Hvězdárna a planetárium Brno v letech 2010 a 2011 prošla výraznou rekonstrukcí dle návrhu architektonické kanceláře Martina Rudiše. V roce 2013 vzniklo jedinečné hybridní planetárium, které v roce 2018 dostalo 3D brýle. V tomto okamžiku je největším českým producentem a organizátorem celosvětové přehlídky nejnovějších filmů pro digitální planetária. Běžně pořádá akce pro tisíce návštěvníků.

Organizace mění i podobu okolního parku Kraví hory tak, aby byl pro všechny návštěvníky i náhodné kolemjdoucí, co nejpříjemnější. Za sedm desítek let ji navštívilo na čtyři miliony lidí, v současnosti jich každý rok dochází na 150 tisíc, z toho polovinu tvoří školní výpravy a polovinu vysokoškoláci anebo rodiny s dětmi.

„Samozřejmě, že jsou pro nás taková ocení příjemná. Budova Hvězdárny a planetária Brno je Stavbou roku České republiky 2012 a byla nominována na Mies van der Rohe Awards 2013. Je však patrné, že její podoba je nadčasová a dodnes její kvalita nezmizela,“  uvedl Jiří Dušek, ředitel Hvězdárny a planetária Brno, velitel stroje na zázraky.

Další oceněné evropské hvězdárny a planetária:

Planetárium ve Valencii se nachází v budově od španělského architekta Santiago Calatrava, který je známý svým futuristickým stylem. Navrhl mj. telekomunikační věže v Barceloně nebo Turning Torso v Malmö. Design protáhlé, skořápkové observatoře L'Hemisfèric má připomínat obří lidské oko.

Červená budova uprostřed městského parku v Hamburku byla v roce 1916 postavena jako „Winterhuderova vodárenská věž“. V roce 1930 zde bylo otevřeno planetárium, do kterého v současnosti zavítá 300 tisíc lidí ročně.

Moskevské planetárium, jehož součástí je rozsáhlá expozice věnovaná kosmonautice, včetně kapsle, ve které letěl Jurij Gagarin, prošlo rozsáhlou, 17letou rekonstrukcí. Najde ho v centru města, dva kilometry od řeky Moskva.

Štrasburská observatoř vznikla v roce 1881 v botanické zahradě. Dnes se věnuje studiu objektů fyziky vysokých energií, dynamice galaxií a archivaci velkých astronomických dat. Od roku 2008 je její součástí i menší planetárium.

Urania ve Vídni byla postavena podle plánů secesního architekta Maxe Fabianiho (studenta Otto Wagnera) na jednom z ramen Dunaje. V roce 1910 byla otevřena Franzem Josefem I. jako vzdělávací zařízení s lidovou hvězdárnou.

Jediné 3D planetárium ve Velké Británii se ukrývá v science centru s názvem My jste zvědaví v Bristolu. Průměr jeho projekční kopule je 12 metrů ukryté ve „stříbrné“ kouli. Součástí centra je zhruba 250 nejrůznějších interaktivních exponátů.

Univerzita v nizozemském Leidenu byla založena v roce 1575, o šest desetiletí později ji doplnila i hvězdárna. Nejdříve sloužila především k výuce, ale ve 20. století zde působila celá řada výjimečných astronomů, například Jan Hendrik Oort – objevitel rotace naší Galaxie.

Planetárium v Toruni vzniklo teprve před třemi desetiletími, obklopuje ho však tisíciletá historie. Narodil se zde Mikuláš Koperník, celosvětová ikona pozemské astronomie. Polské město na řece Visle bylo založeno germánskými rytíři v roce 1233 a je jedním z nejlépe dochovaných v severní Evropě. 

Na úpatí jezera Sankt-Joergensen v centru Kodaně stojí válec se šikmou střechou: planetárium Tycho Brahe. Dánský astronom byl jeden z nejvýznamnějších astronomů středověku, díky němu Johannes Kepler objevil zákony o pohybu planet. Tycho Brahe je pochován v pražském Týnském chrámu.

Legrační divočák a moudrý pavián, zlý lev s jizvou táhnoucí se přes oko a hyení poskoci. Lvíče, které zažije krutou ztrátu, pod vedením mluvícího ptáka dospěje a posléze usedne na trůn divočiny. Tak by se daly zhruba popsat pilíře životního příběhu Simby, hlavního hrdiny animované klasiky Lví král od studia Walta Disneyho.

Podle expertů na autorské právo, animátorů a anime historiků jde však spíš o základní prvky japonského kresleného seriálu Kimba the White Lion, který v 60. letech běžel na americké stanici NBC a Disney jej „vykradl“. A tak zatímco v současnosti plní kina počítačový remake Lvího krále, na jeho pozadí opět ožívá kontroverze provázející původní snímek z roku 1994. 

Kontroverze nikdy nespí

Historička Kay Cloptonová pracuje v Billy Ireland Cartoon Library and Museum. Zažila debatu, jež se ohledně Kimby rozhořela v 90. letech, a podle jejího názoru stará křivda znovu vyplouvá na povrch. „Slovo ‚Kimba‘ se díky reakcím na remake Lvího krále stalo jedním z twitterových trendů,“ tvrdí. Jen v Americe totiž snímek během prvního víkendu vydělal v přepočtu 4,29 miliardy korun a dalších osm miliard utržil v zahraničí. Poutá tedy na sebe velkou pozornost. „Kontroverze se během let objevovala a zas mizela. Tentokrát ji však provází mnohem silnější diskuse,“ dodává Cloptonová.

Nápad na film prodal Disneymu Charlie Fink. Hájí však originalitu svého scénáře, o němž tehdy mluvil jako o „Bambim v Africe“. „Člověk nemusí být génius, aby ho podobná zápletka napadla. Prostě jsem se jen ve správnou chvíli ocitl na správném místě,“ vzpomíná.

Předem vyhraná bitva

Podle kritiků je nicméně podezřelá podobnost nejen stylu animace, ale i některých scén: V obou snímcích stojí lvíče na čnějící skále, duchové jeho rodičů jej provázejí v nesnázích, hlavní padouch se ho snaží shodit do propasti… Madhavi Sunderová přednáší na Georgetown University o zákonech chránících intelektuální majetek – a podle jejích slov by dnes podoba některých scén a prolínání scénáře i stylu animace stačily na předem vyhranou žalobu za porušování autorských práv.

Rodina ani produkční společnost Osamuho Tezuky, autora Kimby, nicméně nikdy žalobu nevznesly. Podle Sunderové je za tím nejen umělcova obliba Disneyho filmů, ale také přátelské vztahy společnosti s americkým ilustrátorem. V roce 1994 se jejím zástupcům navíc zdálo, že se obě díla velmi liší, tvrdí její současný prezident Takajuki Macutani. „I kdyby se Disney Tezukovou prací inspiroval a on by se o tom dozvěděl, spíš by mu to lichotilo,“ domnívá se.

Napodobování jako hold 

Ben Whaley, který na University of Calgary přednáší o japonské popkultuře, spolupracoval s Tezuka Productions během jednoho ze svých výzkumů. Zjistil při tom, že studio s oblibou propaguje dokonce i amatérské napodobeniny svých komiksů. „Přijde mi, že v Japonsku existuje něco jako symbióza mezi fanoušky, kteří napodobují práci svých oblíbených tvůrců, a tvůrci samotnými. Řekl bych, že Japonci zkrátka nechápou plagiátorství stejným způsobem jako my, a když si někdo půjčuje jejich výtvory, nevadí jim to,“ vysvětluje Whaley.  

Podle Billyho Tringaliho se japonským anime inspirovala řada amerických „animáků“. Šéfredaktor Journal of Anime and Manga Studies však dodává, že autorské společnosti obvykle zdroj uvedou a vzdají mu tím hold. „Pokud tvůrci hovoří o svých vzorech, nejenže jim tím vyjadřují respekt, ale zároveň pomáhají svým příznivcům objevit zákoutí kultury, o nichž by jinak třeba nikdy neslyšeli. Fanoušky či znalce Tezukovy práce ve skutečnosti netrápí, že si z ní Lví král tolik vzal. Vadí jim, že Disneyho studio podobnost vyvrací a o japonském autorovi vůbec nemluví,“ vysvětluje Tringali. 

Hamlet a Bible

Média v zemi vycházejícího slunce si problému všimla krátce poté, co autor komiksů Mačiko Sanonaka zveřejnil na stránkách prominentních japonských novin dopis adresovaný Disneyho společnosti. Kritizoval ji v něm za to, že Tezukovi nepřiznala zásluhy. „Pro nás představují Tezukovy práce národní poklad,“ vysvětloval Sanonaka v dopise, pod nějž se podepsaly stovky japonských animátorů. „Náš respekt vůči společnosti Disney je proto pryč. Nedovedu vám vysvětlit, jak velké urážky naší kultury jste se dopustili.“ 

Podle Finka se však hlavní inspirací Lvího krále stal Shakespearův Hamlet a některé pasáže z Bible. Spojitost s Tezukou mu připadá tak absurdní, že o ní ani nemá smysl mluvit. Jeho tvrzení podpořil i hlavní animátor filmu Tom Sito: „Nevyvracím, že animátoři, kteří na Lvím králi pracovali a vyrůstali v šedesátých letech, Kimbu viděli. Dokonce i já jsem se na ten seriál díval a řekl bych, že ho stále nosím někde v podvědomí. Ale nikdo z nás se vědomě nerozhodl Kimbu vykrádat.“ 

Ještě není pozdě

Profesorka rétoriky a japonských studií na Tufts University Susan Napierová nicméně dodává, že si Tezukova práce získala celosvětový ohlas a v době vzniku Lvího krále bylo běžné, že japonští animátoři jezdili do Hollywoodu spolupracovat s Disneyho společností. I kdyby tedy inspirace Tezukovou tvorbou nebyla úmyslná, nepřipadá v úvahu, že by Disneyho zaměstnanci o napodobování nevěděli. „Animátoři se zajímají o práci svých kolegů, dokonce bych řekla, že je fascinuje. A japonské anime se proslavilo dávno před vznikem Lvího krále,“ vysvětluje Napierová.

TIP: Výpůjčky anglického barda: Byl William Shakespeare pouhým plagiátorem?

Překladatel Frederik Schodt si myslí, že paralela mezi americkým filmem a japonským seriálem nebyla v roce 1994 tolik zřejmá, protože anime tehdy stále ještě do popkultury Spojených států neproniklo. Dnes už ovšem tvoří její nedílnou součást, a tak se kolem Lvího krále vznáší opar kontroverze. Mnoho fanoušků i odborníků ovšem dodává, že by vzduch vyčistilo třeba jen pouhé přiznání inspirace. „Stále není pozdě, aby společnost Disney uznala, že Lví král vděčí za velkou část úspěchu práci Osamuho Tezuky,“ uzavírá Madhavi Sunderová. 

O neandertálcích víme, že s oblibou vyráběli náhrdelníky z orlích spárů. Používali je zejména v jižních částech Evropy, od doby před 120 tisíci lety, až do svého vymření zhruba před 40 tisíci lety. Archeologové nedávno objevili jeden takový náhrdelník ve španělské jeskyni Foradada v Calafellu poblíž Barcelony.

V tomto případě neandertálci k výrobě náhrdelníku použili prst ze spáru orla iberského. Je to vůbec první orlí náhrdelník neandertálců, který byl objeven na Iberském poloostrově. Vznikl asi před 40 tisíci lety a podle objevitelů by to mohl být jeden z posledních takových náhrdelníků, jaké neandertálci vyrobili.

TIP: Archeologové vystopovali neandertálského umělce podle havraní kosti

Odborníci jsou přesvědčeni, že neandertálci nelovili orly kvůli jídlu, ale z rituálních důvodů. Neandertálské orlí náhrdelníky jsou přitom nejstarší ozdobné předměty, které byly kdy nalezeny na území Evropy. Dotyčný orlí náhrdelník z jeskyně Foradada náleží ke kultuře chatelperronien mladší doby kamenné, typické pro poslední neandertálce v Evropě, kteří se již setkávali s pronikajícími lidmi našeho druhu Homo sapiens.

Je známé, že krkavcovití ptáci se vyznačují vysokou inteligencí, což se projevuje i u silnic. Vědci například pozorovali vrány snažící se dostat k mršině zvířete sraženého autem. Vrány úplně ignorovaly auta, která je míjela jen o pár desítek centimetrů, ale jakmile vůz mířil na ně, včas uletěly.

Větší mozek pomáhá

Naproti tomu holubi, kteří mají absolutně i vzhledem k velikosti těla mnohem menší mozek, mají daleko větší problém vyhnout se kolizi. To by ještě nebylo tak překvapivé. Mnohem zajímavější je fakt, že pitvy prokázaly menší velikost mozku sražených jedinců v rámci jednoho druhu. Oběťmi „autonehod“ se zkrátka stávali například vrabci, kosi, červenky, kteří měli menší mozky než je u vrabců, kosů a červenek v průměru běžné.

Výzkum nastolil i otázku, zda se některé ptačí druhy, nebo jejich izolované populace, nestačily automobilovému provozu evolučně přizpůsobit. Výzkumníci však byli vůči této domněnce skeptičtí.

TIP: Zrod zvířecích superpotomků: Jak zvířata investují do dalších generací

Rychlé vozy jsou na Zemi ani ne stoletou novinkou, které se ptáci určitě přizpůsobit nemohli. Navíc není celková úmrtnost ptáků vzhledem k velikosti ptačí populace natolik velká, aby mohla evoluční změnu vyvolat. Celková ptačí populace čítá asi 300 miliard jedinců, z čehož auta každý rok zabijí stovky milionů ptáků, což je sice tragický, ale v rámci celku nepatrný zlomek.

Již od šedesátých let se mluví o tom, že by nebylo špatné koncentrovat solární energii pomocí satelitů na oběžné dráze, a pak ji vysílat v podobě energetických paprsků na zemský povrch. Až doposud byly takové projekty velmi nákladné a ekonomicky neúnosné. Teď by se to ale konečně mohlo změnit.

Odborníci výzkumných laboratoří amerického letectva Air Force Research Laboratory (AFRL) v Albuquerque vyvíjejí systém, s jehož pomocí bude možné shromažďovat solární energii na oběžné dráze, konvertovat ji do podoby rádiových vln, a ty pak vysílat dolů na Zemi. Takto získanou solární energii z oběžné dráhy by pak měly využívat vzdálené vojenské základny během vojenských operací.

Zásobování energií z orbity

Laboratoře AFRL se společně s firmou Northrop Grumman podílí na projektu Space Solar Power Incremental Demonstration (SSPIDR), na jehož řešení dostali více než 100 milionů dolarů (téměř 2,3 miliardy Kč). Podle představitelů laboratoří AFRL je v dnešní době dostupnost energie klíčovou záležitostí jak pro Pentagon, tak i pro celé Spojené státy.

TIP: Vesmírné benzínky: NASA a SpaceX spolupracují na orbitálním tankování paliva

Pokud se americkému letectvo podaří tento projekt dotáhnout do konce, významně to posílí zabezpečení amerických jednotek na zahraničních misích. Solární energie z orbity by zajistila zásobování těchto jednotek, a přitom by nebylo nutné vysílat a strážit problematické a zranitelné zásobovací konvoje.

Výzkumníci během nedávného experimentu, který zahrnoval vodku a testy pro hodnocení empatie i morálních rozhodnutí, dospěli k poměrně překvapivému závěru: V testu, jenž se zabýval právě morálkou, měli účastníci rozhodnout, zda by odklonili nezastavitelnou vlakovou soupravu na jednoho cizince, nebo pětici stavebních dělníků. A právě tato část experimentu odhalila, že mezi střízlivým a opilým stavem není na daném poli rozdíl.

Součástí experimentu byl také jednoduchý test empatie – dobrovolníkům badatelé ukazovali fotografie lidí, vyjadřujících různé emoce. Úkolem respondentů bylo přiřadit odpovídající emoce lidem na fotografiích. Zatímco u střízlivých to nepředstavovalo velký problém, se zvyšující se dávkou alkoholu začalo být posuzování emocí druhých stále nepředvídatelnější. Smutně se tvářícím osobám přiřazovali alkoholem ovlivnění respondenti pozitivní emoce a naopak. Čím vyšší byla úroveň intoxikace, tím rozporuplnější výsledky badatelé zaznamenávali.

V průběhu čtvrtého století našeho letopočtu už nemůžeme hovořit o Říši římské jako o rozpínajícím se impériu, ale spíše jako o nemocném a unaveném obrovi. Jeho velikost ho tíží, a celá mocná země se bortí vlastní vahou. Dávno už v mapách neplatí kdysi ostře rýsované linie, dosažené výboji, kam sahá moc Říma a kde začíná území barbarů. V příhraničních oblastech dochází ke sloučení a splynutí okrajových provincií o území spřátelených nebo přivtělených kmenů, a tato krví draze vykoupená půda je stále velmi nestabilní. Daleko za hranicemi navíc dochází k událostem, ze kterých vyplynou poslední kapitoly historie celé říše. Kolem roku 370 totiž začne éra stěhování národů, a Řím na ni rozhodně není připraven.

Metla jménem Hunové

Do Evropy přichází Hunové, a jsou pro svět horší metlou, než kdy byli všichni „barbaři“ dohromady. Číňané kvůli Hunům vystavěli svou Velkou zeď, postavit se jim dokázali i Peršané, ale všechny ostatní lavina těchto nájezdníků ze Střední Asie smete.

Hunové plení jednu říši za druhou, zotročují, vraždí. A tak se všichni, kteří jim stojí v cestě, dávají do raději pohybu. Kmeny i celé národy. Stejný osud potká i kdysi mocné Góty, kteří se rozhodnou přesunout svá sídla za Dunaj, tedy na území Říše římské. A to je trochu problém: římští občané mají totiž jen pramalý zájem na tom, aby se jejich balkánské provincie zalidnily přivandrovalými cizáky. Na výběr ale nemají. V Moesii, tedy na území dnešního Srbska a Bulharska, totiž není dostatek legií, které by jim v takovém příchodu mohly zabránit. Gótští Tervingové a Gerutungové se tak zvolna usazují na území, kde nejsou právě vítáni.

Římské říši, administrativně rozdělené na východní a západní polovinu, tehdy vládnou dva císaři. A zrovna Flavius Julius Valens, který by měl situaci s nově příchozími řešit, je na válečném tažení. Snaží se proto neúspěšně uklidnit místní, že příchod Gótů je pro celou zemi vlastně požehnáním.

Sliby o tom, že: „Rozšíří naše řady, posílí vojenské šiky, přinesou více daní do státní pokladny.“ však zůstanou nenaplněny. Gótů totiž nepřichází stovky, ale desetitisíce. A jejich dosavadní představa o životě v bohaté římské říši se rozchází s realitou. Konkrétně právě balkánská provincie Moesie je římskou administrativou zkorumpovaná, a jídla pro nezvané nově příchozí se tu rozhodně nedostává. A pak si Góti začnou brát sami, co potřebují. Nepřišli sice dobývat, hledali jen bezpečí, ale nyní sami drancují a loupí.

Adrianopole: začátek konce

Císař Valens hraje o čas, potřebuje připravit svá vojska. Pokusí se proto o vyjednávání i krvavou lest. Jeho snaha pobít vůdce Gótů v Marcianopoli však nevyjde, a z diplomaticky řešitelného sporu vznikne regulérní válka. Za chvilku doslova hoří celý Balkán. Co se dá dělat? Vyřešit to mají ty nejlepší povolané římské legie, zocelené z bojů v Arménii. A rozhodnout o budoucím osudu východu Římské říše má bitva u Adrianopole. Právě tam jsou 9. srpna 378 Gótové vedení Fritigernem soustředění v táboře na vyvýšeném místě za hradbou svých vozů.

Valens sem pospíchá, je si jistý vítězstvím. Na jeho straně totiž možná stojí až 40 000 bojeschopných mužů, z nichž asi třetina patří mezi skutečnou válečnickou elitu. Pro boj si bohužel nedokázal vybrat dobrý čas, ani místo. Co všechno zatím Římanům uniklo? 

Předně, tento obranný útvar Gótů nechrání jen válečníky, ale hlavně jejich ženy a děti, které při plenění krajů putovaly s nimi. Takže legionáři tu budou bojovat pro žold a vítězství, zatímco Fritigernovi muži budou zápasit o přežití svých nejbližších. Gótové jsou momentálně silně oslabení: jejich početné jízdní oddíly jsou pryč, a proto se pokouší hrát s Římany o čas. A samozřejmě, legionáři na místo boje pospíchali: nemají proto žádné zásoby, půldenní pochod je již dost vyčerpal. Gótové navíc před postupujícími legiemi zapálili suché louky: římští vojáci bez vody teď musí stát na přímém slunci v horkém popelu.

Vyjednávání, další dohady o postupu, neshody ve velení.  Část římských legionářů pak bez povelu Valense vyráží do útoku. A selžou. Výsledkem je panika, kterou podpoří návrat dvou gótských vojevůdců Alatheuse a Safraxe, kteří se vrací v čele jízdy.

Římané, drcení zprava i zleva, padají jako mouchy. Gótové dokáží skvěle manévrovat, využívají každé záminky a nedopřejí legionářům ani chvilku odpočinku. V poledne je jisté, že Řím dnes vítězství slavit nebude. A když se pak rozlomí řady jeho vojáků, je zřejmé, že se u Adrianopole zrodila drtivá porážka. V hrůze prchající opěšalí legionáři, pronásledovaní jízdními Góty, totiž nemají sebemenší šanci. K branám města jich dorazí jen hrstka, většina je pobita na útěku.

TIP: Drtivá prohra v Teutoburském lese: Proč padly římské legie do léčky?

Řím přišel o 20 000 mužů. Mezi padlé se počítá i Flavius Julius Valens. Gótové tak uštědřili svým nepřátelům zdrcující ránu, protože zničili jádro mobilních záloh celé východní říše. Od této neslavné prohry u Adrianopole bude Říše římská už jen odpočítávat léta do svého zániku, na další slavné výboje už může zapomenout.

Izraelská společnost HomeBiogas zrealizovala letitou myšlenku na zpracovávání domácího organického odpadu na energii. Jejich pokročilé zařízení stejného jména dokáže vyrobit ještě více čistého paliva, než jeho předchůdci. A kromě toho také dodává kapalné hnojivo pro pěstované rostliny.

Jde o jednoduché a snadno sestavitelné zařízení, v němž žijí bakterie, schopné rozkládat dodávaný organický odpad. Z něho bakterie vyrábějí bioplyn, který je pak možné využít v domácnosti. HomeBiogas je nejlepší umístit na slunném místě. Před spuštěním výroby bioplynu z organického odpadu je nutné dovnitř vložit 100 litrů chlévského hnoje.

TIP: Nizozemí spustí projekt výroby energie z kravinců za 150 milionů euro

Plně funkční zařízení je schopné dodávat bioplyn na dvě hodiny vaření denně. Když domácí bioplynka doslouží, tak jsou všechny její komponenty stoprocentně recyklovatelné. Na trhu by pokročilé zařízení HomeBiogas mělo být v dubnu roku 2020. Doporučená prodejní cena přitom bude 720 dolarů, čili asi 16,5 tisíc Kč.

Menhiry a kamenné kruhy Stonehenge v jižní Anglii představují jednu z nejslavnějších archeologických lokalit na světě. Přesto ale toto místo, jehož nejstarší známé části pocházejí z doby kolem roku 3100 před naším letopočtem, stále obklopuje množství záhad. Například stále vlastně nevíme, co přesně znamená výraz Stonehenge, ani kdo tyto stavby vybudoval.

Nedávno ale došlo k zásadnímu objevu, který by mohl některé z těchto zásadních otázek zodpovědět. Jde o archeologickou lokalitu známou jako Blick Mead, která se nachází ve vzdálenosti 1,5 kilometru od kamenných kruhů Stonehenge. Odborníci si donedávna mysleli, že jde o nevýznamnou římskou vesnici.

TIP: Tajemný Stonehenge: Kdo byli jeho první stavitelé?

Teď se ale ukázalo, že je to sídlo z období neolitu. Archeologové se domnívají, že nalezli nejstarší britské město. Rovněž jsou přesvědčeni, že právě dávní obyvatelé tohoto města postavili Stonehenge. Na Blick Mead již objevili přes 70 tisíc různých předmětů, včetně mnoha kamenných nástrojů. Nejstarší z nich přitom pocházejí z doby před 10 tisíci let. Odborníci z toho usuzují, že Blick Mead bylo osídleno již velmi dávno.

Rodiče budoucího prezidenta Edvarda Beneše, Matěj a Anna, přivedli v západočeských Kožlanech na svět v rozmezí let 1865 až 1884 celkem sedm chlapců a tři děvčata. Osm dětí se dožilo dospělosti a tři z nich, Jan, Vojta a Edvard prožili větší či menší část života v emigraci (viz Všichni prezidentovi sourozenci). Rozvětvená rodina druhého čs. prezidenta nikdy neměla na růžích ustláno. Slavné jméno bylo často spíše překážkou nežli výhodou. Benešové nicméně prokázali průbojnost a velké pracovní nasazení, kterým už v mládí proslul jejich nejmladší bratr Edvard. 

Vzhůru za moře

Druhý nejstarší syn Jan Antonín Beneš (1870–1957) se vyučil truhlářem a dobrodružná povaha jej v mládí zavedla do zámoří, konkrétně do města Milwaukee ve státě Wisconsin se silnou českou menšinou. Natrvalo se zde usadil, založil truhlářskou dílnu a posléze se věnoval i prodeji realit. Svého syna pojmenoval Edward a dceru Irma. Odešel v roce 1889, budoucímu prezidentovi bylo tehdy sotva pět let. Pravidelně zasílal z Ameriky peníze na přilepšenou rodičům a také „malému Eduškovi“ na vzdělání. Setkali se až o plných šestatřicet let později, kdy přijel na vůbec první návštěvu rodné vlasti, a namísto roztomilého chlapečka před ním stál ministr zahraničí a jeden z nejvlivnějších politiků. 

Znovu zavítal do Československa v neveselých časech po Mnichovské dohodě. Setrval několik měsíců do května 1939, zažil tedy bratrovu abdikaci na prezidentský úřad i německou okupaci. I jako americký občan měl Jan Beneš značné potíže opustit Protektorát a doma ve Wisconsinu nešetřil při besedách s krajany obavami z budoucího vývoje pod nacistickou správou. Následující měsíce mu daly za pravdu.

Na samém počátku druhé světové války se setkal s Edvardem v New Yorku, zřejmě při příležitosti Světové výstavy. Na další cestu do Prahy si vybral opět chmurné období po únoru 1948. Země zrovna truchlila ze záhadné smrti ministra zahraničí Jana Masaryka a prezident jen bezmocně přihlížel, jak komunisté nastolují diktaturu. Po návratu do zámoří v červnu 1948 odmítal cokoliv sdělovat tisku. Když Edvard Beneš 3. září 1948 skonal ve své vile v Sezimově Ústí, Jan v rozmluvách s rodinou poznamenal, že jej zahubilo zlomené srdce a zármutek nad osudem státu, pro který tolik obětoval.