V České republice sice nikdy neexistovala automobilka, která by se specializovala na paromobily, měli jsme tu ale konkrétní modely s parním pohonem. Jako úplně první můžeme uvést parou hnaný automobil českého konstruktéra Josefa Božka, který svůj „paromobil“ zkonstruoval již v roce 1815, nedlouho poté, co se k nám dostal první parní stroj. Vůz se však nijak výrazně nerozšířil – mimo jiné proto, že při předváděcí akci, kde Božek prezentoval i svoji parní loď, někdo ukradl pokladnu s vybraným vstupným. Zadlužený konstruktér poté výrobek zničil a na páru zanevřel. 

TIP: Plnou parou vpřed: Parníky brázdí české vody již více než 200 let

Mnohem většího úspěchu dosáhlo české parní auto Škoda Sentinel. Tento malý nákladní automobil se ve Škodových závodech začal vyrábět v roce 1924 pod anglickou licencí a úspěšně se pak vyvážel až do roku 1935. Jeho hmotnost činila 5 tun, dosahoval výkonu 52 kW a nevadil ani malý akční rádius vozu 40 km při rychlosti 15–25 km/h. Větší problém představoval čas nutný k uvedení paromobilu do provozuschopného stavu. Příprava vyžadovala asi 30 minut: bylo potřeba doplnit vodu, zatopit pod kotlem a promazat motor.

Člověk obrací zrak k nebi odjakživa. Lidské znalosti o vesmíru se přitom vždy odvíjely od toho, jaké přístroje a metody se v dané době nabízely. V 19. století, zhruba dvě stě let poté, co Galileo Galilei postavil první dalekohled, vedli astronomové vlastně dost nudný a monotónní život. Pečlivě pozorovali oblohu, nejlépe každou noc, a trpělivě zaznamenávali pohyby vesmírných těles. Občas nalezli nový objekt, ať už ve Sluneční soustavě, nebo mimo ni. Základní poznatky o vzdálených tělesech jim však zůstávaly skryté: Nikdo například nevěděl, z čeho se všechny ty hvězdy a mlhoviny skládají.

Duha na přání

Pak se však naskytla záchrana, jakou očekával jen málokdo. Přinesli ji fyzici a společně s nimi chemici, kteří zkoumali něco úplně jiného než vesmír – světelné spektrum. K prvním badatelům studujícím spektrum záření patřil slavný anglický učenec Isaac Newton. V letech 1666–1672 se zabýval experimenty s optikou a právě on použil výraz „spektrum“ pro popis podivuhodné duhy barev, jež se objeví, jakmile světelné záření projde optickým hranolem – tedy průhledným tělesem se dvěma rovnými stěnami, které světlo lámou.

Když Newton vhodným způsobem umístil dva optické hranoly ve tvaru jehlanu za sebou, pak jeden z nich nejprve rozložil „bezbarvé“ světlo na duhové spektrum a druhý zas barvy složil zpět. Pokus přivedl proslulého badatele k závěru, že bezbarvé či bílé světlo, jak ho vidíme kolem sebe, není „čisté“ – ale ve skutečnosti ho tvoří směs všech barev. Lidé si přitom do té doby obvykle mysleli, že optické hranoly barevná světla nějak „vyrábějí“.

Za světlem do kosmu

Počátkem 19. století studoval spektra rovněž německý fyzik Joseph von Fraunhofer. Připsal si řadu objevů a vynálezů, ale stál také u zrodu spektrální analýzy, díky níž se spektroskopie proměnila ve významnou analytickou metodu v chemii, fyzice i v astronomii. Fraunhofer spojil dalekohled s difrakční mřížkou – tedy optickým prvkem s pravidelným vzorem, který rozkládá světlo na jednotlivé složky – a mohl tak pozorovat spektra Slunce, hvězd i dalších objektů v kosmu.

Z uvedených sledování se postupně vyvinul dnes velmi rozsáhlý a plodný vědecký obor astronomické spektroskopie. V současnosti využívá především tři oblasti elektromagnetického spektra záření vesmírných těles: viditelné světlo, rádiové a rentgenové vlny. Metody a uplatňovaná zařízení se přitom mohou značně lišit, hlavně proto, že záření o rozdílných vlnových délkách má různé vlastnosti a zemskou atmosférou prochází v odlišné míře.

Molekulární kyslík O₂ a ozon O₃ v ovzduší absorbují elektromagnetické záření o vlnových délkách pod 300 nanometrů. Z toho plyne, že rentgenová a UV spektroskopie vyžadují použití vesmírných teleskopů či detektorů na suborbitálních raketách, jež se na krátkou dobu dostanou do kosmického prostoru. Podobné problémy provázejí infračervené záření, u nějž podstatnou část spektra absorbují atmosférické molekuly „skleníkových plynů“, tedy oxidu uhličitého a vodní páry. Proto si i jeho studium obvykle žádá přístroje umístěné ve vesmíru. Rádiové signály zas mají oproti viditelnému záření mnohem delší vlny a k jejich výzkumu jsou nutné velké antény či soustavy antén.

Chemie stálic

Spektrum záření může odhalit až nečekané množství údajů o hvězdách i jiných kosmických objektech, jako je jejich teplota, hustota, hmotnost, zářivý výkon, vzdálenost a díky Dopplerovu jevu také jejich relativní pohyb vzhledem k nám či od nás. Rovněž přitom může prozradit chemické složení zdroje světla, v případě hvězd tedy spíš procentuální hmotnostní zastoupení prvků, neboť chemické složení je u všech stálic přibližně stejné. 

Horké objekty jako hvězdy vysílají tzv. spojité spektrum, tvořené všemi vlnovými délkami z určitého intervalu. Průchodem světla chladnějším prostředím, například horními vrstvami plynných obalů stálic, mlhovinami či zemskou atmosférou, se na spojitém spektru zobrazí tmavé, tzv. absorpční čáry. Ionty, atomy či molekuly v daném prostředí totiž procházející fotony pohltí, ovšem pouze ty o určitých frekvencích v závislosti na svých energetických hladinách. O absorbované fotony je záření hvězdy ochuzeno, takže se v jeho spektru v daných místech objeví tmavší „zářezy“.

Pruhované šifry

Popsaný charakter absorpčního spektra s řadou tmavých čar má pochopitelně i Slunce: Jeho záření putuje z vnitřní vrstvy, fotosféry, přes okrajovou chromosféru o nižší teplotě. Spektrum záření fotosféry je spojité, ovšem při průchodu chladnější chromosférou dochází k pohlcování záření o určitých vlnových délkách. V odpovídajících místech spektra se tak objevují temné, absorpční čáry. 

Poprvé je popsal William Wollaston v roce 1802. O dvanáct let později se jimi začal podrobněji zabývat již zmíněný Joseph von Fraunhofer, jehož jméno dnes nesou. Ve spektru záření naší centrální stálice jich detailně zaměřil a označil téměř 600, načež vytvořil mapu slunečního spektra. 

Otisky prstů

Naopak světlé, tzv. emisní čáry na tmavém pozadí vytvářejí oblaka horkého plynu, v jejichž blízkosti se nacházejí velmi žhavé hvězdy s povrchovými teplotami nad 30 000 K. Uvedené stálice vysílají silné záření zejména v ultrafialové oblasti, jež je pak pohlcováno v mračnech plynu – například v rozsáhlých a řídkých atmosférách žhavých veleobrů. Následně budí v dlouhovlnné oblasti viditelného spektra vlastní záření plynu, které způsobuje na spojitém spektru emisní čáry. Absorpční spektrum dané látky tvoří v podstatě doplněk jejího emisního spektra: Tam, kde se u prvního zmíněného nacházejí tmavé pruhy, jsou u emisního spektra stejné látky světlé spektrální čáry. 

Jednotlivým chemickým prvkům a molekulám odpovídají charakteristická emisní spektra, jde o jakési nezaměnitelné otisky prstů. Když tedy astronomové analyzují získané spektrum a porovnají ho se známými emisními spektry prvků a molekul, mohou zjistit složení a další vlastnosti objektu, jehož záření zachytili nebo kterým světlo prochází. 

Průkopníkem využití spektroskopie v astronomii se stal italský astronom Angelo Pietro Secchi, který shromáždil čtyři tisíce hvězdných spekter a rozdělil je do pěti hlavních tříd. Položil tak základy spektrální klasifikace hvězd.

Dokončení: Poselství světla (2): Co dokážou astronomové vyčíst z různých částí světelného spektra? 

Tyrannosaurus rex je ikonickým dinosaurem konce období křídy i celých druhohor v severní Americe. Šlo o obrovského predátora, před kterým se museli třást prakticky všichni obyvatelé tehdejšího světa. Jak velká ale populace těchto dravců mohla být? Odpověď na tuto otázku hledal se svými studenty Charles Marshall paleobiolog a ředitel Paleontologického muzea na Kalifornské univerzitě v Berkeley.

Naše znalosti o tyrannosaurech se za poslední desítky let výrazně zlepšily. Je to dáno jednak objevenými fosilními záznamy, ale především zlepšenými možnostmi jejich analýzy a pokročilejší práci s daty. Na to, kolik toho o těchto dravcích víme (nebo si alespoň myslíme, že víme) jsou skutečné fosilní nálezy překvapivě chudé – celkem se nám podařilo objevit jen okolo stovky fosilních ostatků, přičemž někdy jde jen o jedinou kost a ve veřejných muzeích se momentálně nachází 32 relativně kompletních pozůstatků T. rexe.

Bílé místo historie představuje zejména velikost jejich populace. Dokonce ani jeden z nejvýznamnějších paleontologů 20. století a jeden z otců neodarwinismu – George Gaylord Simpson nevěřil, že její velikost dokážeme někdy přesněji určit. Kolik tyrannosaurů obývalo severní Ameriku? Byly jich tisíce, miliony, nebo dokonce miliardy kusů?

T. rex, kam se podíváš

Velikost populace každého přírodního druhu závisí na mnoha proměnných. Základním vodítkem, které pro své výpočty Charles Marshall použil je tzv. Damuthův zákon, popisující eko-evoluční vztahy mezi reprodukční schopností druhu a jeho schopností si obstarat dostatek potravy. Z následného modelování badatelům vyšlo, že v každém okamžiku v období na konci křídy žilo na světě asi 20 tisíc dospělých T. rexů (tedy zhruba 3× více, než aktuální populace varana komodského, největšího žijícího ještěra) Nedospělí jedinci byli z modelování záměrně vynecháni, neboť jejich potrava se v mnoha ohledech natolik lišila od dospělých T. rexů, že do značné míry působili jako jiný živočišný druh.

TIP: Scotty z Kanady je největší a nejstarší T. rex, jakého jsme kdy našli

Z fosilních záznamů víme, že Tyrannosaurus rex obýval Zemi asi 2,5 milionů let, což znamená, že se postupně na světě objevilo zhruba 2,5 miliardy T. rexů. Toto číslo je podle Marshalla středním odhadem. Teoreticky tak mohlo Zemi obývat od 140 milionů do 42 miliard dospělých jedinců T. rexe.

Další výpočty Charlese Marshalla a jeho kolegů ukázaly, že průměrný věk dožití Tyrannosaurusa rexe byl okolo 19 let. Za 2,5 milionu let se tak na Zemi vystřídalo asi 127 000 generací těchto dravců.

Saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán představil ambiciózní projekt The Line – futuristické město, které má vzniknout v oblasti NEOM – pásu vinoucím se napříč Saúdskou Arábií, spojujícím zemi s Jordánském a Egyptem. Ve městě budoucnosti má podle plánů žít až milion lidí a na délku má měřit 170 kilometrů. Město ale nemají tvořit klasické ulice, protože tu vůbec nebudou jezdit auta. Veškerá doprava se má odehrávat pod zemí. Projekt je základním kamenem Vize Saúdské Arábie pro rok 2030, která se má stát motorem hospodářského růstu celého království. Má nabídnout 380 tisíc pracovních míst a do roku 2030 přispět k hrubému domácímu produktu částkou 180 miliard saúdských rijálů (48 miliard dolarů).

Město podle pravítka

Celé město má být podle saúdského prince řízeno pokročilou umělou inteligencí a všechny důležité služby každodenní potřeby, včetně škol, zdravotnických služeb, volnočasových aktivit a také zeleně a přírody, budou dostupné do 5 minut chůze.

Cestování ve městě mají zajišťovat vysokorychlostní přepravní technologie budoucnosti a autonomní řešení, což má jeho obyvatelům ušetřit více času na péči o své zdraví a pohodu. Předpokládá se, že žádná cesta po městě nebude trvat déle než 20 minut.

TIP: Čínská firma plánuje vlastní zelené superměsto budoucnosti

Projekt The Line také zcela novým způsobem přistupuje k trvalé udržitelnosti. Veškerá energie má pocházet z čistých zdrojů, což obyvatelům města zajistí zdravější a trvale udržitelnější životní prostředí, bez zbytečného znečištění. Jednotlivé oblasti města mají být vybudovány s ohledem na zachování přírodních krás. První práce na tomto ambiciózním projektu mají začít již během letošního roku.

Pruský král Fridrich II. (vládl 1740–1786) sledoval se znepokojením vojenské přípravy habsburské monarchie namířené proti němu. Ve snaze předejít napadení vlastní země se rozhodl pro preventivní protiútok a na konci srpna 1756 vpadl s armádou o síle 66 000 mužů nečekaně do Saska. Saský kurfiřt August III. sice slíbil zachovat neutralitu, pruský panovník se však obával, že by mu saská armáda mohla během bojů s Rakušany vpadnout do zad. Obsazením Saska si chtěl také zajistit řeku Labe, která představovala důležitou spojnici pro zásobování v Čechách.

Rychlá kapitulace

Pruská armáda bez problémů pronikla do vnitrozemí Saska a 9. září 1756 dobyla Drážďany, hlavní město saského kurfiřtství. Krátce nato dne 11. září pak obklíčili Prusové seskupení saských vojsk v táboře u Pirny. Sasům vyrazila na pomoc rakouská armáda pod vedením maršála von Browna. Ve známé bitvě u Lovosic (1. října 1756) ale rakouská armáda utrpěla porážku a stáhla se za řeku Ohři k Budyni. Tím byl zpečetěn i osud saské armády bojující na straně habsburské monarchie. Sasové se nakonec rozhodli vyjednávat o příměří a 15. října podepsali kapitulaci. Tím se prakticky celé Sasko ocitlo v rukou Prusů.

Habsburská armáda se mezitím rozložila podél česko-saských hranic a připravovala se pod vedením maršála von Browna na očekávaný pruský útok. Rakouská dvorská rada však jmenovala vrchním velitelem nepříliš schopného Karla Lotrinského, který von Brownovi jeho přípravy spíše komplikoval, než ulehčoval.

Budování obrany

Část rakouských sil se nacházela také v okolí Liberce (německy Reichenbergu), kudy vedla jedna z přístupových cest do českého království. Proto zde během zimy na přelomu let 1756–1757 rakouští vojáci za pomoci místního obyvatelstva vybudovali řadu opevnění. Nejsilnější se nacházelo na Keilově vrchu, hlavním stanovišti artilerie. Stav opevnění a připravenost zátarasů pak přijel v dubnu 1757 zkontrolovat a schválit sám maršál Brown. 

Mimo těchto opevňovacích prací docházelo během zimy také k menším šarvátkám s pruskou stranou. Po úspěšném březnovém přepadení Frýdlantu obdržel pruský velitel August Wilhelm von Braunschweig-Bevern od pruského krále Fridricha kódovaný vzkaz, aby vpadl do českého království. Vévoda vyrazil 20. dubna 1757 ze Žitavy směrem na Liberec.

U Chrastavy pruskou armádu poprvé zadržela rakouská jízda pod vedením knížete Lichtenštejna. U Machnína pak byli Prusové napadeni 300 dragouny stejného pluku, kteří bránili místní most. Navzdory těmto zdržením dorazily pruské síly ještě téhož večera k Horní Suché a Ostašovu (dnes součást Liberce), kde rozbily pod širým nebem svůj tábor. Rakušané nechtěli svému nepříteli dopřát ani chvilku oddechu a pruské ležení tak po celou noc napadaly oddíly chorvatských hraničářů, avšak bez výraznější úspěchu.

Pozdní příchody

Rakouské jednotky pod vedením hraběte Christiana Moritze von Königsegg-Rothenfels mezitím zaujaly své pozice. Rakouská armáda měla nad Prusy mírnou početní převahu. Většina vrchních velitelů habsburský vojsk ale dorazila do Liberce teprve několik hodin před bitvou a neměla tak čas se dokonale obeznámit s terénem bojiště. Hrabě Königsegg-Rothenfels přijel do Liberce večer a velitel rakouské jízdy maršál August Porporatti i generál Ludwig Bretlach se svými oddíly se objevili dokonce až v půl druhé ráno.

Ráno o čtvrté hodině přepadli Rakušané generála Macquira Chrastavu, kde se nacházely pruské týlové jednotky. Zpočátku měli úspěch a začali drancovat vozy se zásobami nepřítele. Pruský velitel Bevern se ale o celé situaci brzo dozvěděl a poslal část svých jednotek zpět. Přestože pruské posily byly oproti jednotkám Macquira v početní nevýhodě, dokázaly Rakušany donutit k ústupu a zhatily tak rakouské plány o napadení Bevernova týlu. Samotná bitva pak začaly okola páté hodiny ráno 21. dubna 1757.

Skvělí rakouští dělostřelci

Ráno před rozedněním stálo proti sobě zhruba 15 až 16 tisíc pruských vojáků a něco málo přes 17 tisíc rakouských vojáků (jako obvykle existují i jiné údaje). Bitvu zahájila pruská armáda. Vévoda Bevern se rozhodl zaútočit na levé křídlo, kde nebylo tolik přírodních překážek. Pod ochranou pruských děl a s pomocí dvou provizorně zbudovaných přechodů překročily pruské oddíly rozbahněný Ostašovský potok a přibližovaly se k rakouským liniím. 

Na rakouské postavení na levém křídle v lese nejdříve zaútočily dva oddíly granátníků s bajonety a pokusily se prorazit rakouské opevnění. Zároveň se podařilo třem pruským dragounským regimentům rozbít první linii nepřítele. Pruská jízda poté pokračovala v útoku, napadla jízdní oddíly protivníka a zahnala je až k Františkovu. Během pronásledování se ale pruští dragouni příliš vzdálili od své vlastní pěchoty a ocitli se bez její podpory. Rakouským granátníkům z úbočí Ještědu se podařilo této chyby využít a vpadli pruské jízdě do zad. Pruští dragouni museli obracet koně, což poskytlo rakouské jízdě čas se znovu zformovat a přejít do protiútoku. Za podpory silné palby artilerie, umístěné vhodně na Keilově vrchu, pak přinutila rakouská jízda Prusy po počáteční iniciativě k ústupu.

Rozhodla jízda

V tomto okamžiku, kdy situace na levém křídle začala být pro Prusy kritická, vyrazili do útoku jejich husaři, kteří nejenže dokázali zastavit své couvající spolubojovníky, ale přeměnili jejich ústup v opětovný útok. Tento okamžik se ukázal jako rozhodující. V tvrdé jezdecké řeži padlo přes 500 rakouských jezdců včetně velitele maršála Augusta Porporatiho. Zabit byl také velitel dragounského pluku Liechtenstein, hrabě Otto Ferdinand Hohenfeld, a smrtelné zranění utrpěl i plukovník rakouského kyrysnického pluku Pálffy, Karl von Sinnewald. Pruští dragouni pod vedením Karla Ludwiga von Normanna ztratili v bitvě 34 jezdců a dalších 114 bylo raněno. 

Následovala menší srážka mezi pěchotou, která ale na výsledku bitvy už nic nezměnila. Do bitvy nezasáhly pluky, kterým na pravém křídle velel hrabě Lacy a ani další rakouské oddíly ze středu formace nedokázaly na levém křídle pomoci a zůstaly v pozadí. Pouze zmíněná artilerie umístěna na Keilově vrchu způsobila v řadách postupujících Prusů výraznější ztráty, avšak daleko od místa nejprudších bojů. 

Spořádaný ústup

Pruská pěchota postupně obsazovala bojiště. Pronikla levým rakouským křídlem a zaútočila na lehké polní opevnění. Rakušané nedokázali jejich útok zadržet. Nejvyšší velitel hrabě von Königsegg-Rothenfels opustil pozice, vzdal obranu Liberce a nařídil všeobecný ústup na jižně položené pozice, kde se spojil s Macquirem, s kterým mohl lépe čelit nepříteli. Rakušané se shromáždili za Vescem, kde hrabě Lacy kryl se svými jednotkami ústup, který již proběhl spořádaně přes Dlouhé Mosty do Hodkovic. Okolo jedenácté hodiny dopoledne tak bitva skončila. Ztráty na rakouské straně činily pětadvacet důstojníků a 849 mužů. Na pruské straně byly ztráty obdobné, padlo třicet důstojníků a 625 mužů. 

Po ústupu rakouských vojsk se mezi obyvateli Liberce roznesla „zaručená“ zpráva, že rakouský velitel ustoupil proto, že dostal darem od Prusů statného zajíce, vycpaného dukáty. Velitel pruského vojska vévoda Bevern se utábořil jižně od Liberce a poslal do města generála Lestwitze, aby obsadil opevněné výšiny. Prusové začali ve městě rabovat hostince, měšťanské domy a řádění neunikl ani zámek s panským dvorem. Mnoho rodin ze strachu uteklo a schovalo se v okolních lesích, kde zůstali delší dobu. Obilí a chléb z rakouského skladu byl za minimální ceny rozprodán místním obyvatelům.

TIP: Krvavý střet u Hradce Králové: Největší bitva naší historie

Druhý den po bitvě Prusové opustili město a táhli přes Mnichovo Hradiště a Mladou Boleslav na Prahu, kterou obléhali od května do června 1757. Ve městě zůstali pouze ranění. Jelikož zdejší špitál nemohl poskytnout dostatečnou kapacitu, byly zřízeny vojenské lazarety. Raněné důstojníky ubytovali v prostorách libereckého zámku (nad dnešní Palachovou ulicí) a obyčejné vojáky u libereckých měšťanů. Vzhledem k nízké úrovni zdravotnictví v 18. století vypukla ve městě zanedlouho epidemie skvrnitého tyfu, která se sem vracela i v následujících letech, kdy se tu pro změnu nalézaly lazarety patřící rakouské armádě, neboť Prusové museli po porážce v bitvě u Kolína (18. června 1757) ustoupit z Čech. Podle odhadů zemřelo na následky epidemie asi deset procent tehdejší populace Liberce a okolních obcí. 

Tým vědců z Utah State University zajímalo, zda se jeleni wapiti (Cervus canadensis) vyhýbají místům, kde jim hrozí větší nebezpečí setkání s vlky (Canis lupus). Za tím účelem shromáždili data o pohybu jelenů a vlků mezi roky 2012 a 2016, přičemž zdrojem jim byly údaje z telemetrických (GPS) obojků od 34 dospělých laní. Obojky byl vybaven také přinejmenším jeden z vlků každé z jedenácti yellowstonských smeček. Obojky zaznamenávaly místo pohybu zvířat každou 1 až 3 hodiny.

Tým následně vytvořil simulaci, která napodobovala pohyb jelenů v případě, že by vlky úplně ignorovali, a porovnal ji s reálným pohybem těchto přežvýkavých sudokopytníků. Do simulace zahrnuli například místa, kde byl v minulosti jelen stržen vlčí smečkou. Ukázalo se, že v 90 % případů nebyl mezi skutečným a simulovaným pohybem jelenů žádný rozdíl, což znamená, že jeleni téměř ignorovali riziko, že by byli vlky napadeni.

TIP: Úskalí vlčí reintrodukce: Překvapivé i nebezpečné vlčí chutě

Proč se jeleni vlkům prakticky nevyhýbají? Hlavním důvodem je zřejmě fakt, že jde o tvory, kteří se rok co rok vracejí na stejná zimoviště a letní pastvu. Díky detailním znalostem terénu dokážou najít ideální pastviny, což zřejmě vyvažuje i relativně malé riziko setkání s vlky. V těchto případech jim totiž stále zbývá několik možností záchrany – mohou se vlkům sami nebo v houfu aktivně postavit, nebo utéct. To vše jsou účinné strategie, na něž se jeleni zřejmě spoléhají.

K typickým příkladům patří humr, který je zejména ve vnitrozemských státech považován za luxusní pochoutku. Nicméně naši předkové k němu měli značně rezervovaný vztah, jenž vycházel už z biblického zákazu. Kniha Deuteronomium totiž říká: „Z veškeré vodní havěti v mořích a potocích, ze všech živočichů, kteří jsou ve vodách, bude pro vás hodné opovržení všechno, co nemá ploutve ani šupiny.“

Rak není problém

To ovšem neznamená, že by si příslušníci dřívější generace upírali například raky. Z 15. století se dochoval následující recept: „Uvař raky, olup je a skořápky utluč. K utlučeným skořápkám přidej víno, případně přidej i bílý chléb, proceď a okořeň pepřem, šafránem a nejvíce zázvorem. Omáčku podávej k masu raků.“ Ponecháme-li stranou, jak dobrý může být prášek z rozdrcených kutikul, pak vidíme, že s touto „vodní havětí“ problém nebyl.

Humři přesto měli pověst jakéhosi mořského hmyzu a jejich konzumace se považovala za cosi nechutného. Až do 19. století šlo proto o jídlo nižších vrstev. Při osidlování Ameriky existovaly dokonce v některých koloniích zákony, jež přímo zakazovaly krmit nebohé vězně humrem víckrát než jednou týdně – jsme přece dobří křesťané a takové ohavnosti se nemůžeme dopouštět ani na odsouzených delikventech!

Je libo ústřice?

Další vybranou lahůdku představují ústřice, které se těší oblibě zejména kolem dne svatého Valentýna, a to pro své údajné afrodiziakální účinky. Co se jejich konzumace týká, již zhruba šedesát let před naším letopočtem si historik Gaius Sallustius Crispus povzdechl nad ubohými Britony, kteří mají jedinou kvalitu, a sice že produkují ústřice. Pak se však náhled na sliznatou pochoutku s chutí tresčích jater radikálně změnil.

Charles Dickens vkládá svému Samu Wellerovi do úst větu, že chudoba a ústřice jdou vždy ruku v ruce. Není divu: tito mlži totiž byli jídlem britských a amerických dělníků, kteří z nich pouze s maximálním úsilím dobývali poživatelné maso, jež navíc vykazuje minimální nutriční hodnotu.

Změnu přineslo až 19. století, kdy si vdané anglické dámy začaly přivydělávat prodejem ústřic na promenádách; jejich děti pak stavěly ze skořápek malé jeskyňky a prodávaly je všem, kteří nemohli ke svatému Jakubovi do Compostely. Odtud pak už byl jen malý kousek ke zrodu drahé lahůdky.

Synáček rád husí jatýrka

Husí játra se podle všeho jedla již ve starověkém Egyptě, i když tehdejší husy jistě nebyly krmeny tak brutálním způsobem. Ve středověku však tato obliba zmizela a i později sice narazíme na recept na „husu pečenou v dobrém kondymentu“ (15.–16. století) a „husí krk nadívaný“ (18. století), ale recept na husí jádra zde najdeme s obtížemi, na rozdíl od jater slepičích.

TIP: Proč se humři vaří zaživa a cítí při tom bolest?

Změna přišla opět postupně, snad již s nástupem renesance. Kuchařka z roku 1948 pak radí: „Pěkná husí játra z krmené husy se dají do rozpáleného husího sádla, jehož má být tolik, aby játra do polovic byla potopena, okmínují se, opepří a dusí se za podlévání jen zcela málo vodou. Když jsou již téměř měkká, osolí se, šťáva nechá se vysmahnout, játra se nakrájejí na plátky, uloží do porculánové nádoby s víčkem, zalijí sádlem, v němž se dusila, a uloží ve studenu. Před dušením mohou se prošpikovat na nudličky krájenými loupanými mandlemi. Lze je péci též s husou. Vydrží ve studenu i měsíc.“ Nezbývá než popřát dobrou chuť.

Asi nikdo nepochybuje, že je práce astronautů fyzicky i psychicky nesmírně náročná. Jsou to lidé, kteří na palubách kosmických lodí spoléhají na neomylnost technického vybavení, na kolegy a především sami na sebe. Při pobytech ve vesmíru prakticky neexistuje rychlá záchranná síť, jež by vyřešila problémy na místě. Od nejbližší nemocnice dělí posádku přinejlepším několik hodin a přesun by také znamenal překotné opuštění kosmické stanice. Týmy setrvávají ve stejné nepočetné sestavě celé měsíce s vědomím, že nemohou jen tak odejít. Každý okamžik může být fatální, a práci ve vesmíru tak provází extrémní stres. 

To vše se může projevit psychickými potížemi, přičemž mezi nejčastější patří špatná adaptace na nové prostředí a režim. Výsledkem bývají příznaky podobné depresím či úzkostem a některé mohou somatizovat i do objektivních fyzických pocitů, nejčastěji bolestí nebo nevolností.

TIP: Co dělat se sebevražedným astronautem? NASA radí spoutat a podat sedativa

Sovětští vědci jako první popsali tzv. astenizaci, tedy adaptační reakci, při níž jsou členové posádky unavení, podráždění, nervově labilní a trpí poruchami soustředění. S potížemi přitom bojují jak samotní účastníci mise, tak řídicí středisko, které se jim snaží let všelijak zpestřit a zlepšovat jim náladu. Pro nouzové případy se pak v palubní lékárničce nacházejí psychofarmaka.

Španělská chřipka řádila ve dvou vlnách mezi roky 1918 a 1920. V dubnu 1918 těžce postihla Itálii a Španělsko, v červnu Velkou Británii a v dalších měsících se šířila do střední Evropy. Jednou z prvních médii zdokumentovanou českou obětí byl v polovině září pětadvacetiletý koncipient pražského policejního ředitelství JUDr. Egon M. Prorok ze Smíchova, který zemřel na komplikující pneumonii. Koncem října bylo zaznamenáno již okolo tisíce zemřelých.

Již v dubnu 1918 pozoroval MUDr. Ernst Guth, závodní lékař kladenské Poldovky, indicie silné epidemie chřipky. V té době se přirozeně vědělo jen málo o smrtelných případech chřipky na západní frontě a v amerických kempech, kde desetitisíce rekrutů čekali ve stísněném prostoru na své nasazení v Evropě. Na frontách se šířila záhadná nemoc, ale v Praze o tom prakticky nikdo neslyšel, cenzoři vojenské správy takové zprávy v novinách netrpěli. Mezi vojáky venku v zákopech se mluvilo o flanderské horečce, ale i o chřipce z hladu...

Rostoucí obavy

Mezi vojáky se šířily znepokojivé zvěsti, že venku se šíří nebezpečné bacily, možná mor. Koncem května 1918 přinesly noviny zprávu o tom, že onemocněl král Alfons XIII., vládce neutrálního Španělska. Spolu s ním stonaly tisíce Španělů a řeč je i o mrtvých, v Madridu jich v květnu bylo celkem 56.

V Praze měli tou dobou jiné starosti než tuhle „španělskou chřipku“, jak se nemoci brzy začne říkat. Především jak nasytit sebe a vlastní rodinu v tom mokrém a studeném létě roku 1918. V pátém válečném roce panovala v celé monarchii holá nouze a hlodavý hlad, dlouho už se to nedalo vydržet. V červenci a srpnu se chřipka již nedala ututlat, příliš mnoho lidí onemocnělo i v zázemí. Ale začátkem září 1918 české noviny psaly, že chřipka pohasla…

Marný boj lékařů

Není toho moc, co mohli lékaři proti tzv. španělské chřipce dělat. Většina byla přesvědčena o tom, že původcem nemoci je Pfeifferův bacil – ovšem četní čeští lékaři, například Vladislav Švestka, Ivan Honl nebo asistent profesora Hlavy Antonín Spilka, o tom pochybovali. Žádný speciální prostředek proti původci chřipky známý nebyl, ale zkoušelo se jich hodně – urotropin, neosalvarsan či kreosot. MUDr. Jan Šimsa v sanatoriu v Krči propagoval kollargol. Avšak všechny tyto léky proti chřipce nakonec zklamaly. Obzvlášť komplikované léčení nastávalo, když se k chřipce přidal zápal plic, pak bylo třeba udržet pacienty nějak při životě, například prostřednictvím preparátů na srdce jako digitalis, strofantin, kofein, strychnin nebo kafr.

Profesor Wagner z pražské porodnické kliniky pozoroval, jak na vrcholu pandemie zemřelo mnoho těhotných žen a šestinedělek. Doufal, že mladé ženy zachrání injekcemi adrenalinu do svalstva. Profesor Rudolf Jaksch von Wartenhorst, přednosta II. lékařské kliniky pražské německé lékařské fakulty, měl pro toto počínání jen káravá slova – tento hormon byl pro používání v každodenní praxi příliš nebezpečný. Ale již v únoru 1919 začne jedna chemická továrna v Chrástu u Chrudimi vyrábět ampule proti chřipkové pneumonii podle Wagnerovy předlohy. 

Velké většině všech nemocných se nedostalo vůbec žádné pomoci, protože k dispozici bylo příliš málo lékařů i léků. Počet lékařů se v Praze v letech 1915 až 1918 snížil vlivem války ze 792 na pouhých 494. Na mnoha místech, jako tomu bylo v Košířích, připadal jeden lékař na 10 000 pacientů. Chřipce nakonec podlehlo i mnoho doktorů, kupříkladu primář klatovské nemocnice Bohumil Tyll nebo praktický lékař Michael Horníček ze Smíchova.

Lék, ke kterému se upíraly naděje všech, aspirin, nebyl skoro k dostání, obchodníci na černém trhu ho prodávali za horentní sumy. Přitom v případech ohrožujících život tento lék prakticky ničemu nepomohl. A proti strašným bolestem například při pneumonických komplikacích zabíralo mnohem lépe morfium nebo tehdy ještě používaný heroin nebo pantopon, opiový preparát ze Švýcarska.

Podzimní smrtící vlna

Koncem září 1918 se tzv. španělská chřipka vrátila s ohromnou silou ve druhé vlně zpátky. Tentokrát nešlo „jen“ o lehkou letní chřipku s několika málo mrtvými – virus se proměnil, v řadových činžácích měst sténaly stovky umírajících. Epidemie dosáhla vrcholu kolem 10. října. Postiženi byli především mladí mezi 20 a 40 lety. Jednou z obětí se stal Čeněk Klaus, osmadvacetiletý baryton plzeňského městského divadla, jenž podlehl chřipce 27. září. Jeho rakev pak táhli čtyři bělouši kolem dokola městského divadla a z balkónu na jeho průčelí hráli kolegové Klausovu oblíbenou árii z Dvořákova Jakobína. 

Umírání nepolevovalo celé týdny a prodlužoval se též seznam známých jmen – tak třeba obuvnický továrník Hans Budischowsky, který zemřel v Třebíči. Po smrti jej v nádherné měšťanské vile velmi brzy následovaly i jeho žena, vychovatelka a kuchařka. Nebo pražský šachový mistr Bohumil Semerád. Časopis Český svět otisknul na rozloučenou postavení figur jedné z jeho skvělých šachových partií.

Masové hroby

Na hřbitovech po celé zemi se odehrávaly strašidelné výjevy. Den co den sem z nemocnic i soukromých bytů na kárách přiváželi mrtvé, kteří se hromadili v márnicích, a když byly příliš malé, i před nimi. Záhy začaly chybět rakve, a zemřelí tak museli být pochováváni v jednoduchých bednách stlučených ze starých dveří nebo v nouzových rakvích z kartónů. Na Olšanech se hromadily mrtvoly, například 15. října čekalo na své pohřbení 82 mrtvých. Chyběli hrobníci i vozy na přepravu. Pohřební tramvaj přezdívaná Černá Máry linky 152 přivážela na hřbitov každou jízdou ve dvou kupé čtyři rakve. Černě nalakovaná souprava, zdobená stříbrnou barvou a velkým křížem, zůstala ve službě až do července 1919, než byla znovu přestavěna pro potřeby osobní dopravy. 

Na hřbitovy častokrát přicházeli příbuzní s lopatami, kteří si pro své zemřelé přáli soukromý hrob. Ale mnoho mrtvých muselo být pohřbeno do masových hrobů. Vojenské velitelství poslalo na Olšany jako hrobnickou výpomoc nejprve 20 sapérů, po intervenci městské rady tam bylo přiděleno dalších 80 mužů v uniformě. Jen 20. října pracovalo na Olšanských hřbitovech 250 hrobníků. Také například v Liberci se hromadily rakve. Ke všemu neštěstí byl koncem října zakázán provoz městského krematoria, protože nesplňovalo požadavky platných předpisů. Přitom tehdy ve městě umíralo tolik vojáků a civilistů, že museli být do hrobu kladeni ve dvou třech řadách na sebe. 

Dozvuky katastrofy

Až v listopadu 1918 začala smrtící podzimní vlna ztrácet na razanci, avšak umírání pokračovalo i přes Vánoce a pak – v lednu a únoru – chřipka napřáhla k dalšímu úderu. Této třetí vlně padl za oběť například i sochař Franz Metzner z Všerub, kterého chřipka dostihla v Berlíně. V Praze zemřel ve věku 36 let herec Národního divadla Antonín Čepela.

TIP: Chřipkové epidemie, které otřásly světem

Chřipka se vrátila ještě jednou, po čtvrté. V roce 1920 zuřila influenza dokonce ještě hůř než v předchozím roce. K mrtvým této poslední vlny patřil například malíř Jan Autengruber z Pacova, který zemřel 20. července 1920 ve vinohradské nemocnici ve věku 33 let. Až do poloviny dvacátých let zůstala chřipková aktivita v českých zemích vysoká, potom se pandemie konečně rozplynula v obvyklé sezónní chřipce.