Lee Millerová byla jednou z mála žen, které coby válečné zpravodajky ve frontových oblastech dokumentovaly druhoválečné boje v Evropě. Narodila se roku 1907 v New Yorku a čekalo ji těžké dětství a mládí. V sedmi letech byla znásilněna rodinným známým, který ji přitom nakazil kapavkou, a později, již jako studentka umění málem přišla o život, když vstoupila do cesty projíždějícímu autu.

Modelka a fotografka

Muž, jenž ji zachránil, nebyl nikdo jiný než Condé Nast, zakladatel slavného časopisu Vogue. Toto setkání z krásné Lee Millerové brzy udělalo jednu z nejznámějších modelek v New Yorku. Počáteční nadšení ale brzy vyprchalo a Lee se rozhodla stát se fotografkou. Odjela proto do Paříže, kde navázala kontakty s mnoha předními světovými umělci včetně Picassa a až do vypuknutí války žila bohémským životem plným zvratů.

Pak ale začala s fotoaparátem dokumentovat bombardování Londýna a jako novinářka na volné noze pracovala opět pro Vogue, načež se stala akreditovanou válečnou dopisovatelkou u americké armády. Své síly spojila s fotografem Life Davidem Schermanem a společně se 20 dnů po dni D vylodili v Normandii.

Slavný snímek

Postupovali v patách 83. pěší divize a Lee přitom nasnímala mimo jiné obléhání přístavu Saint-Malo, osvobození Paříže, boje v Lucembursku a Alsasku, nebo setkání Američanů a rudoarmějců v Torgau. Dne 29. dubna 1945 vstoupila do Dachau, kde fotografovala hrůzy holokaustu, a ještě téhož dne se se Schermanem přemístila do Mnichova. Tam, v Hitlerově soukromém bytě, vznikl i zobrazený snímek. Scherman na pořízení slavné fotografie a čas strávený s Lee Millerovou vzpomínal v roce 1993 takto:

„Během války jsme byli já a Lee téměř nerozluční. Byli jsme společně u setkání Američanů s Rusy, byli jsme spolu v Dachau. Pak jsme se přesunuli do Hitlerova velitelství (sic) v Mnichově. S Lee jsme našli staršího muže, který sotva mluvil anglicky, a tomu jsme dali karton cigaret za to, aby nás provedl po městě. Ukázal nám Hitlerův dům a já tam vyfotografoval Lee, jak se koupe v Hitlerově vaně. (…)“

Suvenýry po Hitlerovi

„Našli jsme dům Evy Braunové, přemístili se tam a bydleli v něm čtyři nebo pět dnů, než jej objevili američtí vojáci. Vzali jsme si také spoustu suvenýrů po Evě a Adolfovi. V Berchtesgadenu jsem pak sebral vše, co se dalo odnést včetně kompletního Shakespeara s Hitlerovými iniciálami vyvedenými na vazbě ve zlatě – toho jsem o pár měsíců později prodal za 10 000 babek.“

TIP: Třináctá komnata totalitních vůdců (3): Sexuální život Adolfa Hitlera

Fotografie má skutečně silnou symboliku. Millerová se vítězně koupe v diktátorově vaně, na předložce přitom stojí její boty zašpiněné blátem z Dachau. Ani jeden z fotografů navíc v době pořízení snímku netušil, že Adolf Hitler a Eva Braunová jen o několik hodin později spáchají v obleženém Berlíně sebevraždu.

Zdá se, že NASA myslí vážně zřízení lunárního orbitálního outpostu Gateway. V současné době intenzivně připravují technologie, které bude tato orbitální základna potřebovat. Odborníci NASA ve spolupráci se společností Aerojet Rocketdyne vyvíjejí pohonný systém Advanced Electric Propulsion System (AEPS), který by se měl uplatnit na Gateway i na misích do vzdálenějších míst Sluneční soustavy.

Pohonný systém AEPS bude klíčovou komponentou modulu Power and Propulsion Element (PPE) stanice Gateway. Jeho provoz spotřebuje 25 kW ze soustavy solárních panelů ROSA, která bude schopná dodávat až 60 kW. Systém AEPS má za sebou klíčový test plného výkonu, který se uskutečnil v laboratořích Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně.

Iontový Hallův motor

AEPS využívá iontový Hallův motor, který funguje díky urychlování iontů xenonu v elektrickém poli. Právě systém AEPS bude hlavním pohonem a manévrovacím systémem stanice Gateway. K dispozici bude mít 5 tun xenonu jako palivo. Tento pohonný systém by měl vydržet 50 tisíc hodin provozu.

TIP: Iontový pohon: Efektivní motor na cesty do hlubin vesmíru

Test pohonu AEPS při plném výkonu dopadl naprosto úspěšně. Ukázalo se, že tento pohon je schopný zajistit výkon potřebný pro modul Power and Propulsion Element a tím pádem i pro celou základnu Gateway. Tvůrci pohonu AEPS jsou teď připraveni na další testy. Když vše půjde podle plánu, měl by se pohon AEPS dostat do vesmíru již v roce 2022.

Při přípravě procesu s Rudolfem Slánským se dostaly do vězení stovky komunistických funkcionářů. Čtrnáct jich bylo postaveno před soud a 11 z nich bylo 3. prosince 1952 popraveno. 

Vítězové si svého triumfu dlouho neužili: o čtvrt roku později zemřel Stalin a jen pár dní poté i Klement Gottwald. K velkému překvapení všech dalo nové sovětské vedení najevo, že ve Stalinových stopách pokračovat nechce. Obdobně kritický postoj k politickým procesům zavládl i v Polsku či Maďarsku.

Obrat po smrti Stalina

Nové vedení KSČ v čele s Antonínem Novotným a Antonínem Zápotockým nechtělo měnit nic. Vzhledem k vývoji v SSSR se však nemohlo tvářit, že se Slánským bylo vše v pořádku, a proto vystoupilo s tezí, že on sám roztočil onen „mlýn smrti“, který nakonec semlel i jeho samotného. K jedné zásadní změně však přece došlo: přestaly být používány nejhorší formy fyzického násilí a 17. září 1953 se politický sekretariát ÚV KSČ rozhodl nepopravovat již odsouzené osoby. Výjimku činilo právě schválení hrdelního trestu nad Osvaldem Závodským.

Aktér i oběť politických procesů

Osvald Závodský se narodil v roce 1910, do KSČ vstoupil ve 27 letech a bojoval jako interbrigadista ve španělské občanské válce. V listopadu 1948 nastoupil z rozkazu strany do ministerstva vnitra a stal se velitelem Státní bezpečnosti. Ani tak vysoká funkce jej však nezachránila. 

Tehdejší velitel Státní bezpečnosti plukovník Osvald Závodský byl zatčen 27. ledna 1951 na pokyn ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy. Důvod pro tento nezvykle razantní krok byl vlastně již definován v dopise Komise stranické kontroly z listopadu 1950 – byla jím obava, že Závodského velení Státní bezpečnosti nepracovalo podle instrukcí stranického vedení, krylo různě definované nepřátele a mělo být údajně spolčeno s Otto Šlingem (popraven v roce 1952).

Po Osvaldu Závodském jako by se toho lednového slehla zem. Nikdo (samozřejmě ani rodina) nevěděl, kam zmizel. Jeho i další tehdy zadržené velitele StB odvezli a následně vyšetřovali v Kolodějích a posléze v Ruzyni. Ve vazbě, která byla do procesu v prosinci 1953 prodloužena dvanáctkrát, strávil celkem 35 měsíců.

Podle pozdější obžaloby byl Osvald Závodský trockista, který údajně vyvíjel protistranickou činnost již ve 30. letech ve Španělsku a během druhé světové války ve Francii. Do Bezpečnosti měl záměrně dosazovat neschopné lidi a tím omezovat její akceschopnost. Dále měl podle prokurátora krýt nepřátelskou činnost Rudolfa Slánského, Karla Švába, Bedřicha Reicina, Otto Šlinga, Artura Londona, André Simona a Vlado Clementise. Měl rovněž krýt činnost tzv. sionistů v ČSR a spolu s Oskarem Valešem měl být členem nepřátelské skupiny interbrigadistů, jejíž vznik s Londonem iniciovali. Na příkaz sovětských poradců byl 1. února 1951 zatčen a teprve 23. prosince 1953 odsouzen k trestu smrti. 

Nejsem Jan Hus

Bývalý šéf prezidentské kanceláře Ladislav Novák vzpomínal, že tehdejšímu prezidentovi nesl Závodského žádost o milost. „Proč mi to nosíte?“ rozčílil se Zápotocký. „Vždyť víte, že politický sekretariát rozhodl o jeho popravě.“

Novák mu prý odpověděl: „Jako občan má právo požádat vás o milost. A navíc pořád opakuje, že je nevinen.“ Zápotocký udeřil rukou do stolu. „Ať je vinen či nevinen, milost mu neudělím.“

Ladislav Novák svou vzpomínku ukončil těmito slovy: „Nejsem Jan Hus, abych se postavil rozhodnutí politického sekretariátu.“

TIP: Gustav Husák na pranýři: Chybělo málo a budoucí prezident dostal trest smrti

19. března 1954 byl Osvald Závodský jako poslední vysoký komunistický funkcionář popraven. Rodina ho od zatčení již nikdy neviděla a o vykonaném trestu smrti se dozvěděla až v listopadu 1954. Dopis na rozloučenou napsaný těsně před popravou dostala po 43 letech v roce 1997. V květnu 1963 byl vedením KSČ rehabilitován a jeho pozůstalým bylo přiznáno odškodnění ve výši 110 000 Kč. 

V poslední době se objevují nejen letecké, ale i vrtulníkové drony. Společnost Airbus Helicopters vyvíjí vrtulníkový dron VSR700, který bylo původně možné ovládat i s lidským pilotem. Teď již tuto možnost VSR700 nemá, ale jeho vývoj zdárně pokračuje. Nedávno absolvoval svůj první let v testovacím centru dronů, poblíž francouzského Aix-en-Provence. Dron byl při těchto testech, které zahrnovaly sérii krátkých letů, připoután k zemi 30metrovým kabelem.

Konstrukce VSR700 je založena dvoumístném vrtulníku Guimbal Cabri G2 francouzské společnosti Guimbal Helicopteres. VSR700 byl navržený jako těžký vrtulníkový dron pro operace s námořními loděmi. Může se podílet na zpravodajských misích, na průzkumu a vyhledávání cílů, stejně jako na boji proti ponorkám nebo hladinovým cílům, a také na bezpečnostních a pátracích misích.

TIP: Autonomní zásobování: Vrtulníky UH-1H se učí létat bez pilota

VSR700 je stroj dlouhý 6,2 metru s naftovým pohonem. Měl by operovat společně s pilotovanými vrtulníky na bojových lodích námořnictva, o velikosti odpovídající fregatě. Plně naložený dron může letět až 8 hodin. Pohybuje se rychlostí až 80 kilometrů za hodinu a dolétne do výšky 6 tisíc metrů. V roce 2021 by měl VSR700 podstoupit operační testy s francouzským námořnictvem.

Hotelový pokoj za necelých třicet korun na noc je lákavou nabídkou všude na světě. Pro Japonsko to pak platí dvojnásob – ceny nejlevnějších hostelů zde začínají na desetinásobku a za standardní hotelový pokoj zaplatíte okolo 8 tisíc jenů (v přepočtu zhruba 1 700 korun). Hotel Business Ryokan Asahi ve Fukuoce ale přesto takové ubytování nabízí – jedna noc zde vyjde na pouhopouhých 130 jenů (zhruba 27 korun). Má to ale malý háček – musíte souhlasit s živým vysíláním z vašeho pokoje. 

TIP: Země voyeurů: Jižní Korea pod šmírujícím okem skryté kamery

Přenos je živě přenášen na hotelovém YouTube kanálu a kamera zabírá opravdu každičké místo pokoje. Ztráta soukromí není absolutní – video je kvůli autorským právům (například z puštěné TV nebo rádia) přenášené bez zvuku. 

K poněkud neobvyklé nabídce přistoupil majitel hotelu poté, co zjistil, že pokoj číslo 8 si v hotelu téměř nikdo nepronajímá. A i malá cena za pronájem je lepší než prázdný pokoj, nehledě na reklamu, kterou hotelu živý přenos z pokoje přináší.

V celosvětovém měřítku jsou buráky nejnebezpečnějším potravinovým alergenem vůbec. V ČR dochází ročně až k několika stovkám anafylaktických reakcí, ale naštěstí již několik let nedošlo k úmrtí, na rozdíl od USA, kde minimálně ve sto případech ročně bohužel nastává smrt.

Alergie na arašídy patří bohužel mezi ty, které, jsou-li diagnostikovány u dětí, velmi často - až v 75 % případů přetrvávají do dospělosti. Jedinou „léčbou“ je absence přijmu alergenu, tedy, celoživotní studium etiket a přísné dodržování diety. Nyní se ale zdá, že svítá na lepší časy.

Svítání na lepší časy

Američtí vědci nedávno vyvinuli novou léčbu alergie na arašídy, která zahrnuje jedinou injekci protilátky, tišící projevy alergie na dobu několika týdnů. Samotné vědce překvapilo, jak dlouhý je účinek této léčby.

Klíčovou složkou této léčby je látka zvaná etokimab. Tato látka cílí na protein imunitního systému IL-33, jehož funkcí je přivolávat buňky imunitního systému na místo zranění. Když je ale protein IL-33 příliš aktivní, vede to k přetížení imunitního systému a vznikají různé autoimunitní poruchy, včetně alergií.

TIP: Alergie mýtů zbavené: 5 nejčastějších omylů a pověr spojených s alergiemi

Badatelé vyzkoušeli novou léčbu na 20 dobrovolnících, kteří trpí těžkou alergií na burské oříšky. 15 z nich vpíchli jednu injekci s etokimabem, zatímco zbývajících 5 dobrovolníků dostalo placebo. U většiny dobrovolníků, kteří dostali etokimab, vymizela alergie na burské oříšky minimálně na dobu 6 týdnů. Teď přijdou na řadu další testy této léčby, s větším počtem pacientů.

Pozorování observatoře ALMA v chilské poušti Atacama odhalila dvě pozoruhodná molekulární mračna v blízké trpasličí galaxii Velké Magellanovo mračno. Na snímcích observatoře připomínají dva pestré kosmické pávy, jejichž peří je poseto vznikajícími hvězdami.

Yasuo Fukui z japonské Nagoya University a jeho spolupracovníci zjistili, že obě dvě tato navzájem dost podobná molekulární mračna, N159E (Motýlí mlhovina) a N159W South, která jsou tvořena složitou sítí vláken, obsahují hned několik mladých masivních hvězd. Něco takového je ve vesmíru poměrně výjimečné.

Kolize Magellanových mračen

Podle autorů studie se běžně nesetkáváme s tím, že by existovala dvě tak podobná mračna, které ale dělí vzdálenost 150 světelných let. Tito kosmičtí pávi mají podobný tvar i strukturu, a podobný je i věk mladých masivních hvězd, které obsahují. Velmi pravděpodobně jde o důsledek jediné události a tou by mohlo být blízké přiblížení Velkého a Malého Magellanova mračna.

TIP: Kolize u sousedů: Magellanova mračna se před stovkami milionů let srazila

Badatelé se domnívají, že za dnešní podobou obou kosmických pávů je zodpovědný mohutný proud kosmického plynu, který tekl z Malého Magellanova mračna do Velkého. Došlo k tomu, když se tyto dvě trpasličí galaxie asi před 200 miliony let k sobě dramaticky přiblížily. Dnešní kosmičtí pávi jsou tím pádem stopou bouřlivé minulosti.

Jespáci srostloprstí (Calidris pusilla) patří k opeřeným světoběžníkům. Zimují v Jižní Americe a hnízdí v Kanadě a na Aljašce. Při návratu ze zimovišť se každé jaro zastavují ve velkých hejnech na atlantickém pobřeží Severní Ameriky, kde se několik dní krmí a čerpají síly k dalšímu letu. K jejich oblíbeným zastávkám patří Delawarská zátoka nebo zátoka Fundy. Právě tady jespáky sledoval kanadský biolog Guy Beauchamp z University of Montreal. Všímal si jejich chování při lovu drobných bezobratlých tvorů a zjistil nápadný rozdíl ve způsobu shánění potravy mezi jedinci na okraji a uvnitř velkých hejn.

Rizika a jistoty lovu

Jespáci srostloprstí mají dva různé lovecké styly. První z nich je založen na rychlém klování do písku. Pták má přitom hlavu vysoko zvednutou. Udržuje si tak přehled o okolí a ztrácí jej jenom na kratičký okamžik – když vyrazí zobákem do písku za kořistí. Jespáci tak loví větší bezobratlé živočichy ukryté pod povrchem mokrého písku na hranici mezi souší a mořem. Místo, kde se kořist ukrývá a kam je třeba klovnout, pták vyhledává zrakem.

Při druhém způsobu lovu jespák skloní hlavu těsně nad písek a jezdí zobákem mělce pod povrchem. Narušuje tak jemný povlak jednobuněčných řas a rozsívek a nasává je i s vodou do zobáku. Okraj zobáku slouží krmícímu se opeřenci jako jemné sítko – voda odtéká pryč, výživné řasy a rozsivky zůstávají v zobanu. Kontrolu nad celou procedurou si jespák udržuje prostřednictvím četných hmatových nervových zakončení na zobáku. Díky nim mu zobák slouží podobně jako nám prst. Tímto způsobem lovu se pták dostává k vydatným porcím potravy bohaté na živiny i energii. S nízko skloněnou hlavou ale nevidí na větší vzdálenost po okolí a vystavuje se tak značnému riziku ze strany přirozených nepřátel.

Přízemní život s plným zobákem

Guy Beauchamp předpokládal, že pro jespáky pohybující se na okraji hejna by byl lov se skloněnou hlavou příliš nebezpečný. Naopak ptáci ze středu hejna by si ho mohli dovolit, protože jsou před bezprostředním útokem chráněni masou ptačích těl. Na tři týdny, během nichž se jespáci srostloprstí zastavují v zátoce Fundy, vyrážel kanadský biolog do terénu. V letech 2011 a 2012 nashromáždil údaje o chování bezmála pěti stovek jespáků ze 43 různých hejn a výsledky svých pozorování publikoval ve vědeckém časopise Biology Letters.

Beauchampův předpoklad se potvrdil. Jespáci, kteří se ocitli na okraji hejna, většinou lovili klováním do písku se vztyčenou hlavou, i když to znamenalo hubenější přísun potravy. Nejdůležitější pro ně bylo neriskovat. Ptáci uprostřed hejna si naproti tomu dopřávali vydatné hody na řasách a rozsivkách s hlavou hluboce skloněnou k písku. Hradba těl okolních ptáků je dobře chránila a ptáci mohli risknout zhoršený výhled.

Na okraji vždy ve střehu

Pozice na okraji hejna se ukazuje jako riziková i u mnoha dalších opeřenců. Také oni se raději odbývají na jídle, než aby si zahrávali se štěstím. Například severské bernešky bělolící (Branta leucopsis) se pasou ve velkých hejnech. Klid na uždibování často velmi skromné polární vegetace však mívají jen ptáci uprostřed hejna. Bernešky pohybující se na periferii se pasou ve velkém chvatu.

TIP: Opeření potápěči: Buřňáci jsou akrobati vzduchu i vody

Podobně jsou na tom i špačci obecní (Sturnus vulgaris), kteří se na podzim před odletem do zimovišť shromažďují do hejn čítajících i 250 jedinců. Tato hejna usedají na travnaté plochy, kde pak ptáci hledají v zemi žížaly, larvy brouků a další bezobratlé živočichy. Špačci z okraje hejna méně spí a tráví kratší dobu sháněním potravy, protože musí být neustále ve střehu před atakem přirozených nepřátel.

V laboratořích na řadě míst světa vznikají letouny nové generace, které budou schopné vozit pasažéry a náklad hypersonickými rychlostmi, tedy rychlostmi minimálně Mach 5. Extrémní rychlost bude velmi zatěžovat konstrukci letounu, proto je nutné zároveň vyvíjet nové materiály, které takovou zátěž zvládnou.

Američtí vědci a inženýři Floridské státní univerzity vsadili na pokročilé nanomateriály, které jsou tvořené plátky z uhlíkových nanotrubiček, tedy nepatrných trubiček, které tvoří jediná stočená vrstva atomů uhlíku. Z tohoto materiálu je možné vytvořit velmi lehký a zároveň velice odolný tepelný štít, který ochrání letoun při hypersonickém letu.

TIP: Plátky grafenu na pilířích nanotrubiček: Uhlíkové nanomateriály ve 3D

Nový materiál, kterému jeho tvůrci přezdívají „buckypaper“ je po stlačení do vrstev tepelného štítu asi 10× lehčí než ocel stejné velikosti, ale zároveň je až 500× pevnější. První testy ukázaly, že tenké vrstvy tohoto materiálu si uchovávají svoji pevnost a ohebnost, zatímco výborně chrání před žárem, až do teploty 1 900 °C.

Často se mluví o šestém smyslu, který lidé rádi spojují s nadpřirozenem. Mluví se o něm často v souvislosti s lidmi, kteří vidí auru či duchy, je po něm pojmenovaný i slavný film s Brucem Willisem v hlavní roli. Šestý smysl však není vůbec nic záhadného a magického. A není sám. Popsaných smyslů je dnes už devět a podle některých studií jedenáct, či dokonce dvacet jedna. Ve skutečnosti se na přesném čísle a počtu lidských smyslů zatím neshodne ani vědecká komunita.

Tajemství smyslů

Smysly jsou fyziologickou schopností organismů vnímat své okolí. S jejich pomocí se živočichové orientují nejen v prostoru, ale dělají si jejich prostřednictvím obrázek o světě. Zároveň se smysly doplňují a prolínají. Například chuť neovlivňují, jak by se mohlo na první pohled zdát, pouze chuťové buňky, ale má na ni vliv samozřejmě i čich a ostatní „aristotelovské“ smysly. Ovlivňuje ji i způsob podávání jídla, jeho struktura a způsob konzumace.

Každý živočich má jiné smyslové vnímání a stejně tak se každému tvorovi smysly odlišně vyvíjejí. Netopýři se v prostoru orientují pomocí echolokace – tedy podle odrazu zvuků od okolí a jejich sluch tedy funguje trochu jako sonar. Pes zase vnímá svět především podle pachů. Někteří mořští živočichové smyslově vnímají a orientují se na základě elektrického pole. Zástupci savců a dalších zvířat mají také smysl, jímž vnímají magnetické pole země, podle kterého instinktivně poznají sever. Dlouhou dobu se předpokládalo, že lidem tento „šestý“ smysl chybí. Poslední vědecké experimenty a studie však naznačují opak.

Směr sever

Vnímání magnetického pole země je u mnoha živočichů samozřejmostí. Tento smysl u nich funguje prostřednictvím určitého malého množství magnetitu uloženého v jejich těle. Holub jej má například ve svazku nervů nacházejících se v zobáku. Tento vnitřní „kompas“ mají i včely a další živočichové. Podle studie, kterou vydali ve vědeckém časopise PNAS odborníci z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd, České zemědělské univerzity a Správy Národního parku Šumava společně s německou Universität Duisburg-Essen, vnímají magnetické pole také velcí savci, například krávy, srny či jeleni. 

U lidí se však existence tohoto smyslu až donedávna zavrhovala. Magnetit v těle člověk jistě nemá a vnímání magnetického pole Země se u něj ještě donedávna nepovažovalo za možné, natož aby bylo řazeno k základním lidským smyslům. Vědci z americké univerzity Caltech však nedávno zjistili, že i někteří lidé mají schopnost cítit zemské magnetické pole, jen o tom často ani sami nevědí.

Magnetický experiment

Joseph Kirschvink s neurovědcem Shinem Shimojoem se pustili do experimentu, zda člověk dovede vnímat magnetické pole země. Na rozdíl od předchozích testů svou studii pojali ve velkém stylu. Zvolili pro ni 34 dobrovolníků, kteří seděli v naprosté tmě a tichu v šestistěnné Faradayově kleci (uvnitř které nepůsobí žádné elektrické pole) postavené z hliníku. Uvnitř této klece se nacházely ještě čtvercové cívky, které výzkumníkům umožnily kontrolovat proudění elektřiny, a vytvořit tak magnetické pole. Účastníci seděli na dřevěné židli s 64 elektrodami, které kontrolovaly aktivitu jejich mozkových vln.

Experiment trval pokaždé sedm minut a probíhal v několika vlnách. Žádný z účastníků nedokázal po skončení pokusu říct, že by během této doby vnímal jakoukoliv změnu či pocit. Jejich mozkové vlny však tvrdily něco jiného. Celých 30 % účastníků na změnu magnetického pole nevědomky reagovalo a u čtyř z nich se tato reakce projevila velmi silně. Je to poměrně solidní výsledek, který vzbuzuje nadšení, stejně jako skepsi. A stále zůstává ohledně tohoto smyslu mnoho otázek. Jak to, že byli schopni změnu magnetického pole vnímat jen někteří? Ovlivňuje tento smysl lidské chování? A může se jej člověk naučit ovládat?

Smyslová výbava

Vědecká komunita vede rozsáhlé diskuse, co všechno se dá ještě za samostatný smysl považovat a co už nikoliv. Nehledě na to, že se v lidech může ukrývat ještě poměrně velká řada utajených smyslů, o nichž zatím nevědí a jejichž potenciál nyní nedovedou nijak využít. Mezi další méně známé smysly patří například vnímání gravitace (které si ani neuvědomujeme) či smysl pro pocit hladu, žízně, vyměšování a podobně. Smysly navíc mohou způsobit i negativní projevy, které člověku dokážou pořádně zkomplikovat život. 

Řada z nás zažila nevolnost z pohybu, kdy je nám zle například v autě či v hromadné dopravě. Pocit nevolnosti je o to silnější, když si při cestě chceme číst knihu nebo koukat do mobilního telefonu. Za touto „poruchou“ stojí také jeden ze smyslů – v tomto případě smysl pro rychlost, při jehož použití zapojujeme kromě zraku i vnitřní ucho, které ovládá rovnováhu.

Zrychlení vnímá člověk prostřednictvím tří polokruhovitých kanálků ve vnitřním uchu, konkrétně vláskovými buňkami zapuštěnými v rosolu s uhličitanem vápenatým, které se v těchto kanálcích nacházejí. Kromě „nemoci z pohybu“, kterou zažívá velká část populace při čtení za pohybu, může tento smysl také za mořskou nemoc.

Slyšet barvy

Jednou ze zajímavostí lidských smyslů je takzvaná synestezie, tedy stav sdruženého vnímání, při němž rozeznáváme určitý vjem více smysly či jiným smyslem, než kterému se přičítá. To znamená, že člověk například slyší barvy nebo vidí hudbu. Tento stav se často objevuje po požití LSD či jiných halucinogenů, někteří jej však prožívají i bez požití návykových látek a je pro ně stejně přirozený jako ostatní „běžné“ smysly.

TIP: Oko, nebo ucho? Kterým ze svých smyslů vnímáme rychleji

Pomocí smyslů vnímají svět kolem sebe nejen zvířata a lidé. Tato schopnost nechybí ani rostlinám, které dokážou vycítit světlo. Typickým příkladem jsou slunečnice, natáčející svou „hlavu“ za sluncem, tento smysl však mají všechny rostliny. Dále umějí rozpoznat gravitační pole a smyslově vnímají i čas, kterým se řídí jejich cirkadiánní biorytmus.