Mýty o lidském těle: Čemu (mnozí) lidé skálopevně věří?

11.12.2021 - Radomír Dohnal

Lékaři se ve své praxi někdy setkají s překvapivými názory pacientů na vlastní tělo, které se ne vždy slučují s realitou. Kvůli vyjasnění léčebných postupů a diagnóz je pak občas musejí zklamat, například když jim sdělí, že navzdory očekávání nemocného amputovaný prst skutečně nedoroste…


Reklama

Nemusíte se bát: Tím, že si prokřupáváte klouby prstů na rukou, sice spoustu lidí zaručeně vytočíte, ale neohrožujete své zdraví. Vztah k budoucí artritidě je naprosto vratký a zpochybněný. Ke kloubním onemocněním se můžete k stáru snadno propracovat, aniž byste si jednou za život lupli, a artritida vás může minout, byť jste si protivným křupáním krátili čas pravidelně. Mimochodem, za lupkáním nestojí přímo klouby, ale mezikloubní prostor, vyplněný kloubním mazem – tekutinou, vyživující chrupavčitou tkáň. A u ní se toho nemá mnoho co pokazit. Podobných mýtů o vlastním těle koluje mezi lidmi celá řada. Které můžeme s klidem odmávnout jako pouhé smyšlenky?

Dobrá stopa, špatný důkaz

Detektivky v televizi nás proškolily v mnohém. Díky nim například víme, že na světě nenarazíme na dva lidi, kteří by měli stejné otisky prstů. Taková unikátnost a originalita při pohledu na vlastní zvrásněné papilární linie jistě potěší. Jenže dávná myšlenka, která byla základní tezí forenzní vědy daktyloskopie, úplně neplatí.

Ano, je krajně nepravděpodobné, že by dnes dva živí lidé v jednom státu měli shodné otisky. Ale s rozrůstající se globální daktyloskopickou databází už šance na shodu není nedosažitelných 1 : 64 trilionům, spíš jen 1 : 64 000 000. Taková pravděpodobnost je už podobná třeba výhře jackpotu v loterii. Navíc nikdo otisky prstů všech lidí na planetě nesesbíral, aby tezi o originalitě otisků opravdu potvrdil. Máme jen nepravděpodobnou pravděpodobnost.

A čím víc otisků v databázích bude, tím šance na záměnu stoupá. Sklad papilárních linií ovlivňuje do jisté míry genetická výbava jednotlivce, takže u příbuzných je šance na shodu větší. U nekompletních otisků z míst zločinů pak už je víc než zanedbatelná. Do vězení by vás klidně mohly dostat přečiny vašeho dědečka. Jen v USA vědí odborníci o 22 případech mylné shody, a výsledek v podobě otisků prstů tam přestává být u soudů považován za jediný rozhodující důkaz.

Osud vepsaný do dlaně

Na vlastní ruce můžete s nedůvěrou hledět i při sledování dlaní, jež jsou méně či více posety sítí čar. Mohly by snad ony rýhy vypovídat o vašem zdraví a budoucnosti? Teoreticky jistě ano. Například ze zjištění, že si ruce myjete špatně nebo nepečlivě, se dá usuzovat, že se svým chatrným vztahem k osobní tělesné hygieně časem dopracujete k nepříjemným následkům. Jinak se toho ale mnoho opravdu vyvodit nedá. Čáry na dlani jsou prostě přirozeným skladem kůže; vycházejí z pozice prstů a protistojného palce a z jejich pohyblivosti. S vaším charakterem, úspěchy v zaměstnání a budoucím počtem dětí to nikterak nesouvisí.

Přesto jsou z tohoto chatrného zdroje informací profesně zdatní chiromantici (tedy lidé věštící z dlaně) schopni něco vyčíst. Co? To, jestli ona dlaň patří člověku natolik hloupému, že je schopný jim za nejisté predikce líbivé budoucnosti platit. A divili byste se, kolik se takových důvěřivců najde. Právě kvůli nim se dá věštcům a věštkyním předpovědět zajištěná budoucnost, byť by si zasloužili spíše ukázat vztyčený prostředníček. Proč? V předkřesťanských časech se totiž v civilizovaném světě věřilo, že právě ono důvěrně známé gesto zahání zlé síly a uřknutí. Když se na vás někdo podíval „zlým okem“, odvrátili jste nevyřčenou magickou kletbu prostředníkem.

Až později se z užitečného gesta stala urážka a prostředníček si vysloužil přezdívku digitus impuditus, tedy „neslušný prst“. Právě v konotaci sexuálních pobídek a malých/velkých rozměrů vztyčeného prstu začal být prostředníček dáván do vztahu s privátní výbavou svého nositele. Není to vůbec nic nového. Lidé měli například tendenci dávat do souvislosti velikost palce u nohy daného muže s parametry jeho neztopořeného penisu. A zdánlivě nevinnou ornitologickou hlášku „podle nosa poznáš kosa“ jste jistě už také někdy slyšeli.

Pantofle nezkoumejte 

Tyto babské rady vycházejí z teorie, že pokud je nějaká část těla nápadně větší, mohou být takové i jiné, provozně zajímavější části. Teorie má svou logiku, ale je mylná. Historickou zajímavostí je, že boom podobných přirovnání nastává na území Evropy až s koncem antiky. Starořečtí atleti, běžci i zápasníci – dá se říct celebrity své doby – totiž sportovní klání provozovali nazí. Takže tisíce diváků měly velmi konkrétní přehled o tom, jak jsou na tom s výbavou muži na pevnině nebo sousedních ostrovech. Proto věděli, že vztah mezi nosem, prostředníčkem, uchem a přirozením není pražádný.

V posledních dekádách, kdy chodíme na veřejnosti zahaleni, někteří lidé věří, že o intimní délce může vypovídat konfekční velikost obuvi. Není tomu tak. Naposledy to v roce 2014 (na vzorku 15 000 mužů) vyvrátila studie urologů. Statisticky průkazný je zatím jediný příčinný vztah – pokud máte delší penis, pravděpodobně má i větší průměr. Ale to je ze souvztažností asi tak všechno.

Podobně nepotěší ani odhady související s plešatostí. Ano, hrdí nositelé olysalých hlav skutečně mohou mít větší koncentraci testosteronu v krvi, ale s jejich výkonností či výrazněji frekventovanou sexuální aktivitou to nijak nesouvisí. Můžete dát hlavu na to, že vám s narůstající mírou sexuální činnosti nezačnou více padat vlasy. 

Hlava není klimatizace

Je nezbytné v zimě chodit s čepicí? Nápad zakrývat si hlavu čapkou, když venku zebe, špatný určitě není. Se zdůvodněním takového oděvního počinu je to ale složitější. Není totiž pravdou, že bychom v zimě mohli snáze onemocnět, nachladit se a chytit chřipku v případě, že pokrývku hlavy necháme doma. Za chřipkou totiž stojí viry (a naše tu a tam selhávající imunita), nikoliv chladné počasí. A hlavu do ušanky balit rozhodně nemusíte proto, že snad jejím povrchem přichází organismus o více tepla než z jiných částí těla. Tento přes padesát let se (s elegancí vrženého bumerangu) vracející mýtus v roce 2008 rozebrala medicínská studie akademiků z Indiany.

Jejím závěrem je, že jakákoliv nezakrytá část lidského těla bude sálat do okolí a ztrácet teplo rychleji než ta zakrytá. A že z hlavy rozhodně „nevydáváme“ do okolí 45 % tepelných ztrát, ale jen poměr odpovídající jakékoliv odhalené části těla. Ostatně, proč by naše hlava měla „hicovat“ do prostoru víc? Jistě ne proto, že v sobě nese mozek. Protože ten stejně využíváme jen z 10 %, ne?

To mi hlava nebere!

Ne. Tento mýtus je s námi už také pěkně dlouho, první zmínky o něm dohledáme v roce 1890. Stal se také heslem sebezdokonalovačů ve 20. letech minulého století, chybně je jeho autorství připisováno Albertu Einsteinovi a nejrůznější ezo-kouči s touto mylnou domněnkou operují dodnes

Jak to tedy je? Pokud bychom přijali tezi, že využijeme jen 10 % mozku, můžeme kamkoliv v jeho tkáni dloubnout a žádná škoda nenastane. Opak je pravdou. Stačí i nepatrný zásah, a jeho „výkon“ fatálně poklesne. Mozek je aktivní, i když jej nepoužíváme. I při spánku nebo relaxačním bdění a bezmyšlenkové meditaci se aktivují všechny jeho součásti. Navíc je to pořádně drahá hračka, která si navzdory svému dvouprocentnímu podílu hmotnosti lidského těla říká o 20 % celkové energetické bilance. Kdybychom ho nepotřebovali v kompletním stavu, byl by už dávno, evolučně, mnohem menší. A to naštěstí není.

Náš mozek „nekrní“, komplexně využívá různé své regiony ke zpracování informací – stoprocentně a plně. Dokonce (což je další populární mýtus) nestárne, tedy ne ve smyslu postupného odumírání. Neurogeneze, růst a rozvoj mozkových buněk, totiž pokračuje i v dospělosti. Obnova a regenerace mozkových buněk probíhají dál, jen to není vizuálně patrné zvětšováním objemu. Zde se dá zdroj mýtu vysvětlit snadno: Přibližně v sedmi letech věku je totiž fyzický růst mozku ukončen a v deseti letech už dosahuje 90 % objemu mozku dospěláka. Odtud pak pramení domněnka, že s tím, s čím se narodíte, už musíte kapacitně vystačit do konce svého života. Přesto cítíme, že jsme se od dětského myšlení všichni s dospíváním posunuli trochu dál.

Mozek nás z hlediska hmotnosti a velikosti rozhodně nepředurčuje k tomu, abychom se považovali za vládce přírody a pány všeho tvorstva. Takový osmikilogramový mozek velryby nebo pětikilogramový mozek slona by nám to měl „natřít“. Ale neděje se tak. Neradostně dopadneme i v tzv. encefalitickém kvocientu (v poměru hmotnosti mozku/těla dospělce). V něm nám to nandají i obyčejní rejsci. Pravdou ovšem je, že z hlediska výdaje na energetický provoz je velký mozek luxusem, který si v živočišné říši mohou dovolit jen jedlíci stravy vydatné na živočišné bílkoviny: masožravci, kytovci a primáti. Býložravci a hmyzožravci si už takovou „bednu“ dovolit nemohou.

Však ono vám to doroste…

Je to na hlavu, viďte? Stejně jako vlasy, které přirůstají zvolna průměrným tempem 0,3–0,5 mm denně, čili ve výsledku asi 15 centimetrů ročně. Kdybychom se tedy nikdy nevydali za holičem, budeme vypadat jako chodící houští? Nikoliv. Růst vlasu z folikulu má tři fáze. Anagenní růst, katagenní stopku, která růst zastaví, a telogenní fázi. Při ní starý odrostlý vlas vypadne, a je postupně nahrazen novým. Vše v závislosti na tom, jak dlouho je vaše pokožka schopná vlas vyživovat a unést. Dvoumetrové kadeře tedy mít můžete, ale nemusíte – je to individuální. Pokud nejste geneticky předurčeni právě k dvoumetrovým splývavým loknám, nikdy je mít nebudete, bez ohledu na to, jaké přípravky na svou kštici budete používat.

Zrovna tak je to s roztřepenými konečky vlasů, na něž platí jen nůžky. A vousy? Kdybyste se nikdy nezačali holit, nezačaly by vám růst? Tak to samozřejmě není. Holení a jeho frekvence nemá na růst ochlupení vliv. Také ani pravidelným zástřihem nebo kosením vousů žiletkou nedochází k jejich hrubnutí. Je to jen vizuální efekt – tím, že stromky našeho kožního porostu zarovnáváme blíže ke kmeni (kde jsou tlustší), vypadá sestříhané strniště „hrubší“ než do tenkých špiček dorostlé chloupky. Pokud by mužům skutečně jednotlivé vousy s každým holením sílily, vypadali by všichni vousáči jako chodící drátěnky.

Cyklus růstu vousů je přitom stejný jako u vlasů. Zastaví se sám od sebe, individuálně. A samozřejmě, definitivně až po smrti. Spolu s exitem totiž končí růst vlasů, vousů i nehtů. I když se nám to upírské historky snaží servírovat jinak, všechny tyto části potřebují ke svému růstu vyživování okysličenou krví, která ale v mrtvém těle není. Patrné zvětšení, tedy jakýsi přírůstek, ale proběhne. Jen vychází z toho, že se kůže zemřelého těla (a těla jako celku) smršťuje, sesychá a zmenšuje. Nehty a vlasy se tím „vystrkují“ víc k povrchu, a na bledé pokožce nebožtíků vypadají výraznější.

Chce to smysl pro nesmysl!

Od upírů a jejich nenechavých špičáků je jen krok k úsloví o tom, že zdravé zoubky mají být bílé jako perličky. Ve skutečnosti je „zdravou“ barvou zubů lehký odstín žluté, protože zpod skloviny prosvítá nažloutlý dentin. Čistě bílá je sice dost sexy, ale kondici chrupu rozhodně neznačí. Zuby „žloutnou“ nejen nedobrou hygienou, ale i tím, jak se vrstva skloviny postupně obrušuje a činí ono žluté jádro pod ochrannou skořápkou viditelnější. Což dává smysl.

TIP: Vzývaný i proklínaný: Pomáhá alkohol našemu zdraví, nebo mu hlavně škodí?

A smyslů máme kolik? Počkejte: čich, hmat, zrak, chuť, sluch – pět! To ví přece každé malé dítě. Ve skutečnosti bychom ale těch schopností, s nimiž naše tělo získává informace o okolí, napočítali o dost víc. Díky termoreceptorům v kůži jsme schopni postřehnout teplotu; hypotalamus (část mezimozku) nám umožňuje vnímat čas; bez vnitřního ucha a jeho receptorů bychom si jen těžko poradili s rovnováhou a vnímáním gravitace. Záleží, jak poctivě chcete počítat, ve skutečnosti má však lidské tělo smyslů 9 až 21. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Svatojakubskou cestu spousta křesťanů dodnes absolvuje především z náboženských důvodů, s rostoucí popularitou se ale na cestu vydávají lidé různých náboženství a motivací. Od roku 1993 patří Camino de Santiago do seznamu světového dědictví UNESCO. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Experimenty s profesionálními běžci ukázaly, že při sprintu na 100 metrů jim kofein zrychlí čas v průměru o 0,14 sekundy. (foto: PixabayCC0)

Věda

K prachovým bouřím dochází na Marsu každoročně. Jednou zhruba za tři tamní roky, tedy 5,5 roku na Zemi, ovšem přijde opravdu masivní, tzv. globální bouře. (ilustrace: Getty Images)

Vesmír

Smrtící pasti číhající na archeology najdeme spíš ve filmech a počítačových hrách. (foto: Getty Images (Lucasfilm Ltd.)

Historie

Tento útvar známe i z našich lesů – pravděpodobně jde o hálku žlabatky dubové (Cynips quercusfolii) na listu dubu letního (Quercus robur). (foto: Shutterstock)

Příroda

Zhruba třetina všech dospělých uvádí některý z příznaků nespavosti a 6 až 10 % lidí trpí natolik závažnými symptomy, že splňují diagnostická kritéria pro poruchu spánku. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907