dokázala spojit své státnické povinnosti s opravdovými city.

I manžel, Albert Sasko-Koburský, více známý jako princ Albert, byl nejen dobře postaveným ženichem pro mladou následnici trůnu, ale i jejím opravdu milovaným mužem a tím nejuznávanějším rádcem.

Korunní princezna od narození

Jakmile se Viktorie narodila, bylo jasné, že jednou usedne na trůn. Šlo jenom o to, kdy se tak stane. Už od plenek byla proto holčička vychovávána s nemalými nároky. O soubor striktně daných pravidel se postaral, kdo jiný než – její matka. Nazvala ho „Kensingtonským systémem“ a bylo v něm obsaženo vše, co Viktorie smí a musí. Budoucí královnu tak zcela odřízli od reálného života, světa za okny paláce. Jejím jediným přítelem byl v té době kokršpaněl Dash. Až do plnoletosti žila princezna prakticky osamocena. Ovšem se smrtí jejího strýce se vše změnilo. Viktorie se stala královnou. 

Ošklivé káčátko? Ne, velká žena! 

Ačkoliv prý nebyla nějak zvlášť půvabná a neuměla se ani dobře oblékat, vše vynahradila její šikovnost. A asi taky chytrost. Jak si jinak totiž vysvětlit, že se coby nová panovnice okamžitě přestěhovala do Buckinghamského paláce a své „drahé“ mamá přidělila komnaty na druhé straně budovy, než je měla ona sama? Vyřešila tak navždy problematický vztah. Od teď, když chtěla vévodkyně mluvit s dcerou, musela se ohlásit. A královna neměla vždy čas, vlastně téměř nikdy. K tomu všemu se, neslýchaná věc, sama Viktorie začíná poohlížet po manželovi! 

Když o ruku požádá královna… 

S bratrancem Albertem Sasko-Kobursko-Gothajským se samozřejmě už nějakou dobu znali a Viktorii se i zdál jako milý společník. Pár větami si jeho půvaby zaznamenala i do svého deníčku. Jeho první dojem ze sestřenky nebyl bez pochyb, ale nedal na sobě nic znát. Psali si a čas od času se setkávali. Ve vší počestnosti, samozřejmě, ale jejich srdce velmi rychle zahořela láskou jednoho k druhému.

Když přijel Albert na královský hrad do Windsoru, trvalo pouhých pět dní, než se Viktorie vyjádřila a nabídla mu svou ruku. Jak se mohlo stát, že se ptá žena muže na sňatek? Jednoduše, ona je přece královnou země, on pouhým princem!

Skandál, nebo nová tradice? 

Albert s uzavřením manželství souhlasí. Jednak se přání královny neodporuje, a jak jinak, je zamilovaný. A tak je 10. února 1840 doslova celý Londýn na nohou, protože panovnice se nevdává každý den. Do kaple vešla Viktorie v honosných bílých šatech. Veřejnost i příbuzní byli šokovaní, nevěsta by měla být v modré barvě, ta symbolizuje věrnost a čistotu! Jenže všem se královna, jak kráčí k oltáři v bílé, líbí. A tak se z módní extravagance stává tradice. Od teď se ženy budou vdávat v bílé!

Mimochodem i proto, aby upozornily na to, že jsou tak majetné a svého jedinečného dne si natolik považují, že si na něj pořídí nové neprakticky světlé šaty využitelné jen jednou.

Rozrůstající se rodina 

Ačkoliv navenek působí manželé snad až upjatě, mají krásný vztah. Brzy je jasné, že Viktorie čeká potomka. Sama sobě si těhotná připadala ošklivá. Když za pár měsíců země slavila narození princezny, vladařka byla navíc z dítěte zklamaná. Přišlo jí nehezké, nerada o dceru pečovala. A nezlepšilo se to ani po dalších osmi porodech.

Děti tak dostaly na starosti chůvy a taky se o ně láskyplně zajímal tatínek, princ Albert. Ten se v roli otce našel! A postupně se stal i Viktoriiným nejlepším a nejbližším rádcem, podle některých dokonce nekorunovaným vládcem země. Společně s manželkou vedl prosperující království k vrcholu jeho slávy. Británie zažívala opravdu zlaté období.

Prokletý a nešťastný rok 1861 

Ačkoliv svou matku Viktorie nikdy v lásce neměla, její smrt panovnici zasáhla. Cítila se na dně. Ke všemu princ Albert tou dobou trpěl žaludečními problémy, kterých se ne a ne zbavit. Viktorie byla ve stresu, celé dny i noci pracovala a hlavně, zuřivě a často se hádala se synem Edwardem. Mladý pán totiž ignoroval hodnoty rodičů a vedl dosti neřestný život. Pil a často byl vidět v náručí žen lehčích mravů. V druhé půlce roku diagnostikovali lékaři Albertovi břišní tyfus. Rodina byla skutečně v šoku, který se změnil v zoufalství, když 14. prosince manžel královny zemřel.

TIP: Panenská Alžběta muže odmítala, vdova Viktorie milovala jediného

Pokud mohla Viktorie propadnout ještě níže, než na dno, tak se to stalo. Tomu, co prožívala, se ani nedalo říkat smutek. Odmítala vše, jíst, pít i vládnout. Na pohřeb svého milovaného oblékla černý smuteční šat, který už nikdy nesundala, i když se ke svým povinnostem královny a císařovny po čase vrátila. Ke všemu si nechala manželovy sluhy, kteří museli zesnulému každé ráno přinést vodu na mytí a chystat čisté šaty, jako by byl živ. A když sama panovnice po dlouhých čtyřiceti letech umírá, jaká byla její poslední slova? Volala jméno milované muže Alberta. Tak moc jí chyběl...

Extrasolární planety, tedy planety obíhající kolem jiné hvězdy než kolem Slunce, jsou pro nás (a zřejmě ještě dlouhou dobu budou) nedosažitelnými cíli. Při jejich průzkumu se tak musíme spoléhat na (naštěstí stále výkonnější) vědecké přístroje. Na taková pozorování je ale nutné se důkladně připravit, abychom rozuměli tomu, co vlastně v teleskopech vidíme. Součástí těchto příprav byl i nedávný experiment amerických odborníků, kteří zjednodušeně řečeno „pekli v troubě meteority“.

Studentka astrofyziky Maggie Thompsonová a její kolegové získali vzorky ze tří meteoritů, které dopadly v různou dobu na různá místa na Zemi. Konkrétně šlo o Murchisonův chondrit, který dopadl v roce 1969 v Austrálii, Jbilet Winselwan, nalezený v Západní Sahaře v roce 2013 a Aguas Zarcas, který dopadl na území Kostariky v roce 2019.

Všechny tři meteority patří do skupiny uhlíkatých chondritů typu CM. Tyto meteority by podle našich představ měly svým složením dobře odpovídat materiálu, z něhož vznikla Sluneční soustava.

Meteority v peci

Vzorky meteoritů vědci umístili do pece, kde je pekli při teplotě 1 200 °C a pomocí hmotnostní spektroskopie analyzovali plyny, které se v troubě při pečení uvolňovaly. Experiment tak v podstatě simuloval vznik rané atmosféry na čerstvě utvořené terestrické planetě. Současné teoretické modely předpokládají, že rané atmosféry kamenných planet se zrodily převážně z plynů, které se uvolňovaly z povrchu rodící se planety v důsledku jejího intenzivního zahřívání a teprve později z plynů, které vznikaly v důsledku vulkanické činnosti.

TIP: GJ 1132b: Pekelná výheň extrasolární Venuše s atmosférou plnou kyslíku

Vědci zjistili, že pečení z meteoritů uvolňuje především vodní páru, kterou doprovází nemalé množství oxidu uhelnatého a oxidu uhličitého, plus menší množství vodíku a sulfanu. Rámcově to tedy odpovídá výsledkům teoretických předpovědí, i když na určité odlišnosti vědci narazili. Badatelé věří, že výsledky jejich neortodoxního výzkumu nám umožní vylepšit modely atmosfér u vzdálených exoplanet.

Muž, který pracuje jako pokladní v bance v Tchaj-peji, se poprvé oženil šestého dubna loňského roku a banka mu poskytla osm dní placeného volna. Když osmidenní líbánky skončily, muž se s manželkou rozvedl a následující den si ji znovu vzal - a požádal o další placené volno. Stejný postup zopakoval ještě dvakrát, a nakonec se ženil čtyřikrát a rozváděl třikrát.

Věci ale nešly, jak plánoval. Bance došlo, oč mu kráčí, a místo 32 dní placeného volna mu proplatila jen prvních osm. Muž následně podal stížnost na svého zaměstnavatele u městského pracovního úřadu v Tchaj-peji a obvinil banku, že nedodržela ustanovení o právu na placené volno.

TIP: Peníze na prvním místě: Manželství dubajského páru trvalo jen 15 minut

Pracovní úřad záležitost prověřil, v říjnu loňského roku rozhodl, že zaměstnavatel skutečně porušil Zákoník práce, a banka dostala pokutu. Proti rozhodnutí se odvolala, ale pracovní úřad před několika dny potvrdil své předchozí rozhodnutí. Ve zdůvodnění úřad uvedl, že jakkoli bylo mužovo počínání neetické, zákon neporušil - a naopak banka se nedržela paragraf Zákoníku práce.

Tento bizarní případ mezitím začal kolovat po tchajwanských sociálních sítích, kde lidé povětšinou vyjadřují nevíru, že v tchajwanském právu může existovat taková mezera; a někteří možná v tichosti uvažují o rozvodu.