Reklama


Libanonský Bejrút: Nervózně přepychové město

08.08.2018 - Lenka Hrabalová

Bejrút patří k mála místům, kde se mísí vzpomínky na krvavou občanskou válku s kulturou nočních barů a módou, která nasává poslední světové trendy. Pulzujícím lesklým městem však stále zmítá podprahová nervozita a při sebemenším konfliktu se v ulicích okamžitě násobí počet vojáků

<p>Bejrút donedávna zmítaný mnohaletou občanskou válkou dnes představuje moderní město.</p>

Bejrút donedávna zmítaný mnohaletou občanskou válkou dnes představuje moderní město.


Reklama

První setkání s Bejrútem cizince oslní. V centru se tyčí výškové budovy moderního i tradičního stylu, v nichž najdeme dobře nasvícené obchody těch nejdražších značek. Také místní ulice jsou plné barů a hospod, v nichž bývá každou noc v týdnu plno. Pro milovníky historie a kultury se pak nabízejí k prohlídce udržovaná muzea, rekonstruované mešity, kostely nebo na kost obnažené římské ruiny nedaleko přístavu. 

Hamra a její sestry

Centrum Bejrútu je vystavěné ve francouzském koloniálním stylu a kompletně zrenovované. Ceny jídel v tamních restauracích samozřejmě šplhají k závratným výšinám. Hned vedle této výstavní skříně blahobytu se nachází patrně nejpopulárnější bejrútská čtvrť zvaná Hamra – je centrem studentů, kteří se přišli vzdělávat na pohádkově drahé libanonské instituci, i hipsterů, které sem lákají moderní stylové podniky. Pokud milujete noční život, je to místo pro vás. Na okraji Hamry se nachází pobřeží se slavnými Holubími skalami a vyhlídkami na písečné pláže. Ty ovšem zůstávají doslova zasypány pod nánosy odpadků, kterých si nikdo nevšímá. 

Mezi „sestry“ Hamry patří Džemajze a Ašrafíje na východ od centra, kde sice nenakoupíte trendy oblečení, ale rozhodně se dobře najíte a propijete noc v některém z nejlepších světových koktejl barů. Ostatně alkoholu se tu daří: Libanon, na rozdíl od svých arabských sousedů, není čistě muslimská země, ale mísí se v něm tradice islámské, křesťanské a také menšinová víra Drúzů. Ačkoli jsou rozdíly mezi těmito komunitami častou příčinou svárů, jsou také zdrojem tolerance, jakou jinde v regionu nenajdete. Řada místních liberálních muslimů nemá problém si večer zaskočit na jedno či dvě vychlazená piva. 

Doprava čili zlý sen 

Doprava ve městě představuje samostatnou kapitolu. V Bejrútu snad neexistují prázdné a opuštěné cesty, vždy je plno. Jestliže přecházení přes silnici představuje zlý sen, řízení auta je skutečnou noční můrou. Libanonci nerespektují semafory, pruhy ani směry, proto je například i v jednosměrných ulicích nutné ohlížet se na obě strany. K tomu lze připočíst nekonečné zácpy. 

V bejrútském autě sedí obvykle jen jeden člověk. Veřejná doprava má totiž velmi nízkou úroveň, minibusy sice jezdí na hlavních trasách poměrně často, jsou ale velmi špinavé a stísněné. Pro cestovatele zůstávají takové dopravní prostředky snad ještě postačující, pro libanonské byznysmeny a podnikatele už ale nikoli. Silnice po celém městě následkem toho připomínají obrovská parkoviště.

Jakmile se turista vzdálí od zářících světel centra směrem na jih, duch města se rázem změní: Najednou se ocitnete na Blízkém východě tak, jak si ho představujete. Pryč jsou obchody Gucci a Versace a spolu s nimi mizí i luxusně oblečené dívky, přepychové lesklé domy a udržované ulice s fontánkami. Zůstávají pouze levná občerstvení, kde se konečně lze najíst za rozumné peníze, prádlo visící z oken a místní lidé zkoumavě si prohlížející cizince. 

Temné dějiny města  

Nedílnou součástí bejrútských předměstí se také staly palestinské uprchlické tábory. Ty se časem výrazně proměnily a tam, kde dříve stávaly „dočasné“ stany, vyrostly domy nahuštěné kolem úzkých silnic. Zdobí je portréty někdejšího prezidenta Palestinské autonomie Jásira Arafata a všudypřítomné palestinské vlajky. Mezi nechvalně proslulé tábory jižně od centra patří Sabra a Šatíla, kde v roce 1982 během občanské války křesťanští falangisté (viz Vyznání vykoupené krví) zmasakrovali tisícovky palestinských a libanonských šíitů. To vše za nevšímavého přihlížení nedaleko stojící izraelské armády, která odmítla zasáhnout a vraždění zastavit. Dějiny města mají vskutku své velmi temné okamžiky. 

Palestinských táborů se v Libanonu nachází celá řada, a to nejen v hlavním městě. V posledních letech k nim přibyly i ty syrské, jež vyrostly zejména na hranicích se Sýrií v údolí Bikáa. Na rozdíl od Palestinců žijí Syřané stále ještě ve stanech, a to ve velmi špatných podmínkách. Libanon je ovšem na štíru s mnoha základními potřebami celkově – například výpadky vody i elektřiny jsou stále na denním pořádku. Samotná země navíc nenabízí mnoho prostoru pro další výstavbu, a to navzdory faktu, že samotný Bejrút vypadá jako nikdy nekončící staveniště. 

Libanon je malá země velikosti Moravy, je tedy pro něj velmi těžké nabídnout 1,1 milionu syrských uprchlíků přijatelné životní podmínky. Mnoho Libanonců se navíc obává, že by kompletní začlenění muslimských přistěhovalců změnilo náboženské složení země, ve které se nyní nachází přibližně stejný počet křesťanů a muslimů. To by mohlo vést k dalším konfliktům, stejně jako v minulosti. 

Na cestě za libanonským snem

Velmi živý dopravní uzel spojující Bejrút se severem země se nazývá Daura. Doslova se hemží lidmi: Libanon a zejména jeho hlavní město totiž představují atraktivní lokalitu pro pracovníky z Bangladéše, Nepálu, Filipín, ale i z Etiopie a východní Afriky. 

Například etiopské dívky přijíždějí do Libanonu pracovat jako chůvy v bohatých arabských rodinách. Výdělky pak posílají domů, kde živí celé rodiny. Zatímco například do Kataru se jezdí pracovat hlavně do továren, právě v Bejrútu jde nejčastěji o služby v domácnostech.  

„Já sama jsem chtěla do Kataru, do ropné společnosti,“ vysvětluje Filipínka Marissa, jedna z dívek, která do země přijela za prací: „Zařídila jsem si všechno u agentury, pas a povolení. Je to drahé, roky jsem to musela splácet. Až když jsem přiletěla, tak jsem zjistila, že mě agentura neposlala do Kataru, jak bylo dohodnuté. Dělala jsem chůvu a starala se o dům. Jako většina ostatních.“ Podle vlastních slov prý pracovala dlouho, později se ale provdala za dobře situovaného Libanonce a teď už nikdy pracovat nemusí. Její „libanonský sen“ se tedy vyplnil. Tisícovky jiných ale žijí na Blízkém východě bez pasu, bez peněz a bez naděje na lepší budoucnost. Návrat do rodných krajů je přitom vyloučený

Podprahová nervozita

Bejrút byl a nadále zůstává rozděleným světem. V minulosti jej dělily vnitřní hranice, jejichž překročení trestali rovnou ostřelovači, dnes se ovšem jedná o dělení spíše společenské. Zatímco šíitští muslimové tradičně žijí na jihu města a na jihu země, křesťanští maronité představující bohatou elitu se soustřeďují hlavně v oblastech středu a severu města. Není sice problém hranice překročit, zdánlivě klidnou atmosférou ale prorůstá všudypřítomná nervozita. 

Nedáno například zeť současného prezidenta, tradičně maronitský křesťan, označil v soukromí tamního šíitského předsedu parlamentu velice hanlivým výrazem. Tajná nahrávka jeho slov ovšem unikla na veřejnost a šíité ukázali svou nespokojenost. Ještě ten večer v Bejrútu propukly demonstrace a den nato už všechny křižovatky a důležitá místa okupovala armáda. 

Pravdou ovšem zůstává, že mnohé zátarasy či betonové chrániče představují neoddělitelnou součást města a běžně je najdeme také u škol, veřejných institucí či vládních budov. A to stejné platí i pro přítomnost vojáků, jejichž počty se ovšem v případě nepokojů okamžitě násobí. Armáda ostatně zůstává jedinou institucí, která je schopna do jisté míry držet pod kontrolou soupeření ozbrojených frakcí, kterých je v Libanonu několik – včetně mocného teroristického hnutí Hamás.

Vyznání vykoupené krví

Falangisté byli představitelé křesťanské politické strany v Libanonu, jež sehrála klíčovou roli v libanonské občanské válce probíhající v letech 1975–1990. Stáli rovněž za masakrem palestinských uprchlických táborů v Bejrútu, v rámci kterého roku 1982 zavraždili zřejmě až 3 500 osob, včetně dětí a starců. Mělo jít o odplatu za zavraždění libanonského křesťanského prezidenta Bašíra Džamáíla.


Gnostikové v arabském hávu

Drúzové představují nábožensko-etnickou komunitu žijící v Libanonu, Izraeli a Sýrii. Podle badatelů jejich původ sahá zřejmě do Egypta, podle jejich vlastních tradic opírajících se o tvrzení, že patří k potomkům Mojžíšova tchána kněze Jetra, je ovšem jejich domovinou Arabský poloostrov. Jejich víra je ovlivněna novoplatónstvím a gnózí – myšlenkovými směry, které staví do protikladu fyzický svět (zlý a nedokonalý) a duchovní svět (dobrý a dokonalý). Příslušníci této velmi uzavřené komunity bývají považováni za sektu šíitského islámu, mnoho muslimů je však neuznává. Na celém světě jich dnes najdeme asi 1,5 milionu.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: archív autorky, Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Pátrači operovali spolu s bitevníky v takzvaném růžovém týmu. Zde dvojice „lovec–zabiják“ z poslední etapy války – bitevní vrtulník AH-1 kryje průzkumný OH-58.

Válka

Prakticky od prvního dne Kláru tížila výše výživného, které ji manžel poskytoval na vedení domácnosti. Po šesti letech manželství pohár trpělivosti přetekl.

Historie

Více než půlmetrový surýn leopardí žije skrytě v bažinách Floridy a Alabamy

Věda

Planetka Bennu na snímku sondy OSIRIS-REx

Vesmír

Ve výřezu nový nanogel pod mikroskopem.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907