Archeologové a paleontologové už nějakou dobu úspěšně spolupracují s genetiky, kteří dokážou získat a přečíst sekvence DNA dávných lidí, živočichů, rostlin i mikrobů. Až dosud ale platilo, že k rozboru DNA vědci potřebovali fosilní pozůstatky. To už ale zdá se neplatí…

Eske Willerslev z britské University of Cambridge a jeho tým prováděl rozsáhlý genetický výzkum v mexické jeskyni Chiquihuite, odkud již pochází řada zajímavých objevů. Badatelé dokázali poprvé v historii získat dávnou DNA i z jiného materiálu, než jsou fosilie. Jak k tomu s nadsázkou dodávají, podařilo se jim to díky tomu, že medvědi baribalové před 16 tisíci let chodili na toaletu nejen do lesa, ale také do jeskyně.

TIP: Objev v jeskyni Chiquihuite dramaticky posouvá příchod lidí na americký kontinent

Willerslevův tým na vhodných místech v jeskyni Chiquihuite odebral vzorky sedimentu, a pak v nich „lovil“ sekvence DNA. Mimo jiné narazili na sekvenci medvěda baribala, který tehdy navštívil jeskyni a vykonal tam potřebu. Jejich úspěch je vyústěním asi pětiletého úsilí a zlepšování stávajících postupů odběru vzorků a zpracování dat. Jde zásadní o průlom v paleogenetice, který určitě v dohledné době přinese další zajímavé objevy.

V pověsti o pražském golemovi je zrnko pravdy obsaženo pouze ve skutečnosti, že rabín Jehuda Löw (či Liva, Löwy) ben Becalel, zvaný též Maharal, byl snad jednou kolem roku 1592 přijat na audienci v paláci císaře Rudolfa II. Možná spolu hovořili o alchymii či židovské mystice, ale v pozdějším lidovém podání narostlo toto setkání do neuvěřitelných rozměrů, protože nebylo obvyklé, aby císař zval rabíny na návštěvu.

Říkalo se, že si Maharal kvůli Rudolfovi přenesl do Prahy zámek, kde hostil císaře vybranými pokrmy. Podle jiné verze se setkání uskutečnilo na Pražském hradě, kde Maharal vyvolal před zraky císaře i dvořanů přízraky starozákonních bytostí. Pravda je, že Rudolf II. byl rozporuplnou osobností. Byl postižený duševní chorobou, která se však výrazně projevovala až v po roce 1600, ale zejména se kromě umění zajímal o různé esoterické vědy včetně alchymie, pročež mohl mít upřímný zájem dozvědět se i něco o židovské mystice, v níž se Löw bezpochyby vyznal. Všechno ostatní už si dotvořila lidová představivost.

Vytvořen z vltavské hlíny

Golem získal popularitu právě díky zmíněné pražské pověsti. Na jejím základě vzniklo mnoho literárních i filmových zpracování, z nichž nejznámější je komedie s Janem Werichem Císařův pekař a pekařův císař. Existuje samozřejmě několik různých verzí pověsti, ale většinou je Maharalův golem popisován jako hloupý a silný (nikoliv velký) tvor podobný člověku, jenž svému pánu sloužil a vykonával pro něj různé úkoly. 

Rabín ho údajně stvořil z hlíny přinesené z Vltavy a provedl rituál popsaný v praktické kabale již ve 12. století Eleazarem z Wormsu (viz níže), přičemž samotné oživení provedl vložením pergamenového lístku do golemových úst. Na lístku bylo napsáno Boží jméno, jež se nesmí vyslovit: Šem. Takto stvořený služebník prý dokázal vykonávat různé mechanické práce, ale nedokázal nad přidělenými úkoly přemýšlet. Jednou mu rabi Löw uložil, aby nanosil do jeho domu vodu ze studny. Pak ho zapomněl zastavit a golem zaplavoval dům stále dalšími vědry vody. Jindy Maharalův golem nakupoval jablka, ale neuměl mluvit (což je mimochodem typické pro všechny golemy v židovské tradici), proto nedokázal na trhu vysvětlit, co chce. Popadl tedy stánek i s trhovkyní a donesl ho rabínovi.

Nejznámější příběh ale vypráví o golemově vzbouření. Když Maharal jednou před šabatem zapomněl vyjmout golemův zázračný Šem z úst, nemohlo stvoření ve svatý den zaslouženě odpočívat a rozhodlo se využít svou sílu k ničení všeho, co mu přišlo pod ruku. Když rabín ve Staronové synagoze vedl bohoslužbu, uslyšel z ulice hluk. Musel tedy výjimečně ukončit modlitby, vyjmout golemovi Šem a napravit škody, které jeho sluha způsobil. Brzy poté pochopil, jak nebezpečnou bytost stvořil, zbavil ho Šemu nadobro a jeho tělo (hlínu) uložil na půdu Staronové synagogy, kam přísně zakázal vstupovat. Mnozí badatelé v 19. a 20. století pak půdu zkoumali, ale nic nenašli.

Vzdělaný rabín

Kdo byl Jehuda Löw ben Becalel doopravdy? Především učenec a filozof, který dlouhá léta vedl v pražském židovském městě proslulou školu zvanou Klausy. Napsal celou řadou knih, v nichž ovšem není ani zmínka o tom, že by byť jen uvažoval o stvoření golema. Zabýval se především úlohou člověka ve světě a jeho vztahu k Bohu, přírodě i ostatním stvořením. Kladl dokonce člověka ve své hierarchii hned pod Boha, tedy ještě před anděly, protože ti jen vykonávají boží vůli, zatímco člověk je nadán svobodou rozhodování. Miloval ovšem různé paradoxy a rád odhaloval skryté pravdy. Tvrdil, že člověk by měl svého intelektu využít k tvořivosti a ne jen k opakování frází. Přitom by se však zároveň měl přibližovat Bohu a dbát na staré tradice. Kritizoval své současníky z rabinátu, kteří podle něj ohýbají tradice k vlastnímu prospěchu, za což musí národ Izraele v současnosti trpět. 

Byl zároveň velkým pedagogem, který ještě před Komenským formuloval základy moderní pedagogiky, když kritizoval neproduktivní a rigidní způsob výuky v židovských školách. Podle něj by měla výuka vycházet z přirozeného psychologického a intelektuálního rozvoje studenta, zatímco v současnosti jsou do dětí nalévány vědomosti, na něž nejsou psychicky připraveny.

Součástí židovské tradice je ovšem i mystika obsažená v kabale a hlavně v Tóře, na niž Maharal nedal dopustit a vyzýval k jejímu podrobnějšímu studiu a následování. Sám Maharal připouštěl, že zákonitost Boží natolik převyšuje zákonitosti přírodní, že je lze operacemi s Božím jménem měnit – to znamená, že připustil Boží zázrak. Díky tomu rabín stvoření golema (z Boží vůle) připouštěl, ale rozhodně to nenasvědčuje, že by se o to sám snažil. Naopak v komentáři Chidušej agadot (Nové pohledy na vyprávění) představu dokonalého golema výslovně odmítl. Psal o něm pak už pouze jednou ve zcela jiném významu. Druhé židovské pojetí slova golem totiž označuje nikoliv umělou bytost, ale hloupého a nevychovaného člověka – tedy opak učence. A bytosti tupé a omezené (golemové) porušují harmonický řád Božího makrokosmu, což právě rabimu nejvíce vadilo. V hlouposti viděl největší překážku rozvoje lidstva a zvláště židovského národa.

Proč právě Maharal?

Důvod se zdá být prostý: lidé pokládali Jehudu Löwa za velkého čaroděje i bez golema a Praha za Rudolfa II. navíc tvořila vhodnou kulisu podobným legendám. První zmínka o spojení Maharala s golemem vznikla roku 1841, tedy více než 200 let po rabínově smrti. Pochází ovšem od německy píšícího nežidovského novináře. První židovský autor, Leopold Weisel, napsal příběh o golemovi až o 6 let později. Důležité je, že vycházel z takzvané chasidské židovské tradice, která měla své kořeny v Polsku. Odtud pochází mnohem starší legenda o chelmském golemovi, jež byla publikována kolem roku 1630. Toho stvořil jistý rabín Elijahu Baal Šem. Chelmská legenda se velice podobá té pražské a zjevně byla jejím vzorem. 

Od poloviny 19. století se pak v Praze objevilo několik příběhů, jež spojily Maharala s golemem. Mimořádnou popularitu a zdánlivou důvěryhodnost přineslo legendě dílo Nifloat ha-Maharal (Zázračné činy Maharalovy) od polského chasidského autora Judela Rosenberga z roku 1909.

TIP: Tajemné sídlo kouzelníků a astronomů: V centru Prahy stávala alchymistická dílna

Kniha popsala mimo jiné stvoření golema Maharalem a jeho dvěma pomocníky, Maharalovy hovory o golemovi (obsahují devatenáct výroků o golemově přirozenosti) a dokonce golemovo jméno Josele. Rosenberg se odvolával na spis jistého rabiho Katze, který měl být očitým svědkem popisovaných událostí. Vše působilo natolik pravdivě, že se toho chytlo mnoho vědců, dobrodruhů a především okultistů. Přitom je však údajný Katzeho spis očividným padělkem asi jako známé rukopisy Zelenohorský a Královédvorský. Dodnes je pověst natolik pevně zakořeněná mezi lidmi, že seriózní badatelé si zoufají, když přesvědčují veřejnost o její nepravdivosti. 

Pro Američanku Caron McBrideovou to byl šok. Po svatbě se obrátila na úřady s žádostí o změnu příjmení v řidičském průkazu. Vzhledem ke koronavirovým opatřením svou žádost podávala elektronicky, úřednice ji ale v odpovědi kvůli „nějakému staršímu problému“ odkázala na státní zastupitelství v Oklahomě.

Caron se proto obrátila na oklahomské státní zastupitelství, kde se ke svému překvapení dozvěděla, že je již 21 let stíhaná kvůli vážnému zločinu zpronevěry – údajně v roce 1999 nevrátila půjčovně Movie Place v Normanu videokazetu Sabrina – mladá čarodějnice.

Vytrvalá ruka spravedlnosti

„Nevěřila jsem vlastním uším, musela jsem úřednici říct, aby mi to zopakovala,“ popsala své pocity Caron McBrideová, když se dozvěděla, že je obviněna z vážného zločinu a že na ni byl vydán zatykač. V rozhovoru pro oklahomskou televizní stanici FOX 25 uvedla, že si vůbec není vědoma, že by si videokazetu o mladé čarodějnici kdy půjčila. „Žila jsem tehdy s mužem, který měl dvě malé dcery, možná si tu videokazetu půjčil na mé jméno. Sama jsem ten pořad nikdy neviděla, není to můj šálek čaje,“ vysvětlila Caron.

TIP: Po vychladlých stopách: Jak dopadnout vraha i po 50 či 100 letech?

Případ s poněkud absurdní příchutí má naštěstí dobrý konec. Američanka požádala oklahomské úřady o zastavení stíhání, které jí po medializaci celého případu skutečně vyhověly a obvinění stáhly. Podle Eda Blaua, bývalého státního zástupce a specialisty na občanské právo, ale šlo ze strany státního zastupitelství o shovívavý přístup. Ani skutečnost, že videopůjčovna už od roku 2008 neexistuje a de facto tak není nikdo, kdo by zastupoval poškozenou stranu, podle něj neznamená, že by okres Cleveland nemohl Caron McBrideovou stíhat.

Amatérský archeolog Jim Bailey objevil v roce 2014 na ostrově Aquidneck pomocí detektoru kovů vzácnou stříbrnou minci arabského původu. Od té doby bylo na východním pobřeží USA v oblasti Rhode Islandu nalezeno víc než tucet takových mincí. Podle odborníků by mohlo jít o stopy jednoho z největších zločinů historie.

Tímto zločinem by podle všeho mohl být útok pětice pirátských lodí z roku 1695, kterým velel slavný pirát Henry Every. Cílem pirátů byla flotila Mughalské (čili Mogulské) říše s lodí Ganj-i-sawai. Ta se plavila z Jemenu do Indie a podle toho co o ní víme, převážela drahocený náklad. Útok se zdařil a piráti si rozdělili zlato, stříbro a drahokamy, jejichž hodnota by dnes mohla činit až 130 milionů dolarů (asi 2,8 miliardy Kč).

Hon na piráta

Pirátský útok poškodil zájmy britské Východoindické společnosti, která přiměla anglického krále Viléma III. Oranžského, aby zorganizoval první mezinárodní hon na zločince, tedy na Everyho a jeho kumpány. Piráti proklouzli a Every poté odplul na své vlajkové lodi Fancy do Karibiku, kde později zmizel. Většina cenností byla zřejmě roztavena či rozebrána, aby piráti zamaskovali jejich původ. Část mincí ale zřejmě piráti používali při nákupech.

TIP: Vrak obchodní lodi ze 17. století vydal archeologům své poklady

Názory specialistů na objevené mince se různí. Bailey každopádně uvádí, že letopočty či jména vládců, které jsou uvedené na některých ze zmíněných stříbrných mincí, jsou staršího data než 1695, kdy Every získal poklad lodi Ganj-i-sawai. Ať už ale jde o Everyho mince či nikoliv, pro archeology jsou tyto artefakty vzrušujícím obrazem napínavé historie.

Maryšence, vlastně Marii Kazimíře, rozené markýze de la Grange d´Arquien, bylo o dvanáct let méně než jejímu muži. Seznámili se, když jí bylo čtrnáct a ona působila na královském dvoře ve Varšavě jako dvorní dáma královny Ludvíky Marie.

Osudová žena

Královna, manželka vládnoucího polského krále Jana Kazimíra, pocházela z francouzské rodiny de Nevers-Gonzaga, která vládla v italské Mantově. Přivedla s sebou do Polska mnoho svých krajanů, jimiž se u dvora obklopila. Maryšenka patřila spolu se svou matkou k této francouzské společnosti a právě tehdy se potkala se švarným a mnoha ženami obletovaným kavalírem, jenž patřil k jedné z nejstarších polských šlechtických rodin. Padli si do oka a zdálo se, že nic nebude stát v cestě jejich sňatku. Jenže královna rozhodla jinak.

Životní láska

Roku 1658 provdala královna sedmnáctiletou Maryšenku za bohatého magnáta Jana Zamoyského. Bylo to nešťastné manželství, během něhož mladá šlechtična prodělala několik porodů a potratů. Marie ale stále myslela na Sobieského. A když ji po čase navštívil v jejím sídle Zamošči, byla z toho velká romantická láska. Oba si přísahali věrnost na věky. Jejich milostný poměr nemohl zůstat utajen, ale dříve než vypukl skandál, Zamoyski v dubnu 1665 náhle zemřel. Marie byla volná a spěchala za Sobieskim. Už v polovině května s ním uzavřela – zatím tajně – manželský svazek.

TIP: Turci před branami: Jak vypadalo obléhání Vídně v roce 1683?

Od té chvíle se téměř osudově změnil život mladého korunního maršálka. Ctižádostivá Maryšenka do něj zasáhla velmi intenzivně a začala poznenáhlu řídit Janovy kroky. Je to ona, kdo od jejich sňatku ovlivňoval kariéru Jana Sobieského. V neposlední řadě jí měl být zavázán za královskou korunu. 

Spektrum záření, jež k nám přichází z cizího hvězdného ostrova, představuje „součet“ světla z mnoha milionů či miliard tamních hvězd. Z jeho analýzy můžeme pomocí Dopplerova jevu mimo jiné odvodit, jakou rychlostí se tyto ostrovy pohybují – obvykle směrem od nás. Pozorování spekter galaxií zásadním způsobem přispělo i ke vzniku teorie o existenci temné hmoty a také k objevu kvazarů, velmi aktivních galaktických jader, která sledujeme v hlubokém kosmu.

Předchozí část: Poselství světla (1): Co dokážou astronomové vyčíst z různých částí světelného spektra?

Zajímavé údaje o jiných hvězdných ostrovech mohou poskytnout i detailní analýzy spekter jednotlivých hvězd, pokud se tedy nejedná o příliš vzdálenou galaxii. Významná zjištění takto přinesl například výzkum galaxie NGC 4550, která tvoří součást kupy v Panně a dělí ji od nás asi 50 milionů světelných let. Ukázalo se, že podstatná část jejích hvězd se kolem galaktického jádra pohybuje v opačném směru. Podle astronomů jde o důsledek spojení dvou menších ostrovů, v nichž stálice původně kroužily navzájem opačně. Analýza spekter jasných hvězd v cizích galaxiích může rovněž přispět k určení vzdálenosti příslušného ostrova. Jde přitom o přesnější metodu, než nabízejí běžně používaná měření založená na paralaxách či „standardních svíčkách“. 

Mezi hvězdami

Prostor mezi stálicemi a galaxiemi, tzv. mezihvězdné prostředí, není úplně prázdný. Ve skutečnosti obsahuje ohromné množství hmoty, ovšem velmi řídce rozložené: 99 % představují kosmické plyny, především vodík následovaný heliem a malým množstvím těžších prvků. Zbývající procento tvoří jemné částice prachu, přičemž se pravděpodobně jedná hlavně o materiál sestávající z uhlíku, silikátů či různých typů ledu.

Pokud se v mezihvězdném prostoru nacházejí mračna plynu a prachu, hovoříme o tzv. mlhovinách. Astronomové je podle vzhledu dělí na difuzní a absorpční, tedy osvětlené, respektive temné. V případě druhých zmíněných je spektroskopie v koncích, protože popsané objekty nijak nezáří. Najdeme je, pokud zakrývají hvězdy či jiné mlhoviny, a zřejmě nejznámější příklad reprezentuje Koňská hlava v Orionu. 

Bohatství mlhovin

Spektroskopicky zajímavá situace však nastává, pokud difuzní mlhovina odráží světlo okolních hvězd – jde tudíž o mlhovinu reflexní. Její spektrum záření se pak velmi podobá spektrům stálic, které ji obklopují. Ta přitom bývají více „modrá“, protože záření o kratších vlnových délkách se od mlhovin odráží lépe než záření s delšími vlnami, tedy „červenější“. Difuzní mlhoviny, jež samy září, se označují jako emisní a v takovém případě má spektrum specifickou podobu, odpovídající jejich chemickému složení.

Výzkum spekter záření mezihvězdného prostoru vedl k významným objevům výskytu rozmanitých chemických látek ve vesmíru, jež se týkají především rádiové, mikrovlnné a infračervené oblasti elektromagnetického spektra. Obvykle jde o spektrum pocházející z řídkých chladných mračen, nebo naopak z lokalit s hustým plynem a prachem, ovlivněných UV zářením blízkých stálic. Astronomové tak zjistili, že se v mezihvězdném prostoru vyskytují jednak chemické prvky, jednak i poměrně složité molekuly, včetně organických látek. Ukázalo se, že se ve vesmíru hojně nachází například acetylen, aceton či fullereny, kulovité molekuly sestávající z atomů uhlíku.

Zaměřeno na cizí světy

Spektroskopie představuje nenahraditelný nástroj rovněž při studiu asteroidů, komet – a také exoplanet. Většina světla, jímž se projevují exoplanety, je odražené, nikoliv vlastní: Nejedná se tedy o světelné zdroje, nýbrž pouze o jakási zrcadla nastavená mateřské stálici. Jelikož ovšem světlo hvězdy projde atmosférou oběžnice, nese také informaci o jejím složení, což se stalo základem velmi přínosného oboru transmisní spektroskopie. 

Když exoplaneta tzv. tranzituje – z našeho pohledu tedy putuje před diskem hvězdy – částečně zastíní její světlo, které pak prochází skrz plynný obal planetárního tělesa. A protože, jak už víme, určité chemické látky blokují jisté vlnové délky, lze odečtením těchto absorpcí ze spektra odvodit chemické složení atmosféry oběžnice. Astronomové tak na cizích světech vystopovali například vodu, oxid uhelnatý a uhličitý, metan či alkalické kovy. Díky analýzám spekter záření dnes tudíž známe i chemické složení řady vzdálených exoplanet.

Městská legenda, že by švábi jako jediní přežili jadernou apokalypsu, se zřejmě zrodila během studené války. Některým vědcům to ovšem nedalo a podrobili hmyz zátěžové zkoušce. Šváby, octové mušky a moučné brouky postupně vystavili nejprve 1 000 rad (jde o jednotku absorbované dávky ionizujícího záření), poté 10 000 rad a nakonec 100 000 rad.

Desetina švábů přežila 10 000 rad, což desetkrát převyšuje množství smrtelné pro člověka. Víc už ovšem žádný šváb nezvládl – na rozdíl od moučných brouků: 10 % z nich totiž vydrželo 100 000 rad po dobu třiceti dnů. Při možné apokalypse by nás tak nevítaní návštěvníci kuchyně zřejmě přežili. Experiment už ovšem nezjišťoval, zda by se poté dokázali dál množit.

Samotný pocit nudy popisují odborníci mimo jiné jako reakci na nedostatek vhodných podnětů, což není daleko od smyslové deprivace. Totální absence senzorických vjemů ovšem představuje pro mozek zdroj natolik silného stresu, že zareaguje nejprve silnou úzkostí, následně halucinacemi a rychle se pak dostaví naprosté vyčerpání. Není náhoda, že izolace uprostřed naprosté tmy a ticha, kde člověk rychle ztratí pojem o čase a prostoru, se od nepaměti považuje za jeden z nejdrastičtějších způsobů mučení.

Unudit se k smrti

Takový extrém se samozřejmě netýká pocitů obyčejné nudy, kterou čas od času zažíváme všichni, nicméně i ta je zjevně natolik nepříjemná, že se jí raději snažíme pokud možno vyhnout. Ve čtyři roky staré studii psychologů z univerzity v americké Virginii se dobrovolníci ponechali na krátkou dobu o samotě zavřít v místnosti s bílými stěnami a dostali za úkol zabývat se po tu dobu pouze vlastními myšlenkami. Po pouhých patnácti minutách si necelá polovina z nich raději nechala dát elektrický šok do kotníku a rozptýlit se bolestí, než aby nadále setrvali v bezpodnětném prostředí. 

Fenomén nudy se do hledáčku vědců dostal teprve relativně nedávno, v roce 1986, po představení tzv. škály náchylnosti k nudě (viz box Není nuda jako nuda). Tím se na univerzitách po celém světě odstartovala dlouhá, dosud neukončená série studií, z nichž hned jedna z prvních přinesla pozoruhodné výsledky. S nadsázkou z ní totiž vyplynulo, že nuda může vést k předčasné smrti.

Britští psychologové již v 80. letech nechali zhruba sedm tisíc civilních zaměstnanců z různých profesí vyplnit dotazníky o tom, zda se ve své práci cítí znuděně. Po více než dvou desetiletích se k výsledkům vrátili s cílem zjistit, zda má dlouhodobý pocit nudy nějaký vliv na pozdější kvalitu života. Ti, kteří v první fázi studie připustili, že je práce nebaví, se ovšem dodatečného testování často zúčastnit už nemohli – mezitím totiž z různých zdravotních důvodů zemřeli. Předčasná smrt je zastihla s pravděpodobností o 37 % vyšší než u těch, kteří v práci nudu pociťovali jen zřídka, nebo vůbec.

Laboratoř nudy

V současné době už odborníci nudu berou mnohem vážněji, a někteří dokonce jejímu výzkumu zasvětili celou kariéru. Za největšího světového odborníka na nudu bývá považován John Eastwood z katedry psychologie na univerzitě v kanadském Yorku, který zde založil a řídí speciální Laboratoř nudy. Zabývá se mimo jiné tím, proč sklon k nudě není u všech lidí stejný. Zatímco někteří lidé se začnou nudit velice snadno a je těžké je něčím skutečně zaujmout, jiný má „práh nudy“ daleko vyšší. Čím to je? Odpověď se skrývá v chemickém koktejlu uvnitř našeho mozku.

Podle Eastwooda zde důležitou roli hraje hormon dopamin, který se vyplavuje, kdykoliv uspokojíme nějakou potřebu. Vyvolává tím žádaný příjemný pocit, ovšem zároveň představuje dvousečnou zbraň, neboť čím častěji si konkrétní „potěšení“ dopřáváme, tím více dopaminu k pocitu odměny potřebujeme. Jde-li o cigaretu nebo skleničku alkoholu, pak tento princip hraje klíčovou roli v mechanismu vzniku patologické závislosti.

Jak Eastwood zjistil, lidé náchylnější k pocitům nudy mají v mozku méně dopaminových receptorů než ostatní. Aby se zbavili pocitu frustrace z nedostatku podnětů, vyžadují tedy jeho vyšší dávky, což by rovněž vysvětlovalo fakt, že se z nich mnohem častěji stávají gambleři nebo alkoholici. Zároveň platí, že pocitům nudy podléhají spíše muži než ženy – což jde opět ruku v ruce s tím, že se právě ti spíše uchylují k rizikovějšímu chování.

Nuda jako nástroj

Náchylnost k nudě se podle vědců liší také s věkem. Patrně nejvíce jsou nudou ohroženi dospívající těsně před dvacítkou, což by mohlo souviset s tím, že tou dobou dochází k poslední fázi vývoje té části mozku, která je zodpovědná mimo jiné za sebeovládání. Právě tato vlastnost s nudou úzce souvisí: Méně spontánní jedinci se totiž nudí častěji než ti, kteří se snaží mít vše pod kontrolou.

Další otázka související s nudou se netýká ani tak její příčiny, jako spíše účelu. Pokud totiž i další nepříjemné emoce, například smutek či úzkost, mají pro naši psychiku nějaký význam (zmíněný smutek například pomáhá vyvarovat se pro příště chyb), je logicky namístě ptát se, zda něco podobného platí i pro nudu. S moderními zobrazovacími metodami můžeme snadno zjistit, jak se mění aktivita různých mozkových center v době, kdy se dotyčný nudí. Navzdory očekávání, že v takových chvílích budou mozkové vlny utlumeny, se zdá, že opak je pravdou.

Jedna ze studií například prokázala, že mozek znuděného člověka sice vykazuje zhruba o 5 % nižší celkovou činnost, ovšem současně u něj lze vysledovat daleko intenzivnější prokrvení oblastí zodpovědných za zpracování vzpomínek, zvažování hypotetických možností a pomýšlení na druhé. Z toho vyplývá, že nuda zřejmě paradoxně podněcuje ke kreativnímu myšlení, ponouká nás k hledání neotřelých řešení problémů a právě v důsledku nudy často přicházíme na ty nejlepší nápady. 

Každodenní chvilka nudy

Psycholožka Sandi Mannová se svým týmem z univerzity v britském Lancashireu nechala v roce 2014 skupinu čtyřiceti dobrovolníků po dobu 15 minut přepisovat telefonní čísla, poté dostali plastový kelímek a měli za úkol vymyslet co nejvíce možností jeho využití. Ukázalo se, že ve srovnání se stejně početnou kontrolní skupinou disponovali daleko kreativnějšími nápady ti, kteří měli za sebou čtvrthodinu nezáživné činnosti.

Sandi Mannová na základě těchto zjištění došla k závěru, že nuda je ve skutečnosti prospěšná a neměli bychom se jí snažit vyvarovat, ale raději do svých životů cíleně zařadit „nudné chvilky“ – například nezáživné přednášky, pobyt v čekárně u lékaře nebo dlouhé fronty. A doporučuje to i rodičům malých dětí; jak sama hrdě prohlašuje, své vlastní děti klidně nechává se nudit a nestydí se za to. Pro mnohé rodiče je sice nudící se potomek noční můrou a v obavě z toho, co „zase vyvede“, jej raději neustále zásobují dostatkem volnočasových aktivit, psychologové ale varují, že tento přístup není pro výchovu optimální.

TIP: Nebezpečné vyhoření: Jak najít rovnováhu mezi prací a osobním životem

Jakmile totiž děti nemají co na práci, samy od sebe začnou zaměstnávat svůj mozek vymýšlením toho, jak by se zabavily, a vytváří si tak nová nervová spojení. Nutno však dodat, že uvedený přínos nudy platí jen v případě, že si ji dávkujeme s mírou. Dlouhodobý pocit znuděnosti může naopak vést k závažným komplikacím.