Japonská prefektura Fukušima byla v roce 2011 těžce zdevastována úderem masivních vln tsunami po extrémním zemětřesení a následnou katastrofou zdejší jaderné elektrárny. Místní úřady se rozhodly, že Fukušimu promění v centrum obnovitelné energie. Právě tam spustili projekt v hodnotě 2,75 miliardy dolarů (asi 63,7 miliard Kč), který by to měl zařídit.

Cílem tohoto projektu je vybudovat ve Fukušimě celkem 11 solární elektráren a 10 větrných elektráren. Nové elektrárny budou stát ve zdejších horách a také na zemědělské půdě, která není obdělávaná kvůli obavám z kontaminace radioaktivním zářením. Až budou všechny tyto elektrárny spuštěny, měly by do japonské rozvodné sítě dodávat asi dvě třetiny výkonu původní jaderné elektrárny.

TIP: Pozoruhodná solární elektrárna v Černobylu se brzy připojí k rozvodné síti

V současné době v Japonsku zůstávají největším primárním zdrojem energie fosilní paliva, především ropa. Obnovitelné zdroje energie se v této zemi sice postupně rozšiřují, momentálně ale představují jen asi 10 procent celkové spotřeby energie v Japonsku. To je nápadně méně, než ve většině ekonomicky rozvinutých zemí. Obnovitelné energetické parky ve Fukušimě by měly situaci opět posunout směrem k více „zelené“ energii.

Ne vždy se vše podaří. Po sérii úspěšných a spektakulárních startů nosných raket na oběžnou dráhu došlo i na pořádný neúspěch. Společnost Exos Aerospace by ráda prorazila na trhu suborbitálních letů s opakovaně použitelnou raketou SARGE, ale zatím se jim to moc nedaří. Jejich nedávný start 26. října (2019) provázely problémy prakticky hned po startu a raketa nakonec skončila katastrofálním pádem pár minut po startu.

Raketa Suborbital Autonomous Rocket with GuidancE, čili SARGE, vzlétla z kosmodromu Spaceport America v Novém Mexiku. Startovací rampu opustila hladce, ale již o pár sekund později se objevily problémy s výškou a s rozkýváním rakety. SARGE je navržena tak, že by měla v podobných případech aktivovat padák a bezpečně přistát někde poblíž, i s nepoškozeným nákladem. To se ale tentokrát nestalo.

Katastrofální pád

Nejprve bylo vidět, jak padají trosky. Pak se nedaleko místa startu zřítila hlavní část rakety. Podle údajů telemetrie se raketa SARGE dostala jen do výšky 12 600 metrů, což je mnohem méně, než plánovaných 80 kilometrů. Představitelé Exos Aerospace zatím neposkytli detailnější informace. Nepochybně pátrají po příčinách neštěstí a budou se snažit o jeho nápravu. Nebylo to poprvé, co let této konkrétní rakety doprovázely potíže. 

TIP: Další zájemce o suborbitální lety: Exos Aerospace připravují první start

Raketa SARGE byla navržena tak, aby mohla absolvovat desítky suborbitálních letů, při nichž je zhruba 90 sekund vystavena mikrogravitaci. To se již bohužel nezdaří, protože tato raketa letěla teprve počtvrté. Na palubě měla celou řadu vědeckých experimentů od různých výzkumných institucí, jako je například americká Mayo Clinic nebo Purdue University. Tyto experimenty byly při nehodě kompletně zničeny. 

Nil je druhou nejdelší řekou světa. Protéká východní Afrikou, od jihu na sever a po 6 671 kilometrech ústí mohutnou říční deltou do Středozemního moře. Záplavy Nilu, které přinášejí úrodnou zeminu, daly vzniknout starověkému Egyptu a jeho monumentální civilizaci. Když ale na březích Nilu stanuli první Egypťané, řeka tam již protékala po velice dlouhou dobu.

Odborníci se již dlouhou dobu přou, jak starý Nil vlastně je. Doposud převažoval názor, podle kterého Nil vznikl asi před 6 miliony let výraznou změnou vodních toků v této části Afriky. Podle nového výzkumu mezinárodního týmu geologů se ale Nil objevil již asi před 30 miliony let, tedy ve třetihorách, v období oligocénu.

TIP: Planeta řek: Země je pokrytá řekami a potoky ve větší míře, než jsme mysleli

Vědci tvrdí, že se řeka Nil zformovala ve stejné době, kdy vznikla Etiopská vysočina. Ukázal to detailní průzkum složení a stáří sedimentů, které Nil přináší do delty a Středozemního moře, a jeho porovnání s vyvřelými horninami Etiopské vysočiny. V dnešní době tam pramení Modrý Nil, který představuje jednu z hlavních větví celého Nilu a přináší do řeky nejvíce vody a sedimentů.

Ve filmové klasice z roku 1967 si Paul Newman, coby Frajer Luke, získá respekt spoluvězňů i díky vyhrané sázce – během hodiny dokáže sníst 50 natvrdo uvařených vajec. Jak už to tak ale bývá, filmová fikce se od reality v mnohém liší.

Zahrát si na Frajera Luka nedávno zkusil i dvaačtyřicetiletý Subhash Yadav z indické Uttarpradéše. Se svým přítelem se vsadil, že stejně jako filmový hrdina sní 50 natvrdo uvařených vajec. Podle informací dubajského deníku Gulf News nebyl Subhash limitován časem, vejce měl sníst zkrátka „na posezení“.

Až do 41 vejce šlo vše překvapivě hladce, vejce číslo 42 se ale pro Subhashe stalo osudným. Při jeho pojídání muž upadl do bezvědomí, načež byl transportován do okresní nemocnice. Přes veškerou péči lékařů se ale muže nepodařilo zachránit. Přesná příčina úmrtí zveřejněna nebyla, lékaři pouze konstatovali, že došlo ke kolapsu organismu v důsledku přejedení.

Lze vůbec sníst 50 vajec bez následků?

Průměrné vejce váží od 40 do 60 gramů. Hmotnost 50 natvrdo uvařených vajec se tak pohybuje okolo 2,5 kilogramu. Jde tak o porci, kterou běžný člověk bez vážnějších zdravotních následků pozře jen velmi těžko. Existují pochopitelně výjimky – v Jižní Koreji narozená Američanka Sonya Thomasová (mimochodem velmi subtilní dáma) dokázala sníst dokonce 65 natvrdo uvařených vajec. Účastnice mnoha soutěží jedlíků to navíc zvládla v neuvěřitelném čase 6 minut a 40 sekund.

TIP: Hloupostí do hrobu: Smutní vítězové Darwinových cen za nejhloupější smrt

Tajemství rekordmanky, které se přezdívá „Černá vdova“, podle odborníků paradoxně tkví v její subtilní konstituci. Má sice mírně větší objem žaludku než většina běžných smrtelníků, kromě toho ale má jen minimum břišního tuku. Díky tomu se její žaludek může roztáhnout do nebývalých rozměrů. Ať už máte ale postavu jakoukoli – podobné hrátky opravdu nekončívají dobře. Pokud tedy můžeme radit – na Frajera Luka si raději nehrajte.

Žijeme sice v globálním světě, ale i tak se dnes najdou místa, kde mohou žít docela velká zvířata, aniž by je kdo pozoroval celé desítky let. Právě to je případ drobného jelínka kančila stříbrohřbetého z vietnamských pralesů, kterého odborníci a ochránci přírody pohřešovali již asi 30 let. Nejeden z nich už určitě myslel na nejhorší.

Teď je ale vše naštěstí jinak. Američtí a vietnamští odborníci nainstalovali spoustu kamer do pobřežních tropických pralesů v jižním Vietnamu a nakonec s nimi slavili úspěch. Kamerové pasti zachytily v průběhu jara a léta 2018 spoustu krásných snímků s pohřešovaným kančilem stříbrohřbetým, čili rozkošným jelínkem velikosti králíka.

TIP: Nevymřel: Krásný mločík Jacksonův byl znovuobjeven ve Guatemale

Ačkoliv zatím není jasné, kolik těchto kančilů v přírodě ještě žije, jejich znovuobjevení vzbudilo velký ohlas a optimismus. Z rozhovorů s místními lidmi vyplynulo, že v jižním Vietnamu žijí možná hned dvě jejich populace. Jak se zdá, kančilům stříbrohřbetým se ještě rozhodně nechce vymřít.

„A tohle má být Bílé město? Já tedy té bílé moc nevidím,“ podivil se slavný francouzský architekt Jean Nouvel, když shlížel v polovině 90. let minulého století z výšky na Tel Aviv. Jeho slova částečně platí i po více než dvaceti letech. Mnohé významné budovy, jež se dnes vyzdvihují jako příklady revolučního městského plánování, jsou šedivé, béžové nebo okrové. Bílá však jasným a čistým liniím a velkým plochám bez jakéhokoliv zdobení svědčí zdaleka nejvíc, a proto po ní architekti sahali rádi a často. 

Nikde na světě neexistuje na jednom místě tolik staveb ve stylu bauhausu jako v Tel Avivu. Přes čtyři tisíce budov určujících tvář fascinující metropole se roku 2003 zařadilo ke kulturnímu dědictví UNESCO. Z toho je zhruba polovina památkově chráněna, což nastavuje přísná měřítka pro rekonstrukce. Asi sto dvacet domů se nachází v nedotčeném, mnohdy ovšem poněkud zchátralém stavu. Můžete však stále vidět jejich původní vybavení, jako jsou dopisní schránky či zábradlí.

Otevřenost a naděje

Tel Aviv paradoxně není bauhausu zasvěcen celý. Z dvaceti žáků této školy s židovským původem, kteří emigrovali v 30. letech do Palestiny, vytvořil ve městě důležitý architektonický komplex pouze jediný – Ariel Šaron. Ostatní významní absolventi působili v jiných metropolích či na venkově. Jejich ideje však výrazně inspirovaly další architekty, kteří nasávali i nápady tvůrčích gigantů, jakými byli Le Corbusier nebo Mendelsohn: Jeho typicky zakulacené balkony, jež zvýrazňují horizontální linie, jsou v Tel Avivu často k vidění. 

Fakt, že tzv. Bílé město není úplně bílé a nádherná elegantní architektura nepředstavuje čistý bauhaus, však Tel Avivu na kouzlu neubírá. Kdo městem prochází – ať již s průvodcem, nebo jenom s otevřenýma očima –, tomu se krok za krokem otevírá mnohovrstevný kus kulturních dějin. Je to vyprávění o vyhnání a emigraci, ale i o příchodu, nových začátcích, otevřenosti, pokroku a naději na sebeurčení a svobodný život. O lidské schopnosti budovat novou existenci v novém městě. Fascinující přitom je, že se v oněch ne právě lehkých začátcích nezapomnělo na estetiku.

Příchod židovské buržoazie

Město v roce 1909 založilo sedmdesát židovských rodin. Na písečných dunách, před branami tehdy převážně arabského přístavu Jaffa, tak vznikl „pahorek jara“ – jak zní překlad názvu metropole z hebrejštiny. Sionisté již v té době podnikali aktivní kroky v přípravě na vznik židovského státu, který měl nést řadu ideálů středoevropského myšlenkového světa.

Od počátku 30. let prchalo stále víc Židů před nacisty z Německa do Izraele, tehdejší Palestiny, jež spadala pod britskou mandátní správu. V páté velké imigrační vlně dorazila i řada umělců a architektů, z nichž někteří patřili právě k žákům školy Bauhaus. Přinášeli s sebou myšlenky západní moderny, která hledí k budoucnosti, a řada z nich v místě zakotvila. Od poloviny 20. let měl navíc Tel Aviv vypracovaný velkorysý aglomerační plán s koncepcí „zahradního města“, navržený skotským architektem Patrickem Geddesem. Stavět se začalo ve 30. letech.

Nastupuje funkčnost

Na mnoha místních budovách je navzdory památkové ochraně vidět zub času. Roky, klima a hlavně slaný vzduch si vybírají svou daň – řada domů se nachází v ohroženém stavu. K tomu jako další faktor přistupují dřívější nepříliš citlivé zásahy. Některé budovy stojící na corbusierovských „pilotis“ mají mezi těmito nosnými sloupy místo původní zeleně nevzhledná parkoviště. Krabice klimatizací mnohde narušují čistotu fasád, kabely visí volně ve vzduchu. Kdysi bohatý poklad stavebních doplňků ve vstupním prostoru či na schodištích vzal často za své. Leckde jsou vidět nefunkční původní zvonky či schránky na dopisy, přeplněné reklamními prospekty. 

„Žádná bauhausová romantika tady neexistuje,“ říká přátelská starší dáma, která se představuje jako Gabi. Už si zvykla, že se před domem, který by mohl stát na pražské Babě, zastavují skupinky turistů. „Dům je bezpochyby stále krásný, ale opadává omítka a majitel opět zvedl nájem.“ 

Nedá se přehlédnout, že se na záchraně dědictví pracuje. Ačkoliv i tady, stejně jako u nás, do oprav mluví památkový fond, stát nenabízí žádné daňové úlevy ani příspěvky na pokrytí sice historicky věrných, ale často velmi nákladných prací. Památkáři tak rozumně ustupují a dochází k přijatelným kompromisům. Patří k nim například i možnost přistavět při odborně schválené renovaci dvě poschodí. To je však obvykle možné jen v méně honosných částech města. Asi žádný investor si dnes nemůže dovolit astronomické částky, které byly vynaloženy na rekonstrukce vizuálně ohromujících (a pečlivě opravených) budov na Rotschildově bulváru nebo na ikonický hotel Cinema na Dizengoffově náměstí. 

Mýtus stále živý

Jen pár kroků od Dizengoffova náměstí, jediného na světě postaveného kompletně ve zmíněném stylu, nyní v něm sídlí soukromá organizace Bauhaus Center Tel Aviv, která si vytkla za cíl propagaci tohoto ojedinělého kulturního dědictví. Návštěvníkům nabízí množství turistických materiálů i odborné literatury a při troše štěstí lze narazit na zakladatele a vedoucího Michu Grosse. Spolupracovníci centra organizují procházky městem s výkladem, můžete si ovšem také vypůjčit audioprůvodce a vydat se jeho zákoutí objevovat sami. 

TIP: Izraelský Nazaret: Město dvojí víry a křivolakých uliček

Místní jsou velmi přátelští a kouzlo bauhausu rádi zprostředkovávají. Vždyť onen typicky německý termín ve městě zdomácněl hlavně díky snaze mít po hrůzách války něco pozitivního německého. A to se bezpochyby podařilo. 

V pondělí 11. listopadu (2019) udělala společnost SpaceX další krok na své cestě k orbitálnímu internetu s megakonstelací satelitů Starlink. Při letošním devátém startu vynesla jejich raketa Falcon 9 ze startovacího komplexu Space Launch Complex 40 floridského kosmodromu Cape Canaveral Air Force Station celkem 60 nových satelitů Starlink.

Kromě úspěšného vynesení další várky pozoruhodných minisatelitů si ve SpaceX také připsali skvělý nový rekord. Satelity Starlink totiž vynesl první stupeň rakety Falcon 9, který při tomto startu letěl, a pak famózně přistál, již počtvrté. Je to další pádný důkaz, že technologie opakovaně použitelných nosných raket ve SpaceX funguje velmi dobře.

Rekordní let rakety

Podle představitelů SpaceX jsou první stupně raket Falcon 9 vyrobeny tak, že by měly vydržet celkem deset startů a přistání. Takže i tento rekordní raketový stupeň má zřejmě ještě před sebou další starty na oběžnou dráhu. Pondělní start proběhl v průběhu Dne veteránů a komentátor SpaceX právě vojenské veterány zmínil v okamžiku startu rakety.

TIP: SpaceX úspěšně vypustili prvních 60 satelitů Starlink

Zmíněný raketový stupeň bez problémů přistál na plošině dronové lodi SpaceX „Of Course I Still Love You“ v Atlantickém oceánu. Bylo to již po 45, kdy se jim povedlo získat opětovně použitelný raketový stupeň. Raketa vynesla již druhý soubor 60 satelitů Starlink. Minule to byl experimentální soubor satelitů, teď je to první skupina satelitů pro běžný provoz.

Jen málo mladých Britů, Američanů, Němců nebo příslušníků národů Sovětského svazu studovalo před válkou cizí jazyky, protože pro ně neměli uplatnění. Jakmile se však začalo schylovat k válce, pochopilo armádní velení důležitost těchto znalostí, a proto začala vycházet celá řada příruček, slovníků a konverzačních brožurek.

Ty nejzákladnější měly formát vhodný k nošení v kapse uniformy a na několika desítkách stran seznamovaly vojáky jednoduchou formou se základy daného jazyka.

Image

Čtěte také

Jak se správně chovat v cizině: Vojáci na cizím území (1)

Kolik jazyků znáš...

Americké ministerstvo války také připravilo podklady pro studium téměř všech významnějších jazyků včetně korejštiny, portugalštiny nebo čínštiny. Zvláštní pozornosti se dostalo japonštině, ta byla ale velmi obtížná, a proto armáda využívala služeb prověřených Američanů japonského původu. Pokud voják uměl dobře jazyk nepřítele, mohl získat zařazení u rozvědky nebo ve štábu, kde překládal ukořistěné dokumenty, nebo vyslýchal zajatce. Spojené státy jako mnohonárodnostní země měly v tomto směru značnou výhodu, naproti tomu třeba Britů nebo Italů hovořících rusky či německy bylo podstatně méně. Také německá armáda měla na východní frontě problémy s tlumočníky. 

Zájemců o spolupráci s Wehrmachtem se sice mezi lidmi trpícími pod vládou Moskvy našlo dost, ale jen málo z nich umělo dobře německy. Z toho důvodu vznikaly jednoduché brožurky zahrnující základní vojenské pojmy, často doplněné vysvětlujícími obrázky. Naproti tomu sovětská armáda tak velké problémy neměla, protože němčina a německá literatura, stejně jako řada jiných jazyků, se daly běžně studovat na domácích univerzitách. K oblibě těchto oborů přispíval zejména fakt, že na rozdíl od mnoha technických a přírodovědných oborů u nich před válkou nehrozilo obvinění ze sabotáže nebo špionáže a následné perzekuce.

Cestovatelé v uniformách 

V meziválečném období mohli běžní lidé navštěvovat cizí země a učit se jazyky jen ve velmi omezené míře. Celosvětová turistika jak ji známe dnes, se omezovala jen na nejvyšší společenské vrstvy, ostatní putovali nanejvýš do sousedních zemí za prací. Pro mnoho mladých mužů proto cesta za hranice nebo dokonce na jiné kontinenty při válečném nasazení představovala zcela novou zkušenost. Není proto divu, že většina z nich neměla představu o správných návycích každodenního života a kulturních rozdílech v exotických zemích.

Před odjezdem z vlasti připravovali štábní důstojníci pro všechny vojáky školení o možných zdravotních rizicích, náboženství a zvyklostech v cílových zemích a rozdávali jim příručky podobné klasickým turistickým bedekrům. Někteří vojáci ale vydaná doporučení ignorovali, což mělo zvláště při nasazení v Africe nebo v Tichomoří nepříjemné následky.

Extrémní podmínky

Ještě horší situace nastala tehdy, když žádná školení neproběhla a vojáci nebyli nijak připraveni na přírodní podmínky panující na budoucích bojištích. Například před zahájením zimní války sovětské vojáky jejich velitelé neupozornili na nástrahy severské tundry a nezajistili jim vhodné vybavení, kvůli čemuž pak Rudá armáda na tomto bojišti utrpěla těžké ztráty. Podobná situace nastala i o něco později na východní frontě, kde se německá pěchota brodila sněhem v kožených holínkách s ocelovými hřeby. Němci se však poučili a během dalších válečných zim už nedocházelo k takovým ztrátám kvůli extrémnímu počasí. Byly vydány příručky s vyzkoušenými postupy pro zimní přežití, získanými buď přímo na frontě, nebo během testů v okupovaném Norsku.

Opačný extrém představoval pobyt v poušti. Britové a Italové podmínky v Africe dobře znali a měli k dispozici z předválečných dob mnoho expertů z řad cestovatelů a místních usedlíků, takže nebojové ztráty nebyly nijak závažné. Příručky všech armád varovaly před pitím neprověřené vody, konzumací masa z místních zdrojů a kontakty s domorodci, které mohly vést k nákaze nebezpečnými parazity.

Naproti tomu mnohem příjemnější četbu skýtaly armádní brožurky popisující velká města a další zajímavosti Francie, především ale Paříže, jež byla vysněným cílem všech spojeneckých vojáků na evropském bojišti. Ne každý se ale do města nad Seinou mohl dostat, ať už služebně nebo během dovolené. Ti, kteří měli dost štěstí, se tam ale většinou chovali podobně jako běžní turisté. 

Mehmed II. Fatih nastoupil na trůn Osmanské říše v jednadvaceti letech. Tehdy se území spadající pod jeho přímou nadvládu rozprostíralo od západu Malé Asie, přes Bulharsko a Makedonii až na sever Řecka. Po třiceti letech soustředěných výbojů podlehne osmanským šikům Konstantinopol, Srbsko, byzantská Moreja, pobřeží Černého moře, Albánie a Karaman. Sultán si podrobí Krymský chanát i odbojné Valašsko. Vede války s Moldávií i Benátkami, a jeho armáda po dobytí Otranta vyděsí Itálii. Do roku 1481 se jeho zásluhou říše rozroste o celou třetinu rozlohy. Ovlivňuje politiku Evropy i severu Afriky. To jen pro vysvětlení, proč ho dějiny nazývají Mehmedem II. Dobyvatelem…

Reforma, která bolela

Jeho následovníci tak budou mít na čem stavět. Z dlouhodobého hlediska se ale Mehmed II. zapsal do historie jako reformátor krajně zaostalého způsobu vlády říši. Před tím, než zasedl na trůn, leželo břímě vlády na divanu, jakémsi výboru nejvyšší rady země. Pravidelných jednání se tehdy účastnili zástupci nejrůznějších aristokratických rodin, kteří často mysleli spíš na svůj vlastní prospěch než na sultánovy zájmy. Zvýšit daně, uspořádat obchodní misi nebo připravit válečné tažení? To vše podléhalo ne vždy příjemné diskuzi. Mehmed II. se proto rozhodl změnit složení divanu. Správou jednotlivých částí říše pověřil povolané úředníky. Reforma to nebyla bezbolestná, dvorní kat pracoval i „přesčas“.

Boj proti korupci? Nebývalé!

Výsledek byl strhující: omezení moci aristokracie vedlo k výraznému navýšení efektivity vlády. Peníze z daní se už tolik neztrácely v pokladnicích šlechticů a státní kasa bohatla. A hlavně: povolaní úředníci, kteří vzešli se sultánem zřízených škol, nebyli navázáni na předchozí systém vlády. Alespoň zpočátku nebyli zdaleka tak zkorumpovaní. Byli svému sultánovi naprosto věrní.

Mehmed II. tím jasně načrtnul nový vládní systém. Loajálním úředníkům jasně vymezil kompetence. Vyměřil jim plat, zadal povinnosti a doplnil i seznam trestů za jejich nedodržení. To bylo v Osmanské říši něco dosud nebývalého. Vláda tu vždy „nějak“ probíhala, ale na hodně volné bázi. Sultán v tom udělal pořádek. 

Tím si pochopitelně zadělal na pořádné problémy. Moci zbavená aristokracie se stala jeho všudypřítomným tichým nepřítelem. Proto se Mehmed II. snažil obklopit se lidmi, kterým mohl věřit. I když to bylo mnohdy paradoxní: část jeho nejpovolanějších úředníků pocházela z rodin byzantinské Konstantinopole, kterou dobyl, zmasakroval a tři dny plenil, potažmo z dalších dobytých území. Měl tak jistotu, že lidé ze zotročených krajů Osmanskou říši v její zastaralé podobě nenávidí stejně jako on, její vůdce. Za svého nejvyššího rádce čili vezíra, jmenoval muže, kteří pocházeli z devširme, tedy „daně z krve“. Byli to odvedenci nemuslimských rodin z Balkánu. 

Sultán se musí spoléhat na cizí

A armáda? Její jádro, osobní gardu, vytvořil právě z takových „yeni ceri“, kteří byli odvedeni od svých rodin a vychováni podle sultána. Bral „janičáře“ jako své syny, na které se vždy může spolehnout. Tím, že vytvořil na svou dobu nebývale spolehlivý byrokratický aparát, se Mehmed II. vyvázal ze všedních ubíjejících povinností. A delegování povinností ohledně zahraničních styků a vedení válek na vezíry mu umožnilo se naplno věnovat vládě a reformám školství a náboženství. Stále byl vládcem s absolutní mocí, ale ve svém paláci v Topkapi se obklopil lidmi, kterým mohl důvěřovat. O konkrétních pokusech o atentát na jeho osobu se nehovoří, jistě jich část zhatili jeho informátoři. Strach o svůj život měl však pořád.

Mehmed II. byl k vidění jen zřídka. V jeho oblíbené mešitě jste cíp jeho roucha s trochou štěstí mohli zahlédnout přes mřížoví. Vojenské přehlídky sledoval z bezpečné vzdálenosti – na palubě své pozlacené lodi v přístavu. A když zatoužil navštívit nějaký chrám nebo významnou budovu? Musela se celá vyklidit a kordon strážců ji neprodyšně uzavřel. Sultán se pak jejími chodbami procházel sám. Že za dřívějších panovníků bývaly audience pětkrát za den? Že i ten poslední žebrák teoreticky mohl projít branami paláce a požádat nejvyššího vládce o pomoc? S tím teď byl konec! Zbožštělý sultán se svým poddaným ze strachu vzdaloval. 

Audience, na kterou nezapomenete

Ne že by audience zahraničních velvyslanců neprobíhaly vůbec, ale rozhodně už byly méně příjemné. Do paláce Topkapi se skutečně dostanou jen vyvolení. Kudy? Z ulice Divan Yolu nejprve projdou Branou impéria na Soudní nádvoří, kolem fontán s cypřišovým stromořadím. Nevyplatí se moc rozhlížet, protože procházejí sešikovaným zástupem mlčenlivých janičářů. Stačí jeden pohled stranou nebo zbrklý pohyb a šavle zasviští vzduchem. Pak pokračují Branou pozdravení, mramorovým dómem s vepsanými citacemi z Koránu. Na koni tudy mohl projet jedině sám sultán. I nejvyšší velvyslanec cizí země musel sesednout. A dál? Za dalším nádvořím stráženým eunuchy se nachází už jen Brána štěstí a sultánův osobní palác.  

Tam se mimo vezírů podívá opravdu jen málokdo. A setkání se odehrává v absolutním tichu: host je před sultána předveden dvěma svalnatými strážci a ti se postarají o to, aby jeho uctivá úklona byla opravdu hluboká. Ohnou ho ve stoje tak, až se hlavou dotýká koberce! Poté zkoprnělý velvyslanec předá přísedícímu vezírovi list, ve kterém je popsán charakter jeho návštěvy. A teprve když vezír rozhodne, že to stojí za řeč, předá list sultánovi. A ten buď jen znuděně mávne rukou (v tom případě nejspíš dopadne velvyslanec špatně, protože ho zbytečně zdržoval), nebo na něj konečně promluví. I když Mehmed II. mluví plynně turecky, srbsky, arabsky, persky, řecky a latinsky, slovy rozhodně šetří.

Ticho je klíč k přežití

Sebemenší hluk by mohl narušit sultánův majestát. Je neuctivé oslovit ho přímo nebo jej přímo jmenovat. A je nemyslitelné v jeho společnosti hovořit zvyšovat hlas. Mehmed II. žije v neustálých obavách. Opatrný šepot? To je řeč spiklenců. Proto se na jeho dvoře s jistou obřadností brzy rozvine zvláštní způsob komunikace: znaková řeč. Pomocí několika gest se smlouvají strážní, neverbálními signály si předávají hesla hlídky, rukama na sebe kynou i eunuši, správci harémů. Sultán má prostě rád absolutní ticho. Snad je tato libůstka jen výsledkem paranoidních představ nebo nějaké jeho psychické poruchy, ale v paláci Topkapi se tato praxe ujme. Je totiž užitečná, což pochopí i jeho následovníci. 

TIP: Vlad III. Dracula: Skutečný příběh nelítostného knížete

Ti dokonce jako první začnou zaměstnávat hluché a hluchoněmé služebnictvo. Ptáte se proč? Sluchově postižení totiž nemohou z paláce vynášet interní informace, neprozradí nic o organizaci ostrahy a nepodělí se s nikým o podrobnosti důvěrných diplomatických jednání. Můžete je uplácet, jak chcete, nic vám nepoví.

Nepočetní zahraniční diplomaté, kteří v průběhu 16. a 17. století palác Topkapi navštíví, si němé řeči „Seraglio“ povšimnou. A shodně popisují, že služebnictvo je schopno si touto formou předávat i velmi komplexní informace bez jediné hlásky. Je to prostě uzavřená „tajná“ palácová řeč, které rozumí jen málokdo. 

Blesky dovedou být velmi ničivé a smrtící. Zároveň jsou poměrně časté, takže by jistě bylo skvělé vědět nebo alespoň tušit, kdy a kde příští blesk udeří. Donedávna to byla science-fiction, teď to již se slušnou přesností dovede umělá inteligence, kterou vyvinuli švýcarští odborníci.

Tvůrci si svoji bleskovou umělou inteligenci natrénovali na databázi 10 let měření 12 švýcarských meteorologických stanic, která zahrnovala pouhé čtyři základní parametry – atmosférický tlak, teplotu vzduchu, relativní vlhkost a rychlost větru, plus související údaje o detekci blesků. Díky tomu se inteligence mohla naučit, za jakých podmínek v dané oblasti udeří blesk.

TIP: Ráj bouřek: Kde na světě uhodí nejčastěji blesk?

Švýcarská umělá inteligence teď dokáže předpovědět s přesností na pěkných 80 procent, kdy a kde udeří blesk v příštích 10 až 30 minutách, v okruhu do 30 kilometrů. S dalším vývojem této inteligence by se úspěšnost předpovídání blesků měla ještě zlepšit. Dnešní systémy monitorování a předpovídání blesků jsou velmi složité, pomalé a obvykle vyžadují další zdroj dat, jako jsou satelity či radary. Umělé inteligence by je brzy mohly nahradit.