Peníze jsou motorem jakékoliv války, a tedy i Svaté. Aby si řád mohl dovolit chránit jeruzalémský Boží hrob a podporovat křižácké státy v Palestině, musel si vybudovat dobrou ekonomickou základnu. Z darů, jež mu věnovali vstupující rytíři, vydržoval síť panství. Z jejich výnosů se pak shromaždovaly peníze, nakupovaly zbraně a organizovaly cesty do Svaté země. Jelikož se převoz financí pojil se značným rizikem – počínaje potopením lodi přes lupičství –, vyvinul řád systém pravidelných a střežených konvojů.

Díky nim začal záhy nabízet bezpečné posílání peněz. Poutníci si mohli uložit sumu v opevněném sídle, tzv. komendě, a obratem obdrželi směnku. Pokud ji předložili v jakékoliv jiné komendě, pokladník jim částku opět vydal. Za službu si řád sice nic neúčtoval, ale očekávalo se, že se poutník odvděčí darem. 

Protože byly templářské hrady příslovečně pevné a dobře střežené, řada bohatých měšťanů si navykla ukládat tam své cennosti a finance do úschovy. Templáři pak vybírali drobný poplatek za to, že fakticky provozovali první bankovní schránky, u nichž dávali záruku, že nebudou vykradeny či zničeny.

Bezpečná úschova

Jak templářský řád bohatl a v určitých centrech soustřeďoval kvůli množství poutníků velké sumy, začali se o jeho služby zajímat také králové a šlechtici. Zejména panovníci, obvykle trpící nedostatkem financí, pak místo splácení předávali řádu do pronájmu půdu, hrady či práva na určité výnosy.

Především v Irsku a jižní Francii, ležících mimo bezprostřední dosah panovnického dvora, získávali templáři právo vybírat daně či cla jako formu splácení trvale obnovovaných půjček. Coby výběrčí daní i pronajímatelé půdy bývali obvykle efektivnější než vladař, což vyvolávalo nenávist lokálních elit. Odpor vůči řádu se projevoval také v lidových vrstvách, jež obvykle znaly templáře jen coby místní lichváře a výběrčí daní.

Pád mocného řádu

Když roku 1291 ztratili křižáci pádem Akkonu poslední výspu ve Svaté zemi, templáři v očích mnoha lidí nejen selhali, ale jejich další existence už ani nebyla opodstatněná. Přední věřitelé, vedeni francouzským králem Filipem IV., se s nimi rozhodli vyrovnat účty a dosáhli zrušení řádu i zabavení jeho majetku.

TIP: Buřiči a rebelové: Templáři v městech pražských

Služby, které templáři poskytovali, tím však nezmizely. Ve stínu řádu, operujícího na mezinárodní úrovni, se rozvinulo podnikání místních směnárníků. Také oni, protože museli vyměňovat nepřeberné množství obíhajících platidel, disponovali okovanými truhlicemi se solidní hotovostí. Po pádu templářů už jen skoupili dlužní úpisy a převzali jejich klientelu. 

Ultrajemné částice (PM0,1) jsou částečky v ovzduší, jejichž velikost je maximálně pár desítek nanometrů. Je to vlastně nanoprach, který vzniká lidskou činností, jako je například doprava, vytápění, výroba energie nebo průmyslová výroba, nebo také při přírodních procesech, jako jsou požáry či vulkanické erupce, případně při samovolné kondenzaci z plynů v atmosféře. Účinky ultrajemných částic na zdraví doposud nejsou příliš známé.

Neviditelné nebezpečí

Teď se ukazuje, že tohle nepatrné znečištění může vyvolat velmi závažná onemocnění. Kanadští vědci a lékaři nedávno zjistili, že ultrajemné částice z ovzduší zvyšují riziko rozvoje rakoviny mozku. Už dříve se vědělo, že tyto částice mohou pronikat do mozku. Teď se ale ukazuje, že to může mít zcela fatální důsledky.

Badatelé dospěli k těmto výsledkům studiem zdravotních záznamů 1,9 milionu Kanaďanů, které byly pořízené mezi lety 1991 a 2016, společně s údaji o znečištění ovzduší. Z těchto záznamů badatelé vyvodili, že zvýšení množství nanočástic prachu o 10 tisíc na kubický centimetr ovzduší, znamená jeden nový případ rakoviny mozku v rámci stotisícové populace. Rozdíl 10 tisíc jednotek PM0,1 je například tichá vs. rušná ulice.

TIP: Nejen zdraví: Znečištěné ovzduší škodí i naší inteligenci

Na první pohled nejde o velký nárůst, kanadští vědci ale věří, že jejich zjištění povzbudí vlády k efektivnějšímu řešení problému znečištěného ovzduší především ve velkých městech. Podle předchozích studií může v celosvětovém měřítku špinavý vzduch zhruba za 4,2 až 4,5 milionu předčasných úmrtí ročně.

Mars má oproti Zemi velice řídkou atmosféru, která je z naprosté většiny – přibližně z 95 % – tvořená oxidem uhličitým. V malém množství tam ale jsou i jiné plyny a ty teď vědcům zamotaly hlavu. Již nějaký čas víme o záhadném metanu, který se v atmosféře Marsu bere z bůhvíjakého zdroje. A teď se k metanu přidal kyslík.

Přístroje amerického roveru Curiosity po celý rok měří v atmosféře kráteru Gale, kde rover pracuje, relativní obsah kyslíku vzhledem k oxidu uhličitému. Nedávné vyhodnocení těchto dat ukázalo, že během léta v kráteru Gale nevysvětlitelně stoupá obsah kyslíku o zhruba 30 procent. Na podzim pak zase množství kyslíku poklesne na předešlou úroveň. Mezi jednotlivými lety se ale tento průběh v detailech liší.

Odborníci NASA jsou v rozpacích. Zatím netuší, odkud se ten kyslík bere. Vzhledem k nepravidelnému průběhu změn obsahu kyslíku prý nejspíše nejde o záležitost spojenou se sezónními změnami atmosféry. Snad by to mohl být nějaký doposud neznámý chemický zdroj, který uvolňuje a pak zase pohlcuje kyslík.

TIP: Nový objev Curiosity: Mars měl kdysi atmosféru plnou kyslíku

Metan i kyslík mohou být produkovány geologickými chemickými procesy. Anebo třeba mikroorganismy. Podle odborníků v tuto chvíli neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že je na Marsu život, takže by metan s kyslíkem měly být spíše chemického původu. Jistotu ale zatím nikdo nemá.

Nepřehlédnutelným a mnohdy velmi závažným tématem při pobytu vojáků na cizím území byl jejich vztah k místním ženám. Ten mohl mít mnoho podob, od hromadného znásilňování ze strany bezohledných dobyvatelů až po upřímná a láskyplná obětí a polibky pro osvoboditele.

Situace na jednotlivých bojištích se diametrálně lišila, a tak zatímco třeba japonští velitelé na obsazených územích klidně přihlíželi, jak se jejich vojáci dopouštějí brutálního násilí, americkým vojákům za podobné činy hrozil polní soud a přísné tresty.

Pozor na něžné pohlaví

Na východní frontě se ve většině případů bez postihu dopouštěli násilí na ženách vojáci obou bojujících stran. Na druhé straně jako již mnohokrát v historii velká koncentrace mladých mužů daleko od domova přiměla některé ženy vydělávat si na život prostitucí. Policie i vojenská správa se snažily toto nutné zlo udržet v určitých mezích, protože se oprávněně obávaly šíření pohlavních nemocí. Vojáci frontových jednotek se s těmito ženami setkali jen málokdy, ovšem mezi druhosledovými a týlovými jednotkami a hlavně mezi námořníky šlo o velice závažný problém, způsobující významné nebojové ztráty.

Vojenští lékaři a zdravotníci proto pořádali osvětové přednášky, rozdávali informační brožury a vojákům před odjezdem na dovolenou vydávali prezervativy. Ve městech visely informační plakáty a lékaři se snažili kontrolovat zavedené nevěstince. I vojenští kaplani hovořili se svými muži na dané téma a snažili se je varovat před styky s lehkými dívkami. K řešení tohoto problému měly pomoci nemalé prostředky vynaložené na prevenci a osvětu, ale nepodařilo se jej zcela vymýtit, ostatně jako nikdy v historii. Pokud byla u vojáka zjištěna venerická choroba, mohlo to mít pro něj nepříjemné následky včetně potrestání a odepření různých výhod. 

Ostražitost především

Skutečnost, že pobyt na území nepřátelského státu nepředstavuje pro vojáky dovolenou ani po odeznění bojů, si dobře uvědomovalo americké velení, které proto nechalo připravit mimo jiné i výukový film s názvem Tvůj úkol v Německu. Snímek na začátku ukazuje divákům, že německé ozbrojené síly jsou poraženy, svastiky zmizely stejně jako Goebbelsova propaganda a Hitler je mrtvý. Američtí vojáci tak mohou vidět především lítost vzbuzující trosky, ale i krásné venkovské scenerie – tím by se však neměli nechat oklamat – stále se totiž nacházejí v nepřátelské zemi, burcuje komentátor a pokračuje: „Buď na pozoru a každého podezřívej, stojí totiž před tebou něco víc než obyčejná turistická procházka – je to německá historie a ta není dobrá.“

Film pak připomíná kancléře Bismarcka, císaře Viléma II. i Adolfa Hitlera a války, které vedli, a varuje, že se vše může opakovat. Tomu mohou podle filmu zabránit okupační síly, nebude to ale jednoduchý úkol. Komentátor dodává: „Nacistická strana je sice pryč, nacistické myšlení a výcvik zůstávají. V zemi se bez uniforem pohybují příslušníci SS i SA. Ty je nevidíš, ale oni tebe ano. Sledují tě a nenávidí.“

Zvláště pak varuje před německou mládeží, která má údajně otrávenou mysl nacistickým režimem – jiný totiž nepoznala. V závěru film dává americkým vojákům základní pokyny: musí dodržovat místní zákony, respektovat zvyky a náboženství, dbát na majetková práva obyvatel. Zároveň se nesmějí nikomu vysmívat, s nikým se hádat a vystupovat vůči nikomu přátelsky.

Přátelská invaze

Americké velení se snažilo předem připravit vojáky i na převelení do zámořských spřátelených zemí, především Velké Británie a Austrálie. Oba státy s anglosaskou tradicí představovaly pro mnoho mladých Američanů první cizí zemi, kterou v životě navštívili, a řadu místních zvyklostí tak nedokázali pochopit.

TIP: Nezlomný národ: Okupace Belgie během první světové války

Naproti tomu civilisté v některých venkovských oblastech se ocitli rázem v menšině mezi obyvateli vojenských táborů připravujících se k invazi a nemajících kromě stálých cvičení nic jiného na práci. Místním lidem se nelíbilo, že jejich hospody jsou zavalené cizinci flirtujícími s jejich děvčaty a policie musela často řešit prohřešky obou stran. Proto každý voják prošel školením vysvětlujícím zvyklosti těchto zemí, počínaje jízdou vlevo na silnici a cenami různého zboží na trhu konče.

Epilepsie, chronické bolesti a řada podobných obtíží se dnes může léčit pomocí elektrod, které stimulují příslušné nervy. Problém je v tom, že tyto elektrody bývají tvrdé, drahé a jejich vložení i vyjmutí obvykle vyžaduje chirurgický zákrok. Američtí biomedicínští inženýři teď elektrody pro stimulaci nervů pozoruhodným způsobem vylepšili.

Vyvinuli injektrody, čili injekčně vstříknutelné elektrody, které mohou při stimulaci nervů nahradit doposud používané elektrody. Klíčovou součástí injektrod je tekutý silikon, který je podobný chirurgickému lepidlu. Tento silikon v injektrodě obsahuje nanočástice kovu, díky nimž je elektricky vodivý.

TIP: Chcete si vylepšit paměť? Zkuste mozkový implantát!

Injektroda funguje tak, že se nejprve vstříkne injekcí k cílovému nervu. Tam vytvoří ohebnou hmotu, která není nepodobná biologické tkáni. Na rozdíl od běžných kovových elektrod je možné injektrodu podle potřeby ohýbat či kroutit, aniž by došlo k poškození okolních tkání pacienta nebo k poškození samotné injektrody.

Nádory močového měchýře jsou poměrně častým onemocněním. Odhaduje se, že ve světě přibývá ročně asi 270 000 nových případů. Nejvyšší výskyt tohoto onemocnění je pozorován ve vyspělých státech severní Ameriky a Evropy. Jen v USA postihuje každým rokem asi 72 tisíc Američanů a 16 tisíc jich na tuto formu rakoviny zemře. V České republice jde podle statistických údajů 6. nejčastější nádorové onemocnění u mužů a 13. nejčastější u žen.

Jde bohužel také o nádor, který se velmi často vrací a zároveň jde o rakovinu, jejíž léčba patří k těm nejvíce nákladným. Pro pacienty je léčba rakoviny močového měchýře náročná, protože často musí dlouhé hodiny sedět s močovým měchýřem plným léčiva.

Nepravděpodobný spojenec

Američtí vědci nedávno přišli s novým typem léčby, který by mohl pacientům s tímto onemocněním pomoci. Vypůjčili si toxin od bakterie Bacillus anthracis, která je původcem anthraxu čili sněti slezinné, a smíchali ho s růstovým faktorem. Léčba využívá toho, že močový měchýř, který funguje jako odpadní jímka, je normálně chráněný proti toxinům speciální vrstvou. Buňky nádoru měchýře ale tuto ochranu obvykle nemají.

TIP: Slibné výsledky: Jeden z virů rýmy likviduje rakovinu močového měchýře

Když se k léčbě nádoru měchýře použije toxin anthraxu, zdravým buňkám měchýře neublíží. Buňky nádoru ale zdevastuje, a to velmi rychle. Na rozdíl od běžné délky léčebného zákroku v hodinách účinkuje toxin anthraxu na buňky nádoru močového měchýře za pár minut. Badatelé jsou nadšeni, protože léčba s anthraxem je rychlá a účinná. Podle všeho zabírá i na nádory močového měchýře, které jiným typům léčby vzdorují.

Zlákán vidinou svobodného umělce, odhodlal se Bedřich Smetana riskovat všecko. Rozhodl se, že dobude svět jako klavírní virtuos. První koncert z plánovaného turné po českých městech vyhlásil v Chebu. Posluchači se dostavili celkem čtyři. Místní děkan, jakési dvě dámy, a host, se kterým byl Smetana ubytován v hotýlku. Vybral tři zlatky. Vstal, zapravil výlohy, půjčil si na zpáteční cestu, koncerty v Mariánských a Františkových Lázních odvolal a do Karlových Varů nejel. Z domova pomoc čekat nemohl, protože otci se dařilo čím dál hůř. Musel prodat statek Růžkovy Lhotice a znovu si pronajmout pivovar, tentokrát v Obříství u Mělníka, a ten si nevydělal ani na nájem. 

Bedřichovi zbývalo jediné, učitelovat, což ho bavilo nejméně ze všeho. Napadlo ho však, že by měl tu proklínanou činnost obnovit aspoň na vyšší úrovni. Co takhle otevřít si vlastní hudební ústav? A tak začátkem roku 1848 sedl a napsal úřadům žádost o souhlas se zřízením Ústavu k vyučování na Piano-Forte. K tomu ovšem potřeboval jednu maličkost – peníze. Odhodlal se tedy k zoufalému činu, když napsal mistru Lisztovi, ale ten sám neměl finance nazbyt.

Svatba s dávnou láskou

Pak přišla do Prahy revoluce ono vypjatého roku 1848 a Smetana se jí aktivně zúčastnil na barikádách. Po porážce od Windischgrätzových vojsk ovšem musel chvatně utíkat, a to parníkem po Vltavě, protože se bál zatčení. Dorazil až do Obříství k rodičům, kde se chtěl ukrýt. Tam ho dostihl dopis, což kupodivu nebyl očekávaný zatykač, ale povolení k otevření školy. Otec pak sáhl do truhly a vytáhl své poslední peníze, takže si Smetana mohl otevřít hudební ústav na Staroměstském náměstí hned vedle Proschkovy školy, kam kdysi chodil. 

Následujícího roku, po sedmi letech obléhání a citových výkyvů, se konečně ustálil vztah Kateřiny Kolářové k Bedřichu Smetanovi. Svolila, aby se přistěhoval k nim do rodiny a do svého nového deníku si zapsala: „Dnes, 25.srpna 1849, byl den naší svatby.“ Našli domov v nárožním domě v Betlémské ulici s výhledem na Hradčany, kde si žili několik let radostně jako dvě hrdličky. Kateřina pomáhala manželovi v hudebním ústavu, ve volném čase podnikali výlety do přírody a za kulturními památkami. Na Mozartovu Kouzelnou flétnu si zajeli vlakem do Drážďan. Radost se dovršila příchodem dětí: nejprve se jim narodila Bedřiška, po ní Gabriela, nato Žofie a nakonec Kateřina. 

Jenže žádná radost není věčná. Bedřichova žena se vždycky vyznačovala přecitlivělostí, byla křehká, po porodech ještě oslábla a projevily se u ní příznaky rodové nemoci, souchotin, takže přibyly ještě účty za lékařskou péči. Žáci se jaksi vytráceli, dobová nálada po hudbě zrovna neprahla. „Život podražil, Praha je drahá!“ Smetana se za zlatkami musel trmácet stále častěji mimo Prahu.

Pohřby dcer

Co v rodině Bedřicha a Kateřiny vypadalo jako požehnání, to se zvrhlo v opak. V červnu 1854 v Týnu u Lipníka zemřela dcerka Jelčinka (tak doma přezdívali Gabriele). Od narození byla neduživá, dožila se dvou a půl roku. Marně ji matka ve dne v noci ošetřovala. Rok nato, v září 1855, přišla k zoufalství rodičů na řadu prvorozená, Smetanovi nejbližší Bedřiška. U této dcerky se už začínalo projevovat výrazné hudební nadání. Měla čtyři a půl roku. Plavovláska se nakazila spálou, pomoc doktorů selhala a Smetana putoval s další rakvičkou na Olšany. Paní Smetanová šla na pohřeb v nejvyšším stupni těhotenství. Do roka jim zemřela ještě devítiměsíční Kačenka. I ona nemocněla spálou, pro kojence to byla smrtelná nemoc. Trojí smrt během tří let. Osudové údery zničily donedávna šťastnou rodinu. 

Jakékoliv perspektivy najednou jakoby ztratily smysl. Ozvěna let, kdy si ti dva moc nerozuměli, jako by se v naléhavější formě vrátila. Smetana svou ženu nadále miloval, ale také trpěl. Uvědomoval si zároveň, že všechno, co zatím složil, zdejší veřejnost přijala buď chladně, nebo vůbec. Jako skladatel se zatím neprosadil.

Klavírní trio

Usedl se svým žalem nad notový papír a začal psát Klavírní trio. Jeho tragédie se proměnila v hudbu, osobní strast přerostla v podobenství. Hlasy zoufalství a bolesti, které v triu rozmlouvají, dospívají nakonec k útěše a míru. Poté, co dozněl koncert jeho Klavírního tria, se Smetana doslechl: „Prej jsem duchaplný podivín.“ Byl si jist, že nesložil špatnou hudbu. Praha byla umělecky zbrzděna půl století za Vídní, a Vídeň se opožďovala za Evropou. Zdvihla se v něm pochybnost: „Jaký to má smysl, utloukat se ve věčné zdejší mizérii? Neměl bych se uchýlit do ciziny, kde je volněji?“

Příležitost dostal, když se u nich doma zastavil Ferenc Liszt, s nímž se velmi spřátelil a začali si i tykat. Po hostině konané na Lisztovu počest se zastavil za Smetanou virtuos Dreyschock, jenž končil úspěšné turné po Švédsku. Nadhodil, že göteborská Filharmonická společnost potřebuje uměleckého ředitele a Smetana s tou šancí běžel za Kateřinou. Narazil na nesouhlas. Rozhodl se tedy, že odjede sám. Vypůjčil si od otce na cestu a navečer 11. října 1856 vyrazil do neznáma.

Přivítal ho symbol Göteborgu – bronzový lev. Město moc rozsáhlé nebylo, žilo v něm sotva 30 000 obyvatel, ale vynikalo bohatstvím. Smetana si našel byt s vyhlídkou na moře a uspořádal koncert. Získal si okamžitě obdiv, posluchači nadšeně žádali, aby přidával. Nabídl jim, aby sami zadávali témata, že bude improvizovat. A improvizoval brilantně. Na druhý koncert se dostavil kompletní göteborský výkvět i s dcerunkami. Smetanovi se přihlásil dvojnásobek žáků, než mohl zvládnout, Sdružení pro klasickou hudbu ho zvolilo svým ředitelem a stanovilo mu pevný plat. Konečně okusil chuť vítězství a cítil zajištěn – oproti Praze pobíral několikanásobný příjem. Město se jím začalo pyšnit.

Mladá paní Fröjda

Ne všecko ovšem bylo pouze růžové: „Lidé zde ještě po krk vězí v předpotopních názorech na umění. Mozarta sice uctívají, ale nechápou, Beethovena se obávají, nikoho novějšího neznají.“ Když se chtěli v novinách Smetanovi zavděčit, otiskli článek o jeho české vlasti, psalo se v něm i o dětských letech božského Amadea. Konkrétně o tom, jak „den unge Bohmaren Mozart,“ neboli „ten mladý Čech Mozart,“ vypravoval Marii Antoinettě, že se denně modlí k patronu své vlasti svatému Nepomuku.

TIP: Johann Sebastian Bach: Nepochopený génius a milovník matematiky

Švédské ženy Smetanu zbožňovaly a jedna z nich se mu zalíbila natolik, že o ní začal psát romantické zašifrované poznámky do svého deníku. Když jí dával soukromé hodiny, ostatní žáci a žačky si za dveřmi špitali, že je raději nebudou vyrušovat. Jmenovala se Fröjda, provdaná Benecková. Pověsti o hříšné lásce se donesly až do Prahy ke Kateřině, které však Smetana nepřestal psát zamilované dopisy plné naděje. Jistěže žárlila, a když se pak na prázdniny 1857 vrátil domů, rozhodla se, že zpět do Švédska pojede s ním i s jedinou přeživší dcerou Žofií. Bohužel podlehla své nemoci už o dva roky později. Pro Smetanu ovšem v Göteborgu začala hudební pouť za slávou, díky níž se stal vedle Antonína Dvořáka naším nejznámějším světovým skladatelem, přestože vždy zůstal českým vlastencem.

Venuše je sice blízko, zároveň je to ale úplně jiný svět, než ten náš. Průzkum Venuše bude vyžadovat nové postupy a technologie, s nimiž zatím nemáme v tomto směru zkušenosti. Tým laboratoře CRASH americké University of Buffalo vyvíjí kosmickou loď pro průzkum Venuše, která má dost netradiční tvar. Důvěrně připomíná rejnoka a mohla by studovat Venuši úplně novým způsobem.

„Rejnok“ pro Venuši je součástí programu BREEZE, čili Bio-inspired Ray for Extreme Environments and Zonal Explorations. Jde o jeden ze 12 programů, které vybrala NASA v rámci své iniciativy Innovative Advanced Concepts (NIAC), ve které hledají nové inovativní technologie pro lety do vesmíru.

Rejnok pro Venuši

Kosmická loď se bude pohybovat v horních vrstvách podivuhodné atmosféry Venuše, z části díky mávání svých křídelních části, jako to dělají na Zemi rejnoci. Tato „křídla“ umožní lodi využívat silné vichry, které v této části atmosféry vanou. Tvůrci „rejnoka“ se inspirovali v pozemské přírodě, aby tím získali co nejvíce efektivní let v atmosféře Venuše.

TIP: Život na Venuši: Najdeme organismy v atmosféře rozžhavené planety?

Pokud se „rejnok“ BREEZE dostane na Venuši, tak by měl obletět celou planetu jednou za čtyři nebo pět dní. Pohánět ho budou solární baterie. Během svého letu atmosférou Venuše bude BREEZE odebírat vzorky atmosféry a sledovat jak počasí, tak i vulkanickou aktivitu tohoto pekelného světa.

Většina lidí by nepochybně přísahala, že nikdy nezapomenou malé dítě anebo domácího mazlíčka v automobilu. Statistiky ale říkají, že se to občas některým řidičům povede. Následky mohou být velmi tragické. V zaparkovaném autě může být třeba extrémní horko anebo také velká zima.

Kanadští vědci nedávno sestrojili radarový senzor s umělou inteligencí, který by takové nebezpečné situace mohl řešit. Má tvar disku o velikosti 3 cm a může být umístěn uvnitř vozu na stropě anebo na vnitřním zrcátku. Pohání ho baterie automobilu a jinak pracuje bezdrátově.

TIP: Varování: Kyberútoky na automobilový provoz by mohly vést k masakru

Kdykoliv řidič opustí vozidlo, tak tento senzor vyšle sérii radarových signálů, které proletí všemi většími prostory uvnitř kabiny vozu. Když se vyslané signály vrátí zpět do senzoru, jeho umělá inteligence automaticky zjistí, zda v automobilu zůstalo něco živého – například dítě nebo domácí zvíře. Pokud senzor detekuje živou bytost, varuje řidiče a zabrání mu zamknout automobil. Podle výrobce je senzor spolehlivý na sto procent.

Lov s pomocí orlů skalních je uměním, které si kazašští lovci předávají po celá tisíciletí. Vycvičit majestátního dravce v lovce, na nějž je stoprocentní spoleh – to je práce na dlouhé roky. Přesto nomádi nesahají například po střelných zbraních a když se každý rok sjedou na Festival zlatého orla, nemusejí se chlubit jen pečlivě střeženým koníčkem. Tady je „orlí lov“ stále živý.

Žena v mužském světě

„Tentokrát se na festival sjelo 120 lovců a je to tedy velmi úspěšný ročník. Osmnáct účastníků jsme ocenili za jejich výjimečné výkony. Cílem festivalu je nejen zachování orlího lovu, ale také dalších tradic kazašské kultury,“ vysvětluje předseda Asociace orlích lovců Medeukhan Saipolda. 

Na podzim roku 2018 se konal už devatenáctý ročník festivalu, který se jako každý rok nesl v duchu oslavy dědictví po kazašských rodinách, jež se po pádu Sovětského svazu usadily právě v nejzápadnějším cípu Mongolska. Tentokrát ale bylo něco jinak. Slavnostní kožešinové čepice, vyšívané kabátce i nabroušené dýky – tím vším se nepyšnili jen muži, ale i ženy.

Mezi Kazachy se říká, že existuje tisíc způsobů, jak vycvičit orla a každá rodina má ten svůj. Jedno pravidlo ale dodržovali všichni – orlí lov je uměním, které bylo odpradávna vyhrazeno jen a pouze mužům. Aišolpan Nurgaivová se proto do boje s tradicí musela pustit s velkou odvahou a v ryze mužském světě se dokázala prosadit… 

Revoluce ve třinácti letech

O osudu odvážné dívenky v roce 2016 dokonce vznikl snímek Malá sokolnice (The Eagle Huntress), který Aišolpan zřejmě trochu pomohl uhladit cestu k jejímu snu. „Hrát ve filmu pro mě bylo hrozně těžké, styděla jsem se. Pak se to ale zlepšilo,“ vzpomíná Aišolpan. Dívka se vzepřela zavedeným zvykům, a když jí bylo třináct let, přesvědčila otce, aby ji začal učit sokolnictví. Právě třináct let je věk, kdy jsou chlapci dost silní, aby si podle názoru zkušených poradili s tvrdým klimatem a náročným terénem, který jako orlí lovci musejí zdolávat. Když pak Aišolpan na festivalu jako vůbec první žena porazila mužské soupeře, museli chlapi uznat, že i ženy patří do sokolnických řad.

„Ženy jsou rovnocenné soupeřky. Přesto rozlišuji mezi profesionálními lovci a těmi, kteří mají sokolnictví jako koníček. Věřím, že i díky tomu sokolnictví nevymizí,“ vyjadřuje svůj názor spoluzakladatel festivalu Dalaikhan Bushai. 

Svoboda po osmileté službě

Díky účasti Aišolpan se na festival sjelo i několik dalších dívek, které poměřily síly s mužskými soupeři. Jejich úkol v královské disciplíně je jasný – přivolat orla z nedalekého horského hřebenu, aby co nejrychleji přiletěl na nataženou paži. O vítězi rozhoduje rychlost a přesnost. „Začal mě to učit můj dědeček, který mi do péče svěřil orlí mládě,“ vysvětluje další orlí lovkyně Zamanbol Talapová, která chce jít v Aišolpiných stopách a splnit si sen jako orlí lovkyně. To Aišolpan má ještě vyšší cíle: „V budoucnosti si chci otevřít školu, kde se budou učit i další ženy.“

TIP: Slavnosti orlů: Drsné sokolnické klání uprostřed kyrgyzské stepi

Vztah mezi orlem a lovcem je až posvátný. Vždyť lovci berou orlí samičky ještě z hnízd – dokud neumějí létat. Teprve po pěti letech výcviku jsou připraveny předvést své dechberoucí umění. A protože Kazaši ctí přírodu a svobodu, po osmi letech služby vypouštějí orly zpět do divočiny. Na tom nic nemění ani orlí lovkyně. Jedinou změnou ve staleté tradici tak je skutečnost, že pod kožešinovou čapkou dnes můžete vidět nejen tváře mužů, ale i žen.