Souostroví celkem 145 ostrovů, ostrůvků a skalisek patřících Velké Británii, nese název Scilly. Pouze pět z nich (St Mary's, St Martin's, Tresco, Bryher a St Agnes) je obydlených a díky mírnému klimatu a spoustě zde pěstovaných řezaných květin bývají často přezdívány Šťastné ostrovy, nebo Ostrovy květů.

Teplo, nebo zima?

Mnoha turistům, zvláště těm, kteří Šťastné ostrovy navštíví během léta, může zdejší život připadat idylický a romantický. Na souši je mírné podnebí, které podporuje v blízkosti protékající teplý Golfský proud. Malebné kamenné domky jsou obklopené různobarevnými plochami políček s květy, ze strání a kamenných zídek vyrážejí kvetoucí sukulenty, jejichž semena sem ze subtropů přinesl vítr nebo moře. Dokonce uvidíte i odolnější druhy palem, které podporují obraz krajiny věčného tepla.

Pozornější pozorovatel si ale všimne také pokroucených kmenů stromů, které zkřivily neustávající zimní vichry z otevřeného oceánu. Námořníci by mohli vyprávět nejen o nich, ale také o záludných mořských proudech, vlnobití a hustých zimních mlhách. V okolí ostrovů jsou tak často ukryty zcela nepředvídatelné plavební překážky. Proto se tomuto místu přezdívá také „evropský mys Horn“. Této odvrácené, drsnější stránce ostrovů odpovídá také zdejší fauna, kterou bychom čekali až o pár tisíc kilometrů výš na sever – kolonie tuleňů kuželozubých (Halichoerus grypus), kteří se vyhřívají se na skaliscích obnažených odlivem nebo papuchalkové ploskozobí (Fratercula arctica) s nezaměnitelnými pestrými zobáky. Podmořská skaliska jsou pokrytá koberci kolonií různobarevných mořských sasanek, která budí spíše asociace norského pobřeží.

Každý den jinak

Prostor, který Scilly zabírají, tvoří asi 15 kilometrů široké, přímou čarou neprůjezdné pásmo ostrovů, skalisek a mělčin. Většina skalisek na vnějším okraji souostroví je navíc viditelná jen v čase odlivu. Kvůli enormně nízké siluetě (nejvyšší bod na ostrově St Mary's má jen 57 m n.m.) a již zmíněným plavebním podmínkám jsou ostrovy proplouvajícím lodím obávanou bariérou. O obtížnosti navigace a nevypočitatelnosti plavebních podmínek ve zdejších vodách svědčí mnoho vraků potopených lodí, za kterými jsme sem vlastně přijeli.

Proměnlivé podmínky dávají dodnes zabrat i těm nejzkušenějším. Ani náš ostřílený potápěčský průvodce Tim Allsop, v jehož domku na ostrově Saint Martin's jsme nalezli dočasné útočiště i potápěčskou základnu, nám není schopen dopředu říci, kde se vlastně budeme příští den potápět. Jeden den stojí naše desetimetrová potápěčská loď Morvoren u horní hrany mola a pod kýlem má šest metrů vody; příštího rána snášíme při odlivu veškerou těžkou výstroj po kluzkých schodech porostlých chaluhami a plavidlo téměř sedí kýlem na dně. Když je moře na návětrné straně ostrovů příliš neklidné, plujeme na stranu opačnou. I tady se ale může stát, že nás vysoké a krátké vlny mořských proudů, které se okolo ostrovů střídavě valí a srážejí jako v gigantické pračce, pod vodu nepustí. A tak je ve většině případů zvolené místo ponoru určitým kompromisem a nejlepší volbou z možných alternativ. Tim situaci každý den aktuálně vyhodnocuje při ranním joggingu okolo tříkilometrového ostrova. Hlavním kritériem je pak úroveň vlnobití a také síla a směr větru – tedy charakteristiky, které vám žádná povětrnostní prognóza do detailu nedodá.

Hon za vzdušnými balonky

Za hranicí souostroví řádí vrtošivé vichry a prohánějí se bílé čepice vln a my, v rámci „vynuceně relaxačního“ ponoru, sedíme v klidu a téměř bez pohybu na dně jedné z mělkých lagun mezi ostrovy. V asi šest metrů hlubokém dolíku si proud pohrává s hustým porostem kelpů (mořských řas), do nějž jsme zapadli. Obklopeni modrozelenou atlantickou vodou s jemným mléčným zákalem čekáme na návštěvu. Panující okolní klid ruší jen bubliny námi vydechovaného vzduchu.

TIP: Elegantní zabiják polárních moří: Výkonný lovec tuleň leopardí

Dech se mi po námaze v protiproudu úzkého průlivu do laguny pomalu klidní, minuty běží a nic se neděje. Vtom přes tlustou vrstvu neoprenové kukly ucítím na temeni hlavy lehké doteky. Chvilku na to se o mne cosi znovu otře a pak je zase klid. Kvůli zúženému úhlu vidění z masky nevidím do boku a hlavou se bojím pohnout, abych zvědavce neodradil. Zůstávám proto v klidu a čekám dál. Pak se přede mnou na hranici viditelnosti mihne proudnicový stín a za ním další. Podvědomě zatajím dech, abych plaché návštěvníky nevylekal. Seznamovací ceremoniál je asi u konce a do mého zorného pole vplouvají dvě odrostlá, ale stále ještě kouzelná a hravá tulení mláďata. S grácií těmto tvorům vlastní zvědavě a rychle krouží kolem v sevřených kruzích a honí se navzájem. Jejich srst se stříbřitě leskne zachycenými bublinkami vzduchu a zvědavá černá očka se nemohou odtrhnout od třpytivých vzdušných balonků, které stoupají od mého dýchacího přístroje. Bubliny je přímo fascinují. Najednou se s milým výrazem bezelstných očí přiblíží „nadoraz“ a ve snaze bubliny ochutnat otevírají růžové tlamy. Čelisti vyzbrojené docela dlouhými bílými tesáky zaujatě a také hlučně cvakají do prázdna.

Degustace jednoho potápěče

Lapání unikajících vzduchových bublin tuleně relativně brzo omrzí a jejich zájem se přesouvá na něco uchopitelnějšího – jinak řečeno přímo na mě, a to bohužel včetně ochutnávání. Ostré zuby zkoumají neoprenové záhyby mého „sucháče“ a já pokradmu přitahuju fotoaparát ve vodotěsném pouzdru blíž k tělu, abych si chránil ruce. Kousání tuleních štěňátek je však zdvořilé až delikátní. Brzy zjišťují, že vrstva pěněné gumy není k snědku. Proto se s gustem vrhají na bublinu zdaleka největší, kterou představuje sférický skleněný zorník (domeport) mého fotoaparátu, jenž se pod vodou rovněž báječně leskne. Oddechnu si, když poznám, že se proděravění obleku s následujícím zalitím spodního teplého prádla studenou vodou Atlantiku zřejmě obávat nemusím.

TIP: Záhadný tuleň Bajkalu: Dravec nejhlubšího jezera

Najednou však oba malí tuleni střelhbitě mizí pod skalním převisem, odkud jen bázlivě vykukují. Na scéně se objeví dospělý tulení „dacan“ – černošedý a otylý tulení samec, který pravděpodobně váží přes dvě stě kilogramů a je asi 2,5 metru dlouhý. Očka zarostlá tukem už nejsou tak přívětivá a tesáky dosahují délky zubů dospělého vlčáka. I on pak pokračuje v „degustaci“ a začíná znovu od temene, což docela bolí. Hlavním objektem jeho zájmu se však posléze opět stává zmíněný zorník, po kterém jeho zuby se skřípěním kloužou. Cvaknutí závěrky a záblesk světla při „stomatologickém“ záběru ústní dutiny jej však poleká. Zvuk motoru blížícího se člunu vzápětí způsobí, že jsou všichni tři tuleni rázem pryč. Je mi docela líto, že se objektiv na tak těsnou vzdálenost nedá zaostřit a zmíněný záběr vnitřku tlamy tomu bohužel odpovídá. Jeho dokumentační hodnota je však alespoň pro mne značná.

Řetězce chrlí nové a nové věci a lidé mají pocit, že je potřebují mít. Trend udržitelné módy tak stále hlasitěji rezonuje i u nás. A české návrhářské naděje jsou na tom ve srovnání se světovými návrháři opravdu dobře.

Často před přeplněnou skříní nevíme, co na sebe. Řešením bývá nákup nového oblečení, vždyť stojí pár stovek. Ale výrobek, za kterým se ukrývají tisíce litrů vody, lidská práce a dovoz přes půl planety, by neměl být tak levný. Módní průmysl představuje zrychlující se kolotoč a závažnost situace si uvědomuje stále víc lidí. Jeden z nejhorších znečišťovatelů životního prostředí ročně vyprodukuje přes 150 miliard kusů oděvů, přičemž další vyřazené miliardy končí ve spalovnách a na skládkách.

Až na newyorská mola

Jiří Kalfař to se svou udržitelnou značkou dotáhl až na newyorský Fashion Week. „Nic z toho, co máme, nikdy nevyhodíme. Fungujeme se starými kolekcemi, a i když tu třeba něco visí dva tři roky, tak to vezmeme, rozstříháme a dáme tomu nový život. Takže nevzniká zbytečný odpad,“ popisuje mladý návrhář.

Udržitelnost je životní styl a neplatí to jen v módě. Kdo chce práci spojit s ekologickým žitím, měl by začít u sebe. „Nejdřív jsem přestal jíst maso, produkty s palmovým olejem, přesedlal jsem na elektroauto. Takže jsem začal u sebe a pak jsem zjišťoval, jak je ta móda sama o sobě škodlivá. Přišlo mi paradoxní, že jsem se naučil žít udržitelně, ale moje značka ekologická nebyla,“ pokračuje Kalfař.

Přírodní kůže z ananasů

Pavla Linková založila udržitelnou značku LIPA Design a vyrábí kabelky, jež v přírodě nezanechají téměř žádnou ekologickou stopu. Pomáhá jí například tropický ananas. „Vyrábíme z břízové překližky, což je odpad, který by se vyhodil. Dál používáme vlákno z ananasových listů, o němž si myslíme, že brzy nahradí kůži,“ popisuje designérka. 

TIP: Belgické Antverpy: Nová Mekka módy

Piñatex neboli přírodní kůže vzniká na Filipínách z ananasových listů, jež zůstávají na plantážích jako odpad. Produkce vlákna přitom nevyžaduje další vodu, hnojivo ani pesticidy. „S materiálem se pracuje stejně jako s každou tvrdší látkou, ale není to totéž jako kůže, takže se nemusí zahlazovat nebo zahraňovat hrany,“ dodává Linková. Originální kabelku si můžete nechat vytvořit i na míru.

Duše udržitelnosti

Rodinná firma SegraSegra zas využívá duše z jízdních kol. Jejich móda přitom není určena jen cyklistům, nýbrž všem, kdo potřebují originální funkční oblečení a doplňky. „Našli jsme si duše, které nahrazují kůži, takže se s nimi pracuje dost podobně, a navíc jsou recyklované,“ líčí návrhářka Eliška Mertová. Kromě toho jde o velmi příjemný materiál, na první pohled vypadá jako kůže, a tak lidé netradiční nápad s radostí i překvapením vítají. 

Snad žádný panovník naší historie nemá tak špatné renomé jako právě Zikmund Lucemburský. Zatímco Karel IV. je nejpopulárnější osobu českých dějin, jeho syn Zikmund obsazuje až poslední příčky. A přitom se svému otci nejvíce podobal. Jako synovi velkého císaře mu bylo třeba najít urozenou nevěstu.

Ženichem už od peřinky 

Zikmund Lucemburský (1368-1437), stejně jako jeho starší nevlastní bratr Václav, přišel na svět v Norimberku, oblíbeném městě Karla IV. Jeho matkou byla vnučka polského krále ambiciózní a sebevědomá Alžběta Pomořanská. Svatbou s ní se císař Karel IV. nejen elegantně zbavil opozice, ale získal ženu kypící zdravím, ideální matku pro další potomstvo.

Jako dokázal Karel vyjednat výhodné sňatky sám sobě, podobně sledoval dynastické zájmy svých čerstvě narozených dětí. Nejinak to bylo v případě Zikmunda. Sotva narozenému chlapečkovi okamžitě sehnal nevěstu – Kateřinu z Hohenzollernu. Že k zásnubám či sňatku vůbec nedošlo? Nic neobvyklého. Brzy se Karlovi ostatně naskytla pro Zikmunda zajímavější partie. O tři roky mladší Marie Uherská, dcera Ludvíka I. z Anjou, slibovala možné získání uherského, případně polského trůnu. Toho se však Karel už nedožil. Když v roce 1378 umíral, bylo Zikmundovi deset let. Těsně před smrtí mu ale zajistil titul markraběte braniborského, což obnášelo i kurfiřtský hlas, tolik důležitý při volbě římského krále.

Okázalé zásnuby s Marií proběhly za účasti Zikmundovy matky Alžběty Pomořanské o rok později. Zikmund už v Uhrách zůstal, naučil se maďarsky a brzy jej „skorotchán“ Ludvík posílá „na zkušenou“ do Polska, které zdědil po smrti svého strýce Kazimíra III. a které je součástí uhersko-polské personální unie.

Ludvík neměl mužské potomky a z jeho dcer se dospělosti dožily pouze dvě. Mladší Hedvika se měla podle jeho plánů stát uherskou královnou a Marie se Zikmundem získat polský trůn. Jenže Ludvík v roce 1382 zemřel a všechno bylo rázem jinak. Ambiciózní polská šlechta odmítla Zikmunda i personální unii a dala přednost mladší Ludvíkově dceři Hedvice, která se provdala za litevského knížete Vladislava Jagella, přijala jméno Jadwiga a založila s ním novou polskou dynastii Jagellonců.

Konečně se dočkal. Nebo ne? 

A Zikmund? O polském trůnu si definitivně mohl nechat jen zdát, navíc to ale vypadalo, že ztratil navíc také snoubenku Marii a s ní vládu v Uhrách, protože tu sice nechala její matka Alžběta korunovat uherskou královnou, ale protože byla ještě nezletilá, vládla za ni sama. Navíc jí našla nového ženicha, syna své sestry Ludvíka Orleánského. Žádného Zikmunda, jak se zdálo, nepotřebovala.

Jenomže syn Karla IV. si takové porušení předchozích smluv nemohl nechat líbit. Díky diplomacii, úplatkům, a především silnému vojsku, které mu pomohla sesbírat jeho matka Alžběta Pomořanská, a spolu se svými moravskými bratranci Joštem a Prokopem nakonec dosáhl obojího – uherské koruny i manželky Marie. Tak se stalo, že se v roce 1387 devatenáctiletý Zikmund konečně dočkal své korunovace ve Stoličném Bělehradě, tedy v Székesfehérváru. A zůstal jím plné půlstoletí. Ne, že by to bylo snadné - v té době totiž vyvstalo na jižní hranici nové nebezpečí - Osmanská říše. Její útoky musel Zikmund odrážet po celou dobu své vlády. Nejednou byl přitom poražen, ale přece jen načas Turky před Evropou alespoň zastavil.

TIP: Zikmund Lucemburský a Barbora Celská: Císařský pár spojovala velká náruživost

Ani osobní život nebyla zrovna žádná idylka. Ostatně v Budíně se zas tak často nevyskytoval, a proto Marie Uherská otěhotněla teprve na konci roku 1394. A již v květnu 1395 ji potkala nečekaná tragédie. Navzdory pokročilému těhotenství si neodpustila svou oblíbenou zábavu – lov. Nešťastně spadla z koně a zemřela spolu s ještě nenarozeným dítětem. Zikmund sice jako panovník potomka nutně potřeboval, ale na okamžitý nový sňatek neměl pomyšlení. Podruhé se oženil až ve čtyřiceti letech a jeho chotí se v roce 1408 stala mladinká, asi patnáctiletá Barbora Celská. 

Celý svět se těšil na to, až prototyp připravované rakety společnosti SpaceX Starship Mk1 vzlétne k obloze. Měla dosáhnout výšky kolem 20 kilometrů a to ještě před koncem letošního roku. Téměř s jistotou k tomu ale již nedojde. Starship Mk1 totiž neměla štěstí. Když tento prototyp nové rakety v testovacím zařízení SpaceX v Boca Chica na jihu Texasu 19. listopadu (2019) zahájil sérii testů kryogenním tlakovým testem, došlo k nehodě.

SpaceX mluví o „anomálii“. Na videozáznamu celé události je patrné, že došlo k částečné explozi rakety, při které odlétla její vrchní část nádrže pro kapalný kyslík. Podle vyjádření vedení společnosti a Elona Muska to se vší pravděpodobností znamená pro Starship Mk1 konečnou. SpaceX se teď zaměří na další, více pokročilé prototypy. Na řadě je Starship Mk3, která by měla doletět na oběžnou dráhu.

Následky nehody

Účelem zmíněného testu bylo natlakovat systémy rakety na maximum. Při takových testech se podobné nehody občas stávají. Podle dostupných informací nebyl nikdo zraněn, ani prý nejde o zásadní komplikaci programu rakety Starship. Zatím není jasné, nakolik teď neúspěšný test zbrzdí další úsilí SpaceX, podle vyjádření zástupců firmy by ale zdržení nemělo být velké. 

TIP: Prototyp nové generace nosné rakety Starhopper uspěl v letovém testu

Vedení SpaceX před časem oznámilo, že hotová raketa Starship by měla vynést satelity na oběžnou dráhu Země již v roce 2021. A den před selháním rakety Starship Mk1 prezidentka SpaceX Gwynne Shotwell uvedla, že by rádi v roce 2022 vyslali Starship bez lidské posádky s nákladem pro povrch Měsíce. Uvidíme, zda se jim to podaří. 

Planeta se neustále otepluje. Klimatičtí vědci sdružení v rámci Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC) varují, že jsme na prahu zásadních klimatických změn. Podle nejhorších scénářů se v roce 2030 může planeta ohřát až o 1,5 stupně. Jde přitom o globální průměrnou teplotu, takže takové oteplení by bylo skutečně citelné. Podle vědců by takové teploty vedly například k úplnému roztátí Grónského ledovce, který je dnes 2. největší na světě a pokrývá asi 1,7 milionu kilometrů čtverečních.

V posledních letech jsme svědky nových a nových rekordně vysokých teplot na řadě míst planety, masového tání ledovců, problémů se záplavami i častých extrémních projevů počasí, od drsných hurikánů až po vlny horka spojené s rozsáhlými požáry. Odborníci předpovídají, že všechny tyto projevy oteplování, a spolu s nimi i další, se budou v příštích letech jen zhoršovat.

TIP: Hrozivá představa: Co kdyby všechen led na Zemi roztál za jedinou noc?

Následujících 10 let bude rozhodujících. Pokud se chceme vyhnout oteplování, které by přineslo katastrofální důsledky, musíme podle vědců do roku 2030 omezit naše současné emise uhlíku přibližně o 45 %. Bohužel navrhovaný scénář nejspíš nebude snadné dodržet, neboť i přes snahu posledních let emise uhlíku stále rostou.

Národní památník Bílé písky (White Sands National Monument) jsou fascinující velké duny bílého písku tvořené drobnými zrnky selenitu – jemně vláknité odrůdy sádrovce. Přijeli jsme sem s manželkou od jihozápadu z města Las Cruces do Alamogordo po silnici č. 70. Las Cruces je nedaleko mexických hranic a snad proto nás před Bílými písky kontrolovala policejní hlídka. Co kdybychom snad byli ilegální přistěhovalci z Mexika. Možným důvodem ostražitosti ovšem může být i fakt, že se celý národní památník nalézá uvnitř vojenského prostoru raketové střelnice White Sands Missile Range.

„Kluzká“ silnice a píseční lyžaři

Do Bílých písků jsme se dostali poměrně brzo dopoledne. I když byl začátek června, po setmění se udělalo poměrně chladno – u Tusconu, kde jsme nocovali, jsme naměřili -2 °C. Vzduch je zde ale naprosto suchý, a tak jsme nízkou teplotu ani nevnímali.

Písek kolem nás nebyl zpočátku čistě bílý, ale to se záhy změnilo. Asfalt zmizel pod čímsi, co silně připomínalo naše zimní „zmrazky“. Auto po nich poskakovalo a zcela bílé závěje pluhem odhrnutého písku vytvářely dojem dokonalé zimní krajiny. Iluze byla tak přesvědčivá, že jsem se bál silněji přibrzdit, abych snad s autem nedostal smyk. Dojmu zledovatělé silnice jsem se nemohl zbavit přesto, že z bílých „návějí sněhu“ tu a tam spoře vyčnívaly vysoké juky a jiné rostliny a v autě jsme měli zapnutou klimatizaci. Do „zimní krajiny“ nezapadali ani někteří návštěvníci, kteří v kraťasech a bosi šplhali na vysoké návěje a odtud se ve stoje nebo po zadku pokoušeli sjet dolů.

Fascinující krajiny jsme se nemohli nabažit. Občas jsme zastavili, vystoupili z auta a vylezli na některou dunu. I z vršku jsme všude kolem viděli jen samé duny bílého písku. Pouze v dáli na západě se zvedalo pohoří San Andres Mountains.

Moře, klenba, pánev

Bílé písky byly zřízeny v roce 1933 k ochraně největších sádrovcových dun na světě. Zároveň měly být chráněny i jedinečné rostliny a živočichové. White Sands National Monument se nalézá v obrovském údolí nazývaném Tularosa Valley nebo Tularosa Basin. Zaujímá plochu 712 km² a v jeho jihozápadním cípu leží jezero Lucero. Jde nejen o nejnižší místo údolí, ale také o zdroj všudypřítomného bílého písku.

Jestliže chceme vědět, jak se mohly až 18 metrů mocné duny vytvořit, musíme se vrátit o nějakých 250 milionů let zpět do geologické minulosti. Sádrovec, jako minerál rozpustný ve vodě, se z okolních kopců dostával s dešťovou vodou do mělkého moře, na jehož dně se usazoval. Asi před 70 miliony let, tedy v době vrásnění Skalistých hor, voda zmizela a celá oblast se začala zvedat. Vytvořila se mohutná klenba. Ta se zhruba před 10 miliony lety začala hroutit a její střední část se propadla. Tak vznikla bezodtoká pánev Tularosa. Zbytky klenby jsou dnes pohořími San Andres Mountains a Sacramento Mountains, jež se nacházejí na okrajích pánve.

V malém, ale dodnes

V průběhu poslední doby ledové, to je před 24 až 12 tisíci lety, bylo zdejší klima velmi vlhké a deštivé. Déšť a voda z roztátého sněhu odnášely rozpuštěný sádrovec z hor do pánve Tularosa. Spolu s ním také minerály halit (kamenná sůl), epsomit (hořká sůl) a jílové minerály. Vše se hromadilo v obrovském jezeře Otero o ploše přes dva tisíce kilometrů čtverečních. Asi před 12 000 lety, když ledová doba skončila, začalo se Otero vypařovat a měnit v periodicky zaplavované území nebo i v suché vyschlé jezero, kde nadále sedimentovaly již zmíněné minerály.

Krystaly selenitu se střídaly spolu s vrstvičkami jílů a prachu. Ke konci doby ledové začaly v oblasti foukat jihozápadní větry, které z pánve odnášely jíl a prach a odhalily pohřbené krystaly. Střídáním období mrazu a tání se nakonec velké krystaly rozlámaly na menší písečné částečky. Drobná zrníčka selenitu byla odnášena větrem a jejich neustálým pohybem k severovýchodu došlo k takovému nahromadění, že se nakonec vytvořily známé bílé duny.

K rozpouštění sádrovce a jeho odnosu zde stále dochází. Proces se nezměnil, ale neprobíhá v takové míře jako před 250 miliony let. Dešťová voda dnes vtéká do mnohem menšího jezera Lucero, které má rozlohu pouhých 26 km² a je hluboké jen 60 až 120 centimetrů. Pořád se v něm ale tvoří vláknité krystalky selenitu o délce až 90 centimetrů.

Image

Čtěte také

Pustiny Severní Ameriky: Čtyři druhy pouště

Letouny s pevným křídlem i stroje s rotující nosnou plochou (vrtulníky) mají nesporné přednosti, ale též nectnosti. Klasické letadlo se může pochlubit větší rychlostí, zato pro start i přistání potřebuje rozměrnou plochu. Helikoptéry dokážou provádět kolmé vzlety i přistání (kategorie VTOL – Vertical Take-Off  and Landing) a dlouho „viset“ nad jedním místem, jenže jejich rychlost při dopředném pohybu málokdy přesáhne 300 km/h (mezi vrtulníky klasického uspořádání stanovil roku 1986 rekord britský Lynx, a to hodnotou 401 km/h). Jako ideální se tedy jeví hybrid neboli konvertoplán, jenž by si z obou koncepcí vzal to nejlepší.

První krůčky

Technicky lze konvertoplán popsat coby letadlo kategorie VTOL těžší než vzduch, které v průběhu letu mění metodu dosažení vztlaku – v jednu chvíli se chová jako vrtulník a v jinou jako letoun. A vždy přitom využívá výhod aktuální konfigurace – kolmé starty a přistání mu umožňují operovat z nevelkých ploch či palub lodí, za letu naopak těží z výkonu motorů v tažném uspořádání. 

Není bez zajímavosti, že myšlenka konvertoplánu se zrodila ještě dříve, než se od země odlepila první helikoptéra. Už roku 1920 si totiž Američan Frank Vogelzang nechal podobný létající stroj patentovat, avšak tehdejší úroveň technologií mu neumožnila uvést ho v život. Koncem 30. let neuspěl britský konstruktér Leslie Baynes s moderně řešeným návrhem „heliplane“ a fázi studie nepřekročil ani Focke-Achgelis Fa 269 zrozený na rýsovacích prknech německých inženýrů za druhé světové války.

Varianty uspořádání

Také poválečná léta potvrdila, že konstrukce hybridního stroje není přes překotný technologický rozvoj jednoduchá – třeba proto, že aerodynamicky nejvhodnější tvar křídla pro pomalý a rychlý let se výrazně liší. Společnosti se snažily tvrdý oříšek rozlousknout různými způsoby a postupně definovaly několik základních uspořádání, jež pro konvertoplán přicházejí v úvahu.

Nejčastější varianta zvaná „Tilt Rotor“ či „Tilt Prop“ pracuje s pevným nosným křídlem zajišťujícím vztlak při vodorovném letu a překlopnými rotory pro dostatek vztlaku při startu a dosedání. Uspořádání „Tilt Wing“ jde opačnou cestou – konvertoplán disponuje otočným nosným křídlem, jež se překlápí jako jeden celek i s pevně uchycenou pohonnou jednotkou. Koncepce „Tilt Duct“ sází na překlopné zaplášťované vrtule a objevily se dokonce pokusy vytvořit konvertoplán „Tilt Jet“ s překlopnými proudovými motory na koncích křídel.

Vývoj napříč světem 

Ověření, která z metod se v praxi ukáže jako nejvýhodnější, vyžadovalo hodně času i peněz. Proto se od 50. let snažili vypořádat s konvertoplánovou výzvou především konstruktéři obou supervelmocí a jejich spojenců. Američané zpočátku sázeli na překlopné křídlo a výsledkem se roku 1957 stal experimentální Vertol VZ-2. Křehce vyhlížející stroj prokázal vynikající manévrovací schopnosti, avšak zklamal rychlostí pouhých 215 km/h. Nejurputněji se do vývoje zakousla společnost Bell Helicopter – zatímco její model XV-3 stavěl na překlopných rotorech, Bell X-22 reprezentoval konfi guraci „Tilt Duct“.

Pokračování: Mezi letadlem a vrtulníkem: Jak funguje konvertoplán? (2)

Zahanbit se nenechala ani země galského kohouta s podobně koncipovaným aparátem Nord 500 Cadet. Výkony prototypů ani tentokrát neoslnily, jejich testy nicméně přinesly cenné poznatky o chování strojů kategorie VTOL. Jako předem odsouzené k nezdaru se dnes naopak jeví snahy vyvinout konvertoplán „Tilt Jet“. Na poněkud šílených nápadech proudových konvertoplánových stíhaček pracovalo německé konsorcium Entwicklungsring Süd a o podobně řešený XF-109 se pokoušel i Bell, ale nakonec převládl pragmatismus a oba projekty během 60. let skončily v propadlišti dějin.

Koho by napadlo, že dnešní roboti se budou plazit jako slimáci? Vědci a inženýři britské Bristol University se při vývoji nových měkkých robotů inspirovali právě slizkým světem hlemýžďů a slimáků. Výsledkem jejich úsilí je malý, měkký a velmi ohebný robot, kterého si klidně můžete stočit do ruličky a dát do kapsy.

Nový robot dostal přiléhavé jméno ElectroSkin. Může se plazit a klidně zvládne lézt po zdi. Tak jako jiní podobní roboti se i tento robotický slimák spoléhá na elektrostatické síly, jimiž se přichycuje k podkladu. Když se ElectroSkin pohybuje, využívá elektrické umělé svaly, které napodobují pohyb svalů přírodních slimáků při lezení. 

TIP: Rychlý a elastický jazyk chameleonů inspiroval tvůrce měkkých robotů

Jeho tvůrci si dovedou představit celou řadu zajímavých aplikací, od průzkumu a monitorování nebezpečných míst, jako jsou zhroucené budovy a místa podobných katastrof, přes pohyblivé senzory, až po autonomního uklízeče zdí. V takovém případě by byl robot ElectroSkin vybavený soustavou senzorů a dalšími přístroji. V budoucnu by se mohli objevit pokročilí měkcí roboti, které bude snadné dopravit na místo určení a když na to přijde, budou je lidé nosit i jako součást oděvu.

Pěstěný majetek versailleského zámku byl navržen pro absolutního panovníka a přežil i Velkou francouzskou revoluci. Nyní ho ovšem ohrožuje klimatická změna. Habry shlížející na Velký kanál letos v létě odumřely a buky v zahradách Trianonu Marie Antoinetty vadnou. Znepokojivé je, že se nejedná pouze o odrůdy, které se v místě vysazovaly před staletími za Ludvíka XIV. – usychají i nově sázené stromy, jež měly globálnímu oteplování odolat.

„Láme mi to srdce,“ popisuje Alain Baraton, versailleský hlavní zahradník, s pohledem na uvadlé habry a padající listy kdysi půvabných kaštanů. „Musím zapomenout na historii a být pragmatický.“

Obvykle mírné počasí je v severní části Evropy čím dál teplejší a sušší, což zahradníky nutí přizpůsobit výsadbu 800hektarového parku měnícímu se podnebí. Majestátní jilmy, kaštany a břízy, jež si kdysi oblíbila i francouzská královská rodina, postupně nahrazují druhy, které budou lépe odolávat vyšším teplotám, novým parazitům a nestálým srážkám. Nutnost jednat zdůrazňuje také francouzské Národní výzkumné centrum: Zveřejnilo klimatický model dokazující, že planeta se ohřívá víc, než se původně očekávalo.

Smrt na obzoru

Stromy patří k hlavním přírodním „skladištím“ uhlíku. Evropská agentura pro životní prostředí odhaduje, že lesy dokážou absorbovat až 13 % emisí oxidu uhličitého, který vyprodukuje EU. Jenže častější sucha a stále silnější bouře porosty ohrožují. „Stromy mívaly stovky let na to, aby se přizpůsobily prostředí. Tento čas, který by jim umožnil adaptaci na nové klimatické změny, však už nyní nemají,“ vysvětluje Xavier Bartet z francouzské Národní lesnické agentury. „Když se ovšem přírodě nepřizpůsobíte, zemřete.“

Popsané následky se projevují v celé Evropě. Podle Gerta-Jana Nabuurse z nizozemské Wageningenské univerzity se předpokládá, že už uhynulo na 50 milionů smrků a další odrůdy jako modříny, duby a borovice čelí značnému poškození. Ve východním Německu začala borová klenba prudce hnědnout, protože se spodní voda momentálně nachází na nejnižší úrovni od roku 1961, kdy se začaly vést záznamy. Informaci zveřejnila německá služba DWD, jež se zaměřuje na počasí a klima. Spálené pařezy pak dokazují, že jsou požáry v přírodě čím dál častější. Asociace německých lesníků rovněž odhaduje, že loni v zemi uhynulo až 100 milionů stromů kvůli suchu a bouřkám.

Horký vítr ze Sahary

Evropa se musí s klimatickými změnami vyrovnávat obzvlášť: Místnímu počasí totiž dominuje tryskové proudění vzduchu, způsobené rozdílem teplot v různých zeměpisných šířkách. Vlhký vítr z Atlantiku obvykle přináší velké srážky, jež ekosystém udržují, jenže tající arktické ledovce způsobují v proudění výkyvy, které umožňují stále pravidelnější nápory horkého vzduchu ze Sahary. Vyšší teploty mění růstové cykly rostlin, takže například v Portugalsku kaštany v nižších polohách trpí, ačkoliv dřív na stejném místě prosperovaly.

Také bouřky poháněné vyššími teplotami představují problém. Rizika se jasně ukázala loni v říjnu, kdy na Itálii udeřila bouře o síle 200 km/h a zničila na 42 500 ha lesů. Přehradu Comelico poblíž rakouských hranic pokryly stromy, jež živel polámal na březích řeky Piavy. Po staletí se dřevo těžilo a vozilo na vorech do Benátek, kde se používalo na stavbu historických paláců. Ty časy skončily. 

Skandinávská řešení

Situace však není všude tak špatná. Například skandinávské země se s klimatickými změnami vypořádávají různě. Švédsko vysadilo víc stromů, než kolik se jich pokácelo od roku 1920, takže má v porovnání s počátkem 20. století dvojnásobek dřeva. Na druhou stranu vytanul nový problém, a sice již zmíněné lesní požáry. Ve Finsku klimatická změna růst stromů pohání, v Norsku se naopak mají na pozoru před extrémním počasím a šířením škůdců, jako jsou kůrovci. Aktivně proto řídí své zdroje dřeva například tím, že vysazují selektivně vyšlechtěné sazenice.

Vymírání lesů nám také může poskytnout obrázek, že se skleníkové plyny hromadí mnohem rychleji, než se zdálo. Zmíněné obavy vedly k rostoucímu tlaku veřejnosti, aby se konečně přijala určitá opatření. Dánská televize například odvysílala tzv. teleton, během nějž od diváků vybrala 2,4 milionu eur na vysázení víc než 900 tisíc stromů. V Rakousku pak jistý umělec vysadil na fotbalovém stadionu umělý les, aby zvýšil povědomí o vymírání zelených porostů. Nastupující předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová označila ochranu životního prostředí za „nejnaléhavější výzvu“.

Riskantní pokus 

Zatímco evropští lídři se zavázali jednat, situaci komplikuje zpomalená ekonomika a obavy z financování. V Německu hrozilo kvůli letní vlně veder pokřivení dálnic a už druhým rokem se na ustupujícím Rýnu málem zastavila doprava. Vláda kancléřky Angely Merkelové se rozhodla investovat do klimatických opatření v přepočtu 1,4 biliardy korun. Země by tak měla splnit své závazky na snížení produkce skleníkových plynů v roce 2030.  

Náprava však nebude snadná. Snahy o zvýšení odolnosti lesů ve Francii zahrnují také opětovné vysazování dubů odrůdy cer a testování semen stromů ze sušších oblastí v centrálním údolí řeky Loiry, z nichž by se v budoucnu měly vyrábět vinné sudy. Popsaná opatření zatím ovšem představují pouhé výstřely do tmy. Ve Versailles uhyne až 50 % nových stromků už v prvním roce a pohrávání si s místním ekosystémem může mít zničující dopad na domácí odrůdy. Organizace jako Irská lesnická liga se přitom snaží zavádění nových druhů zastavit. 

„Vše, co děláme, je stále riskantní experiment,“ líčí Brigitte Muschová, vedoucí výzkumu klimatických změn pro Francouzskou lesnickou agenturu. „Jsme pod velkým tlakem, protože musíme pracovat rychle, a to na věcech, které jsou důležité především pro další generace.“

Tiché změny

Versailleská zahrada, jejíž správa každoročně utratí za údržbu kolem tří milionů eur, tvoří elitu evropských lesů. Širší realitu však můžeme spatřit za rezavým plotem na konci pozemku v Arboretu de Chèvreloup. Památkový park dostává z celkového rozpočtu Versailles méně než 5 %. Důsledky nízkých srážek a rekordního tepla jsou patrné v čím dál řidších korunách a na usychajících patagonských stromech.

TIP: Co přinese změna klimatu velkým městům? Podle nové zprávy Goldman Sachs vážné problémy

Francouzská lesnická agentura se snaží smutný osud odvrátit a spojuje se s kolegy v Evropě i Turecku. Cílem je vyvinout software, který dokáže určit, jaké odrůdy se budou muset sázet v nadcházejících letech. Program pracuje s nejhorším možným scénářem a podle nejnovější prognózy počítá s nárůstem teplot až o 5,3 °C. Dočká se také překladu do angličtiny, aby ho mohli používat odborníci z celého světa.

Ve Versailles se důkladně prověřuje, jak budou pozemky časem vypadat. Správa zámku vytváří databázi veškeré tamní vegetace, hmyzu i dalších zvířat. Stromy dostanou víc prostoru k zachycení vody v půdě a udržení vlhkosti. Cílem je uchovat ducha vznešenosti Krále Slunce i pro příští století. „Návštěvníci zámku si na první pohled žádných zásadních změn nevšimnou,“ uzavírá hlavní zahradník Baraton. „Přesto k nim tiše dochází.“ 

DMT čili dimetyltryptamin je alkaloid a zároveň velmi účinný halucinogen. Představuje klíčovou složku slavné halucinogenní směsi ayahuasca, kterou připravují místní lidé v Amazonii z pralesních druhů rostlin. Užívání ayahuascy bývá spojeno se šamanským rituálem a doprovázejí ho hluboké a živé halucinace.

Britští vědci z Centra pro psychedelický výzkum v Londýně nedávno zveřejnili výsledky výzkumu, který by měl přispět k objasnění velmi výrazných halucinací a vizí, spojených s ayahuascou. Tyto stavy mohou být velice intenzivní, doprovázené barvitými obrazy i sceneriemi a nezřídka i ohromujícími zážitky, které připomínají lucidní snění, tedy snění, při němž si člověk uvědomuje, že sní a může své sny ovlivňovat.

TIP: Amazonský psychedelický koktejl pomáhá v léčbě extrémních depresí

Účinek DMT přichází velice rychle, je intenzivní a zároveň je poměrně krátký. Za půlhodinu je obvykle po všem. To značně usnadňuje jeho výzkum. Badatelé podali DMT anebo placebo dobrovolníkům, kterým pomocí elektrod měřili elektrickou aktivitu mozku před podáním DMT a po jeho podání. Následné analýzy ukázaly, že DMT svým účinkem podstatně mění aktivitu mozku. Mizí alfa vlny, které jinak převládají u bdělých lidí a objevují se théta vlny, které jsou obvykle spojené se sněním. Lidé na DMT se tím pádem dostávají do stavu lucidního snění.