Přestože na uherský trůn usedl mladičký Václav III., který zde měl získat své první vladařské zkušenosti, v celé akci byl vlastně jen loutkou svého mocného otce Václava II. Ten bohužel po zisku polské koruny neuměl říct dost, a když k němu přišli roku 1301 mocní uherští magnáti s nabídkou uherské koruny, nedokázal jejímu lákadlu odolat, přestože mu jako zkušenému politikovi mělo být od počátku jasné, že má jen malou naději na úspěch. 

Divoká volba uherského krále

Především ho měly varovat události z nástupu posledních dvou králů Uher. Přestože byli z domácího rodu Arpádovců, museli si svou korunu těžce vyválčit. Uherští magnáti (nejmocnější šlechtici) totiž projevovali svou mocichtivost a touhu po vlastním obohacení snad ještě víc než česká, moravská či polská šlechta. Roku 1290 byl za podivných okolností zavražděn předposlední Arpádovec Ladislav IV. a jeho nástupce Ondřej III. zemřel v lednu 1301 ve velmi mladém věku poté, co o měsíc dřív otrávili jeho matku. Byl snad i on otráven?

Už za Ondřeje III. se však magnáti z jižních Uher (Chorvatsko, Pětikostelí, Sedmihradsko, část Bulharska) postavili za jeho protikandidáta Karla Roberta z rodu Anjouvců. Tomu bylo v roce 1301 pouhých třináct let a byl tedy jen o rok starší než Václav III. Po smrti Ondřeje III. se nechal urychleně korunovat uherským králem. Ač to nebylo podle všech náležitostí (neměl ani pravé korunovační klenoty), papež jeho korunu uznal. A právě podpora papeže Bonifáce VIII. se ukázala být nakonec rozhodující. Byl to ten samý papež, který od počátku brojil proti Přemyslovcům a jejich přijetí uherské koruny bylo poslední kapkou, která mu umožnila proti nim se vší svojí mocí zakročit.

Chlapec v Budíně

Jak tedy celé uherské dobrodružství Přemyslovců vypadalo? Václav II. přijal v Praze uherské magnáty v čele s Matoušem Čákem Trenčanským a zvážil nabídku jejich podpory. Rozhodl se vyslat do Uher svého jediného syna a za jeho podporu vydal uherským magnátům nemalé částky. Václav III. se tam vypravil už roku 1301 ve věku dvanácti let v doprovodu mnoha českých rádců a silné vojenské družiny. Nechal se také korunovat uherským králem (pravými klenoty na pravém místě, ale špatným arcibiskupem), přijal jméno Ladislav V. a usídlil se na Budínském hradě. Samostatně ovšem pochopitelně nevládl. Místní záležitosti rozhodovali jeho rádci, s vážnějšími věcmi se obraceli do Prahy na jeho otce. 

Mezitím proběhl diplomatický souboj s papežem, který Václav II. naprosto nezvládl. Vyslal k němu špatně informované posly a odmítal vstřícná jednání. Zatím měl ovšem podporu většiny magnátů, což se mělo brzy změnit. Václav II. se snažil situaci řešit uplácením příznivců, čímž totálně přečerpal prostředky Kutné Hory i celého Českého království a šíleně se zadlužil. Navíc naprosto marně, protože Karel Robert z Anjou získával stále větší podporu a nakonec se k němu obrátili i ti magnáti, kteří byli předtím štědře placeni českým stříbrem – včetně Matouše Čáka Trenčanského. 

TIP: Poslední triumf Václava II.: Co se stalo před Kutnou Horou?

Václav II. se pokusil situaci zachránit tím, že roku 1304 se silným vojskem odjel do Uher synovi pomoci. Pobyl tam dva měsíce, ale české vojsko nedokázalo nic jiného, než krutě rabovat. Zatím do oslabených Čech vtrhl římský král Albrecht a málem dobyl Kutnou Horu. A tak Přemyslovcům nezbylo nic jiného, než sbalit svých pět švestek, přibalit k nim uherské korunovační klenoty a „takticky ustoupit“ do Čech. Dočasný ústup se pak vlivem okolností změnil na nucenou rezignaci.

V řadě dramatických příběhů se objevila zápletka, která počítá s tím, že letadlo, nejlépe plné lidí, z nějakého důvodu přijde o své piloty. V takové chvíli se obvykle zázračně objevuje bývalý vojenský pilot mezi cestujícími anebo podobný hrdina, který nakonec dokáže s bezmocným strojem přistát. V budoucnu ale nejspíš taková zápletka ztratí smysl.

Výrobce letadel Cirrus Aviation nedávno ohlásil, že jejich menší pasažérské letadlo G2 Vision bude mít novou funkci „Safe Return“, čili „Bezpečný návrat“. V nouzové situaci palubní inteligence letounu proskenuje okolí, vyhledá nejbližší letiště, vyvolá poplach u záchranných složek, a pak vlastními silami přistane, pokud možno bezpečně. Systém mohou spustit i cestující, stisknutím jediného nápadného tlačítka.

TIP: Airbus, Rolls-Royce a Siemens staví hybridní elektrický letoun

Vision nebo též Cirrus Vision SF50, je malý šikovný stroj pro jednoho pilota a šest pasažérů. Může létat ve výšce až 8 500 metrů, maximální rychlostí 560 kilometrů za hodinu, a doletí až do vzdálenosti 2 222 kilometrů. Již teď mají tyto stroje k dispozici důmyslný záchranný padák, který je v případě fatální poruchu snese na zem. Možnost autonomního nouzového přistání jejich bezpečnost ještě podstatně zvýší.

Je konec října a skoro taky konec říje. Pro ty, kteří stejně jako já ještě říji vysoké zvěře nezažili na vlastní oči a uši, jde o až překvapivě intenzivní zážitek. Všude okolo hřmí zvláštní hrdelní zvuky, které svou hlasitostí značně převyšují moje očekávání. Samci stále zvedají hlavu vzhůru a „chrochtají“. Tváří se při tom, jako by to zvládli dělat klidně dalších 24 hodin.

Od lidí co nejdál

Mlha, která posledních několik dní udržovala viditelnost jen na pár metrech, se naštěstí tento den jako mávnutím kouzelného proutku rozplynula. Šance na pozorování daňků a jejich soubojů z blízka, jsou proto poměrně vysoké. Jsme na to dva a máme pro sebe celou oboru. To bude nádhera, maluju si v duchu vytoužený obrázek: samci pohroužení do atmosféry soubojů si nás nebudou všímat, nebudeme muset čekat hodiny na posedu a jen doufat, aby stádo vůbec přišlo. Určitě si uděláme několik parádních záběrů zblízka. Tolik moje představa o pozorování soubojů v oboře, která se ukáže být v mnoha ohledech mylná.

Moje vzdušné zámky se brzy rozpadají jako by do nich fouknul čerstvý vítr prozření. Je pravda, že máme k dispozici skoro stohlavé stádo daňků, ale obora má v každém směru přes půl kilometru a zvířata od nás vždy ustupují do toho nejvzdálenějšího koutu. Uléháme na karimatky a čekáme, až si na nás vysoká trošku zvykne a půjde blíž. V oboře jsou přeci krmení a měli by být na lidskou přítomnost zvyklí… Zdá se, že ani tento předpoklad se nenaplní. Při polehávání získáváme jen „parádní“ snímky parohů za kopcem, „exkluzivní“ šmouhy v křoví a podobné skvosty.

Po hlavě do soubojů

Ještěže jsme na podobnou situaci připraveni. Kdyby k nám náhodou daňci (v mé původní představě poloochočení a říjí zaslepení bojovníci) nechtěli přijít, máme pro ně jablíčka. Jenže daňci nejsou ani poloochočení, ani zaslepení říjí, jak už víme. Jak jim tedy jablko předložit? Dejme tomu, že jablko hodíte někam do trávy. Pokud je daněk v okolí a vidí vás ovoce odhazovat, jablko okázale ignoruje. Jakmile se ale strategicky přemístíte na druhou stranu obory, přes všechny ty kopce a neschůdný terén, kde je celé stádo, všechna zvířata utečou k vašemu předchozímu stanovišti a než se přesunete přes celou oboru zpět, jablko je pryč. Jediný způsob jak ty kopytnaté potvory jablkem nějak ovlivnit, je zřejmě přesná rána vyzrálým plodem mezi oči, myslím si dopáleně.

Aby zoufalství z nemožnosti přiblížit se na rozumnou vzdálenost neklesalo, stále v okolí slyším chrochtání samců a veselé „vhííp vhííp“ laní. Do kakofonie zvuků se najednou přidává nový, mnohem zajímavější: nárazy, jako by do sebe narážely padající stromy. Souboje! Celý natěšený běžím za tím lákavým třeskotem. Běh lesním terénem z kopce do kopce na půlkilometrové trati s těžkou fototechnikou je celkem náročný. Olympijská disciplína z toho asi nebude, říkám si mezi funěním. Kdo by teď ale žehral na špatnou tělesnou kondici, vždyť poblíž se bojuje doslova hlava nehlava.

Stále bdělá hlídka

Skrz stromy vidím dva daňky v bojovém sevření – hlavy proti sobě, pomalý ústup, rozběh a zaklesnutí. Od kopyt odletuje zemina, slabší jedinec po nárazu často brzdí i několik metrů. Chvíli souboj jen tiše sleduji. Pak se probírám z vytržení a opět mě popadne touha dostat se k bojovníkům co nejblíž. Jenže na hlídce stojí třetí samec, a jakmile se pohnu, upozorní na mě bojující dvojici. Rváči okamžitě „zahazují zbraně“ a prchají. Samozřejmě, že teď se souboj ozývá opět z nejvzdálenějších části obory. To abych se zase proběhl.

Vzpomenu si na knihy Karla Maye a tentokrát se rozhodnu změnit styl. Přískoky za stromy a k tomu plížení, za které by se nemusel stydět ani Inčučuna. O hlídce vím a snažím se zůstat stále skrytý za kmeny stromů. „Kdybych míň jedl, určitě by mě přes ty tenké kmínky nebylo vidět,“ letí mi při tom hlavou. Dokud se nehýbu, hlídka si mě nevšímá a jakmile se strážce podívá jiným směrem, udělám skok k dalšímu kmeni. Kousek po kousku jsem blíž a blíž. Po několika minutách náročného maskování se konečně dostávám na vzdálenost, z níž má smysl fotit. Postupně se mi daří zachytit několik zajímavých okamžiků, ale s nadšením klesá má opatrnost i maskování ... a už jsou zase fuč.

Příště bez váhání

Plížení pro změnu měním na běh a naháním Petrovi celé stádo před objektiv. Opět musím klusat přes celou oboru, ale už si na to běhání z kopce do kopce začínám zvykat. Čas jsem si neměřil, ale cítím, že se v obíhání obory zlepšuju.

TIP: Rozhovor s etologem Luďkem Bartošem: Nemůžete vzít přírodu z koně

Radost z pohybu a sluníčka udělala své – frustrace je pryč a trpělivost se mi vrací. Jen Petr nešťastně pokyvuje hlavou: „Běháš hezky, ale já měl dlouhé sklo s konvertorem, takže tohle už znova nedělej“. Jsem zpět u indiánského stylu: pomalé plížení, dřepy a dalších pár fotek. Jsme schovaní za krytem ze starého plotu a čekáme, až daňci sami přijdou blíž. Jenže stádo o louku, u níž dřepíme, nejeví žádný zájem. Po půl hodině čekání se potřebujeme protáhnout a projít a pomalu začíná být čas myslet na oběd. Rozhodně nemáme pocit, že bychom na paroháče nějak vyzráli, ale příště už to rozhodně bude lepší. I kdybychom se museli podívat na všechny díly slavného lovce Pampaliniho a přijít od hlavy po paty zabalení do maskovacích sítí…

Slaneček či herink, jinak též nasolený sleď, je potravina poměrně trvanlivá a tam, kde byl ryb dostatek, se ve středověkých armádách nejednou používala k nasycení vojáků. Nejinak tomu bylo v zimním čase na počátku roku 1429, kdy vojsko anglického krále Jindřicha VI. zle zatápělo vojákům francouzského následníka trůnu Karla, jehož před nějakým časem připravilo o korunu. 

Prostá léčka

Válčilo se na řece Loiře. Jelikož Angličané oblehli Orléans v říjnu 1428, byla ve městě nouze o jídlo. Když obležení Francouzi zjistili, že z Paříže vyrazí konvoj tří set povozů se zásobami všeho druhu pro Angličany, rozhodli se, že jej přepadnou. Zprávy nicméně říkaly, že konvoj provází 1 500 ozbrojenců sira Johna Fastolfa, proto bylo nutné shromáždit nejméně stejný počet mužů.

Jedna skupina Francouzů unikla pod rouškou tmy z města, dvě další se k ní připojily z okolních hradů v noci na 12. února, společně pak zamířily k městu Rouvray, kudy měly vozy pod ochranou nic netušícího Fastolfa projet.

Záměr vypadal prostě, stačilo přepadnout kolonu, využít momentu překvapení, vnést zmatek do nepřipravených řad obránců a všeho se zmocnit. Hrabě Clermont, který přepadu velel, si ale počínal tak nešikovně a hlučně, že nikoho nepřekvapil.

Podle kroniky Enguerranda de Monstrelet Angličané v klidu zaujali obrannou pozici: „Sevřeli se a vytvořili z vozů a z ostrých dřev tábor po způsobu bariéry, v níž nechali jediný úzký průchod pro vejití i vyjití.“

Zformovali tedy podobnou vozovou hradbu, jakou v téže době používali husité, a když čtyři stovky Skotů ve francouzském žoldu zaútočily, bylo pozdě. Šípy proti nim vypouštěli obávaní angličtí střelci z dlouhých luků (longbowmen), takže útočníci padali ze sedel. Někteří se proto snažili co nejrychleji ujet z dostřelu a ti, kdo se přece jen dostali k vozům, darmo máchali meči, nebo napřahovali kopí, neboť na nikoho nedosáhli. Pak přišel anglický protiútok, jak popisuje Monstrelet: „Vyrazili kvapem ze svého ležení a obrátili je ve zmatek a na útěk, tentokrát nikolivěk bez velkého pobíjení, neb tu zemřelo tři sta či čtyři sta francouzských bojovníků.“

Ostudná porážka

Kdyby v té chvíli zaútočil s ostatními Clermont, který vše viděl, mohl situaci ještě napravit. Měl totiž šanci s Angličany na volném terénu před vozovou hradbou skoncovat předtím, než by se stihli pod její ochranu vrátit! Místo útoku ale ujel… „Jen co uhlídali, že Angličané ovládli bojiště, pustili se cestou na Orléans, což učinili nikoliv počestně, leč hanebně, neb měli sdostatek prostoru odejít a Angličané je nikterak nehnali,“ napsal o něm a jeho mužích týž kronikář.

Proslulí kapitáni La Hire a Xantrailles šli Skotům na pomoc a na Fastolfa udeřili, třebaže marně. Boj se stal nejostudnější porážkou, jakou Francouzi za války, která později dostane jméno stoletá, utrpěli. „A byl svrchu řečený den nazván v jazyce obecném bitvou o slanečky. A příčinou toho názvu bylo, že velkou část anglických povozů zabírali herinci a další viktuálie postní,“ dodal Monstrelet.

Slanečková bitva (Bataille des harengs) nebo také Den slanečků (Journée des harengs) podlomily odhodlání řady rytířů, kteří od francouzského vojska odpadli a s následníkem trůnu Karlem to vypadalo víc než bledě. Za hradbami Orléansu ubývalo naděje i potravin a vyhlídky na pomoc zvenčí mizely. Kdyby město padlo, přišel by nejspíš francouzský princ o zbytek Francie.

TIP: Nejbizarnější válečné konflikty: 2 000 padlých v boji o vědro

Pak ale hrabě Dunois, duše obrany, zaslechl zprávy, o nichž později vypověděl: „Kolovaly jisté zvěsti, podle nichž projela městem Gien mladá dívka řečená Panna a ujišťovala, že jede (…), aby ukončila obležení Orléansu.“ Zvěsti nelhaly, v dubnu se ta dívka před městem objevila a Angličany porazila. Jmenovala se Johanka z Arku a díky slavnému vítězství se jí začalo říkat Panna Orleánská.

Již je to téměř rok, co na povrch rudé planety dosedla americká robotická sonda InSight. Jejím cílem je provést co nejvíce pozorování a experimentů, které nám prozradí, jak vypadá vnitřek Marsu a také přispějí k pochopení vzniku a vývoje terestrických planet. Klíčové zařízené tohoto planetárního geologa ale bohužel pronásleduje smůla.

Jde o samopenetrační tepelnou sondu HP3 (Heat Flow and Physical Properties Package), které se přezdívá „krtek“. Sonda HP3 by se měla zavrtat asi 3 až 5 metrů pod povrch Marsu a pak pomocí popruhu s čidly měřit tepelný tok. Z takových měření chtějí vědci určit, jak se pod povrchem Marsu šíří teplo. Krtek má ale bohužel problémy.

Krtek je venku z nory

Sonda HP3 se pustila do práce letos v únoru. Dostala se do hloubky asi 30 cm a hlouběji to nešlo. Operátoři týmu InSight nedávno vypustili „krtka“ znovu, tentokrát s pomocí robotické končetiny sondy. Sonda se dostala asi do poloviny potřebné hloubky a pak se její postup opět zastavil. Teď je již podruhé zpět na povrchu rudé planety a operátoři se usilovně snaží vymyslet nějaké řešení.

TIP: Trable na Marsu: Robotický geolog InSight má problém s klíčovým přístrojem

Podle prvních odhadů by příčinou nových potíží sondy HP3 mohly být neobvyklé podmínky v zemině Marsu. Je to první podobná mise a prozatím jsme neměli s kopáním na Marsu žádnou zkušenost. Představitelé NASA zdůrazňují, že mise InSight navzdory problémům s „krtkem“ celkově probíhá podle plánu a přístroje jinak fungují velmi dobře. 

Když skončila Velká válka, putovala většina britských bitevních lodí do šrotu, avšak obrněnců třídy Queen Elisabeth se to netýkalo. Dál tvořily jádro loďstva, a proto dostávaly to nejlepší, co mohla britská technika nabídnout.

Předchozí část: Dlouhá cesta staré dámy: Bitevní loď Jeho Veličenstva Warspite (1)

Na Warspite se už v roce 1918 objevily plošiny pro start letadel a krátce poté nový, mnohem přesnější dálkoměr pro řízení dělostřelecké palby. V roce 1924 Warspite coby součást 2. bitevní eskadry zatloukla pomyslný zlatý hřeb námořní přehlídky ve Spitheadu a krátce poté zamířila do doků. Během dvouletých úprav dostal trup širší protitorpédovou obšívku, muniční komory nově chránily prostory naplněné vodou a na palubě se objevily 102mm protiletadlové kanony, které si vyžádaly instalaci samostatného stanoviště řízení palby. Změnila se i základní silueta lodi, když dva komíny nahradil jen jeden. 

Série přestaveb 

K další přestavbě, která daňové poplatníky vyšla na takřka stejnou částku jako samotná stavba lodi, došlo v letech 1931–1937. Zásadní změny se týkaly dokonce i kostry trupu a úložišť strojů. To proto, že dva tucty původních kotelen nahradilo šest nových a k nim Warspite dostala také výkonnější parní turbíny. Dělové věže putovaly zpět k výrobci, který zvýšil elevaci z 20 na 30º, což s novými typy granátů zvětšilo dostřel až na téměř 30 km. Stará řídící věž se přesunula na záď, aby v případě nouze posloužila jako záložní, a na jejím místě vyrostla zbrusu nová nástavba.

Čtyři přední děla pomocné výzbroje, která se beztak dala použít jen při nízké rychlosti a na klidném moři šla pryč, a naopak kolem můstku přibyla další protiletadlová výzbroj; tentokrát v podobě 40mm automatických kanonů. Současně loď dostala dva jeřáby pro spouštění a zdvih průzkumných letounů. Poslední úpravou se pak stalo odstranění podhladinových torpédometů. Všechny meziválečné úpravy doprovázelo mírné zvyšování výtlaku, takže přes vyšší výkon strojů rychlost Warspite z roku 1937 oproti Warspite z roku 1915 klesla o 1,7 uzlu (3 km/h).

Úspěchy u Narviku 

Po úpravách převzal velení kapitán Victor Crutchley (později známý z pacifického bojiště) a Warspite posílila řady Středomořské floty. Když se velení ve Středomoří v červnu 1939 ujal viceadmirál Andrew Cunningham, Warspite reprezentovala impérium při jednáních s tureckou vládou v Istanbulu a po vypuknutí války se vrátila k Domácí flotě. Prvním úkolem byl doprovod konvoje HX-9 z Kanady do Liverpoolu. Během plavby však Crutchley dostal rozkaz, aby se připojil ke skupině kolem letadlové lodě Furiuos a pátral po německých korzárech Deutschland a Admiral Graf Spee.

V prosinci 1939 se Warspite vrátila domů a v dubnu 1940 nastala její první velká chvíle. Během německé invaze do Norska sice Kriegsmarine pomohla Wehrmachtu k obsazení strategického přístavu Narvik, ovšem zaplatila za to vysokou cenu. V první bitvě torpédoborců přišla německá strana o dvě jednotky a za tři dny se před Narvikem objevily mohutné posily v čele s Warspite a Furious.

Boj se prakticky rovnal popravě. Nejdřív zaúřadovala letadla, která potopila ponorku U-64. Pak se dala do práce těžká děla Warspite, zničila torpédoborec Erich Koellner a dva další poškodila. V další fázi boje Warspite umlčela pobřežní baterie a o zbytek se postaraly britské torpédoborce. Kriegsmarine u Narviku odepsala celkem deset torpédoborců, což činilo polovinu stavu tohoto typu plavidel. Na zpáteční cestě Warspite unikla torpédům z ponorek U-46 a U-48 a po několika dnech Crutchleyho vystřídal kapitán Douglas Fisher.

Proti Italům 

Když v červnu 1940 vstoupila do války Itálie, Warspite se vrátila do Středozemního moře. Už 9. července se s bitevní lodí Malaya u mysu Punta Stilo dostala do přestřelky s italským svazem a jedna salva z Warspite se „ujala“ na pancíři bitevní lodi Giulio Cesare. Rychlost italské lodi klesla, ale Britové nemohli příznivou situaci využít kvůli blízkosti nepřátelských leteckých základen.

Další významná akce se odehrála až během listopadu: operace Judgement spočívala v leteckém přepadu přístavu Tarent 21 bombardéry z letadlové lodi Illustrious, které na dlouhou dobu zneškodnily čtyři italské bitevní lodě. Warspite se akce zúčastnila jako součást krycího svazu. Díky úspěšnému útoku mělo Královské námořnictvo ve Středomoří v příštích měsících volné ruce a Warspite mohla pohodlně ostřelovat jak Bardíji v severní Africe, tak Valonu v Albánii.

Začněte třeba na podvečerní a ještě světlé soumrakové obloze nízko nad jihozápadem, kde narazíte na žlutobílého Jupitera v souhvězdí Hadonoše. S nástupem noci se plynný obr sice skryje za obzor, na nebi se však objeví jeho planetární dvojče Saturn v sousedním Střelci. 

Od druhé poloviny listopadu se v uvedené části oblohy navíc začne ukazovat i Venuše. Velmi nápadnou večernici hledejte podobně jako Jupiter v souhvězdí Hadonoše, nízko nad linií horizontu. Bude se k Jupiteru rychle přibližovat, přičemž 23. a 24. listopadu ji na nebi zastihnete takřka přímo pod ním v úhlové vzdálenosti cca 1,5°. Nedlouho poté, 28. listopadu, pak mezi planetární dvojici vpadne i uzoučký srpek dorůstajícího Měsíce. 

Nejbližší i nejvzdálenější

Na další pár planet se musíte vybavit dalekohledem a vyhledávací mapou. Jde totiž o nejvzdálenější a pro pozemské pozorovatele rovněž nejslabší oběžnice Sluneční soustavy, tedy o Uran s Neptunem. Zatímco modrozelený Uran bude v listopadu pozorovatelný po celou noc kromě rána v souhvězdí Berana, namodralý Neptun na nebi setrvá pouze v první polovině noci v souhvězdí Vodnáře.

Ve výčtu nám ještě chybí zbytek tzv. terestrických planet, tedy Mars a Merkur. Oba lze vyhledat na ranní obloze nad jihovýchodem, v případě druhé zmíněné oběžnice je však potřeba vyčkat až na druhou polovinu měsíce. Zkuste na ně zacílit třeba 24. či 25. listopadu, kdy se do blízkosti naoranžovělého Marsu v souhvězdí Panny a nenápadného Merkuru ve Vahách dostane tenký srpek Měsíce krátce před novem.

K pozorování Merkuru však dostaneme ještě jednu, zcela mimořádnou příležitost: 11. listopadu v odpoledních hodinách se na něj budeme moct podívat za bílého dne! Čeká nás totiž přechod Merkuru přes Slunce (k události připravujeme samostatný článek).

Maximum meteorického roje Leonid

Na listopad vychází maximum meteorického roje Leonid (největší aktivity roj pravděpodobně dosáhne v brzkých ranních hodinách 18. listopadu). Leonidy patří k nejznámějším meteorickým rojům. První záznamy o jejich pozorování pochází z Číny z roku 902 našeho letopočtu. Zdrojem tohoto roje je kometa Tempel-Tuttle, kterou objevili astronomové Ernst Tempel a Horace Tuttle až v roce 1866. Oběžná doba komety je 33 let. Leonidy se od jiných rojů liší především tím, že obíhají kolem Slunce v opačném směru než Země. Díky tomu je rychlost vstupu částic do atmosféry rekordní - 72 km/s. Pro představu uveďme, že například kosmické družice, raketoplán a Mezinárodní kosmická stanice se pohybují na oběžné dráze kolem Země rychlostí jen okolo 8 km/s.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Štíra, 22. listopadu v 15:59 SEČ vstoupí do znamení Střelce.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé půli listopadu zrána nad jihovýchodem
• Venuše –  viditelná ve druhé půli listopadu večer nízko nad jihozápadem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný večer nízkonad jihozápadem
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2019

• 2. listopadu – setkání Měsíce a Saturnu na večerní obloze nad jihozápadem (bude je dělit cca 5°)
• 11. listopadu – přechod Merkuru přes Slunce, začátek úkazu ve 13:35:29 SEČ, z území ČR je pozorovatelná pouze první polovina až do okamžiku západu Slunce za obzor cca v 16:15 SEČ
• 13. listopadu – setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na nočním nebi (nejblíž si budou 14. listopadu v ranních hodinách nad západem, kdy je bude dělit cca 2,5°)
• 17. listopadu – maximum meteorického roje Leonid (největší aktivity roj pravděpodobně dosáhne v brzkých ranních hodinách 18. listopadu)
• 19. listopadu – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na noční obloze (nejblíž si budou krátce po východu nad jihovýchodní obzor zhruba hodinu před půlnocí, kdy je budou dělit cca 3°)
• 23. a 24. listopadu – setkání Venuše a Jupitera na soumrakovém nebi nízko nad jihozápadem (bude je dělit cca 1,5°), nedaleko dvojice bude pozorovatelný také Saturn
• 24. a 25. listopadu – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Marsu, Merkuru a jasné hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na ranní obloze nad jihovýchodem
• 28. listopadu – velmi těsné setkání Venuše, úzkého měsíčního srpku a Jupitera na večerním nebi nízko nad jihozápadem (tělesa budou shromážděna na ploše o úhlovém průměru cca 4,5°)
• 28. listopadu – Merkur v největší západní elongaci (20° od Slunce)
• 29. listopadu – setkání úzkého měsíčního srpku a Saturnu na večerní obloze nad jihozápadem (bude je dělit cca 3,3°), nedaleko bude pozorovatelná také Venuše a Jupiter

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Krevní transfuze představují nezbytný zákrok v celé řadě situací, v nichž jde často doslova o život pacienta. Krev dostávají lidé, kteří silně krvácejí kvůli zranění, chirurgickému zákroku nebo třeba porodu, lidé s rakovinou či jiným závažným onemocněním anebo třeba pacienti s anémií. 

Jak ale ukázal nový výzkum, v současné době celá planeta čelí kritickému nedostatku nejcennější tekutiny, tedy lidské krve. Přísun potřebné krve obvykle zajišťují dobrovolní dárci krve. Tento zdroj ale bohužel až příliš často nedokáže plně uspokojit potřeby medicíny v dané zemi.

TIP: Novou umělou krev bude možné použít pro všechny krevní skupiny

Podle badatelů trpí ve střední, východní a západní subsaharské Africe, ve většině Oceánie a v jižní Asii prakticky každá země nedostatkem darované krve pro krevní transfuze. Podle statistik to platí pro 119 zemí z celkového počtu 195 zemí, což představuje 61 procent. V rámci těchto zemí jde o nedostatek krve v průměrném množství 1 849 jednotek krve pro transfuze na 100 tisíc obyvatel dané země. Jedna jednotka krve přitom zhruba odpovídá množství krve od jednoho dárce. Nedostatkem krve strádají především chudší země.

Necelých padesát kilometrů od kolumbijského přístavu Tumaco se s trojicí pašeráků začala potápět loď. Závadu se zločincům opravit nepovedlo, a tak jejich bárka nakonec klesla ke dnu – na hladině zůstaly jen bedny s více než 1,2 tuny kokainu. Pobřežní stráž zareagovala na volání o pomoc z vln Tichého oceánu až po třech hodinách a ztroskotance posléze vylovila i s jejich „krabicemi poslední záchrany“. Na souši se pak také postarala, aby skončili za mřížemi.

Roboti nemusejí být jen z kovů, plastů a robustních součástek. V poslední době se bouřlivě rozvíjí měkká robotika, která přináší roboty netradičních tvarů a vlastností, často napodobujících živočichy nebo rostliny. Tým amerických odborníků se při vývoji měkkých robotů inspiroval pozoruhodným loveckým stylem chameleonů.

Tito bizarní ještěři nespoléhají na rychlé nohy nebo nebezpečné drápy. Namísto toho používají velice pružné jazyky, s nimiž lapají hmyz doslova smrtící rychlostí. Tento lovecký styl převzali i noví měkcí roboti, kteří dovedou velice rychle uchopovat předměty a pohybovat s nimi.

TIP: Vědci vyvinuli materiál, který mění barvu jako chameleóní kůže

Jeden z těchto měkkých robotů se dovede natáhnout až do pětinásobné délky a přitom chytí živého brouka za letu. Trvá mu to pouhých 120 milisekund. Konstruktéři měkkých robotů se přiučili i u jiných zajímavých organismů, jako je datlík tříprstý s jeho pevnými šlachami nebo masožravka mucholapka s obdivuhodnými pastmi na hmyz.