V současné době se objevují stále nové startupy, které plánují vypouštět malé satelity na oběžnou dráhu s pomocí roztodivných technologií. Je mezi nimi i kalifornský startup Leo Aerospace, který se rozhodl zapojit do vypouštění malých raket s létající balonovou odpalovací rampou.

Leo Aerospace vyvíjejí pozoruhodný systém, který by měl vynést malou nosnou raketu pomocí velikého horkovzdušného balonu do výšky asi 18 kilometrů. Tam pak raketa zažehne motor a doletí s malými satelity na oběžnou dráhu. Tento nápad není úplně nový. Podobné balony se používaly v padesátých letech pro suborbitální lety kvůli výzkumu atmosféry.

Balonová odpalovací rampa

Startup ale pro tento účel vyvinul autonomní horkovzdušný balon Regulus, který je mnohem pokročilejší, nežli jednoduché heliové balony poválečných let. Regulus je vybavený větším počtem trysek kvůli udržení stability a dosažení správného místa a orientace při odpálení rakety, stejně jako konstrukcí samotné odpalovací rampy.

TIP: Virgin Orbit uskutečnili první zkušební let svého vesmírného systému

Z balonové rampy Regulus bude startovat třístupňová nosná raketa o délce 10 metrů. Dokáže dopravit 33 kilogramů nákladu na heliosynchronní oběžnou dráhu ve výšce 550 kilometrů anebo až 57 kilogramů na kruhovou oběžnou dráhu ve výšce 300 kilometrů. Nosné rakety budou na jedno použití, ale každý balon Regulus by měl zvládnout 100 misí.

Kočky jsou zvědavá a sociální stvoření, která se ale snadno mohou nudit. Podobně jako u lidí, i u koček ale platí, že nedostatek interakce může vést ke vzniku deprese, obezity a další závažných zdravotních problémů. Přesně pro takové případy vznikla nová robotická hračka s názvem Ebo.

Ebo je malý robot ve tvaru koule, který se může díky pokročilé navigaci autonomně koulet po domácnosti a zaměstnávat kočku. Jeho pohyby jsou navržené tak, že napodobují pohyby zvířat. Vydává také zvuky a na LED displeji zobrazuje oči. Ebo se zkrátka ze všech sil snaží, aby nebyl pro kočku nudný a pobavil ji na opravdu dlouhou dobu.

Pro více konzervativní kočky je Ebo vybavený tradičními pomůckami pro zábavu koček. Ve vyměnitelné části na „hlavě“ má Ebo ptačí pero nebo provázek a k dispozici má i laserové ukazovátko. Takové výbavě prakticky žádná kočka neodolá.

Robohračka je navíc vybavená kamerou, takže můžete hrátky svého kočičího mazlíčka sledovat třeba z práce, prostřednictvím mobilní aplikace. Ta nabízí dvoucestnou komunikaci, nejde tak jen o pasivní monitoring ale o opravdovou interakci. Aplikace umožňuje pořizovat fotografie a videa, ukládaná lokálně, není se tak třeba obávat zneužití kamery někým nepovolaným. Volitelnou výbavou je sportovní obojek, který monitoruje počet kroků a zobrazuje přehledné statistiky aktivity vašeho mazlíčka.  

TIP: Kočičí tuláci: Experiment ukázal, co dělá vaše kočka v době, kdy spíte

Nová robohračka je zároveň velice odolná, takže si kočka může Eba užít naplno, se zuby i drápky. Na jedno nabití baterií může Ebo laškovat s kočkou asi dvě hodiny a pak se sám zajede dobít.

Samotnou hračku Ebo můžete pořídit na crowdfundingovém portálu Kickstarter za 1 235 hongkongských dolarů (v přepočtu zhruba 3 700 korun), verze Pro, vybavená systémem pro rozpoznávání obličeje vyjde na 1 550 dolarů (cca 4 600 Kč) a varianta se sportovním obojkem 1 395 hongkongských dolarů (asi 4 100 korun).

Jistého úspěchu s praktickým provozem konvertoplánů dosáhli Sověti, kteří na přelomu 50. a 60. let experimentovali s těžkým transportním strojem osazeným dvěma hlavními rotory na koncích nosného křídla a dvojicí tažných vrtulí v přední části motorových gondol.

Předchozí část: Mezi letadlem a vrtulníkem: Jak funguje konvertoplán? (1)

Mohutný Kamov Ka-22 o maximální vzletové váze 42,5 t vznikl ve čtyřech exemplářích a vcelku se osvědčil – nabízel podobnou kapacitu jako turbovrtulový An-12 a ustavil řadu světových rekordů. Po havárii dvou exemplářů však dostal přednost konvenční vrtulník Mil Mi-6. 

Zrod z nouze 

Práce na konvertoplánech na dlouhé roky utichly, až přišel nový impuls z poněkud neočekávaného místa – íránské metropole. Po islámské revoluci zajali zdejší studenti koncem roku 1979 desítky rukojmích na americké ambasádě v Teheránu a prezident Jimmy Carter v dubnu následujícího roku odsouhlasil záchrannou operaci Orlí spár. Do akce vyrazil elitní tým Delta Force ve vrtulnících RH-53D Sea Stallion, ale dvě helikoptéry se v písečné bouři porouchaly a další se srazila s tankovacím letounem C-130 Hercules.

Osm vojáků zemřelo, aniž se oddíl k cíli vůbec přiblížil, a mezinárodní ostuda stála Cartera znovuzvolení. Úředníci ministerstva obrany analyzovali příčiny fiaska a vypsali výběrové řízení na vývoj stroje, který by neohrabané sea stalliony nahradil. Dokumenty požadovaly vertikálně startující i přistávající letoun schopný vysokou rychlostí dopravit plně ozbrojenou pěchotu na dlouhé vzdálenosti a poskytnout jí palebnou podporu.

Zrod orlovce

Tendr JVX (Joint-service Vertical take-off /landing Experimental) začal roku 1981 a kombinoval potřeby armády, námořnictva i námořní pěchoty. Šlo o lukrativní nabídku, a tak se zapojilo hned šest průmyslových gigantů: Aerospatiale, Bell, Boeing, Grumman, Lockheed a Westland.

Ve snaze maximalizovat šanci na úspěch se zbrojovky spojily do dvoučlenných konsorcií. Zatímco konstruktéři Boeingu a Bellu vsadili na zvětšený experimentální Bell XV-15 z druhé poloviny 70. let, ostatní týmy v termínu nepředložily žádné smysluplné návrhy. Vláda tak na jaře 1983 uzavřela se zmíněným konsorciem předběžnou smlouvu, na jejímž základě začalo vznikat šest prototypů stroje označeného V-22 Osprey (orlovec).

Oběti finanční i lidské 

Zpočátku šlo vše hladce a na papíře se konvertoplán konceptu „Tilt Rotor“ jevil znamenitě. Maximální rychlost přesahovala 500 km/h, bojový dolet činil 720 km a nosnost až 16 t. Osprey měl disponovat pestrou škálou výzbroje a odolat i vážným poškozením. Schopnosti VTOL a vysokou obratnost dostaly na starost motory Rolls-Royce Allison T406/AE1107-C Liberty umístěné ve vertikálně výklopných pouzdrech. V květnu 1986 podepsali politici s výrobcem smlouvu na další vývoj v hodnotě přes 1,7 miliardy dolarů a první prototyp vyjel z hangáru na jaře 1988.

O rok později absolvoval úvodní let ve vrtulníkové konfiguraci, v září došlo na testy se sklopenými motory a záhy se do zkoušek zapojily i další exempláře (se třetím a čtvrtým piloti zkoušeli starty z paluby lodě). Jak ale intenzita zkoušek narůstala, začal se objevovat jeden problém za druhým. Osádky zápolily s letovými vlastnostmi, tendencí konvertoplánu vychylovat se ze směru nebo selháváním přístrojů. Potíže vyvolaly i několik nehod, které si vyžádaly oběti na životech. Po každé havárii následovalo uzemnění a vyšetřování, což znamenalo další zdržení i výdaje.

Dokončení: Mezi letadlem a vrtulníkem: Jak funguje konvertoplán? (3)

Bylo zřejmé, že projekt spolyká ještě mnoho let a milionů dolarů, než bude V-22 připraven pro reálnou službu. Nakonec se z několika uvažovaných variant uchytila zjednodušená V-22B, ale vychytávání jejích dětských nemocí zabralo celá 90. léta.

I když se to na první pohled nezdá, Země je pokrytá krátery rozmanitého stáří po dopadech meteoritů. Problém je v tom, že geologické procesy společně s přírodou účinně a rychle zahlazují po takových událostech stopy. Řadu kráterů je těžké vůbec rozeznat, nemluvě o tom, že bývá velmi obtížné určit jejich skutečné stáří.

To je případ i kráteru Wolfe Creek, který se nachází v poušti v Západní Austrálii. Jeho průměr je asi 892 metrů a vyhloubilo ho těleso zhruba o velikosti velkého domu a váze 14 tisíc tun. Oproti slavným meteoritickým kráterům, jako je Chicxulub u Yucatánu, sice není tak velký, ale nalezly se v něm úlomku původního meteoritu.

Jak často dostanou zásah australské pouště?

Pokud jde o stáří kráteru Wolfe Creek, až doposud ho odborníci odhadovali na asi 300 tisíc let. Nová detailní analýza úlomků meteoritu ale ukázala, že kráter je mnohem mladší – podle odborníků vznikl asi před 120 tisíci lety. To zásadně mění výpočty rizika dopadu větších meteoritů na Zemi. Austrálie je totiž relativně pustý kontinent a proto pustiny Austrálie vědci používají jako modelovou plochu pro tyto výpočty.

TIP: Odborníci NASA objevili druhý možný impaktní kráter pod ledem v Grónsku

Díky novému odhadu stáří kráteru Wolfe Creek teď víme, že pustiny Austrálie během posledních 120 tisíc let zasáhlo 7 větších meteoritů, schopných vyhloubit zřetelný kráter. Z toho vyplývá, že jeden takový meteorit zasáhne australské pustiny jednou za 17 tisíc let. Zmíněné území představuje zhruba 1 % povrchu planety. Zemi tak podle vědců zasahuje skutečně velký meteorit v průměru jednou za 180 let.

Jak známo, Leonardo da Vinci nebyl jen malíř a sochař, ale také vynálezce – a mimo jiné navrhl nejdelší most své doby. V roce 1502 na žádost sultána Bajezida II. vytvořil koncept visutého mostu, jenž měl vést přes Zlatý roh mezi Istanbulem a Galatou a měřit 240 metrů, tedy desetkrát víc než tehdejší běžné spojnice. Leonardův projekt ovšem zůstal pouze na papíře – tedy až do roku 2001, kdy zmenšenou verzi postavili v norském Oslu. 

TIP: Mistrova touha vzlétnout: Leonardo da Vinci a jeho létající stroje

Doktorandka MIT Karly Bastová zkoumala, které materiály měl da Vinci k dispozici, dál se zaměřila na dobové metody, a dokonce i na geologii místa. Zjistila tak, že kdyby most vznikl z kamene, mohl se návrh uskutečnit. Vynálezce však disponoval pouze cihlami či dřevem, které by konstrukci neudržely.

Bastová z bloků vytištěných na 3D tiskárně vytvořila model v měřítku 1 : 500 a výsledky prezentovala na konferenci Mezinárodní asociace pro skořepinové a prostorové konstrukce. V budoucnu tak možná budeme chodit po mostě, jehož první návrh se datuje na počátek 16. století.

V letošním roce stíhá svět jedna epidemie spalniček druhou. O té největší z nich jsme ale téměř nic neslyšeli – za minimálního zájmu západních médií řádí spalničky v africké Konžské demokratické republice, kde podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO zaznamenali přes 233 tisíc případů. Tato epidemie si bohužel vyžádala již 4 723 obětí. Tři čtvrtiny nakažených a devět desetin mrtvých jsou děti do 5 let.

V Kongu mají zdravotníci skutečně plné ruce práce - v zemi zuří epidemie eboly, která si letos vyžádala 2 193 mrtvých. Pokud jde o spalničky, počet nakažených v této zemi letos již více než trojnásobně přesáhl počet případů z loňského roku. Tak jako v jiných zemích, i v Kongu představuje hlavní příčinu nástupu spalniček propad očkování proti této chorobě.

TIP: Spalničkový skluz: V letech 2010-2017 nebylo očkováno 169 milionů dětí

Podle statistik bylo v letech 2018 až 2019 v Kongu očkováno proti spalničkám jen 57 procent dětí. To je pro kolektivní imunitu naprosto nedostatečné a následky se rychle dostavily. Počet případů spalniček rychle roste a děti začaly umírat. Kromě bídné infrastruktury a nedostatečné lékařské péče jsou v Kongu hlavní příčinou očkovací pohromy místní válečné konflikty. Během bojů se těžko očkuje a z ohrožených oblasti prchají stovky tisíc lidí, což situaci s očkováním velmi komplikuje.

Moderní civilizace je hlučná. A tento rámus se rozléhá po celé planetě. Odborníci jsou přesvědčeni, že hluk vážně ohrožuje zdraví a pohodu jak lidí, tak i ostatních druhů živočichů. Z hluku se stal závažný problém v oblasti životního prostředí, který se týká jak suchozemských, tak i mořských živočichů.

Britští vědci nedávno analyzovali rozsáhlý soubor dílčích výzkumů působení hluku na různé druhy živočichů. Z jejich výsledků vyplývá, že lidmi vyvolaný hluk zřejmě ohrožuje přežití více než stovky živočišných druhů. Ukazuje se, že civilizační hluk zasahuje úplně celou planetu, a že před ním prakticky není kam uniknout.

TIP: Výzkum odhalil, že 2. světová válka značně stresovala velryby

Živočichy postihuje hluk různého druhu, od zvuků provozu na dálnicích nebo železnicích až po podvodní sonary. Vědci zjistili, že změny zvukových podmínek prostředí mohou závažně ovlivnit zdraví a chování obojživelníků, ptáků, ryb, savců včetně těch vodních i plazů. Hluk dokonce dosahuje do odlehlých míst vyšších poloh v Číně, kde může například komplikovat rozmnožování pandám. 

Společnost KFC prostřednictvím Twitteru požádala uživatele, aby jí pomohli šťastný pár identifikovat, což se podařilo vcelku rychle. Někteří uživatelé však posunuli celou záležitost o krok dál a začali snoubencům nabízet výpomoc či finanční podporu s nadcházející svatbou.

Jeden jihoafrický zpěvák se nabídl, že na obřadu zazpívá, jedna z prémiových německých automobilových společností zase slíbila, že pár odveze na místo, kde budou trávit líbánky. Místní hudební časopis jim pak nabídl dvoustránkový prostor, na kterém mohou svůj milostný příběh vyprávět čtenářům. Další společnosti i jedinci nabízeli snoubencům vše možné od piva a nádobí po sportovní oblečení. Pár také obdržel finanční dary, jejichž hodnota v přepočtu dosahuje několika desítek tisíc korun.

Zásnubní repete

Poměrně pikantní na celé události je, že ve skutečnosti nešlo o zásnuby. Z vyjádření obou snoubenců totiž vyplynulo, že jsou ve skutečnosti sezdaní už od roku 2012. Manžel ale nebyl spokojen se snubními prsteny, které v té době své snoubence pořídil. Chtěl ji proto překvapit darem a jako místo si vybral právě restauraci rychlého občerstvení.

TIP: Láska v oblacích: Zamilované „ano“ v padajícím letadle

„Děkujeme, Jižní Afriko. Vaše laskavost nás skutečně zahřála. Nikdy bychom si nedovedli představit, že by příběh naší lásky mohl zasáhnout tolik z vás,“ uvedl pár, který teď místní média označují za nejoblíbenější dvojici v Jihoafrické republice.

Sledovat rybáky dlouhoocasé (Sterna paradisaea), jejich letecké hašteření, plachtění v protivětru, lov drobných rybek a garnátů v letu těsně nad hladinou nebo dvoření se partnerovi s kořistí v zobáku je zážitek, který vás neomrzí po mnoho dlouhých hodin. Neohroženě čelí větru, dešti, chladu, mořskému příboji i svým sousedům v kolonii. Neohroženě brání svá hnízda proti komukoli a fotograf okusí nesčetně štulců do hlavy jejich ostrým zobákem, při kterých občas i teče krev. Přesto, nebo právě proto, obdiv k nim zůstává.

TIP: Mistři střemhlavého letu: Elegantní rybáci obecní

Zatímco na zemi jsou na svých krátkých nožkách až trochu směšní, jejich elegance vyniká teprve za letu. Zachytit ale rybáka dlouhoocasého s větrem pod křídly je vpravdě nadlidský úkol. Mnohokrát cvakla závěrka zbytečně. Nespočet jich nebylo ostrých nebo v nedobrém světle, tu chybělo kus křídla, tam zas kousek dlouhého ocasu. Ale nakonec snad výsledek odpovídá vynaložené snaze. Ať ta křídla ještě mnohokrát obletí celý svět...

Když přijde řeč na nejlidnatější civilizace starověku, Perská říše nenapadne kromě historiků asi nikoho. Přesto zaujímá co do množství obyvatel v poměru k tehdejší globální populaci světové prvenství, zaznamenané i v Guinnessově knize rekordů. Perská, první Perská nebo též Achaimenovská říše, zrozená v polovině 6. století př. n. l., totiž v dobách největšího rozmachu okolo roku 480 př. n. l. zahrnovala 49,4 milionu obyvatel – což odpovídalo 44 % tehdejší odhadované populace světa! 

Dvě století klidu 

Základy jednoho z nejmocnějších impérií historie položil Kýros II. Veliký, pyšnící se titulem „král králů“, který se zároveň řadí k největším dobyvatelům starověku. Rozmach pak pokračoval za vlády jeho syna Kambýsa a především dalšího následovníka, Dareia I. Když poslední zmíněný v roce 486 př. n. l. umíral, náležela k perskému impériu celá Malá Asie, Sýrie, Palestina, Egypt, Mezopotámie, část Balkánu i Střední Asie a íránské oblasti až k hranicím Indie. 

V dobách vrcholného vzestupu se jednalo o ohromnou a kulturně rozmanitou civilizaci, kterou panovníci řídili sice pevnou, ale zároveň překvapivě mírnou rukou. Ve výsledku žili občané největšího impéria, jež do té doby svět poznal, v relativním míru bezmála 200 let. Něco podobného se žádné říši podobných rozměrů předtím ani poté nepodařilo. 

Klíčem je tolerance 

Podstatou takového řízení se stala nepochybně tolerance. Již zakladatel Kýros II. ponechal podrobeným oblastem na rozdíl od svých předchůdců značnou míru autonomie. Vztahovala se dokonce na náboženské kulty, které Peršané u jiných národů nejen tolerovali, ale přímo podporovali. 

Za všechno mluví následující příklad: Když Persie roku 539 př. n. l. dobyla Babylon, osvobodil Kýros židovské obyvatelstvo z otroctví, a dokonce mu umožnil návrat do Judeje i vybudování druhého jeruzalémského chrámu. Ostatně v témže roce vydal chartu, kterou lze považovat za nejstarší listinu práv a svobod. Je vyryta do hliněného válce a zaručuje toleranci všem rasám, jazykům i náboženstvím napříč říší.

Svoboda kultům 

Impérium nemělo jedno, ale hned čtyři hlavní města – Persepolis, Babylon, Súsy a Ektabanu – a úřední řeč představovala aramejština. Administrativně se ohromné území členilo na provincie zvané satrapie, jejichž počet se v průběhu existence říše pohyboval mezi 20 a 30. Každou řídil Peršany jmenovaný guvernér čili satrapa a navíc v ní působil samostatně ustanovený vojenský velitel, který se zodpovídal přímo panovníkovi. 

Peršané přiznávali jednotlivým satrapiím značnou míru autonomie, a to i v náboženském vyznání. Situace se ovšem mohla rychle změnit, pokud v místě došlo ke vzpouře vůči centrální vládě – v takovém případě byla nelítostně vyhlazena třeba celá města. 

Závlaha i ledničky

Zabezpečení tak rozsáhlé civilizace umožnila mimo jiné řada vynálezů, s nimiž přicházeli perští učenci a myslitelé. K nejvýznamnějším patřil vodohospodářský systém zvaný „kanát“ – umělý kanál, jímž se do pouštních oblastí přiváděla samospádem voda z hor. Nejstarší takové zařízení se nachází v dnešním íránském Gonabadu a o jeho dokonalém provedení svědčí i fakt, že bezmála po 2 700 letech stále poskytuje pitnou vodu téměř 40 tisícům lidí. 

Na zmíněnou soustavu se vázal tzv. jakčal, což lze přeložit jako „ledová jáma“ a v podstatě šlo o prehistorickou ledničku. Její základ tvořila kopulovitá stavba, kde se dařilo udržovat chladný vzduch a v jejímž podzemí se uchovával led a potraviny. Dokonce i v parném létě si tak Peršané mohli dopřát luxus v podobě studených nápojů. 

Perský expres 

Dalším významným vynálezem, jenž přispěl k dobrému fungování starověké Persie, se stal poštovní systém. Za jeho zakladatele můžeme považovat Kýra II. Velikého, který mandátem z roku 550 př. n. l. stanovil, že každá satrapie v království umožní odesílání a příjem pošty každému občanovi. Světlo světa tak záhy spatřil systém doručování tvořený rozsáhlou sítí silnic, podél nichž stála řada odpočívadel a ubytoven, kde se mohli kurýři občerstvit, vyměnit koně a nabrat zásoby. 

Páteř soustavy představovala Královská cesta, spojující Súsy a maloasijské Sardy. Měřila úctyhodných 2 700 km a nacházelo se u ní 111 přepřahacích stanic. Královští poslové na koních, kteří se po ní přesouvali štafetově, tak zvládli doručit urgentní zprávu z jednoho konce říše na druhý za pouhých šest dnů. Je ovšem třeba dodat, že Kýros nesledoval jen zájmy občanů, nýbrž také své vlastní. Po celém impériu totiž působila řada jeho špionů a tyto „uši“ pak dopravovaly zprávy právě po zmíněných cestách. 

Ačkoliv Peršané průběžně bojovali s Řeky, až do roku 330 př. n. l. a nadvlády Alexandra Makedonského zůstala říše víceméně stabilní. Perští panovníci tak svým občanům zajistili mír na víc než dvě století (pro srovnání, římský „Pax Romana“ trval zhruba 150 let). Možná uspěli i proto, že se drželi hesla zdobícího hrobku Dareia I.: „Peršan musí svádět bitvy skutečně daleko od Persie.“