Zatímco rakev s irským veteránem Shayem Bradleym zvolna klesala na dno hrobu, ozvalo se z prostoru pod truhlou: „Proč jsem ve tmě? Pusťte mě k**va ven!“ Shayova sestra byla sice chvilku v šoku, ale pak hlas pokračoval: „Kde to dop**ele jsem? A zdá se mi to, nebo slyším kněze?“

Po této promluvě bylo všem jasné, že si z nich bývalý šprýmař vystřelil i posmrtně. Jeho hlas zněl z reproduktoru umístěného v hrobě a pronášel vzkaz, který Shay natočil se svými blízkými – a ze všech sil se ho pokoušel utajit před zbytkem rodiny. „Tímto rozloučením nám chtěl říct, ať se vykašleme na truchlení a raději oslavujeme jeho život,“ dodala Shayova manželka.

Koncem osmdesátých let minulého století bylo zřejmé, že komunistický režim v Československu je v politické a hospodářské krizi. Jakoby se této země nijak netýkaly změny k lepšímu, k nimž postupně docházelo v okolních státech po nástupu Michaila Gorbačova do čela Komunistické strany Sovětského svazu roku 1985. 

Nespokojenost mezi lidmi 

Na Hradě stále seděl v prezidentské funkci přestárlý Gustáv Husák a lidé měli pocit, že tam bude sedět snad navěky. Také věkový průměr vedoucích činitelů Komunistické strany Československa (KSČ) byl velmi vysoký a přes slibované změny v rámci takzvané „přestavby a demokratizace společnosti“ se nic významného nedělo.

Lidé museli nadále stát v dlouhých frontách na banány či pomeranče. Už dávno si zvykli, že zásobování v obchodech je mizerné a stále chybí to a zase ono, ať už se jednalo o česnek, polévkové koření nebo třeba toaletní papír. V zaměstnání pak byli nuceni vysedávat dlouhé hodiny na neplodných politických schůzích a poslouchat řeči o socialistických vymoženostech naší společnosti, kterých se občanům kapitalistických zemí zoufale nedostává. V této atmosféře je pochopitelné, že toho všichni začínali mít postupně dost. Zlomovým se stal podzim roku 1989.

Události 17. listopadu

Od začátku roku bylo možné sledovat rostoucí nespokojenost. Pro vývoj situace však měly rozhodující význam události, ke kterým došlo 17. listopadu v Praze. Nezávislé studentské sdružení naplánovalo k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty roku 1939 shromáždění na Albertově, jehož příprav se ujala i pražská odbočka Socialistického svazu mládeže, což byla politická organizace řízená komunistickou stranou. Průvod byl proto úřady tentokrát schválen, avšak už během jeho oficiální části vyvolávali mnozí účastníci protikomunistická hesla.

Po plánovaném ukončení manifestace se většina účastníků nerozešla a pokračovala do centra města. Vše vyvrcholilo v podvečerních hodinách brutálním policejním zásahem na Národní třídě a v okolních ulicích. Podle pozdějšího vyšetřování při něm bylo zraněno 568 osob. Mezi lidmi se pak začala šířit informace o tom, že student jménem Martin Šmíd při zásahu policistů zemřel. Jednalo se pravděpodobně o předem naplánovanou provokaci ze strany agentů komunistické Státní bezpečnosti (StB), která však nevyšla a zpráva naopak vyburcovala pražské obyvatelstvo k dalšímu odporu. 

Nečekaná reakce

Studenti pražských vysokých škol a divadelní herci vstoupili po zásahu Národní třídě hned do stávky a 19. listopadu bylo v pražském Činoherním klubu založeno Občanské fórum v čele s Václavem Havlem. Od následujícího dne začala stávkovat většina vysokých škol nejen v Praze, ale také v Brně a dalších městech. Důležité bylo, že vedení Socialistického svazu mládeže se distancovalo od policejního zásahu a dalo opozici prostor ve svém deníku Mladá fronta. Také redakce Svobodného slova a Lidové demokracie zaujaly podobný postoj a články uveřejněné v těchto novinách se pak značně lišily od toho, co psalo komunistické Rudé právo.

Rozhodujícím se však stal postoj Sovětského svazu, jehož představitelé prohlásili, že do vývoje v Československu nebudou zasahovat. V dalších dnech potom probíhaly demonstrace ve všech větších městech v Čechách, na Moravě i na Slovensku a ulice se zaplnily plakáty a různými protestními nápisy, které požadovaly politické změny. Mnohé z nich byly napsány s vtipem a velice přesně komentovaly situaci.

Komunistická strana na svém zasedání 24. listopadu odvolala dosavadní vedení v čele s Milošem Jakešem a nahradila ho novým, což už ale na její situaci nemohlo nic změnit. Den předtím se ještě pokusil oslovit pražské dělníky v ČKD vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán, který byl považován za jeden ze symbolů komunistické moci. Jeho pokus ale skončil trapně, když se ve svém projevu snažil získat přízeň shromážděného davu větami: „Vycházíme z jednoho, že základ je názor dělnické třídy a tedy i ústřední výbor strany věří, že se může spolehnout právě na dělníky a pracující našeho devátého obvodu, zejména z našich závodů ČKD. V žádné zemi, ani rozvojové, ani socialistické ani kapitalistické neexistuje to, aby patnáctileté děti určovaly, kdy má odejít prezident, nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo“

Tato slova byla přítomnými vypískána a přerušena skandováním „nejsme děti“. Komunističtí předáci nyní mohli jasně vidět, že je proti nim právě ta dělnická třída, jejíž podporou se předtím vždy zaklínali. Když potom 27. listopadu proběhla generální stávka, které se zúčastnily asi tři čtvrtiny pracujícího obyvatelstva, byla tím po 41 letech v Československu definitivně zlomena dosavadní politická nadvláda komunistické strany. 

Změny pokračují 

Překotný vývoj událostí pokračoval, když tehdejší parlament (Federální shromáždění) odsouhlasil 29. listopadu vyškrtnutí 4. článku z ústavy. Tento článek uváděl, že vedoucí silou ve společnosti je komunistická strana. Počátkem prosince se ale jasně ukázalo, že komunisté se vzdávají moci jen velmi neradi. Prezident Husák jmenoval novou vládu, z jejíchž jedenadvaceti členů bylo šestnáct komunistů, což vyvolalo nové demostrace a protesty. Po několika dnech proto tato vláda musela odstoupit a došlo ke jmenování nové vlády „národního porozumění“ v čele s Mariánem Čalfou, která už byla sestavena po dohodě politických stran s Občanským fórem a jeho slovenským protějškem Verejnosť proti násiliu.

TIP: Politikem proti vlastní vůli: Václav Havel v čele nového Československa

Zasedli v ní někteří opoziční předáci jako Jiří Dienstbier nebo Ján Čarnogurský. Husák zároveň oznámil své odstoupení, takže nyní vyvstala další důležitá otázka, kdo po něm převezme prezidentský úřad. Společenské změny se projevily i v tom, že začalo odstraňování zátarasů na hranicích s „kapitalistickými“ zeměmi Rakouskem a Spolkovou republikou Německo a do vlasti se také mohli po mnoha letech podívat někteří emigranti jako například legendární písničkář Karel Kryl či podnikatel Tomáš Baťa. 

Volba prezidenta 

Na prezidentskou funkci bylo původně několik kandidátů, nakonec byl vybrán Václav Havel. Zvolilo jej Federální shromáždění na zasedání ve Vladislavském sále Pražského hradu 29. prosince 1989. Havel se tak stal prvním nekomunistickým prezidentem od května 1948, kdy na svou funkci rezignoval Edvard Beneš. Je zajímavé, že jej jednomyslně volili i komunističtí poslanci, kteří mu donedávna nemohli přijít na jméno. Volba znamenala zároveň také ukončení studentských stávek a můžeme ji chápat také jako symbolické završení dramatického roku 1989.  

6. James McDivitt se zřekl role pilota

Podle šéfastronauta Donalda Slaytona byli pro první přistání na Měsíci nejlépe připraveni Frank Borman a James McDivitt. První zmíněný však nominaci odmítl a druhý svým způsobem také: McDivitt se totiž chystal na let Apolla 9, tedy první test lunárního modulu. Slayton mu údajně nabídl možnost z této posádky odejít, ale astronaut nechtěl utíkat od rozdělané práce, které věnoval několik let života. S Apollem 11 se tak na Měsíc nepodíval.

Nepřehlédněte přechozí díl článku s astronauty jako Borman, Grissom nebo Lovell

Záhy dostal druhou možnost: letět jako pilot lunárního modulu mise Apollo 14 v čele s Alanem Shepardem, jenž se po vleklých zdravotních problémech vracel do vesmíru. McDivitt ovšem odmítl, protože měl za sebou už dva lety – Gemini 4 a Apollo 9 – v roli velitele, kdežto Shepard absolvoval „jen“ patnáctiminutový suborbitální skok v kabině Mercury. McDivitt proto trval na tom, že poletí jako velitel „čtrnáctky“, ale Slayton nesouhlasil – prosazoval služebně staršího Sheparda do vyšší pozice. McDivitt si tak zřejmě svým nekompromisním postojem zavřel dveře i k dalším misím a z oddílu astronautů odešel. „Jeho“ místo v Apollu 14 pak zaujal nováček Edgar Mitchell.

7. Russell Schweickart a silná nevolnost

Veterána z Apolla 9 Russella Schweickarta si Donald Slayton vážil jako nesmírně schopného astronauta – dokonce tak schopného, že ho chtěl posadit do lunárního modulu Apolla 15. Jenže Schweickart trpěl při své první kosmické misi silnou nevolností, kvůli níž se dokonce musel změnit plán letu. Slayton se domníval, že šlo o nevolnost stejné intenzity jako u jiných astronautů, jen byl Schweickart k lékařům „zbytečně upřímný“. Každopádně právě kvůli vynucené změně mise Apollo 9 nepředstavoval astronaut přijatelného kandidáta pro lunární modul Apolla 15, a na Měsíc se tak nevydal.

8. Michael Collins s díky odmítl

„Kdybych věděl, že velení ‚sedmnáctky‘ navrhne Slayton Collinsovi, asi bych na jeho nabídku kývl,“ vzpomínal po letech Eugene Cernan na peripetie se složením posádek Apolla 16 a 17. Slayton mu nabídl post pilota lunárního modulu Apolla 16, Cernan se však domníval, že by měl své třetí misi už velet. Šéfastronaut ho upozornil, že se zřejmě připravuje o procházku po Měsíci, Cernan ale trval na svém – doufal totiž v pozici velitele Apolla 17. Tu ovšem Slayton předložil Michaelu Collinsovi, veteránovi z Apolla 11, který při legendární misi kolem Měsíce „jen“ kroužil. Jenže Collins odmítl, a šéfastronaut se pak přece jen obrátil na Cernana, který se tedy od letu Apolla 17 pyšní titulem „poslední člověk na Měsíci“.

9. Joe Engle uvolnil místo geologovi

„Nejtěžší bylo vysvětlit dětem, že táta na Měsíc nepoletí,“ vzpomínal na své vyřazení z posádky Apolla 17 pilot Joe Engle. Připravoval se sice na misi společně s Eugenem Cernanem a Ronaldem Evansem, ale na nátlak americké vědecké obce jej nakonec nahradil geolog Harrison Schmitt. Do vesmíru se pak Engle dostal dvakrát jako velitel raketoplánu. Když jsem se po letech ptal Cernana, s kým by na Měsíc letěl raději, odpověděl: „Moje volba by jednoznačně zněla ‚Joe Engle‘.“

10. Richard Gordon boj o sedmnáctku prohrál

Na misi Apollo 17 se chystali Eugene Cernan, Ronald Evans a Joe Engle, na „osmnáctku“ pak Richard Gordon, Vance Brand a Harrison Schmitt. Zrušení Apolla 18 ovšem neznamenalo vyřazení druhé trojice ze hry. Naopak – rozjel se ostrý souboj. Ve druhém týmu byl totiž geolog Schmitt, kterého k letu na Měsíc prosazovala americká vědecká obec. Nabízela se dvě řešení: Buď ho přeřadit do Apolla 17, nebo přesunout celou posádku. Sám Schmitt lobboval za přesun kompletní trojice, s níž už se delší dobu připravoval. Jeho velitel Richard Gordon se však nakonec po Měsíci neprošel.

O dávných Egypťanech víme, že s chutí mumifikovali ptáky. Archeologové objevili spousty takových mumií. Je jich tak mnoho, že podle dosavadních názorů odborníků Egypťané museli chovat příslušné druhy ptáků, především ibise, na farmách, aby bylo možné zajistit takové množství ptačích mumií. Mumie ptáků byly oblíbenou obětinou pro boha moudrosti a magie Thovta, který býval zobrazován v podobě muže s hlavou ibise.

Tým genetiků ale nedávno zjistil, že to nejspíš bylo jinak. Pro účely svého výzkumu získali vzorky DNA ze 40 mumifikovaných ibisů, kteří byli objeveni v celkem 6 různých katakombách ze starověkého Egypta. Tyto mumie jsou staré zhruba 2 500 let a pocházejí z období, kdy se v Egyptě velice běžně obětovali ibisové.

TIP: Velká egyptská mumie krokodýla obsahovala desítky mláďat

Analýzy DNA vypověděly jiný příběh. Genetická informace mumifikovaných ibisů je dost pestrá a v podstatě odpovídá genetické diverzitě, kterou dnes známe u volně žijících ptáků. Kdyby Egypťané chovali ibisy a další ptáky na farmách, pak by jejich DNA byla mnohem více uniformní, tak jak to pozorujeme u dnešních hospodářských ptáků a dalších zvířat. Egypťané podle všeho chytali pro své obětiny divoké ptáky ve volné přírodě.

Zápis v pamětní knize města Polná k roku 1853 uvádí: „Toho roku mnoho obyvatelů z naší milé vlasti české odstěhovalo se do Ameriky, kde dle pověsti ouplná svoboda a velmi laciné pole – arci pusté lesy – ku koupení jsou, z čehož se snad ani žádné daně neplatí. Zpráva ta i do našeho města přišla, mnoho hluku nadělala, takže mnoho obyvatelstva k vystěhování do Ameriky se chystalo. Již toho roku, a sice dne 3. srpna, odstěhoval se měšťan řádný a vážený Teodor Ráček s manželkou a třemi dítky, s nímž šel Maxmilián Sobotka, svobodný, řemesla perníkářského. Přes 200 měšťanů, přátel a známých vyprovázelo je u velkém loučení od Štoků.“ 

Nepoctivá agitace?

Podobné výjevy se čím dál častěji objevovaly v mnoha oblastech Čech i Moravy. Podle řady tehdejších pozorovatelů přitom nebylo vystěhovalectví do Ameriky nutně důsledkem domácích poměrů, ale, jak to popsal uznávaný národohospodář a ministr obchodu Předlitavska Josef Fořt, „vyvoláno jest způsobem umělým – schytralou a nepoctivou agitací“.

Není divu, že k tomuto názoru inklinovaly i státní úřady, jež zejména po potlačení revolučního hnutí z let 1848–1849 takřka propadaly paranoi. Když se mohl za každým druhým bukem skrývat revolucionář či panslavista, dalo se totéž čekat od vystěhovaleckého agenta... 

Cesta za lepším

Motivaci jednotlivých emigrantů přibližují osobní žádosti o vystěhování. Pro Konstantina Chovance z východomoravských Trojanovic byla důvodem k odchodu z vlasti přímo nouze na pokraji utrpení hladem: „Ačkoliv se jako tkadlec bavlny pilně snažím dnem i nocí sobě a své rodině zajistit výživu, jsem sotva s to při této práci opatřit pro svou domácnost denně sůl k solení jídla [...]. Po více než čtyři roky se na mém poli špatně urodilo, že jsem si musel půjčit peníze na vysoký úrok k umoření základní pozemkové daně a ostatních dávek a přitom mohl uživit svoji rodinu a přečkal bídu a nouzi, neboť čím větší nouze a bída, tím větší a rozšířenější je lichva.“

S vidinou nevalné perspektivy pro sebe a svoje rodiny lidé odcházeli do center průmyslu (Praha či Brno), těžebních regionů (například Ostravsko, ale i německé Porúří), nebo třeba do metropole habsburské říše, kde se to Čechy hemžilo natolik, že zde k nim získal odpor mladý Adolf Hitler. Řada z nich ale dospěla k radikálnějšímu rozhodnutí a odcházela do zahraničí, nejčastěji do Spojených států amerických, které se těšily pověsti země svobody a lepších příležitostí. 

Pomoc, nebo obchod s lidmi?

Jak to ovšem bylo s oněmi agenty přepravních společností, po kterých se státní aparát tak usilovně pídil? Je samozřejmě pravda, že existovali a že bez jejich zprostředkování by byly odchody do zámoří složitější – už vzhledem k omezené jazykové výbavě vystěhovalců. Kolem přelomu 19. a 20. století se aktivity verbovacích agentur v Evropě rozmohly ve velkém, přičemž se nechvalně proslavily zejména v Itálii. Tam byly spojeny s pracovní migrací dozorovanou takzvanými padrone, jež se někdy proměňovala až v obchod s lidmi. Skandální odhalení nekalých praktik v souvislosti s vystěhovalectvím se objevila i na Slovensku (respektive v tehdejších Horních Uhrách). K tomu ovšem měly agentury působící v českých zemích daleko, ačkoliv k šizení a podvodům pochopitelně docházelo vždy a všude.

Kdy u nás vlastně začaly působit? Německé lodní firmy inzerovaly v českých novinách od konce čtyřicátých let 19. století, skutečný rozmach ale přišel v další dekádě. Z počátku padesátých let existují doklady o působení agentur z Liverpoolu, které však rychle vytlačili konkurenti z Německa. Většina emigrantů z českých zemí vyplouvala z Brém a především z Hamburku. Do severního Německa se už jezdilo po železnici a díky rozšíření parního pohonu se výrazně zrychlovala samotná doprava přes Atlantik.

Lokální jednatelé vystěhovaleckých agentur se nejčastěji rekrutovali z řad hospodských a obchodníků, tovaryšů či studentů. Motivací pro ně byly provize za sjednané lístky. Samotná agitace měla rozličné projevy. Od pohození letáků a brožur v hostinci po přímé nabádání k vystěhování.  

Hon na agenty

Státní aparát nehleděl na vzrůstající činnost agentů s žádným nadšením, neboť emigrace v důsledku znamenala odliv obyvatel a kapitálu. Úřady proto proti agentům vystupovaly všemi prostředky, bezprostředně i skrz skrytou propagandu na stránkách nejrůznějších tiskovin (což doporučoval šéf Nejvyššího policejního úřadu Johann Franz Kempen).

Kromě toho se mělo proti tomuto jevu působit na půdě škol a z kazatelen. Na úřední objednávku vznikl třeba překlad německého spisu Máme-liž stěhowati se do Ameriky?. Záhy se protivystěhovalecké propagandy začala chápat česká vlastenecká společnost. Čtenáře tak od emigrace odrazovaly početné články, lidové povídky, kramářské písně nebo knihy založené na (mnohdy fiktivních)  listech z pera neúspěšných vystěhovalců. 

Policejní síly se nejprve snažily agenty potírat, jak jen to bylo možné. V listopadu 1852 vyšel výnos o stíhání agentů dopouštějících se „trestního svádění“ vystěhovalců, o měsíc později dokonce ministerstva vnitra zakázalo zřizování vystěhovaleckých agentur. Policejní úřad navíc nařídil konfiskaci veškerých souvisejících brožur a letáků.

Od šedesátých let se postavení vystěhovaleckých agentů stabilizovalo, ale v případě podezření z ilegálního konání proti nim úřady zasahovaly bez váhání. Agenti mnohdy vítali, pokud jejich jména zůstávala v tajnosti, a ve svých propagačních brožurách se před perzekucí jistili pečlivě formulovanými prohlášeními o tom, že vystěhovalectví v žádném případě nepodporují. Navzdory tomu emigrace až do roku 1914 stále stoupala. V roce 1920 se v americkém sčítání lidu přihlásilo k českému jazyku zhruba 620 000 osob!

Síť příbuzných a známých

Za českým vystěhovalectvím do Ameriky nestálo žádné spiknutí ziskuchtivých agentur, ale mechanismus, kterému se říká řetězová migrace. Ta spojovala příslušníky konkrétních rodin, přátele a známé, vesnice i širší geografické oblasti. Jestliže jsme výše psali o přehnaných představách o vlivu vystěhovaleckých agentů, není od věci upozornit, že cesta k nim mnohdy vedla právě přes osobní vazby – podobně, jako když si dnes známí dohodí šikovného řemeslníka. Agenti byli vždycky spíš jen prostředek. Ostatně žádná propagační brožura neměla takový vliv, jako rukou psané dopisy posílané z Ameriky do staré domoviny, kde nezřídka kolovaly ode vsi ke vsi.

TIP: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Řetězová migrace přitom nepřinášela jen počáteční impulz k odchodu. Neméně důležitá byla síť kontaktů, které nabízela po příjezdu do nové vlasti. Její úloha byla klíčová obzvlášť v prvních letech amerického pobytu, kdy imigranti vůbec neovládali angličtinu. Příbuzní a známí jim mohli poskytnout ubytování a pomáhali jim sehnat práci.

Itálii trápí přemnožená stáda divočáků. Farmáři, kterým divoká zvířata způsobují největší škody, dokonce vyrazili demonstrovat do Říma a snažili se přimět vládu, aby začala situaci řešit. Divočáci ale netrápí jen zemědělce, vážné škody způsobují i motoristům a nově i drogovým dealerům.

Italská policie se začala intenzivně zajímat o skupinou Albánců po loňské vraždě jednadvacetiletého muže. Policisté byli přesvědčeni, že vražda měla souvislost s drogovým podsvětím a v září 2018 proto začala skupinu odposlouchávat.

Odposlechy nakonec potvrdily původní podezření policistů – skupina do Toskánska skutečně pašovala kokain ze sousední Perugie, přičemž hlavním distribučním centrem se stal noční klub v Arezzu, patřící jednomu z podezřelých.

TIP: Nadopované ananasy: Španělská policie odhalila pašeráky kokainu

Jinak v podstatě všední zločin měl ale zajímavé pozadí – skupina používala pro pašování drog tajnou skrýš ukrytou v lesích nedaleko třináctitisícového Montepulciana. Lesní úkryt ale navštívili nezvaní hosté – nikoliv však policisté z protidrogového, jak by se dalo očekávat, nýbrž stádo divočáků. 

Zvědavá zvířata, k nelibosti členů gangu, rozryla a rozsypala po lese kokain v hodnotě okolo půl milionu korun. Nářek naštvaných pašeráků nad zničeným kontrabandem zachytili v rámci odposlechů policisté, a poté už vzaly věci rychlý spád – čtveřice drogových dealerů skončila v policejní cele a k lesní skrýši vyrazili policisté z protidrogového útvaru.

Srpen 1980 – Polsko

Když polská vláda oznámila v roce 1980 výrazné zdražení některých potravin, netušila, že tím vyvolá vlnu občanských nepokojů a stávek. V gdaňských loděnicích vznikl v srpnu téhož roku odborový svaz Solidarita (Solidarność) vedený Lechem Wałęsou. Organizace vydala seznam svých požadavků, na němž figurovala i svoboda tisku či propuštění politických vězňů. Ačkoliv komunisté nakonec všechny položky odsouhlasili, v prosinci 1981 vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski stanné právo, Solidaritu zakázal a její vůdce nechal zatknout. 

Červen 1989 – Polsko 

Ekonomická krize v Polsku pokračovala. Zatímco hnutí Solidarita přešlo do ilegality, stávky pokračovaly. Teprve v roce 1989 začali komunisté se Solidaritou vést rozhovory: nakonec vláda organizaci oficiálně znovu povolila a umožnila svobodu tisku. Komunisté také přistoupili na otevřené volby. Konaly se 4. června 1989, přičemž skončily jednoznačným vítězstvím Solidarity a porážkou starého režimu. Následujícího roku se stal Wałęsa prezidentem. 

Říjen 1989 – Maďarsko

Maďarsko v 80. letech bojovalo s inflací a vysokým zahraničním dluhem. Chudoba se značně rozšířila a zhoršující se životní podmínky donutily rezignovat dlouholetého šéfa vládnoucí strany Jánose Kádára. Země otevřela hranice s Rakouskem a v říjnu 1989 se komunistická strana přejmenovala. Došlo také k přijetí nové ústavy, ke vzniku nových stran a svobodným volbám. Maďarsko se transformovalo bez revoluce, první demokratické volby se konaly v roce 1990. 

Listopad 1989 – Československo 

Sametovou revoluci v Československu odstartoval brutální zásah policie proti studentům na pokojné demonstraci, která se konala 17. listopadu 1989 v Praze. Spustila se tak lavina, jež vyústila 24. listopadu k rezignaci vlády. Protesty však pokračovaly a došlo i k dvouhodinové generální stávce. Komunistická strana poté souhlasila s ukončením vlády jedné strany. Krátce před koncem roku se stal prezidentem Václav Havel. Sametovou revoluci završily svobodné volby v roce 1990. 

Listopad 1989 – Východní Německo 

Volný pohyb mezi východní a západní částí Berlína využily v 50. letech k útěku za lepším životem miliony Němců. Aby vláda zabránila dalšímu odlivu schopných lidí, nechala v roce 1961 vztyčit nechvalně proslulou Berlínskou zeď. Pokusy o její překročení pak mnohdy končily střelbou a smrtelným zraněním. Totalitní režim vydržel až do roku 1989, kdy se do ulic vydaly stovky tisíc lidí a vynutily si dlouho očekávanou změnu. Devátého listopadu 1989 televize oznámila, že se všechny hraniční přechody ve východním Německu otevřely. 

Prosinec 1989 – Rumunsko 

Asi nejdramatičtější průběh měla revoluce v Rumunsku, v jehož čele stál více než dvacet let Nicolae Ceaușescu. Na 21. prosince 1989 svolal před sídlo komunistické strany shromáždění na svou podporu, dav jej však k jeho velkému překvapení přivítal křikem a pokusil se proniknout do budovy. Vlna odporu vůči režimu se začala šířit po celé zemi a bezpečnostní síly dostaly rozkaz na protestující střílet, nicméně armáda se záhy přidala na stranu veřejnosti. Ceaușescu se snažil uniknout, nakonec jej však dopadli. V improvizovaném soudním procesu byl společně se svou manželkou odsouzen k smrti a krátce nato oba popravili. Šlo o poslední exekuci vykonanou na rumunském území. 

Říjen 1991 – Bulharsko 

K pádu komunistického režimu došlo v Bulharsku v několika fázích. V říjnu a listopadu 1989 se v Sofii konaly demonstrace, při nichž zaznívala volání po politických reformách. Režim protesty sice potlačil, ale 10. listopadu odvolala strana svého dlouholetého vůdce Todora Živkova, kterého poté nahradil liberálnější Petar Mladenov. V dubnu 1990 se komunistická partaj přejmenovala na socialistickou a udržela si moc i po červnových volbách. O rok později došlo k přijetí nové ústavy a teprve po volbách v říjnu 1991 přišla socialistická strana definitivně o moc.

Bílé díry tvoří zcela hypotetický konstrukt objektů, které by se měly chovat jako opak černých děr. Nikdo je sice nikdy neviděl a ve prospěch jejich existence nemáme k dispozici sebemenší pozorovací náznak, velice rádi s nimi však pracují autoři vědecko-fantastických děl.

Připomeňme, že gravitace černé díry neumožňuje z jejího vlivu uniknout ani světlu, natož hmotným částicím. Černá díra je „černá“ proto, že všechno pohltí. Podle tvůrců sci-fi tato monstra často ústí do jiného vesmíru či jiné dimenze, přestože je popsaná myšlenka v rozporu se současnou fyzikou. 

TIP: Monstrum z počátku vesmíru: Vědci objevili nejstarší černou díru

Bílá díra by naopak měla tvořit místo (časo)prostoru, které všechno „vydáví“, tedy ústí tunelu (možná) z nějaké černé díry. Ani tato představa nemá ovšem v současných fyzikálních teoriích oporu. Koncept bílých děr sice obecná teorie relativity nezakazuje, a jeho teoretická stránka je dokonce dobře rozpracovaná – nebere se však vážně, neboť neznáme procesy, které by mohly ke vzniku zmíněných objektů vést. Relativistické bílé díry se navíc nechovají tak, jak by autoři sci-fi „potřebovali“. 

Pamětníci potvrdí, že ještě před třiceti lety vrabci švitořili a poskakovali téměř všude. V současnosti ovšem viditelně ustupují z pozic. Ze dvou českých vrabčích druhů to platí především o vrabci domácím, kterého ornitologové už v roce 2003 dokonce vyhlásili ptákem roku. Doufali, že právě tak upozorní na jeho klesající počet.

Rychlejší než američtí pionýři

O původu vrabců toho zoologové příliš nevědí, i když na toto téma vznikly dvě hypotézy. Podle první z nich proběhla evoluce vrabčího rodu někde ve Střední Asii, odkud se vrabec dál šířil s rozvojem zemědělství. Podle druhé hypotézy vrabec pochází ze Středomoří. Tak jako tak dokázal tento přizpůsobivý pták naplno využít možnosti přiživit se na člověkem vypěstovaných plodinách a stal se nezvaným lidským průvodcem.

S expandující lidskou kulturou obsazoval stále nová a nová území. Ornitologická příručka uvádí, že rychlost šíření od Uralu na východní pobřeží Sibiře bylo odhadnuto na 40 km za rok, a při osídlování Ameriky kolem 30 km za rok.

Nenároční extrémisté

V České republice žijí dva druhy vrabců – vrabec domácí (Passer domesticus) a vrabec polní (Passer montanus). Životní prostředí obou druhů je odlišné, přestože se na mnoha místech mohou potkat. Jak už napovídá druhové jméno, vrabec polní obývá především zemědělskou krajinu s křovinatými remízky, sady a světlými lesíky, sídlí ve vesnicích a na periferiích měst, zejména v blízkosti objektů se živočišnou výrobou. Nejhojněji je zastoupen v nížinách až pahorkatinách, do hor nevystupuje tak vysoko jako vrabec domácí. K hnízdění využívá různé dutiny, ptačí budky, někdy zahnízdí ve spodině čapích hnízd.

Vrabec domácí žije pouze v těsné blízkosti lidských sídel. Na rozdíl od vrabců polních však zahnízdí prakticky kdekoli. Jeho obydlí můžete objevit na domech, v hospodářských budovách, ve větracích otvorech, na půdách, v budkách, v dřevinách pnoucích se po zdech, ve spodních částech čapích hnízd a vzácně i volně na stromech. Poslední způsob hnízdění u nás postupem času vymizel a na rozdíl od minulosti je dnes zcela neobvyklý.
O neuvěřitelné přizpůsobivosti vrabců domácích svědčí případ z anglického Yorkshiru, kde drobní ptáčci hnízdili v uhelném dole 600 m pod zemským povrchem. Žili zde několik let a dokonce zahnízdili, přestože byli zcela odkázáni na potravu přinesenou horníky. Navíc od sobotního odpoledne do pondělního rána byla v dole naprostá tma. Přes snahu obou vrabčích rodičů, kteří během důlního provozu lovili v podzemí členovce a můry poletující kolem lamp, se mláďata nedožila dospělosti.

Rychlý ústup z pozic

V dnešní době si asi jen stěží dokážeme představit mnohasethlavá vrabčí hejna, která pro naše předky zcela odkázané na úrodu svých políček, představovala vážné ohrožení. Nelze se proto divit, že vrabci byli v minulých staletích považováni za škůdce a byli hubeni. V dobách Marie Terezie byly za každého zabitého vrabce odměny, za protektorátu bylo hubení dokonce úředně nařízeno. Vrabci s jinými ptačími druhy bývali též běžnou součástí jídelníčku.

Dnes se situace dramaticky změnila. Z velkých měst Britských ostrovů zmizelo za dvacet let 90 % populace vrabců domácích, ve Finsku za zhruba stejnou dobu 60 %. V Praze zaznamenal částečný pokles stavu vrabců domácích již ornitolog Jiří Baum ve 30. letech 20. století, a to v souvislosti s náhradou koňských povozů za automobily. Svůj díl v toku času přineslo také postupné snižování živočišné výroby, úbytek malochovů drůbeže a především ve velkých městech náhrada volně rostoucí zeleně se zastoupením neupravovaných křovisek za přemrštěně udržované parkové plochy. Spolu s mizením vhodných úkrytů, hnízdních příležitostí a snížením potravní nabídky se významně zhoršily životní podmínky vrabců. Důvodů vymírání těchto kdysi zcela běžných ptáků je tedy opravdu mnoho.

Nejasné příčiny…

V jižní Anglii se vědci snažili objasnit příčinu vrabčího úbytku. Zkoumali několik vrabčích hejn, přičemž v jednom z nich vrabců ubývalo a zbývající měla stabilní počet. Přitom bylo zjištěno, že se hejna od sebe neliší ani v počtu vyvedených mláďat ani v jejich mortalitě. Problém byl v tom, že v ubývajícím hejnu méně jedinců přežívalo zimní měsíce. Příčinou byl nedostatek potravy. Když britští vědci vrabce z tohoto hejna další zimy přikrmovali, úmrtnost se zastavila. Otázkou je, zda hlavní příčina celkového vymírání vrabců je skutečně v nedostatku potravy. Přesné odpovědi zatím neznáme.

…jednoznačný trend

Faktem bezesporu zůstává, že lidská aktivita v krajině významně ovlivňuje chod přírody. Hnízdící vrabci domácí sbírají potravu v nejbližším okolí hnízda, ale na venkově ubývá volných chovů drůbeže a dalších domácích zvířat, takže vrabcům mizí možnost přikrmování se během tuhých zim. Vesnice se vylidňují nebo se proměňují. Venkovská stavení jsou přestavována na moderní domy. I zahrady, stejně jako ostrůvky městské zeleně, jsou často přeměňovány na biologicky sterilní prostředí: chybí neupravené keře se spodní proschlou částí, hromady větví, záhony jsou často pokryty vrstvou mulčovací kůry, z trávníků jsou odstraňovány plevely. Dnešní zemědělci navíc na podzim obvykle zaorávají strniště, která dříve v mrazivých měsících poskytovala zbytky potravy nejen vrabcům. Velkým problémem je samozřejmě i používání chemických přípravků, které se ptákům usazují v těle a působí zdravotní potíže až neplodnost.

TIP: Zedníček skalní: Okřídlený krasavec z jihu Evropy

Vrabec domácí byl jedním z nejúspěšnějších ptačích druhů, který spolu s lidmi prožil rozkvět svého rodu (Passer). Na začátku třetího tisíciletí však ztratil početnostní převahu a existují už i místa, kde se nevyskytuje vůbec. Je známo, že ptáci jsou indikátorem kvality života. Můžeme tedy říct, že nepříznivý osud vrabců je zrcadlem života nás samých. Těžko předvídat, jestli vrabcům hrozí nebezpečí, že by vyhynuli úplně.

Když zoologové začali testovat DNA živočichů a jejich potomků, ukázalo se, že u řady druhů, které vypadají, že žijí ve spokojených vztazích, je vlastně častá nevěra. Brzy vyšlo najevo, že to platí i pro člověka. Belgičtí vědci nedávno zjišťovali, jak to bylo s nevěrou v Belgii a Nizozemsku během posledních 500 let.

Ke svému výzkumu použili DNA vybraných mužů, jejichž rodokmen bylo možné vystopovat až zhruba do roku 1500 našeho letopočtu. Výsledky jejich analýz ukazují, že nevěra mezi lidskými páry je v průběhu historie v průměru zhruba stále stejná. Tak jako dnes, i v minulých stoletích je v celkovém průměru přibližně 1,6 procent dětí počato nevěrou. Podle okolností se přitom konkrétní podíl dětí pocházejících z nevěry pohybuje mezi 0,4 a 6 procenty.

TIP: Kukaččí děti: Jeden z pětadvaceti mužů není otcem dítěte, jež považuje za své

Vědci zjistili, že míra nevěry značně závisí na tom, v jakých sociálních podmínkách dotyční lidé žijí. Lidé z venkova, a pak také obchodníci a příslušníci středních a vyšších vrstev jsou podle DNA ve skutečnosti nevěrní jen minimálně. Naopak lidé ve městech z nižších vrstev, kteří žijí v nouzi a chudobě, jsou podle výzkumu nevěrní mnohem častěji.