Brzy se pustíme do důkladného hledání planet v cizích soustavách, na kterých by mohl být život. Už teď je ale jasné, že to nebude jednoduché. Stále totiž nemáme jasno v tom, jak vlastně takovou planetu se životem rozeznat. Za jeden z významných faktorů přitom obvykle považujeme přítomnost výrazného množství kyslíku v atmosféře planety. Jak ale ukázala nová studie amerických vědců, množství kyslíku v atmosféře může být dost zavádějící parametr.

Na Zemi žijeme v atmosféře s poměrně vysokým obsahem kyslíku a zvykli jsme si na to, že kyslík těsně souvisí s živými organismy. Jenomže už víme, že okolní vesmír je plný planet, které jsou často úplně jiné, než kterákoliv z důvěrně známých planet Sluneční soustavy. A tyto rozdíly se klidně mohou týkat i obsahu kyslíku v atmosféře.

Modelování exoplanet s kyslíkem

Joshua Krissansen-Totton a jeho kolegové vytipovali několik scénářů, v nichž mohou existovat exoplanety podobné Zemi a s atmosférou plnou kyslíku, ale tento kyslík nebude biologického původu. Tyto scénáře vytvořili díky detailnímu modelování průběhu evoluce terestrických planet, od jejich samotného vzniku, až po uplynutí miliard let jejich existence. Zohlednili jak atmosférické, tak i geologické procesy. 

TIP: Svět s dusivou atmosférou: Exoplaneta obklopená oxidem uhelnatým

Jeden z těchto scénářů například popisuje exoplanety s velkým množstvím vody, které se jinak příliš neliší od Země. Na těchto planetách mohly vzniknout velice hluboké oceány, které svou vahou extrémně tlačí na planetární kůru. V důsledku toho planeta přijde o zásadní geologické procesy, které by jinak odstranily kyslík z atmosféry. Kyslík tak v atmosféře exoplanety zůstává, i když na ní nebude žít jediný organismus.

Výhrou ale není ani opačný extrém – tedy planeta, která dostala do vínku oproti Zemi vody výrazně méně. Na takové planetě by vznikla „parní atmosféra“, která by ve své svrchní části mohla přinejmenším po určitou dobu vytvářet vrstvu kyslíku. Třetí scénář počítá s vysokým poměrem oxidu uhličitého vůči vodě, což by vedlo k intenzivnímu skleníkového efektu a planeta by se rozpálila tak, že by už na povrchu nemohla existovat kapalná voda. V atmosféře takové planety by ale opět mohl být hojně zastoupený kyslík.

Japonská vláda v těchto dnech potvrdila, že zahájí plánované vypouštění nashromážděné radioaktivní vody z jaderné elektrárny ve Fukušimě do vod Pacifiku. Na první pohled kontroverzní rozhodnutí vyvolalo protesty u místních i zahraničních rybářů a ekologů.

Jenomže zdání v tomto případě klame. Postup japonské vlády je podle všeho za daných okolností tím nejlepším a nejméně rizikovým. Chválí ho nejen Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA), ale přinejmenším podstatná část nezávislých expertů. Také nejde o žádné překvapení. Japonci začali uskladňovat radioaktivní vodu v prostoru Fukušimy v roce 2011 a rychle si spočítali, že v roce 2022 naplní dostupnou kapacitu.

Co s radioaktivní vodou?

Společnost TEPCO (Tokyo Electric Power Co.), která je provozovatelem poškozené elektrárny, vybudovala více než tisícovku nádrží na radioaktivní vodu. Jde buď o vodu z chladicích systémů reaktoru, anebo o vodu, která pronikla do zamořených prostor a byla vystavena radioaktivnímu záření. V současné době je ve Fukušimě uskladněno více než milion litrů této vody a každým dnem jí přibývá dalších zhruba 150 tun. Provizorní uskladnění tak nelze odkládat do nekonečna.

TIP: Japonští odborníci obklopili reaktory ve Fukušimě ledovou zdí

V radioaktivní vodě jsou nebezpečné především těžší radioaktivní izotopy, které je ale možné relativně snadno odfiltrovat. Pak zůstane už jen radioaktivní tritium, které je naopak jen velmi těžko odstranitelné. S takovou vodou lze naložit několika způsoby.

Jako nejpraktičtější a nejméně rizikové je kupodivu právě její vylití do Pacifiku. I kdyby tam vytekla všechna najednou, Pacifik je tak extrémně velký, že se to na jeho celkové radioaktivitě vůbec neprojeví. Bude samozřejmě nutné hlídat radioaktivitu v oblasti vylévání vody, to by ale podle odborníků neměl být velký problém.

Když se v únoru 1917 objevil nad západní frontou britský trojplošník Sopwith Triplane, zapůsobily jeho výkony na německé letce natolik, že začali po velení požadovat vlastní letoun s třemi nosnými plochami.

Letoun pro ty nejlepší

Díky třem křídlům dosáhl totiž letoun většího vztlaku a menšího poloměru zatáček, takže byl velmi obratný, což představovalo výhodu v manévrovém boji. V srpnu 1917 dodala společnost Fokker armádě dva předsériové stroje, které začala zkoušet dvě velká stíhací esa – Werner Voss a Manfred von Richthofen, později díky barvě své stíhačky přezdívaný Rudý baron (ze svých 80 sestřelů jich na Dr.I dosáhl 19).

Základ konstrukce tvořil rám z ocelových trubek, dřevěné komponenty byly z překližky. Letoun oproti běžným dvouplošníkům vynikal nejen obratností, ale také stoupavostí, naopak byl pomalejší ve vodorovném i střemhlavém letu. Tyto první fokkery nesly označení F.I, další, vyráběné od října 1917 pak Fokker Dr.I, přičemž Dr znamenalo Dreidecker (trojplošník).

Do boje

Na frontě se však začaly projevovat také nedostatky – u několika strojů došlo během letu ke zhroucení horního křídla, což továrna Fokker napravila u již hotových i nově stavěných letounů. V posledním roce války pak docházelo kvůli nekvalitním mazivům k selhávání motoru. Hromadící se problémy měly za následek ukončení výroby typu v květnu 1918, do té doby vzniklo asi 320 kusů tohoto elegantního stroje, který je vděčným exponátem leteckých muzeí, a řada replik dokonce létá.

TIP: Nejvyšší pocta padlému protivníkovi: Pohřeb Rudého barona

Na snímku je replika letounu 425/17, ve kterém letěl Richthofen na svůj poslední let 21. dubna 1918. Během leteckého souboje (není jisté, zda od britské stíhačky či střelbou pozemních jednotek) utrpěl zásah plic. Ač těžce raněn, dokázal nouzově přistát, načež zemřel.

Pstruh mramorový (Salmo marmoratus) je endemitním druhem povodí italské řeky Pád a slovinských řek Soča a Rizana, které ústí do severního Jadranu. Tento vzácný evropský klenot zaujme na první pohled především velikostí. Největší dosud ulovený jedinec dosahoval délky úctyhodných 120 cm a hmotnosti 22 kg.

V ohnisku světové války

Pstruh mramorový jako druh měl v nedávné historii poměrně velkou smůlu a osud se s ním nemazlil. Sice malinké, ale zato malebné území světa (Julské Alpy), které dostal pstruh mramorový do vínku jako svou domovinu, se shodou náhod stalo oblastí krvavých bojů 1. světové války. V těžko přístupném terénu řeky Soči, kde se pstruh především vyskytuje, se v letech 1915–1917 odehrály stěžejní bitvy mezi Rakousko-Uherskem a Itálií a právě podle řeky byla oblast tehdy známá jako Sočská fronta.

Terén Julských Alp je náročný a zásobování obou znepřátelených stran bylo nesmírně obtížné. Zbídačeným vojákům na obou stranách tedy nezbývalo nic jiného, než hledat obživu v okolních řekách. Pstruh mramorový se mezi bojujícími stal velmi žádanou komoditou. Válka ani hlad nic neodpouští, a tak byly v těchto těžkých dobách ryby loveny nejčastěji za pomoci granátu.

Pomoc, která napáchala škody

Když válka konečně skončila a nad zpustošenou řekou Sočou zavládl klid a mír, neměl pstruh mramorový rozhodně vyhráno. V nejodlehlejších koutech řeky a v jejích přítocích se vyskytovali poslední jedinci této vzácné ryby a jejich setkání v době reprodukce tedy nebylo vůbec snadné.

Aby toho nebylo málo, postavil člověk pstruhu mramorovému do cesty další velkou překážku – vysadil zde nepůvodního pstruha potočního. Lidé jej do povodí řeky Soči přivezli ve chvályhodné snaze vrátit život do zpustošených vod. Bohužel, jak je u lososovitých ryb obvyklé, jsou tyto dva druhy schopny se mezi sebou úspěšně křížit. Pstruha potočního bylo v místních tocích mnohonásobně více, a proto došlo k prokřížení obou druhů tak intenzivnímu, že se vzácný a ohrožený pstruh mramorový geneticky téměř rozplynul v populaci nepůvodního vetřelce. Tato mylná pomoc člověka přírodě byla posledním hřebíčkem do rakve vládci místních řek. Pstruh mramorový měl ze seznamu druhů zmizet vlastně dřív, než vůbec status samostatného druhu dostal.

Život v ústraní

Se pstruhem mramorovým by to pravděpodobně dopadlo zle, kdyby nebylo maličké říčky Zadlaščice, která v Tolminských korytech ústí do prudké a běsnící řeky Tolminky. Ta se u města Tolmin dále vlévá do samotné Soči. Pstruh mramorový celé roky obýval nejdivočejší řeky, jaké si člověk dokáže představit. Nicméně i na nich byl dohnán ničivou rukou člověka. Na všech, kromě zmíněné říčky Zadlaščice. Ta je tak hluboko zaříznuta do Julských Alp a její břehy jsou tak strmé, že se sem žádná vojska nedostala. Navíc je její tok nesmírně prudký a je poset tolika vodopády, že je žádný pstruh potoční nedokázal překonat. Právě zde v neproniknutelné krajině horního toku této říčky si král divokých řek Julských Alp žil celé roky svým vlastním životem. Zde v zemi nikoho dokázal přežít.

Čistá populace pstruha mramorového byla objevena teprve v době, kdy si lidé uvědomili jeho jedinečnost a pokoušeli se najít geneticky čistou populaci. Úkol se skutečně podařilo splnit a právě v Zadlaščici dokázali lidé ulovit a následně uměle rozmnožit několik jedinců. Malí odchovanci byli poté vysazováni do místních řek, a tak se po několika letech podařilo populaci obnovit.

Hledání krále řeky Soči

Se vzácnou rybou jsem se poprvé setkal v řece Soči roku 2009 a od té doby jsem se za ní vydal ještě dvakrát. Samotná řeka Soča a její přítoky si na první pohled získají duši každého milovníka vodního živlu. Jejich divokost snoubící se s křišťálově čistou vodou v blankytně modrém nádechu bere dech. Největší bohatství ovšem skrývají pod hladinou.

Pstruh mramorový je vzácný drahokam mezi evropskými rybami a stává se výzvou pro každého rybáře, který tyto končiny navštíví. Jedná se o pověstně bojovnou a hlavně plachou rybu. Sám jsem se o tom mohl přesvědčit, když jsem za celkem osm dní intenzivního lovu chytil snad dvě stě pstruhů duhových, pět parem italských (Barbus plebejus), pět pstruhů potočních, čtyři místní jelce (Leuciscus cephalus cabeda), ale ani jediného pstruha mramorového. Začal jsem se pomalu smiřovat se skutečností, že pstruh mramorový je sice rybou zachráněnou, ale pouze na papíře…

Loví pstruh jen v noci?

Původně beznadějná situace se začala měnit ve chvíli, kdy jsem se za pstruhem mramorovým vydal do jeho království pod vodní hladinu. Ještě jsem nešnorchloval ani pět minut a už jsem měl tu čest vidět prvního jedince. Nalezl jsem ho v jedné tůni řeky Idriji pod strmou skálou, kde ležel v malé jeskyni vymleté vodou. Na první nádech jsem myslel, že je to pouze přelud. Když jsem se však na hladině vydýchal a vydal se znovu pod vodu, pstruh bez hnutí stále ležel v jeskyni. Od té chvíle jsem pstruhů mramorových v chladných vodách místních řek viděl ještě mnoho. Milují tůňky s hlubší vodou, vždy jsou dobře schovaní v jeskyni a nehybně leží. Svému úkrytu plně důvěřují a jen tak z něj před vámi neutečou. Takové chování jsem u žádné lososovité ryby neviděl.

Podvodní vápencové jeskyně a pstruzi mramoroví k sobě patří tak neodmyslitelně, že jsem jim začal říkat „jeskyňky“. Jedna věc mi však nehrála. Pokud jsou pstruzi celé dny schovaní, jak jen se proboha živí? Za mnoho hodin strávených pod hladinou jsem žádného neviděl lovit. Svým chováním mi připomínali typické noční predátory, jakým je například sumec, který přes den také nehybně leží v úkrytu. Můj závěr byl tedy takový, že pstruh mramorový musí být nočním dravcem, což je pro ryby lososovité zcela neobvyklé.

Na noční výpravě

Když se nám začátkem jednoho léta začalo stýskat po „jeskyňkách“, museli jsme se za nimi opět vydat. Rozhodli jsme se, že odhalíme záhadu jejich neobvyklého stylu života. Vzali jsme kompletní potápěčské vybavení a přibalili podvodní svítilny, abychom se na ryby mohli podívat v noci. Během dne jsme vytipovali hlubší tůně se skalami a nemohli jsme se dočkat, až tma prostoupí celou krajinu.

Modrou řeku pohlcuje černočerná tma a my konečně vstupujeme do vody. Celý svět se zužuje do světelného kužele baterky. Posloucháme tlukot vlastního srdce a na dně nacházíme první spící ryby. Leží zde parmy, jelci a vranky, sem tam se na písku válí pstruzi duhoví. Připlouváme k jeskyním, kde přes den lenošily mramorované jeskyňky, ale všude je prázdno. Pstruzi mramoroví jako by se do země propadli. Zdá se, že jsou to skutečně noční lovci. Tento tajemný a vzácný druh se rozhodl, že bude ještě tajemnější a na rozdíl od ostatních lososovitých ryb začal žít nočním životem.

TIP: Pod hladinou tekutého křišťálu: Švýcarské řeky Verzasca a Maggia

Při ponoru cestou zpět se necháváme unášet proudem řeky. Jak milé je pro nás překvapení, když na hraně viditelnosti vidíme postupně tři pstruhy mramorové. Jako jediní v řece aktivně plavali při dně a hledali potravu. Ráno vstávám brzy a táhne mě to opět k vodě. Pouze s maskou a šnorchlem se potápím k jeskyním a jeskyňky jsou na svých místech, zaparkované ve vápencových skalách. V tu chvíli mě tak napadá, že oni to jeskyňky vlastně ani nejsou. Pouze vyplouvají ven ze svých domovů až ve chvíli, kdy my se vracíme do těch svých.

Marie Antoinetta se narodila jako nejmladší dcera Marie Terezie. Od čtrnácti let pobývala na francouzském královském dvoře, kde se v necelých dvaceti letech stala královnou. Její nepříliš šťastnou vládu ukončila francouzská revoluce, která ji nakonec ve věku třiceti sedmi let přivedla pod gilotinu. 

Poddaní vnímali Marii Antoinettu jako sobeckou osobu, která se zajímá jen o svůj prospěch. Její rozmařilý životní styl přiživil nenávist lidu vůči monarchii. Marii Antoinettě se mimo jiné tradičně připisuje výrok v reakci na hladovění obyvatelstva „Ať jedí koláče“ (v angličtině ještě extrémněji „Let them eat cake“), který má ilustrovat její rozmařilost a naprosté odtržení od reality francouzského lidu. Řekla to ale královna doopravdy?

Co řekla královna?

Velmi pravděpodobně nikoliv. V originále má její věta znít „Qu'ils mangent de la brioche“, což by se mělo překládat jako „Ať jedí briošky“, čili sladké pečivo podobné mazanci. Jak ovšem uvádí Denise Maior-Barron z americké Claremont Graduate University, ve skutečnosti neexistuje žádný doklad, že by královna něco takového kdy řekla. 

TIP: Skandální Madame Deficit: Čím si Marie Antoinetta znepřátelila Francii?

Vše nasvědčuje tomu, že se tento nelichotivý výrok začal připisovat Marii Antoinettě až dlouho po její smrti, během třetí francouzské republiky v letech 1870 až 1940. Republikánský režim, který úspěšně sesadil Napoleona III, věnoval hodně úsilí propagandistické kampani, cílené proti symbolům monarchie. A její obětí se zřejmě stal i odkaz Marie Antoinetty, která byla vykreslena jako nelidské monstrum...

Přesně na Štědrý den roku 1971 seděla Juliane Koepcke spolu se svou matkou, dalšími 91 pasažéry a členy posádky na palubě letadla z Limy do menšího peruánského města Pucallpa. Stroj se však dostal do bouřky, ve výšce zhruba tří tisíc metrů jej zasáhl blesk, načež se prakticky rozlomil v půli. Juliane – připásanou v sedadle – to vymrštilo ven a po tříkilometrovém volném pádu skončila v hustém porostu, stále ještě připoutaná v křesle. Měla ošklivou tržnou ránu na ruce, zlomenou klíční kost a oči jí natekly tak, že téměř neviděla. Navíc přišla o brýle. Kromě těchto zranění a traumatického šoku však jako jediná z bezmála stovky lidí na palubě zázračně přežila. 

Sedmnáctiletá dívka se nejprve pokoušela – neúspěšně – najít svou matku. Později objevila sladkosti z paluby letadla, a další dny tak měla alespoň něco málo k jídlu. Naštěstí jí její otec, biolog Hans-Wilhelm Koepcke, často vyprávěl o džungli. Když tedy Juliane našla vodní tok, vydala se podél něj vstříc záchraně v civilizaci. Říčka jí rovněž poskytovala dostatek čisté vody. Touto „vodní cestou“ postupovala dívka devět dní, až narazila na kánoi zakotvenou u břehu. Pádlovala na ní dál po proudu, kde našla opuštěný dřevařský srub a u něj motorovou loď. Později na tuto situaci vzpomínala: „Zůstala jsem tam, i když bych ráda pokračovala dál. Jenže jsem tu loď nechtěla vzít. Nechtěla jsem ji ukrást.“ 

Pár hodin nato dorazili na místo dřevorubci, kteří přístřešek používali jako dočasný úkryt. V rámci možností ošetřili Juliane rány a následujícího rána ji po řece dopravili do městečka Tournavista. Odtam se už dostala malým letadlem do Pucallpy.

TIP: Překvapivá statistika: Lze přežít přežít volný pád z letadla bez padáku?

Havárie letu Lansa 508 je podle záznamů v Guinnessově knize rekordů nejtragičtější událostí způsobenou zásahem blesku. Z 92 cestujících a členů posádky ji dokázala přežít jen Juliane Koepcke. Tragická událost se dočkala několika filmových zpracování – již v roce 1974 natočil na motivy Julianina příběhu Giuseppe Maria Scotese film Zázraky se dějí a v roce 2000 Werner Herzog dokumentární drama Julianin pád do džungle. Příběh Juliane Koepcke vyšel i knižně – v češtině pod názvem Zázraky se dějí.

Podobně jako u německého Leopardu 1, také zrod sovětského T-62 provázely velké spory. Zatímco v případě německého tanku šlo zejména o pancéřování, v Sovětském svazu se debaty točily kolem výzbroje. Tanky T-54/55 totiž nesly 100mm drážkované dělo D-10T, jehož průbojné střely nemohly spolehlivě probít pancéřování nových západních tanků. Řešení neznamenala ani kumulativní munice, která kvůli drážkování hlavně rotovala, což snižovalo efektivitu. Nabízely se proto dvě možné cesty, a sice buď nový 100mm kanon s delší hlavní a výkonnějšími prachovými náplněmi, nebo kanon větší ráže.

Předchozí část: Hledání nových cest vývoje: Duel tanků Leopard 1 vs. T-62 (1)

Debaty o správném kanonu

Do těchto sporů zároveň promluvila rivalita dvou tankových konstrukčních kanceláří, které ležely v Charkově a Nižním Tagilu. Ta druhá vznikla vlastně díky válečné evakuaci té první a potom získala obrovský význam, charkovský tým se však nechtěl vzdávat a vyvíjel tank nové generace Objekt 430, kdežto v Tagilu pracovali na rozvoji konstrukce T-54/55. Projevil se rovněž vliv Nikity Chruščova, který hleděl velmi skepticky na „tradiční“ zbraně včetně tanků, nekriticky preferoval řízené rakety a dokázal se nadchnout pro zajímavé novinky. Proto se mu zalíbil i nový protitankový kanon T-12 Rapira, jenž měl dosud kalibr 100 mm, ale tehdy neobvyklou hladkou hlaveň, z níž mohl vystřelovat jak podkaliberní munici s šípovou stabilizací (APFSDS), tak kumulativní granáty.

Pro perspektivní tanky se již sice chystal i nový 100mm drážkovaný kanon D-54, ale Chruščovovo nadšení vedlo k pokynu odstranit ze zbraně drážkování a zvětšit kalibr. Tak se na přelomu 50. a 60. let objevil 115mm hladký kanon U-5 Molot čili 2A20, který neslo pokusné vozidlo Objekt 166 z Tagilu, přestože se paralelně testoval též Objekt 165 s dělem D-54. Oba koncepčně vycházely z T-55, ale větší kanony si vynutily montáž větších věží, což se poté projevilo i na změnách korby. Od T-55 se daly oba nové typy na pohled velice snadno odlišit podle toho, že postrádaly nápadnou velkou mezeru mezi prvním a druhým párem pojezdových kol.

Vozidlo pro invazi do ČSSR

Objekt 166 se 115mm dělem byl v roce 1961 přijat do služby pod jménem T-62, zatímco jeho příbuzný se 100mm drážkovanou zbraní následoval o rok později. Dostal označení T-62A, ale vznikl pouze malý počet. T-62 se nejdříve chápal jako dočasné překlenovací řešení, než přijde tank nové generace T-64 z Charkova. Ten přinášel řadu nových prvků (včetně 125mm kanonu s automatickým nabíjením), avšak enormní množství „dětských nemocí“ působilo komplikace a zpoždění, takže „dočasný“ T-62 ve výzbroji tankových jednotek prvního sledu dominoval až do poloviny 70. let.

Příbuznost s T-54/55 umožnila masovou produkci, ale tank T-62 byl proti svým předchůdcům výrazně složitější a zhruba o polovinu dražší. Také proto nikterak výrazně neuspěl u zemí Varšavské smlouvy, jelikož jej koupilo jen Bulharsko, zatímco ostatní členové dospěli k závěru, že nárůst bojové hodnoty oproti „pětapadesátkám“ neodpovídá nákladům. O to lépe si však T-62 vedl při prodejích do třetího světa, zejména do arabských států, protože se v tisícových počtech exportoval do Egypta, Sýrie a Iráku. Promluvil proto do válek s Izraelem a Íránem, zatímco v Evropě tvořily obrněnce T-62 na počátku 70. let výzbroj zhruba tří čtvrtin sovětských tankových jednotek v NDR a Československu.

Bylo to právě Československo, kde T-62 prodělaly první „bojové“ nasazení, ačkoli označovat invazi v roce 1968 za „boj“ není asi zrovna nejpřesnější. Tank absolvoval také průběžné modernizace, z nichž největší se dostavila roku 1972, kdy byl doplněn nejen protiletadlový kulomet DŠKM, ale rovněž jeden prvek, jenž tehdy působil bezmála jako sci-fi, a sice laserový dálkoměr KTD. Počátkem 80. let, když byly T-62 intenzivně nasazeny v Afghánistánu, přišla další novinka – přídavný pancíř na verzi T-62M. Ještě dnes najdeme „dvaašedesátky“ v ruských záložních jednotkách a běžně se objevují v armádách a konfliktech ve třetím světě.

Měření sil

Na zrodu obrněnců Leopard 1 a T-62 lze ilustrovat občas velmi složité procesy „hledání cest“, které tehdy probíhaly na obou stranách železné opony. Němci nejprve preferovali pohyblivost v kombinaci s palebnou silou a záměrně použili slabý pancíř, protože zastávali názor, že adekvátní odolnost by zajistila jen ocel o takové tloušťce, že by hmotnost tanku narostla příliš vysoko. Postupně ale pochopili, že tento přístup byl zavádějící, takže pozdější verze leopardu již byly odolnější, na čemž měl velký podíl svařovaný vrstvený pancíř. Právě použití několika vrstev oceli představovalo první krok směrem ke kompozitnímu pancéřování, díky kterému se našlo řešení rébusu „pohyblivost/hmotnost“.

TIP: Neprávem zapomenuté tankové bitvy: Duel britského Chieftainu a sovětské T-62

V případě T-62 se naopak řešila zejména palebná síla, respektive hledala se odvaha použít zásadně novou koncepci v podobě hladké hlavně. Přestože 115mm kanon U-5 byl spíše nouzovým řešením, představoval rovněž krok správným směrem. Definitivním řešením se stal kanon ráže 125 mm, ale hladká hlaveň již zůstala a tato koncepce stále jasně dominuje. Ostatně celý tank T-62 znamenal svým způsobem nouzové řešení, avšak svou úlohu splnil více než dostatečně. Oproti Leopardu 1 byl odolnější a nabízel vyšší ničivou sílu, ale byl pomalejší a měl extrémně stísněné vnitřní prostory. Lze říci, že T-62 představoval závěrečný krok již neúprosně končící evoluční linie, kdežto Leopard 1 se dá popsat jako první produkt úplně nové tankové konstrukční školy NATO.

Tým vědců z newfoundlandské Memorial University vedený Franceskou Kertonovou zjistil, že plasty založené na rybím oleji by mohly poskytnout řešení šetrné k přírodě a zároveň se vypořádat s problematikou odpadu z továren na zpracování ryb. Už předchozí studie vyvinuly metody výroby plastů z rybího odpadu, nejnovější výzkum ale zachází ještě dál, když zjistil, jak by se tento materiál mohl snadno biologicky odbourat po skončení svého užitečného života.

Rozložitelné plasty z rybího odpadu

Aby vytvořili nový materiál, použili vědci olej extrahovaný z kousků lososa, které zbyly po okrájení masa určeného pro konzumaci. Nejprve do oleje přidali v kontrolovaném prostředí kyslík, aby vytvořili epoxidy – molekuly podobné těm v epoxidové pryskyřici. Pak k epoxidům přidali oxid uhličitý a vzniklé molekuly spojili s dusíkatými deriváty uhlovodíků. Tím vznikl nový materiál podobný polyuretanu.

Od minulého léta tým tento proces upravoval, aby zjednodušil a urychlil rozklad plastů z rybího oleje. Experimenty naznačují, že by se nový materiál mohl snadno biologicky rozkládat (pokud by to bylo potřebné). Při jednom z pokusů vědci namočili některé části rybího plastu do vody a k některým přidali lipázu – enzym, který rozkládá tuky v rybím oleji. Pod mikroskopem pak sledovali, jak na vzorcích začíná mikrobiální růst – a to včetně těch, které byly jen v obyčejné vodě. Výsledky tak podle týmu naznačují, že by se nový materiál mohl snadno biologicky odbourávat.

TIP: Druhý život odpadků: Pět kompletně recyklovaných výrobků

Kertonová s kolegyní Mikhaileyou Wheelerovou se nyní hodlají zaměřit na potenciální využití nového materiálu například v podobě obalů nebo vláken na oděvní tkaniny. „Připadá mi zajímavé, jak můžeme vzít něco z odpadu, co lidé běžně vyhazují, a udělat z toho nejen něco užitečného, ale také něco, co by mohlo změnit způsob výroby plastů,“ uvedla Wheelerová. Obavy nemá ani z typického rybího zápachu. „Na začátku procesu s rybím olejem sice přetrvává slabý pach rybiny, ale jak procházíme dalšími kroky, tento pach mizí," ubezpečuje Franceska Kertonová.

Prvním zákazníkem se ale nestala US Army, nýbrž armáda Britského impéria, která naléhavě potřebovala nové tanky pro tažení v severní Africe. První kusy M3 proto putovaly do Anglie, avšak ne všechny vyrobené exempláře základního (výše popsaného) provedení M3 byly shodné. Celkem jich vzniklo 4 924 kusů, z nichž okolo 1 250 odebrali Britové v modifikaci, která měla odlišnou věž podle jejich vlastního návrhu.

Předchozí část: Střední tank M3 Lee: Staromódní americký obrněnec (1)

Verze pro Brity

Lišila se přesahujícími okraji, postrádala velitelskou kupoli a na její zadní části se objevil převis pro montáž vysílačky. Tanky M3 s touto věží britská armáda označila jako General Grant, kdežto vozidla s původní americkou věží měla označení General Lee. Oba názvy se však běžně zkracovaly na Grant a Lee a později se používaly i v americké armádě, která tehdy tankům slovní jména nedávala (a podobně tomu bylo později i s tankem M4 neboli Sherman, původně General Sherman).

Následovala varianta M3A1 alias Lee II (pak se původní vozidla M3 začala nazývat také Grant I a Lee I), která měla jako jediná korbu odlitou v jednom celku; vzniklo 300 vozidel. V nejmenším množství se vyráběla verze M3A2 Lee III se svařovanou korbou, jelikož té bylo zhotoveno jen dvanáct exemplářů. Tanky verze M3A3 měly svařovanou korbu a dva diesely General Motors 6-71 s celkovým výkonem 355 kW. Dodávaly je dvě různé továrny, což se odráželo v určitých rozdílech, kvůli kterým je Britové rozlišovali pod jmény Lee IV a Lee V; celkem vzniklo 322 kusů.

Další úprava jménem M3A4 čili Lee VI se vrátila k nýtování, ale korba byla prodloužena a vozidlo poháněl benzinový agregát Chrysler A-57, z linek sjelo celkově 109 tanků této varianty. A poslední provedení neslo název M3A5, vzniklo v počtu 591 kusů a z hlediska konstrukce šlo vlastně o základní M3, ale opatřený dieselem General Motors. Přestože mělo „americkou“ věž, v Británii obdrželo název Grant II. Vedle samotných tanků se dodávala řada účelových variant, především vyprošťovací vozidla M31, tahače M32 nebo samohybná děla M7 a M12.

Tanky M3 proti Afrikakorpsu

Ze sériové výroby, kterou zajišťovalo pět továren a která běžela do prosince 1942, celkově vzešlo 6 258 kusů tanků M3 všech verzí. Z nich 2 855 získala Velká Británie, kterou tento obchod vyšel na tehdy ohromující částku 240 milionů dolarů. Šlo víceméně o všechny finanční prostředky, kterými Británie disponovala na nákupy v USA. Svízelnou situaci vyřešil až zákon o půjčce a pronájmu, díky němuž mohli Američané začít Brity podporovat „na dluh“.

První tanky M3 byly dodány britské armádě v únoru 1942 a prodělaly svůj křest ohněm 26. května 1942 v bitvě u Gazaly. Ta sice skončila drtivým vítězstvím vojsk Osy, která obsadila klíčový přístav Tobruk, avšak tanky M3 se už tehdy ukázaly jako docela slibný typ, a to navzdory své fakticky zastaralé konstrukci a vysoké siluetě. Vynikaly především spolehlivostí a jejich 75mm dělo znamenalo pro Němce nepříjemné překvapení, neboť jeho nástup ukončil dobu převahy německých tanků nad britskými.

Další africké zkušenosti

Díky dostřelu, přesnosti a průraznosti dokázal ničit střední PzKpfw III na vzdálenost, na jakou mohly jejich 50mm kanóny nanejvýš poškrábat americký pancíř, a mohl spolehlivě „přestřílet“ i první varianty těžšího tanku PzKpfw IV. Nad celkově nepovedenými italskými tanky zcela jednoznačně dominoval. To, že britští (a poté i američtí) vojáci s tanky M3 utrpěli v Africe několik porážek, bylo zejména důsledkem taktické vyspělosti, nikoliv technické nadvlády Osy.

Američané se svými M3 prožili debakl v únoru 1943 během bitvy v Kasserinském průsmyku, kde od Němců utrpěli opravdu krutou porážku. Příčinu však opět nelze hledat v technické převaze, ale hlavně ve skutečnosti, že zcela nezkušení Američané zde stáli proti nejlepším veteránům Rommelova afrického sboru. Obrněnce M3 se posléze objevily i v tažení v západní Evropě, avšak tehdy již měly pouze pomocnou roli. Úlohu hlavního typu tanku západních Spojenců v té době totiž převzal M4 Sherman.

Na Pacifik stále špička

Tanky M3 se však objevily i na dalších druhoválečných bojištích včetně Asie a Tichomoří, a to opět v amerických i britských barvách. Do bojů proti Japoncům zasáhly obrněnce US Army jen jednou, a to v listopadu 1943 na ostrově Makin, ale síly Britského impéria používaly tanky M3 v jihovýchodní Asii zhruba od poloviny roku 1943 až do konce války. Jakmile totiž britské síly v Evropě získaly první tanky Sherman, začaly své M3 předávat armádám Austrálie a Indie, které celkem získaly asi 1 700 vozidel.

Kromě toho je stále nasazovali i samotní Britové, zvláště v Barmě. Z pohledu evropského bojiště, kde se střetávala špička tehdejších tankových technologií, sice šlo o nepochybně zastaralou konstrukci, v Pacifiku se ale situace zcela lišila. Japonské obrněnce totiž byly celkově slabé, a tudíž s nimi 75mm kanóny tanků M3 obvykle neměly sebemenší problém.

Pro soudruhy do SSSR

Posledním velkým uživatelem tanků M3 se stala Rudá armáda, která v rámci zákona o půjčce a pronájmu obdržela mezi roky 1942 a 1943 celkem 1 386 obrněnců General Lee, tedy v provedení s původní americkou věží. I přes to jim Rusové zpravidla říkali „Grant“. Oficiálně se pro ně užíval název M3s (čili střední), aby se odlišily od tanků M3 Stuart, v SSSR označovaných i jako M3l (neboli lehké). Nasazení M3 Lee na východní frontě však nemělo nijak velký význam. Zpočátku sice Sověti kvůli své zoufalé situaci sahali po jakékoliv technice, jež byla k dispozici, v průběhu 1943 ale tanky M3 nedokázaly čelit novým německým panzerům a Rudá armáda navíc už získávala dostatek nových T-34.

Několik desítek M3 se sice zúčastnilo slavné bitvy u Kurska, většinu „třípodlažních“ amerických strojů Sověti stahovali na méně významná bojiště, např. arktickou frontu. Americké tanky se používaly až do konce války, je doloženo jejich nasazení proti Japoncům v srpnu 1945. Obecně ale sovětští tankisté neměli M3 v oblibě především kvůli jejich vysoké siluetě, snadno a na velké vzdálenosti rozpoznatelné německými protitankovými dělostřelci.

TIP: Dobyvatel z britských ostrovů: Odolný, ale poruchový těžký tank Conqueror

Střední tank M3 tedy představoval sice poněkud staromódní, ale vzhledem k časovému tlaku vlastně docela podařené dočasné řešení. V rámci možností odvedl dobrou práci, vedle toho se stal také důležitým zdrojem zkušeností pro armádní velitele i strojírenský průmysl a tím pádem i konstrukci svého nástupce M4 Sherman.