Jak fotit vesmír (4): Správné nastavení fotoaparátu je základ

09.05.2020 - Jan Píšala

Dřív než stisknete spoušť, nezapomeňte fotoaparát správně nastavit

<p>Fotografie oblohy pořízená fotoaparátem Canon EOS 1000D, expozice 3×30 sekund. Všimněte si rozmazaných hvězd v důsledku pohybu oblohy během dlouhé expozice.</p>

Fotografie oblohy pořízená fotoaparátem Canon EOS 1000D, expozice 3×30 sekund. Všimněte si rozmazaných hvězd v důsledku pohybu oblohy během dlouhé expozice.


Reklama

Vpředchozím díle seriálu o fotografování noční oblohy jsme se zabývali problémem světelného znečištění a ukázali jsme si, jak zjistit, kdy nastane dostatečná tma a kam se za ní vydat. Bez ní to zkrátka nejde: Příliš světlé hvězdné nebe či přímé zdroje světla totiž slabé vesmírné objekty snadno přezáří…

Tentokrát se podíváme, jak správně nastavit fotoaparát, kterým chceme krásy hvězdné oblohy zvěčnit. Vyhráno mají ti, kdo vlastní digitální zrcadlovku. Tyto přístroje totiž disponují plně manuálním režimem (M), ve kterém lze ručně ovlivnit všechna dále uvedená nastavení. Zkrátka však nepřijdou ani majitelé pokročilejších digitálních kompaktů, nebo dokonce mobilních telefonů: I u těchto zařízení se lze setkat s manuálními režimy, kde je možné ledacos ovlivnit.

Začněme u expozice

Jak již bylo řečeno, většina vesmírných objektů má tak malý jas, že abychom je vůbec zaznamenali, musíme použít dostatečně dlouhou expozici – typicky deset a více sekund. Platí totiž jednoduché pravidlo, že čím delší expozice, tím více světla (ale pozor, i toho rušivého) zachytíme. U digitálních zrcadlovek dosahuje maximální délka expozice v manuálním režimu obvykle 30 sekund. Pokud potřebujeme ještě delší dobu, řeší to režim označovaný jako „Bulb“ (B), který prostě otevře závěrku fotoaparátu a čeká, dokud ji opět nezavřeme. V případě expozic delších než půl minuty je navíc nutné počítat s tím, že se na snímku již výrazně projeví pohyb hvězd po nebi.

O něco složitější je situace u kompaktních fotoaparátů. Mají-li manuální režim, zpravidla nám umožní expozici dlouhou 15–30 sekund (některé kompakty dokonce disponují režimem „Bulb“). V opačném případě bývají poslední záchranou přednastavené režimy, konkrétně režim fotografování noční oblohy. Při jeho použití sice dobu otevření závěrky přímo neovlivníme, ale je dostatečně dlouhá, aby se jasnější hvězdy na snímku objevily. 

ISO je oříšek

Kromě expozice je potřeba pracovat také s tzv. citlivostí fotoaparátu. Zadává se prostřednictvím stupnice ISO, což je rovněž zkratka, pod níž citlivost v nastavení přístroje nalezneme. Velmi jednoduše řečeno: Čím vyšší hodnota ISO, tím víc se zesílí elektrický signál vycházející ze senzoru digitálního fotoaparátu (viz Jak to funguje?) – a tím světlejší bude i pořízený snímek. 

Při fotografování noční oblohy se citlivost zpravidla pohybuje v rozmezí ISO 800–6 400. Kromě vnějších podmínek limituje použití vysokých hodnot ISO i tzv. digitální šum. Na snímku vypadá jako jemné zrnění a snižuje jeho kvalitu. Šum je důsledkem přílišného zesílení elektrického signálu ze senzoru, kdy se také znásobí eventuální chyby v průběhu snímání, respektive odchylky mezi jednotlivými obrazovými body snímače (pixely). 

Jelikož začínajícím astrofotografům chybějí zkušenosti, nezbývá jim než při nastavování délky expozice a citlivosti postupovat metodou pokusu a omylu. Zkuste zkrátka vytvořit několik testovacích fotografií s odlišnými hodnotami výše uvedených parametrů a sami uvidíte, jak moc je poznamená šum a jak slabé objekty se vám podaří zachytit.

Pozor na bílou

Hned na začátku se také zamyslete, do jakého formátu budete pořízené snímky ukládat. Rozhodnete-li se pro surový neboli RAW formát, získáte fotografie v maximální kvalitě, avšak neovlivněné tzv. obrazovým procesorem fotoaparátu (ten se za normálních okolností stará o jejich výslednou podobu před uložením na paměťovou kartu). Finální zpracování snímků ve formátu RAW pak bude na vás. Chcete-li se tomuto kroku vyhnout, zvolte standardní, i když pro astrofotografii méně vhodný formát JPG.

Opomenout byste neměli ani nastavení „vyvážení bílé“, které ovlivní celkové barevné vyznění snímku. To je užitečné obzvlášť v našich končinách, kde má noční obloha nepřirozený oranžový nádech od sodíkových výbojek pouličního osvětlení, přestože ve skutečnosti je víceméně černá. Také v tomto případě se vyplatí využít ma­nuální režim a nespoléhat na automatiku (jež pod tmavou oblohou zpravidla selže) – už jen proto, aby měly všechny snímky napříč nocí stejný barevný odstín. Nebo můžete fotit do již zmíněného formátu RAW, v němž lze nastavit jednotné vyvážení bílé pro všechny pořízené fotografie dodatečně. 

Jak nastavit objektiv

Závěrem ještě několik slov k nastavení objektivů. Kromě toho, že mohou být buď pevnou součástí fotoaparátu, nebo je lze měnit, se liší také průměrem a ohniskovou vzdáleností (viz Větší je lepší). Začněme u těch, jež mají fixní ohniskovou vzdálenost – typicky mobilní telefony a některé pokročilé digitální kompakty. V takovém případě lze v manuálním či jiném speciálním režimu ovlivnit pouze nastavení clony

Tato součástka funguje podobně jako zornička v našem oku: Rozevíráním a zavíráním reguluje množství světla, které objektivem projde k senzoru fotoaparátu. Fotografujeme-li slabé vesmírné objekty, postačí pro začátek nechat clonu co nejvíc otevřenou (pozor, v nastavení tomu odpovídá nejnižší hodnota tzv. clonového čísla). Důvod je nasnadě – jde nám o to získat co nejvíc světla, tudíž musí být vstupní otvor do fotoaparátu co největší. 

TIP: Jak fotit vesmír: Začínáme s fotografováním hvězdného nebe

Pestřejší možnosti nastavení skýtají objektivy s proměnným ohniskem, jež najdeme zpravidla u zrcadlovek, případně u některých digitálních kompaktů. Změnou ohniskové vzdálenosti totiž ovlivníme šířku záběru neboli zorné pole fotoaparátu. Obecně však platí, že chceme-li pořizovat širokoúhlé fotografie velkých částí noční oblohy či celých souhvězdí, vyplatí se nastavit co nejkratší ohnisko. Pokud nám jde naopak o detail určitého objektu, je nezbytný objektiv s delším ohniskem

Správnému nastavení fotoaparátu se budeme věnovat i příště – tentokrát už v terénu, pod hvězdným nebem. Dozvíte se, jak váš přístroj správně zaostřit i jak s ním sledovat hvězdy.

Jak to funguje?

Princip fotoaparátu je jednoduchý: Světlo ze snímaného objektu prochází objektivem a dopadá na digitální senzor, na němž vzniká obraz objektu. Podstatné je, že se světelná kvanta na senzoru převedou na elektrický náboj. Ten se posléze vyčte a obrazový procesor přístroje ho zpracuje do podoby digitální fotografie, jež se pak ukládá na paměťovou kartu

Jestliže světlo putuje na senzor přímo, jedná se o tzv. digitální kompakty či bezzrcadlovky. Živý náhled na displeji či v elektronickém hledáčku těchto přístrojů tedy představuje už vyčtený a zpracovaný signál ze senzoru. Poněkud jinak fungují digitální zrcadlovky: V jejich případě se mezi objektivem a senzorem nachází překlopné zrcátko. Pokud neexponujeme, odráží zrcátko světlo do optického hledáčku fotoaparátu; při exponování se zrcátko otočí tak, že se světlo odráží na senzor a v hledáčku naopak nic nevidíme. 


Větší je lepší

K zásadním parametrům objektivu patří i tzv. světelnost, jež udává, kolik světla dopadne na senzor fotoaparátu. Hodnotu světelnosti získáme tak, že průměr objektivu vydělíme jeho ohniskovou vzdáleností (samozřejmě ve stejných jednotkách). Platí přitom, že čím nižší hodnotu dostaneme, tím víc světla k senzoru doputuje a tím je objektiv světelnější. Obecně jsou tedy žádoucí objektivy o větších průměrech. A současně: Máme-li si vybrat ze dvou objektivů o stejném průměru, ale různé světelnosti, bude pro širokoúhlou astrofotografii zachycující větší části oblohy vhodnější ten světelnější.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mamuti patří k dávným živočichům, u nichž existuje alespoň teoretická šance, že se nám je podaří naklonovat.

Zajímavosti

Únosů mladých žen a dívek indiány se v historii odehrálo hned několik

Historie

Soustava evropských teleskopů

V provozu od roku: 1998–2001
Průměr: každý ze čtyř dalekohledů 8,2 m

Soustava dalekohledů VLT (Very Large Telescope) představuje vlajkovou loď evropské astronomie pro pozorování vesmíru ze zemského povrchu. Jedná se o největší systém evropských teleskopů: Vyrostl na hoře Cerro Paranal na severu Chile, v centrální části pouště Atacama, která je nejsušším místem na světě. Dalekohledy spravuje Evropská jižní observatoř (European South Observatory, ESO), k jejímž členům se od roku 2007 řadí i Česká republika. 

Základ observatoře tvoří čtyři dalekohledy, každý o průměru 8,2 m: Antu (v provozu od roku 1998), Kueyen (1999), Melipal (2000) a Yepun (2001). Kromě toho do soustavy patří i čtyři pomocné přístroje o průměru 1,8 m. Mohou pracovat všechny společně, a vytvořit tak obří interferometr VLTI, který astronomům umožní sledovat až 25× jemnější podrobnosti než v případě každého teleskopu zvlášť.

Do vybavení dalekohledů jsou zařazovány stále nové a dokonalejší detektory i kamery. Například zařízení GRAVITY pro interferometr VLTI provedlo první přímé pozorování exoplanety prostřednictvím optické interferometrie. Díky této metodě se podařilo odhalit komplexní atmosféru tělesa, v níž oblaka železných a křemičitých částic víří v bouři planetárních rozměrů. Použitý postup nabízí jedinečnou možnost průzkumu dnes známých planet mimo Sluneční soustavu.

Přístroj GRAVITY rovněž přinesl další důkaz dlouho předpokládané přítomnosti superhmotné černé díry ve středu naší Galaxie. Nová pozorování zachycují shluk plynu obíhající po kruhové dráze těsně nad horizontem událostí, a to rychlostí odpovídající až 30 % rychlosti světla. 

Vesmír

Požáry v Grónsku z roku 2017

Věda
Zajímavosti

Karikaturisté ukazovali bitvu jako klání generálů – v zákopech ale trpěly desetitisíce vojáků.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907